• Adam Adler
Stylromantika
Datum publikace8. 2. 2015
Počet zobrazení3583×
Hodnocení4.86
Počet komentářů0
Oceněnípovídka roku 2015

Předem svého vyprávění všechny potencionální čtenáře varuji, že tohle je napůl biografická gay story mého života, která se skutečně stala. Ale protože pravda není ani zdaleka tak barvitá jako v mé bohaté představivosti, beletristicky si ji pro vás přibarvím. Vy to stejně nepoznáte.

Narodil jsem se před dvaceti lety do kolíbky přísné učitelky matematiky a ještě přísnějšího stavbyvedoucího na Vysočině, někde na pomezí Čech a Moravy. Dali mi krásné jméno Adam Adler, za což jim tímto děkuji. Nechci vás unavovat ne moc pestrým kaleidoskopem svého nudného dětství. A ani vás dokonce neprovedu svým dramatickým coming outem, který jsem si prodělal v patnácti. Tedy před pěti lety. Do své dospělosti se mohu pochlubit pouze jediným, však pro mě zásadním, hrdinským činem. Přiznal jsem se našim. V ten den jsem si najednou uměl zcela živě představit, jak to vypadalo na Ukrajině, když v osmdesátém šestém bouchnul Černobyl. Doma se pak se mnou nebavila ani klika ode dveří. Nějak se mi to podařilo přetrpět do maturity na gymplu. Hned potom jsem si sbalil svých pár švestek a utekl jsem do Prahy.

Pro ty, co jsou zklamaní, že jsem tuto zajímavou etapu svého života přeskočil: je mi dost nepříjemné se v tom pitvat. A pro ty, co budou chtít pochopit celý tento můj příběh, stačí, když o mně budete vědět těchto pár věcí: jsem talent na jazyky (fakt nekecám, mluvím plynně: česky, německy, anglicky a španělsky), mám sice řidičák, ale bojím se sednout si za volant, jsem výborný plavec, ale v těláku na škole mi učitel i moji spolužáci stejně dávali pořádnou čočku za všechny míčové sporty, které mi nešly, a miluju ABBU. Jinak jsem beznadějně obyčejný kluk. Průměrná výška, váha i povaha.

V roce 2012, kdy celá planeta čekala konec světa podle dávného mayského kalendáře, apokalypsa otřásla i mým soukromým vesmírem.

Ale všechno pěkně popořadě…

*** 

V Praze okupuji mrňavou garsonku své sestřenice Anety v jednom z těch anonymních šedivých paneláků na Jižním Městě. Aneta je úžasná holka. Je to živelná pětadvacítka s hezkou tvářičkou, jejíž dívčí půvab totálně zazdily ryze klučičí nátura, krátký sestřih, sportovní oblíkání a poněkud obhroublé způsoby. Doma umí opravit milion věcí, kouká na hokej a věčně střídá zaměstnání, o chlapech nemluvě. Osud si s naší rodinou krutě pohrál a tři sudičky nasypaly testosteron do nesprávné kolíbky. Aneta je zkrátka synem, kterého táta nikdy neměl.

Den, který měl změnit zbytek mého života, jsem měl v diáři vyznačen červeně. POHOVORY. Už půl roku jsem byl na pracáku a do domácího rozpočtu jsem přispíval pouze z nepravidelných brigád. Anetu právě vyhodili z nějaké herny, kde pracovala jako barmanka, takže moje touha zařadit se mezi pracující lid se změnila v otázku přežití. Problém byl ale v tom, že gympl není uzavřené středoškolské vzdělání, na výšku jsem se nedostal a nic pořádně neumím. Kromě cizích řečí. Vlastně jsem ani nevěděl, čím bych jednou chtěl být. Nejpravděpodobněji se rýsovala budoucnost šedé kancelářské myši. Byl bych ale bral cokoliv.

