Čas si pohrát

Věnováno Mikymu :-)

„… Tak bezva, jsem rád, že jsme na jedný vlně! A teď už odsud zmizte,“ propustil trenér ledabylým mávnutím oba kluky ze svého kanclíku.

Kryštof se při odchodu stihl podívat na hodiny, co měl trenér pověšené nad dveřmi, a zakoulel si sám pro sebe očima. Bože, dvacet minut tlachání vo ničem! Ale čekal jsem to teda horší, to je fakt. Myslel jsem, že nás kouč sprcá za to, jak po sobě na hřišti štěkáme, a von se zatím zdá bejt s naším výkonem relativně spokojenej…

Michal byl taky zmatený a pořádně nevěděl, co si z té trenérovy promluvy do duše má odnést. Celkově – trenéra zatím po tom měsíci, co byl součástí basketbalového týmu, moc dobře neznal, místní poměry taky ne, a třeba je to tady běžný, že si kouč čas od času některý hráče vytáhne k sobě, aby s nima hodil řeč a zkusil je nějak namotivovat…

Loupl pohledem po Kryštofovi, a když zjistil, že tomu se na tváři rozprostírá typický úsměšek, čili není nasranější než obvykle, hodil do placu otázku: „Tyhle debaty s trenérem a kapitánem jsou tu nějak pravidelný, nebo jsem měl tu čest jenom proto, že jsem tady novej?“

Kryštof k němu překvapeně sklopil oči. Zdálo se mu, že Michal tu otázku pronesl nějak podezřele klidným hlasem, a tak si chtěl překontrolovat, jestli se u toho náhodou nějak výsměšně neksichtí… Teprve když zjistil, že ne a že se tedy zjevně ptá čistě ze zvědavosti a ne proto, aby provokoval, což je mimochodem jeho voblíbená kratochvíle – a taky proto na sebe na hřišti pořád štěkáme, že jo, odpověděl mu podle pravdy: „Asi spíš to druhý. Protože jinak si nás trenér zve do kanclu, jenom když je nějakej průser.“

„Haha, tak to vlastně docela sedí, ne?“ rozesmálo to Michala. „Celej můj přestup do tvýho týmu by se přece dal označit slovem průser.“

To už kluci vcházeli do šatny, která samozřejmě takhle půl hodiny po tréninku dávno zela prázdnotou.

Kryštofovi zacukaly koutky, zároveň se na Michala znovu pátravě zahleděl. Týjo, čím to, že najednou tak votočil? Kdykoliv jsem si z něj kvůli jeho přestupu vod konkurence utahoval, vokamžitě vyletěl a vztekal se, jako kdybych mu šlápl na kuří voko, a teď najednou vo tom dokáže vtipkovat sám?

Michala možná už jenom přestalo bavit být pořád tak… útočný, soutěživý, podrážděný. Těsně po přestupu samozřejmě musel ukázat svoje tvrdší já, chtěl, aby ho jeho donedávna ještě protihráči, teď naopak spoluhráči brali vážně a aby ho respektovali, a ne aby do něj kvůli okolnostem jeho přestupu pořád výsměšně rýpali. Hned zkraje jim tedy dával najevo, že jim žádné vtípky a narážky nebude tolerovat, a stejně tak tvrdě se ohrazoval i proti jakékoliv nefér kritice jeho hráčských schopností. No a zatímco většina týmu se s novou situací rychle smířila a dalo by se říct, že Michala vzali do party, tak s Kryštofem to měl Michal mnohem těžší. Kryštof totiž nebyl na Michalovy motivy nebo manýry zvědavý. V jeho týmu platila jeho pravidla; a dokud Michal nebude tyhle pravidla respektovat, nehodlal Kryštof respektovat jeho… A tak spolu kluci nějak nedokázali najít společnou řeč.

Až do dneška.

