Dan a Tomáš

Začal první školní den a Dan si sedl do zadní lavice k oknu, poté si k němu přisedl nový spolužák.

„Ahoj, já jsem Tomáš.“

„Dan, těší mě.“

Dan na Tomáše koukal, až měl vykulený oči, jaký je krasavec. Potom skočila hodina, rozloučili se a šli svým směrem domů.

Dan si cestou říkal: ten byl úplně sexy, kdyby byl taky gay.

Nastal druhý den školy. Dan a Tomáš si sedli do lavice a povídali si. Dan neustále koukal na Tomáše, až se mu začala dělat boule na kalhotách. Tomáš si toho všiml a začervenal se. Začala hodina a Dan a Tomáš si otevřeli učebnici a Dan zase koukal na Tomáše.

„Dane, nechceš přijít v sobotu na pokec?“

„Klidně.“

V sobotu ráno Dan vstal, umyl se, udělal si snídani, oblékl se a šel k Tomášovi. Přišel k bytu, zaklepal a Tomáš otevřel v trenkách, Dan se na něho koukal.

„Ahoj,“ řekl Tomáš a pozval ho do bytu. Šli si sednou ke stolu. Tomáš nabídl: „Kafe, nebo pivo, anebo něco ostřejšího?“

„Já si dám kafe.“

Tomáš připravoval kávu a Dan koukal, jaký má záda a zadek. Tomáš si toho všimnul a usmíval se. Dan se pak otočil zpět, Tomáš přinesl kávu a povídali si o všem možném. Dan se ho pak zeptal, jestli nechce jít do kina v pátek, a Tomáš přikývl.

Celý týden byl zvláštní – pokaždé, když Dan seděl vedle Tomáše, cítil, jak se mu rozbuší srdce. Občas si jen tak povídali.

Pátek přišel rychleji, než si Dan myslel. Odpoledne Dan stál před kinem o pár minut dřív. Nervózně koukal na mobil a přemýšlel, jestli to není celé jen hloupost.

V tu chvíli se vedle něj objevil Tomáš.

„Čekáš dlouho?“ usmál se.

„Ne, právě jsem přišel,“ zalhal Dan a rychle schoval mobil.

Šli koupit lístky a popcorn. V sále si sedli vedle sebe, trochu blíž, než bylo nutné. Film začal, ale Dan se nedokázal soustředit. Vnímal jen to, jak má Tomáš ruku položenou na opěrce, skoro se dotýkali.

Po chvíli se jejich prsty lehce střetly. Oba na okamžik ztuhli. Tomáš se na Dana podíval a tiše se usmál. Dan cítil, jak mu hoří tváře, ale ruku nestáhl. 

Po kině šli pomalu ven. Byla už tma a ulice byly klidné.

„Bylo to fajn,“ řekl Tomáš.

„Jo,“ odpověděl Dan a hned litoval, že to řekl nahlas.

Tomáš se zastavil. Chvíli na něj jen koukal, jako by přemýšlel, co říct.

„Dane…, já…,“ začal, ale nedokončil větu.

Dan měl pocit, že se zastavil čas. Udělal malý krok blíž.

Tomáš se nadechl, lehce se usmál… a tentokrát už neuhnul pohledem.

„Myslím, že to máme oba stejně,“ řekl tiše.

Dan se jen pousmál. Nebylo potřeba říkat víc.

A ten večer už věděli, že tohle je teprve začátek.

Chvíli tam stáli proti sobě v tichu, které ale nebylo prázdné. Bylo plné pocitů, které oba cítili už od prvního dne ve škole. Tomáš se pomalu natáhl a jemně chytil Dana za ruku.

Danovi projel tělem zvláštní, hřejivý pocit. Podíval se na jejich spojené ruce a pak zpátky na Tomáše. Tentokrát už se nebál.

„Půjdeme kousek?“ zeptal se Tomáš tiše.

Dan přikývl.

Šli vedle sebe noční ulicí, světla lamp jim svítila do cesty a kolem bylo skoro prázdno. Drželi se za ruce a občas se na sebe podívali, jako by si chtěli ověřit, že je to skutečné.

„Víš…,“ začal Dan opatrně, „já jsem ještě nikdy… takhle…“

Tomáš se usmál: „Já taky ne.“

Zastavili se u malého parku. Bylo tam ticho, jen listí lehce šumělo ve větru. Tomáš se k němu otočil a druhou rukou mu jemně nadzvedl bradu, aby se na něj podíval.

„Jsi nervózní?“ zeptal se.

Dan přikývl, ale zároveň se usmál.

„Trochu…, ale s tebou je to jiný.“

Tomáš udělal malý krok blíž. Byli tak blízko, že Dan cítil jeho dech.

A pak se to stalo úplně přirozeně.

Tomáš se k němu naklonil a jemně ho políbil.

Nebyl to spěch ani vášeň. Spíš opatrný, první polibek, plný nejistoty, ale i radosti. Dan na chvíli zavřel oči a měl pocit, že všechno ostatní zmizelo.

Když se od sebe odtáhli, oba se tiše zasmáli.

„To bylo…,“ začal Dan.

„… hezký,“ doplnil ho Tomáš.

Sedli si spolu na lavičku a opřeli se o sebe. Dan si položil hlavu na Tomášovo rameno a Tomáš ho lehce objal kolem ramen.

