• zmetek
Stylromantika
Datum publikace10. 7. 2018
Počet zobrazení2622×
Hodnocení4.65
Počet komentářů10

Seděl jsem u počítače a projížděl stránky e-shopu. Potřeboval jsem na prázdniny trochu doplnit šatník – nějaké triko, šortky…

Jo, docela se na té stránce dalo vybrat. Zkusím něco, uvidím, v jaké kvalitě to bude, když tak přiobjednám. Košík plný, posunul jsem se ke kase a způsobu dopravy. Platba kartou, způsob dopravy – to si snad dělají srandu! Jediný způsob Česká pošta nebo Uloženka. Česká pošta tedy ne. Nesnáším SMS typu: Váš balík do ruky je uložen na poštovní pobočce číslo to a to. A tam fronta jak hrom a ve frontě všichni zpruzení. Hned se mi vybavilo „Rád chodím na poštu“ od Pokáče („…jsem tam důležitý člen fronty, která trčí ven“). Teda ta písnička mi bude zase znít v hlavě celý den.

Takže – když už musím někam pro balíček jít, tak Uloženka, tam nebude fronta. Projížděl jsem stránky, dobře, tady je nejbližší. Trochu jsem se vyjevil – kancelář pohřební služby. No co, tak si to nechám poslat tam.

Když mi přišla zpráva, že si můžu balík vyzvednout, tak jsem se vypravil. Fakt – pohřební služba. Vzal jsem za kliku, otevřel dveře a vstoupil. V kanceláři seděl za stolem s počítačem kluk, který se evidentně lekl. Pohyb myší – nejspíš shazuje na lištu nějakou hru, kterou si hrál. Vypadal trochu vyplašeně. Postavil se. Vyšší, štíhlý, světlovlasý s nádechem do rezava. Černý oblek. Okamžitě nasazený soustrastný obličej, než mu došlo, že moje oblečení nevypadá na to, že bych šel zařizovat nějakou smuteční slavnost. Začal se usmívat.

Spustil jsem: „Promiň, měl bych tu mít k vyzvednutí balíček přes Uloženku.“

A protože jsem ukecanej, tak jsem hned zahajoval další konverzaci: „To je trochu překvapivý místo na vyzvednutí balíčku, většinou bych to čekal někde jinde…“

„Proč? Tady je to ideální místo, tady nebývá nikdy nával,“ usmál se na mě. „Řekneš mi jméno a heslo?“ a šel ke skříňce, kterou otevřel. Na poličce tam bylo pár balíčků.

„Ondřej Vávra a počkej,“ vylovil jsem mobil, otevřel zprávu a řekl heslo.

„Fajn, Ondřeji, souhlasí.“ A zase se usmál. Když se usmíval, tak to byl docela hezkej kluk. Teda docela – docela dost.

Držel jsem balík a nějak se mi nechtělo odsud.

„To je dost neobvyklá práce pro mladého kluka, dělat v pohřebním ústavu.“

„Možná. Já studuju dějiny umění. A tohle provozují rodiče, takže tady spíš vypomáhám, když je čas.“

„Aha. Já si nějak neuvědomuju, že bych si tu dřív všiml pohřební služby.“

„Taky tu nejsme dlouho, přestěhovali jsme sem kancelář vcelku nedávno. Ta předchozí byla na blbým místě, a navíc jsme měli vedle sebe obchod – řeznictví. Takové sousedství nebudí dobré asociace při návštěvě ani jednoho z podniků.“

Zasmál jsem se: „To je fakt. Myslím, že Uloženku začnu asi používat.“

„Bude nám ctí a budeme se těšit, Ondřeji.“

To vypadalo trochu jako pobídka k tomu, abych už vypadl. Ale stejně mi nedalo: „Hele, promiň, jak se vlastně ty jmenuješ?“

Zrudnul a uhnul očima.

„Promiň, jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš.“

„Kevin. Jsem Kevin. Naši byli úplný magoři do ,Sám doma´ a pořád je to drží a považují to za skvělý jméno.“

„Vždyť to není nějak hrozný, to je docela pěkný jméno.“

„V kombinaci s příjmením hrozný.“

Bylo vidět, že o tom už nechce mluvit.

„Tak čau, Keve!“

Vypadnul jsem a kouknul zvenčí na tabuli podniku. Majitel a provozovatel – Miroslav Krtek. Takže Kevin Krtek. No, to mu rodiče fakt dělat nemuseli.

Doma jsem rozbalil balík. Oblečení sedělo, materiál slušný. Tak jsem hned sedl k počítači a objednal druhou várku. Na Uloženku.

