• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace29. 11. 2023
Počet zobrazení2527×
Hodnocení4.88
Počet komentářů6

Léta sedmdesátá – 1971

 

Přes hustý déšť ani nebylo vidět z okna. Něco tmavého v pozadí je les a rozmazaná zeleň louka. Stará malba v protějším rohu je trochu zplesnivělá, u umyvadla za dveřmi se loupe. Žlutá, zelená, namodralá s válečkem, kdoví kolik je tady vrstev. Starou malbu nikdo neseškrábal, jen se přidala nová. Z bývalé kanceláře tu zůstal psací stůl s šuplíky, dvě židle, kancelářská skříň s dřevěnou svinovací roletou a malá skříň s několika ramínky. Postel, co sem přidali, je určitě z nemocnice. Kovová, bílá, ale nová s matracemi. Noční stolek zase vypadal příliš luxusně. Určitě pocházel ze zařízení drahé ložnice. Malé umyvadlo na zdi. Okolo pár světle zelených kachliček, věšáček na ručníky, dole kbelík a koš z rotangu. Na zdi přišroubovaný plechový pultík s vařičem. Pod oknem radiátor ústředního topení. Na posteli složené prostěradlo, dvě deky, polštář. A taky sedící mladík, obhlížející si svůj nový domov. Tohle slovo téměř ztratilo svůj význam. Vyndal z batohu chleba, kus salámu, sklenici hořčice a lahvové pivo. Venku lilo pořád víc. Pojí a půjde něco vyzvědět za vrátným. Uvědomil si, že v celém komplexu budov nikdo jiný není. Několik skladů a garáže. Šatny, sprchy, malá autodílna, všechno patřící Lidovému spotřebnímu družstvu Jednota, kde byl dnes přijat jako řidič a prodavač pojízdné prodejny.

Dal se do jídla. Všechno dnes vyřídil, zítra přijde jeho předchůdce, co jde do důchodu, předá mu Vajíčko, jak se říkalo Škodovkám 706 RTO, což byly vlastně autobusy, pro jejích zaoblené tvary. Už chvíli jezdil s podobným na vojně. Tenhle je ovšem vybavený jako prodejna potravin. Bude s bývalým prodavačem jezdit čtrnáct dnů, aby poznal cesty a celou obslužní trasu. On se prodavačem vyučil a měl zůstat ve své mateřské Jednotě. I když stejně měl v úmyslu, hned jak to půjde, odejít jinam. S rodiči moc dobře nevycházel nikdy. Jeho dva bratři, o dva roky starší a o dva roky mladší, byli vždy středem pozornosti. Každý v něčem vynikal, zatímco on byl ve všem průměrný. Nikdy první, nikdy poslední. Jen nebyl vidět, nebyl slyšet, dokonce i jeho vzhled byl zase spíš průměr. Jeho starší bratr byl lamač dívčích srdcí, co se zrovna podruhé úspěšně rozváděl, aby se vrhl do dalšího vztahu, mladšího hýčkaly dívky na konzervatoři. Starší úspěšný a nadějný chemik s titulem inženýra, mladší už s jistým přijetím na AMU. Jen on jako by slyšel otce, když cedil mezi zuby pro-da-vač. Na vojně si trochu polepšil, dosáhl četaře a získal řidičský průkaz pro všechny druhy vozidel. Paradoxně vojna mu dala i to, co nikdy neměl, lásku. Nejdřív si myslel, je ve stínu svých bratrů, jenže touha po dívce nepřicházela a brzo tušil, jak všechno je. Doma bylo prostředí krajně homofobní, slyšel vždy jen urážlivé vtipy, výhružky, jak by bylo potřeba všechny buzíky nejlíp zlikvidovat, aby jiným nekazili vzduch. Všem takovým řečem se vyhýbal, ostatně i jiným. Když se o něčem v rodině jednalo, jeho se nikdo neptal. Zvykl si a byl rád, že si ho nevšímají.

Vojnu naopak zvládal dobře. Nikde moc nevyčníval ani nebyl pozadu. Pro nedostatek řidičů šel hned do autokurzu. S auty si rozuměl. Od Gazů až po štábní autobus. Litoval, že nešel na automechanika. A navíc tady našel kamaráda stejného jako on. Jezdil s ním jako druhý řidič. Jenda. Veselý klučina plný různých nápadů, jak dosáhnout, aby byli někde sami. Byly to někdy jen chvíle, ale podařily se i půldny, které mohli věnovat svému milování. Všichni je brali jako kamarády. Za celou dobu nevzniklo nic, co by jejich lásku narušilo. Jeden z Jendových známých, co občas přijel, jim udělal pár snímků na památku. Objímali se, líbali. Využili také opušťáky i část dovolené. Mojmír a Jan. Mojek a Jenda měli popsané snímky s daty a místy. Když se vrátil domů, uložil si je až na konec šuplíčku ve stolku do knížky. Jenže jeho otec je našel. Vždyť je to jen několik dní. Začal na něj řvát.

„Ty hnusný spratku, myslel jsem, že vojna z tebe udělá konečně chlapa. A co udělala, do prdele? Děvku, kurvu, buzeranta. Tady jsi skončil. Spakuj se, už tě v životě nechci vidět. Podívej se na svý bratry, ty nulo.“

Nikdo z rodiny se ho nezastal. Vzal si doklady, pár věcí. Další nadávky se snažil nevnímat. Přespal za keři pámelníku v parku. Ráno šel na svou Jednotu. Poprosil, jestli by nebylo možné nastoupit jinde. Že se dostal do problémů s otcem. Místopředseda měl známého ze školení v Tachově. Před týdnem s ním mluvil, že shání někoho na pojízdnou prodejnu. Všechno ostatní si vyřídil a je tady. Tohle bydlení je prozatím, ale zase má výhodu, že jeho budoucí prodejna je zaparkovaná tady v garáži.

Dojedl. Mrkne se k vrátnému. Bylo to jen pár kroků chodbičkou. Venku stále lilo. Jezdí se prý i po špatných cestách. Konečně všechno zjistí ráno. Přes sklo ve dveřích viděl vrátného, určitě důchodce, jak v židli pospává. No snad se nic nestane, když zaklepe. Děda se rozhlédl.

„Mojmíre, jen pojď dál, chlapče. Trochu jsem stisknul oko. Co taky v takovým dešti. Navíc jsem tu měl televizor, ale někdo z kolegů s tím kroutil, no odvezli ho do opravy. Piješ, chlapče, meltu? Za mnou je termoska a podej dva hrnky.“

Vrátný se pustil do vyprávění, jak tu všechno chodí.

„Výhoda je, že jen nafasuješ zboží a už jseš volnej jako pták. Vopička, no jmenuje se Konečný, ale až ho uvidíš, poznáš, proč se mu tak říká. Ten má Vajíčko v cajku. Nejdřív si všechno projedete, pak se udělá uzávěrka, inventura a pojedeš na svý triko. Chleba, rohlíky, uzeniny, sýry, maso, cigarety a rum. To se nejvíc kupuje. Ale co ti budu radit, máš na to školu. Nejhorší je v zimě. Nasazování řetězů. Jezdí se i do míst, kam se silničáři dostanou kdoví kdy. A bacha na ženský. Jak zmerčí mladýho hezkýho kluka, jo, to už je dávno, já býval ajznboňák.“

Mojmír se dozvěděl plno příhod. Hlavně hned po odsunu Němců, to byla divočina. Než přišli první skuteční osadníci, co tady chtěli zůstat, moc toho nezbylo. A v osmašedesátém, jak byly i chvíli otevřené hranice. Vyptával se naopak na vojnu, ze které se Mojmír vrátil. Skončili až skoro k půlnoci. Děda s deštníkem šel dvakrát obejít areál. Konečně přestalo pršet. Bylo docela chladno. Ještě nařídit si budík na pět hodin.

