Pomsta - 3.díl

Mám štěstí. Nebudu muset ani jednou vyplavat jenom proto, abych nabral vzduch do plic. Dakovy hodinky vidím už z dálky. Jako zázrakem zůstaly ležet na vrcholku jednoho z podmořských útesů, necelé čtyři metry pod hladinou.

Zpod ní vidím i to, jak se sem velice rychle blíží motorový člun. Poznávám ho.

Vypouštím zbytek vzduchu jako velký shluk bublin, aby záchranáři věděli, kde zhruba se vynořím.

Dakovy náramkovky tisknu v dlani a škrábu se přes okraj na palubu.

Dlaní si stahuju vodu z obličeje a mezi jinými rozpoznávám i Henryho. Aniž bych stihnul cokoliv, zasypává mě sprškou informací, zakončenou rozkazem:

„Je mezi nimi i ten tvůj kolouch, proto to máš od teď na povel.“

Což ani nebylo nutné. Na centrále dostávám složky dalších tří kluků, kteří se dnes také záhadným způsobem ztratili.

Zhruba dvě hodinky ve svém kanclu předstírám, že všechny materiály usilovně studuju, a pak se nedočkavě vrhám do garáží. Rovnou vyrážím uzmutým služebákem do terénu k místu, kde zmizel první z nich.

GPSka v palubce je neúprosná. Všechno musí vypadat, že proběhlo, jak mělo.

Jasně! Trochu jsem přehrával, ale na velitelství jsem nemohl jinak. Prostě jsem tam musel na všechny působit, že mě nález Dakova čipu vyvedl z míry.

Samo, že vyvedl. Ale ne tak, abych ztratil pevnou půdu pod nohama.

Proto se chvíli motám kolem baráku, kde bydlel první z pohřešovaných, ale pak už neztrácím další drahocenné minuty.

Kousek za městem zastavuju na prázdném odstavném parkovišti.

Jednou z výhod mého služebního zařazení jsou spešl funkce v čipu. Mezi ně patří i sledovací appka, která dokáže naladit předem identifikovaný protikus. A to i mimo Ostrov, což čipy běžných Ostrovanů nedokážou.

V tomhle případě to je mikrovysílačka ukrytá pod malou diamantovou peckou zasazenou do úzkého rámečku z bílého zlata. Když jsem tu rozkošnou náušnici nedávno ve zlatnictví uviděl, hned mě to trklo.

Ale pozor, ani ve snu by mě nenapadlo, že se bude hodit za tímhle účelem.

Původně ve mně v tu chvíli totiž převládly majetnické sklony a touha mít Daka totálně pod kontrolou, a to i ve chvílích, kdy o tom nemá ani tušení.

Když si tu náušnici tenkrát nasadil, musel jsem ho okamžitě ojet. Byl s ní tak neskutečně sexy, že to prostě nešlo vydržet.

A teď jsem opět rád, že jsem mu ji dal.

Jenomže! Takováhle soukromá sledovačka je tak trochu proti pravidlům. Proto ve štábu tohle nikdo nesmí zjistit a Daka musím jako vypátrat jenom díky dokonalé detektivní intuici.

Účel světí prostředky, zvlášť když se jedná o krásného kluka. Gauneři taky nikdy nehrajou fér a zrovna v téhle záležitosti nedovolím, aby zase měli navrh.

A pochopitelně předpokládám, že až najdu mého cukrouše, tak i ostatní pohřešované. Když se všichni čtyři vypařili tak záhadně a téměř současně, bude za tím jeden viník.

Podle vysledovaných souřadnic je Dakova náušnice skoro 200 mil od Ostrova, v mezinárodních vodách.

S největší pravděpodobností mu nejde o kejhák. Mám tušení, že tady půjde o něco jiného. Přesto musím chvátat.

Po cestě k nejbližšímu přístavišti jenom na chvilku přibržďuju u Javiera, kde kupuju nezbytnou výbavu, ale už zase ženu motor na plné obrátky blíž k pobřeží, k půjčovně lodí.

V dálce, na širém klidném oceánu vidím několik velkých jachet, které stojí zakotvené v bezpečných rozestupech. Uprostřed téhle skrumáže se pohupuje jedna znatelně větší. Na její palubě je možné rozpoznat pohyb hlídek.

Přesně jak jsem očekával, nebude to akce ráz na ráz. Musím použít kamufláž.

Henrymu posílám přes čip souřadnice a identifikační znaky centrální jachty, doplněné o krátké hlášení, a jdu do akce.

Moje loďka si to bez motoru míří k té největší a za chvilku do ní přídí lehce naráží. Všichni členové ochranky na jejím levoboku se naklánějí přes zábradlí, aby se podívali, co se stalo.

