Můj vladař – 4. Štěstí

VLADAN

Třiadvacátýho prosince. Džinglbels, džinglbels, džingl-ól-d'vej…! Týý volééé! Ty světýlka a zvonkohra, co propukne každou hodinu – zvukovej a vizuální bordel, kterej tu před tejdnem namontoval otec z lásky k jedný čubce, která s náma tráví Vánoce. Řeknu vám, leze to dost na mozek.

A vůbec… zase jeden rok skoro chcíp a já ho musel kromě léta celej promrhat. Promrhat posloucháním haldy zbytečnejch keců od přesliček přes trapáky obrozence až po výklady v afektovaný parodii na oxford ingliš. No jasně, od koho jinýho než od tý čúzy Vaňkátky.

Kdyby nám místo toho řekla něco pro život. Třeba jak normální americkou angličtinou sbalit babu! A nebo jak udělat ženský dobře. Je přece pořád ještě taky ženská, i když jí teda pod rypákem raší solidní knírek.

Jenže šukala ona někdy vůbec? Prej má dva fakany, tak možná dvakrát. Muhehehe!

Hele, ale jak ji Marťan sejmul, to byl za mě vrchol podzimu. Listy z těch slovníků – salátů se rozlítly po chodbě, Vaňkátka začala kvokat „no co… c… co to jé?!“, chvíli nevěděla, na kterou stranu sletět dřív, a pak sebou prostě švihla. No novej level zábavy, ty vole.

Skoro lepší než Premier League, na kterou s dobře chlazenou plzničkou po ruce čas od času čučíme s Petrem a Tomášem, většinou u Toma.

A pak – ochočil jsem si novou vlhkou díru, která má vždycky chuť… už proto, že musí. Kam se hrabe ta kráva Renáta! Takže ten letošní rok nebyl uplně marnej!

Akorát by ta moje buzní kurvička měla dostat rozum. Normálně se do mě ten prťavej úchyla zabouch, jak ženská. Ty jeho esemesky vždycky před spaním. „Chybíš mi. Dobrou. M. :-*“ Kdo to má furt z toho mobilu mazat?!

Vibrace. Nová zpráva: „Stavim se. M.^^“

Cože? Co sem teď leze?! No… tak mi aspoň podrží, když už je za rohem.

MARTIN

Chtěl jsem Vladanovi něčím udělat radost k Vánocům. Jenže na batoh od Vuittona nemám. Peněz mám zoufale málo, od rodičů minimum, něco hodí roznášení reklamních letáků, ale dohromady bída.

V nákupním centru jsem šel okolo jednoho obchodu. Měli tam stojan s plyšovejma zvířátkama. Ony teda byly dost stylizovaný, v podstatě plyšovej váleček, s nějak vyšitým obličejíkem a s velikánskejma očima. Ten malej zrzavej kocour vypadal roztomile, měl takový zoufalý oči, připadal mi trochu jako já. Koupil jsem ho.

Večer v posteli jsem ho vytáhl a díval se na něj. Fakt mi přišel roztomilej. Pohladil jsem ho. Pohladí mě Vladan? Udělá to někdy? Ví, že pro něj udělám všechno, jen aby měl radost?

Den před Štědrým dnem jsem sebral odvahu a odjel do Zahradní. Na průčelí domu natažený řetězy s blikajícíma LED žárovičkama, jak z americkýho rodinnýho filmu. Říkejte si tomu kýč, ale… hezkej. Dojalo mě to. Jo, já vím, že tyhle ozdoby asi nejsou zrovna dvakrát ekologický, ale my… my u nás v paneláku něco takovýho asi nikdy mít nebudeme ani na okně v kuchyni. Naši by za to přece peníze nevyhodili…

Vladan vyšel ven: „Co tu chceš?“

„Jenom jsem chtěl popřát hezký Vánoce,“ zvedl jsem ruku s malou vánoční dárkovou taštičkou.

Zašklebil se: „Co je to za pitomost?“

Otevřel branku, podal jsem mu to.

Podíval se, co to je, a odfrknul: „Dík, s tím se budou slušně čistit boty. Nevím, o co se snažíš, ale nebudeš nikdy nic jinýho než živej mrdací panák. A teď nástup do práce, potřebuju trochu upustit mrdku.“

VLADAN

No jo, ale normálně v obejváku nemůžem. Jednak je fotr doma, protože má tradiční vánoční program: sedí od rána do noci před plazmou a už tejden soustavně chlastá. A lil by ještě víc, kdyby se v půlce měsíce neozdobil tou novou kostí, kvůli který tady cvičil se vším tím nevkusným pozlátkem. Zuzana se jmenuje.