 

O půl šesté už Mojmír čekal ve vrátnici na svého předchůdce. A taky ho hned poznal. Oválná tvář, obočí husté a trochu do oblouku, malý nos, malá ústa, trochu vrásčité tváře. Skutečně, první, co člověka napadlo, byla opička.

„Seš po vojně? Představoval jsem si tě staršího, tak jdeme k Vajíčku.“

Odemkl dveře u řidiče, pak šel odpojit elektrický kabel.

„Je tu velký mrazák, lednice a chladící pult. Za jízdy se baterie moc nenabijou, je to takové popojíždění. Tady se dopouští voda do zásobníku. Zatím jsem všechno včera kontroloval i motor. Jinak je to pořád autobus, osm a půl tuny, s tím si prý jezdil. Musíš si hlavně dávat bacha na výšku. Jeden mostek na naší trase je na fous. Dnes pojedu já, aby sis celou trasu okouknul. Později už pofrčíš sám a já se jen povezu. Teď se stavíme v pekárně a v Masně. Ostatní se fasuje ve skladech tady.“

Škodovka Vajíčko byla po okna světle hnědá, dál barva slonovinově krémová, i s přestříkanými okny. Na jednom boku nápis Jednota zásobuje venkov, na pravém Do každé samoty, zboží z Jednoty. Tam taky na konci byly vyklápěcí dveře. Horní polovina se zvedala a vytvářela stříšku. Dolní po sklopení se stala plošinou před prodejním pultem. Z obou stran se připnuly schůdky a nasadilo zábradlí. Tato prodejna nebyla samoobslužná, ale s prodavačem.

Na prodejním pultu váha a malý chladící box. Zato měla větší množství zboží než samoobslužné. Ve stropě tři podlouhlá skleněná okna. Boční byla zakrytá regály se zbožím.

Nezbývalo než se usadit na sedadle vedle řidiče. Mezi nimi byl zakapotovaný motor, nahoře s potahem hnědé koženky. Kolem už byl čilý ruch. Nákladní Ify, pod plachtou i skříňové, dodávkové Barkasy, traktor s vlečkou, v bráně byla zácpa. Konečně vyjeli. Prvně do města. V pekárně jen přibrali bedny s chlebem a pečivem, v rozdělovně Masny s uzeninami a masem.

„Podívej se na trasu, dnes a v úterý jezdíme směr Přimda, v pondělí a středu na Mariánské Lázně, zítra je to po pohraničních osadách. Doufám, že ti dali povolenku pro hraniční zónu. S pohraničníky se vyplatí vycházet dobře. Občas na ně narazíme. Cigarety a chlast. Ten jim v Armě neprodají. Ale opatrně, jen po lahvince. Sice to nemáme přímo zakázaný, ale aby se kluci hned neožrali. Byli vždycky rozumní. Trasy jsou taková elipsa. Lidi už ví, kdy přijedeme, a čekají. Někde půlhodinka, ve větších hodinu, na samotách si většinou dají dopředu košík a seznam. To všechno si omrkneš. Tobě půjde rozložení dveří u pultu rychle. Větší obce mají obchody, ty jen projíždíme. Taky vzadu je kolo. Nic moc, ale kdyby ti klekl motor, musíš se dostat někde, kde je telefon. Ten máš na trasách vyznačenej. A u kola je pila a sekera, stačí vítr a už je překážka. S větší překážkou musíš, pokud to jde, zvolit jinou trasu a sehnat lesáky nebo pohraničníky. Silničáři toho mívají moc.“

První zastávka Klíčov. U kaple s věžičkou, která vypadala spíš jako kostelík, už stálo asi deset babiček a jedna maminka s kočárkem. Mojmír si vyzkoušel rozložení zadního dílu u pultu a byl hotový dřív, než pan Konečný prolezl od volantu k prodejnímu pultu. Hned se všechna děvčata, jak je prodavač oslovoval, ptala na toho moc šikovného mladíka. Většinou měli lístky, co chtějí nakoupit. Chleba, pečivo, párky, imitace, hovězí na polévku, pivo. A hlavně kvasnice. Sice stály pakatel, ale všude šly na dračku. Jednak každá hospodyňka doma pekla, ale i na pomazánky, do vaječiny, polévek. Chlapům cigarety. A těch měli výběr, víc jak druhů uzenin. Taky na tabulce byl ceník.

Partyzánky 1,80, Lípy 2,20, Astry 2,-, Startky 4,-, Clea 6,-, Olympie 6,-, BT 7,-, Sparty 8,-, Marlbora a Camelky 25,-.

Pokud byly tvrdé Sparty, prodávaly se pod pultem za 10,- i víc.

„Vidím, Mojmíre, že nekouříš, to se dnes moc nevidí, to já,“ ukázal zažloutlé prsty, „už tu poslední zamáčknu v rakvi. Znáš to: Bez kundy a tabáku, smutno bývá v baráku. Tak si nějakou musíš pořídit. Jenže tady se všude kolem těží uran, jsou tam slušný výdělky, tak baby jsou zpovykaný. Občas nějaký mladý chodí i nakupovat. Hlavně když jezdíme na akce jako první máj, osvobození, dožínky, výročí října, před Mikulášem, Vánoce. A taky když jsou sice neoficiální poutě, posvícení. To lidi přijdou a nějakou korunu pustí. No máš čas. Tady moc volna neužiješ, od nevidím do nevidím, kolikrát i přes sobotu a neděli. Tak razíme dál.“

V Kočově stavěli na návsi, stejně v Kumpolci, ve Lhotce u zpustlého zámku s velikým špejcharem. Stanoviště v Tisové u kostela sv. Mikuláše. Za Novým Sedlištěm, kde nestavěli, protože tam má Jednota obchod, vedla cesta kolem rybníků samými lesy. U rybníku Labuť stejnojmenná osada. Jenom tři zájemkyně, zato veliký nákup, co měly objednaný. Mouky v pětikilových sáčcích z tuhého hnědého papíru. Krupice, cukr, sůl, bednička lahví octa. Taky margarín a olej. Další spíš samota Bohuslav, pak u kostela sv. Markéty v Hošťce. Končili v Dlouhém Újezdu kousek od Tachova.