Michal jako kdyby se po tom trenérově proslovu vyklidnil – trenér ho ostatně dost chválil a celkově se tvářil spokojeně… A tak si Michal mohl opravdu začít připadat, že do tohohle týmu patří. A že si tu zaslouží být. A tím pádem se mohl konečně přestat o to místo tak rvát, mohl si dovolit ubrat něco ze své hádavosti a jízlivosti… No prostě, mohl sundat tu svou drsnou, vzpurnou masku.

Kryštof ještě chvilku pozoroval, jak si Michal sedá na lavičku a rychlými pohyby si protahuje pravou ruku, a pak, protože byl taky v povznesené náladě z toho, že nedostal od kouče za nic vynadáno, se rozhodl zkusit zakopat válečnou sekyru.

„Náhodou na hřišti docela válíš,“ prohodil, zatímco skládal před půlhodinou použitý ručník, aby ho mohl nacpat do tašky. „Však jsi trenéra slyšel.“

„No trenéra jo,“ uchechtl se Michal a zkusil si levou rukou dosáhnout kamsi k pravé lopatce, „ale já narážím na tebe. Na to, že ty z mýho přestupu nadšenej nejseš.“

Kryštof trhnul rameny.

„Tak nadšenej bejt nemusím. Mně stačí, když kvůli tobě nezačnem prohrávat, a to zatím vypadá, že nezačnem… Co je? Sis natáhl sval?“ nedokázal se už bez komentáře dívat na to, jak se Michal na lavičce kroutí.

„Asi…,“ zahučel Michal. Pak už se mu nechtělo se před Kryštofem tak nakrucovat, tak svým zádům věnoval poslední protažení a stále vsedě se natočil ke své skříňce, aby si z ní vytáhl tenisky na přezutí. No co, zkusím s tím doma zalízt do horký sprchy, třeba ta bolest nějak povolí…

„Tak nechceš to nějak promačkat?“ nabídl mu Kryštof úplně automaticky, tak jako by to nabídl komukoliv jinému; úplně pustil z hlavy, že ještě před půl hodinou si s Michalem málem nemohli přijít na jméno.

„No chtěl bych! Ale ne od tebe!“ zasmál se Michal. „Bych se zítra nemohl pohnout už vůbec!“

„Blbče,“ zavrtěl Kryštof pobaveně hlavou, „teď už nejseš vod soupeřů, vzpomínáš? Potřebuju tě mít fit, a ne tě vyřadit z provozu! A navíc – mám masérskej kurz.“

Michal po něm loupl očima.

„Ale hovno máš…,“ nezdálo se mu to.

„Fakt! Dokonce jsem ho absolvoval už čtyřikrát, haha. Táta ty kurzy vede, víš, brává mě tam jako figuranta,“ uculil se Kryštof.

„Tak figuranta… To se ale teda spíš necháváš masírovat, ne?“ zakřenil se na něj Michal. „A ostatní si to zkoušej na tobě, ne ty na nich…“

Kryštofovi přišlo, že názorná ukázka bude lepší než desítky dalších slov, a tak se přestal věnovat balení věcí do tašky, přešel k Michalovi a obkročmo si sedl k němu na lavičku.

„Kde tě to bolí?“ zeptal se.

„No počkej,“ Michal se od něj kousek odsunul, „neřekl jsem, že chci, abys…“

„Řekls, že bys to chtěl promačkat,“ zopakoval mu Kryštof jeho vlastní slova. „Tak mi jenom ukaž kde.“

No řekl jsem, že bych to chtěl promačkat – ale ne od tebe, opravil ho Michal v duchu, ale jelikož mu ta tupá, táhavá a hlavně nepolevující bolest byla dost nepříjemná a sám si od ní neuměl pomoct, protože si na to bolavé místo pořádně nedosáhl, řekl si, že zkusí dát tomu Kryštofovu návrhu šanci.

