• HonzaR.
  • Miky
Stylromantika
Datum publikace21. 11. 2023
Počet zobrazení2376×
Hodnocení4.62
Počet komentářů11

I. (D)

Bylo jaro, táhlo mi na osmadvacet a bylo mi fajn. Za těch deset let od coming outu už jsem měl život vážně dost srovnanej. Jasně, nějaký životní turbulence se vyskytly. Komu taky ne. Všechny ty věci, který se obvykle při tom přiznání stanou, tedy mámy pláč, tátův strnulej výraz, bráchovo vtípky, se přežít daly. Časem si to sedlo. A nebyl jsem jedináček. Asi jediná útěcha v tom argumentování vnoučatama. Jako kdyby všichni nutně chtěli a museli mít děti. Starší brácha naštěstí naše staříky potomky obdařil. Asi měl pocit, že se musí snažit i za mě, takže nastřílel rovnou tři. Ne najednou, pěkně postupně.

Zaměstnání jsem měl luxusní. „Dělám v ČEZu,“ to docela znělo, protože každej druhej má pocit, že tam jsou všichni v balíku. Asi jak kdo. Já si nestěžoval. I ta poslední pobočka tohohle polostátního molocha potřebuje svýho správce sítě. Kdybych měl vyprávět, co všechno jsou paní a pánové úředníci schopni a neschopni za svýma obrazovkama, nebyl by tohle příběh o ničem jiným. Já k tý práci přišel celkem snadno. Stačilo si po škole pár měsíců počkat. Protekce funguje v jakýkoliv době, za jakýhokoliv režimu. A o tom, že mi strejda sedí v představenstvu v Praze, jsem moudře mlčel já i on. Naštěstí strejda z máminy strany, takže jsme se ani nejmenovali stejně.

Bydlel jsem v pronajatý jednajedničce. Celkem sympatická majitelka byla ráda, že platím včas a nikdo ze sousedů si nijak nestěžuje. To bylo snadný. Dám vám radu: Pokud chcete mít klídek, na divoký pařby choďte jinam, nepořádejte je u sebe doma. Nebudete muset uklízet bordel, nikdo vám nic nezničí a nepozvrací a nebudete prudit sousedy. To, že jsem si tam občas nakrátko, nebo na dýl přivedl kluka, to tak nějak nikdo neřešil. V tom paneláku, kde jsem žil, v okrajový části jednoho většího města, panovalo jednadvacátý století. A hlavně měl asi každej svých starostí dost.

Takže jak říkám, bylo mi fajn po všech stránkách. Tedy, skoro…, to skoro je v tom důležitý. Protože bylo jaro, táhlo mi na osmadvacet a v jednom z těch krásnejch májovejch dnů, kdy se teplota vyšplhá přes dvacet stupňů, jsem potkal jeho. A potkal jsem ho ve chvíli, kdy mi tak trochu vadilo, že není problém sehnat kluka do postele, ale když ta prvotní nadrženost vyprchá, tak to jde docela rychle do… pryč.

Ne, nebyl jsem chudinka nepochopenej nemilovanej, měl jsem na tom sám podíl. To skóre opouštěnej – opouštějící bylo u mě docela vyrovnaný. Sestřenka Karin se mi smála, jestli čekám prince na bílým koni. No nevím, na pohádky moc nevěřím, ale potkat někoho, kdo by se mi líbil, a navíc s ním nebyla nuda a měl to v hlavě srovnaný, to už jako pohádka možná zní. Protože já nechtěl nic řešit, žádný dramata. V tu sobotu, kdy jsem sednul na kolo, že si dám trochu do těla, to na nějaký drama vůbec nevypadalo. Ono to vlastně ani drama nebylo, i když ten výkřik docela dramaticky zněl…

„Bacha, ať ji nepřejedeš!“

Zabrzdil jsem jen tak tak. Kluk, co to na mě řval, se blížil docela slušnou rychlostí a mě v první chvíli nenapadlo, koho že to nemám přejet. Až když jsem se podíval pořádně, viděl jsem bílé chlupaté cosi sedět u cesty. A pes to rozhodně nebyl.

Ten kluk k tomu mezitím doběhl, připnul to na řemínek a já si to mohl konečně líp prohlídnout. Pátral jsem v paměti, co jsem kdy pochytil v hodinách příroďáku ještě na základce, a čím dál tím víc mi vycházelo, že veverka to taky nebude.