„Už při prodeji si zaznamenej, co by mohlo dojít. Ale mimo objednávky, ostatní vždy vydrží celý týden. Doplňuje se jen denně chleba, pečivo, maso, uzeniny a z našeho skladu pivo. Tady není ničeho velká zásoba jako na prodejně. Brzo na to přijdeš. Taky mám napsané, co budeme brát ráno, jen to teď odevzdám. Ani toho moc není. Tak zítra.“

Na večeři si Mojmír vzal zlevněnou konzervu, co prodávali, tedy koupil, čočku s párkem. Po cestě si v Novém Sedlišti, kudy projížděli, pořídil vařič, plechovou konvici, větší a menší kastrol, dva plytké a dva hluboké talíře. S sebou měl příbory, nůž a ešus. Zítra se na oběd staví v hospodě. Dnes byl obědem vlašák a rohlíky. Po večeři si uvařil čaj, lehl si a přemítal o své nové práci. Všechno se seběhlo rychle. Až bude i jezdit, moc si neodpočine. Jen sobotu a neděli, pokud nebude nějaká akce. A v obchodě by byl i v sobotu. Vždycky všechno odnesou mladí. Tady bude svým pánem. Uvnitř si potraviny přeskládá podle sebe, aby nic nemusel hledat. V myšlenkách se dostával i jinde. Nejen prací je člověk živ. V Sedlišti v obchodě, kde dnes nakupoval, byl docela pohledný mladík. Jenže tamtudy bude jen projíždět. Půjde se osprchovat. Šatny vždycky poslední zamknul a klíče dal do vrátnice, ale umývárna byla otevřená. Vzal si mýdlo a ručník. Jen pár kroků. Dvě místnosti se žlutými kachlíky. V první umyvadla a za oplechovanou stěnou toalety, druhá s šesti sprchami. Může si vybrat. Ještě bylo daleko do prázdnin, ale teplo. I když tady jsou noci chladné. Pustil vodu a plný proud sprchy nechal dopadat na své tělo. Vzpomněl na Jendu. I tahle už vzdálená, ale pořád živá vzpomínka ho vzrušila. Jistě, teď pomůže jen Anča dlaňovka. Jistě to tak řeší plno mužů, co nemají své protějšky, stejně jako teplí.

Přišel opásaný ručníkem. Ještě se musí oholit. Pak dopil čaj a šel si lehnout.

 

Ráno naložili pár objednaných věcí. Skladník jim vnutil krabici pytlíků s jedovatě zelenými bonbony. Nebyly, jak se dalo čekat, fefrmincové, ale nejspíš citronové. Pekárna, Masna a první zastávka Ctiboř u kaple Božského srdce Páně, Halže u kostela sv. Jana a Pavla, pak malé vesničky Horní a Dolní Výšina, z rozcestí Obora, vrátit se a podél stavby přehrady na Mži, kde se bourala vesnice Lučina, odbočit na Milíře s kostelem sv. Petra a Pavla. Další, Zadní Milíře, byla jen osada, pak lesy do Lesné, kde stáli blízko zámku a kostela sv. Mikuláše. Tady si v hospodě dali opožděný oběd. Ale skvělý. Většina zdejších obyvatel byli přistěhovalci hned po válce, z rozmezí Ukrajiny a Rumunska, rumunští Rusíni. Za čtvrt století už mluvili česky, ale ponechávali si pořád mnoho zvyků z domoviny. Hlavně jejich tradiční kuchyni. Výborné zapečené kysané zelí s rýží, vejci, vepřovým masem, klobáskami, slaninou a smetanou. Dělají ho i Maďaři, Rumuni, všude má nějaké obměny. Mojmír nešetřil chválou. Pana Konečného znal dobře vedoucí a vyplynulo z toho, že má zájem i na spolupráci s jeho nástupcem. Taky dnes sem vezli dvě umělohmotné přepravky z Masny, které jaksi postrádaly dodací list. Tedy měly ho, ale jen pro případnou kontrolu. Aby byli všichni krytí. Taky oběd neplatili, dali si ještě pivo a kávu s pečenými koblihami. Následovala Písařova Vesce, kde bylo jen pár původních obyvatel, ostatní byli chalupáři z Plzně, ale i Prahy. Stání bylo u rybníčku na návsi. První lufťáci se už sjížděli. Nakupoval se hlavně alkohol, cigarety, konzervy a Eskymo, nanuky, Ruská zmrzlina. Sladkosti, alaburky, sušenky. Mletá káva Jihlavanka. Ještě zbývaly dvě malé obce Mýto a Studánka, těsně u Tachova. Tentokrát končili už po čtvrté hodině. Mojmír si něco nakoupil na víkend, do města se mu nechtělo. Chleba a rohlíky si hned odložil, ty neplatil, pekaři vždycky něco dají navíc. Jinak tvrdý sýr, ten vydrží, ostatní v konzervách. Až si převezme prodejnu, bude mít kdykoliv přístup k mrazáku a lednici ve voze. Na dnešní večeři měl dva Romadury po koruně. S rohlíky a pivem, jedna báseň. Nechal se přemluvit. Z autobusu si vyndal kolo. Zajede se podívat po okolí. Slyšel o romantické zřícenině barokního poutního kostela sv. Jana Křtitele, u zaniklé osady Svatý Jan za války. Kousek odtud jeli při první cestě z Kočova na Kumpolec. Pojede jinou cestou, přes Oldřichov na Kočov. Kolem je plno lesů, může zkusit, zda nerostou houby. Po vydatných deštích je to možné.

 

V sobotu vyjel až po osmé, není to nijak daleko, na oběd měl vepřovou konzervu a chleba, na pití citronovou Poděbradku. U lesa neodolal. Podívá se jen na kraj. Kolo kousek odvedl po pěšině a postavil ke stromu, aby na něj viděl. Hned po prvním metru našel krásnou skupinku kozáků, rozmýšlel, zda je vzít. Měl jen složenou silnou papírovou tašku a malý tlumok z vojny na jídlo. Co když je někdo posbírá? Ale nikde nikdo. Přece je ještě na masivní růst brzy.

Nakonec jich pár posbíral a ještě našel křemenáče. Krásné, mladé a tvrdé plodnice. Vzal jich jen tolik, aby nebyly moc na sobě a nezapařily se. Bude si muset pořídit košík. Zajede ke kostelu a na zpáteční cestě se poohlédne po dalších. Vyjel. Tak tady v zátočině je odbočka. Jen kousek popojel a za mohutnými stromy už bylo vidět zbytky vysokých zdí s otvory po oknech, kus klenby. Celá přední část padla za oběť jako levný zdroj kamenů při stavbách. Uprostřed chrámové lodi vyrůstalo pár stromků z náletu. Na spadlém kameni uviděl sedět chlapce, možná o něco mladšího a vedle něj rovněž kolo. Hoch seděl trochu bokem a právě rohlíkem nabíral obsah malé plechovky, zřejmě sardinek. Přišel blíž, hezký tmavovlásek, ale taky ničím nevynikající, takový normální všední kluk.

„Ahoj a dobrou chuť!“

Hoch se otočil k němu.

„Nazdar, už po chuti. Vidím, že jsi taky na kole. Jsi z Tachova?“

„Teď jo, ale teprve tři dny. Budu tu jezdit s pojízdnou prodejnou Jednoty.“

„To jseš už po vojně?“

„Bohužel, starej chlap.“

Černovlásek se začal smát.

„Nevypadáš na to. Zajímáš se o historii?“

„Jen trochu. Chtěl jsem využít volno. Nikdy jsem tady nebyl.“

„Já se flákám po maturitě. Půjdu do Plzně na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou. Na strojní fakultu. Hlavně abych měl co nejblíž domů.“

Tak to je šťastný klučina, já jsem spíš rád co nejdál od domova, pomyslel si Mojmír.

„Michal,“ napřáhl ruku a současně vstal.

„Mojmír.“

„Neposadíš se u nás?“ usmál se.