„Tady někde, u lopatky…“

Kryštof si Michala přidržel za rameno a druhou rukou mu přes tričko začal prohmatávat okolí lopatky. Na několik prvních dotyků Michal nijak nereagoval, ale jakmile Kryštof nahmatal to správné místo, Michal téměř rozkošnicky přivřel oči a protáhl:

„Jooo… Přesně tam…“

Kryštof se spokojeně usmál – a začal se tomu problémovému místu věnovat s větší intenzitou. Nebál se přitlačit, věděl, že nějaké jemné šolichání by Michalovi úlevu nepřineslo… Jenže zároveň mu do zad tlačil s takovou silou, že Michal při nejlepší vůli nedokázal zůstat sedět vzpřímeně. Pokaždé se trochu předklonil, až to skoro vypadalo, že před Kryštofovými prsty uhýbá…

„Hele, jestli mám pokračovat, tak se asi vo něco zapři. Nebo si lehni. Takhle to nemá moc cenu,“ okomentoval to Kryštof po chvíli – a ruce z Michalova těla sundal.

Michal se užuž nadechoval, že Kryštofovi řekne, že mu to takhle coby ukázka jeho masérských schopností stačilo… Ale jelikož mu to prohmatávání bolavého uzlíku v zádech působilo neskutečně úlevné pocity, pomyslel si, že by třeba ještě chvilku těchto Kryštofových služeb využívat mohl. Ještě aspoň minutku… Když se sám nabízí… Lehat si na tu úzkou tvrdou lavici se mu vážně nechtělo, a tak se zvedl, stoupl si těsně ke skříňkám – a dlaněmi se o jejich dvířka zapřel zhruba ve výšce svých ramen.

„Takhle nějak?“

Kryštof se pro změnu užuž nadechoval, že si Michala trošku vychutná… To bylo nejdřív keců, že vode mě nic nechce a cosi kdesi, a jak najednou votočil! Ale řekl si, že nebude Michala dráždit – ještě by si to nakonec fakt rozmyslel! A tak prohodil jenom:

„Jo, klidně takhle nějak.“ A stoupl si za Michala. Byl rád, že může to, co se pod tátovým vedením naučil, nějak smysluplně využít… No a taky se mi líbí, jak mě nechává, abych se ho takhle dotýkal…

Jelikož si teď nemusel levou rukou Michala přidržovat, využil ji k tomu, že vyhrnul Michalovi triko, aby mohl to jeho bolavé místo hníst přímo přes holou kůži. Michal zavřel oči – a vychutnával si každý dotyk. Kryštof se rozhodně nerozpakoval a občas to i dost zabolelo, ale byla to taková příjemná bolest, ulevující… Bože, vydržel bych tu stát třeba hodinu!

A to měl Kryštof v zásobě ještě další „hmaty“, kterými hodlal přinést Michalovi ještě víc úlevy. K tomu ale zase potřeboval obě ruce, a tak musel to Michalovo triko, které mu držel vykasané ke krku, pustit. Jenže když mu to triko zakrejvá záda a nevidím tam, tak je to vo ničem…

„Hele, sundej si to na chvilku,“ nadhodil tedy.

Napůl očekával, že se do toho Michalovi nebude chtít, nebo že se bude minimálně vyptávat, jestli je to vážně potřeba, ale Michalovi bylo popravdě všechno jedno: z Kryštofa byl najednou kouzelník, který mistrně čaroval s jeho bolavými zády, a tak byl ochotný udělat téměř cokoliv, jenom aby Kryštof s tím kouzlením ještě nepřestával… Přetáhl si tedy tričko přes hlavu a odhodil ho za sebe, na lavičku.

Znovu se opřel dlaněmi o skříňky, ale Kryštof ho najednou chytil za loket a pravačku mu od těch dvířek odtáhl.

„Tuhle ruku úplně uvolni,“ instruoval ho – a Michal ho znovu poslechl.

