Ropičáci

Říká se, že v partnerským vztahu hrozí krize po třech, sedmi a desíti letech. Aspoň ve všelijakých psychologicky laděných příručkách se na to upozorňuje. Je v nich teda hlavně plno nápadů, návodů a mouder, jak si takový spokojený partnerský, ale třeba i pracovní vztahy vybudovat a udržovat, a já se jima veskrze snažím řídit, takže mi přijde, že to všechno docela funguje – a že tedy všeobecně v těch knížkách nejsou žádný bláboly. Ale kruci, nemusel bych se na vlastní kůži přesvědčovat o fungování úplně všeho, ne? A tedy právě i o tom načasování těch krizí.

Sedm let…

A to jsem se chtěl Patrika zeptat, co říká na registrovaný partnerství. Teda jako ne všeobecně, jeho názor samozřejmě znám, ale co by říkal na registrovaný partnerství nás dvou. Přišlo mi, že on je ten pravej, že s ním by to dávalo smysl, že s ním bych chtěl. A zatím…

Sedm let!

Ono teda… celej ten poslední rok byl takovej… divnej. Něco nějak nebylo ono. Něco drhlo. Něco skřípalo. Někde. Občas. Ale znatelně. A já si říkal, tak jasně. Jsme spolu už hodně let, zrajeme, měníme se, něco se v nás přeskládává, tak se dá předpokládat, že to občas někde zaskřípe a zadrhne.

Jenže v posledních měsících už to bylo výraznější a výraznější. Patrik se choval… jinak. Zvláštně. Divně po mně pokukoval, a když jsem se na něj podíval, rychle uhnul očima. Byl zasmušilejší. Zamyšlenější. Mlčenlivější. Odtažitější. Roztěkanější.

Asi pětkrát během tý doby jsem se ho zeptal, co se děje. Prosil jsem ho, ať se mnou mluví. Jenom krčil ramenama a opakoval, že je všechno dobrý, že je akorát unavenej, vyšťavenej. Pošestý jsem rovnou navrhl, jestli se mnou nechce začít chodit k párovýmu terapeutovi. Že jsem na jednoho dobrýho dostal doporučení. Díval se mi do očí dýl než obvykle… a pak řekl, že možná.

Víc jsem na něj nenaléhal. I to jeho možná mi v tu chvíli přišlo dostatečný. Bral jsem to jako takovej jeho vzkaz, že si taky uvědomuje, že to teď mezi náma nějak nefunguje, ale že to budeme řešit. Bral jsem to jako příslib, že to budeme řešit – a že to vyřešíme. Ulevilo se mi. Uklidnil jsem se. Protože my přece zvládneme všechno.

A já teď přijdu z práce… a najdu ho tu sedět na gauči a brečet tak, že se celej chvěje a třese. A když ke mně zvedne ten svůj uslzenej, ztrápenej pohled, vytáhnu si z jeho očí všechny ty střípky, který mi doteď v tý skládance zvaný Náš vztah chyběly. A který mi to celý zkreslovaly.

A najednou dostanu úplně novej obrázek.

Tohle nezvládneme.

Tohle je konec.

Po sedmi letech o svýho Ropičáčka přijdu.

***

Necelý dva týdny zpátky to bylo přesně sedm let od chvíle, co jsem zadýchaně stoupal na beskydskej vrcholek Ropice, zatímco nějakej vysportovanej týpek to zrovinka bral dolů. Poklusem. Obdivně, ale taky tak trochu závistivě jsem se na něj zahleděl, když mě míjel… A pak jsem se zapřel loktama o kolena – a znovu jsem se odhodlaně zadíval na strmě stoupající kamennou stezku.

„Seš v pohodě?“ ozvalo se za mnou najednou, a když jsem se ohlídl, tak ten běžec postával pár metrů pode mnou a poněkud znepokojeně mě pozoroval.

„Jo, jasně!“ zavolal jsem na něj a snažil jsem se, aby nebylo slyšet, jak lapám po dechu. „Jen si tak říkám, že místo Ropice by mi byla stačila jenom Ropička, mohl jsem si tuhle strmou zacházku ušetřit…“

„Hahaha! Ale přece bys to nevzdal, už jsi jenom asi kilásek od vrcholu! Pokračuješ pak přes Ropici ještě dál, nebo se vracíš?“ doptal se ještě.

„Vracím, chci pak dojít až na Prašivou, když už jsem jednou vyrazil do hor, proč?“

„Jen tak, dělám si představu o tvým trasovým profilu,“ pokrčil s úsměvem rameny. „Tak se měj!“

A zatímco on to vzal dolů opět s rozběhem, já se tempíčkem co noha nohu mine doploužil na vrchol, dal jsem si tam rychlou svačinku – a pak jsem začal pomalu sestupovat zpátky. A když jsem došel k rozcestníku s lavičkou, tak koho na ní nenajdu polehávat a nastavovat svý opocený tělo dopoledním jarním slunečním paprskům?

„Copak, už jsi splnil svůj denní limit naběhanejch kilometrů? Nebo prostě chytáš bronz?“ oslovil jsem pro změnu já jeho.

„No to taky,“ usmál se a způsobně si sedl na kraj lavičky, aby mi vedle sebe udělal místo, „ale hlavně jsem se chtěl přesvědčit, jestli v pohodě sejdeš dolů… Jestli tě tam nahoře třeba neranilo.“

„Hm, a kdyby? Běžel bys mě tam křísit?“

„To ani náhodou! Ale zavolal bych horský službě,“ ukázal palcem za sebe, kde na rozcestníku byla kromě směrovníků připíchnutá i informační tabulka s telefonním číslem právě na horskou službu, „jestli by to tam trochu neobkroužili vrtulníkem…“

„A tak proč ne,“ rozesmál jsem se, „místní plátky by byly vděčný za takovou zprávu, úplně vidím ten titulek! Horská služba nasadila svou nejlepší techniku, aby poté zjistila, že turista, který měl dle hlášení kolabovat, ve skutečnosti jenom vyspával po náročné túře, haha! Jenže za takovej planej výjezd helikoptéry bych se asi nedoplatil!“

„Třeba by tě aspoň svezli, měl bys zážitek,“ bavil se. „A kdo ví, třeba bys měl štěstí i na to, že v tý posádce by byla nějaká sexy zdravotnice,“ mrknul na mě.

A já se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. Tušení jsem už měl, můj gaydar totiž funguje celkem obstojně…

„No to by byla právě smůla – já jsem totiž na zdravotníky, víš,“ prozradil jsem mu tedy.

„Jo takhle! Hm, a musej to být vyloženě zdravotníci? Nebo můžou pracovat i v jiným oboru?“ zakřenil se – a z toho jeho pohledu jsem se dovtípil, že ani tentokrát mě mý tušení nezklamalo.

„V jakým třeba?“

„Třeba v ajtý,“ nadhodil.

„Tam, předpokládám, pracuješ ty…?“ ujasnil jsem si to, a když přikývl, dodal jsem: „Tak v tom případě jo, můžou být i z ajtý.“

„Super!“ usmál se potěšeně, jenže pak se oproti mýmu očekávání z tý lavičky zvedl a zadíval se na mě, jako kdyby byl nejvyšší čas se rozloučit. „No hele, Ropičáku, nechci nic říkat, ale už tu sedíme moc dlouho, to je na túrách vždycky blbý – rozsedět se…“

„Hm, no, na tom něco je,“ uznal jsem a snažil se netvářit moc zklamaně.

„Co se radši rozsedět o dva kilásky dál?“ pokračoval ovšem onen ajťák – a vůbec neskrýval, jak ho těší pozorovat, jak se moje zklamání mění na nadšení. „Je tam turistická chata, čepujou tam Birella.“

Nad půllitrem točenýho nealka jsme si mimo jiný vyměnili telefonní čísla, no a zatímco Patrik už se pak vydal na sestup ke svýmu autu, mě čekala ještě dobře patnáctikilometrová procházka. Ale pamatuju si, že jsem celou tu trasu absolvoval s úsměvem na rtech.