Už jsem chtěl kopnout do pedálů, když jsem z těch asi pěti metrů zaslechl, jak tomu zvířeti říká:

„Jede jak magor a ani nečumí, cyklopošuk…“

To je jedna z věcí, která mě docela štve. Na silnici jsme magoři pro autíčkáře, pro chodce debilové na stezkách, který jsou geniálně dělaný většinou pro pěší a cyklisty zároveň, podělte se, vážení! A když už se teda uklidím do lesa, tak tam zaručeně potkám rodinky s pobíhajícíma dětičkama a pejskama na volno. A i tam dřív nebo později jde zaslechnout podobný kecy od matron a fotříků a těm je asi zbytečný vyprávět něco o toleranci a porozumění. Ale hrozně mě to překvapilo od toho kluka, co stál proti mně. Na značený cyklostezce vedoucí kolem soustavy rybníků, na severní straně města. Od kluka odhadem kolem dvacítky.

„Máš to mít na vodítku,“ vyjelo ze mě a on se jen ušklíbnul.

„Sám se dej na vodítko! Tebe by bavilo běhat jenom tak, jak ti nějaký provaz dovolí? Sorry, mě ne. A Sněhurku taky ne.“

Sněhurka, taky dobrý. A tak jsem si toho Rejpala trochu prohlídnul. Trpaslík nebyl, ale žádnej čahoun taky ne. Do stoosmdesáti cenťáků mu určitě nějakej scházel, ale to vem čert, já radši přesně takový typy. Menší než já, štíhlý, a hlavně žádný modelky, proboha! Černý rifle, lehká šedá mikina s kapucí, tenisky. Krátký tmavý vlasy v rozcuchu. Potkat ho někde v baru svýho druhu, možná bych se s ním zkusil dát do řeči, protože tam by proti mně určitě nestál s načuřeným ksichtíkem. Moc pěkným ksichtíkem. Jo, líbil se mi. S tím svým pršákem a pěkně vykrojenou pusou a přímým pohledem rozesmátých modrých očí.

Co už se mi nelíbilo, byl ten jeho přidrzlej tón a následnej smích, když jsem zjistil, že mi při tom prudkým dojezdu rupnul řetěz. Nejtovačku naštěstí vozím s sebou v báglu, stejně jako náhradní duši a pro jistotu i lepení. Kolikrát se mi už stalo, že jsem potkal někoho, komu to bodlo.

„Trochu blbý, smát se cizímu neštěstí, nezdá se ti?“ osopil jsem se na něj a jeho ten smích docela rychle přešel.

„Vlastně jo, máš pravdu. Promiň.“

Najednou zněl úplně jinak. A to promiň bylo určitě upřímný.

Dovedl jsem kolo k nejbližší lavičce, postavil ho na sedlo a řidítka, shodil batoh. Mrknul jsem na něj, co dělá. K odchodu se neměl, naopak. Usadil se kousek ode mě v trávě a po chvilce mlčení se zeptal, jestli nechci nějak pomoct. Podíval jsem se na jeho ruce, kterýma hladil to svoje zvíře, a představil jsem si je od šmíru, co by mu na nich zůstal, a kvůli kterýmu by Sněhurce udělal slušnej mejkap.

„Radši ne, je to dost špinavá práce,“ odpověděl jsem proto rychle a vyndal nejtovačku.

„Myslíš, že se bojim umazat?!“

Znělo to pobaveně i naštvaně. Šklíbil se na mě a já jen čekal, kdy vycení zuby a zavrčí jako Sněhurka. Vydávala takový zvuky, něco mezi pískáním a vrčením. Tak proč by nemohl on.

„Ok, beru zpět, jestli chceš bejt jako prase, můžeš to udělat. Jestli to umíš. Já na tom potřebuju dojet domů…“

Na to neodpověděl, já shodil rukavice a dal se do práce. Není to zrovna moje nejoblíbenější část cykloúdržby ani doma, natož někde, kde fakt nemám pikslu se solvinou, abych ten šmír z rukou hned potom dostal. Seděl, koukal na mě, hladil Sněhurku a mlčel. Trochu praštěný, připadal jsem si jak zvířátko v ZOO, i když…, ať se klidně podívá.

„Hej, tak jestli mi chceš něco udělat k vůli, tak něco říkej, ať to aspoň není tak divný, jo? Co to zvíře, lasička?“

Kluk se zasmál:

„Ne, fretka. Fretka domácí. Mám ji dva roky…“

Poslouchal jsem ten příjemnej, trošku chraplavej melodickej hlas a zády k němu dělal, co jsem potřeboval. Když jsem byl hotovej, postavil jsem kolo zas na obě dvě a sklonil se k řetězu. Jednou rukou přizvedávat, druhou protočit pedály, jestli to všechno sedlo do sebe. Došlo mi, že zmlknul v půlce věty o krmení tý potvůrky, a otočil jsem se k němu.