Kryštof pak zase zatlačil prsty proti tomu bolavému místu, zároveň sevřel Michala za nadloktí a začal mu s tou paží promyšleně pohybovat, čímž rozhýbal i některé svaly na zádech – a kombinace tady těchto pohybů, hmatů a protitlaků způsobila, že Michal zavřel oči a začal spokojeně vrnět. Nemohl si prostě pomoct, ty blažené zvuky se z něj draly samy… A to byl zvyklý si čas od času zajít na nějakou sportovní masáž, ale takhle příjemné mu to tam nikdy nepřišlo. Protože tam se nikdy nikdo nevěnuje jednomu konkrétnímu místu takhle dlouho!

„Hmmmm, to je prostě… božííí…,“ chtěl se o to s Kryštofem podělit. A taky aby si nemyslel, že jsem úplnej magor, když tu stojím namáčknutej na skříňky… a předu blahem jak nějakej právě rozmazlovanej kocour…

„Že jo?“ usmál se Kryštof samolibě a zatlačil palcem proti bolavému svalu ještě o něco víc… a přidal krouživé pohyby tím palcem…

Michal v reakci na to dlouze, slastně vydechl.

A ten zvuk projel Kryštofovi páteří odshora až dolů.

Vyměnil si ruce, teď začal okolí Michalovy lopatky opečovávat pravačkou, kdežto levou ruku mu obtočil kolem těla, chytil ho za loket – a začal mu tou paží hýbat pro změnu před tělem. Tím napínal a povoloval zase jiné svaly na Michalových zádech… A promačkával je a hnětl dlaní… A Michal pod těma jeho šikovnýma rukama vyloženě tál jako vosk. Já se do toho masérskýho kurzu snad budu muset přihlásit! Tohle chci taky umět! I když třeba se to naučit nedá, takhle hbitý prsty od přírody asi nemám… A když si představím, že by Kryštof těma prstama… Echm… Ježíši, Michale, ty seš vůůůl! Tak teď doufej, že tě bude masírovat ještě aspoň půl hodiny, ať se k němu nemusíš natáčet čelem! Debile, sotva se spolu začnete trochu bavit, hned mu zavdáš další důvod, aby se ti zase vysmál!

Kryštof si to, jak Michal pod jeho dotyky taje, taky uvědomoval. Cítil, jak se mu pod rukama postupně uvolňuje víc a víc… A že jeho počáteční ostražitost a nedůvěra se už úplně rozplynula… A líbilo se mu to. Líbilo se mu, že se mu Michal, ten hádavej debílek, kterej mě tak štval tím, jak je nezkrotnej a svůj, takhle odevzdal…

„Ještě zkus naklonit hlavu… na levou stranu,“ přidal Kryštof další pokyn.

Michal ho poněkud váhavě splnil, jako k čemu to bude dobrý?, a zjistil, že tím pohybem se protáhnou určité svaly na šíji… a že v kombinace s tím vším, co už Kryštof dělá, mu to přináší další vlnu úlevy…

„Božeee,“ vydechl znovu slastně, fascinovaný tím vším. A fascinovaný Kryštofovým uměním. A zároveň tím, jakou nad ním mají ty jeho dotyky moc. Kdyby po mně teď chtěl, ať na něj přepíšu náš rodinnej barák, tak to udělám! A ještě něco přidám!

To Michalovo vzdychnutí znovu projelo Kryštofovou páteří… a zakotvilo někde v oblasti jeho podbřišku. Kruci, ten mi dává… A sice se mu líbilo stát takhle těsně u Michala, cítit jeho vůni, poslouchat jeho dech a jeho tiché mručení i hlasitější výdechy reagující na všechny ty dotyky, ale tak nemůžu tu vo něj takhle pečovat půl hodiny, to by bylo divný…

A tak naposledy prohnětl palcem to snad už ne tak bolavé místo u Michalovy lopatky a potichu řekl:

„Můžeš se narovnat…“ A pak pustil jeho pravé předloktí, které mu stále přidržoval před tělem… a při té příležitosti projel dlaní v těsné blízkosti Michalova rozkroku.

