„Hmm, tak přitvrdíme,“ řekl a rukou zajel do kraťasů, pod kterými už jsem neměl nic než tvrdnoucího čuráka. Bylo to poprvé, co mi držel péro jiný kluk. To už Dan nevydržel, povalil mě do trávy a začal mě hladově líbat. Vracel jsem mu polibky a strhával z něj tričko. Na nedaleké cestě jsme uslyšeli smích a podívali se na sebe. Dan měl v očích nevyslovenou otázku, jestli se teď neztratilo kouzlo okamžiku. „Pojďme dovnitř,“ řekl jsem.
Jako vždycky v emočně vypjatých situacích, kdy je to tak trochu trapné a já nevím, co vlastně říct, jsem měl chuť se začít hystericky smát. Protože já to najednou viděl docela jasně, proč byl na mě Damián tak strašně naštvaný. Někdy stačí jen vidět, jak někdo jiný dělá stejnou chybu jako vy sami. A náhle jsem věděl, že promluvit musím a taky, co bych měl říct.
Brzo ráno probudil Eremuse, byl ztuhlý, ale spokojený. Mladík spal celou noc přitisknutý k jeho hrudi. Slyšel Sertuma s Litorem, jak se milovali. Doufal, že ráno bude vše v pořádku i v Sertumově duši. Mladík se mu podíval do očí, něžné hnědé oči se vpíjely do těch jeho. Políbili se, beze slov setrvali v klidu té chvíle.
Jenom někdo, jako právě tenhle starý beatník, mohl mít na sobě trenky v barvách americké vlajky, vonící Sauvagem od Diora.
Zpíval ta slova s pohledem upřeným do mých očí. Po minutě koukání a po dozpívání posledních slov vzal mou tvář do dlaně a palcem si můj obličej naklonil ke svému. Zavřel jsem oči z té blízkosti a na rtech cítil letmý dotek měkkých rtů. Polibky byly jemné jako dotek motýlích křídel.
Do nosu mě praští vůně sexu. Bořek se ani neobtěžoval obléct, když nepočítám boxerky, jinak je zcela nahý. Hruď a ramena má pokryté slabou vrstvou potu. Je celý zadýchaný, nejspíš jeho tělo spotřebovalo víc kyslíku, než dokázaly plíce poskytnout. Mimoděk mě napadne, jestli se dneska třeba neocitnu v podobné situaci.
Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.
Už v okamžiku dopadu na zem věděl, že si bude muset najít svého Pána, lepší by ovšem bylo, kdyby jich bylo víc, aby sloužil každý den i noc jako děvka po zbytek života.
Ťukal do počítače. Během několika málo minut jsem pověsil na věšák kromě ponožek všechno, co jsem měl na sobě. Teď budu hrát vabank. Co když jsem se mýlil v odhadu? Tak mě s trapasem vykopne, nic horšího mi nehrozí. Když se otočil od stolu, už jsem ležel na zádech na vyšetřovacím lehátku úplně nahatý a urovnával jsem si předkožku. Zarazil se, to ano, ale jen na chvilku. Z role profesionála nevypadl na déle než pár vteřin.
„Ne, já nechci sedět vepředu!“ zaprotestuju. Jenom při té představě se mi ježí všechny chlupy na těle! Felix na mě zakroutí očima. „Ty nezklameš… Tak schválně, kolikrát to budeme muset sjet, než mě začneš prosit, abys mohl sedět vepředu?“ brblá, když se v tom člunu přesunuje. „Třikrát,“ odhadnu a vlezu si za něj.
Pohyboval jsem v říši vlastní mysli a fantazie, která mi kreslila obrazy všeho, co bych s ním ještě zažít chtěl. Překvapivě to nijak nesouviselo s tím, že jsme nemohli kvůli době sdílet spousty věcí, které obvykle spolu dva lidé dělají. Někam jet, něco vidět. Seznamovat se s novými lidmi jako pár, který k sobě patří.
Šimrá mi v penise, pulzuje mi. Je asi brzy ráno, venku je ještě tma. Jen závěsy tlumené světlo nočního města se dostává do pokoje. Tichým pohybem mi přiloží někdo dlaň přes ústa. Dlaň je vlhká, lepivá. Cítím stejnou vůni jako z Robertových trenek. Šimrání v penise se proměnilo na ruku obtočenou kolem mého přirození. Převalím se na záda a vidím Roberta, jak se nade mnou sklání.
„Hledal jsem tě všude po městě a ty si tu klidně spíš,“ zašeptá naštvaně Jony. „Zašukali jste si?“ dodá. Aha, asi už jsem doma (myšleno v přeneseném slova smyslu, protože doma fakt nejsem). Jako tradičně jsem místo řešení problémů vytvářel další, že jo. Však jsem o tom už párkrát mluvil: blbeček už od malička a nezměním se nejspíš ani v šedesáti.
Nenáviděl všechny ty oficiality, kterých se musel účastnit. Jediné co mu je pomáhalo přežít, byl neznámý voják, jehož černé oči vždy našel. Díval se na něho a Tiron pod tím pohledem hořel, každý kousek jeho těla reagoval na hořící pohled, kterým ho provázel. I dnes tam byl. Princ chvilku odolával pokušení, nedokázal to, musel ho vidět. Zhluboka se nadechl a podíval se jeho směrem.
V časech tak dávných, že už nikoho není, kdo by na ně vzpomínal, a do našich dnů ničeho z nich uchováno nezůstalo, neb v těch dobách želva, na jejímž krunýři náš svět se nachází, ještě mladá a bujná byla a země se často proto otřásala. V jedné zemičce tak malé, že její jméno nikdy nikdo nezapsal, žil byl mladý koželuh. Máma i táta už mu umřeli a on v malém stavení u bujného potoka daleko za městem sám žil a hospodařil. Podle toho potoka mu také lidé Jakub od Potoka říkali.