Sklopil oči a… zrudnul? Jako fakt? Takže…, no já vidět jeho v takový poloze, taky bych se mu na zadek kouknul. Jenže já bych se rozhodně nečervenal. Přišlo mi to najednou strašně moc roztomilý, nebo jak to říct. Žádný narážky a provokativní řeči, žádný balení, žádnej spěch a dávání najevo, o co jde, ale obyčejný lidský rozpaky.

Došel jsem k němu, natáhl pravačku zadělanou od šmíru a řekl: „Ahoj, já jsem David. Nechceš zajít někam na pivo nebo tak něco?“

A co? Bylo jaro, táhlo mi na osmadvacet, bylo krásně a všechno bylo fajn. A ten kluk naproti mně byl vážně hrozně hezkej.

 

II. (A)

Ne, nezatřásla se se mnou zem, ani v tu chvíli nezačaly padat šišky z nedaleké jedle, nestalo se vůbec nic zvláštního, ale bylo mi z toho fakt nepřekonatelně skvěle. Z toho, že si všimnul, že jsem si všimnul, a hlavně, že si mě všimnul zpátky. Jen tak, obyčejně, bez nějakých velkých komplikací nebo scén, na které jsem zvyklý. Seznámení jak z učebnice.

Vzhlédl jsem na jeho nataženou ruku a krátce se rozesmál. Tolik k tomu, abych se prý neumazal. Jasně, chvilku jsem váhal, ale když jsem se střetl s jeho zkoumavým pohledem, kolečka zapadla na své místo.

Tohle byla jasná výzva a já mu rozhodně nehodlal udělat radost tím, že uhnu. Takže jsem tu jeho umazanou dlaň nakonec fakt sevřel a nechal se při té příležitosti rovnou povytáhnout do stoje.

„Alex,“ představil jsem se zpátky a trošku se pousmál na vlastní ruku, když mi ji pustil, ale nijak jsem to nekomentoval. Teď jsme v tom byli spolu. Další úsměv už jsem věnoval přímo jemu a dodal to očekávané: „Jasně, můžeme…"

Jako, možná ode mě bylo dost lehkovážné hodit hned za hlavu to, že nás málem přejel. Ale na druhou stranu, jemu i mně bylo jasné, že to, ani těch pár slov, co padla hned potom, nebylo úmyslné a bude tak nějak nejlepší to přejít.

Napůl automaticky jsme se vydali po stezce směrem k nedaleké hospůdce, co měla už teď otevřenou zahrádku, kam jsme se taky o krátkou chvilku později usadili. Držel jsem Sněhurku v jedné ruce, přece jen už jsme byli venku docela dlouho a nechtěl jsem ji zas nahánět. Dával jsem si každopádně velký pozor, abych pravačku nechal sevřenou v pěst podél boku a neumazal ji. Až když jsem se na záchodcích zbavil aspoň té nejhorší vrstvy špíny, odvážil jsem se přestat hlídat.

Neušlo mi, že to tu zjevně taky dobře zná, takže musel být místňák, a já se ho na to taky hned zeptal. Jenom se usmál a spustil:

„No, narodil jsem se o pár měst dál, ale dá se říct, že jsem místní, už je to nějaký ten pátek, co tu bydlím…“

Vyprávěl mi pak ještě nějakou dobu o své rodné hroudě a já zas jemu, kde jsem se tu vyloupl, a celkově nám hodina tlachání nad pivem utekla jako nic.

Dobře jsem věděl, že si všimnul, jak jsem po něm koukal, a já se jen v duchu modlil, že si to jeho pozvání nevysvětluju špatně, že to nebylo fakt jen takové to ‚Hej ty a tvůj svišť vypadáte fakt divně, pojď mi o tom říct víc, ať to můžu vykládat někde dál‘ – protože jo, to mi defacto někdo jednou řekl. Nebo spíš o nic jiného mu tenkrát zjevně nešlo, byl jsem jen kuriozita.

Jenže tenhle týpek, David, na něco takového teda vůbec nevypadal. Ne, ani po hodině nedal nijak najevo, jestli mu jde o něco víc, i když jinak vůbec nejistý nebyl. Jen na to prostě asi nedošla řeč, jeho zájem o mě byl fakt upřímný a vyprávěl mi storky ze svého života zas zpátky. Neřekli jsme si nic velkého, úplně obyčejné, tisíckrát ohrané seznamovací fráze, ale vlastně mi to pomalé tempo konverzace vyhovovalo a mělo to své kouzlo. Hodně jsme mluvili o mé škole, dělám pedák (fyzika, matika), což je něco, čemu rozumí, a snadno se to mezi námi usadilo jako téma.

