• Adam Adler
Stylromantika
Datum publikace13. 2. 2015
Počet zobrazení3803×
Hodnocení4.83
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2015

Seděl jsem před Pavlem Dernerem v té jeho sterilní pitevně jako poškolák v ředitelně. Zase měl polokošili, tentokrát trávově zelenou. Měřil si mě přísným pohledem. „Víte, proč jsem vás vzal?“

„Kvůli té španělské zakázce?“ odtušil jsem.

„To taky. Ale hlavně jste drzý a nebojíte se mi odporovat. A já z duše nesnáším bezpáteřní pochlebovače, co nemají svůj vlastní názor.“

Nevěděl jsem, co na to říct, takže jsem raději mlčel. Ve své slušivé kožené bundě jsem se ale cítil daleko sebevědoměji než v maturitním kvádru.

Pokračoval: „A prošel jste mým biometrickým testem.“

Nechápavě jsem na něj vykulil oči.

Proto pohodil hlavou k Jessie, která věrně a poslušně seděla na koberečku po jeho pravici. Při chabém úsměvu se mu udělaly takové roztomilé vějířky kolem očí.

Zalapal jsem po dechu. Pavel Derner se právě pokusil žertovat? A usmál se?

Vzápětí však opět nasadil ten svůj pedantský kukuč. „Už nikdy neshazujte práci, o kterou se ucházíte. Shazujete tím sebe.“

Napřímil jsem se. „Budu si to pamatovat.“

„Ještě jste se nezeptal na plat,“ připomněl mi podezíravě.

„Mohl bych mít dotaz?“

„Poslouchám.“

„Jaký budu mít plat?“

Přísahal bych, že mu zaškubaly koutky. „Utahujete si ze mě?“

Rozbušilo se mi srdce. „Ne, pane.“

„To bych vám ani neradil. Už to nedělejte. Nabízím vám dvacet tisíc hrubýho. Nad platem nepolemizuju.“

Uvědomil jsem si, že se usilovně snaží mluvit spisovnou češtinou, ale když ho někdo rozhodí, nevědomky sklouzne do té hovorové. „Souhlasím. Smím se zeptat, jaká přesně bude náplň mé práce?“

Zhluboka se nadechl. „Budete můj asistent, sekretářka, poslíček, zkrátka taková holka pro všechno.“

Hrklo ve mně. Naráží snad na mou orientaci? Když mluvil dál, usoudil jsem, že nejspíš ne.

„Přijetím mé pracovní nabídky jste se zavázal k naprosté oddanosti a loajalitě. Nechám vás nahlédnout do svého soukromí. A věřte, že to nedělám moc často.“

Věřil jsem tomu.

„K tomu, abyste dobře odváděl svou práci o mně potřebujete vědět pár věcí. Snídám vždy v 07:00 tady v práci: černou kávu bez mléka a cukru, míchaná vajíčka, housku a jablečný džus. Nic jiného. Od pondělí do čtvrtku trávím vždy hodinu v posilovně. Od 19:00 do 20:00. To si nepřeju být rušen. Každý pátek chodím hrát s chlapama od stavařů fotbal. V 16:00. Kouříte? A nelžete mi, poznám to.“

Úplně mě tak nečekaným soukromým dotazem vykolejil. „Příležitostně.“

„Jestli z vás v téhle firmě někdy ucítím kouř, letíte.“

Za to by tě odbory sežraly, chlapečku, proletělo mou myslí.

Nebezpečně zúžil pohled. „Mluvte.“

Zaváhal jsem. Chvilku jsem se bál, že jsem to snad vyslovil nahlas. „Co bych měl říkat?“

„Něco jste měl na jazyku. To nešlo přehlídnout.“

A sakra

Měl skoro brunátný výraz. „Když se vás na něco zeptám, čekám okamžitou odpověď. Bez vytáček. Bez přípravy. Co jste chtěl říct? A pamatujte, já poznám, když mi někdo lže.“

„Nechci vás zase rozčílit.“

„Tak to pořád nedělejte. Nebudu svoji otázku opakovat.“

„Já jen – ohledně toho vyhazovu za kouření. Chtěl jsem se zeptat, jestli tady máte odbory. Byl to takový můj soukromý vtípek.“ Zatajil jsem dech.

