„Ty vole, mně už se blíží tunel… To nemá cenu, jsem v právu, ale on je mimoň. Tak si to užij, magore! Zrovna taková pěkná… Doufám, že ji alespoň pořádně sjede. Hej, kde je? Kde je?“„Nevím, vjel na vlnu a teď ho nevidím. Se někde vynoří.“„Sakra, nikde není, ani prkno nevidím. Ještě aby se někde zachytnul. Kluci, nevidím ani prkno, někde se musel zachytit. Podrž mi moje. Sakra, ten legrope se blbě sundává!“
Dnes ráno se však tak snadno nevzdával. Nejen že z mé postel nevypadl, ale začal se mi dokonce dobývat pod přikrývku:„Přijedeš tam hrozně nadržený a ještě nakonec uděláš na letišti Jozífkovi ostudu. Pojď, já ti ulevím, budeš potom klidnější!"
Bylo to přibližně dva měsíce po Vánocích, kdy jejich touha se omezila na pár vášnivých polibků a dál nic. Oba chtěli víc, proto jednoho dne dostal lístek s datem, místem a hodinou setkání. Podpis chyběl, ale věděl, od koho je. Dodnes si říká, že chyběly pouze souřadnice, tak precizně byl napsán. Vyrazil ven, kde sněhu bylo poskrovnu. Plížil se jako zloděj k místu schůzky, kde stála stará bouda.
První díl povídky, o jejímž pokračování rozdnete vy, čtenáři, v diskuzi.„Copak tak tvrdě spí?“ zahuboval domácí a na dveře důrazně zabušil. Když se i tento razantní zásah minul účinkem, David to už nevydržel:„Něco se muselo stát, prosím, nemáte náhradní klíč?“
Pavel se pomalu svlékne, přestože má chuť se zakrýt. Tomáš si ho s povzdechem prohlédne. Sakra, ten jeho přítel ale má kliku. Je nádherný se svoji štíhlounkou bezvadnou postavou a k tomu je úplně vyholený. Je jako pařížský dortík ve výloze cukrárny. Jen si ho zabalit, koupit a sníst. Bohužel každý kousek je zamluvený a prodaný. Zakleje.
„Já sám," řekl, natáhl se přese mne, sundal ho, ale zůstal na mně přitisknutý:„Jsi malý. Malý, ale hezký!" přitiskl mě k sobě a pokusil se políbit. Vytrhl jsem se mu, šlo to ztěžka, přece jen měl velkou sílu, a celý vyděšený tím, že mi vteřinu prolétlo hlavou, jaké by to asi bylo líbat ty krásně plné rty, jsem na něj začal ječet:
„Proč mlčíte?“ Když se postaví blízko něho a prohlíží si jeho tvář. „Co byste dal za to, abych vás odtud dostal? Jestlipak víte, co by se s vámi stalo?“„Všechno dám. Nevím. Někam by mě odvezli?“„Pokud byste měl štěstí, skončil byste v pracovním táboře. Pokud ne, tak vy víte kde.“„Ano,“ zachraptí. Co bude muset udělat, aby neskončil na šibenici nebo u zdi?„Tak co byste mohl nabídnout?“
„Co kdybychom to zkusili jednou obráceně," zašeptal jsem do ucha těžce oddychujícímu Jozífkovi, který se právě chystal znovu mě pomilovat.„Jak obráceně, já ti nero … aha, to tedy … ale vlastně proč ne, ukaž, co umíš, maličký!" nemravně se rozložil na posteli a pozoroval, jak se připravuji.
„Dožínky,“ tupě řekne Ethan. Všichni pomalu přikývnou, dokonce i Chabrac neochotně skloní hlavu na souhlas.„Pivo starostovi,“ poručí Brux a luskne prsty. „Bez dožínek nemůžeme ukončit léto a požádat o dobrou úrodu na další rok. Tomu jistě rozumíš, ne?“Ethan odsune další sklenici piva. Bože, už zase. Oni chtějí uprostřed války slavit. Zbláznili se a on taky, protože ví, že zajde na velitelství, aby se na to optal.