Když jsme se o pár chvil později loučili, protože čas jednoduše neúprosně zdrhá a já měl noční brigádu v jednom baru, úplně přirozeně prohodil:

„Dal bys mi číslo? Můžem si to někdy zopakovat, co říkáš?“ A mně se definitivně ta nejistá žárovička v hlavě rozsvítila a spolu s ní i úsměv na tváři.

Pár desítek minut na to jsem v rychlosti pod sprchou drhnul kartáčem svou ruku a nadával v duchu jak pohan, že ta šmíra ne a ne pustit, vzhledem k tomu, že budu celou noc roznášet drinky a každý se mi bude na ruce koukat. Ale když jsem pak svou dlaň já sám celou směnu po očku pozoroval, kdykoliv ji opustila sklenice, tak mě ten jeden zbylý, našedlý šrám na ní vlastně těšil, protože co víc bych si tak mohl ještě přát než někoho, s kým všechno sdílet? Třeba i ten maz a špínu.

 

III. (D)

Tak jo, nebudu se dělat nějak lepší, než jsem. Ráno jsem se vzbudil s parádní erekcí a myšlenkou na Alexe. Ne teda, že by to spolu souviselo. Přísahám, že když jsem bral péro do dlaně a navyklým pohybem si užil ranní pětiminutovku chlapský radosti, vůbec jsem nemyslel na to, jak by mi to udělal on. Dobře, fajn, tak jo! Napadlo mě to, na chvilku. Jenže už při našem prvním setkání mi došlo, že Alex není týpek, co by šel hned s každým.

Ono se to docela snadno pozná. Viděli jsme se od tý doby už čtyřikrát. Pokaždý stejnej scénář. Napsal jsem mu, sešli jsme se na našem místě u rybníka, prošli se se Sněhurkou. Ta potvůrka už se nechala pohladit. A pak něco zhltnout. Kus pizzy ze stánku, jasně že jsme se shodli na sýrový. Zmrzlinu. Naposledy ledovou tříšť, jak se květen zlomil do června a valil se k horkýmu létu. Dvakrát jsem ho zkusil vzít za ruku. Poprvý ucuknul. Regulérně mi tu ruku vyškubnul. Co z toho, že se hned omluvil. Podruhý mi tu ruku nechal asi pět vteřin, než mě pustil a sklonil se ke Sněhurce, protože ji nutně musel urovnat vodicí kšíry.

Přestal jsem se snažit a vzdal to? Na první pohled možná trochu, protože jsem zaujal takovej ten kamarádskej postoj. Pokecat – nesahat. A nenudilo mě to. Alex byl docela zábavnej, když se trochu rozmluvil. Filmy, seriály, knížky a pak matika a fyzika. Asi nejvíc jsme se nasmáli, když mi dokazoval, že kouzla z Harryho Pottera jsou nesmysl. Tak jasně, že jsou, ale!

Seděli jsme na terase hospůdky, na chuť si dávali z jednoho talíře šopák a on při tom vykládal: „Ale chápeš, aby se ti něco vzneslo do vzduchu, tak tomu musíš dát počáteční energii, tak to kouzlo prostě musí mít nějakou…“

„Lexi, a nestačí prostě, že je to kouzlo? To říká všechno, ne? Nebo ty nevěříš na zázraky ani malinko?“ smál jsem se tomu jeho zaujetí fyzikálníma zákonama.

Najednou byl trochu rozpačitej a z toho smíchu přešel rovnou do vážna:

„Vlastně jo, úplně malinko jo.“

Vzpomněl jsem si na přednášky matematický analýzy a suchý konstatování hostujícího docenta Míky: „Když už si budete myslet, že dokážete spočítat cokoliv, tak si uvědomte, že co je svět světem, vždycky se najdou tací, co vám pouze na základě víry dokážou, že je něco víc než čistá věda.“

Řekl jsem to Alexovi a on se usmál. Fakt byl hrozně hezkej.

„Tak tomu bych věřil docela rád, Davide.“

A já zas hrozně rád věřil tomu, že ho jednou uvidím jinak než tahkle, v pláťácích a nátělníku s dlouhejma rukávama. Aspoň tu mikinu, že už netahal, jak se tak oteplovalo víc a víc. Takže mu říct, že příští týden bychom mohli do jednoho toho rybníka třeba taky vlézt, nebyl zas tak nelogicky vypočítavej nápad, ne?

Jenom pokrčil ramenama a já bych přísahal, že mu hlas zněl docela toužebně, když se zeptal, co budeme dělat, když náhodou bude pršet. Abyste rozuměli, skoro to vypadalo, jako by si ten déšť přál. Však něco vymyslím, kdyby to náhodou nevyšlo. Mistr improvizace.

