Povídky

U dveří raději zaklepali. Ozvalo se: „Jo, pojďte.“ Bylo odemčeno a kluci vešli dovnitř. Ale tam to pořád Aleš bušil do nějaké štíhlé prsatice. Aniž by přestal souložit, houknul na ně: „V pohodě, už budu,“ a začal přirážet ještě rychleji. Holka si možná ani nevšimla, že někdo přišel, a extaticky vzdychala. Kluci se po sobě podívali a šli raději do koupelny počkat, až Aleš došuká.

Absolutně spokojen s iluzí, kterou si právě vyvořil, začal zkoumat Petrův six-pack. Přejížděl rukou po displeji, jako kdyby se jich mohl takhle dotknout. Levou rukou si začal hladit stehno. Rozepl si zip u kalhot a sundal si je. Penis se mu už dral ven z boxerek a dával intenzivně najevo, že mu Petr chybí.

Bylo to jejich místo. Tady mohli být vždycky sami. Teprve teď si uvědomil, jak špatný to byl nápad – přijít sem. Být sám totiž pro něj znamenalo být s ním. Žádné problémy vnějšího světa se jich netýkaly, spolu jim bylo dobře a mohli si dělat, co chtěli. To on mu ukázal tohle místo. Poprvé po dlouhé době, když mohl utéct někam, kde by mohl být skutečně sám, vybral si místo protkané vzpomínkami na něj.

„Jak víte, zámek nechal postavit první hrabě z Devenportu, ale v sedmnáctém století o titul přišli. Ovšem tehdy to byl ještě obyčejný zámek. Jindřich čtvrtý hrabě z Devenportu si moc z toho hlavu nedělal. Bohatství mu zůstalo, lodě taky. Začal kupovat zrcadla. To on uvedl zámek do toho stavu, v jakém je dnes. Povídá se, že praktikoval i alchymii. Věřil, že zrcadly prochází duše. Dokonce natolik, že se zrcadly se nechal pochovat. Od té doby se vypráví, že nikdo nemůže pohlédnout do více zrcadel najednou, a pokud ano, pak uvidí hraběte v masce, jak straší.“

„Kostým od vikomta. Chápeš?“ zaúpí, když vidí, že se nechápavě kouká. „Potřebuje rozptýlení a potřebuje jednoho natvrdlého chlapa. Takže si zahrajeme na amorky.“ Olivier zaúpí. „Nepůjdeme za ně, že ne?“ Armand se usměje. „Jo, půjdeme. Zavolej Adamovi. Ať to zařídí. Křídla ti budou ohromně slušet.“ „Nechci nic říkat, ples je za čtrnáct dní, to by nezvládl ani džin.“ „Tak mu připlať. Jsi dost bohatý. Tak běž. Jo, najdeš nás v tom salonu a neflákej se. Taková maska je fajn, uvidíš.“

Pravou ruku měl mimo hru, vztáhl tedy levou a položil ji na prodavačův loket. Jemně ho sevřel. Jasné, nezaměnitelné gesto. Cítil, jak se mu po celém těle rozběhli mravenci. Takže buďto bude vyslyšen, nebo dostane přes úsměv…

„Zvonek,“ upozorní ho Olivier, který sedí na židli a listuje si časopisem. „To bude on.“ Jde a s ním Olivier. Je už večer, tak ho nevidí, ale jak na něj dopadne světlo, Adam zaslechne Olivierovo zalapání. Škodolibě se usměje, protože on reagoval stejně. „Dobrý večer.“ Armand se zvědavě zadívá na druhého muže. Zřejmě nějaký klient. Vejde dovnitř, uvidí masku. Vrhne se k ní. Je nádherná a teprve ten třetí kámen tomu dodal to, co jí chybělo. Adam se pro změnu dívá do jeho tváře. Nedá se nic dělat, na tu mořskou masku potřebuje tenhle obličej.

Trochu se nahnul na bok a naklonil hlavu a hodil očkem po Jardovi. Když konečně dostal, co chtěl, jedl tak, že se mi zvedal žaludek. Klobásku olizoval a cucal, jasná demonstrace orálu. Když potom otevřel pusu dokořán, jako by chtěl demonstrovat, že má praxi, pomyslel jsem si, že má hubu jak rotvajler.

„Adam Vanin,“ ozve se okamžitě. „Proč jste udělal mé dvojče?“ „Netuším, ale patříte k sobě,“ ozve se hlas. Aspoň nic nezapírá, hořce si pomyslí Karel. Zavěsí. Adam se udiveně podívá na telefon. Takže měl pravdu. Temnota se Světlem se setkali. Někdy se mu to stává nebo je to maskami, skrz něž se dívá na jejich majitele? Možná. „Nikdy to nezjistí,“ přisahá si Karel Meller. Uvolní se. Nikdo netuší, že on se skrýval pod maskou Dne.

Trochu jsem to nedomyslel. Hlavně oblečení. Těsný nátělník celkem v pohodě, ale jít na ostro ve volných krátkých šortkách z tenké bavlněné látky, jak tak rád chodím, aby se mi v nich rýsoval houpající se pták, tak to jsem trochu přehnal…

Blížil sa deň, keď mal prísť Erik znovu na tri dni. Tesil som sa na neho ako dieťa na novu hračku. Ani som si neuvedomoval ako veľmi. Tentoraz som sa sám Kike ponúkol, že pôjdem po neho na stanicu. Ani som nepočkal a hneď som vyrazil. Do jeho príchodu to boli ešte dve hodiny, no ja som už čakal na príchod vlaku. Ako som tam sedel na lavičke, napadlo ma niečo šialené. Prečo sa tak teším na Erika? Prečo sa cítim v jeho blízkosti taký šťastný? Prečo? Prečo? Nie, to nemôže byt pravda! Je to priateľ mojej sestry. Ja nemôžem byt buchnutý do môjho budúceho švagra! NIE! NIE! NIE!

Rád bych vám sdělil, že jsem si to řekl jen v duchu, obávám se však, že bych svévolně zakrýval relativně důležitou informaci v mém příběhu. Ztratil jsem pojem o tom, co je v duchu a co je nahlas. Mohl to být následek potlačované osobnosti, která ironicky komentovala dění v naší rodině zhruba už od doby, kdy Sametová revoluce slavila dvacáté výročí, či to mohlo být triumfální vědomí, že jsem dnes ztratil své mentální panictví a požádal někoho mimo rodinu o intimní vztah. Důvodů bylo nejspíše početněji a mnohé jsem jistojistě nenašel, i když jsem po nich později ještě pátral. Následky byly však jasné jako facka, kterou jsem napůl očekával.

„Počkej, sundám si košili.“ Sedl jsem si a pracně porozepínal knoflíky. On mě napodobil tím, že si přes hlavu přetáhl tričko. Už si sundával i kraťasy, chtěl jsem jít pomaleji, ale zároveň mě táhla nesmírná touha jít dál a dál. Už jsem měl výhled na jeho chloubu, která se přes obnošené trenky tyčila tak viditelně a nesvázaně, až mi z toho vyschlo v krku. Sám jsem si rozepnul pásek a stáhl si kraťasy. Oči jsem měl jen pro něj, on zas jen pro mě. Než jsme však začali s hlavním chodem, následoval ještě předkrm v podobě další řady polibků a objímání, tentokrát však bez překážející látky. Tělesná teplota se přenášela mnohem lépe a zážitek to byl vskutku intenzivní. Jeho vypracované opálené tělo proti mému hubenému, taky ale opálenému se třelo a já umíral rostoucí, neskonalou rozkoší. Jakoby dohodou jsme přestali s polibky a hlazeními.