„Jsem rád, že jsi přišel do té školy,“ řekl Tomáš potichu.

Dan se usmál.

„Já taky.“

Seděli tam dlouho, jen tak spolu, beze slov. A i když noc pomalu chladla, jim bylo teplo – protože byli konečně tam, kde chtěli být.

Další pondělí přišlo až moc rychle. Dan stál před školou a zhluboka dýchal. V hlavě si pořád přehrával páteční večer – jejich procházku, smích… a ten polibek. Usmál se, ale hned nato ho přepadla nervozita.

Co když to ve škole bude jiné?

„Ahoj.“

Dan se otočil. Tomáš stál za ním, trochu rozpačitý, ale s tím svým známým úsměvem.

„Ahoj,“ odpověděl Dan tiše.

Chvíli jen stáli. Bylo to jiné než venku, mezi lidmi. Kolem procházeli spolužáci, hlasy se rozléhaly po chodbě a najednou si oba uvědomili, že tady už nejsou sami.

„Tak půjdeme?“ navrhl Tomáš.

Dan přikývl a šli vedle sebe do třídy. Nesedli si hned těsně k sobě jako předtím. Byla mezi nimi malá mezera, skoro neviditelná, ale oba ji cítili.

Hodina začala. Učitel něco vysvětloval, ale Dan vnímal jen napůl. Po očku se podíval na Tomáše. Ten si kreslil něco do sešitu, ale pak se na něj podíval zpátky.

Na zlomek vteřiny se jejich pohledy setkaly. A oba se usmáli.

O přestávce bylo ve třídě rušno. Několik spolužáků si k nim přisedlo a začali se bavit o víkendu.

„Co jste dělali?“ zeptal se jeden z nich.

Dan se na chvíli zarazil. Podíval se na Tomáše.

„Byli jsme v kině,“ řekl Tomáš klidně.

„Jo?“ usmál se spolužák. „A jaký to bylo?“

„Dobrý,“ odpověděl Dan a tentokrát už se taky usmál.

Pod lavicí se jejich ruce nenápadně dotkly. Tentokrát to nebyla náhoda. Tomáš jemně propletl prsty s jeho. Danovi se rozbušilo srdce, ale ruku nestáhl. Naopak ji lehce stiskl.

Nikdo si toho nevšiml.

A v tu chvíli oba věděli, že to zvládnou. Pomalu, opatrně…, ale spolu.

Když zazvonilo na další hodinu, Dan se naklonil blíž k Tomášovi.

„Po škole?“ zašeptal.

Tomáš se usmál.

„Jasně.“

A i když ve škole museli být opatrní, věděli, že to nejdůležitější mají – jeden druhého.

Od toho dne spolu začali trávit víc času mimo školu. Nejdřív to byly jen krátké procházky po vyučování. Jedno odpoledne vzal Tomáš Dana do malého parku, kde skoro nikdo nechodil. Sedli si do trávy, opřeli se o strom a dlouho si jen tak povídali. Dan se smál víc než kdy dřív a Tomáš ho občas jen tiše pozoroval, jako by si chtěl ten moment zapamatovat.

„Co je?“ zeptal se Dan, když si všiml jeho pohledu.

Tomáš se usmál.

„Nic, jen jsi hezkej, když se směješ.“

Dan zčervenal a lehce ho strčil do ramene:

„Blbče.“ Ale bylo vidět, že ho to potěšilo.

Jindy zase skončili u Tomáše doma. Pustili si film, ale skoro ho nevnímali. Seděli vedle sebe na gauči, jejich ramena se dotýkala a čas od času si vyměnili pohled, který řekl víc než slova.

Tomáš jednou natáhl ruku a jemně propletl prsty s Danovými. Dan se na něj podíval a tentokrát se jen usmál. Už to nebyla nervozita jako poprvé. Bylo to přirozené.

„Zůstaneš ještě?“ zeptal se Tomáš tiše.

Dan přikývl:

„Jo.“

Lehli si vedle sebe, každý na jednu stranu gauče, ale postupně se k sobě přisunuli blíž. Dan si opatrně položil hlavu na Tomášovo rameno a Tomáš ho objal.

Bylo ticho. Jen tlumený zvuk filmu v pozadí.

A bylo to přesně ono – žádný spěch, žádný tlak. Jen pocit, že někam patří.

Další dny to bylo podobné. Někdy šli na zmrzlinu, jindy se jen tak toulali ulicemi, nebo seděli na lavičce a dívali se na západ slunce.

Jednou večer stáli na kopci nad městem. Světla pod nimi se pomalu rozsvěcovala a kolem byl klid.

„Víš, že jsem si myslel, že tě nikdy neoslovím?“ přiznal Tomáš.

Dan se na něj podíval překvapeně:

„Fakt? Proč?“

„Nevím…, bál jsem se.“

Dan se usmál a udělal krok blíž.

„Tak to jsem rád, že jsi to nakonec zkusil.“

Tomáš se zasmál. Já taky.

Stáli vedle sebe a drželi se za ruce. Nikdo tam nebyl, nikdo je neviděl.

A tentokrát už se Dan nebál vůbec. Naklonil se k Tomášovi a políbil ho. Tentokrát jistěji než poprvé. 

A i když se jejich svět skládal z malých, nenápadných chvil, pro ně to bylo něco velkého.

Protože každým dnem byli víc spolu.