Povídky

Prvním kusem byla složitě barevným dřevem vykládaná lenoška. Zvládal jsem základní truhlářské a řezbářské techniky, ale intarzie, navíc tak komplikovaná, mezi ně nepatřila. Po vykuchání původního čalounění se nábytek rozpadl a shnilé dřevo rozdrolilo. Vykládané čelo naštěstí zůstalo, a to ostatní se dodělá. Když jsem to Alexovi zavolal a oznámil mu, že se renovace prodlouží a prodraží, nijak se necukal. Naopak to přijal jako informaci srovnatelnou s faktem, že ten týden byly banány v akci.

„Jsi z bohaté rodiny? Proč by nechtěli platit?“ Neodpověděl mu, Mateo čekal. Sklopená hlava a ticho mu bylo odpovědí. Chtěl na něj přitlačit, ale než se nadechl, začaly na palubu dopadat slzy. Všichni námořníci byli mimo loď. Muž si chlapce přitáhl k sobě, sevřel ve svém medvědím objetí chvějící se tělo. Tlapou, která rozdrtila nespočet kostí i lebek, jemně pohladil světlé vlasy, padající na mladíkův krk. „Co se děje? No tak,“ konejšil ho. „Co se mnou uděláte, když moje rodina nebude chtít dát výkupné?“

Čekala mě dvouhodinová cesta se zastávkou v Písku, kde nastoupil můj kamarád Zoltán. Poznali jsme se na úplně prvním pobytu. On tomu říkal rehabilitace a svým způsobem to pro něj byl, po celém roce, ozdravný pobyt. Kdekdo by si myslel, že si po tolika letech vezmeme společně pokoj. Opak byl pravdou. Každý jsme si vzali svůj a vždycky s nadšením i obavami čekali, kdo bude náš spolubydlící. V podstatě to znamenalo oficiálně nevyhlášenou soutěž mezi našimi pokoji. Co to budu prodlužovat, prostě, kdo první srazí postele, vyhrává. Jednoduché, prosté, zábavné.

I když se tomu Damian bránil, stejně, sotva dosedl na své místo, zaletěl pohledem na druhý konec třídy. A jak jinak. Kuba už se na něj díval, ve tváři pobavený výsměch. Jakmile se na něj Damian ohlédl, Kuba se zaksichtil ještě o něco víc: „Špr-te!“ naznačil mu ústy bezhlesně, ale zřetelně. Pak se od něj s pohrdavým zakroucením hlavou odvrátil, něco pošeptal Mirkovi a oba vybuchli smíchy. „Dlabej na něj,“ drbnul do Damiana Jindra. „Však dlabu,“ pohodil Damian rameny.

Umyl jsem talíře a postavil je na rošt odkapávače. Utřel jsem si ruce, otočil se a opřel o linku a sbíral odvahu. Bert mě s lehce nakloněnou hlavou pozoroval. Vidí do mě. Ví, že něco chci. Čeká, co ze mě vypadne. Baví se tím. Tak do toho. „Berte? Jak to letos uděláme s dovolenou?“ „S dovolenou?“ zahrané překvapení. „S jakou dovolenou? Ty ji tu vlastně máš pořád, ne?“

Bylo jasné, že čeká jak a kdy začne nějaká bolest, a já ho o ni nechtěl připravit. Sáhl jsem tedy na stolek vedle sebe, vytáhl jsem kožené důtky a jednou ranou jsem mu je obtiskl na břicho. Hekl, jak jsem z něj vyrazil trochu vzduchu, překvapením nad zvoleným místem i nad nečekanou bolestí. Nedal jsem mu možnost jakkoliv se projevit a v rychlém sledu na stejné místo následovalo dalších šest ran.

Tak, kam to bude dneska? Nespokojeně sám nad sebou odfrkne. No taaak, na co si to hraješ? Moc dobře víš, kam to bude dneska. Bude to stejná trasa, jakou si poslední dobou vybíráš nejčastějc. Není moc frekventovaná, vede po starý asfaltce, lesem a částečně mezi poli, takže prostě super kombinace – málo lidí, ještě míň aut a k tomu čerstvej vzduch. A taky, ale to jenom tak mimochodem, vede do dědiny, ve který bydlí Jáchym.

Uvedomil som si prekvapene, že teraz už na sebe nemá takmer žiadny tuk, a to napriek tomu, že od septembra očividne nabral ešte pár kíl svalov. Vydýchol a prešiel si rukou po ôsmych tehličkách na bruchu, očividne spokojný, že upútal moju pozornosť. Ja som sa v duchu uškrnul a natiahol si tesné slipové plavky, v akých som chodieval trénovať a posledné roky rekreačne plávať.

Rozhořela se debata na nějaké téma. Jana o něčem diskutovala s Reném a Ivou. Líba mi s obavami líčila své možné pochybení v oblasti synovy výchovy. Prý našla v jeho pokoji něco, co úplně nedokázala zařadit do jeho věcí běžné potřeby. Ukazovala mi fotku toho předmětu. Jen s obtížemi jsem se nezačal smát. Sdělil jsem jí, že je to taková věc na uvolnění. Má simulovat vnitřní otvory lidského těla a stimulovat ty vnější části. Líba se zašklebila. Její znalost sexuálních hraček byla opravdu žalostná. Odhodlaně začala prohlašovat, že to svému synovi zatrhne, že na to má ještě dost času. Nepotěšil jsem ji poznámkou, že bude masturbovat i bez jejího svolení.

Voda kocoura nelákala. Prolezl křovím a vydal se po stráni vedle skály zvolna do výše lesa. Šelma prolézající džunglí… Uslyšel hlasy a prasknutí větvičky pod něčí botou. Zpozorněl. „Kočka! Škodná!“ vykřikl mladý hlas. Vyplašený kocour se otočil, proletěl křovím a uháněl dolů ze stráně. Domů! Co nejrychleji domů! Vyděsil ho hluk výstřelu a zvuk broků, které proletěly křovím, rvaly listí a lámaly drobné větvičky.

Pootevře ústa. Líbám, ale je to jiné než obyčejně. Rozpaluje ho to, uvědomuje si, co to s ním dělá. Zaslechne svůj sten. Do mozku mu pomalu dochází událostí celého dne. Wapashi! Odtrhne se od něj. Dívá se do černých očí vysokého muže. Je zmatený. Jeho první polibek od muže. Neví ani co říct. Stáhne pokrývku, posadí se.

„Jsi to ty? Chyběl jsi mi,“ bleptá s úsilím. Neví, kdo to je. Zda halucinace, člověk nebo jeho vrah. „Ty mně taky.“ „Bude dobře, že? Už se nemusím bát.“ „Ne, nemusíš.“ Ruka ho pohladí, potom někdo zvedne jeho tělo. „Wapashi, pomůžeš mi?“ šeptá Gordon. Je šťastný, i když ví, že zemře. Možná právě proto ho vidí. „Když si to budeš moc přát.“ Postava se laskavě usměje, ale oči žhnou nesmiřitelnou krutostí.