 

IV. (A)

Poznávat Davida mě jednoduše bavilo, to se nedá říct jinak. Jenom jsem se prostě trochu bál překročit tu hranici kamarádství. Nebyl jsem si jistý, jestli to za to stojí. A ne, fakt tím nemyslím, že by za to nestál on, naopak. Líbil se mi. Líbil se mi hodně. A to byl přesně ten problém. Bál jsem se udělat ten krok vpřed, protože pak už bych to nemohl vzít zpátky. Nešlo by říct ‚Hej, buďme zas jenom kámoši‘, ne takhle to nefunguje. A já si tenhle čas s ním fakt užíval a nechtěl ho ničím podupat. Což by se přesně stalo, kdybych s ním do toho vlítnul, to mi bylo jasné.

Nacházel jsem se na rozcestí a musel jsem si vybrat. Jedna cesta by byla užít si s ním pár hezkých momentů. Líbil se mi a bral mě po všech stránkách, takže mi už dávno došlo, že by to bylo intenzivní, vzrušující a taky pěkně zničující, protože jak rychle by to začalo, tak by to taky skončilo, na to jsem měl zkušeností dost, abych to věděl.

Ta druhá varianta byla umístit ho definitivně do friendzóny a udržet ho tak ve svým životě, i když jen jako kámoše, se kterým zajdeme občas na pivo. To by šlo, byl jsem si jistý, že by to šlo, určitě by mě neodmítnul, jenže jsem s tím pořád válčil. Protože se mi jednoduše líbil až moc a věděl jsem, že vídat se s ním dál s tím, že bych mu s konečnou platností řekl, jak moc bez šance to mezi námi je, by mě zatraceně bolelo.

A tak jsem na to kašlal a tuhle svou volbu, ke které logicky dojít muselo, jsem jednoduše odkládal na neurčito a čekal, co ve mně tak nějak spontánně vyhraje.

Ten týden do naší další schůzky utekl naštěstí dost rychle. Dvě noční směny a zkouškové v plném proudu, bezvadná kombinace, aby se člověk nenudil. Užuž jsem se chystal vytáhnout plavky, když jsem zahlídl z okna ložnice, že ta moje předzvěst nakonec vůbec nebyla marná. Spustil se pořádný liják a tu plánovanou koupačku jsme tak mohli definitivně odpískat.

Pro jistotu jsem teda poslal Davidovi rychlou zprávu, abych se ujistil, že ten dnešek i tak platí, a po jeho potvrzení vyrazil rovnou za ním. Když jsem pak o nějakou půlhodinu později přeběhl pod stříšku autobusové zastávky, kde jsme měli domluvenou schůzku, i přes ten pršiplášť, co jsem na sebe navlíkl, jsem se cítil, jak kdybychom k tomu rybníku fakt šli a já tam rovnou spadnul.

 

V. (D)

Od rána to viselo nad městem. Před polednem vzduch zhoustnul a na východě se objevil první nevinnej kumuláček nimbusáček. Z koupačky nic nebude, to bylo jasný.

Vzal jsem mobil a vyklepal Majkla. Majkl byl kámoš. Kdysi víc než kámoš. Jeden z těch, se kterýma se štěknete, pošlete se navzájem do háje, ale máte něco společnýho krom toho šukání. Takže se vidíte, nějakej čas spolu nemluvíte, a potom nad tím mávnete rukou a jedete dál. Když se to jo vydaří, tak se třeba párkrát ještě na vrcholu potkáte. Taková výpomoc, když zrovna oba nemáte do čeho píchnout. Proč hned pálit všechny mosty. Tohle jsem ale tentokrát nechtěl. Domluvili jsme se během chvilky.

Na rande s Alexem jsem dorazil mírně promoklej, ale spokojenej. A asi poprvý mě docela vyvedl z rovnováhy. Pokaždý na mě zatím působil jako takovej ten plachej týpek, co na sebe nechce moc upozorňovat. Proč ne, lepší než nějaký namachrovaný hovádko nebo šampónek, nebylo mi to vlastně vůbec nesympatický. Ale teď na mě čekal kluk ve výrazně žlutý bundě. A když říkám výrazně, tak myslím fakt výrazně. Nejsem kytkofil, ale tohle prostě byla barva rozkvetlých pampelišek. Dobře, pro lidi, co jsou ještě větší botanický diletanti, tak novej Peugeot 208, taková ta barva byla. Já bych to neoblíknul, ale já taky nejsem žádnej manekýn.

Třicítka přijela za chvilku a celou cestu busem jsem odrážel jeho nenápadný naťukávání, kam to vlastně jedeme.