Když přišla zpráva k vyzvednutí balíku, nějak automaticky jsem předpokládal, že na Uložence bude Kevin. Seděla tam ale holka v tmavém kostýmku: „Dobrý den.“

„Dobrý den, měl bych tu mít balík…“

Usmála se: „Řeknete mi heslo?“

Řekl jsem heslo. Ani se nezeptala na jméno a hned vylovila balík. Podávala mi ho a trochu potutelně se usmála: „Ondřej Vávra, že? Poznala jsem vás podle bráchova popisu.“

On o mně s někým mluvil? Tedy se ségrou? Tohle je jeho sestra? No, to mě podrž. Co ho vedlo k tomu, že sestře popisuje kluka, který si přišel pro balík? Vzpomínal jsem, jestli jsem neudělal nějakou trapárnu, ale nebyl jsem si vědom. Vrátil jsem se v myšlenkách.

„Co je s Kevinem?“

„Je v Praze na zkoušce. Pak se vrací na prázdniny, ale bude je mít trochu rozlítané kvůli své dizertačce.“

„Co dělá?“

„Rodinná tradice se nezapře – má jako téma Funerální plastika v kraji. Takže bude objíždět hřbitovy a sledovat výtvarnou výzdobu hrobů. Stejně na tom dělal už minulé prázdniny, hodně ho to téma drží.“

„To je trochu morbidní, ne?“

„Proč? Náš dědeček říkával, že když někam přijedete, máte se nejdřív podívat na hřbitov. Tam zjistíte o městě či vesnici nejvíc. Jak bohaté a jak zdobené jsou hrobky a hroby, jak jsou udržované – honosné neudržované hrobky znamenají, že obec má nejspíš největší rozkvět za sebou. Na první pohled poznáte hroby zbohatlíků, kde jsou vystaveny na odiv peníze s někdy hodně velkým nevkusem. A někde překvapí výtvarná kvalita toho, co na hřbitově uvidíte. Sochy na hřbitov dělali dost významní umělci a pořád dělají, jen teď poněkud méně. Ti, kteří mají na dražší pomník, preferují teď spíš velkou desku z mramoru s přenesenou co největší fotografií. Většinou je to dost hrozné. Nějaká výtvarná hodnota nula. Ale to je Kevinovo téma, o tom byste musel mluvit s ním.“

A zase se usmála. Docela mile. Maj to asi v rodině.

„Omlouvám se. Děkuju. A pozdravujte ho!“

Ani nevím, proč jsem to řekl. Pozdravovat kluka, který mi jednou vydával balík? Ale ostatně, on o mně mluvil doma se sestrou a popisoval jí, jak vypadám, tak proč bych ho nepozdravoval?

Potkali jsme se za dva dny. Koukám, kdo na mě mává z vedlejší fronty u pokladny v supermarketu. Nechal oblek doma (nebo v práci) a na sobě triko s nápisem GOOD VIBES a šortky. Zamával jsem taky.

Zastavil jsem se u něj, když za pokladnami cpal nákup do batohu.

„Ahoj, Keve, jak dopadla zkouška?“

„Dobrý, mám ji.“

„Sestra mi říkala o tvojí dizertačce. To jsou hřbitovy tak zajímavý?“

Díval se na mě jako na ufouna.

„Samozřejmě. Když se umíš dívat.“

„Zdejší taky?“

„Zdejší je úžasnej! Tady původně bývaly tři hřbitovy. Starý hřbitov, který byl zrušený už v devatenáctém století, židovský, který byl zničený za války a část náhrobků z něj je teď v parku u náměstí, a současný, kam byla přenesená část ze starého… Promiň, já se zase rozjel, když jsem se dostal na své téma. Když se rozjedu, tak jsem k nezastavení,“ a omluvně se usmál.

„Co může být na hřbitově úžasnýho? Předvedeš mi to?“

Ten první pohled, který na mě vrhnul, když se nadechoval, byl skoro vražednej. Já jsem pochyboval o skvělé kvalitě místa, jako je hřbitov! Pak mu došla moje druhá věta a vydechl. Kývl.

„Jo, když budeš chtít, tak rád!“

Vrátili jsme před supermarketem své vozíky. Kevin odemkl zámek z odstaveného kola a nasedl.

„Tak kdy mi budeš moct předvést hřbitovní romantiku?“ zasmál jsem se.

„Kdykoliv budeš mít čas!“ odpálkoval mě.

