• Adam Adler
Stylromantika
Datum publikace23. 2. 2015
Počet zobrazení3486×
Hodnocení4.83
Počet komentářů1
Oceněnípovídka roku 2015

Následovaly týdny plné učení, školení, nedorozumění, hádek i legrace. Té tedy bylo poskrovnu, ale když už přišla, stála za to. Jinak Pavel Derner byl despotický pedant, co mě neustále úkoloval, napomínal, opravoval a poučoval. Tuhle stránku jeho složité osobnosti jsem z duše nesnášel, i když  nebudu zapírat – nečekaně mě vzrušovala. Dovolil jsem mu, aby mě měl ryze ve své moci. Dostal jsem služební mobil, takže mi volal ve dne v noci. „Adame, cestou do práce se stavte na magistrátu Vím, že jste ještě na obědové pauze, ale mohl byste vyzvednout Pokud ještě nespíte, poslal jsem vám na soukromý mail článek k přeložení

Připadal jsem si jako v centru nějakého tornáda.

Během těch dní jsem poznal dva další Pavlovi blízké lidi. Onen prochlastaný statný padesátník se jmenoval Leoš Trnka. Napřed jsem myslel, že je Pavlovým předákem na stavbách. Později jsem pochopil, že je víc než to. Bodyguard, šofér, poslíček, likvidátor potíží. Poznal jsem, že podnikání ve stavebnictví je džungle. A Leoš byl ideální na špinavou práci. Ať už obnášela cokoliv.

A pak tady byl Richard. Pavlův mladší syn. Nezodpovědný playboy a vyznavač adrenalinových sportů. Hezká tvářička a vypracované svaly jsou v téhle rodině snad povinností. Bylo mu šestadvacet a pokaždé, když přišel do firmy, jakoby v téhle neutěšené temné krajině vysvitlo slunce. Narozdíl od svého staršího bratra mi hned vřele potřásl pravicí. „Tak to jseš ty. Švagrová o tobě neustále básní. Nechápu, jak jsi vydržel pro tátu dělat tak dlouho. Ostatní to zabalili do měsíce.“

Okamžitě jsem si ho oblíbil a zesílil stisk své ruky. „Ibalgin,“ prohlásil jsem jen prostě.

Richard na mě chvíli užasle hleděl, a potom propukl v hurónský smích. „Líbíš se mi, chlape.“ A poplácal mě po rameni.

Stáli jsme ve vstupní hale a Hanka se za recepčním pultem smála od ucha k uchu.

Vtom se mi rozezvonil mobil, který jsem rychle vyndal z kapsy.

Richard zpozorněl. „To zvonění znám. Služebák. Starouš mi ho dal taky. Aby mě mohl buzerovat čtyřiadvacet hodin denně. Spláchl jsem ho do hajzlu. Ukaž.“ A než jsem se stačil vzpamatovat, hovor odmítl.

Krve by se ve mně nedořezal. „Co blázníš?“ Ani jsem si neuvědomil, že mu tykám. „To nesmím. Nikdy. Za to mě stáhne z kůže.“

Sotva jsem to dořekl, už stál na schodišti jako neúprosný bůh pomsty. „Hani, okamžitě sežeň Ada“ Všiml si mě ve společnosti svého syna. Viditelně ho to rozhodilo.

„Ahoj, tati,“ uculil se Richard nevinně.

Pavel mu jen neurčitě pokynul a hned zaměřil svoji pozornost na mě. „Adame, vy jste mi típnul telefon?“

Střelil jsem pohledem po Richardovi. „Jo. Omylem. Když jsem ho vytahoval z kapsy. Zrovna jsem se vám chystal zavolat nazpět.“

Pavel pomalu sestupoval ze schodů a už zase mluvil na svého syna: „Co tady zas děláš? Došly ti prachy, nebo ses konečně rozhodl si je poctivě vydělat?“

„To první,“ odpověděl Richard s šokující upřímností. „Vím, že bys mě jinak poslal do háje, ale dneska mám svátek, víš? Tak jsem to jen zkusil.“

A to už byl u nás. Zjevně mu nebylo moc příjemné, že jsem svědkem počínající rodinné hádky. „S mámou jsme ti koupili hodinky. Dostaneš je večer. A jestli je někde střelíš, vydědím tě.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že být synem Pavla Dernera musí být zatraceně těžké. Já mohu dát kdykoliv výpověď, ale ti kluci to mají jako zaměstnání na celý život. Přesto jsem jim tak trochu záviděl. Ta rodinka patřila do úplně jiného světa, než jsem znal já. Všichni byli tak přitažliví, úspěšní a bohatí. Jestli ale také šťastní, tím jsem si nebyl jistý.

„Tak nic,“ povzdechl si Richard. „Asi bych měl padat. Rád jsem tě poznal, Adame.“ A už byl pryč.

Tak teď to přijde, říkal jsem si. Dostanu parádní sodu.