Na ten den jsem si naplánoval tři pohovory. Zrovna jsem si před skříňovým zrcadlem pokoušel uvázat kravatu, což skončilo nějakým paskvilem, ze kterého by trefil mistra etikety Ladislava Špačka šlak, když rozespalá Aneta vykoukla zpod peřiny naší patrové palandy pod oknem. „To se už věšíš, nebo co?“ zívla.

„Dobré ráno, sestřenko,“ pronesl jsem přiškrceně, protože jsem přiškrcený opravdu byl. „Pro tvoji informaci, snažím se vypadat alespoň trochu reprezentativně.“

Kriticky si mě změřila pohledem. „To máš na sobě maturitní oblek?“ Na posteli se posadila, takže jí nohy visely nad mou spodní postelí.

„Jo.“

„A proboha proč? Kdo umřel?“

„Zatím nikdo, ale pokud si brzo nenajdu práci, tak umřeme my. Hlady.“

Seskočila dolů a s překvapivou zručností se ujala mé kravaty, přičemž řekla: „Vypadáš jako špatně placenej pojišťovák. Ty jsi jedinej gay, kterýho znám, co má absolutně nulový estetický cítění.“

A byla to pravda. Ač tomu možná nebudete věřit, ale já se jako holka nikdy necítil. Jako dítě jsem si nehrál s panenkami, nelíčil jsem se máminou rtěnkou a oblékání bylo pro mě vždycky nutným zlem. Jen mě holt přitahují muži. Nic víc a nic míň.

„Udělal jsem ti snídani. Párky. Jsou na plotně. Všechny popraskaly.“

Aneta vyprskla smíchy a dokončila uzel. „A o vaření raději ani nemluvím. Ty až si nějakýho takovýho jako ty najdeš, tak fakt nevím, o čem si vy dva budete povídat.“

Má pravdu, pomyslel jsem si, když jsem v zrcadle obdivoval její windsorský uzel. Nejsem stoprocentní chlap, ale ani žádná slečinka. Matka Příroda mě fakt odflákla. Cítil jsem se tak nějak na půl cesty mezi oběma pohlavími.

„Kam všude dneska jdeš?“ vrátil mě její hlas do reality.

„Jedna malá rodinná cestovka. Pak někde na Karlíně hledají firemního recepčního. A nakonec jdu k jednomu podnikateli ve stavebnictví, co hledá asistentku.“

Pobaveně se ušklíbla. „Na to ti dvě věci chybí a jedna přebejvá.“

„Jsem zoufalý. Beru všechno. A on na můj mail odpověděl.“

To se už Aneta řehtala na celé kolo. „Ta tvoje spisovná čeština mě jednou zabije. Skoro jsem zapomněla, že jsem tak jako malá taky mluvila.“

Oba pocházíme ze Žďárska na Vysočině, kde se moravská čeština mísí s tou hovorovou. My klidně řekneme třeba pěknej den, ale vzápětí všem oznámíme su zoufalý.

A to jsem ten den opravdu byl.

Zoufalý.

A kdybych jen tušil, co mě v příštích hodinách čeká, mé zoufalství by se změnilo v paniku.

***

Do centra jsem se dostal metrem céčkem. Byl nádherný jarní den, nebe bez jediného mráčku a já si v maturitním saku připadal jako blbec. Ta cestovní agentura měla naprosto nemožný název Toulavá kočička a stejně nemožná byla i její majitelka. Naprostý cvok do koček. Všude na zdech visely jejich fotografie, na stolech byly v podobě těžítek a jedna živá dokonce výhružně číhala u telefonu. Byl jsem přesvědčen o tom, že pokud bych se odvážil sáhnout na sluchátko, rozdrápe mi ruku. Pohovor se vyvíjel dobře až do chvíle, kdy mi byla položena fatální otázka: „Máte kočku?“

A protože mi lhaní moc nejde, musel jsem odpovědět: „Bohužel ne.“

„Tak to taky říkám bohužel.“

Do té firmy na Karlíně jsem jenom nahlídnul, a po zjištění, že je nás tam asi padesát, jsem se otočil na patě.