Jako kdybych tušil, že přesně v tu chvíli, v ten den, se začala psát naše historie. Ropičácká historie. Tak že jo, někteří se ve vztahu oslovují méďo, jiní třeba myšáku… No a my jsme jeden pro druhýho byli vždycky Ropičák.

Vždycky.

Až do teď.

Nějak mám dojem, že tomuhle něžnýmu oslovování právě odzvonilo.

***

Srdce se mi už dopředu stáhne bolestí a hrdlo úzkostí, přesto ale ta nejsilnější emoce, která mě celýho obalí a zahltí, je strach. Ne strach o nás, ale strach o něj. Protože přece jenom, takhle zoufale, ztrápeně by se na mě nedíval, kdyby mi chtěl prostě jenom úplně obyčejně oznámit, že ode mě odchází…

„Páťo…? Páťo, co je?“ odhodím batoh na zem, těch pár kroků ke gauči skoro uběhnu a před Patrika si přikleknu. „Co se stalo?“ začnu ho konejšivě hladit po stehnech.

Aniž by uhnul očima z mých, položí ruce přes ty moje.

Vklouznu dlaněma do těch jeho a stisknu je.

On ty moje začne drtit.

Vyděsí mě to ještě víc, než už jsem.

„No tak, co je…? Mluv se mnou…“

Jenom zavrtí hlavou, jako kdyby slova byly víc, než teď zvládne.

Přesunu se z podřepu na kolena, ale dál pevně svírám jeho dlaně, hledím mu do očí a pohledem se ho snažím povzbudit k tomu, aby mi aspoň něco řekl. Uleví se mu. A mně taky, protože tahle nejistota…

Patrik si ještě chvíli skousává rty, sbírá odvahu i sílu… a pak vyvzlyká:

„On… on umřel…“

Trhnu sebou.

To jeho nečekaný sdělení mnou projede jako blesk. Pálí to, bolí to… a páchá to škody, který už nepůjdou nikdy spravit…

„Kdo? Kdo umřel…?“ zeptám se potichu a cítím, jak se mi do očí taky derou slzy. Proboha, snad ne jeho brácha?! Nebo táta? Nebo nějakej jeho kolega…?

„V-Vašek…,“ vydere se mu ze rtů.

Jméno, který jsem od něj nikdy dřív neslyšel.

„Vašek…? Jakej Vašek?“ hlesnu… Ale ještě dřív, než ze mě ta otázka vyjde úplně celá, tak tu odpověď už znám.

Takže Vašek. Tak se jmenuje. Ten druhej. Nebo do prdele ten první?! Prostě ten, kvůli kterýmu byl Patrik posledního půl roku zasmušilejší, zamyšlenější, mlčenlivější, odtažitější, roztěkanější.

Pochopím to všechno v jedný jediný vteřině.

Patrik vidí v mých očích, že jsem to pochopil.

Dál mu po tvářích tečou horký slzy a nedokáže přestat brečet, cítím ale, jak se celej napne… a jak jeho pohled malinko, nepatrně zostražití…

Mě se ale přece nemusí bát. Já ho miluju. A on mi právě oznámil, že… že… že mu srdce puká bolestí… Tím pádem mý srdce začne automaticky krvácet taky. Za něj. S ním.

Vyvleču dlaně z těch jeho… a vztáhnu k němu ruce… a přitáhnu si ho z gauče dolů, k sobě, do náručí.

A pevně ho obejmu, tak pevně, jako kdybych z něj chtěl všechnu tu bolest vycucnout, jako kdybych chtěl všechny ty jeho slzy vsáknout do sebe dřív, než je bude muset vybrečet on… A hladím ho a kolíbám ho v náručí a skrápím jeho triko svýma vlastníma slzama…

A do mezer ve skládačce nazvaný Náš vztah zapadají další puzzlíky.

Celkovej obraz se zase přetváří.

Třeba to zvládneme.

Třeba to není konec.

Třeba je to jenom jedna z mnoha krizí. Předpovězená všema těma moudrýma příručkama.

A třeba i na tuhle… na tuhle hodně specifickou krizi… existuje návod…

***

Ten den už si neřekneme nic.

Nechám ho, ať se vybrečí. Uvařím mu polívku. Poradím mu, ať se zkusí trochu vyspat.

Chovám se k němu, jako kdyby mu umřel… brácha, táta nebo kolega.

A on mě nechá, ať ho opečovávám, a taky se chová, jako kdyby mezi náma bylo všechno při starým. Jako kdyby mu prostě jenom umřel někdo, koho měl hodně rád, a tak teď ode mě potřebuje víc péče a ohledů, ale jinak jsme to pořád my, pořád je to on, můj miláček, a pořád jsem to já, jeho partner a nejlepší přítel.

A já na to… dokážu přistoupit, dokážu vždycky na devětapadesát minut sám sebe oblbnout a uvěřit tomu, že přesně to se děje. Že přesně tak to je.

A pak přijde ta jedna minuta, kdy mi naplno dojde absurdita týhle situace.

Opečovávám tu svýho miláčka, kterýmu umřel jeho miláček.

Jenom dodám, že já jsem ale naživu. Až příliš naživu. Takže během tý minuty, během tý jedný minuty v každý hodině si přímo fyzicky odžiju, jak mi někdo vytrhává srdce z těla.

Pak si ho násilím do hrudníku vrátím…, aby mohlo bušit pro Patrika, pro mýho Ropičáčka, kterýho miluju nejvíc na světě…

A za devětapadesát minut se to opakuje.

V noci Patrik konečně usne. Pozoruju ho… a jedna moje část je šťastná. Vděčná. Přeju mu, že dokázal usnout, jsem rád za něj, že se mu povedlo od tý jeho bolesti aspoň na chvíli utýct.

Ale druhá moje část zvedne ze země to mý znovu z hrudníku vytržený srdce… Rozpřáhne se… A vší silou ho tomu hajzlovi mrští do ksichtu.

***

Další den je tomu předchozímu dost podobnej.

Oba si vezmeme volno z práce. A pak kolem sebe doma tak nějak podivně našlapujeme.

Patrik se co chvíli rozbrečí. A já ho obejmu, hladím, konejším.

Taky zajdu na nákup. Netuším, na co může mít chuť někdo, kdo se zrovna snaží v duchu s někým rozloučit. S někým, koho zjevně dost miloval.

Vím ale, na co má chuť někdo, komu zeje v hrudníku velká černá díra.

Na nic.

Vezmu víno. Vezmu čokoládu. Zavrtím nad sebou hlavou a tu čokoládu vrátím do regálu. Pak po ní sáhnu znovu. Vezmu párky… a čerstvý rohlíky. Na zahnání hladu to bude stačit.

Domů se pak vracím oklikou. Hodně dlouhou oklikou. Těch asi osm set metrů si protáhnu na skoro čtyři kilometry. Patrik bude mít… ehm… Patrik by měl radost. Jak dělám něco pro svý zdraví.

Ten starej Patrik. Můj Ropičák. Ten by měl ze mě radost.

Kdežto tenhle novej Patrik… tenhle cizí…

Pohodím hlavou… a kousek od baráku to zase otočím.

A ty čtyři kilometry zvednu skoro na osm.

***

Večer už to nevydržím. Nejde to. Ani při mý nejmaximálnější snaze to prostě nejde. V hrudníku už sice nemám srdce, jenom nějakej… popílek, přesto jsem pořád ještě člověk. Jenom člověk. A mám svý limity.

A ostatně… Patrik taky.

Při pohledu na něj, jak se zhrouceně krčí na gauči a jak se mu třesou ramena, ve mně všechno zjihne.