„Tak třeba zítra ve tři? Hodí se? Před hřbitovem?“

„Fajn! Budeš koukat! Teda, jestli máš rád výtvarný umění…?“ usmál se trochu omluvně.

Kdybych umění doteď neměl rád, tak při těch jeho úsměvech se to naučím. Ale já to rád mám, i když tomu moc nerozumím.

Druhý den jsem vybíral košili k šortkám, zlil jsem se Bleu de Chanel, vydal se na cestu a přemýšlel, jak na rande zapůsobím. Nevím, zda to jako rande bral on, já ano. Sakra, kam tak může jít člověk ze hřbitova? Na výstavě může sednout do muzejní kavárny, i z toho blbýho kina může aspoň do mekáče. O hřbitovní kavárně jsem ještě neslyšel. A před bránou hřbitova byly jen kytky, svíčky a věnce. A Kevin.

Kevin? Přišel jsem, abych byl o deset minut dřív, a on tu už čeká. Černý triko, černý šortky (stylově k místu), tenisky.

„Čekáš dlouho?“

„Akorát jsem přijel.“ Ukázal bradou na kolo vedle brány a zvedl ruku, ve které držel cyklistickou přilbu. „Jdeme?“

Prošli jsme bránou a po pár krocích jsme se posadili na lavičku. Aha, začne odborný výklad. Nespletl jsem se.

„Tohle je vlastně nový hřbitov. Ten starý byl v centru poblíž špitálu. Na jeho místě je teď blok baráků, co je taky spořitelna. Hřbitov zrušili v rámci asanace města. Část hrobů se přesunula sem, zbytek vykopali a společně pohřbili tady vzadu, kde je teď rozptylová loučka. On tenhle hřbitov není zase tak nový, ale hodil se, že byl stranou. A je hodně zajímavej. Co vidíš před sebou?“

Podíval jsem se. Hrob s moderní sochou anděla nakloněného dopředu, s trochu nepřítomným úsměvem, přivřenýma očima a pozlacenými vlasy. To si splést nejde.

„Olbram Zoubek.“

„Bingo! Je na dobrém místě, v dohledu od brány, takže ho snad nikdo neukradne. Kovové sochy a reliéfy se na hřbitovech kradou do sběru. Tohle by snad ale poznali i ve výkupu a nevzali by to. Teda alespoň doufám. Pojď, ukážu ti ještě něco!“

Popošli jsme o kus dál.

„Hele, tohle je původní márnice z doby založení hřbitova. Co je na ní zajímavýho?“

Skoro poskakoval nadšením a netrpělivostí, zda na to přijdu. Kamenná stavba…

„No je kamenná, myslím, že z pískovce…“

„Jo, správně! Ale jak je stavěná?!“

Pokrčil jsem rameny: „Nevím.“

„Vidíš někde spoje mezi kameny? Nevidíš! Je to vysekané ze skály, která tu trčela! Využili jí a vysekali z ní márnici! Takovou stavbu najdeš málokde a tahle má ještě výtvarně moc pěkný portál a rámy oken!“

To nadšení bylo skoro infekční. Dlouho jsem neviděl někoho, kdo by takhle nad něčím jásal a zářil.

„A teď ti ukážu největší věc, kterou jsem tu objevil! Pojď!“

Chytil mě za ruku a táhl uličkami mezi hroby do hloubi hřbitova. Skoro utíkal a vlekl mě za sebou. Pak se zastavil, na tváři skoro zbožný výraz.

„Hele…“

Hrob se sochou z pískovce. Mužská postava ve splývavé říze, ruce překřížené a složené na ramenou. Dlouhé vlasy, ostře řezaná tvář se zapáleným výrazem zvednutá k obloze. Mystická secese.

„Co tomu říkáš? Já tomu nemohl uvěřit. Ale je signovanej! Na Táborsku by mě to nepřekvapilo, ale František Bílek tady? A projížděl jsem všechno možný, o téhle soše snad fakt nikdo neví! Hledal jsem, co to bylo za rodinu, čí je to hrob. Byli hodně angažovaní v Československé církvi, takže nejspíš se k Bílkovi dostali přes ní. Tohle je prostě bomba!“

Držel mě pořád za ruku a mačkal jí. Díval jsem se na ten jeho nadšenej výraz a chtěl jsem, aby ho měl pořád.

Ukázal mi ještě pár zajímavých reliéfů a soch a odpoledne skoro přešlo. Vyšli jsme z brány. Podíval se na mě skoro s rošťáckým výrazem.

„Je tu ještě něco. Pojď!“ a táhl mě za roh hřbitovní zdi. Dost husté a trnité houští, ke kterému se vrhl. Otočil se a natáhl ke mně ruku. Dlaň plná natrhaných malin.

