• zmetek
Stylromantika
Datum publikace5. 8. 2018
Počet zobrazení774×
Hodnocení4.64
Počet komentářů6

Musím si to přiznat – jsem zamilovanej. Kevin je vlastně docela obyčejnej kluk, světlý, lehce narezlý vlasy…, ale dokáže se tak rozzářit, jak jsem to u nikoho neviděl. Kevin Krtek. Vlastně se k němu hodí i to příjmení, protože když se do něčeho zavrtá, tak ho od toho jen tak někdo nedostane, je umíněně vytrvalej.

Na své „hřbitovní diplomce“ už dělá dost dlouho, takže mu toho na sběr materiálu už moc nezbývá.

„Ondro? Příští týden potřebuju ještě vyrazit na nějaké venkovské hřbitůvky, asi na dva dny. Mám to už dohodnutý – napsal jsem starostům a farářům, podle toho, kdo má od hřbitova klíče, abych se tam dostal. To bylo úžasný, jak byli vstřícní!“

„Můžu s tebou?“

„Ty bys jel se mnou hřbitovní tůru?“

„S tebou kamkoliv!“

Takže v úterý ráno jsme vyrazili. Na kolech, batůžky, spacáky, karimatky, stan. Do první vesnice jsme dorazili okolo poledne. Prohlídka místního hřbitova byla dohodnutá na jednu, takže jsme se dohodli, že se stavíme v místní hospodě na oběd.

Obyčejná hospoda, nic zvláštního. Na výběr pár jídel – komu by taky tady nějak vyvářeli. Dám si řízek s bramborem, na tom nejde snad nic zkazit. Navíc máma říká, že bych snad snědl i obalovanej a smaženej hadr.

Kev koukal na lístek a dostal najednou zase ten nadšenej a rozsvícenej výraz: „Ty, já si dám koprovku!“

Skoro mi zaskočilo. Koprovku nesnáším od základky. Tehdy mě někdy ve třetí třídě učitelka, která dozírala ve školní jídelně, přinutila dojíst tu hnusnou školní koprovku. Já jsem se z toho snažil nejdřív sníst alespoň jen suché knedlíky a kousek masa, ale přinutila mě to dojíst celé. Poblil jsem se ještě dřív, než jsem odevzdal talíř. Od té doby, když byla na oběd koprovka, tak jsem vůbec nešel do jídelny, protože se mi dělalo špatně, jen když jsem jí viděl.

„Promiň, mně se z koprovky dělá špatně. Už od základky. Nemůžeš si dát něco jiného?“

„To se nedivím. Na základce dělali pěknej hnus. Tohle ale bude určitě smetanová, ne ten blivajz z mlíka. S hovězím a mají k tomu i ztracené vejce! Zvládneš to u stolu?“

Díval se na mě, zkousnuté rty a oči oddaného beagla, kterému pán schoval oblíbený míček. Tomu nejde odolat.

„Tak jo…“

Miluju ho. Zvládnu sedět s koprovkou u stolu. Rozesmál se.

Měl jsem řízek skoro přes celý talíř. Kev pěkný plátek hovězího, šest knedlíků, ztracené vejce. Snažil jsem se nevnímat koprovku. Rozkrojil ztracené vejce, sytě oranžový žloutek vajíčka ze zjevně domácího chovu líně vytékal. Vypadalo to krásně.

„Chceš ochutnat?“

Zaskočilo mě to: „Ne, díky.“

„Zkus to, prosím, ochutnej.“

Tak jo. Zavřel jsem oči a otevřel pusu. Vůbec to nebylo špatné. Tahle chuť přehlušila vzpomínky. Otevřel jsem oči. Hlavu měl trochu na stranu, celkově výraz zvědavé veverky, jak čekal, co na to řeknu.

„Jo dobrý, fajn. Asi jsi mě zbavil jedné fobie z dětství.“

Zasmál se a pustil se s vervou do jídla.

Na jednu hodinu jsme se dostavili k bráně místního hřbitova u kostelíku. Paní z místního úřadu nám otevřela a my vstoupili.

Hned za vchodem získal Kevin zase svůj nadšený výraz. Na nízkém sloupku tam stál andělíček. Kamennej, dost neumělej, s nepoměrně velkou hlavou, krátkým tělem. Kevin ho hned začal fotit a vysvětloval mi, že to je evidentně lidová plastika a že to je docela vzácnost kvůli materiálu: „Lidoví sochaři dělávali většinou z pískovce, protože je měkkej. Tohle je žula. V téhle oblasti je žuly dost a dělala se tu z ní koryta pro dobytek, takže zřejmě některého z řemeslníků políbila múza a získal potřebu vytvořit duchovní dílo.“

No, když jsem se na toho andělíčka díval, tak toho řemeslníka múza místo polibku spíš vzala dlátem.

