Povídky

„Opravdu? A teď si přestav, že ti je opravdu odpustím. A ty budeš navždy vědět, že jsi nedokončil trest za svůj prohřešek. Budeš vědět, že jsi nedodržel slovo, kterým ses uvolil k 50 bolestivým ranám pro svého pinďoura. Budeš vědět, že nejsi zdaleka takový chlap jako nabíječ tvojí kámošky, a hlavně budeš vědět, že jsem ti mohl ještě jednou v životě pokouřit péro, aby se ti zase postavil. Opravdu ti mám těch 10 posledních ran odpustit?“

Zatímco já jsem hned pocítil šimravé vzrušní v podbřišku, bráchovi se rozšířily oči zděšením. „To ne, já jeho ptáka do pusy nevezmu!“ Postavil jsem se, stále vzrušený jako nadržený kanec, péro mně stálo jako olšový kůl, koule mě bolely přetlakem, a nechápavě na Petra hleděl. „Není to tak hrozné a tobě se to přece líbilo, ne?“ „To jo,“ odpověděl, „ale to já nedám.“ Paní Klára přišla k nám se slovy: „Tak bratříčkovi trochu pomůžeme.“

"Jak si můžete dovolit přijít ke mně neoholení, zlobiví chlapci?" řekla a otevřenými dlaněmi nás praštila přes koule takovou silou, že jsme se oba zlomili v pase, chytli se za rozkrok a padli na kolena a se zavřenýma očima tiše úpěli. Klečeli jsme těsně vedle sebe a najednou se ozval zvláštní kovový luskavý zvuk a na zápěstí nám přistála pouta. Mně na pravé ruce a Pavlovi na levé.

"Ahoj," začal kluk nesměle. "Ahoj," odpověděl jsem. "Pořádám tento pátek oslavu narozenin, přijdeš?" pokračoval kluk. Bleskově jsem souhlasil a zjistil, kde přesně bydlí. Kluk byl zase na odchodu. "Počkej ještě, jak se jmenuješ?" zeptal jsem se spěšně. "Martin," odvětil kluk a odešel. Martin. Krásné jméno. Za pět dnů konečně poznám toho tajemného kluka. Martina.

V té době jsme už oba dva měli pořádné boule v trenýrkách, čehož jsme si oba brzo všimli. Jako první však zareagoval Petr, který po nějaké době začal jazykem sjíždět níž a níž, až byl celým svým obličejem u mého rozkroku. Podíval se na mě a já jen přikývl. Hned mi bylo totiž jasné, co má v plánu. Chytil si moje péro přes trenýrky a začal ho olizovat. Zavřel jsem oči a vychutnával si každý slastný okamžik Petrových dotyků. Po chvíli jsem byl už tak tvrdý, že jsem Petra od sebe odstrčil.

Jmenuji se Michal, je mi 23 let a rozhodl jsem se, že se s vámi podělím o příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Se svým přítelem Honzou jsme spolu už rok a je to vztah plný lásky. Ale přeci jen to nebylo úplně ono, hlavně tedy v oblasti sexu. Jeho výbava nebyla úplně to, co jsem si představoval. Dlouho mi to stačilo, ale postupem času jsem byl spokojený méně a méně. Nenapadlo mě tedy jednoho dne, kdy jsem byl sám doma, nic „lepšího“, než napsat svému bývalému příteli Adamovi.

Dneska se měl zase stavit Honzík. Ale pěkně popořádku… Chodím už nějaký čas s partou stejně teplých kamarádů a kamarádek do jedné nejmenované čajovny. Týden co týden, každé úterý. Dáme čaj, zasmějem se, poklábosíme o věcech všedních i nevšedních. Nebudu lhát – na pár kluků jsem si tam myslel.

Stalo se to letos v lednu. Bylo mi tehdy ještě 21 let a zatím jsem neměl žádnou sexuální zkušenost s klukem (pokud nepočítám líbání). Všichni moji vrstevníci v mém okolí už nějakou holku nebo kluka měli, a já pořád nic. Už jsem si z toho hledání začínal připadat jak Google…

„Michaeli, ještě jsem zapomněl…,“ vletěl zase do kanclu šéf, a protože jsem to fakt nečekal, stihl jsem akorát nadzvednout ruku z rozkroku v jakémsi obraném gestu. Stejně rychle jak vpadl dovnitř, vypadl zase ven. Rychle jsem si zapnul zip a vydal se za ním, abych vypadal co nejvíc nenuceně.

Pak jsem ho potkal. Zase jsme si jeden druhého přeměřili pohledem. Běželi jsme spolu celkem dlouho. Záměrně jsem si držel odstup asi kroku dvou, abych cítil vůni jeho deodorantu smíšenou s trochou potu a fascinovaně jsem pozoroval, jak mu od hlavy odlétávají kapky.

Znáte ten pocit, kdy tušíte, že na vás někdo kouká, ale nejste si jistí? Měl jsem to ten večer už poněkolikáté. Tentokrát jsem ho přistihl při činu. Seděl na parapetě naproti, popíjel pivo a jeho kumpáni hráli kulečník. Vypadal, že čeká, až ho jeden z nich bude chtít vystřídat.

„To bude v pořádku.“ Přeci nenasednu k někomu kompletně cizímu do auta. Avšak něco na něm mu říkalo, že to není psychopat. Udělal nemyslitelné a teď by si dal facku, ale prostě nasedl. David. Tak se jmenoval. Neustále se omlouval a Peterovi už to začalo být protivné.