Gay povídky

„Nire, na ostrově jsem byl šťastný jedině proto, že jsem byl s tebou. Mema se za nás postavila, bránila nás a dala všanc svou existenci. Mořský král ji vyhnal a tehdy už jsme přece tušili, jak jsme spolu svázaní – krví. Při souhlasu s cestou zpět sem, na místa, která jsem snad před mnoha lety znal, jsem věděl jediné, nejsem vládce. Mema ano. Jsem šťastný, nepotřebuju k tomu trůn a královské povinnosti, já potřebuju tebe.“ Nireho pohled plný něhy Kirema objal a nepouštěl.

Razím teóriu, že raz si to šťastie sadne aj na mňa, ale začínam mať podozrenie, že zjavne dopuje, pretože stále má dosť energie, aby ma obchádzalo.

„A Ondro, jak si to bez sexu a milování tak dlouho vydržel?“ hlesnu mírně ovíněný. Zadívá se něžně do mých očí a pak se začne smát: „Honzi, tak se podívej do toho balíčku, co jsi donesl, a uvidíš.“ Beru do rukou balíček ze stolu a začnu ho otevírat. Lepenka jde sundat těžko. Stoupnu si. Ondra se řeže smíchy jako nějaký puberťák, podává mi nůžky. Zůstává stát vedle mě. Rozevřu vršek krabice. Odhrnu bublinkovou fólii a z krabice na mě vykoukne černo zlatá krabička.

Pak se někdo pokusil mne zvednout. Měl docela problém, neb mi mé nohy moc nesloužily. S jeho pomocí se to povedlo, taky jsem se trošičku zmátořil a začal vnímat své okolí. Zjistil jsem, že můj zachránce je v brnění, trochu divné v dnešní době, a není sám. S ním bylo ještě několik jeho druhů. S jejich pomocí jsem se vydal k východu. Naše cesta však netrvala dlouho.

Ale Damián nevydržel a dveře od ložnice otevřel. Pohledem přejel rozválenou postel, moje včerejší oblečení rozházené po zemi, nedopitou láhev Morgana a dvě sklenky na nočním stolku. Beze slova se otočil. Sakra, sakra a ještě jednou SAKRA!

Vnímám svůj zrychlený dech. Vždycky je to takhle, když se motá kolem mě s těmi lačnými pohledy. Nebudu kecat, prošukal bych se s ním klidně celým dnem. Ba co víc, nevadí mi ani trochu s ním trávit čas na rozdíl od dob minulých, kdy mě spíš sral, než vzrušoval. Jeho nenávist nebyla hraná, fakt mě neměl rád. Bohužel se to v něm bilo s čestným jednáním. Nemusel mě, ale nikdy nebyl křivák.

„Nevím, prostě to tak cítím, nejde to popsat slovy, nejsem žádný básník nebo slovní žonglér. Jen tě chci poprosit – zkus mi věřit a já ti to dokážu. Nezatracuj předem možnou lásku, která dva samotáře udělá šťastnými. Dej nám šanci, prosím!"

- Kdo že vás posílá? - prohlížím si ho od hlavy k patě. Módou zrovna nepohrdá. Má rád syté barvy. Jako já. Krásné oči. Štíhlé prsty. - Můj náčelník. A mám vám říct, abyste nejdřív zamknul, když budete tak hodnej, veliteli. - - A proč? - - No aby sem nikdo nelez, říkal náčelník. - Co by ještě nechtěl? Ale když je mladík od nás, z kroužku trhlých erotomanů… Podívám se za dveře, zda na chodbě někdo není, a potom zamykám. - A kdo je vůbec váš náčelník? -

Domů se mu nechtělo, bezcílně coural uličkami s vánoční výzdobou. Jedna ho dovedla na náměstí plné barevných stánků, vánoční trhy. Procházel mezi lidmi, na nabízené zboží se nepodíval. Skoro už byl mimo všechen ruch, když ucítil známou vůni. Spatřil stánek, kde nabízeli svařák a horkou medovinu. Dal si medovinu, dvojitou. Držel ji v dlaních, příjemně hřála, do srdce se to teplo nedostalo, ale alespoň něco. Loknul si horkého, moc dobrého nápoje, zavřel na chvilku oči. „Je moc dobrá, mám už druhou,“ ozvalo se mu za zády.

Dorazil do vsi, prošel přes náves se starými morušemi. Byl vcelku vděčný, že nikdo nebyl venku, neměl náladu na nějaké povídání. Dorazil domů, otevřel branku, došel ke vchodu, zabouchal a otevřel dveře: „Ahoj, jsem tady!“ Zul si za dveřmi boty a bundu pověsil na věšák. Ve dveřích od kuchyně se objevil otec: „Ahoj, přišel jsi do nejlepšího. Mámin každoroční blázinec, zase tvrdí, že nestíhá.“ Protočil oči vzhůru. Z kuchyně se ozvalo zasakrování: „Kruci, to jsou zase mizerný střívka…“

„Zamilovaný? Prečo sa pýtaš?“ Máriova obrázka ho popravde neprekvapila. Vždy hovoril to, na čo myslel…, a v jeho myšlienkach by sa človek nevyznal…, ani keby na to mal návod. „A nevolaj ma Timotej, vieš že to nemám rád“. „Sorry Tim. Tak bol? Na slovenčinu máme napísať sloh na tému Prečo je krásne byť zamilovaný a ja som zamilovaný ešte nebol, teda aspoň o tom neviem…“

Ze začátku to pro mě byl ve fabrice trochu kulturní šok, nebudu lhát. Fyzicky jsem sice zvládal, ale ta jednotvárnost a absolutní absence jakékoliv kreativity mě zabíjela. Navíc výroba, ve které pracuje pětaosmdesát procent opačného pohlaví, většinou čtyřicet plus. Pár chlapů, co se provozem občas mihnou, sedí nahoře v teplých kancelářích a zbytek jsou opraváři a údržbáři. Mají práce nad hlavu a radši flirtují s těmi několika mladými kočkami, co tu jsou, než by se vybavovali s brigádníkem. Ale zvykl jsem si já, zvykly si i moje kolegyně, a když jsme se trochu poznali, neměl jsem se mezi nimi vlastně vůbec špatně. Trošku se mnou flirtovaly, trošku si mě začaly hýčkat, a proč bych na to nepřistoupil? To, že se mi líbí víc svalnaté mužské zadky než vyplněné výstřihy, neznamená, že mám k ženám nějaký odpor.

Osud jen pozdvihne obočí. „Máme odlišný smysl pro humor.“ Zhluboka se nadechne a povytáhne bělostný rukáv u svého hábitu, aby se teatrálně zadíval na neexistující hodiny. „Kdy tohle skončí? Vydržíš to, aniž bys zasáhl?“ spustí rukáv a pohodlně se opře do plyšového gauče.