Tak těsné, že se letmo dotkl té boule v jeho kalhotách.

Snad to byl úplně bezděčný pohyb a stalo se to omylem, ale dost možná to Kryštof udělal i tak trochu schválně. Protože něco tušil… Nebo protože ty Michalovy slastné vzdechy v něm probouzely jakousi touhu… Sám nevěděl, proč to udělal, ale když pod svou dlaní ucítil Michalovo vzrušení, tak ačkoliv navenek nedal nic znát, uvnitř sebou trhnul. Překvapeně. Potěšeně. Ale i zmateně, že jako co teď s tím?!

Michal sebou trhnul taky. Navenek ne, to předstíral, že si ničeho nevšiml, ale uvnitř sebe na chvíli zkoprněl… a pak se v něm naopak všechno prudce rozbouřilo. Ježíši, to… to je trapas… Nebo… nebo není? Udělal to schválně, aby se mi mohl posmívat? Nebo naopak proto, aby mohl pokračovat…?!

Kryštof žádné posmívání v plánu neměl. Rozhodoval se mezi dvěma možnostmi: dělat, že nic – nebo si zkusit vověřit, jestli jsme vážně na stejný vlně… Ale asi jsme, protože jak jinak by bylo možný, že s ním ty mý dotyky dělají to samý, co dělá jeho blízkost se mnou? A tak se nakonec rozhodl k té druhé variantě. A znovu vjel dlaní do Michalova rozkroku – ale tentokrát cíleně. Zároveň se uvnitř sebe celý napjal očekáváním: tak a teď mě nabere loktem… nebo se rovnou votočí a dá mi přes hubu…

Tyhle možnosti Michalovi hlavou vůbec neproběhly. Zadržel dech, aby nevyjekl vzrušením…, a snažil se rychle vymyslet způsob, jak dát najevo, že se mu to líbí – ale jak to zároveň nedávat najevo tak strašně okatě… Přece tu nemůžu nehybně stát a vzdychat jako nějaká nadržená čubka!

A tak nakonec zkusil odvést pozornost od toho všeho mluvením.

„Tohle,“ zachraptěl a odkašlal si, „tohle taky školí tvůj táta?“

Aha, tak pár facek mi zjevně dát nechce, spokojeně se sám pro sebe ušklíbl Kryštof, čili evidentně můžu pokračovat… A k tomu ty jeho blbý pindy poslouchat nepotřebuju.

„Sklapni,“ doporučil tedy Michalovi příkře – a zlehka ho v rozkroku zmáčkl.

Michal zavzdychal, zároveň ale automaticky škubnul rukou – a položil ji přes tu Kryštofovu.

„Někdo sem přijde…“

„Uklízečská četa nastupuje až po vosmý, takže neboj, máme dost času si pohrát,“ informoval ho Kryštof, přičemž u toho posledního slovíčka se náležitě uculil.

„Pff, jo tak pohrát… No a někdo jinej? Co když sem přijde…,“ potřeboval Michal dál mluvit, potřeboval se za ta slova tak jaksi schovat, jenže Kryštof ten jeho vodopád slov umlčel v zárodku: tím, že mu přitiskl volnou dlaň přes pusu.

Michal sebou nesouhlasně cuknul a oběma rukama chytil Kryštofa za předloktí, aby jeho ruku ze své tváře odtáhl, ale s Kryštofem to ani nehnulo, jenom Michalovi tiše, přesto nekompromisně pronesl přímo do ucha:

„Dej ty ruce zase hezky před sebe, ať na ně vidím.“

A to, jak Kryštof převzal iniciativu a velení, Michalovi naprosto vyhovovalo. Už si totiž nemusel připadat hloupě kvůli tomu, že jenom stojí a drží… Dostal jsem to přece rozkazem od svýho kapitána, no ne? Pustil tedy Kryštofovu ruku a místo toho se dlaněmi znovu opřel o skříňky.