„Tady jsou snad nejlepší maliny!“

Díval jsem se na něj, jak se směje a natahuje mi ruku s malinami k puse.

„Ty si nedáš? Já si jich pár natrhal ještě předtím, než jsi přišel.“

Podržel jsem nataženou ruku a pusou jsem z ní sebral maliny. Byly úžasné. Polkl jsem a za ruku, kterou jsem pořád držel, jsem ho přitáhl k sobě.

Ta pusa byla malinová.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #10 Pro kuscheltypzmetek 2018-08-03 11:18
Nepíšu do šuplíku, dvojka i trojka už jsou v povídkách k editaci, dvojku jsem poslal asi před týdnem. Buďme trpěliví, jsou dovolené, prázdniny a mají je i korektoři. :-)
Citovat
0 #9 Odp.: Uloženka 1.kuscheltyp 2018-08-03 10:39
Ahoj zmeťo,

nedokážu odolat tý možnosti, že teď můžu o pokráčko proprudit já tebe:-)

Takže... ehm... co Ondra Vávra a Kev Krtek? Pořád trčej na hřbitově a pojídaj maliny? Řekni mi hřbitov, kde jich je skoro na celej měsíc a já tam budu jezdit na dovolenou:-) Taky se obávám, jestli mezitim Kevinovi nešlohli před branou kolo...

(Teda pochopil jsem správně, že to neni jednorázovka, když to má pořadový číslo? Protože i jako jednorázka by tenhle případ byl vlastně z hlediska "vyprávění o seznámení" uzavřený: pánové se přece stihli navzájem sbalit a... a žili šťastně až do smrti.)

#netrpělivost

k.

Jinak jsem taky z naivních ctitelů hřbitovních procházek, protože "mrtvých se bát nemusíme, to kolikrát spíš těch živých".
Citovat
+3 #8 Odp.: Uloženka 1.maf 2018-07-14 18:03
Moc krásné letní počtení, i s malinami, ty taky můžu :-) Držím pěsti pro další psaní.
Citovat
0 #7 Odp.: Uloženka 1.zmetek 2018-07-11 22:48
Kikiris53: děkuju, pochybovat budu pořád, ale Tvoje snaha je moc hezká, inspirující a děkuju za ní.
Saavik: tluču čelem o zem. Jeden z mých nejoblíbenějších. Děkuju strašně moc.
Citovat
+6 #6 Odp.: Uloženka 1.Saavik 2018-07-11 22:13
Díky, dobře jsem si početl.
U tebe aspoň vím, že jdu na jistotu.
Citovat
+2 #5 Uloženka 1.kikiris53 2018-07-11 21:24
Už konečně přestaň pochybovat. Dokaž všem, kteří tu povídky čtou, že absťák není nic, co by tě mělo rozházet. Jinak krásné čtení. :roll:
Citovat
+3 #4 Odp.: Uloženka 1.Detail 2018-07-11 08:25
Věta "A před bránou hřbitova byly jen kytky, svíčky a věnce. A Kevin." se mi snad líbí nejvíc. Jsem rád, že to rande skončilo zatím jen pusou. Není třeba spěchat. Při čtení si s radostí představuji všechno jak ve filmu. Díky.
Citovat
0 #3 Odp.: Uloženka 1.zmetek 2018-07-11 07:24
Cituji Ficklip:
Na Lesní oko pořád myslím. Asi hlavně proto, že z tajemného vzniklo vysvětlitelné a přesto ještě úžasnější.

A Kušltýpek moc nekomentuje a radši se věnuje psaní, protože já mám už zase absťák. A uvidíme podle lajků, kolik nás tu takových je, s tím absťákem. (-;

Pokračování sliboval 25.6. Redakcí to nebude, ti jsou úžasni. Včera odpoledne jsem poslal povídku a večer už tu byla. Veliké díky!! Ficklipe, mám radost, že se Ti oko líbilo.
Citovat
0 #2 Uloženka 1.William 2018-07-11 06:19
Náhodou celkom pekné čítanie.
Citovat
+6 #1 Na voko nemá nicFicklip 2018-07-11 05:35
Na Lesní oko pořád myslím. Asi hlavně proto, že z tajemného vzniklo vysvětlitelné a přesto ještě úžasnější.

A Kušltýpek moc nekomentuje a radši se věnuje psaní, protože já mám už zase absťák. A uvidíme podle lajků, kolik nás tu takových je, s tím absťákem. (-;
Citovat