Jdu si sednout k němu. Zkusmo ho pohladím po těch jeho zoufalstvím nahrbených zádech. Neodtáhne se.

Přehodím si jeho nohy přes stehna. Přitáhnu ho k sobě do náručí.

Opře se o mě, stulí se ke mně. Zaregistruju ale, že zatímco já ho objímám, on mě ne. On to mý objetí jenom pasivně přijímá. Bere si, ale nic nevrací. Protože vracet nechce. Ne mně. Ucítím, jak mě tohle uvědomění bodá do břicha… Ale ošiju se a tu bolest v okolí žaludku zkusím nenápadným vrtěním rozhýbat.

Jinak nedělám nic. Nechávám to tak. Chvilku. Dávám mu prostor. K čemukoliv.

Využije ho tak, že dál mlčí, sám se utápí v tý svý bolesti, ve vzpomínkách…

A tak ho tiše vybídnu:

„Nechceš mi to už konečně všechno říct?“

Zase mlčí. Ale je to takový jiný mlčení. Přemýšlivý. Váhavý.

„Když,“ popotáhne, „já tě do toho nechci zatahovat…“

Celej se napnu. Jedno mý já málem vyletí z kůže. To sis měl kurva rozmyslet dřív, než jsi mě do toho zatáhl!!! Nebo spíš, než jsi jeho zatáhl mezi nás!!! Neměl tady co dělat!!!

Ale spolknu to. Spolknu to, uvězním to v sobě… a potichu řeknu:

„Pomůže ti dostat to ze sebe. Tak to pro sebe udělej.“ A po chvilkovým zaváhání dodám: „A pro mě taky.“ Ještě aspoň něco pro mě snad udělat můžeš. Jestli ne z lásky, tak aspoň… ze slušnosti… Slzy mi vyhrknou dřív, než si to vůbec stihnu uvědomit, ale nevadí. Patrik si toho stejně nevšimne. Jeho pozornost je zaměřená úplně jinam. K někomu jinýmu.

Ještě to chvíli trvá, než začne.

„On je… on byl… Seznámili jsme se před půl rokem na jednom diskuzním fóru. Kecá se tam o dnešní době, o politice i ekonomice, o tom, jak je všechno na hovno a tak… Vašek tam ale vyčníval, víš, mně prostě přišlo, že ty jeho výkřiky, jak už to tady nedává a ani nechce dávat, jsou míněný fakt jaksi vážně, na to, že mu bylo sotva dvacet… Tak jsem se na něj trochu víc zaměřil. Chvilku jsme se ještě bavili tam, pak jsme přešli na appku… Řekl mi, že má hraniční poruchu osobnosti. Víš, co to je?“

Němě přikývnu. Neznám o tom teda žádný velký detaily, ale něco se ke mně doneslo, jako asi ke každýmu, kdo má v dnešní době oči i uši trochu dokořán a zajímá se o okolní svět. Nebo kdo si čas od času prolistuje nějakou psychologicky laděnou příručku, že jo.

Patrik polkne.

„Hm, já už to teď vím taky… No, každopádně… prostě jsme si jenom povídali, snažil jsem se ho nějak rozptýlit, přivíst na veselejší myšlenky. A bylo to moc fajn, týden, dva, bral jsem ho jako jakýhokoliv jinýho kámoše…“

Nedá mi to, abych se nezeptal:

„Hm, tak když jsi ho bral jako jakýkoliv jinýho kámoše, tak proč jsi mi o něm vůbec nic neřekl? Že ses s někým seznámil? Že si píšete?“

Odmlčí se. Na dlouho.

A když už si začnu myslet, že jsem tím svým dotazem přestřihl jeho svěřovací nit natrvalo, sotva znatelně zavrtí hlavou a hlesne:

„Nevím… Asi mi přišlo, že… Nevím. Že možná… by tě to zbytečně znepokojilo…“

Dlouze si povzdychnu. A odmlčíme se oba.

Pak mu začnu dlaní znovu hladivě přejíždět po paži… a tím ho vybídnu, aby pokračoval.

„No, on pak… on pak ale najednou otočil, víš, a začal být takovej… skoro až nepříjemnej, vzteklej. A znovu začal nadhazovat, jak je to všechno špatně a na hovno a že už to nezvládá a ani to zvládat nechce… A já prostě… začal jsem se bát, aby si fakt něco neudělal… Ale zároveň jsem taky chtěl zjistit, jestli mě nějak netahá za nos. Víš, že jako píše srdceryvný vzkazy, kdežto ve skutečnosti je to jenom nudící se týpek, co se dobře baví. Tak jsem mu navrhl, jestli se nechce sejít. A jel jsem za ním.“

„Kam…?“

„Do Olmiku.“

„Do Olmiku…? A kdy jako?“

„No… ještě v tom říjnu…“

„To nemyslím,“ zavrtím hlavou, „já myslím… kde jsem byl já? Zatímco tys byl v Olomouci?“ Protože si nevzpomínám, že bysme měli někdy během posledního půl roku oddělenej program, že jako já bych jel třeba za rodinou – a on zůstal tady, nebo že by on jel někam na služebku, nebo tak něco…

„No tys byl v práci… Já jsem si vzal dovolenou,“ vysvětlí.

A mně se do břicha zabodne další nůž. Tak takhle je to! Kvůli němu mu tý dovolený líto nebylo, co?! Kdykoliv jsem po něm chtěl já, ať si vezme jeden den volno, že si uděláme pohodovej den, tak to ne, to je prý škoda, prý si tu dovolenou šetří, až budeme chtít vyrazit někam na dva nebo tři týdny, a na krátký výlety že nám stačí víkendy. Ale pak se objeví někdo cizí, novej, někdo… někdo…

Polknu, abych to svý jedovatý, žárlivý já dostal trochu pod kontrolu. Protože zase jasně, mně přece nešlo o život, že jo. Já jsem chtěl s Patrikem jenom podniknout něco příjemnýho, zábavnýho. Kdežto u něj se bál, jestli si nechce něco udělat, tak mu ten čas věnoval… Vlastně je to hezký. Milý. Vždycky byl takovej ochranitelskej. O mě se přece tenkrát taky strachoval, v ten den, kdy jsme se seznámili…

„No, a… co jsi teda zjistil? V tom Olmiku?“ pobídnu ho k pokračování. I když už se mi dopředu navaluje z toho, co se dozvím.

„Že je… že byl,“ opraví se Patrik a vzlykne, „šíleně fajn…“

A máš to! s gustem kopne jedna moje část do tý druhý, až sebou škubnu. Teď tu budeš sedět a poslouchat, jak tvůj přítel pěje chválu na tvýho náhradníka!!!

„Byl fakt… milej, hodnej, vtipnej… a inteligentní, neskutečně inteligentní, vážně, to jako… chvílema jsem až zíral, jakej má přehled a do čeho všeho vidí…“

„Ehm,“ udělám tomu jeho chvalozpěvu přítrž, „a byl teda vážně… jakože, poznal jsi na něm, že je nějak nemocnej?“

„Na tý první schůzce ne, to byl… to byl prostě skvělej, celej zářil. Jenže zároveň právě hodně mluvil i o tý svý nemoci a o psychiatrech, kolik jich už vystřídal a jak to celý bere jeho rodina a prostě… Tohle by si nevymyslel, bylo mi jasný, že na mě nic nehraje.“

„Hmm,“ udělám jenom, zatímco rychle prodýchávám další nával bolesti i žárlivosti, tentokrát způsobenej tím Patrikovým slovním spojením první schůzka. Kolikpak jich asi celkem bylo? Kolika z nich se ještě takhle zprostředkovaně budu nucenej zúčastnit…?! A stejně jako v sobě spolknu tady tenhle špičatej komentář, spolknu i svůj úsudek ohledně tý Patrikovy neochvějný jistoty týkající se věrohodnosti toho, co mu ten kluk všechno nakukal. Pokud byl tak neskutečně inteligentní, tak kde bere Patrik tu jistotu, že ho opravdu jenom netahal za nos? Inteligentní lidi uměj lhát hodně dobře a přesvědčivě, když na to přijde. Ale… to už je teď jedno, že? Teď už je tohle všechno jedno.