„Zrovna jsem se taky chystal pojíst, můžu ti nabídnout čínu, ta je pro jednoho moc.“

„Vezmu si rád, ale jen kousek. Vzal jsem si s sebou tři rohlíky k rybičkám a dva jsem někde ztratil. Teď i vím kde. Hleděl jsem, kam jsem neměl, a spadl s kolem. Byla tam tráva, nic se mně ani kolu nestalo, ale rohlíky vyklouzly.“

„Nebudu to nijak dělit, nůž máš, tady je chleba, vždycky si odkroj a nabodni. Jestli to nevadí.“

„Proč by mělo. Jseš v Tachově sám?“

„Jistě.“

„Večer si budeme opékat špekáčky, můžeme jet zpátky hned spolu.“

„Něco slavíš?“

„Kdepak, svátek mám koncem září a narozeniny jsem už měl. Jen si tak někdy uděláme hezký večer. Minulou neděli pršelo. Určitě porostou houby.“

„Podívej, už rostou. Chtěl jsem se stavit při cestě zpět.“

„Tak to můžeme, ale nejdřív si to prohlédneme. Tady kousek od zříceniny je taky les, ale tam rostou hlavně na podzim strakoši v obrovských množstvích i další klouzci.“

Prolezli celou zříceninu. Kus dál byly ještě patrné zbytky, spíš jen základy několika domů z osady Svatý Ján, dříve Sankt Johann.

„Mám sice volno, nikoho tu neznám, asi bych jel někam zase na kole, ale nevím, jestli se hodí jít na návštěvu. Ani tu nemám žádné oblečení, odjel jsem na rychlo.“

„Cože, oblečení? Budeme sedět u ohně, ne v salonu. Teď zkusíme houby tam, cos je našel.“

Chlapci byli úspěšní. Několik kovářů a křemenáčů a spousty mladých kozáků. Když se blížili k Tachovu, Mojmír se chtěl stavit na své ubikaci.

„Musím se stavit pro peníze, nevzal jsem si je. A něco koupit.“

„Nesmysl, nejdeš na žádnou oficiální návštěvu, to si nech na příště. Jenom by nás tvá odbočka k Jednotě zdržovala.“

Projeli na severní okraj města k domům v zahradách.

„Vítám tě u nás,“ pobízel Mojmíra Michal.

Prošli kolem domu rovnou do zahrady. Chodník lemovaly pásy letniček. Afrikány, astry, hledíky, cinie, pak byla zelenina na záhonech a stromky. Na konci čtyřhranná besídka, za ní plechový plot. U něj maliny a ostružiny.

„Za náma jsou sklady, tak tu máme takovou plechovou ohyzdnost.“ Bokem kamenné ohniště s vidlicemi na rožeň. Kolem dřevěné lavičky. V ohništi připravené dříví a u stolku dvě dívky něco chystaly.

„Představím ti moje ségry, blonďatá Zdenička a ta přísně se tvářící je Mirka. A tohle je můj kamarád z kostela, Mojmír.“

Podávali si ruce.

„Čau, určitě nejsi zdejší. Plzeň, Planá, Stříbro?“ ptala se Zdenička.

„Ani zlato,“ smál se Mojmír. „Teď jsem taky z Tachova.“

„Míšo, ty si zmizneš a všechno je na nás. I sekání těch klacků.“

„A kde máte, Mirko, svoje prince?“

„Po obědě umývali nádobí, teď srkají kafe s tetinkou a dívají se nervozně na hodinky,“ smála se Zdeňka.

Mojmír si oddechl, už měl strach, že ho Michal dovedl kvůli sestrám.

Zmiňovaní princové se také ukázali. Gymnazista Jarda, tmavovlasý smíšek, se hned hrnul ke Zdence a líbali se. Toník, vysoký, štíhlý, vzhledem sportovec, s delšími kaštanovými vlasy studuje konzervatoř v Plzni, informoval Michal.

Na stole byly připraveny sklenky a ve kbelíku se studenou vodou nealkoholické pití. Zapálil se oheň a hned na to přišli Michalovi rodiče. Maminka nesla tác obložených chlebíčků, otec dvě sedmičky vína. Šel je dát do druhého kbelíku s vodou. Prohlížel chlazené nápoje.

„Ovona, arakola, kofola, neříkejte, chlapci, že nemáte někde něco zašito. Tohle vypadá jak na večírku protialkoholní ligy.“

„Jasně, pane inženýre,“ ujal se slova Toník, „Stoličná to jistí, hned ji dám chladit. Ale to nealko líp vypadá.“

„Zdenko, jen trošku, i ty Jardo,“ přidala se maminka.

„Jsme rozumní, nebojte, my, co můžeme, budeme pít za ně,“ rozesmál se Toník. „Když to tak vezmete, celej národ chlastá, a co nám taky v tom socialistickým opruzu zbývá. Ještě mám rok před sebou, ale už si nás tipovali z AUSu. Na školu dojel nějakej kapitán a poručík. Všichni naši profesoři se s nimi tak zlili, že se ani neučilo. Až na naši harfenistku, ta pije jen bylinkový čaj. Taky se pak chudák musela o opilce starat. Na čajích jsou i třináctiletí. A myslíte, že někdo chce občanku? Klidně jim nalejou, jen s tím nesmí stát u pultu. Nebo jim pití koupí starší kamarád. Když je ve Škodovce výplata nebo záloha a vracím se vlakem, na záchod ani nejde jít. Plno a nablito. A to někteří pak nemají za pár dní na jídlo pro děti. Zrovna máme takové sousedy. Moje máti třem malým klukům vždycky namaže aspoň chleba, nebo jim dá něco do kastrůlku. Ale to jsem se dostal někam, kam jsem nechtěl. Promiňte.“

Tak tenhle chlapec se možná v AUSu potká s jeho bratrem, uvažoval Mojmír.

„Máš bohužel pravdu, v osmašedesátém jsme mysleli, že bude líp, zklamání je veliký. Ale pilo se vždycky, no nic, obraťme list,“ dodal Michalův otec.

Mirka odběhla a přinesla kytaru. Podala ji Toníkovi.

„Nejsem žádný kytarista, klavír tu není, tak to berte jako trampi.“

„Na břehu Niagary, stojí tulák starý,
na svou první lásku vzpomíná.
Jak tam stáli spolu, dívali se dolů,
až jim půlnoc spadla do klína.“

Mojmír jen všechno sledoval a bylo mu tady nevýslovně dobře. Tohle nikdy nezažil. Jeho bratři měli taky své kamarády, ale každý se stýkal jen s těmi svými. On nikdy žádné neměl. Proč? Dříve o ničem takovém nepřemýšlel. Bylo to tak a basta. Je tu chvilku, nikoho vlastně nezná, ale cítil se jako doma. I jeho rodiče si zvali hosty, ale zase jen své známé a oba jeho bratry občas předvedli, jak jsou v něčem dobří. Jeho nikdy. Neměl co ukazovat. Průměr? To není nic k chlubení. Většina známých jeho rodičů ani netušila, že mají ještě jednoho syna. Je to pryč. Jen střípky, co se zabodly do srdce a občas se ozvou. Najednou ho zaplavila nesmírná vděčnost za Michalovo pozvání. Stouply mu slzy do očí.

„Co se děje, vidím vlhký oči. Štípe tě kouř?“

Mojmír jen zakroutil hlavou.

„Na severu chajdu měl dřevěnou, říkal, že je život samý blud,
winchestrovka byla jeho ženou, Jerry vlčák jeho věrný druh.
Radoval se starý lovec koží, že se jeho kořist stále množí,
a když večer u krbu se hřál, se svým Jerrym takto rozmlouval.“

„Tady je moc hluku, pojď do boudy na chvilku, Mojmíre,“ Michal vzal dvě sklenky s vínem.

V besídce bylo šero. Kolem stěn lavice, uprostřed stůl. Zavřel dveře, zpěv už nebyl tak slyšet.