„Prostě překvápko…“

Tvářil se z toho trochu rozpačitě a mně se hrozně chtělo ho malinko pošťouchnout a vyprovokovat k nějaký reakci, co to mezi náma vlastně probíhá.

„Ke mně bys nejel? No, tak asi ne,“ dodal jsem rychle, když jsem viděl, jak to s ním škublo. Kdy já naposledy potkal takovýho kluka? Asi nikdy, protože dřív by ti ty obstrukce nestály za to, realisticky jsem v duchu usadil sám sebe.

Před Centrem už to bylo jasný, kam míříme. Abych to vysvětlil. Majkl je instruktor na všechny možný adrenalinový zábavy. S partou podobných šílenců dělá různý únikovky, občas zmizí na pár tejdnů někam do hor, na divokou vodu, nebo na druhej konec světa. Jo, na tom nám to ztroskotalo, protože já zas tak velkej dobrodruh nejsem. A taky, když mi jednou blbě ruplo v rameni, tak to na nějaký extra vyvádění nebylo tuplem. Teď už jsem byl v pohodě, proto jsem si taky troufnul vzít Alexe zrovna sem. Napadlo mě to u toho posledního rozhovoru. Protože zaprvý v tomhle Centru indoorových aktivit Majkl občas, když zrovna nikde necoural, dělal díky známýmu, co to tu šéfoval, a zadruhý se tady daly na chvilku trochu vochcat některý ty fyzikální zákony, o kterých jsme s Lexem mluvili.

Ale nejdřív…

Stáli jsme před stěnou a já mu vysvětloval co a jak. Majkl mi do toho občas skočil a Alex jenom přikyvoval. Jestli ho to nějak rozhodilo, tak to na sobě nedal vůbec znát. Boty pro něj jsme si půjčili, sedáky taky, co bych ze sklepa tahal tu svou výbavu, stejně na to už leda sedal prach. Vybral jsem jednu z nejsnadnějších cest, když to teda mělo bejt poprvý, a cvaknul si ho k sobě.

„Tak teď už nezdrhneš,“ okomentoval jsem to a on se jen usmál. „Nemám to v plánu, Davide.“

Ještě magnésko na ruce… Majkl nás zdola sledoval, čas od času jsem slyšel, jak na Alexe houká, na jakej úchyt ruku nebo nohu, když se zaseknul, ale vcelku to šlo. Já byl hlavně rád, že se toho nebál. Nahoře jsme na sebe koukli. Byl pěkně zrudlej a malinko funěl, ale jinak to dával parádně. Jo, líbil se mi čím dál víc. A taky jsem konečně viděl aspoň jeho ruce, když už teda kalhoty si vzal zas dlouhý.

Už dřív jsem tušil, že pod těma dlouhýma rukávama nebude mít zrovna naboucháno, což neměl, ale na těch štíhlých pažích nějaký svaly byly, teď naběhlý tou námahou, a vlastně to vůbec nevypadalo špatně. A navíc, to, co mu na kůži vykukovalo zpod krátkýho rukávu trika, docela dráždilo mou zvědavost. Co to vlastně je a kam až to vede.

Tak jsem se zas uklidnil, protože pár desítek metrů nad zemí jsou některý myšlenky dost nebezpečný a já v tom okamžiku potřeboval taky trochu přemejšlet mozkem. Dolů jsme v klídku slanili, to už vůbec nebylo nic složitýho. Vyzkoušeli jsme ještě další cestu, stejně snadnou, jak pro děcka. Pak už mi připadalo, že toho Lex začíná mít docela dost. A já nepotřeboval, aby dostal svalovku. Nejvyšší čas jít si trochu zalítat.

Tohle Centrum totiž má ještě jednu specialitku. Větrnej tunel. A to jsem pro Alexe chtěl především. Já už to párkrát zažil právě s Majklem. A nebejt tu on, tak by nás dovnitř s Lexem nikdo nepustil. Ale Majkl věděl, že já si budu vědět rady co a jak, kdyby se cokoliv dělo.

Nafasovali jsme teda slušivý volný kombinézy, brejle a helmy a Majkl pustil vzduch. Poslední instruktáž pro Lexe, jakýma signálama má dát najevo, kdyby chtěl rychle dolů, a pak už jsem ho do toho vzdušnýho proudu navedl a vplul za ním.

Jak se síla vzduchu pod náma zvětšovala, pomalu jsme stoupali nahoru, on samozřejmě trochu vejš než já, protože byl lehčí, ale i tak jsem ho mohl vzít za ruce a koukat se, jak se mu po tváři šíří takovej milej, udivenej úsměv. Bylo to prostě moc fajn takhle si s ním zalítat. Jasně že nás tam Majkl nechal podstatně dýl, než byl limit na jeden let, až jsem musel Alexe jednou rukou pustit a mávnout, že už stačilo, jinak by nás tam ten šílenec nechal plachtit kdovíjak dlouho.

