Gay povídky

V noci jsem se probudil, když si vedle mne Jozífek lehal. Podle budíku byly už skoro dvě hodiny. Polštář jsem měl ještě celý mokrý, jak jsem se probrečel do spaní, přivinul jsem se k němu, ucítil zase jeho pevné objetí a slyšel, jak mi šeptá:
„Všechno bude zase v pořádku, maličký, už spi. Ráno ti to vysvětlím, jenom se na mě nezlob," lehce mě políbil a já trochu uklidněný hned usnul.

Násilí. Celá válka byla – je – o násilí, ale tehdy v té vesnici to bylo i o něčem jiném. Nechá to být. Pomiluje ho. Je to lepší než násilí a vzpomínání na dny plné hořkosti. Napije se a skleničku odloží do dřezu. Neumyli jsme večer nádobí, napadne ho, ale pak nad tím mávne rukou. Vyjde nahoru, svleče si župan, vklouzne do postele a hned zaregistruje Aminovo napjaté tělo. Není vláčné a rozněžnělé spánkem jako obvykle.
„Tak co?“ optá se dychtivě Ethan.

„Co se děje?" saju si krev z prstu a sleduji Jozífkův překvapený výraz.
„Mamka ti vzkazuje, ať si dáš záležet, neuřízneš si ještě další prsty a že přijdou v osm."
„Přijdou?" divím se.
„Jo, přijdou, přivede prý hosta," zamyšleně odpoví, „a nedal bych nic za to, že to bude ten její přítel."

Jak už název napovídá, jedná se o poprvé. První den na Ostrově, první známosti, první zkušenosti.

Neřekne nic, jen tak zvláštně sklopí víčka. Jako kdyby mrak zakryl slunce. Náhle má tak smutnou tvář, až se mi sevře srdce. Už se nevnucuju. Mám z něj zvláštní pocit. Jako by skrýval nějaké tajemství.

-Pokud bych byl na jeho místě, neváhal bych ani minutu.-
-To já váhám.-
-To v mém objetí nebudete. Nebudu se ptát a vnutím vám svou vůli a lásku. Učiním vás závislým na mé lásce. Jen přijďte a uvidíte.-
A jist si svým triumfem přitiskl mladíka na zeď a chtěl ho začít líbat.

„Proč jsi to udělal, všechno jsi zkazil!" Už se neudržím, nechci dělat scény na veřejnosti, vší silou zadržím slzy a uteču na záchod. Naštěstí tam nikdo není, tak povolím stavidla a brečím nahlas, nevím, co mám dělat, nechci Jozífka ztratit, nechci ho trápit, co to vlastně dělám, proč to dělám, proč se nedokážu se ovládnout.

Když projedou, hnou se kupředu pomalým tempem. Začíná ztrácet přehled, jaké je datum. A který je den, to už neví vůbec. Pátek, sobota nebo už možná pondělí? Jdou nějakou dobu, když jim nad hlavami proletí letka německých letadel. Dvě letadla se z ničeho nic oddělí a proletí těsně nad nimi. Všichni se přikrčí. Oddechnou si, ale pak si někteří povšimnou, že se stroje vracejí. Jeden začne shazovat bomby.
Stejný kvílivý zvuk smrti jako v Dunkerque. Zavře oči, zakryje si uši.

Ludvík i on věděli, že dneska je to na dlouho naposledy, kdy jsou spolu takhle nerušeni. Chlapec byl pevně rozhodnutý, že tato poslední společná noc bude zároveň i první. První, kdy se milenci dá cele a se vším, co k tomu patří.

Docela vytlemení (pivka udělaly svoje) jsme rozrazili dveře toho hazlíku a vydali se k mušlím. U prostřední si zrovna rozepínal poklopec nějakej zajíc. Sjel jsem ho pohledem (hubenej, ale velmi šukatelnej). Podíval jsem se na Marťase, ten na mě mrknul a šel si stoupnout vedle něj. Já se šel postavit z druhý strany. Kolouch zrovna vytahoval péro. Slušnej nástroj, i když na nás s Marťasem neměl. Mates se s tím nesral a na jeden pohyb vytáh to svoje dělo i s koulema. Udělal jsem totéž a čekal jsem, co bude. Nechcali jsme ani jeden.

Mladík ho pozoroval. Vzpomněl si, jak se ho tenkrát dotýkal... Myslel na to často. Častěji než zdrávo. Napadlo ho, že by bylo příjemné si to zopakovat. Ale nenašel odvahu. Malíř zaznamenal jeho touhu, sám na tom nebyl líp. Položil ho opatrně do trávy a začal ho něžně líbat. Ludvík si chvějící se rukou otevřel kalhoty... Germainovy ruce i ústa poskytly zmučenému tělu slastnou úlevu.

„Ano, jsem rád veselý, rád si dělám legraci, ale tohle je vážná věc! Já tě miluju a tvoje nedůvěra mě dopaluje! Podívej se na sebe, prosím tě, vždyť ty jsi tak krásný chlap, chytrý, milý a já ti přesto věřím, že zůstaneš jenom můj. Tak prosím věř i ty mně!" Na konci se mi už třásl hlas a zůstal jsem klečet a položil mu ruce na ramena a skrze slzy se mu podíval do očí.

Wojciech zakloní hlavu. Ví, že k tomu muselo dojít. Už od jejich setkání čekal, doufal, ale neodvažoval se něco říct a najednou je to tu. Jan rozepne knoflíčky, odhalí jemný župan, který stáhne, až zůstane plátěná košile s kalhotami. Nemůže se dočkat, až ho ve světle uvidí nahého. Stáhne mu vysoké boty, odmotá z nohy onuci. Polaská svou rukou nárt. Polkne. V denním světle je ještě hezčí než v jasu svíček, kdy ho viděl naposled, ale potom zaslechnou lomoz.