„Co je, stalo se něco?“

„Vůbec nic, jen jsem trochu vzpomínal. A vzpomínky nejsou vždycky hezké a veselé. Tady je krásně, pohoda. Jsem jenom lítostivej, to přejde.“

„Zdál ses mi už na zřícenině trochu smutnej. Nechci nic vyzvídat, ale pokud máš něco, co tě tíží, řekni. Mohl jsem ti pozvat nějakou kamarádku, pár docela solidních mám.“

„No ty tady taky nějakou nemáš.“

„Ani žádná nehrozí, všechno je trošku jinak. Ale tím tě zatěžovat nebudu. Napijeme se. Opravdu ti tady nic nevadí?“

„Ne, já takhle u ohně neseděl. Jen na cvičení na vojně a kdysi na bramborové brigádě jsme si je pekli v pálené nati.“

„Domů tě nepustím, můžeme přespat tady. Donesu prošívané deky, ať nejsme na tvrdým, polštářek pod hlavu. Dnes určitě brzo neskončíme. Tak jdeme se veselit.“

U sousedního plotu se objevila postava.

„Toníčku, zahraj prosím mé Blaničce Lapaloma Blanka. Buď tak hodný.“

„Pojďte k nám, zajdu otevřít,“ volal Michalův otec.

„Děkujeme, dnes ne, sedíme u jezírka a chladíme si tam nohy.“

„Vůně dálek skály bílé, na to léto vzpomínáš,
jako tenkrát přijde chvíle, píseň slunci zazpíváš.
Už se stmívá tančí stíny, náhle tichem večerním,
zazní tóny mandolíny, nevěřím sám očím svým.

Ó Lapaloma Blanka, já slyším píseň tvou dál,
Ó Lapaloma Blanka, já němý v údivu stál.

A vše co jsem chtěl,
já říct neuměl.
Končí píseň, já se dívám, květy v písku já je zdvih,
cestu krásných dlaní svírám, těch pár lístků z růží tvých.“

Z několika zahrádek se ozval potlesk.

„Bravo, díky, umí, ještě, paráda,“ volali sousedé.

„Dnes to vidím, že bába z krajního domku zase už píše stížnost na Městský národní výbor, na bezpečnost a snad i na vládu,“ smál se Michal, „prostě baba Jaga z Mrazíka.“

„Klidně zaplatíme pokutu,“ ozvalo se zase z druhé strany. „Nikomu to v ulici nevadí, jen té čarodějnici. A přitom je hluchá jak poleno.“

„Někdo musí dělat problémy za každou cenu,“ ozvala se Michalova maminka.

„Mami, běž si lehnout, uslyšíš nás a všechno uklidí pak ségry.“

„Máti je dost nemocná, za tyhle večery je ráda. Život je někdy hrozně nespravedlivej. No, Mojmíre, nemáš hlad? Vyženu holky něco připravit.“

„Ne, jsem v pohodě.“

Ale byla to tak trochu lež. Toník už dávno zpíval jinou písničku, ale on stále slyšel: „A vše, co jsem chtěl, já říct neuměl.“

Skoro to vypadá, že Michal… Jenže bál by se nějak zeptat. I na vojně s Jendou, kdyby nezačal on. Sám by neměl odvahu. Chvílemi si v odlescích ohně prohlížel Michala. Cítí se s ním šťastně, bezpečně, při tom se neznají ani den. Tady si nikdo na nic nehraje. Už viděl, jak by se jeho rodiče tvářili, kdyby v nějaké sešlosti jejich známých na úrovni řekl, že je prodavač a jezdí s autobusem. Tady všichni studují a půjdou dál, ale nikdo mu neřekl, že je od lopaty, jako jeho otec. Ale nemůže si nic idealizovat, zatím nikdo neví, že je homosexuál. A tak ať to zůstane.

„Náhrobní kámen,“ ozvalo se z počínající tmy.

„Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou,
kde rostou stromy bez listí,
tak vyjdeš na místo, kde tvý slzy spadnou,
na hrob, co nikdo nečistí…“

Toník hrál další Novákovy písně. Esther, Kde ticho umírá, Krásná dívka, Modlitba za lásku.

„Vrať mi, bože, lásku zpátky,
nebo pověz, jaký to mám hřích,
noc je dlouhá, den tak krátký
a déšť odnes z ulic všechen smích.“

Jaký to mám hřích, pomyslel si znovu Mojmír. Může být láska k druhému hříchem?

„Jsou to krásný písničky, ale taky moc smutný. Ještě nás tu Toník všechny rozbrečí.“

Michal vstal a šel naproti k Jardovi. Ten se zasmál a oba odešli. Hned se ale vraceli, v náručí deky a polštářky. Směřovali do besídky.

„Ať máme všechno připravené. Ségry mají společný pokoj, tak já když tu mají kluky na noc, jedné vždycky nechám svůj. Spím v obýváku, nebo v létě tady. Jen se nesmíš leknout. Nevadí ti myši? Ty tam nejsou, ale rodina rejsků. Aktivní jsou v noci. Hlavně je nesmíš poplašit. Když se moc vylekají, trefí je šlak. Vážně. Mají krásný dlouhý rypáčky a posbírají všechny pavouky a hmyz. Bydlí někde ve stropě a spouštějí se po stěnách na lov.“

„Rejsci mně nevadí, jen jestli já nevadím tady.“

„To bych tě sem nezval. Co chceš zítra z hub? Smaženice, to je tak na snídani. Pár pěkných kloboučků se usmaží jako řízek, to bude tak do jednoho zubu. Z ostatního omáčku, nebo guláš?“

„Omáčku jsem jedl, houbovej guláš ne.“

„Uvidíš, je to bomba. A Mirka k tomu upeče rohlíky se solí a kmínem.“

Ještě se povídalo, pak odešli rodiče, Zdenka s Jardou, Mirka s Toníkem.

„Ukážu ti koupelnu, od toho ohně pěkně smrdíme a na cestu do besídky ti půjčím župan.“

Bylo hodně teplo, Mojmír si pod županem nechal jen slipy. Ostatní oblečení si přinesl. S županem dostal i pantofle. Sedl si na prošívanou deku na lavici. Svítila tady malá žárovka ve skleněném lampionku. To, co pociťoval, se nedalo vyjádřit slovy. Marně hledal ve svém životě přirovnání. Bylo mu dobře. Teď si vzpomněl na starou pratetu. Začal chodit do školy. Onemocněl, asi spalničky. Všichni se chystali někam odjet a přímo šíleli, že by museli zůstat doma. Nikdy dříve tam nebyl. Trochu se i bál. Malá vrásčitá stařenka chodila pořád v černém. Ven nosila na klobouku černý závoj. Venku byla zima. Seděl na stoličce a sledoval za oknem sníh. Najednou ucítil krásnou vůni. Na stole se objevil šálek horké čokolády, vánočka a jahodový džem.

„Jen si vezmi, Mojmírku. Neboj se. Chodím v černém, protože všichni, co jsem milovala, zemřeli. Po válce se nikdo nevrátil. A ostatní zapomněli.“

Přinesla krásná autíčka na klíček. Natočila se stejně jako budík. A další hračky. Bylo tam jinak, než co znal. A tady má stejný pocit. Je tu jinak.

Přišel Michal.