To žuchnutí do měkkýho se mi líbilo vždycky. A s Lexem o to víc, když přistál v podstatě na mně. Tak jsem se trochu skulil na bok, stáhnul ty brejle, stáhnul i ty jeho a naklonil se nad něj. Někdo z nás dvou to už prostě musel zkusit…

 

VI. (A)

Přitiskl své rty na mé a bylo to tak spontánní a rychlé, že jsem tomu ani nestačil zabránit. Vlastně jsem ani nechtěl… Ta pusa byla asi to jediné, co tomu dnu chybělo k dokonalosti. A tak jsem se jí pomalu poddal a naplno mu ji vrátil. Zajel jsem mu rukama do těch jeho světle hnědých vlasů a přimáčknul se na něj, protože jsem si to odpíral až příliš dlouho a v tuhle chvíli jsem ho rozhodně nehodlal nikam pustit.

To dnešní rande mě docela rozsekalo. Přesně tak, teď už jsem tomu říkal rande. Ostatně musel jsem, tomuhle by se těžko dalo říkat kamarádská pusa. Takové rande jsem prostě ještě nezažil, kam se hrabe nějaká večeře nebo kino, tohle bylo intenzivní. Úplně jsem při tom silném zážitku s Davidem cítil propojení, takže ten polibek byl takové samozřejmé vyvrcholení všeho. Všechno to, co mě drželo zpátky, všechny ty obavy a nejistoty se v té chvíli vypařily jak pára nad hrncem. A já se rozhodl žít tím okamžikem.

Bylo to, jako kdyby se mezi námi na chvíli zastavil čas. Jako taková ta filmová scéna, kde se všechno okolo vypne, a existují jenom ti dva. Možná tři čtyři ohňostroje v pozadí. No dobře tak možná bez ohňostroje, ale v těchhle scénách se to vždycky zveličuje, aby to stálo za to.

Tady u nás to nebylo perfektní, ale stálo to za to tak jako tak. Bylo to opravdové, vzrušující a nabíjející. Jednou jsme se ťukli zuby, jak jsem na něm ležel a skoro jsem ho omylem kousnul, když jsem se snažil na jeho těle udržet a nespadnout, zatímco se smál. Nevyšlo to. Žuchnul jsem vedle něj, a tak se pro změnu převalil ještě na pár momentů částečně on na mě a líbal mě, zatímco mi tisknul dlaň ve své.

I přes to množství adrenalinu, co mnou pořád kolovalo, jsem nejen v podvědomí, ale na férovku v tom mém mozku, který s Davidem trochu vynechával, věděl, že není šance, aby to neskončilo propadákem. Zatím všechny mé vztahy nechaly vyplavat na povrch mezi nás takový bordel, že bych na to nejradši zapomněl, a většinou i na ty jednotlivce. Jenže i přesto, v tuhle chvíli jsem se cítil jednoduše skvěle… Bylo mi s ním fajn. A kdo by si to chtěl pokazit? Jedině cvok.

 

*Tato povídka není dílem redakčního týmu, ale dvou autorů, kteří mají chuť si hrát. Můžete si zkusit tipnout, kdo se za těmi jmény David a Alex skrývá. Na reakce se budeme těšit.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (84 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (78 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (78 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (78 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (102 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor
Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #11 Super poviedkaMike33 2023-12-24 09:44
je presne taká ako sa páči mne: číta sa ako keď natrieš teplé maslo na čerstvý chlieb, teda mňam, za mňa 5 hviezdičiek a idem rýchlo čítať pokračovanie a Šťastné a Veselé Vianoce autorom ako aj všetkým čitateľom!
Citovat
+4 #10 Odp.: Z popela I.Marko 2023-12-04 21:53
Parádna poviedka od skvelej autorskej dvojice. Úprimne, Honzu som hneď v texte "spoznal", ale s Miky som si až tak istý nebol:) V každom prípade vám to super ladilo a teším sa na pokračovanie. A to "bíle chlupaté cosi..." mi vyčarilo úsmev na tvári. A nielen to...