Když Kryštof zjistil, že se Michal nijak nebrání, a to ani jenom jako, přestal ho umlčovat dlaní – a sjel mu rukou na krk. A těsně pod něj. A malinko ho tam zmáčkl. Takhle mu bude pořád jasný, kdo to tady vede, a budu si ho držet hezky u sebe, ale zároveň budu moct poslouchat ty jeho nadržený vzdechy… A bude mi moct případně říct, kdyby se mu něco přestalo líbit…

Toho se ale opravdu bát nemusel; Michalovi se to celé naopak líbilo úplně maximálně. Zavřel oči a užíval si, jak si ho Kryštof majetnicky drží pod krkem, zatímco druhou rukou mu bloudí v rozkroku… Chvíli ho tam hladil přes kraťasy, ale pak mu vjel dlaní rovnou pod boxerky, trochu mu je i s kalhotami skasal… a měl tak volný přístup k Michalovu nalitému péru.

„Aaach…,“ vydechl Michal roztouženě, jakmile ucítil Kryštofovu dlaň na holé kůži. Dotyky na jeho nejcitlivějších místech byly teď o to intenzivnější… a Michal pod návalem slasti bezděky zaklonil hlavu a o Kryštofa se opřel, zatímco se mu z úst dralo stále vzrušenější a hlasitější vzdychání.

Kryštof se rozhodl, že už to nebude Michalovi narušovat žádnými poznámkami, i když jich teda mám na jazyku hned několik – ale viděl a hlavně slyšel, že už tak má Michal sám se sebou co dělat. Spokojeně se usmál a povzbuzený tím Michalovým vzdycháním ho pod krkem zmáčkl ještě o něco silněji a pohyby své dlaně v jeho rozkroku o trochu zrychlil. A ještě o trochu. Líbilo se mu, jak se Michalovo tělo opřené o to jeho chvěje a jak sebou Michal občas pod návalem další slastné křeče celý škubne… Líbilo se mu mít nad ním takovou moc; líbilo se mu, že se Michal tak nekontrolovatelně kroutí a vzdychá díky jeho dotykům.

A Michal si to všechno užíval podobně – jenom z opačné strany. Líbilo se mu, že se může o Kryštofa takhle opírat, líbilo se mu být Kryštofovi takhle odevzdaný a líbilo se mu s Kryštofem takhle rádoby nuceně sdílet, jak s ním to vzrušení šířící se mu z rozkroku do celého těla mává… a jak to vzrušení sílí… a jak se přes něj převaluje…

Ještě několik rychlých pohybů Kryštofovou dlaní – a Michal se se zasténáním celý prohnul a ještě víc se o Kryštofa zapřel, zatímco částečně na Michalovo břicho a částečně do Kryštofovy dlaně v pravidelných záškubech vytékal důkaz o tom, že tohle celý byla prostě nejlepší masáž ever!

Kryštof zatím vymačkal z toho lákavě cukajícího se péra i tu nejposlednější kapičku… Ještě chvilku nechal Michala, aby se o něj opíral, u čehož ho konečně přestal svírat pod krkem a místo toho si zlehounka opřel dlaň o jeho rychle se zdvíhající hrudník… A když slyšel a především cítil, že se Michalův dech zklidňuje, pustil ho úplně, odstoupil od něj – a odešel do sprch, aby si tam u umyvadla opláchl dlaň.

Když se vracel zpátky, Michal si už ručníkem, který rychle vyhrabal z tašky, otíral břicho… Zvedl ale oči ke Kryštofovi a probodli se opatrným, zkoumavým pohledem.