„Nepotřebuješ ještě něco?“

„Ne, vůbec nic a díky za krásný večer.“

„Myslím, že byl docela povedený. Jsem rád, že byla máma šťastná. Je těžce nemocná, nevyléčitelně, rakovina. Ví, že vnoučat se nedočká. Kluci jsou rozumní, můžou tady, co by jinde nemohli, nezneužívají toho a myslí to s holkama vážně. No spaní budeš mít jako na čundru, ale byls na vojně, tak to přežiješ. Dobrou noc.“

Na vojně. Další vzpomínka. Byl v přijímači. Začal poznávat srandičky mazáků jako: „Kdo umí psát na stroji? Výborně, vy dva? Tady je kýbl mazlavýho mýdla a vyšůrujete záchody.“ Taky když přišel nějaký desátník s tím, kdo má řidičák na auto, moc se mu ruka zvedat nechtěla. Nakonec se přihlásil s Jendou. Žádné šůrování je nečekalo. Hned šli do další autoškoly, protože nebyli řidiči. Bavilo ho to. Žádná obvyklá buzerace. Jen rychlé výsledky. S Jendou poznal, že není žádný úchylák, a milovat někoho je krásný. První polibek s klukem, když byli narvaní vedle sebe v zákopu na cvičení. Jenda riskoval, ale odmítnutí se mu nedostalo. I první skutečné milování mezi balíky uniforem ve skříňové nástavbě v Tatře 805, jejich milované Bzučivce. Taky se jim říkalo Píšťalka pro nezaměnitelný zvuk chladících ventilátorů. Pomalu usínal s vidinou Jendy, který se měnil ve vedle spícího Michala.

 

Byl zvyklý vstávat velmi brzy, všude ticho, jen sotva slyšitelné oddechování Michala. Oblékl se, složil deku a vyšel ven. Zdálo se mu, že vidí žhavý uhlík. Položil tam malé polínko. Díval se na pramínek kouře. Najednou zmizel a nahradil ho plápolající plamen. Ani si nevšiml Toníka.

„Ranní ptáče, jinak všichni spí. A ještě dlouho budou, počkej, zbyly špekáčky, uděláme si snídani.“

Přinesl čtyři, dva krajíčky chleba a dvě lahvová piva. Rozhrábli uhlíky, co se znovu nažhavily, a přikrmili ohýnek pár kousky suchých větví.

„Jsem z toho mýho včerejšího krákání ochraptělej. Doufám, že jsem tě nenudil?“

„Některý písničky, ty trampský, jsem vůbec neznal a zpíváš krásně.“

„Zpěvem bych se neuživil a kdo ví, jak se uživím klavírem. Nejsem žádnej génius. Mirka půjde na rok někam do kanclu, tak mě bude živit,“ začal se smát. „Ty to máš dobrý, dáš na váhu tlustej papír, škaredě se na ni podíváš a zbude ti salám na večeři. Nezávidím ti, musíš se na lidi usmívat, i když jsou naštvaní, že něco není. A ještě k tomu jezdit takovým autobusem, to bych nezvládl. Já když si sednu za klavír a daří se, tak na všechno kolem zapomenu, propadnu tomu krásnýmu pocitu, co měl skladatel třeba před stovkou let. Sem chodím rád, nejenom kvůli Mirce, ale je tady oáza kypící životem na vyprahlé poušti.“

„Jo, krásný přirovnání.“

„Moji drazí rodiče by se zbláznili, kdyby věděli, že tady spím s Mirkou. Jsou prý sice ateisté, ale chovají se jak před sto lety. I konzervu jsem si musel tvrdě vybojovat. Dobešovi jsou jak z jinýho světa, jen mám obavy, jak všechno půjde dál až…, víš, že má Mirčina máti rakovinu. A prý v nějakým blbým stadiu. Do práce už nemůže a přesto šije doma pro nějaké družstvo fusaky do kočárků. A není švadlena, byla dřív na hygieně laborantkou. Michal ji všechno nastříhá a šít pomáhají i holky. Otec je sice stavbyvedoucí někde na Lučině, jak se staví přehrada na vodu pro Tachov, ale peněz není nikdy dost. Občas se s Jardou snažíme, když je potřeba pomoct. Mají velkou zahradu a starou chalupu v Pavlovicích. Jezdíme tam, jak jsou prázdniny. Jardovi se tam líbí, myslím, že by tam chtěl jednou i bydlet, pokud to spolu vydrží se Zdenkou. To ovšem neví nikdo. Buřtíky se nám pěkně opekly.“

„Zrádci,“ ozvalo se jim za zády. Michal se protahoval jen ve slipech. „Nemohli jste mě vzbudit?“

„Počkej, skočím ti pro špekouna,“ položil svou vidlici Toník.

Mojmír zčervenal. Nemohl odtrhnout oči od Michalova rozkroku. Jako by mu trochu…, no rýsoval se tam. Můj bože!

„Jdu se oblíknout.“

S Toníkem se vracel i Jarda.

„Tě pic, kluci, pánská jízda. Kdy vyrazíme do Pavlovic?“

„Snad po týdnu, jak budou mít holky prázdniny. No ty by ses tam nejraději odstěhoval,“ smál se Michal.

„Jo, sežeň si chodskej kroj, chodskýho psa a dudy a pod lípou tam můžeš psát pohádky jak Jindřich Šimon Baar,“ dodal Toník.

„Tam se bude určitě líbit i tobě,“ obrátil se Jarda k Mojmírovi. „Louky, starý stromy, starej domek u velké lípy, to je tady v okolí všude.“

„Na nádraží daleko, do vesnice ještě dál. To snad ani vesnice není, jen osada. Na kole to jde, ale autem musí člověk objet půl Evropy, než se tam dostane.“

„Co tady řešíte?“ přicházel Michalův otec.

„Co jinýho, pane inženýre, Pavlovice.“

„Bude to letos kluci na vás, manželka by tam být nemohla.“

„Jasně, ze statku posekali trávu, mrkneme se na střechu.“

Mojmírovi tu opravdu všichni připomínali jednu šťastnou rodinu. Až na maminku. Ale nedává nic znát. Holky prý vaří guláš. Ten byl skvělý, i domácí rohlíky. Ještě všichni pomohli při úklidu nařezaného dřeva pro kotlík ve sklepě. K večeru jel Mojmír na svou ubikaci, vlastně domů.

„Co příští pátek? Přijdeš? Zajedeme do Pavlovic. Tady si vezmeš jiný kolo,“ loučil se Michal.

Mojmír slíbil, proč ne. Bude se těšit.

 

V pondělí poznal třetí trasu. Tentokrát samé malé vesničky, taky samoty, pila. Březí, Štokov, Žďár, všude lesy, Bučina kousek od hranic, pila a dřevěné ubytovny pohraniční stráže. Tam sice oficiální zastávka nebyla, ale prodej veliký. Alkohol, cigarety, káva, konzervy. Chodovým Újezdem projížděli, tady byl obchod. A další malé vesničky Horní Jadruž, Dolní Jadruž, Neblažov, Nahý Újezdec a Vítkov. Plno samot. Některé vesničky, kam ani nejezdil autobus, měly vždy zastávku na rozcestí. Tam taky chodili místní a čekali na prodejnu. Když se vrátili, šli domluvit změnu.

„Mladej prodej zvládá líp jak já, nechal jsem ho zacouvat na Strychně a to je co říct. Teď to s ním ještě projedu, ale už si cestu odřídí sám, v pátek to vezmeme fofrem. My se připravíme, udělá se inventura a předání. A adié! Furt jsem neměl čas na ryby, mám nový pruty. V sobotu už sedím u Mže. Stejně přesluhuju.“ Taky tak všechno proběhlo. V pátek od sedmi večer už byla pojízdná prodejna celá Mojmírova. Ještě všechno zkontroloval a jel k Michalovi. Pokud bude už pryč, do Pavlovic trefí. Ale všechno bylo jinak.