Tentokrát zcela zjevně přemáhal úsměv. „Pohrávám si s myšlenkou, že vás vyrazím, Adame.“

Poprvé vyslovil mé jméno. Příjemně mě zamrazilo. „To nemůžete,“ osmělil jsem se.

„A to už zase proč?“

Podíval jsem se na pracovní smlouvu na jeho stole. „Ještě jsem to nepodepsal.“

V očích mu šibalsky zajiskřilo. Nakonec papíry posunul směrem ke mně, a dokonce mi podal tužku, svého značkového Parkera. „Pište.“

Ruka se mi třásla, ale zvládnul jsem to na jedničku.

„Smlouva se vždycky podepisuje dvakrát,“ pokáral mě.

„Ano, pane.“ Poslušně jsem podepsal i kopii pro mě.

Tu svou si schoval do šuplíku. „Všiml jsem si, že jste si nedělal žádné poznámky. Svůj harmonogram opakovat nehodlám.“

„To ani nemusíte. Snídáte vždy v 07:00 tady v práci: černou kávu bez mléka a cukru, míchaná vajíčka, housku a jablečný džus. Nic jiného. Od pondělí do čtvrtku trávíte vždy hodinu v posilovně. Od 19:00 do 20:00. To si nepřejete být rušen. Každý pátek chodíte hrát s chlapama od stavařů fotbal. V 16:00.“

Teď pro změnu kulil oči on na mě. Jeho souhlasné mručení jsem bral jako pochvalu. V téhle firmě se s chválou pěkně škudlí. „Budu mít v tomhle baráku nějaké místo?“ zeptal jsem se.

„Místo má Jessie. Vy budete mít kancelář. Jsou to ty první dveře, když vyjdete schodiště.“ Sáhl po telefonu a vytočil recepci. „Haničko, za deset minut se stav u mě. Ukážeš panu Adlerovi jeho kancelář, ano?“ Zavěsil.

Proč až za deset minut? Co se mnou chce těch deset minut dělat?

„A to už se dostáváme k poslednímu bodu na dnešním seznamu,“ pronesl tajemně a mně se sevřelo hrdlo ve zlé předtuše.

Ze šuplíku vyndal malý příruční magnetofon a položil ho mezi nás.

Zachvátily mě první příznaky paniky.

Pustil ho. Místností se roznesl můj vlastní hlas: „Protože se rychle rozrůstáte a nedávno jste obdrželi zakázku odněkud ze Španělska. A já španělsky mluvím opravdu dobře. Mohl byste mě vzít třeba jen kvůli této zakázce. Dočasně. Já bych si pak mohl napsat do životopisu vaši firmu a nemusel bych už nikomu vysvětlovat, proč jsem ještě nikdy nebyl zaměstnán.“

V krku jsem měl najednou knedlík. „Nemyslím, že je legální nahrávat lidi bez jejich svolení.“

„Já si ve své vlastní firmě můžu dělat, co chci. Nahrál jsem si všechny účastníky pohovorů. Snadno je pak můžu usvědčit ze lži.“

Zbledl jsem jako stěna.

Nahrávka pokračovala: „Řekněte něco španělsky. Cokoliv. Bez přípravy. Hned Mi nombre es Adam, soy veinte ańos de edad y tiene hermosas manos, el pescado frío.“

Udělalo se mi špatně od žaludku.

Zmáčkl tlačítko STOP. „Já nejsem moc jazykově nadán, Adame. A proto se musím spoléhat na pomoc druhých. V tomto případě jsem svěřil svou důvěru vám. Co přesně jste ve španělštině řekl? Doslova.“

Po čele mi sjela krůpěje studeného potu. „Jmenuji se Adam. A je mi dvacet let.“

„To je osm slov. Španělsky jste jich ale řekl dvojnásob. Víte, já jsem si dal tu práci a pečlivě všechna slova přepsal. Foneticky. A zkoušel na internetovém překladači všechny možné varianty. Dlužíte mi hodinu a půl mého vzácného volného času.“

Můj další soukromý vtípek se mi vrátil a vybouchl mi do ksichtu. V koutku oka se mi zaleskla slza. Podpisem té smlouvy jsem udělal největší chybu svého života. Tím jsem si byl jistý. A platím za ni trýznivě pomalu.