„No, ehm… Nebudeš chtít třeba hodit domů? Když jsme tu dneska zkysli vo něco dýl…?“ zakřenil se nakonec Kryštof. Přišlo mu, že musí říct aspoň něco, protože kdyby to mlčení bylo až příliš dlouhé, mohlo by to, co se právě odehrálo, úplně pokazit… Zůstalo by to prostě mezi náma takový divně trapný a ani jeden bysme nevěděli, co s tím…

„Nebudu,“ zavrtěl Michal hlavou, odhodil ručník zpátky do skříňky – a energicky ji zabouchl. „A ty taky nikam nejedeš. Ještě máme jiný plány.“

„Ale ale,“ pozdvihl Kryštof obočí nad tou náhlou rázností, která vyloženě čišela z Michalových slov i z jeho výrazu, „a jakýpak?“

„No,“ přešel Michal až k němu a úplně samozřejmě mu položil ruce na boky, „masáž zad ti nabízet nebudu, takový kouzla jako to, co jsi mi předvedl ty, fakt neovládám… Ale něco jinýho ti namasírovat zvládnu.“ A s tím přesunul pravačku do Kryštofova klína – a začal tu bouli v jeho rozkroku hladit.

Kryštofovým tělem projelo vzrušení ostré jako šíp, na druhou stranu ale nechtěl, aby mu Michal něco nějak vracel. Jako ne že bych si nedal říct! No ale jestli to navrhuje jenom proto, že má dojem, že mi to musí voplatit… A tak chytil Michala za ruku a od svého těla ji odtáhl.

„Radši bysme měli jít. Někdo sem přece jenom může přijít.“ Dal tak Michalovi šanci k tomu, aby mohl od té své nabídky elegantně vycouvat.

Michal ale nic takového neměl v úmyslu.

„Nezájem! Jsem na řadě,“ oznámil Kryštofovi hlasem nepřipouštějícím námitky… A pak, aby tu příkrost toho svého prohlášení malinko zjemnil, dodal: „Nejseš tu jedinej, kdo si chce trochu pohrát!“

Kryštof chvilku přemýšlel, jak se k tomu pokračování té hry postavit. Mám ho nechat, ať si to teď vede po svým? Nebo to mám dohrát do konce v tom duchu, v jakým jsme začali…? Nakonec se rozhodl pro tu druhou variantu, a tak na Michala tak trochu panovačně přimhouřil oči:

„Hmm, a myslíš, že si něco takovýho zasloužíš? Právo pohrát si se svým kapitánem…?“

Michal rozrušeně polkl. Líbilo se mu, kam to Kryštof nasměroval. No ty vole, tak tohle je ještě o level lepší, než kdyby mě prostě bez řečí nechal, ať ho vykouřím!

„Myslím,“ škubl Michal rukou, aby se vytrhl z Kryštofova sevření, a znovu mu položil dlaň do klína, „že když mě kapitán nechá, ať si s ním pohraju, tak litovat toho určitě nebude…“ Ještě chvilku se mu díval zpříma do očí a hnětl ho v rozkroku, pak se bez rozpaků sesunul do kleku – a začal svou hračku vysvobozovat z kraťasů i z boxerek.

Kryštof vzdychl vzrušením, už jenom když sklopil oči a viděl Michala takhle na kolenou, s tváří kousek od svého klína. A když mu pak Michal skasal oblečení… A když vzal poprvé jeho už pořádně nadrženého ptáka do dlaně… A když se naklonil, aby ho mohl po celé délce olíznout… Kryštof na chvilku samovolně pod tím návalem vzrušení zavřel oči, ale hned je zase silou vůle otevřel, protože z toho pohledu na Michala věnujícího se mu pusou nechtěl přijít ani o vteřinu.

Michal rozhodně nepotřeboval žádné pobízení, nasál Kryštofova ptáka do úst, chvilku ho ještě obšťastňoval jazykem… a pak začal v sice pomalém, ale pravidelném rytmu hýbat hlavou… Jenže Kryštof si nemohl a ani nechtěl nechat ujít tu příležitost, aby i tohle Michalovo hraní dostal trochu pod kontrolu. A tak chytil Michala za vlasy… a začal si sám určovat tempo, jaké se mu líbilo nejvíc.