Stavební firma DERNER s.r.o. sídlila v jednopatrové kubistické krychli s jediným vysutým balkonem, nedaleko Náměstí republiky. Můj první dojem? Nechutně sterilní. Už teď se mi tady nelíbilo. Doufám, že architektonický styl tohoto baráku neodráží charakter mého potencionálního zaměstnavatele, honilo se mi tehdy hlavou.

Jak prorockou pravdu jsem tehdy měl!

Ve strohé chromové recepci seděla krásná blondýnka se zářivým úsměvem a pihovatým nosem. Přes pravé rameno jí visel slušivý dlouhý cop. Mohlo jí být lehce před třicítkou. Při mém příchodu vstala. „Dobrý den. Vy musíte být jistě pan Adler.“

Když jsem jí podával ruku, zarazil jsem se. „Já vás znám,“ utrousil jsem trošku nevhodně. „Vy jste Hanka Sokolová, že ano? Naše olympijská plavkyně.“

Zcela neprofesionálně zčervenala. Bylo to naprosto odzbrojující. „Olympijská bohužel ne. Týden před Pekingem 2008 jsem dostala mononukleózu. C´est la vie.“

Vůbec jsem si nedokázal představit, proč vrcholová sportovkyně trčí na recepci jakési neznámé stavební firmy. A možná bych se na to i zeptal, kdyby z točitého mramorového schodiště nesestoupil obrovský svalnatý padesátník s předčasně šedivou hlavou a chlastem poznamenaným obličejem. Panebože, snad to není Derner! Vypadal jako kriminálník. Bylo na něm něco úlisně slizkého.

„Haničko, kočičko,“ zavrněl, „prej má přijít ňákej“ Zarazil se, když si mě všiml. „Jo, to budete nejspíš vy. Máte jít nahoru.“ A přestal mi věnovat svoji pozornost. Zato ji začal věnovat Hance. Ležérně se opřel o recepční pult a něco jí šeptal. Když jsem kolem nich procházel ke schodišti, stačil jsem zaregistrovat její útrpný pohled.

První patro bylo stejně neosobní a neútulné jako přízemí. Co tady vůbec dělám? ptal jsem se sám sebe. Copak já vím něco o stavebnictví? Ale vzápětí jsem si odpověděl: Jo, tvůj táta je přece stavbyvedoucí. Teď se ukáže, jestli ty nudné hodiny v jeho dílně byly k něčemu.

Před masivními mahagonovými dveřmi s nápisem PAVEL DERNER jsem se zhluboka nadechl, abych si dodal odvahy, a dvakrát jsem nesměle zaklepal.

„Dále!“

Otevřel jsem je a stanul tak tváří v tvář rozzuřenému dobrmanovi. Měl ostnatý obojek a výhružně na mě vrčel. Pavel Derner, kterého jsem si ani nestačil pořádně prohlédnout, jen seděl za svým skleněným stolem a nezúčastněně scénu pozoroval.

Byl jsem úplně paralyzovaný strachy. Hned jsem si vzpomněl na pár rad z televize: nenavazovat se psem oční kontakt, ruce podél těla, a hlavně neutíkat! Sklopil jsem zrak a okamžitě se ze mě stala socha. Odvážně jsem mu nastavil ruku, po které ihned vystartoval. Čekal jsem ostrou bolest, ale dobrman se nezakousl. Nějakou chvíli ještě vrčel, ale pak mi nastavenou dlaň očichal. A pak olízal. Věděl jsem, že nebezpečí je zažehnáno.

Pavlovi Dernerovi div nespadla brada. „Jessie, místo!“ zavelel a čokl vystartoval ke svému pánovi. Ne přímo k němu, ale na kobereček vedle jeho stolu. A pro změnu se kamenná socha stala z něj. Když ho má tak vycvičeného, zlobil jsem se v duchu, tak proč mu dovolil na mě dorážet? A okamžitě jsem odpověď na svou nevyslovenou otázku znal: Udělal to schválně. Aby každého nově příchozího zastrašil a ukázal mu, kdo je tady pánem. Bastard.