Pobaveně se opřel hloub do svého pohodlného křesla, zatímco moje zadnice trpěla na té strašné tvrdé židli. „Adame, vy jste mi řekl, že mám krásné ruce, a nazval jste mě studeným čumákem. Že je to tak?“ Zjevně se královsky bavil.

Nenáviděl jsem ho za to. „Ano,“ sjel jsem očima k podlaze.

„Když se mnou mluvíte, tak se mi dívejte do očí.“

Bastarde! Věnoval jsem mu pohrdavý pohled. „Proč jste mě teda nechal podepsat tu smlouvu?“

Najednou vypadal překvapeně. „A proč bych nenechal? Vaše orientace snad snižuje vaši schopnost mluvit španělsky? Nebo udělat mi snídani?“

„Já – Já pro vás už nemůžu pracovat. Udělal byste mi ze života peklo.“ Najednou mi to došlo. „Tak proto jste mě nechal podepsat. Abyste mě mohl trápit. Rád trápíte lidi.“

Najednou smrtelně zvážněl, až mi po zádech přejel mráz. „Nic o mně nevíte, takže bych si vyprosil jakékoliv soudy. Za to se mi jednou omluvíte.“

Zvedl jsem se ze židle.

„Posaďte se, Adame. Ještě jsme neskončili.“

Tón jeho hlasu zapříčinil, že Jessie opět začala zlostně vrčet. Ale ne tak důrazně jako včera. Nejspíš si mě rozhodla oblíbit a teď byla zmatená.

„Sedněte si,“ vybídl mě smířlivěji. „Prosím,“ dodal potom sotva slyšitelně.

Poslechl jsem ho jenom kvůli tomu jeho poslednímu slovíčku. Myslí mi proletěla otázka, kdy naposledy někoho o něco poprosil. Váhavě jsem si opět sedl.

Jessie se uklidnila.

Propaloval mě pohledem. Nakonec neobratně pronesl: „V mém věku mi lichotí, když někdo pochválí moje tělo

V podbřišku mi explodovala kukla malých motýlků.

Pokračoval: „Děkuju vám za to. A pranýřovat vás nehodlám. Jste bystrý mladý muž s úžasným smyslem pro humor. Byl bych moc rád, kdybyste pracoval v mé firmě.“

Najednou veškerý můj hněv a vzdor roztály jako máslo. Nenadálý příliv emocí mi sevřel hrdlo. Než jsem stihl cokoliv namítnout, po symbolickém zaklepání vstoupila Hanka Sokolová. Hustá atmosféra, která by se dala skoro krájet, ji udeřila téměř fyzickou silou. „Je – Je všechno v pořádku?“

Pavel se na mě unaveně usmál. „Já nevím, pane Adlere. Je?“

„A – Ano,“ vykoktal jsem. „Už se těším na svoji kancelář.“

***

Byla to pitevna číslo dvě. Psací stůl s notebookem a telefonem, kopie mučící židle z Pavlovy kanceláře, pojízdný šuplíkový pořadač na šanony, povadlá palmička v květináči pod oknem a titěrný obrázek nějaké krajinky veprostřed nahrubo omítnuté zdi, který od prahu místnosti vypadal jako moucha na stěně.

No, abych někomu nekřivdil, byl tam ještě mrňavý kuchyňský kout.

Na přípravu snídaní Pavla Dernera.

Celé odpoledne jsem se pak seznamoval s obsahem patnácti šanonů, které jsem měl spravovat. Samé geografické mapy, územní plány a stavební povolení. Zkrátka španělská vesnice.

Asi ve tři hodiny mi zazvonila pevná.

