Dneska se měl zase stavit Honzík. Ale pěkně popořádku… Chodím už nějaký čas s partou stejně teplých kamarádů a kamarádek do jedné nejmenované čajovny. Týden co týden, každé úterý. Dáme čaj, zasmějem se, poklábosíme o věcech všedních i nevšedních. Nebudu lhát – na pár kluků jsem si tam myslel.
Ráno vstanu brzy, jsem zvědavý, jestli Daniel dorazí. Vezmu vodítko a vyjdu ven do rozespalého rána. Hodím Vojtovi tenisák, jdu po cestě a rozhlížím se kolem. Je pár minut po šesté. Nepřijde? Vypadá to tak. Mohl jsem spát o půl hodiny déle, ale to už nevrátím.
„Pojďme k tý sázce!“ vypadlo najednou z Garryho, který před sebou uviděl Gavina. Garrymu připadal mnohem sebevědomější, než jak ho znal. Co je sakra zas tohle? pomyslel si Garry. „Dobře, tak zavři oči,“ přikázal Gavin se šibalským úsměvem. Garry váhal, navíc svoje tělo ani neovládal. Zdálo se, že je uvězněn v někom, kdo má o Gavinovi pochybnosti. Oči měl stále otevřené.
Od doby, co jsem se s Honzíkem vyspal, uplynul už zhruba rok a měsíc. Jakmile jsem spatřil na Facebooku jeho sexy nový účes, opět jsem ho nemohl vypudit z hlavy. Tak jsem se rozhodl, že mu napíšu.
Stalo se to letos v lednu. Bylo mi tehdy ještě 21 let a zatím jsem neměl žádnou sexuální zkušenost s klukem (pokud nepočítám líbání). Všichni moji vrstevníci v mém okolí už nějakou holku nebo kluka měli, a já pořád nic. Už jsem si z toho hledání začínal připadat jak Google…
Keby si si dal dole tričko,nech vidím tvoje tehličkya bradavky, ktoré by som lízal
„Michaeli, ještě jsem zapomněl…,“ vletěl zase do kanclu šéf, a protože jsem to fakt nečekal, stihl jsem akorát nadzvednout ruku z rozkroku v jakémsi obraném gestu. Stejně rychle jak vpadl dovnitř, vypadl zase ven. Rychle jsem si zapnul zip a vydal se za ním, abych vypadal co nejvíc nenuceně.
Po chvilce si dal obě ruce za hlavu a pomalu, ale o to více důkladně, si začal olizovat bicáky svým mokrým jazykem. Téměř nevědomky jsem si při tomto pohledu rozepl poklopec a vyndal své naběhlé péro. Jakmile jsem ho osvobodil, lehce se mi přetáhla předkožka a k mému šoku z péra vytekla nálož precumu a rozcákla se přímo před Davidem na zemi, zatímco zbytek stále visel z péra. David zanechal olizování bicáku a s úžasem v očích se ihned naklonil, jazykem chytil konec mé kapky a olízl mi žalud. Podíval se mi do očí a nadechl se, jako by mi chtěl poprvé něco říct…
Takže… Je vůdkyní upírů. Je krásná. Byla na Felixově straně. Je krásná. Ale nakonec, když se objevil Will, se i se svou smečkou stáhla. Je krásná! Bála se totiž, že jí oba dva můžou zabít, a tak je krásná! Objevila se až po smrti Felixe a tím pádem i Willa. Je krásná! Přidala se na jejich stranu. Je krásná! A má mě ráda, protože se mě bojí. Nevadí, je krásná!
„Chybí mi!“ řekl Gavin, když přešli k Willovu náhrobku. V tu chvíli se vedle Garryho objevil Will, který soustředěně koukal na svůj náhrobní kámen. „Taky mi chybíš!“ řekl Will se zármutkem v hlase. Garryho napadlo, že by o tom, že Willa vidí, mohl říct Gavinovi, a mohl tak sloužit jako prostředník mezi nimi. Z toho nápadu ho ale vyvedl vzápětí Will.
Pak jsem ho potkal. Zase jsme si jeden druhého přeměřili pohledem. Běželi jsme spolu celkem dlouho. Záměrně jsem si držel odstup asi kroku dvou, abych cítil vůni jeho deodorantu smíšenou s trochou potu a fascinovaně jsem pozoroval, jak mu od hlavy odlétávají kapky.
Nejprve jsme tam samozřejmě zašli do sprch, osprchovat se, umýt se, umýt své mladé a jeho urostlé tělo, tělo, které kdykoli může zezadu ke mně přijít a vzít si mne – přímo tam, přede všemi, kdo by se dívali, a já bych nedokázal odporovat, byť zatím jsme tam pod sprchou byli jen my dva.
To nebyl sen? zeptal se sám sebe a začal uvnitř panikařit. Spustil své nohy dolů z postele a málem ho trefila mrtvice. Na černé kožené sedačce u velkých bílých dveří seděl chlapec, jehož tvář už jednou viděl. Byla to tvář toho chlapce z fotografie – Willova tvář.