„Mami, co tady…?" nestačil ale větu dokončit, teta mu skočila do řeči:„Přišla si s tebou promluvit, to tu dělá, uvařím to kafe." Zavřela za námi dveře do jídelny. Zůstali jsme v kuchyni stát proti sobě.„Teto, musím to slyšet!" popadl jsem plechový hrnec a přiložil jej ke dveřím, abych poslouchal.
„Víš, Amine, máš dokonalý vkus. To máš po mně. Je opravdu překrásný.“ S grácií sobě vlastní jde k vysokému plavovlasému Němci. Sice jsou to ještě větší suchaři než Angličané a Amine si mohl vybrat Francouze, ale Max bydlí s jejím synem, takže na něm musí být něco dobrého. Má týden na to, aby ho důkladně poznala.„Madam.“
Jakmile uplynul domluvený čas, tak jsem šel na záchod. Hrála tam docela nahlas hudba, tak jsem si říkal, že je to príma, že aspoň nebude nic slyšet. Chvíli jsem čekal a pak se otevřely dveře. Dovnitř vešli čtyři kluci, co s ním seděli u stolu. Koukal jsem nevěřícně na ně, a než jsem stačil něco říct, tak jsem dostal ránu do břicha. V tu chvíli si dva kluci stoupli za mě a chytli mi ruce za zády. Jeden mi navíc držel ruku před pusou, takže jsem nemohl mluvit. „Tak ty jsi dostal chuť na mladý kluky, jó ty zmrde?“ zeptal se mě ten hezoun. Než jsem stačil odpovědět, tak mě kopnul kolenem do koulí.
"Co?" hekl Marty a nesouhlasně kmital pohledem mezi svým nalitým ptákem (který teď čněl jen tak do vzduchu a stékaly po něm kapičky slin) a Vakiho tváří, kterou už nenapěchovala jeho chlouba; tvář s úšklebkem, který na něm neznal."Neblbni vole a pokračuj," prohlásil rezolutně Marty, ale v tom hlase bylo až moc cítit, že je to spíš prosba. Vakimu ale škleb na obličej snad přirostl, protože nereagoval a jen ho sledoval. "Nebudu ti ho… kouřit."
„To bude jistě tady!" vedena neomylným instinktem hospodyně zamířila paní Vondrová do správných dveří s manželem v závěsu. Já se loudal za nimi a přemýšlel, co dál.„Ale tady spí dva," otočila se na mě s údivem v očích, „on tady Jozífek s někým bydlí?"„Ano, se mnou, spíme tu spolu." Co jiného říct?„Ale proč, vždyť tu přece máte tolik místa…," nechápala.
Muž sedí nebo spíš leží na židli a nebýt zvláštního znaménka na čele, nepoznal by ho. Ihned si na sobě uvědomí pohledy jak plukovníka von Bellena, tak z boku oči kapitána Meiera, ale ještě někoho jiného. Lehce znuděná tvář s chladnýma očima, které šmejdí všude a které se do člověka zaryjí a nepustí ho. Znervózňuje ho. Kdo je to? Tajná policie? Někdo jiný? Kdo?
„Okamžitě Karla postav na zem i se židlí a všichni na místa, ale hned!" autoritativní a opravdu výhružný hlas všechny překvapil, Pavel se lekl, poněkud nešetrně mě i se židlí upustil na zem a otočil se. Já samozřejmě ze židle spadl a vykřikl bolestí, jak jsem si narazil kostrč. Pokusil jsem se ale okamžitě výkřik potlačit, protože ten příkaz vydal Jozífek, stojící ve dveřích a opět rudý vzteky. Spěchal ke mně, odstrkoval bezohledně spolužáky, kteří jen zírali.