Leknutím jsem nadskočil. Ještě jsem se nestihl zeptat, jak se přepojují telefony. S tlukoucím srdcem jsem zvedl sluchátko. „AAno?“ zakuňkal jsem.

„Jaké ano?“ plísnil mě známý hlas. To si dělá srandu, pomyslel jsem si. Vždyť sedí dvoje dveře od mě. A volá mi? Poslouchal jsem dál. „V naší firmě se představujeme jménem. Před šestnácti minutami jsem vám poslal email. A ještě jsem nedostal odpověď. Jak mi to vysvětlíte?“

Tak my si ještě budem mailovat? „Hned se na to podívám.“

„Před patnácti minutami bylo pozdě.“ A bouchl telefonem.

Rychle jsem se posadil k notebooku. Outlook. Interní pošta.

Od: Pavel Derner

Komu: sekretariát

Věc: Překlad

 

Adame, přeložte mi: Pane Arrango, protože je hrubá stavba dokončena, dovoluji si vám zaslat cenovou nabídku vnitřních prací.

Malování: 2711 m²

Primalex Standard 2x + Penetrace 35 CZK/ m²

1220 m²x 35 CZK 42.700 CZK

Primalex barevný 2x + Penetrace 45 CZK/ m²

1491 m²x 45 CZK 67.095 CZK

Akrylátování koutů 10 CZK/bm

cca 800 bm x 10 – 8.000 CZK

Měl jsem to hotové za 5 minut. Před odesláním jsem mu ale ještě pro jistotu zavolal: „Pane Dernere, co je to zkratka bm?“

„Děláte si srandu?“ vyštěkl. „Vy jste ještě ani nezačal? To tady mám na ten překlad čekat do Vánoc?“

Najednou mi s ním došla trpělivost. „Pokud mi budete i nadále nadávat, tak možná jo. Chcete to mít hotové nebo ne?“ Vtom jsem si uvědomil, co jsem si to vlastně dovolil. Zatajil jsem dech.

Stejně jako on. Jako pokaždé se ale rychle vzpamatoval. „Běžný metr.“ A zavěsil.

Už jsem byl doma. Do pěti vteřin jsem stihl stisknout: ODESLAT.

A čekal jsem.

Za chvilku přišla odpověď.

  Od: Pavel Derner

Komu: Adam Adler

Věc: RE: Překlad

 

Jste drzý, ale děkuji...

Větší pochvalu jsem od něj dostat nemohl. Přenastavil adresáta Sekretariát na mé jméno!

***

Večer mě doma Aneta učila dělat míchaná vejce. Když jsem jí koukal přes rameno do pánvičky na plotně, zeptala se mě: „Jakej je?“

„Ty bys ho zabila do deseti minut,“ odpověděl jsem upřímně.

Podívala se na mě. „Je hezkej?“

„Ujde.“

Rozšafně zúžila pohled.

Protočil jsem svoje panenky. „Tak dobře. Víc než ujde. Překvapilo mě, když jsem podle živnostenského rejstříku zjistil, že je mu už sedmačtyřicet. Vypadá tak o deset let mladší. Sportuje. Hraje fotbal, hokej, plave, lyžuje. A vsadím boty, že z toho všeho má doma alespoň padesát medailí. Jak říkám – je naprosto nesnesitelný.“

Pobaveně si odfrkla. „Tak proto mu v devět večer smažíme vejce. Že mě to nenapadlo!“

Zamračil jsem se. „Co tím chceš říct?“

„Nic,“ uculila se nevinně.

„Mě Pavel Derner absolutně nezajímá.“ Možná jsem to řekl až moc přesvědčivě.

„Jasně.“

„Vážně ne.“

„Chápu.“

„Jsi blbá.“

„Ty jsi blbej,“ rozesmála se.

*** 

Do firmy jsem dorazil v 6:30 ráno. Hanka si zrovna sedala za svůj recepční pult. A nebyla sama. „Adame, ráda bych ti představila svého manžela.“ Potykali jsme si včera.