„Už jsem se bál, kde jsi.“

„Přebral jsem Vajíčko, inventura, od pondělí jezdím sám.“

„Skvělý, jen my zůstaneme tady, do Pavlovic nejedu. Táta sehnal nějakého opraváře na komín, asi se bude muset na střeše rozebrat, popraskal. Už tu byl kominík. Na večeři máme slepici na paprice i zítra na oběd.“

„Já vzal nějaký moldavský víno.“

„Uděláme si hezký večer, jdeme na večeři.“

„Chceš si sednout u televize, nebo ven?“

„Ven, můžeme si udělat mini ohýnek?“

Oba hned tu trošku nádobí z večeře umyli a šli k ohništi. Najednou tu bylo prázdno. Mojmír si vzpomínal, jak přišel před týdnem.

„Vrať mi, bože, lásku zpátky,
nebo pověz, jaký to mám hřích.“

Znělo mu v uších. Díval se na Michala. Tolik toužil po lásce, po stisku ruky, pohlazení. Dál si ani netroufal pomýšlet. Vždyť i nedávno nabyté přátelství se může zhroutit. Špatně zvolené slovo a všechno krásné je pryč. I přes pozdní čas, slunce stále svítilo. Vzali si skleničky s vínem.

„Na co si připijeme, Moji, můžu ti tak říkat?“

„Jistě, Míšo, já bych ti chtěl poděkovat, moc přátel nemám. Jenom když jsem byl na vojně, tak…, ale všechno je pryč.“

„Ten kluk byl víc jak přítel?“

Mojmír zčervenal a přikývl.

„A se mnou bys chtěl taky víc?“

Znovu jen přikývnutí. Michal ho vzal za ruce a přitáhl si ho.

„V téhle době není dobré být sám. Těžko člověk někoho hledá. Jsme na okraji lidské společnosti. Asi jsem něco tušil už ve zříceným kostele. V kostelích lidé dřív spojovali své životy. My se tam potkali. Nás nikdo nespojí, to musíme sami. Když budeš chtít kus cesty jít se mnou?“

Trochu nakloněné hlavy se pomalu blížily až k prvnímu polibku. Oddálili se a začali se smát. Osvobozující smích je přivedl k dalším a dalším polibkům.

„Kdybys věděl, jak hrozně jsem se bál. Když tu budeme sami. Neodhodlal bych se k tomu.“

„Nejsi sám, nějak jsem tušil, že budeš na kluky, ale co když ne. Vždycky člověk poprvé riskuje, že je všechno jinak. Prožil jsem takový trapas a taky jsem byl s klukem, co si našel někoho lepšího jak já. Dost mě to vzalo.“

Michal držel Mojmíra před sebou.

„Možná spolu vydržíme, v kostele jsme už byli,“ smál se. „Máma bude šťastná. Můžu se tím pochlubit?“

„Ona, tví rodiče to ví?“

„Jistě, dávno, i kluci, co chodí se ségrama. Máma, moc mi přála, abych si někoho našel. Bude šťastná. Je krutý, že nám ji vezme nemoc.“

„Mě vyhodili z domu, když otec našel fotografie, kde jsme byli na vojně s Jendou.“

„Už jste se pak nepotkali?“

„Ještě na vojně si sehnal místo ve Východoslovenských železárnách jako řidič. Chtěl být co nejdál od rodičů. Taky pro něco takového neměli pochopení. Poslali jsme si jen pohledy. Měl bych mu napsat.“

Vyprávěl pak o svém dětství, učení, o tom, jak byl ve všem jen průměrný.

„Ale takovou nálepku sis dal sám. A hleď se jí zbavit. Podívej my. K dokonalosti máme všichni daleko. Ale svět není jen pro vyvolené. Jistě, ti hezcí to možná mají snazší v životě. Stejně tak může být dokonalost a krása překážkou.“

Ohýnek nechali dohořet. Chvilku si sedli ještě v kuchyni.

„Nejsme žádní vyplašení zajíčci, můžeme pokračovat i dál?“ ptal se s úsměvem Michal.

„Já vyplašenej jsem pořád, chvilku mně potrvá zvyknout si.“

V pokojíku byla válenda a rozkládací gauč. Sice když se rozložil, musel se dát stolek na válendu.

„Dnes bysme měli výběr, když jsme tady sami. Na tohle jsme už zvyklí.“

Pod župany neměli nic. Jen je shodili a dlouho stáli naproti sobě a drželi se v objetí. Občas sjela ruka, jako by se chtěla přesvědčit, že vše je na svém místě a plně připraveno. Michal si klekl. I pro něj po nějaké době bylo kouření nesmírně vzrušující. Zvlášť když slyšel tlumené steny.

„Nemusíme se nijak omezovat, když tu nikdo není.“

Byl jemně vyzdvižený. Vyměnili se. Michalovy reakce byly mnohem hlasitější.

„Mám tu vonící rosůlek, co nám přivezl Toník z pražského Tuzexu. Tvoje štěrbinka po něm přímo volá.“

Začali se smát.

„Uf, můj Moji, skoro tě neunesu. Ale ještě se můžeš rozmyslet.“

„Kdybych řekl ne?“

„Byly by dvě možnosti. Nahonit si ho a stříknout do vázičky, nebo tě znásilnit.“

„To bys byl schopný udělat?“

„Jo, už to dělám.“

Smáli se, hladili, pomalu se propadali do víru svých představ, až zvítězila jedna jediná, jejich společná.

Mojmír, když už jen odpočívali svinuti k sobě, si užíval plně všech pocitů lásky. Vrátila se. Není hříchem.

 

Ráno je nemilosrdně vzbudil zvonek. Michal si jen natáhnul kraťasy na holé tělo a šel k brance otevřít. Venku stál trochu oprýskaný starší polský Žuk. Na korbě cihly, nářadí, zednický kalfas, žebříky a lana. Dva muži okolo třicítky.

„Mladej, jdeme na to, čas jsou peníze!“

Přišel Mojmír.

„Výborně, kluci, cihly do kalfasu, co unesete, a do dvora.“

Pak všechno nabralo takové obrátky jako ve zrychleném filmu. Jeden dole míchal maltu, druhý rozebral komín a staré cihly spouštěl ve kbelíku z okraje střechy dolů, kde je Michal s Mojmírem skládali. Nahoru zase vytahoval nově přivezené. Kluci jim přinesli pivo. Pak ještě vytáhnout maltu.

„Bodlo by kafe,“ prohlásil ten, co byl dole. Šli ho uvařit, i klobásky. Chlapi si sedli na chvíli k ohništi, ale všechno zmizelo závratnou rychlostí. Ještě vymazat, pak přes komín natáhli pytel z umělé hmoty.

„Nechat dva dny, ne aby nějaký idiot zatopil.“

Michal přinesl obálku s penězi. Jeden z mužů nahlédl, přepočítal. Naložili své věci, nářadí.

„Paráda, mizíme, čau.“

„Ty vole, to byli stachanovci, já jsem z nich ztrhanej,“ stěžoval si Michal.

„Kdyby to dělali pod komunálem, tak se s tím budou malovat nejmíň tři dny. Ale dnes prý udělají ještě čtyři komíny.“

„Fuška je fuška. Doufám, že to nebyli fušeři a komín přežije zimu. Sníme oběd, i když je čas na svačinu, a jedeme do Pavlovic. Ti budou koukat.“

A taky koukali.