Čekal bych od Dana nějaké ušklíbnutí nebo znechucený výraz po zjištění, kdo tu s ním opět sedí. On ale celou dobu seděl s naprosto neutrální tváří, tiše poslouchaje Zdeňkův proslov. Neutrální výraz si udržel i ve chvílích, když došlo na Zdeňkovy ne moc vtipné hlášky. Nějak mi nedá spát myšlenka, zda jsem někdy v životě viděl Daniela se smát. Nejspíš ne, a nechápal jsem to. Jeho plné růžové rty se přede mnou nikdy nezvlnily do úsměvu ani v těch nejvtipnějších momentech. Jako by snad ani nebyl člověk.
Dima nebyl schopný se pořádně soustředit na knížku, kterou držel v ruce, a opakovaně četl jednu řádku. Náhle lampička blikla a zhasla. Kruci! Vstal, sklopil žaluzie a vykoukl ven – tma jak v pytli. Vypadl proud, nejspíš v celé čtvrti. Rodiče mají po televizním seriálu. Bůhví, jak dlouho to potrvá, jestli záplava sněhu přervala vedení… Jednou byli bez proudu skoro tři dny. Naštěstí mají v domě topení na plyn a plynový sporák, ale kamarád bydlí na sídlišti, kde mají na elektřinu všechno. Ti si ráno ani neuvaří čaj.
Kdysi jsem na lyžích v Alpách z okna hotelu viděl lavinu. V teple a z dálky to byl docela hezký pohled. Jak se jednolitá masa řítí dolů. Teď mi bylo, jako bych nestál v klidném bezpečí, ale na úpatí kopce, a podobná lavina se valila přímo na mě. Mohutná, studená, nevyhnutelná.
Už dobré půl hodiny se s ním Kristýna u něj doma dohadovala o sobotním programu. Diskuze to byla natolik vážná, že u ní dokonce oba stáli, byť se on opíral o kuchyňskou linku a ona o parapet. To se jim stalo naposledy před třemi lety, kdy ho naštvala laxním přístupem k jejich společné práci do školy. Tehdy mu bouchly saze a on jí řekl, co si o tom myslí. Od té doby jsou nejlepší kamarádi – a taky se od té doby nehádali.
„Sáro…,“ vydechnu a stočím k ní zrak. Zvedne se mi žaludek z toho, jak se začnu nenávidět, když si uvědomím její upřený pohled. Vím, jak dobře v lidech čte, a zrovna teď měla přehlídku všech mých pocitů jako na dlani. Neovládal jsem se, nějak jsem se nesnažil nic skrýt. Ani ten lehký šok, ale hlavně tu čirou hrůzu z toho všeho. Jasně, nejsme v hororu, ale i tak, fakt mám prostě strach a nejhorší je, že nevím z čeho všeho.
Jmenoval se Angelo a ve všem dělal čest svému jménu. Jen ta křídla mu chyběla. Když ho Fabián uviděl poprvé, prodělal šok. Nic podobného ještě nikdy nezažil. Nejdříve se mu zastavilo srdce i dech a polil ho pot. Když už si myslel, že umře udušením, zalilo ho horko a srdce se rozběhlo takovým tempem, až to vypadalo, že mu zkouší vyskočit z hrudi. Navíc vrcholem toho všeho bylo, že jeho čůrací aparát ztvrdnul a vytrčil se pod hábitem do prostoru.
Slunce rozpačitě rudne na tvém nahém těle. Vypadáš jako uprchlík z města andělů, jak mi tu tak ležíš na rameni a i ze spaní se pořád trochu usmíváš. Úsměv ti ze rtů nezmizel ani ve chvíli, kdy jsem se zvedl z postele, ještě pořád rozpálené naším milováním. Ještě to pořádně nezačlo a už to skoro končí.
Ben neměl nejmenší tušení, co se za ním děje. Slyšel akorát, jak si Kamil něco vytahoval z batohu… a nic dalšího. Neměl žádnou šanci zjistit, co Kamil dělá… nebo co se chystá udělat…, a to ho samozřejmě vzrušovalo… Po chvilce soustředěného napínání všech smyslů to Ben vzdal. V tom tichu se ničeho nedopátral, a tak zavřel oči…, nechal svou fantazii, ať se rozběhne…, a soustředil se jenom na to, v jaké situaci se právě nachází…, a na své vlastní představy toho, co by se mohlo dít dál.
Vždycky si říkám, že nejsem ani tak starej, ani tak ošklivej, ani tak blbej, abych za to musel platit. A jestli jsem tak hezkej, že bych si za to mohl dát platit, mě nikdy ani nenapadlo. Přestože na fotkách ze studentských let se sám sobě tak líbím, že bych sám sebe osouložil, kdyby to šlo. Jeho to napadlo. Nějaký student, kterému někdo poradil, že by si ke stýpku mohl přivydělat svým tělem, svým mládím. Hnus. Já byl vždycky raději studý chudent, než abych se snížil k něčemu takovému. Ale kdoví, co ho k tomuhle dohnalo.
Na chvilku jsem se zasnil, jak bych trestal zrovna jeho. Samozřejmě něžně a s láskou. Ale to nebyl ten úplně nejlepší nápad. Stokrát jsem si mohl říkat, že ho nemůžu a nesmím mít stále plnou hlavu, ale moje emoční Já se tomu racionálnímu jen vychechtalo a dál si vedlo svou. O těle ani nemluvím.
Strana 63 z 113