René Derner byl 182 cm vysoký osmadvacetiletý borec, co musí být splněným snem každého otce, s pohlednou ostře řezanou tváří a hlavně titulem vicemistra světa v thajském boxu asociace WPKA. Fešák po tátovi. Změřil si mě chladným přezíravým pohledem. „Zdravím.“ Ani ruku mi nepodal. Hajzl po tátovi, opravil jsem se v duchu.

„Dobrý den. Ahoj, Hani.“

Ale ani já s ním nehodlal ztrácet čas. Musel jsem chvátat udělat snídani jeho otci. Nikdo mi včera neřekl, kde mám vzít peníze na suroviny, tak jsem je nakoupil ze svého. V pracovní aktovce jsem měl čerstvé housky, vajíčka i jablečný džus. Kafe snad najdu v kuchyňce. O chvíli později jsem s úlevou zjistil, že to jediné tam bylo.

V 06:55 jsem už plody své usilovné práce nesl na dřevěném podnose do Pavlovy kanceláře. Moje první vlastnoručně umíchaná vejce voněla báječně, stejně tak turek, bez cukru a mléka. Housky byly krásně křupavé a jablečný džus vychlazený. Nemohl nic namítnout. Dmul jsem se pýchou.

Loktem jsem si otevřel dveře a najednou se na mě odněkud vyřítila Jessie a div mě nepovalila na podlahu. Tác jsem upustil a všechno skončilo na podlaze.

Ne!

Ne!

Ne!

On mě zabije!

Nebohá Jessie mě však jen chtěla přivítat. Jakoby si uvědomila, co provedla, a tak když jsem tam klečel jako hromádka neštěstí, celého mě olízala.

Pavel na nás udiveně civěl od svého stolu.

Vyhrkly mi slzy do očí. Teď mě určitě seřve, až mi budou vlát vlasy.

Zachmuřil se a vstal. „Jste v pořádku, Adame?“ Jeho hlas vůbec nezněl zlostně. Přikráčel ke mně a uchopil mě za paži. Cuknul jsem sebou, jakoby mě měl uhodit. On mi však jen pomohl na nohy. „Nestalo se vám nic?“ Všiml si mých červených očí. „Snad nebudete bulet jak malej kluk. Je to jen snídaně.“

Jeho reakce mě naprosto zaskočila a vykolejila.

Pomohl mi všechno posbírat. „Pojďte. Vyhodíme to a uděláme novou.“

Uděláme? My?

„Ukousl jste si jazyk? Mám hlad jako vlk. Pojďme.“

V malinké kuchyňce jsme potom spolu usmažili vajíčka a uvařili kávu. Bezeslova nachystal hrníček i pro mě a oba zalil vařící vodou z konvice. Bylo to tak – tak neskutečné.

„Sladíte?“ zeptal se mě.

Úplně mi tím vyrazil dech. „Stejně tu nemáte cukr.“

„To je pravda.“ Najednou se zarazil. „Vždyť vy jste si včera nevyzvedl peníze. Z čeho jste to kupoval?“

Uhnul jsem pohledem.

Překvapeně zamrkal. „Adame, vy mi nemusíte kupovat snídani ze svého. Zas tak dobře vás neplatím. Každý týden vám na to budu dávat peníze. Jestli sladíte, kupte taky cukr. Nebo smetanu. To je jedno.“

Nevím proč, ale dojalo mě to.

„Doufám, že jste doma snídal.“ Najednou vypadal jako roztomilý rošťák. „Vajíčka vám nedám.“ A odnesl si talířek k sobě do kanclu.

V tu chvíli, v ten okamžik, jsem si uvědomil pro mě zdrcující, bezvýchodnou, neutěšenou skutečnost.

Já se do něj zamiloval.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)

Komentáře  

+4 #2 Re: pokračováníAdam Adler 2015-02-22 21:40
Ahoj, neboj, má to 10 dílů. Chtějí to publikovat v týdenních intervalech.
Citovat
+2 #1 pokracovanievik 2015-02-22 20:58
Cau bude pokracovani nebo to je jen na dve casti
Citovat