„Můj nový byt, moje první Vánoce, moje první návštěva rodičů!“ povídá si sám pro sebe muž na balkoně, cumlá odvykací bonbon a prohlíží si okolí. Je šedé a pochmurné. Na sníh, který by zakryl bezútěšnost místa i zimy, marně čeká už několik neděl. A nejspíš se načeká zbytečně. Koukne dolů a má chuť pustit bonbon. Jen tak. Rozpustile se zašklebí.
Nezavřela pusu, když nežvýkala, vykládala o tom, jak včera odpoledne profesor vyzvídal, co o mně a Jozífkovi ví, že mu to nestačilo, a volal dokonce našemu řediteli. V tu chvíli ve mně hrklo:„Prosím tě, zaraz. Co mu říkal? Nevyzvonil něco o našem vztahu? A co na to říďa?"
Dveře pracovny se rozletěly a se slovy: „Kde je?" vtrhl dovnitř Jozífek. Už jednou jsem ho takhle viděl, celého rudého vzteky.„Co s tebou dělají?" vrhl se ke mně a objal mě ochranitelsky kolem ramen.„Kdo vám dal právo," obrátil se na profesora, který tu scénu nevěřícně sledoval, „zatahovat Karla do téhle věci?" a jeho tón byl všechno, jen ne uctivý.
Podezřívavě i s trochou vzrušení sleduje, jak se k němu blíži. Každým krokem je blíž a blíž. Mimoděk se otočí. „Co chceš dělat?“ Ani neví, proč to řekl.„Co bych měl dělat se svým přítelem, který mě vzrušuje?“„Tady? To nemyslíš vážně, že ne?“
„Napíšeš ještě něco?“„Možná ano, ale je to hlavně tvůj příběh.“„Ne, není. Je to náš příběh. A taky jedné vesnice.“ Max mlčí. Ethan má asi pravdu, protože oni dva ve skutečnosti ovlivnili život jedné malé vesnice na čtyři roky. Jejich hádky, kompromisy, hovory a pletichy, jak získat výhody nejen pro sebe ale i pro ostatní.
V noci jsem se probudil, když si vedle mne Jozífek lehal. Podle budíku byly už skoro dvě hodiny. Polštář jsem měl ještě celý mokrý, jak jsem se probrečel do spaní, přivinul jsem se k němu, ucítil zase jeho pevné objetí a slyšel, jak mi šeptá:„Všechno bude zase v pořádku, maličký, už spi. Ráno ti to vysvětlím, jenom se na mě nezlob," lehce mě políbil a já trochu uklidněný hned usnul.
Když mě položil na postel a sklonil se, aby mě políbil, všiml si věcí z Jeannotova balíčku, které jsem už odpoledne dal na noční stolek tak, aby byly co nejnápadnější. Cítil jsem, jak strnul, a potom se na mě podíval rozzářenýma tázavýma očima:„Ty chceš…?"
Násilí. Celá válka byla – je – o násilí, ale tehdy v té vesnici to bylo i o něčem jiném. Nechá to být. Pomiluje ho. Je to lepší než násilí a vzpomínání na dny plné hořkosti. Napije se a skleničku odloží do dřezu. Neumyli jsme večer nádobí, napadne ho, ale pak nad tím mávne rukou. Vyjde nahoru, svleče si župan, vklouzne do postele a hned zaregistruje Aminovo napjaté tělo. Není vláčné a rozněžnělé spánkem jako obvykle.„Tak co?“ optá se dychtivě Ethan.
„Heterosexuální muži neexistují, to jsou jen ti, kteří mě zatím ještě nepoznali, to bys měl vědět a já tě o tom přesvědčím! A to tak, že teď a hned!“ vyskočil Lukáš ze židle. Zůstal stát proti Pavlovi, štíhlou postavu vypnutou, ruce v bok, modré oči se třpytily, tváře mírně zrůžovělé odhodláním.
Strana 99 z 101