Skýtá se jim pohled na bezvládně se zmítající mrňavé plavidlo, na jehož palubě hned vedle kormidla nehybně leží dlouhovlasý muž s knírkem, oblečený jenom do plážových kraťasů a trepek.

„To bude nějakej vejletník, co si s sebou vzal málo vody,“ slyším jednoho z nich, když mě vytahují k nim na tu super jachtu.

„Je dobře stavěnej,“ povídá za chvíli druhý a já cítím cizí ruku v rozkroku. „Hoďte mi ho do kajuty. Já se o něj postarám!“

„Ty jsi dobytek, Marku,“ peskuje ho další. Ale vypadá to, že mě skutečně vlečou lodí do Markova kamrlíku.

Mírně pootevřeným okem se snažím zachytit co nejvíc detailů.

Zakrátko ale ležím polonahý na kavalci a jeden z těch namakanců se vedle něho svléká. Očividně chce ulevit svým macatým koulím, které se mu převalují mezi svalnatými stehny. Je ke mně otočený zády, má tak víc prostoru na odhazování svršků.

Je to bezva pohled. Za chvilku se mi do zorného pole dostává i jeho vzedmutý klacek, který by skutečně stál za hřích.

Na to však není teď ta správná konstelace čehokoliv.

Jeho nepozornost, nebo spíš nezvladatelná nadrženost se pro mě stává výhodou. Díky ní se mi ho daří celkem rychle poslat do říše hlubokých snů.

Mám dost času. Ostatní si budou představovat, že tady dělá úplně něco jiného, a nebudou se po něm značnou dobu shánět.

Díky Markově vstupní kartě se nepozorovaně probojovávám úzkými chodbičkami dál do útrob honosného korábu.

Podle toho vozového parku odstaveného tam venku je jasné, že tu má nějaká nekalá partička spářku.

A kde jinde než v nějakém větším salonku.

Instinkty mě neklamou a stejně tak i hluk letící hlavní širokou chodbou, na kterou jsem se právě vyloupnul.

Tady už to nebude jednoduché. Občas po ní přeběhne číšník nebo někdo z ochranky. Každý z nich ale nakonec vždy zmizí v jedněch jediných větších lítačkách.

To bude můj cíl. Tam se musím nenápadně podívat a zjistit, co je to proboha za bordel. A proč je tam i můj Dako.

Appka na mých hodinách se totiž může ublikat do bezvědomí, jak se mi snaží naznačit, že objekt vyhledávání je tam uvnitř.

Markovy hadry na mě trochu plandají, ale snad to nebude zas až tak nápadné. S veškerou drzostí a sebedůvěrou se proto vlamuju do oněch lítaček.

První, co mě bije do očí, je silně osvětlené podiu. Na něm tři svalnatí borci v maskách znásilňují menšího, který je za ruce i nohy napnutý v jakési popruhové konstrukci.

Pomalu se rozkoukávám. Je to tu jako v nějakém pornokině. Zbytek malého sálu zabírají diskrétně oddělená sezení, v nichž jsou díky všudypřítomné potemnělosti rozpoznat jenom obrysy hlav.

Přítmí najednou nabourává ostřejší světlo. Někdo v zadní části hned vedle podia rozhrnul tmavý závěs. Do vzniklého průchodu se tlačí dva svalnatí úplně nazí kulturisti a s sebou odvážejí podobnou konstrukci, jaká je i zrovna teď na scéně. V téhle je ale zavěšený…

„Dako!“ šeptám si do nalepeného kníru a pomalu mířím za nimi.

Nikdo si mě nevšímá. Co jsem schopný postřehnout, pohybuje se tu vícero členů ochranky i několik číšníků.

Ještě než se závěs stihne zhoupnout zpátky, protahuju se i já do zadní místnosti.

„Ty seš od Italů, ne?“ okamžitě se na mě i pohledem lepí větší z nich, aniž by toho druhého pustil.

Hned, jak se za námi průchod zahalil, totiž kolegu chytil pod krkem a přitisknul ho na malý postranní pultík. V téhle šukézní pozici ho drží i ve chvíli, kdy je otočený na mě a čeká na moji reakci.

Tekoucí ohony jim oběma trčí a jenom totální blb by nepochopil, k čemu tady za chvíli dojde a že to bude animální.

„Si, si! Italiano,“ snažím se přitrouble přitakávat.

„Fajn! Tak tohohle odvez dozadu k ostatním!“ Volnou pravačkou mává směrem k vozíku s Dakem, při čemž jeho mozek už očividně skomírá v důsledku nedostatečného prokrvení.