„Jsi podobný jednomu…,“ zarazil se Gavin, který vypadal, jako že se za chvíli rozbrečí. „Našemu bratrovi, který před dvěma měsíci zemřel!“ dokončil za něj Derek velmi zarmouceným hlasem. „To mě mrzí!“ sklopil Garry hlavu. Přišel si teď ještě víc hloupě, když měl Gavina za blázna. „Nejmenoval se Will?“ zeptal se Garry a vysloužil si opět pohledy všech.
Znáte ten pocit, kdy tušíte, že na vás někdo kouká, ale nejste si jistí? Měl jsem to ten večer už poněkolikáté. Tentokrát jsem ho přistihl při činu. Seděl na parapetě naproti, popíjel pivo a jeho kumpáni hráli kulečník. Vypadal, že čeká, až ho jeden z nich bude chtít vystřídat.
Před restaurací zase chvíli váhám, když vstoupím, už tam může být, pak nebude cesty zpět. Ach, proč to tak hrotím, jdeme jenom pokecat, mám holku, nic se neděje. Naopak, co kdybych si to nějak blbě vykládal a on to tak vůbec nemyslel.
Mrská se mnou na kapotu, břichem na ni, zadečkem k němu, stahuje mi šortky ke kotníkům (stihnu z nich ještě vyndat jednu nohu pro lepší rozkročení, aby měl lepší přístup do mé dírky) a vniká do mne. Cítím, že si ho ještě naslinil – je to gentleman. Musím se znovu zasmát té jeho neurvalosti, s jakou do mne proniká, ale dlouho mi to nevydrží – tuším, že tohle bude divoká jízda.
No to snad ne, ten chlap pustí moji ruku jako horkej brambor a pořád na mě civí. Radši kývnu na kluky, že můžeme začít, a jdu za nima, abych se taky představil. Pro děti jsme velká atrakce. Sedí na lavičkách a pozorně poslouchají. Já jen občas něco názorně ukazuju.
„To bude v pořádku.“ Přeci nenasednu k někomu kompletně cizímu do auta. Avšak něco na něm mu říkalo, že to není psychopat. Udělal nemyslitelné a teď by si dal facku, ale prostě nasedl. David. Tak se jmenoval. Neustále se omlouval a Peterovi už to začalo být protivné.
„Já tě chápu, že nechceš teď a tady, ale někdy se přeci můžeme odvázat. Nechceš ke mně večer zajít?“ nakloní se ke mně, nosem se dotýká mé tváře, jako by chtěla, abych ji políbil. „Ne, já jsem šťastný! Chápeš to?“ zakřičel jsem na ni. „Tak promiň,“ uraženě se na mě podívá, vezme si svoje věci a odkráčí na hodinu. Ve dveřích se potká s mým dalším kolegou Karlem.
Rozvalený na zádech na podlaze třídy, s rukama a nohama přimáčknutýma těžkým (ale poměrně pohledným) tělem, s dírou vystrčenou z černých nažehlených kalhot s punkovými nápisy.
Najednou se uprostřed kruhu vytvořil velký plamen ve velikosti člověka. Všichni se rozestoupili a připravovali se vůbec na to nejhorší. Mysleli si totiž, že to je Felixova další nastražená past. „Co se to děje?“ začala panikařit Bella. „Já nevím!“ odpověděl Joey a chytl bledou Bellu za ruku. Celá se třásla, ale když se jí Joey dotknul, klepat se přestala. Jediná Selma byla v pořádku a vypadalo to, jako by na něco nebo spíš na někoho netrpělivě čekala. Nikdo nechápal, co se děje, když v tom se z plamenů vynořila tvář. Všem velmi známá tvář. „Wille?“ šeptl užasle Gavin a ústa si zakryl rukou.
„Každá matka si zaslouží vědět i tu nejbolestnější zprávu o svém dítěti. Ale neudělám to, protože si to přál!“ odpověděla Selma a myslela na to, co by se stalo, kdyby ji tu paměť nakonec vrátila. Zřejmě by Lucy hodně dlouhou dobu trpěla, ale Will by nebyl zapomenut a mohli by uctít jeho památku i ve světě obyčejných lidí, kde měl Will spoustu přátel.
„Hej! Tady jsem!“ překonal svůj strach a zařval na něj. Dav lidí utichl a všichni vykulili oči. Nikdo v sále nedokázal pochopit, jak vládce živlu může být synem někoho tak zlého. Felix v tu chvíli ztuhnul a prohlédnul si mladíka od hlavy až k patě. Přesvědčily ho Willovy oči, které zářily zeleně, stejně jako Felixovi.
„Tak teď uvidíte, prasata,“ prohlásil hnědo-červený a oba si začali rozepínat poklopce. Postavili se každý z jedné strany hromady, vytáhli čuráky a začali na nás chcát. Dali si záležet, aby nám všem pochcali hlavně hlavu a ksicht, a zřejmě v sobě měli hodně tekutin, protože vydrželi chcát dost dlouho.
Strana 85 z 100