On však změnil téma. „Potřebuju, abyste někam zajel.“

„Metrem?“

„Autem.“

Hrklo ve mně. „Pane Dernere, já – já nejsem moc dobrý šofér.“ Studem jsem se mohl propadnout do západního Německa.

Hanka tiše bledla.

Pavel brunátněl. „Do životopisu jste napsal, že máte řidičák skupiny B.“

„To mám,“ pípl jsem.

„Tak v čem je problém?“ nechápal.

„Řekl jsem vám to. Jsem mizerný řidič.“

Obrátil oči v sloup. „Mě z vás jednou odvezou. Neexistují dobří a špatní řidiči. Jen zkušení a nezkušení. Pojďte za mnou.“

Následoval jsem ho do garáže, kde parkovalo jeho černé SUV Mercedes – Benz GLK 350. Zíral jsem na jeho auto jako na nějakou příšeru. On mě to nechá řídit? Vždyť to nesmí ani Leoš Trnka!

Sledoval směr mého pohledu. „Na to velice rychle zapomeňte. Nejsem sebevrah.“ A to už odemykal vedle stojící Hančinu Fabii. Jaksi jsem přeslechl, že by se jí napřed dovolil.

„Sedněte si,“ vybídl mě.

Zamířil jsem k pravým předním dveřím.

„Ne, co to děláte?“ zastavil mě. „Na místo řidiče.“

Sakra

Poslušně jsem si sedl a pečlivě se připásal. Posadil se na místo spolujezdce a také se připoutal. Vyschlo mi v krku. Z jeho blízkosti v tak uzavřeném prostoru se mi skoro zamotala hlava.

Když dálkovým ovládáním otevřel dveře garáže, pokynul: „Jedem.“

Sešlápl jsem spojku, otočil klíčem v zapalování, zařadil jedničku a za pozvolného spuštění spojky jsem mačkal plyn.

Samozřejmě mi to hned chcíplo.

Trpělivě se nadechl. „To nic. Znovu. Spojku jste pustil moc rychle. Počkejte, až ucítíte zabírat motor.“

Druhý pokus už byl úspěšný. Vyjeli jsme na rušnou ulici a já se rozklepal jako ratlík.

„Uklidněte se, Adame. Klid. Sešlápněte spojku a zařaďte dvojku.“

Neobešlo se to bez bolestného zaskučení převodovky.

Zdržel se ale komentáře. Nesmírně jsem ocenil, že na mě nekřičel. Pochopil, že by mě jen zbytečně stresoval a ničemu by to nepomohlo.

I když byla trojka na řadící páce šikmo nahoře, zařadil jsem ji už tiše a plynule. Sám jsem se tomu divil.

Křižovali jsme přecpanou Prahou asi čtyřicet minut sem a tam. Dvakrát mi to chcíplo na křižovatce, jednou při rozjíždění do kopce na ruční brzdu. Ale jinak jsem sám nad sebou žasnul, že jsem nás, ani nikoho jiného, nezabil.

Někam ukázal. „Tady zastavte u toho obrubníku. Jen skočím zanést na úřad nějaké papíry, které jsem původně chtěl doručit po vás.“

Zastavil jsem tam. Za půl hodiny byl zpět. „Na firmu, prosím,“ usmál se a já ucítil příjemné mravenčení po těle.

Když jsme dorazili do garáže, cítil jsem se tak unavený a vyčerpaný, jako bych celou Prahu prošel pěšky. Pavel se odpásal, ale nevystoupil hned, jak jsem očekával. Jen mě provrtával pobaveným pohledem. „Nevedl jste si špatně, Adame.“

„Děkuju, že jste na mě neřval. Moc mi to pomohlo.“

Překvapením povytáhl obočí. „Vy o mně asi nemáte nejlepší mínění, co?“

Křečovitě jsem se usmál. „Žertujete? Jste pověstný lidumil.“

Znovu mu zaškubaly koutky. „Opět si ze mě utahujete?“

„Ano.“ Určitě to vyznělo stejně troufale, jako když mu Richard odpovídal na jeho dotaz, zda si přišel pro prachy.

„Nemám rád, když si ze mě lidi utahujou.“

„Moc takových neznám.“

Zaváhal. „Vlastně jste asi jedinej, komu to umožňuju.“

Zabořil jsem se hloub do sedačky. „Proč?“

„Sám nevím, ale asi proto, že jste jedinej, kdo vydržel pode mnou pracovat tak dlouho.“

Zahřálo mě to u srdce. „A co Hanka?“

„Ta jen zvedá telefony. Vlastně recepční ani nepotřebuju. Chodí sem jen na pár hodin denně, aby si odpočinula od mýho dvouletýho vnuka. Je to pěknej rošťák. Když je Hanka tady, hlídá ho má žena.“

To je poprvé, co se o své manželce zmínil. Věděl jsem jen, že se jmenuje Kateřina. Nic víc. „Je od vás moc hezké, že jste to Hance umožnil.“

„Vidíte – a doma platím za pořádný monstrum.“ Určitě narážel na Richarda. „Vidíte mě taky tak?“

Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Tak hlubokou debatu jsme spolu ještě nevedli. „Někdy.“

Podíval se stranou. „To mě mrzí.“

Nevěřil jsem vlastním uším. „Vy žádné monstrum nejste. Zaměstnáváte lidi, které nepotřebujete. Věnoval jste mi svůj čas, abyste mě naučil řídit. Omlouvám se, že jsem řekl, že rád trápíte lidi. Jste hodný člověk, Pavle.“ Poprvé jsem se odvážil oslovit ho křestním jménem.