„Po tý mý návštěvě bylo zase všechno chvíli dobrý, zalitý sluncem… A pak přišel zase zlom,“ vypráví Patrik dál.

„Což je typický pro hraničáře,“ neodpustím si.

„To je pravda,“ kývne Patrik. „A já jsem si to i uvědomoval, jenže… ono… Nedalo mi to.“

„A jel jsi tam zase,“ zkonstatuju.

„Jel,“ vydechne tiše.

„A průběh byl stejnej,“ zase zkonstatuju. Začíná se mi to všechno skládat do druhýho obrazu… Obrazu s názvem Jejich vztah.

Stáhnou se mi vnitřnosti, znovu se mi z toho všeho navalí…

Takže: Patrik si s ním dopisoval a volal, dokud to bylo dobrý, a jakmile to přestalo být dobrý, jakmile ten… ten… sakra, nedokážu mu prostě přijít na jméno!… začal vyhrožovat sebevraždou, tak se Patrik pokaždý sbalil a jel za ním.

A někdy mezi tím mluvením nad kávou a procházkama se spolu zvládli i vyspat.

Pak Patrik zase odjel… a všechno to začalo nanovo.

To tak jako v kostce, jak jsem si to uvnitř sebe sestavil.

A Patrik mi to během následující půlhodiny víceméně i potvrdí… Plus přidá pár detailů. Ze kterých se potřebuje vymluvit, který potřebuje říct, který potřebuje nechat zaznít… Ale který jsem já tak úplně nepotřeboval vědět. Ale co, že jo, když už jsem se dal do skládání těch puzzlat, tak ať to mám kompletní.

Blbý je, že s každým dalším puzzlíkem jsem uvnitř sebe víc a víc podrážděnej. Víc a víc naštvanej. Na Patrika. I na toho… na toho Vaška. Vím, že bych neměl být. Minimálně na něj ne. Když byl psychicky nemocnej. Na druhou stranu… vážně byl?! Ono na psychický nemoci je hloupý to, že často nemá žádný doprovodný příznaky. Zvýšená teplota, kašel, nateklý mandle, vyrážka… nic. Potom holt záleží na tom, jak pacient tu svou nemoc podá svýmu psychologovi. A psycholog si to poslechne – a řekne: nemocnej. Hmm. A pak si to poslechnu já – a řeknu: obyčejnej vyděračskej sobec.

To jsme ostatně všichni, no ne? Sobci. Vašek byl. Patrik je. A já jsem taky. Protože jsem chtěl mít svýho Ropičáka jenom pro sebe. Chtěl jsem s ním dokonce uzavřít registrovaný partnerství! Chtěl jsem, aby celej svět viděl, že je můj. Že patříme jeden druhýmu.

No. A takhle jsme my všichni, sobci, dopadli. Nemáme nikdo nic. Nemáme nikdo nikoho. Zbyla jenom spousta lítosti a bolesti a beznaděje.

***

Pomalu se blížíme k závěru. K finální scéně celýho tohohle… dramatu. Který se mě tak neuvěřitelně dotýká, ale přitom si připadám, jako bych byl úplně mimo tohle všechno. Jako bych prostě jenom poslouchal Patrika, kterak mi zkouší převyprávět film, co jsem neviděl.

Kéž by to tak bylo. Kéž bych se mohl rozhodnout, jestli tenhle film vidět chci… nebo ne. Kéž bych se mohl rozhodnout, jestli chci v tomhle podělaným filmu hrát.

Ale on se mě nikdo nezeptal. On mě ani nikdo neupozornil, že už se natáčí. A já tu teď najednou přebírám Oscara za hlavní roli… Nebo spíš, v mým případě, Zlatou malinu. Shnilou, plesnivou malinu.

„No a jak teda… proč… Co se mu stalo? On teda nakonec fakt… Sám… Nebo…,“ nasměruju Patrika k tomu, aby to konečně dořekl všechno, ačkoliv sám nedokážu vyslovit ani tu otázku. Celou. Jestli se vážně… Vašek sám… A uvědomím si, že doufám, že Patrik řekne, že ne… a že Vaška třeba srazilo auto někde na přechodu… Protože by v tom byla jakási úleva, nebo jak to říct. Osudu totiž člověk tak jaksi nezabrání, ale sáhnout si na život sám? Sotva ten život vůbec stihl pořádně začít?!

„V pondělí mi zase volal, jak je na dně. Ať zase přijedu,“ chvěje se Patrikovi hlas. „A já jsem… No prostě jsem už tomu jeho vyhrožování, jak to tu chce zabalit, nepřikládal takovou váhu… I když jsem věděl, že už se dřív o sebevraždu pokusil. Jenomže přece jenom… bylo to pořád dokolečka… Tak jsem mu řekl, že se mi to teď nehodí. Že se uvidíme zase za týden, jak jsme se domluvili původně. A on… řekl, že teda jo. Zněl… zněl smířeně, a mně se ulevilo, že teda… že je všechno v pohodě, že nemusím řešit žádnou krizovku… No, a v úterý…,“ vzlykne Patrik a chvilku mu trvá, než se zase sebere, „v úterý mi od něj přišla zpráva. Kolem oběda. Že mě miluje… a že mu budu chybět… Volal jsem mu zpátky, ale nezvedal mi to. A pak mi odpoledne volala jeho ségra. Spolykal nějaký prášky. Stejně jako v sedmnácti… Akorát teď už se záchranářům nepovedlo ho vzkřísit.“

Patrik se znovu rozeštká a zhroutí se mi do náručí, a tak ho k sobě znovu přivinu tak pevně, jak jsem jenom schopnej. A rozbrečím se taky, jenže na rozdíl od něj nevím, proč přesně brečím.

Jo, Vašek… byl to mladej kluk. Jasně, že je mi líto, že mu bylo psychicky tak zle, že se rozhodl to tady zabalit.

Jenže nebudu kecat, nebrečím jenom kvůli němu. Brečím i kvůli Patrikovi, protože je pro mě nesnesitelný ho vidět takhle trpět… a neumět mu nijak pomoct. A jsem na Vaška strašně moc naštvanej za to, že mýmu Ropičánkovi takovouhle bolest způsobil.

A brečím i kvůli sobě. Hodně brečím kvůli sobě. A jsem na Vaška strašně moc naštvanej za to, že tohle způsobil mně.

A brečím kvůli tomuhle podělanýmu světu, ve kterým tu musíme žít… a ve kterým se takovýhle věci dějou…

A brečím, protože mám strach, že už nikdy nenajdu důvod k tomu, abych brečet přestal.

***

Skrz všechny ty prolitý slzy jako kdyby z nás vytekla i naše schopnost mluvit. Prostě se jenom objímáme… a brečíme… A pak už brečí jenom Patrik… A pak už nebrečíme nikdo a objímáme se mlčky… A pak se objímat přestaneme a chvilku vedle sebe jenom tak sedíme… A pak si zajdu dát sprchu a jdu si lehnout do postele… A pak za mnou přijde Patrik… A zase se obejmeme.

Odkašlu si, abych zjistil, jestli ještě vůbec najdu svůj hlas.

„Nebyl jsi za něj zodpovědnej,“ hlesnu. Potřebuju, aby to zaznělo. A on to potřebuje slyšet. „A udělal jsi všechno, co šlo.“

„To si právě nemyslím,“ šeptne.

Au. Au. Au. Au.

To si právě nemyslím…? Každý slovo v tý větě je jak šíp, kterej se mi právě zaryl do těla.

