Povídky

„No nekecej!“ zaksichtí se Valerian, sotva vjedu s autem do servisního boxu a vystoupím ven. „To už jste zase tady?“ Sám pro sebe zakoulím očima. Kruci, jak je možný, že ze všech techniků, co jich tady pracuje, mě skoro pokaždý dostane do péče on?! Kdybych byl konspiračněji naladěnej, haha, tak už bych si myslel, že mi do auta nahrál něco, co ho pokaždý upozorní, že se blížím – a on si na mě vyhradí prostor, aby si ze mě mohl zase aspoň pár minut tradičně utahovat!

Věděl jsem, že ten den musí nastat, ale nečekal jsem, že to Vilém naplánuje na den po našich narozeninách. Vilém byl jako můj bratr. Když mi bylo pět let, přijal ho otec za vlastního. Jeho rodiče uhořeli při požáru jejich zámečku v Lukové. Oba jsme se narodili ve stejný den, 21. července 1599 a naši rodičové byli přáteli. Vilém byl dítětem jediným, ale já mám ještě mladší sestru Annu a měl jsem i bratra Aloise, který bohužel padl ve válce, když jsem byl stár čtyř let. Můj otec Viléma vychovával jako vlastního a staral se také o jeho panství Hrádek.

Nejdříve jsem měl strach, ale pak se mi tahle hra začala líbit. Vždycky jsem toužil po tom, aby mě někdo takhle zmrdal, někdo takhle chlapský s pořádným pérem. Poslušně jsme mu vzal péro do pusy a začal kouřit, měl aspoň 19 cm a skvělý obvod. Jednou rukou jsem neobjal celé péro, prsty se mi u kořene vůbec nepotkaly s dlaní, ale nahoře tak tlustý nebyl. Kouřil jsme poslušně a nechal si přirážet až do krku. Celou dobu mi slzely oči a tekly sliny po hrudníku.

Vie o tom, že je nahý? Jeho penis nie je úplne v kľude. Vyzerá to na začínajúcu erekciu. Akosi neviem, ako mám reagovať. V ruke zviera šálku s kávou, strapaté vlasy a krvou podliate oči na mňa hľadia s otázkou. Začnem koktať niečo o vode, ani sám neviem čo. Jeho dokonalé hladké telo ma obralo o schopnosť vnímať aj niečo iné.

První ranní pocit byl strašná bolest hlavy. A celého těla. Pepa večer usnul přímo u stolu. Těžce se rozpomínal, co se stalo. Musí zavolat, jestli přijedou s obědem a se sběrem a rádiem. Sakra, neměl by raději říct, že si ho nevezmou? Jenže je jejich napůl. Poprvé se trochu usmál, když si představil, jak rádio řežou pilou na poloviny. Podívá se na Štefana, ať je to, jak chce, je sice zrůda, ale ne zas tak bezcitná, aby se vykašlal na nemocného. Uvařil čaj, namazal chleba pomazánkou z taveného sýra a tvarohu. Zaklepal. Nic se neozvalo, lekl se. Když otevřel dveře, viděl, jak si Štefan přetáhl deku přes obličej.

Čím déle a častěji jsem ty nahrávky poslouchal, tím živější byly mé sny. Zprvu jen neurčité obrazy – kousek zlatavé kůže a širokých ramen, svalnaté břicho, lesklý žalud na konci mohutného penisu – vynořující se ze stínů kousek před mým obličejem.

Pepa se otočil a klekl si za klečícího Fediho. Ten vzal nastávající objekt potěšení a pomalu si ho začal nasouvat. Chvilku byl problém, ale vše povolilo a Pepův zatím nesplněný sen se stával skutečností. Pevné svírající objetí pozvolna ustupovalo. Cítil všemi póry, jak se noří stále hlouběji. Táhlý vzdech jeho milence nabíral na intenzitě. Stejný se dral i z jeho úst.

Polknul jsem na sucho a snažil se na něho moc nezírat, když jsem si z jeho ruky bral ty papíry. Málem jsem je rozsypal. Málem jsem se rozsypal. Naše ruce se na okamžik dotkly. Bylo to jak elektrický výboj, jako rána pěstí, jako šoková terapie. Věděl jsem, že jsem zase už totálně v háji.

Hlasitý gong a je odstartováno. Obrovská masa lidí se valí dopředu. Já si hlídám Sylvestra a on mě, nahlas hraje hudba, probíháme bránou a zároveň přes první koberec. Tak, teď jsme oficiálně začali. Každý tvrdil, že tohle budou naše nejdelší hodiny v životě, tak teda uvidíme.

Max spokojeně míchal ranní kávu a rozhlížel se po místnosti, do které se přes okna prodíraly první sluneční paprsky. Ačkoli v přístavu byl zvyklý spát nalehko a dlouho, tady na ostrově ho svěží vzduch tahal z postele dřív a on si v duchu děkoval, že si do kufru přibalil svoje dvě flanelová pyžama. Líně si protáhl krk, potom záda a ulpěl pohledem na schodech v rohu. Měl pocit, že zaslechl šramot a šustění, proto nastražil uši a čekal.

Po zavíračce se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře kanceláře. Na vyzvání vešel Pavel s tržbou z pokladny, vypadal jak spráskaný pes. „Stalo se něco?“ ptal jsem se starostlivě. Sedl si ke stolu a začal před sebe rozkládat peníze: „Chybí mi dva tisíce.“ „Přesně?“ zeptal jsem se a s úsměvem dodával. „Běžně ti chybí ještě nějaká koruna a dnes úplně přesně? Tak to se lepšíš, už aspoň vracíš na desítky.“ Tak tak jsem uhnul letící tužce.„Blbče,“ počastoval mě nadávkou a pokračoval, „bych se vsadil, že ta dvoutisícovka tam ještě v poledne byla a teď tam není.“ Otočil jsem ho k sobě a klekl si před něj, chytil ho za ruce. „To se vyřeší, neboj.“ Skoro brečel: „Vždyť si na to dávám pozor, manko už jsem neměl ani nepamatuji a teď rovnou dva litry.“ Začalo mi ho být líto, nesmím ho tak moc trápit.

Ozvalo se dosti výrazné zaklepání na dveře kanceláře. „Dále,“ vyzval jsem čekající osobu. Vstoupila paní Novotná v lehce nabroušené náladě. „No ne, paní Novotná,“ začal jsem s úsměvem, „vy jste zaklepala. To si budu muset někam zapsat.“ Počastovala mě dosti tvrdým pohledem: „Šéfíku, nezdá se vám, že jste na svoji nastávající tchyni poněkud drzý?“ Tak tohle jsem nečekal. Úplně mi došla řeč.