Cítil jsem, jak se napružil. Že bych si dovolil moc? „Musím si ale chránit svou pověst, ne?“ Uličnicky se zašklebil. „Jestli to někomu řeknete, zničím vás.“ Rychle vystoupil, a než zavřel dveře, s úsměvem dodal: „Máte na mě dobrej vliv.“

Musel jsem to rozdýchávat asi minutu. Tak já mám na něj nějaký vliv? 

***

Jednoho průzračně čistého květnového rána, bylo to právě v pátek, začala naše pravidelná mailová komunikace, která se se svou osobitou drzostí pomalu vlekla k něčemu, co by se dalo nazvat přátelstvím.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Němčina

 

Adame, mluvíte německy stejně dobře jako španělsky?

Dotaz mě překvapil a já si zaboha nedokázal představit, kam tím zase směřuje.

Od: Adam Adler

Komu: Pavel Derner

Věc: RE: Němčina

 

Jawohl, mein Herr.

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: RE: Němčina

 

Dobrá, pojedete se mnou příští týden služebně do Drážďan

Zachvátila mě panika. Služební cesta? S ním? Chce snad, abych ho rozčiloval i v zahraničí? Slezou mu ze mě poslední zbytky vlasů!

 

Od: Adam Adler 

Komu: Pavel Derner

Věc: Drážďany

 

Na konci věty Vám chybí interpunkční znaménko. Pokud máte stejnou klávesnici jako já, chybějící otazník naleznete nad mezerníkem.

Ihned jakmile jsem stiskl ODESLAT, došla mi troufalost mé odpovědi. Najednou se mi nedostávalo dechu. Co jsem to zase provedl? Takhle ho dráždit! To je jako červená barva pro býka!

Dlouhé mučivé minuty zůstávala moje zpráva bez odezvy. Za tu dobu, která mi připadala jako celá věčnost, proletěly mou myslí všechny možné scénáře. Sepisuje mou výpověď. Telefonuje a mé odpovědi si nevšiml. Právě si brousí sekyru.

Nakonec pípla příchozí pošta.

Pořád jsem zatajoval dech.

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Interpunkční znaménko

 

Velice se Vám omlouvám, Adame. Hledané znaménko jsem konečně našel. Nachází se tři políčka vertikálně od Vašeho otazníku.

!

Teď je to, myslím, v pořádku.

Ze srdce mi spadl obrovský šutr. Humor nevěstí nic zlého.

Od: Adam Adler 

Komu: Pavel Derner

Věc: Zákoník práce

 

Pokud Vám to nevadí, najdu si na internetu, zda zaměstnavatel může nařídit zaměstnanci služební cestu.

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: Zákoník práce

 

Nic hledat nemusíte. Může. :-)

Smajlík? Pavel Derner mi poslal smajlíka?

Od: Adam Adler 

Komu: Pavel Derner

Věc: Drážďany – opět

 

Asi nemám na výběr, co?

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Demokracie nefunguje (u vás obzvlášť)

 

Nemáte.

Líbilo se mi, jak mě popichoval. A vzrušovalo, jak nepokrytě uplatňoval svou autoritu.

Od: Adam Adler 

Komu: Pavel Derner

Věc: Náročný zaměstnanec

 

A budou alespoň diety?

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Chcete mě zruinovat?

 

Dostanete čočku a sodu.

Vyprskl jsem smíchy. Dobrá, tuhle hru můžou hrát oba.

Od: Adam Adler 

Komu: Pavel Derner

Věc: Doprava do Drážďan

 

Mohu řídit Vaše SUV?

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Šokovaná reakce

 

JEN PŘES MOU MRTVOLU! TOU BYCH SE TOTIŽ STAL, KDYBYCH VÁM TO DOVOLIL.

 

Od: Adam Adler 

Komu: Pavel Derner

Věc: CAPS LOCK

 

Velkými písmeny mě nezastrašíte.

 

Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: Nečekaná reakce

 

Řvu smíchy.

Zahřálo mě to u srdce. Takže ho dokážu nejen rozčílit, ale taky rozesmát. Ledovec roztál.

Od: Adam Adler 

Komu: Pavel Derner

Věc: Mise splněna 

 

Měl byste se smát častěji. Prodlužuje to život.

Odpověď už nepřišla.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Komentáře  

+3 #1 Odp.: Zlomená křídla - 3val 2015-02-26 20:43
fakt podarené!!! :lol: už sa teším na ďalšiu časť!!!!
Citovat