Gay povídky

Jak jsem včera pochodoval poblíž silnice a nakopával kusy ledového sněhu, narazila moje bota do něčeho barvou naprosto nepřipomínajícího sníh. Sklonil jsem se, abych lépe viděl, co jsem to obalené ve sněhu nakopl. Šedivý kus kovu jsem oprášil a v ten moment jsem si uvědomil… Našel jsem zbraň!

"Víš, proč jsem ji nikdy nenosil?" "Netuším." "Stál mi v ní ještě deset let potom." "Jednou se nám to hodí. Ušetříme za Viagru." "Jednou se z tebe určitě zblázním," řekne a pohladí tu mikinu, jako by to bylo štěně.

Lehnu si do postele. Vojtěch skočí za mnou a otravuje. Přitisknu se k němu, hladím rukama jeho hebký kožich. Uklidňuje mě. Už se mi nechce brečet, to ne. Za poslední den jsem stejně vybrečel všechny slzy. Už by ani nebylo co. Jen bych chtěl, abych se zítra probudil a Tom byl můj nejlepší kamarád, zdravý a šťastný kluk.

Přidal proto raději do kroku a kapesní nožík sevřel v prstech ještě pevněji. Rodiče odjeli na chatu, přesto ale věděl, že se doma bude cítit o dost bezpečněji. Přišlo mu až úsměvné, jaký strach může dostat téměř dvacetiletý kluk. Sportovec jako on. Koutky rtů mu pobaveně cukly a veškeré napětí z něj na chvilku opadlo. Kdyby ho tak viděli kluci.

Okamžitě nastražil uši a zpozorněl. Znělo to jako pískání. Skoro jako když píská člověk na prsty, ale mělo to určitou melodii a pravidelnost jako volání nějakého zvířete. Les se zatím zdál opravdu prázdný, ale Thomas si vzpomněl, že může ukrývat ještě horší nebezpečí než moře. Raději se sehnul, opět posbíral své dřevo a rychlým krokem se vypravil zpátky k pláži. Dokonce našel i cestu, která nebyla tak porostlá prapodivnými květinami…, jako by ji někdo vyšlapal. Avšak něco jej bolestivě stáhlo kolem nohy a svět se mu zamotal.

Thomas koukal jako čertík z krabičky. Připadal si jako domorodec v civilizaci… nebo spíš jako civilizovaný člověk v neznámé divočině. Se směsicí pocitů vysunul nůž z mrtvého zvířete a hleděl na podivně zabarvenou a divně vonící krev. Pak se stejně ohromeně otočil k lesu, který se rozprostíral za pláží. Štíhlé, světlé kmeny nesly větve s košatým porostem červených a růžových listů, zatímco u kořenů rostly podivně zabarvené a tvarované mechy, rostliny a houby, které nikdy v žádném herbáři neviděl a ani neslyšel, že by kdy mohly takové věci existovat. Vypadalo to spíš jako něco, co vzešlo z plátna zfetovaného malíře-surrealisty.

Kevine, todle nemůže bejt konec, jasný? Už kvůli mně, uvažuju trochu sobecky. Chci ti říct…, prostě nechci, abysme mezi sebou zůstali na tom, co jsem ti řek‘ ráno. To jsem nemoh vypustit z pusy já, to jednoduše neni možný. Pro mě jsi ten nejlepší člověk na světě. Bez keců. Se všim všudy. Beru tě a miluju celýho takovýho, jak jsi. Jenom to bych ti rád řek‘, Keve. Ať už pak bude cokoliv.

Páni. To mě dostalo. Takže on se mnou vážně počítá do budoucna. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Po večeři jsme šli ještě k němu probrat to ještě jednou a v klidu. No… nakonec z toho nic nebylo. Možná to bylo vlivem vína, které jsem si dal, nebo tou větou, kterou Richard vyslovil, nevím. Ale zničehonic jsem vzal Richarda za ruku a odvedl ho do ložnice.

Věděl jsem, co jsem chtěl. Bylo to docela riskantní. Nemuselo by se to vyplatit a mohl bych skončit na krchově. Kdo ví, co ta nadržená zvěř bude se mnou dělat. Já to však chtěl taky. Tančíc jsem se vzdálil od okraje, abych se později přiblížil o to ještě víc. Velice jsem dbal na to, aby můj tanec byl co nejvíce dráždivý. Takhle jsem to udělal několikrát. Bylo úchvatné je sledovat, jak jim vadí, že se vzdaluji, a pak tu nadrženou radost, když se blížím.

Na křižovatce cest tu stojí malý dřevěný přístřešek, taková bouda, jen takový stan, ale ze dřeva. Tak akorát, aby se do něj vešel bytelný stůl a dvě lavice. Tady se dá počkat, dokud se nepřežene ten nejprudší déšť. Vešel jsem dovnitř a shodil batoh a pláštěnku. Ticho. Jen tiché šumění deště. A kroky. Před boudou se objevil kluk. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Byl štíhlý, vysoký. Žádný šampion, ale hezký, normální kluk. Měl dlouhé, tmavé, rovné vlasy, které spadaly na jeho mužná ramena a rámovaly oválný obličej s hezky tvarovaným nosem. Docela hezký kluk, blesklo mi hlavou.

"Matyáši, znáš muj pohled na všechno to slavení svátků, narozenin a dalších milníků, co nám vždycky řikaj, že je zase další rok v kýblu a my jsme neuďáli naprosto nic, co by po nás jednou zustalo," zkoušel jsem se bránit, když začal nalíhat, jak teda vyřešíme našeho Valentýna. Heh… Našeho Valentýna?! "Hele, spali jsme spolu," přeháněl Matyáš. "Tančili jsme spolu na plese. A důkaz, jak tě mám rád, nosim na srdci. Nevim jak ty, ale pro mě to je jako vztah," dorážel i přímo v hodině.

Ach jo, to jsem zase položil otázku. Dominik byl chvíli zticha a nic neříkal, jen koukal do blba. Tak mě napadlo, že ho trochu rozveselím. Odložil jsem sklenku a přiblížil se k němu blíž. Až když se můj nos dotýkal jeho tváře, jako bych ho chtěl políbit, jsem řekl: „Zapomeň na to, jestli si pamatuješ, před tím v předsíni jsme měli něco rozdělaného.“

Hodím Vojtovi míček. Nemám moc rád psy, ale tenhle je jinej. Takovej trochu jako Sebastián. Jaký pán, takový pes… možná. Šli jsme dozadu k rybníkům. Slunce už pomalu zapadalo za vodní hladinu. Všude byly červánky a já se cítil šťastný. Sebastián se smál, Vojta pobíhal kolem a vrtěl ocasem.