Povídky

Takový roztomile venkovský obličej, hrubý, to jo, ale taky odhodlaný. A právě odhodlanost ve spojení s tím jeho úsměvem byla klíč k Williho… řekněme trenkám. Ani nevěděl jak – možná tím, že se poslední minutu věnoval zkoumání jeho těla, těch napnutých svalů, vůně potu a jemným chloupkům na břiše, že si ani nevšiml, že…

Zdvihol mi nohy a položil si ich na ramená. Začal pomaly prirážať a ja som mu radšej položil ruku na hruď, nech ho viem zastaviť, ak by som to nevedel vydržať. Po pár sekundách však ten pocit tesnosti odišiel a začal som si to len užívať. Cítil som, ako mi jeho pýcha masíruje vnútro a spôsobuje slasť.

Právě ze sebe splachuji mýdlo, když zaslechnu nějaký hluk z obýváku. Rychle mi dojde, že to je chrastění řetězu. Bleskově se osuším, natáhnu si tepláky a letím k psovi.
Je vyděšený a krčí se v rohu. Oči plné slz, ale strach mu nedovoluje brečet nahlas nebo vydat jiný zvuk. Když přijdu blíž, všimnu si, jak se celý klepe. Ještě víc se natlačí do rohu, jak se k němu přiblížím, a kdyby mohl, splyne se zdí jako chameleon.

„Co tu děláš?“ ozvalo se zezadu.
„Co by tady dělal? Očumuje,“ odpověděl mu druhý hlas.
Stáli tam ti dva, co měli být přece úplně jinde. Stáli tam, oba úplně nazí a po jejich těle ještě stékala voda.

Kosťovi se pod stolem otevřela zajímavá scenérie. Přejel pohledem nohy nahoru a skončil u penisu, jenž se jako maják v rozbouřeném moři tyčil z boxerek. Věděl, že nemá moc času na to, aby se pohledem kochal, a tak popolezl blíže a položil ruce Tomovi na kolena. Prohlédnul si tu krásu před sebou a olíznul ji. Potom ji na chvíli vzal do pusy a párkrát si Tomovu chloubu pořádně potáhnul. Jeho vzrušení v tu dobu bylo také na maximu a i jeho pták málem vylézal z boxerek.

- Jseš snad Matka Tereza? Stejně mu asi jde víc o sebe než o tebe. - - Proč si to myslíš? - - Pokud mne paměť neklame, je z děcáku. Potřebuje někoho, ke komu se upne. On totiž neumí žít sám. Nedokáže to. - - No to máš asi pravdu. A co s ním podle tebe mám udělat? - - To nevím. A nechci řešit toho kluka, ale nás dva. Vrátíš se? - - Myslíš, že bych měl? - - Byl bych rád. Opravdu. -

Chlapec se plaše zeptal: - Co se stalo? Vy přece nepijete? - - No tak už piju. - - Proč? - - Co myslíš? - - Vy jste se pohádali? - - Ó, to nikoliv. Jenom jsem byl elegantně odkopnut. Tak elegantně, že ani nikomu nestálo za to, aby mi řekl, že jsem tak nějak nadbytečný. Nebyl to hezký pohled, jestli mi rozumíš. -

Tom potřeboval Alexe co nejvíc uvolnit a ten mu v tom snaživě pomáhal. Jeho zadek byl vyloženě nadržený na Tomovo tvrdé péro, ale ten nespěchal a neochvějně hloubil cestu dál do Alexova těla. Nesmí být nejmenších pochyb, že do něj pak vjede jako nůž do másla. Alex ale stále vycházel Tomovi vstříc a při tom vydával tak rajcovní zvuky, že se Tom málem nezvládl udržet. Narvu ti ho tam až po kořen, oznamoval v duchu Alexovi.

Dotýkat se Tomova těla Kosťu náramně bavilo. Po Tomově krásně opálené hladké kůži klouzaly jeho ruce přes vypracované svaly. Na tváři mu hrál mírný úsměv, když pozoroval, jak Tom přivřel oči. Ještě by ten kocour mohl začít příst, napadlo jej. Jak se Tom přisunul blíže, ujistil se, že boule na jeho šortkách nevznikla jen náhodným srovnáním látky. "Možná bych tě na oplátku mohl učit masáže," navrhnul Kosťa.

- Co mi to děláš? - šeptal vystrašeně.
- Miluju tě. -
- Ale co to děláš se mnou? Co se to děje? -
- To znamená, že se to tvému tělu líbí. Ty to možná ještě nevíš, ale tvé tělo už ano. -

- Můžu tě na něco pozvat? -
Překvapeně zvedl hlavu. Před ním stál vysoký muž a usmíval se. Výraz tváře, to jak se usmíval, postoj, způsob, jakým mu položil ruku na rameno, jak se usmíval a jak nakláněl hlavu mírně na stranu – to vše dávalo jasně najevo, o co tomu muži jde.

Rozepnul pásek, kalhoty měly ještě nad puntem jeden knoflík. Zakryl svým tělem výhled na kapitána a najednou šmik, už ho měl v ruce.
„A to se podívejme. Jak se opovažuješ přijít ke kapitánovi s chybějícím knoflíkem?“
Kalhoty spadly na zem, košile jen způli zakrývala můj pyj.
„Bez knoflíku, a co to vidím, bez spodního prádla. To už volá po potrestání!“
Obcházel mě dokola a kapitánovým ukazovátkem nadzvedával košili.
„Co to má znamenat?“

"No, to jo, asi jo," šeptal Mirek. Líbil se mu ten pocit, kterej zažíval, ale stále to nechápal. Chvíli bylo ticho. Pak ho napadlo se zeptat: "Hele, a tobě se postavil… ze mě?"
Mirkova otázka Jirku naprosto zaskočila. Hlavou mu lítaly všemožný zaručeně správný odpovědi, který by nepřiznávaly pravdu, ale zároveň by vedly k cíli, ale stejně ze sebe dokázal vyplodit jen: "Heh…, já… nevim." Jeho tváře zbrunátněly zas o trochu víc, pokud to bylo vůbec ještě možný.