Cituji Sinme:
Mám radosť z novej poviedky na pokračovanie. Budem sa mať na čo každý týždeň tešiť. A začiatok naznačuje, že sa bude na čo. Tak snáď to chlapcom vyjde. Prvý diel viac neprezradil, ako prezradil, ale dáva tušiť, že tam nejaký problém bude.
A to rande skvelé! I keď mňa by z tej výšky asi kleplo. :lol:

Sinme, mňa z výšky tiež:)
Citovat
+7 #9 Odp.: Z popela I.Sinme 2023-11-25 22:30
Mám radosť z novej poviedky na pokračovanie. Budem sa mať na čo každý týždeň tešiť. A začiatok naznačuje, že sa bude na čo. Tak snáď to chlapcom vyjde. Prvý diel viac neprezradil, ako prezradil, ale dáva tušiť, že tam nejaký problém bude.
A to rande skvelé! I keď mňa by z tej výšky asi kleplo. :lol:
Citovat
+8 #8 Odp.: Z popela I.HonzaR. 2023-11-23 09:14
Když to tady tak čtu, tak mě napadá, že se ze světa tak nějak vytrácí hravost, přijde mi, že lidé jsou čím dál tím méně ochotní se dokonce už i bavit.

Tesat, Pavle, tesat! Tak jen nezbývá než doufat, že si lidi hrajou aspoň v realitě, aby to nebyla jen samá práce a povinnosti. ;-)
Citovat
+6 #7 Odp.: Z popela I.Autor - Alex 2023-11-23 01:07
Děkujeme moc, za vaše reakce, určitě se k nim ještě vyjádříme. :-)
Každopádně tuhle "hru" jsme si vymysleli právě proto, že nás vaše tipy zajímají. A nebojte se nic, možná že v příštím díle bude zase jiná možnost tipování, když teď to naše autorství uhodnete. 8)
Ale, chápeme, že si nechcete navzájem tu možnost hádání pokazit, takže jsme vytvořili email: DavidPlusAlex@seznam.cz
Můžete nám tam svoje tipy napsat. Budeme se těšit ;-)
Citovat
+5 #6 Odp.: Z popela I.Myšák 2023-11-22 14:11
Já myslím, že jeden je dost jasný a nespisovně už tady něco napsal, ale spisovně více. Odhaduji to ale víc na základě celkového dojmu, než jazykového rozboru. U toho druhého nevím, tam bych tipoval 50/50, ale předpokládám, že autoři budou celkem kámoši. :-)
Citovat
+6 #5 Odp.: Z popela I.P.Waits 2023-11-22 13:21
Když to tady tak čtu, tak mě napadá, že se ze světa tak nějak vytrácí hravost, přijde mi, že lidé jsou čím dál tím méně ochotní se dokonce už i bavit. Není to přece soutěž, kde poražený bude zlynčován, je to jen prostá hravá otázka, tip na autora, něco, co tříbí mozek a aktivuje smysly. Mě to pobavilo a přimělo přemýšlet, a myslím, že odpověď znám.
Ale protože ještě nechci kazit zábavu tak řeknu jen, že jazyk se na „nespisovný“ sice změnit dá, ale myšlenky a styl psaní spíš ne, takže když si to člověk začne v hlavě „překládat“ do spisovného tvaru, dá se jeden autor odhalit celkem lehce. Druhý to je už trochu větší oříšek, ale na druhou stranu analytický mozek by to mohl se slušnou dávkou pravděpodobnosti odhadnout i bez jazykového rozboru (100% jistý si tedy ale nejsem, abych si zase jako nehrál na chytrolína příliš). ;-)
Citovat
+8 #4 Odp.: Z popela I.Eradia 2023-11-22 11:34
To se mi líbilo. 🙂
Pěkné seznámení s klukama, oba reálně ke svému věku, nevtíravé naťuknutí, že tam pravděpodobně nebudou jen mezi duhami běhat jednorožci, popis rande, které neodvratně vede ke vzpomínkám na vlastní a nakonec ta jednička v nadpisu je moc příjemná. 😊
A super nápad s tou malou hádankou. Já tip samozřejmě mám, jen málo autorů tady by to zvládlo tak hezky lidsky napsat, psát ho ale zatím nebudu, není všem dnům konec.
Ale ať je to kdo je to, tak jak by řekl Ollivander, myslím, že od nich můžeme očekávat velké věci. 😉😁
Citovat
+9 #3 Odp.: Z popela I.Tamanium 2023-11-22 07:17
Docela dobře rozjetá povídka, těším se, co bude příště.
Ta nespisovná čeština u Davida, mě sice k jednomu autorovi vede, ale radši si nechám na hádání zajít chuť. Vše se nakonec odhalí... asi. Navíc v odhadech zrovna nevynikám a tak se raději nechám nést na vlnách toho, co se mezi klukama vyvíjí.
Citovat
+9 #2 SuperPavel06 2023-11-22 05:32
Díky a těším se na pokračování
Citovat
+5 #1 Odp.: Z popela I.K. 2023-11-21 23:19
H. & M. 🤗
Citovat