„Omlouvám se,“ pronesl Derner nepříliš přesvědčivě. „Takhle se obvykle nechová.“ Byl to drsně pohledný autoritativní čtyřicátník v očividně vynikající tělesné kondici. Měl kulatou hlavu, ustupující hnědé vlasy, strniště a krásně tvarované chlupaté ruce. „Pan Adler, předpokládám. Posaďte se, prosím.“ Jeho chladný nepřátelský pohled mě utvrdil v domněnce, že nejmenší trest za jakýkoliv prohřešek v téhle firmě musí být jedině smrt. Tady já pracovat nemůžu. Sežerou mě tu zaživa.

V jednom rohu na mě čekala kancelářská židle se skrovným polstrováním, která rozhodně moc pohodlně nevyhlížela. Vzal jsem ji a přenesl před jeho skleněný stůl. Bylo to tady stejně útulné jako na pitevně. Posadil jsem se.

Až teď jsem si uvědomil, že se odněkud tiše line symfonická hudba. Snad viola. Vůbec mi to k tomuto studenému čumáku nesedělo. A taky jsem zaregistroval, že mi nepodal ruku. To mě dopálilo, proto jsem krátce povstal a ruku mu nabídl.

Překvapeně zamrkal, ale ihned se vzpamatoval, taky se postavil a sevřel mou dlaň v té své. Měl pevný, rozhodný stisk. „Pavel Derner.“

„Adam Adler.“

Oba jsme se posadili.

Nahlédl do nějakého papíru na stole. Snad do mého vytištěného životopisu. „Proč jste se přihlásil, když v inzerátu vysloveně stálo, že hledám asistentku?“

Diskriminace jak sviňa. Náhle mi vyschlo v krku. „Byl – Byl to výstřel naslepo. Jsem rád, že jste přesto reagoval.“ Měl na sobě bílou polokošili Lacoste s krátkými rukávy a já jsem musel vynaložit veškeré úsilí, abych necivěl na ty jeho chlupaté ruce, samý sval.

Pokračoval hlasem chladným jako ocel. „Ještě jste nikde nepracoval. V oboru žádné zkušenosti nemáte. Proč bych měl zaměstnat zrovna vás?“

A to byla moje chvíle. „Protože se rychle rozrůstáte a nedávno jste obdrželi zakázku odněkud ze Španělska. A já španělsky mluvím opravdu dobře. Mohl byste mě vzít třeba jen kvůli této zakázce. Dočasně. Já bych si pak mohl napsat do životopisu vaši firmu a nemusel bych už nikomu vysvětlovat, proč jsem ještě nikdy nebyl zaměstnán.“

Střelil po mně ostražitým pohledem. Konečně jsem si získal pánovu plnou pozornost, liboval jsem si v duchu. A najednou jsem lokalizoval původ oné tiché vážné hudby. Jeho otevřený notebook. Ale byla to opravdu vážná hudba? Zněla dramaticky, dynamicky až moderně.

Z jeho očí se staly dvě úzké štěrbinky. „Řekněte něco španělsky. Cokoliv. Bez přípravy. Hned.“

A ze mě vypadlo: „Mi nombre es Adam, soy veinte años de edad y tiene hermosas manos, el pescado frío.“ Málem jsem si pak ukousl jazyk. Opravdu jsem to řekl? Co když taky umí španělsky? Vyprovokoval mě k tomu.

„Co jste to řekl?“

Viditelně se mi ulevilo. „Jen jsem se představil.“

Utrápeně si povzdechl. „Víte aspoň, co je to YTONG?“

„Značka stavebních výrobků z bílého pórobetonu.“ Díky, tati.