 

Vyjeli zase směrem ke zřícenině kostela, pak kolem hájovny do Kočova, dál do Ústí a lesem kousek od velkého kamenolomu na čedič k samotě nedaleko od Pavlovic.

„Teď je tady klid, ale ve všední dny bývá slyšet rachot strojů, aut a buldozerů z lomu. Jak se čedič vytěží, bude klid. Taky auta jezdí na druhou stranu. Mezi náma je les.“

Už z dálky viděli tři mohutné lípy. A kus dál chaloupku jako z pohádky. Sroubená z dřevěných trámů, s vymazáním mezi nimi. Dřevo bylo skoro černé, vymazané prostory křídově bílé. Za chalupou byly zřejmě dřívější chlívy a stodola. Bokem se táhly zbytky dřevěného ohrazení pastviny. U lip boží muka, vyzděný sloup s křížem a obrázkem. Za nimi sad, značně zchátralý. Kolem pastviny a pak les. Když přijeli blíž, viděli i zbytky dřívějšího oplocení, povalené kamenné sloupky. První je venku uviděl tatínek.

„To jsem tušil, že se na komín vykašlou, nechají se moc prosit, nazdar chlapci, máma je v kuchyni.“

„Kdepak, komín stojí.“

„Přijeli už včera?“

„Ne dnes.“

Michal vyprávěl o celé akci. Šli se přivítat s maminkou. Seděla na lavičce u pece. Skutečné staré veliké pece, co zabírala půl kuchyně. V popředí byla část sloužící na vaření, ke zdi a zřejmě komínu přiléhala část se dvěma troubami, nad nimi ještě výklenek na sušení, za tím pak vlastní těleso pece, kudy procházel kouř a pec rozehříval. Nahoře byl nástavec, kde spávaly děti. Zadní část pece tvořila i stěnu ve vedlejší světnici, kde se spalo. V peci bylo ještě další topeniště na velká polena pro zimní období. Jinak byla kuchyně zařízená starším nábytkem z první republiky, stejně jako vedlejší světnice s postelemi a skříněmi.

Maminka se hned starala, jestli jedli. Ostatní jeli s kárkou na dřevo. Mají s hajným domluvené kmínky z prořezů. Na oběd budou špekové knedlíky se zelím, uvaří se, až se vrátí omladina. Odpoledne palačinky, když přinesou lesní jahody nebo maliny. Tady je všechno opožděné.

„Ve světnici spí naši, na půdě Jarda se Zdenou, Toník s Mirkou ve stodole a my si musíme udělat pelech nad chlívky. Neboj, žádní dobytci tam nejsou. Koupelna je v jednom chlívku. Konev na špagátě sprcha a vana dřevěný troky. Voda se musí napumpovat. Ale je tady elektřina, tak časem bude vše. Jdeme na to. Máme tu ze starých prostěradel štrozoky, ty nacpeme senem, jako slamníky na vojně. Přes to deka, polštářky ze zbytků, co máma šije dětský fusaky.“

Do doby než přivezli dřevo, měli pelech hotov. Holky přinesly konvičku jahod. Po obědě se všichni těšili na palačinky. Večer jak jinak skončili u ohýnku. Toník i sem vozil kytaru.

„Změníme repertoár,“ smál se. „V Tachově hraju spíš, co mají rádi sousedi, tady přitvrdím.“

Deep Purple, Black Sabath, Hollies, ale i jemní Beatles a Bee Gees. Elvis Presley, Tom Jones, Neil Diamond, Stevie Wondr. A taky jak říkal úchyláckej vodvaz Saze.

„Václava mám nejradši,
tomu žádnej nestačí,
Václava mám nejradši,
protože je kus.“

Když se Václav usměje,
ohýbaj se koleje,
Václava mám nejradši,
protože je kus.“

Přišlo i na písničky ze Semaforu. Ženská část si vymohla Pramínek vlasů. Ale čas ubíhal rychle a šlo se spát. Michal s Mojmírem se vysoukali nahoru. Trošku se kočkovali, když se ozvala v nočním tichu strašná rána. Trámek, co držel podlahu jejich pelechu, se na kraji nade dveřmi zlomil. Na druhém konci držel na okraji zdi. Celé jejich ležení bylo zešikma. Nohy měli u vchodových dveří do chlívku, hlavy kus pod stropem. Začali se smát. Kolem s baterkami se seběhli všichni obyvatelé. Vylekaní, co se jim stalo.

„Nic se neděje, zešikma spát nebudeme, popotáhneme naše ležení, ať spadne i druhý konec trámku a vyspíme se na zemi.“ Taky se všichni kluci zapojili. Šlo to snadno.

„To jste museli řádit,“ smál se Jarda.

„My ne, ale červotoči sto let.“

Když opět osaměli, ukazoval Mojmír:

„Krásně nám sem svítí měsíc. Jen za chvíli zajde za lípy. Nahlíží do oken a sleduje milence. Za tisíce let toho musel vidět.“

„Zatím jsme mu toho moc nepředvedli, doženeme to?“

„S tebou velice rád.“

Mojmír se přestal cítit ušlápnutým, nechtěným, průměrným. Všechno změnila nabytá láska. A jestli vydrží? To je jen na nich dvou.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+7 #6 Odp.: Pojízdná prodejnaTamanium 2023-12-01 09:23
Ta nostalgie v těch povídkách je nepřekonatelná a nechci hodnotit dobu, tak to prostě bylo. Ale představuju si, jak takovou povídku čtu přímo v dané době. To by asi mělo mnohem větší význam. Jako vždy za 5x5*.
Taky vzpomínám na pojízdnou, k nám jezdila, jen když na prodejně byla dovolená, ale několikrát tady byla. Pro nàs děcka to byl zážitek. Dneska děcka skoro tohle neuvidí.
Citovat
+3 #5 Odp.: Pojízdná prodejnaDave 2023-11-30 21:06
...hříchem bývá přísný půst... Když už jsme u těch dobových písniček 8) I když tehdy už také režimem nechtěných...
Citovat
+8 #4 Odp.: Pojízdná prodejnaBamira 2023-11-30 19:41
Díky Maxi za hezké vzpomínky.
Za mne se říkalo 805 Kačena, pro její kolébavý způsob jízdy.
RTO-čkem jsme jezdívali do školy, do vedlejší vesnice. V zimě jsme se všichni snažili namáčknou na břicho, jak jsme říkali krytu motoru. Horši to bylo když byl bus narvaný a mi jsme museli do vlečky, tam byla zima.
Citovat
+6 #3 Odp.: Pojízdná prodejnazmetek 2023-11-30 18:55
Když zavlaje zástava toho mýho Václava... Saze jsem miloval, bylo to takový krásný dada v tehdejší době. A vrací se chuť tehdejších limonád a mlsků - Amara. Punčová kostka ve staniolu. Kávová polárka...
Citovat
+8 #2 Odp.: Pojízdná prodejnaDáin 2023-11-30 15:52
Opět nádherné okénko do minulých časů. Je pravda, že spousta věcí byla horší a složitější než dnes, ale někdy mi přijde, že spousta jiných věcí byla o dost snazší...
Citovat
+8 #1 Pojízdní prodejnamišo64 2023-11-30 03:20
Len čo som uvidel meno autora,začal som sa tešiť.A bolo na čo.Maxi bolo to neskutočne krásne,Ďakujem za zážitok.
Citovat