Tak on si to nemyslí…

Dával Vaškovi svůj volnej čas. Dával mu svou energii. Daroval mu svoje úsměvy. Dal mu… sebe. Dával mu tohle všechno – co ale předtím ukradl mně.

Dělal pro něj, co uměl. Snažil se mu ukázat, že život umí být i krásnej. Snažil se ze všech sil, tak usilovně, že mu jaksi vůbec nedošlo, že aby zachránil jeden život, kliďánko zničí jinej. Ten můj. Jo, obětoval mě. Pro něj. Obětoval pro něj nás. Obětoval pro něj sedm našich společných let… a obětoval pro něj naši budoucnost.

A ještě mu to přijde málo?!!

Odtáhnu se od něj a sednu si, přitáhnu si peřinu až k bradě… a i v tý tmě se na něj zkoumavě zahledím.

„Co jsi ještě podle tebe mohl udělat víc?“

„No… odstěhovat se za ním.“

Obočí mi vyletí až ke stropu… Ale vší silou se donutím, aby můj hlas zněl klidně, když se ptám:

„Myslíš, že by to pomohlo?“

Jako vážně? Vážně tu teď sedím na naší posteli v naší ložnici a bavím se se svým stále ještě partnerem o tom, jestli by náhodou jeho milencovi nepomohlo, kdyby se se mnou ten můj partner rozešel??!!!

„Možná jo. Jeho ségra mi říkala, že hrozně pookřál od tý doby, co se známe… A i jejich rodiče si toho prý všimli. Že mám na něj dobrej vliv. Jeho máma mi i děkovala, že jsem na něj trochu zapůsobil, aby začal zase brát nějaký léky, který předtím odmítal…“

Po zádech mi začne týct studenej pot. Co to kurva… Nacházím se vůbec ještě pořád ve svý původní realitě?! Nebo jak je možný, že se postupně dozvídám o tom, že Patrik skoro půl roku žil druhej život, ve kterým byl přítelem nějakýho jinýho kluka, seznámil se i s jeho rodičema, vybavoval se s jeho ségrou… A já jsem o tom neměl ani tušení?!

Přesto to ale na Patrika nejsem schopnej všechno takhle napřímo vybalit. Připadá mi pořád tak zranitelnej… a zraněnej… Ten jeho tichej hlas, to občasný vzlyknutí… A ty nejistoty uvnitř něj, že možná mohl zachránit něčí život – a nezvládl to…

„Možná by mu to pomohlo – ale jenom na chvilku,“ řeknu tedy. „Nakonec by si zase našel důvody, proč už se mu nechce žít… Tohle je nemoc, Patriku. A ty nejsi ten lék.“ Jakkoliv sis to možná myslel… nebo to tak chvíli i vypadalo.

„Třeba jsem se mohl snažit víc,“ vzdychne nešťastně… a znovu se rozbrečí. „Promiň,“ omluví se, úplně poprvý za celou dobu se mi omluví, „ale když on mi tak chybí, tak strašně moc mi chybí…“ A než se stihnu poprat s další vlnou bolesti, co se mi zarývá do páteře, nasadí tomu korunu: „Přijde mi, že už to tu nemá cenu.“

„Co nemá cenu…?“ přeptám se konsternovaně.

„Tohle všechno. Život. Bez něj.“

.....

Vážně tu teď sedím na naší posteli v naší ložnici… a poslouchám kluka, kterej mi ještě měsíc nebo dva zpátky tvrdil, že mě miluje, jak mi říká, že jsem pro něj v podstatě totálně bezcennej? Že všechno, co jsme spolu sedm let budovali, den po dni, týden po týdnu, je pro něj bezcenný? Protože poté, co ztratil někoho, koho znal sotva půl roku, tak už pro něj nemá cenu tady na tomhle světě zůstávat…?! Nemá cenu zůstávat se mnou…??!

„Opovaž se!“ vyletí ze mě – a vlastně vůbec nevím, který části mýho já za to vděčím. Asi nějaký automatický, kterou momentálně vůbec neovládám. Haha, abych nakonec taky neměl rozdvojenou, nebo spíš minimálně rozčtvrcenou osobnost, když jedna moje část neví, co dělá jiná…

„Opovaž se o tom byť jenom uvažovat!“ vypadne ze mě pokračování – a asi to za mě mluví to moje stále ještě zamilovaný a milující já, to, který s Patrikem sedm let budovalo náš vztah, den po dni, týden po týdnu. „Seš zdravej, mladej, není ti ani třicet! Ještě tě čeká spousta pěknýho! Čemu a komu bys tím jako pomohl, kdybys to tady vzdal? Jeho by to zpátky nepřivedlo!“

Pak nastoupí mý druhý já, takový už trochu naštvanější, podrážděnější. Jízlivější. Toužící trochu kolem sebe sekat drápama. Protože Patrik tady není jedinej, kdo trpí! Jenom si toho jaksi pořád ještě neráčil všimnout… „Tohle černý období nepotrvá věčně! Nejsi sakra jedinej na světě, komu někdo umřel! A nevšiml jsem si, že by všichni pozůstalí páchali sebevraždy!“

Nakonec se zjeví mý třetí já. Vysílený tím vším, do čeho nedobrovolně spadlo. A zároveň odhodlaný se bránit, aby nespadlo ještě hloubějc. A tak se zvednu z postele a vztekle na Patrika zavrčím: „Do prdele, s takovýma řečma na mě vážně nechoď!“ Pak popadnu svou peřinu – a vysmahnu z ložnice pryč. A ustelu si v obýváku na gauči.

Kam za mnou přijde mý další já, v pořadí už čtvrtý. Ďábelský. Arogantní. Zlý. Chladný. A začne se uvnitř mě téměř hystericky chechtat. Protože tohle všechno, tyhle sračky, ve kterejch jsem se z ničeho nic ocitl, jsou tak strašně ne-u-vě-ři-tel-ný, až je to vlastně celý hrozně vtipný. A člověk se tomu musí smát, aby si zachoval zdravej rozum.

A z toho smíchu přejdu volně zase do pláče. A pak se zase směju… a pak zase brečím. No vždyť to říkám, že jsem taky nemocnej, tohle je typická maniodeprese…

Ne, nechci si z toho dělat srandu. Nechci to zlehčovat.

Ale zároveň to nedokážu… pobrat. Mozkem. Hlavou. Logikou. Ale ani srdcem. Nedokážu se v tom zorientovat. Nedokážu to celý rozklíčovat.

Nedokážu prostě přijít na to, kdy a kde jsem udělal chybu.

Kdy přesně a proč jsem pro Patrika přestal být někým, koho miluje a na kom mu záleží, a začal jsem pro něj být jenom… jenom vedlejší přípustná ztráta v projektu nazvaným Zachraňme Vaška?!