Jeho pohled mi málem vypálil díru do hlavy. „Pohovor skončil. Ještě se vám ozvu.“

Připadal jsem si, jakoby mi dal facku. „Bylo mi potěšením.“ Snažil jsem se potlačit ve svém hlase sarkasmus. Možná bych si přece jenom měl koupit kočku. A když jsem vstával, konečně jsem poznal tu nádhernou melodii. „Numb,“ hlesl jsem.

Zamračeně vzhlédl od papírů. „Prosím?“

„Písnička od Linkin Park. Vy posloucháte symfonický metal.“

Úplně poprvé vypadal, že neví, co říct. „No, ano. A co má být?“

„Nic.“ Sevřel jsem čelist. Ten chlap je společenský asi jako mongolský pastevec. „Sbohem.“ A řítil jsem se ven z té pitevny.

Na zápraží mě zastavil otázkou: „Proč jste neřekl na shledanou?“

Srdce mi začalo bít jako o závod. Protože jsi namachrovaný bezcitný parchant. „Protože si nejsem jistý, jestli by se mi tady líbilo,“ pohřbil jsem svou kariéru.

A už jsem byl na schodech. A dole v recepci. Hanka Sokolová tam už byla sama. Když mě viděla, znovu se postavila. „Jak to šlo? Držela jsem vám palce.“ Nějak jsem jí to skutečně věřil.

„Váš šéf je okouzlující člověk.“ Nasadil jsem ironický úšklebek.

Pochopila mě. „A to mívá i špatnou náladu.“

Oba jsme se rozesmáli.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ osmělil jsem se.

„Samozřejmě.“

„Proč pro něj proboha pracujete?“

Znovu se usmála. Tentokrát nostalgicky. „Protože je to můj tchán. Vypomáhám mu tady při mateřské.“

To jsem teda vážně nečekal. „Ale – Vy přece nejste Dernerová, ne?“

„Podle občanky jo. Ale Pavel nechce, abych se tak do telefonu představovala. Prý nikdo nemusí vědět, že zaměstnává rodinu.“

„Tak to vám přeju upřímnou soustrast. Rád jsem vás poznal.“

A chtěl jsem vyjít ze dveří.

Ona mě ale zastavila otázkou: „Slyšela jsem Jessie. Víte, proč to udělal?“

Zastavil jsem se a němě zakroutil hlavou.

„Protože ten pes umí poznat hodné lidi. Testuje tak každou návštěvu.“

***

Na Jižní Město jsem se vracel metrem. Seděl jsem v posledním vagónu a zíral do černých oken. Odrážely mou náladu i citové rozpoložení. Zlobil jsem se na sebe kvůli své proříznuté puse. Tu poslední poznámku jsem si mohl samozřejmě odpustit. Ale ten Derner byl tak zatraceně arogantní a sebevědomý.

A sexy.

Ano, poprvé jsem si připustil, že mě přitahuje. A to jakože dost. Na první stránce jsem to na vás nemohl vybalit, protože jsme se ještě moc neznali, a já se styděl. Ale ve svých dvaceti jsem byl ještě panic. Byl jsem zamilovaný třikrát, a pokaždé platonicky. Napřed to byl můj spolužák z gymplu – Radek, hrál hokej. Potom spolupracovník mého táty – strejda Andrej, Slovák (tehdy jsem si uvědomil, že jsem na starší). A nakonec Mel Gibson.

A teď mám plnou hlavu Pavla Dernera.

Když jsem odemykal dveře naší garsonky, odněkud se na mě vyřítila Aneta a radostně mě objala. „Gratuluju, bratránku! Bože, já jsem tak ráda!“

Zmateně jsem se zamračil. „Co ti šibe? Všude jsem pohořel.“

Zarazila se. „Cože? Koukám, že nejsi tak úplně v obraze. Zapomněl sis tu mobil. Právě volala nějaká Sokolová. Vzali tě.“

Zíral jsem na ni s otevřenou pusou.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)