Michal se jenom pousmál, když ucítil, jak si ho Kryštof začal navigovat a usměrňovat. Nevadilo mu to, poddal se tomu. Jednou je to kapitán, tak ví nejlíp, co chce – a jak toho dosáhnout, no ne? Levou ruku obtočil kolem Kryštofova těla a začal ho hladit a mačkat na zadku, tohle mý pohrávání nijak ovlivnit nemůže. Pokud mě neokřikne. Ale to se mu pro samý vzdychání asi nepovede.

Kryštof se opravdu hlasitě rozvzdychal, protože pro něj celá ta situace byla neskutečně rajcovní. Věděl, že už to dlouho nevydrží, ale nevadilo mu to. Napoprvý není potřeba trhat nějaký rekordy… Vostatně, klečet na těch studenejch kachličkách pro Michala nemůže být nic příjemnýho! V mým pokoji se mu bude klečet líp. Jestli někdy přijde. Jestli si to bude chtít zopakovat.

Ještě chviličku si užíval, jak má Michala pod kontrolou… a jak Michal šikovně nasává jeho ptáka v tempu a do hloubky, jak mu on sám určuje… A pak jeho hlavu pustil, zatímco sténavě vydechl:

„Už… už budu…“

Michal sice ocenil, že mu dal Kryštof možnost to hraní dokončit i jinak než ústy, ale využít toho nehodlal. Přece se nepřipravím o to nejlepší! Jakmile sebou Kryštofovo péro začalo charakteristicky cukat, Michal jenom sotva znatelně povolil sevření svých rtů, ale jinak se Kryštofovi dál věnoval s maximální péčí – a odměnu za tuhle péči spolykal do poslední kapičky. Pak ještě hračku pana kapitána olízal jazykem… A nakonec zvedl oči a samolibě se na Kryštofa zaculil:

„Tak co, byl kapitán spokojenej?“

„Nebyl,“ sehnul se Kryštof, chytil Michala za paži a vytáhl ho na nohy. „Pořád je.“

„Kapitán rád slovíčkaří?“ mrknul na něj Michal… a pak poodešel pár kroků k lavičce, zvedl z ní své triko a začal se do něj soukat.

„Mimo jiný,“ zacukaly Kryštofovi koutky.

„A co ještě kapitán rád dělá?“

„Hmmm… Řídí auto třeba,“ natahoval si Kryštof boxerky a kraťasy, „vážně nechceš hodit domů?“

„Tak jo, proč ne,“ pokrčil Michal rameny. „Aspoň tam budu dřív, už mi docela vyhládlo,“ přiznal.

„Můžeme to vzít i přes nějakou pizzerku,“ nadhodil Kryštof a pátravě na Michalovi zakotvil očima.

Michal mu ten upřený pohled chvilku oplácel, než přikývl:

„Tak ale jenom jestli máš taky hlad…“

„Vo to se vopravdu nemusíš bát! Rozhodně tam na tebe nebudu jenom koukat, jak se láduješ,“ rozesmál se Kryštof.

„Fajn, v tom případě tě zvu,“ usmál se Michal. „Za tu dnešní masáž,“ výmluvně zakroutil pravou rukou. „Ty by ses tím měl vážně živit!“

„Tak třeba jednou budu,“ natáhl se Kryštof po své sportovní tašce. „Ale to je ještě daleko, zatím si s tou myšlenkou jenom tak pohrávám…“

„Jo tak pohráváš!“ významně se na něj zaksichtil Michal.

„A pak kdo tady rád slovíčkaří!“ pobavilo to Kryštofa.

Michal s úsměvem pokrčil rameny.

„Mám dojem, že po dnešku už se budu uculovat pokaždý, když to slovo uslyším,“ prozradil – a vyrazili spolu ze šatny pryč.