Hele… musím uznat, že jestli otec kromě prachů něco má, tak je to vkus. Vkus na byznys a na baby. S obojím jsou čas od času potíže, ale jinak si jede na svý vlně. Ani nevím, jak může všechny ty děvky s tím svým ksichtem sbalit.

Vlastně jo, vím. Tuhle mi dával rady do života: „Zjistil jsem, že cirka nad třicet milionů je úplně jedno, jak vypadáš, nebo jakej seš debil.“

Muhehehe, fotříku!

Zuzana je blond, metr sedmdesát pět, devadesát šedesát devadesát, a mrd jí přímo čumí z těch jejích modrejch očí. Taky je tahle moje budoucí bejvalá macecha (myslím, že za poslední čtyři roky devátá v řadě) jenom o sedm let starší než já! xD

Jo a taky přijeli z Vysočiny děda s bábinou, že oslavíme svátky spolu, dokud prej jsou ještě tady. A obsadili pokoj pro hosty – v patře naproti mýmu pokoji. Bábrle měla vždycky antény natažený všude a on má od léta nějaký nový naboostovaný naslouchátko, tak teď slyší i pod sněhem trávu růst. Jsou nechutně sentimentální, furt by se mnou chtěli zpívat koledy a myslej si snad, že mi je pět, nebo co.

A hlavně Zuzana se může přervat; celej tejden už si tu kvůli ní nás pět hraje na rodinu. Jedno jí ale uznám: ona se normálně na dlouhý hodiny postavila k troubě a postupně do ní nasázela asi dvanáct druhů cukroví! Dokonce si do toho nechala od naší bábiny kafrat. Já bych to neunes.

Jenže! Člověk má mít jednou taky volno pro sebe a místo toho tu máme provoz jak v nádražní hale. To je fakt na palici. Barák jak kráva a já nemám kde mrdat, normálně. Mě mrdne.

Mě mrdne z toho, že nemám kde mrdat. Muhehehe!

Ty vole, nikdy bych neřek, že mě ty zkurvený Vánoce budou srát víc než celá škola! No nic… kouknu, jestli nikdo není na zahradě, a prcat se asi dneska bude v altánku na nářadí nebo co. A nebo… a nebo ve sklepě?

Buď tam, a možná ještě za garáží v sauně. Ale sauna by se musela připravit…

Takže sklep. Nakonec proč ne: ve sklepě jsem ještě nikoho nepíchal. Všecko je jednou poprvý :-) A všecko by se mělo vyzkoušet! Žrádla i chlastu maj ostatní nahoře i v obejváku dost; nikdo tam teď nepřijde. Navíc je náš sklep dobře zvukově izolovanej.

A taky tam máme slušnej výběr vína…

Hm…, usmál jsem se. Buzík netušil čemu, když jsem ho z haly táhnul do suterénu, níž než obvykle…

MARTIN

„Tak pojď,“ ustoupil trochu stranou. Zamířil jsem automaticky do obýváku.

„Tam ne,“ usměrnil mě a otevřel dveře, za kterými byly schody do sklepa. Páni! Regály s flaškama vína. Na co potřebuje jeho otec takovou vinotéku, když Vladan tvrdí, že stejně chlastá hlavně tvrdej alkohol? Asi nějakej divnej typ reprezentace.

Vladan otevřel jednu láhev, kterou vytáhl z regálu. Koukal jsem, co to je: Spielberg, Veltlínské zelené. Nalil do skleniček. Ťukli jsme si: „Hele, nelemtej to jako vodu, tohle letos vyhrálo zlatou na Prague Wine Trophy!“

Dolil mi. „Tak a teď dostaneš můj dárek,“ zasmál se Vladan.

Kalhoty jsem měl dole, ani jsem nevěděl jak. Ještě že jsem měl bundu, byla tam docela zima. Ohnul mě přes stolek, který stál uprostřed místnosti. Šukal mě, skleničku vína v ruce, průběžně upíjel, dvakrát si dolil.

Jo, chci to. Chci ho. Chci ho mít v sobě. Sténal jsem, užíval jsem si ho. Miluju ho.

Obličej položenej na stole mi jezdil dopředu a dozadu při jeho přírazech. Ještě, prosím! Ať ještě nekončí, chci ho v sobě cítit, je to pro mě jeho dárek k Vánocům, nastříká to do mě a já budu šťastnej, šťastnej tak, jak jsem nikdy o Vánocích nebyl, budu mít radost, jakou jsem neměl ze žádnýho dárku…

„Šťastný a veselý, mrdkóóó!“ zahlaholil a vystříkal se do mě. Plácnul mě přes zadek: „A teď padej domů.“

(Pokračování příště)