„Tak jo, do práce!“ Vytáhl tablet. Už jsem věděl, že tam má program – tabulku, kam zaznamenává počty náhrobních kamenů, křížů, eventuálně plastiky, které si dokumentuje fotkami.

„Nebudu tě rušit, půjdu si zatím natrhat trochu hřbitovního kvítí,“ parafrázoval jsem scénku z Limonádového Joe. Posadil jsem se na lavičku před hřbitovem, natáhl nohy a opékal se na sluníčku.

Paní z místního úřadu přisedla.

„Vy na tom nějakém výzkumu neděláte?“ začala hovor s trochu podezřívavým pohledem.

„Ne, já jsem tu jen jako dekorativní doplněk,“ odtušil jsem.

„Aha,“ vypadlo z ní, protože zjevně nevěděla, co na to říct. Paní evidentně chtěla zapřádat hovor, ale nějak nevěděla jak. Byla trochu takový prototyp drbny, takže já jí rozhodně se zahájením hovoru pomáhat nechtěl. A musím přiznat, že to bobtnající trapno na lavičce mě docela začínalo bavit.

„A vy děláte co?“ odhodlala se paní k nějaké otázce.

„Já dělám něco úplně jiného,“ usmál jsem se na ní.

„Aha,“ kývla. „A co?“

„Techniku. Přes umění je tady přítel.“

„Aha.“ Zřejmě její oblíbené slůvko. Pak jí zvolna začal docházet výraz „přítel“. Skoro bylo vidět, jak jí běhají spoje v hlavě.

„Přítel? To jako… to?“

„Ano, to jako to.“ Vstal jsem. Kev už stejně skončil a vracel se.

„Mockrát děkujeme.“

Paní zamkla bránu a kráčela na úřad, ale přitom nás pořád fascinovaně sledovala a ohlížela se – jak Kev ukládá tablet do batůžku, jak si nasazujeme cyklistické přilby, nasedáme na kolo… Když zaškobrtla a málem upadla, tak jsem musel šlápnout do pedálů, abych se nerozesmál.

„Tak jaký svatý pole je v plánu teď?“

„Uvidíš. Je to lesní hřbitov. Dneska už toho víc nestihnem. Ten hřbitov se otevírá jen občas, klíče od něj jsou na faře ve vesnici. Domluvil jsem se, že je nebudeme muset vracet hned dneska, takže máme čas, vyspíme se tam a klíče vrátím ráno.“

„My budeme spát na hřbitově?“

„Tobě by to vadilo?“ podíval se zvědavě, ale pak pokračoval: „Ne, hodíme si stan ke zdi zvenčí.“

Dojeli jsme do vesnice, zazvonili na faře. Čekal jsem někoho jako faráře ze „Slunce, seno“, ale klíče nám dal docela sympatický čtyřicátník.

„Jsem zvědavý, jestli tam bude pro vás něco zajímavého. Myslím ale, že hlavní kouzlo je v samotném místě, umělecké artefakty tam nečekejte,“ usmál se.

Po štěrkové cestě jsme dorazili do lesa a asi po dvou stech metrech byla větší mýtina, na ní hřbitůvek. Skoro by se chtělo říct, že se na něj srdce smálo. Vypadalo to neuvěřitelně idylicky.

Odemkli jsme bránu. Hřbitov rozhodně nebyl plný, zcela jistě by se sem ještě pár hrobů vešlo. V rohu hřbitova pumpa na zalévání. Zkusil jsem zapumpovat. Naříkavé vrzání mi sdělilo, že jí dlouho nikdo nepoužíval. Nalil jsem shora trochu pitné vody z lahve a zuřivě zapumpoval. Chytla se! Nalil jsem si trochu na hlavu, pod přilbou po jízdě jsem jí měl celou zpocenou.

„Farář říkal, že prej je pitná, ale moc bych tomu nevěřil!“ křiknul na mě Kevin, který už pilně procházel řady s tabletem v ruce.

Hřbitůvek byl malý, měl ho zkouknutý za chvilku.

„Tak co, měl farář pravdu? Nic zajímavého?“

„No, neměl úplně pravdu. Jsou tu dva zajímavé dřevěné kříže, jsou na nich zbytky malby. Nejsou v úplně dobrém stavu, ale takže tak marné tohle místo není. Tak jdem postavit stan a dáme večeři.“

Povolil balíček se stanem a hodil ho u zdi na zem a rozložil se malý stan pro dva. Jen ho ještě ukotvit. Posadili jsme se na zem, vytáhli chleba a paštiku v konzervě. Slunce zvolna zapadalo, začínalo rudě zabarvovat tušený obzor za stromy.

„Půjdu se umýt, než bude tma,“ řekl jsem a vyrazil na hřbitov k pumpě.

Svlékl jsem se donaha a opláchl se studenou vodou. Možná vám přijde nepatřičné, nahý kluk na hřbitově, ale nebožtíkům to nevadí a nikdo jiný mě nevidí. Teda, myslel jsem si to. O bránu stál opřený Kev a pozoroval mě a usmíval se.