***

V následujících dnech kolem sebe s Patrikem chodíme po špičkách. Chováme se jako dva anonymní spolubydlové někde na koleji, žádná přehnaná srdečnost, žádný velký úsměvy… A už vůbec ne žádný dotyky, intimnosti, nic takovýho. Ostatně, nadobro jsem si ustlal v obýváku, do ložnice se chodím akorát převlíkat… Prostě řešíme spolu převážně praktický a takový… obyčejně lidský věci. Pro někoho nezúčastněnýho by to skoro mohlo vypadat, jako že mi onemocněl třeba brácha – a já se o něj starám… A vlastně to tak ve svý podstatě i je. Protože i když jsem na něj vnitřně nesmírně naštvanej za to, co mi udělal, a teoreticky by se na mě nemohl nikdo zlobit, kdybych se na něj vykašlal a nechal ho, ať se se vším popere sám, tak reálně toho nejsem schopnej. Pořád mi na něm záleží, pořád ho miluju; vždyť ten cit ve mně rostl, sílil a bobtnal sedm dlouhých let, takže je logický, že se ze mě nevypaří během pár dnů… Čili se nedokážu jenom tak dívat, jak se Patrik trápí, a snažím se mu být co nejvíc nápomocnej. I když vím, že tím tu jeho bolest ze ztráty blízkýho člověka nezmenším. Ale chci mu dát zároveň najevo, že tu na to není sám. A že život jde tak nějak dál. A že až se vzpamatuje z nejhoršího, tak tu na něj bude čekat někdo, kdo ho má pořád rád…

Na druhou stranu ale má i tohle mý s láskou smíchaný samaritánství určitý hranice. A těsně za těma hranicema leží… Vaškův pohřeb. Takže když se mě Patrik zeptá, jestli ho na ten pohřeb doprovodím, odmítnu. A odmítnu se tím víc zabývat. Jo, pořád mě bolí, že si něco takovýho musí Patrik prožít, pořád bych ho od vší tý bolesti nejradši nějak ochránil, jenže… musím myslet i na sebe. A to dvojnásob, když už na mě nemyslí on. A jelikož jeho od tý bolesti stejně neochráním, rozhodnu se alespoň sebe jí zbytečně nevystavovat. Ne víc, než je nezbytný. Ostatně, neříká se náhodou, že když v letadle dojde kyslík, musí rodič nasadit kyslíkovou masku nejdřív sobě a pak teprve svýmu dítěti? A stejně tak, jelikož já jsem momentálně v našem vztahu ten silnější, ten, kdo se snaží to celý ještě nějak držet nad vodou, tak holt musím zvládnout ochránit hlavně sebe.

Abych pak mohl ochránit jeho. Což je teď dost důležitá náplň každýho mýho dne. No prostě, pořád Patrika ostražitě pozoruju. A hlídám. A snažím se ho všelijak rozptýlit. A znovu ho ostražitě sleduju. Jestli náhodou… Jestli náhodou ta jeho bolest není příliš velká. Jestli ten jeho smutek není příliš bezednej. A jestli se bytem neplouží příliš ztrápeně. Po tý jeho zmínce o tom, jak najednou nic nemá cenu, se o něj přece jenom bojím… Vždycky jsem si myslel, že ho dobře znám, že znám jeho myšlenkový pochody, ale copak vím, co se mu teď opravdu honí hlavou?! Vždyť jsem se v něm tak neuvěřitelně spletl! To, za co bych ohledně něj dal ještě před rokem ruku do ohně, se najednou ukázalo být iluzí… A to ani nemluvím o tom, že za toho posledního půl roku se mi odcizil ještě víc – a po boku Vaška se z něj stal někdo úplně jinej. Takže si teď nemůžu být jistej vůbec ničím. Ani tím, jestli teď prostě z ničeho nic neotevře okno – a neskočí dolů.

A to nechci; něco takovýho pro něj nechci… Pořád ho miluju, pořád pro něj chci to nejlepší – a to skok z dvanáctýho patra určitě není.

***

Dny se pomalu začínají slejvat do týdnů.

Našel jsem to správný slovo pro tenhle náš zvláštní stav nestav, nebo spíš mezistav: a sice živoření. Přežívání. Snažíme se tu káru s názvem život nějak táhnout dál, ale místo aby se to s postupujícím časem zlepšovalo, přijde mi to naopak spíš těžší… a úmornější… Protože mám každej den spoustu času nad vším přemýšlet. Převalovat si v hlavě všechno tam a zpátky, pořád a pořád dokola. No a ty závěry, který z toho mýho přemýšlení vyplývají na povrch, jsou prostě… neveselý. Nepovzbudivý.

No a Patrik taky nevypadá, že by se na něm projevovalo to známý lidový moudro, že čas léčí. Jako jo, snaží se na mě být milej, příjemnej, usměvavej, občas se dokonce i zasměje, což je zvuk, kterej jsem se bál, že už od něj snad nikdy neuslyším… Jenže pak se zase propadne do svýho smutku, do svý zasmušilosti, do sebe. Někam, kde mě nejenom nepotřebuje, ale asi už ani nechce.

Takže… je nám mizerně oběma. Oběma ze stejnýho důvodu, ale zároveň každýmu z jinýho důvodu. Hmm. Jemu je mizerně proto, že už tu Vašek není, a mně je mizerně, že tu Vašek vůbec kdy byl. Myslím mezi náma. Že se nám prostě připletl do cesty.

I když si samozřejmě uvědomuju, že na něj nemůžu házet úplně všechno. Mezi mnou a Patrikem to nebylo bůhvíjaký už několik měsíců předtím, než se ti dva vůbec seznámili… Takže je zjevný, že u Vaška Patrik hledal – a nacházel – něco, co mu u mě v tý době chybělo. Co jsem mu já nedával, neuměl dávat. Čili evidentně na tom svůj podíl viny nesu taky.

No a stejnej podíl viny na tom má Patrik. Dobře, tak o něco větší podíl na tom má Patrik… Ne, řeknu to na plnou hubu: prostě to solidně posral! Měl mi přece říct, že se něco děje. Že mu něco chybí. Že mu něčeho nedávám dost. Měl mi to sakra říct i sám od sebe, ale co hůř, já jsem ho dokonce několikrát prosil, ať mi řekne, co se děje! A on dělal, že je všechno v pohodě. A mezitím to nechal dojít tak daleko, do míst, ze kterých už není návratu. Minimálně pro jednoho z toho trojúhelníku ne.

A my, zbylý dva vrcholy toho trojúhelníku, tu kolem sebe pořád našlapujeme, napůl jako cizí, napůl jako ztracení a doteď nenalezení… A to, že každej trpíme a že už to přestáváme zvládat, vyplouvá čím dál víc na povrch. Ztrácíme prostě jeden s druhým trpělivost. Přestáváme na sebe brát ohledy. A jo, uznávám, na tomhle mám zase větší podíl já. Protože že jo, Patrik na mě nemá důvod být naštvanej, ale já na něj hluboko uvnitř sebe naštvanej jsem. A ne málo.

A tak když jednou přijdu z práce a najdu ho zase sedět na gauči, koukat do mobilu a slzet, nevypoklonkuju se potichu do kuchyně, jako jsem to doteď dělal, abych jeho vzpomínání nerušil, ale naopak vejdu a sednu si vedle něj. Překvapeně se na mě ohlídne – a ještě překvapenějc vykulí oči, když se zeptám:

„Ukážeš mi jeho fotku?“

„Proč…?“

„Jak – proč? Prostě ji chci vidět,“ trvám si na svým. Znovu se učím trvat si na svým. V poslední době jsem to moc nedělal, ve všem jsem mu uhýbal, dával jsem mu prostor… Ale teď mi přijde, že jestli před ním ještě jednou sklopím hlavu se slovama „dobře, jak chceš ty“, tak se z toho asi pozvracím.

„Hele, ale to… K čemu ti to bude dobrý?“ okolkuje. „Zbytečně do toho neryj. Nech to spát.“

A ten jakejsi vztek smíchanej s pocitem zrady, co se ve mně tak dlouho hromadil, aniž bych mu dal průchod, konečně vyvře na povrch:

„Jak jako, neryj? Já do ničeho neryju! Ale když holt přijdu z práce a vidím, jak tu sedíš a civíš na jeho fotku, tak ji chci vidět taky! Nemám na to snad právo? Vidět, s kým jsi mě kurva podváděl?!“

„Ale…“

„Jaký ale, Patriku? Tys kvůli němu zahodil všechno, co jsme měli, a ani ses nenamáhal mi o něm říct! Tak snad aspoň takhle zpětně můžu vidět, za jakýho… za koho jsi mě vyměnil!“ A pak se navzdory svým slovům a svý původní žádosti zvednu, a aniž bych si počkal, jestli mi tu fotku ukáže, s hlasitým prásknutím dveří z bytu zase vypadnu.

