Gay povídky

Dan zalapal po dechu. Nová dávka gelu, nové zásuny, kterými se Pán dostával do rozdrážděné močové trubice, nová bolest a nepříjemný tlak. A Danovo stále silnější naříkání. Začal znovu kopat nohama a prohnul se do oblouku.

I v té malátnosti po orgasmu mnou tohle jeho prohlášení malinko škublo a nadzvedl jsem se na lokti, abych se mu mohl lépe podívat do tváře. „To myslíš vážně?“

„Řeknu ti totiž tajemství, Brennere," šeptne. Liamův výraz je plný chladu a částečné zloby, což Alexe uklidňuje a těší zároveň. „Já z tebe strach nemám."

S Ondrou se na něj jenom zvědavě zahledíme. Já teda nejen zvědavě, ale taky docela obdivně, co si budem! Prostě mě fascinuje, jak zatraceně málo mu stačí, aby získal kompletní kontrolu nad situací. Ani za milion let bych nedokázal říct těch pět slov takhle pevně. Tak přesvědčivě, aby už nikoho dalšího v místnosti nenapadlo ani pípnout.

Recepty. Ale ne recepty na bábovku nebo na svíčkovou. Lektvary a masti. Zbyněk tím překvapeně listoval a usmál se, když na okraji našel vepsané poznámky, zřejmě tetou Hedvou. „Nefunguje to,“ byla poznámka u údajného lektvaru lásky. A udiveně povytáhl obočí u poznámky k masti pro létání – byla u ní poznámka „dobrá“. Teta překvapovala…

„Říkali jsme si, co by pro tebe mohla bejt výzva," odpovídá David. „Nechtěli jsme vymejšlet nic lehkýho ani časově nenáročnýho, a tak jsme vymysleli pěknou lest na jednoho člověka ze čtyřky, kterýho se budeš muset ujmout."

Ještě chvíli mě takhle mačkal svým tělem s jednou rukou zaklesnutou v mejch vlasech a druhou téměř drtící mý zápěstí, než mě náhle chytil za pas a rychle přetočil tváří k dřevěný desce. Jal se rozepínat si kalhoty, a tak jsem mu pomohl a ty svoje sesunul kamsi ke kolenům dřív, než bych řekl zatracený nebe. Protože tohle bylo v tu chvíli nebe a tohle slovní spojení tomu mezi náma sedělo naprosto dokonale.

Kdyby měl čas, tak by během soukání do bílého oblečení, které ve druhé polovině večera měli mít všichni sólisté na sobě, přemýšlel, jestli by se takhle líbil třeba Danovi. Nebo Michalovi. I když, kdo ví, kde je tomu konec. Stejně je to zvláštní, zpívat teď znova po těch letech skoro všechny ty ukolébavky ze zapadákova kdesi u hranic, jen před úplně jiným publikem, v jiném provedení – a on sám je vlastně taky někdo jiný…

Pár hodin jsem byl rozhodnutej se na všecko vykašlat, dalších pár hodin jsem se zase přikláněl k tomu, že tu jeho nabídku „Takže se mi ozvi, když budeš mít zájem“ využiju… Až v posledních dnech se to ve mně začalo tak jaksi ustalovat. A klonit se spíš k tomu druhýmu. K tomu, že to teda prostě zkusíme. No tak co, co nejhoršího se může stát? Že se sejdeme, nebude to ono – a tak už si žádnej další pokus nedomluvíme. Ale aspoň to budu vědět jistě. Že to není ono. A nebude se mi pořád honit hlavou to věčný co by, kdyby.

"No, Olíku, s tím, jak se občas tváříš, se mu vlastně vůbec nedivím," zasmál se Luky. "Aleši?" otočil se na něj Oliver. "Zamlouvám si po tobě minimálně dvacet ran rákoskou. Luky to evidentně fakt potřebuje." "No," rozhlédl se Aleš, "jelikož už všichni beztak evidentně dojedli, myslím, že se rovnou můžeme přesunout do obýváku na první exekuci."

Poslechl jsem Marka a řídil se jeho instrukcemi. Marek sedící naproti mně roztáhnul natažené nohy, takže jsem mu viděl pod nohavičku trenýrek. Všimnul si toho a usmál se na mě svýma krásně rozzářenýma očima.

S kýmkoliv jiným bych tu hru na nespokojenýho, téměř naštvanýho doma a neposlušnýho subíka dohrál. S Lexem mi to ale z nějakýho důvodu nešlo. Když jsem viděl, jak je z intenzity toho svýho prožitku hotovej a jak je mu zároveň nepříjemný, že mi nedokázal vyhovět, něco se ve mně přepnulo a znemožnilo mi dál se k němu chovat jako ke svý hračce.