„Jdu po tobě!“ hlásil a mně došla dvojznačnost toho prohlášení.

„Beru!“

Natáhl jsem trenky a kráčel ke stanu, zatímco mě Kev vystřídal u pumpy.

Natáhl jsem karimatky a hodil na ně spacáky. Kola byla opřená o zeď, stejně jsem na ně dal ještě zámky, člověk nikdy neví.

Tma už postupovala dost rychle. Kevin se vrátil od pumpy, zamkl ještě hřbitovní bránu a vklouzl do stanu. Vlezl jsem za ním. Byl už zalezlý do spacáku a usmíval se.

Zalezl jsem do svého.

„Dobrou!“

„Pohádka nebude?“

„Nejsi na pohádky už dost velkej kluk?“

„Na pohádky není nikdo dost velkej… Není ti zima? I když je léto, tak v noci bývá chladno…“

„Jestli je ti zima…,“ vyjel jsem ze svého spacáku a začal se soukat k němu. Jasně, že na to čekal. Jak jsem k němu zalézal, jel jeho jazyk po mém hrudníku, krku a pak začal bojovat s mým jazykem. Byl ve spacáku nahý a jeho penis mě pěkně tvrdě tlačil do břicha. Sjel jsem rukou po jeho zádech, pohladil chloupky na zadku.

Ve spacáku je pěkně těsno, tam se k nějaké větší akci nerozjedete, tedy pokud už rovnou nemáte spacák pro dva. Kutáleli jsme se po malém prostoru stanu, každý chtěl být nahoře. Napadlo mě, jak asi vypadá ten otřásající se stan zvenčí. Vyprostili jsme se ze spacáku, stáhl jsem ze sebe trenky. Vyhrál. Byl nahoře, zvedl mi nohy a začal mě jemně připravovat. Díval se na mě, měl ten svůj rozsvícenej výraz a já věděl, že tohle chci vidět pořád, že tohle chci zažívat pořád, že nikdy nebudu chtít nikoho jiného. Zaklesnutý okolo něj rukama i nohama, chrčel jsem a najednou hvězdičky, jako by stan nad námi zmizel a já viděl letní noční nebe.

Skulil se ze mě, dýchal stejně těžce jako já. Políbil jsem ho: „Děkuju…“

Zasmál se.

Natáhl jsem se pro papírové kapesníky, že setřu nadílku, kterou jsem si uštědřil na břicho. Odtáhl mi ruku: „Počkej…“

Začal mi to z břicha olizovat. Díval jsem se dolů a viděl jeho velké oči, jak mě sleduje, jak budu reagovat na práci jeho jazykem, a já cítil, že jdu znova do pozoru.

Překulili jsme se. Tentokrát jsem zvedl nohy já jemu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #6 Odp.: Uloženka 2.Kev1000 2018-08-14 18:38
To je krásný!
Citovat
+2 #5 Odp.: Uloženka 2.gayděvka 2018-08-07 23:39
Ač jsem pasivní, ne moc romantický, spíše zaměřen na tvrďárnu, tak tohle se mi líbí. Pobavím se a i zasním. Děkuji za pěkné psaní. Piš prosím dál
Citovat
0 #4 Odp.: Uloženka 2.zmetek 2018-08-06 20:30
Děkuju za komenty, pokud jsem pobavil, tak cíl splněn!

Překvapilo mě, že když se to včera večer objevilo, tak o půlnoci to mělo už přes 100 přečtení.
Citovat
+3 #3 Odp.: Uloženka 2maf 2018-08-06 20:10
Prima letní příběh, fakt se mi líbí. Koprovku miluju! Pořád přemýšlím nad tím otřásajícím se stanem, budu se muset okolo porozhlídnout a zaměřit se na to...
Citovat
+7 #2 Odp.: Uloženka 2.Saavik 2018-08-05 23:00
Jako vždy - super.
Už jsem ti to psal, ale musím ti to říct znovu - jsi jeden z mála, kde nic nepřeskakuju a čtu celý text.
Díky.
Citovat
+5 #1 Odp.: Uloženka 2kuscheltyp 2018-08-05 20:42
Je to milý :-) Takový letní, optimistický.

Smaženej a obalovanej hadr mnou hodil na zem, kde jsem se chvíli válel smíchy. Zvládnout sedět s koprovkou u stolu, bezva skill :-D

A jako rodopisec diletant (předstupeň genealoga amatéra, ktery je zase předstupněm profíka) oceňuju zasazení druhého dílu do prostředí venkovských hřbitůvků. To je někdy neocenitelnej zdroj i pro mě; ostatně se říká, že v zemích koruny České i měštáci nejvelkoměšťáčtější skončí nejpozději v případě pradědů a prabáb v dírách, kde je osmadvacet chalup a o kterých předtím třeba ani neslyšeli...

Těším se na další krtčí pokračování!
Citovat