Nebo spíš uteču. Dřív, než se ta hádka ještě víc zostří, než se zvrhne v plivání nadávek a urážek… Protože momentálně na jazyku nic víc nemám. A ani v srdci nic víc nemám. Jenom sprostý slova, nadávky a naštvaný výkřiky. A vůbec nechápu, jak jsem dřív, ještě pár pitomejch týdnů zpátky, byl schopnej na Patrika mluvit s veškerou něhou a vřelostí, co jí ve vesmíru je…

Pcha, není to žádnej Ropičáček, ale hnusnej opičák! Obyčejnej zrádce! A já ho nenávidím! Nenávidím ho z celýho srdce!!!

Jenže zároveň ho z celýho srdce miluju.

***

Předplatím si všechno, co jde. Účet na Netflixu máme už hodně dlouho, ale přidám k tomu ještě HBO, Amazon Prime Video, i to pitomý Voyo. Však žádnej velkej zásek do rozpočtu mi to neudělá, a i kdyby, tak jsem si jistej, že kdybych řekl šéfovi, do jaký situace jsem se dostal a k čemu ty prachy potřebuju, tak mi okamžitě zvedne plat, jenom aby mě nějak podpořil.

I když vlastně… Nejsem. Nejsem si tím jistej. Už ne. Nevěřím už nikomu, ničemu a v nic…

‚A co v sebe, v sebe ještě věříš?‘ volá na mě z nitra mý duše jakejsi slaboulinkej, ztrácející se hlásek.

‚Ne, sakra! Sebou jsem zklamanej úplně nejvíc!‘ odpovím mu rázně – a vypnu rozkoukanej film a vyberu si jinej. Ten mě třeba dokáže do svýho děje vtáhnout líp… a já díky fiktivním životům fiktivních hrdinů zase aspoň na hodinku zapomenu na svůj reálnej život…

Musím říct, že mě dost udivuje, v kolika filmech a seriálech se řeší rozchod, rozvod… Důvěra… Je to vážně v poslední době tak velký téma, že se to promítá úplně všude? Nebo, a to spíš, jsem to tam dřív jenom neviděl, protože to uvnitř mě nedrncalo o tu správnou strunu…? Tak teď to o ni teda drncá. Dokonce tak moc, že jakkoliv jsem chtěl na všechny ty pitomý seriály a filmy koukat, abych aspoň na chvilku na svoje vlastní trápení zapomněl, tak se děje pravej opak – můj vlastní život se mi servíruje jak na zlatým podnose po každý jedný narážce, kterou na tý obrazovce někdo pronese. A že jich tam jsou mraky.

A tak ve výsledku místo aby se mi při sledování všech těch pořadů aspoň na chvíli ulevilo, naopak se mi ještě přitíží… Tečou mi slzy, když si chlap se ženskou řeknou ano a celej kostel jim kýčovitě tleská, brečím, když holka opustí svou rodinu i práci a cestuje přes půlku světa za svou druhou polovičkou – aby ho tam objevila v náručí jiný ženský, mizeru mizernýho… Posmrkávám, když policajta zradí jeho dlouholetej kolega, člověk, kterýmu ten policista věřil nejvíc na světě, a stejně tak posmrkávám i u seriálu, kde naopak ženská, která je se svým ex rozvedená už deset let, mu i nadále věří natolik, že na jeho slova vsadí svůj život. A vyhraje. Brečím proto, jak některým z nich závidím, a jindy zase brečím lítostí, protože rozumím tomu jejich pocitu ztráty a zrady…

A pak brečím, protože mě mrzí, že se na všechny ty filmy a seriály nekoukáme s Patrikem. Dřív to bývala naše oblíbená kratochvíle, jenže v posledních týdnech to vzalo za svý, nejdřív on neměl na sledování čehokoliv moc náladu, no a teď zase jaksi nemám náladu já na něj…

Jednou takhle zase zaklapnu noťas, zdrcenej tím, že v tom právě zhlídnutým filmu se všichni dočkali svýho happyendu, zatímco mě v životě zjevně nic takhle pěknýho a silnýho už nečeká, no a Patrik, kterej mě pozoroval z kuchyně, kde seděl s knížkou u kafe, se zvedne a dojde ke mně.

„Co je…?“ houknu na něj.

Přidřepne si přede mnou, dlaně mi položí na kolena – a jenom se mi mlčky dívá do očí.

Nic víc, nic míň.

Mám chuť ho znovu okřiknout, upozornit ho, že na něj nemám náladu a že už vůbec nemám náladu hádat, proč za mnou asi tak přišel… No… A místo toho okřiknutí mu vjedu rukou do vlasů, skloním se k němu… a dravě ho políbím.

A on mi ten polibek úplně stejně dravě a chtivě oplatí.

Líbáme se jako smyslů zbavení… Hltáme se, div se jeden druhým neudusíme… A oblečení ze sebe pak serveme taky jako smyslů zbavení… A po hodně, hodně dlouhý době skončíme jeden druhýmu v náručí úplně nazí. Líbáme se a hladíme a… a… No prostě, máme spolu sex.

Jenže to je právě ono.

Tohle… není žádný milování. Tohle je jenom sex.

Snaha dvou těl najít něco, co… co v duších už není…

Už to mezi náma asi není.

***

První červnovej pátek. Datum, který mám uvnitř sebe vyrytý jako tetování.

Na tento den totiž připadají Patrikovy narozeniny.

Přiznám se, že tentokrát dárek pro něj nijak neřeším. My jsme si nikdy nedávali takový ty typický dárky, co se dají snadno koupit v každým obchodním centru. Ne, my pro sebe většinou vymýšleli nějaký překvapivý specialitky, jako třeba masáže pro dva, nebo poukaz do větrnýho tunelu v Praze, nebo naopak z úplně jinýho ranku – poukaz na erotický párový focení… Hmmm… No ale na vymýšlení čehokoliv takovýho teď prostě nemám náladu. A přijít za ním s bonboniérou mi přijde trapný.

A tak mu odpoledne navrhnu, že bychom si mohli zajet někam na večeři. Prostě vyrazit zase do společnosti. Zarezervovat si stůl v nějakým lepším podniku, nechat se obskakovat… Koukat si do očí přes plamen svíčky – a povídat si. Povídat si o takových těch normálních, ale hezkých věcech, o kterých jsme si povídali skoro sedm let…

Jenže Patrik se chvilku nervózně ošívá… a pak z něj sklesle vypadne:

„Promiň, ale… mně se teď zrovna narozky slavit nechce… Když… když Vašek už ty svoje nikdy neoslaví, víš…“

A já… nejdřív na něj chvíli jenom zírám…

A pak řeknu:

„Tak okej.“

Pousměje se na mě. Vděčně, že to chápu.

Ale já pokračuju:

„Tak okej, Patriku. Končíme. Já už to nedávám. Už to stačí.“

A s tím se zvednu a zamířím do ložnice, kde otevřu šatní skříň dokořán, vytáhnu z ní svou cestovní tašku – a začnu do ní skládat svý oblečení.

„Co… cože? Co… jak to myslíš? Co děláš?“ má Patrik z mýho jednání oči navrch hlavy.

„Odcházím,“ osvětlím mu to.

„Ale… proč? Proč teď? Kam? Jakože… na víkend? Nebo… nebo…“

Konečně se k němu otočím čelem a pevně se mu zahledím do očí.

„Ne na víkend. Napořád. Protože… protože já už tohle nedávám!“ vjedu si lehce zoufale rukou do vlasů. „On… Vašek… prostě pořád stojí mezi náma a pořád mezi náma stát bude. I když už tu není. Ale možná je to o to horší. Kdyby tu byl, tak byste se třeba normálně rozešli a měl bys to v sobě uzavřený… Nebo by ses naopak rozešel se mnou – a taky by to bylo uzavřený. Jenže takhle? Ty se plácáš kdesi uprostřed a nevíš, co bys. A není to uzavřený ani pro tebe, ani pro mě. A já už to nedávám. Už ne.“

„Ale… ale tak to není!“ snaží se mi oponovat. „Já přece… Tak já s tebou na tu večeři půjdu, když ti na tom tak záleží…“

„Proboha, Patriku, to přece není jenom o tý večeři! To už byla poslední kapka, chápeš?“ Poslední puzzlík do skládačky zvaný Náš vztah. Definitivně poslední.

Teď si rukama do vlasů zoufale vjede on.

„Stando, přece… Přece to teď nezabalíš… Nezabalíme… Tak… co zkusit toho párovýho terapeuta? Toho, jak jsi to nadhazoval už tenkrát, když…“

„Jo, vzpomínám si,“ skočím mu do řeči. „Jenže teď už je pozdě. Tenkrát ještě… tenkrát jsme ještě měli co zachraňovat… To jsem si ještě myslel, že prostě jenom potřebujeme nějaký rady, jak, já nevím, bojovat se stereotypem, nebo jak se naučit spolu nějak líp komunikovat.“ Povzdychnu si. „Jenže teď už to není jenom o nás dvou. Přivedl jsi mezi nás někoho třetího… A já ti to vlastně už asi ani nevyčítám, udělal jsi, cos musel, cos cítil, cos potřeboval… Jenže teď holt já musím taky udělat to, co musím.“

„Ale… spousta partnerskejch krizí přece souvisí s nevěrou… A přesto to ti dva nakonec zvládnou. Tak to pojď taky zkusit, aspoň to zkusit…,“ nevzdává to Patrik. „Ten psycholog určitě bude vědět, jak by…“

„Nezlob se, ale nepůjdu tam, přijde mi to zbytečný. To by mi musel umět vymazat paměť. A nemusím tam lízt, abych věděl naprosto jistě, že zrovna tohle ani ten nejlepší psycholog na světě neumí… Mezi tebou a Vaškem to prostě skončilo… děsně blbě. Jakože… vlastně to ani neskončilo. A nikdy neskončí, chápeš? A já… tohle je na mě prostě už moc.“

Patrik se užuž nadechuje, že zkusí ještě něco dodat, ale nedám mu šanci, potřebuju to doříct:

„Páťo, ale upřímně si myslím, že by sis měl nějakýho psychologa najít jenom pro sebe. Právě proto, jak blbě to mezi váma skončilo, víš? Seš rozbitej, zničenej… Já pomoc nepotřebuju, já jsem…“ Já jsem o nikoho nepřišel, ale to není tak úplně pravda, že… „Prostě mám dojem, že především by ses měl dát dokupy ty sám. A popravdě by se mi dost ulevilo, kdybych věděl, že tohle svý trápení řešíš s nějakým odborníkem. Víš, abych se o tebe nemusel bát, že tě taky napadne nějaká… blbost…“

Patrik mi docela dlouho oplácí můj upřenej pohled, oči se mu zalívají slzama… A pak přikývne.

„Jo, tak… tak já si někoho zkusím najít…“

„Zkus,“ přikývnu taky a znovu se otočím ke svý tašce.

„Kam… kam chceš jít?“ hlesne Patrik potichoučku.

„Nejdřív za našima,“ natáhnu se do skříně pro další trika, „a pak se uvidí.“

Na chvíli se oba odmlčíme, až si skoro ani nejsem jistej, jestli Patrik pořád ještě se mnou v tý ložnici je…

A pak šeptne:

„Pořád tě miluju.“

Obrátím se k němu – a obejmu ho. Láskyplně. Pevně.

„Já tebe taky…,“ přiznám. „Ale jenom tím ten náš vztah už neslepíme.“

Jenom láska totiž nestačí, jakkoliv jsem si dřív myslel, že láska je naopak to jediný, na čem ve vztahu záleží… Ale zjevně ne. Láska je jenom jednou z mnoha ingrediencí. A u nás se všechny ostatní… vypařily. Vytratila se důvěra. Vědomí, že se na toho druhýho můžu spolehnout. Vypařil se vzájemnej respekt. A zmizel i ten pocit výjimečnosti, jedinečnosti. Ten nádhernej pocit téměř hraničící s jistotou, že pro toho druhýho nezačnu být bezcennej jenom proto, že se zrovna seznámil s někým novým, z koho je celej pryč…

Tohle všechno – a spousta dalšího – je už definitivně v nenávratnu.

Cítím, jak mi na triko dopadají Patrikovy slzy, a stejně tak mu svýma slzama skrápím rameno já. Řekl bych, že za celej svůj dosavadní život jsem nebrečel tolik, jako za těch posledních pár týdnů.

Ještě chvilku se k sobě tiskneme, pak se od něj o něco odtáhnu a zadívám se mu do očí:

„Kdybys někdy potřeboval přítele, no, nebo spíš dalšího bráchu,“ specifikuju to, aby nedošlo k mýlce o tom, co mu nabízím – a co už ne, „tak jsem tady, jo? Vždycky budu.“

Přes slzy se na mě usměje, skoro až rošťácky, protože pochopí, na co narážím. A pak malinko zvážní – a dodá:

„To samý platí pro tebe, Ropičáčku…“

Zkysneme v tý ložnici nakonec dost dlouho. Nejdřív se jenom plačtivě objímáme, pak díky tý narážce na místo našeho seznámení začneme naopak se smíchem jeden druhýmu předhazovat všelijaký další vtipný historky z našich výletů do hor… a z dovolených… a z našeho každodenního života… A že se nám jich za těch sedm společných let nasbíralo!

Takže když se dvěma napěchovanýma taškama odcházím z bytu, venku už je tma.

„Dám vědět, kdy se stavím pro další věci,“ řeknu ještě mezi dveřma – a usmějeme se na sebe. A po dlouhý, hodně dlouhý době je ten úsměv hřejivej, uvolněnej… A i když vím, že dnes v noci se ani jednomu z nás nebude dobře spát, tak stejně je mi tak jaksi… líp. Ulevilo se mi.

A mám dojem, že se konečně můžu zhluboka nadechnout.

První červnovej pátek.

Datum, který mám uvnitř sebe vyrytý jako tetování.

V ten den jsme s Patrikem doskládali puzzle s názvem Ropičáci. A začínáme skládat nový. Každej svý vlastní.

***

„Hej, Hudrale, fuj! K noze, no tak! Poslechni páníčka! Fuj! Teda příště tě už s sebou nevezmu! Já… promiň, on je děsně nevychovanej…,“ vyruší mě z mýho příjemně nostalgickýho vzpomínání, kterýmu se oddávám na napořád už naší lavičce u rozcestníku, sympatickej blonďák. Blonďák – a jeho pes, abych byl přesnej.

„V pohodě… Jak že se to jmenuje, Hudral?“ roztáhnu pusu od ucha k uchu.

„Jo, no,“ kluk malinko zčervená ve tváři, „to byl nápad mýho malýho bráchy… Já bych ho nejradši pojmenoval jinak. Třeba Totální ignorant. No podívej! Desetkrát mu řeknu fuj a stejně ti nohy olizuje dál!“

„Tak třeba to myslí dobře,“ sehnu se a podrbu Hudrala-Ignoranta za uchem. „Třeba mi chce promasírovat lýtka, než budu pokračovat – čeká mě ještě docela štreka…“

„A kam jdeš? Na Ropici?“ zajímá se.

„Tam už jsem byl, teď pokračuju na Kotař,“ usměju se.

„Aha, tak to my jdeme naopak z Kotaře,“ řekne, do jeho usmívajících se očí ale jako kdyby se vkradla stopa lítosti.

Jo, no. Trochu je mi to líto taky. Můj gaydar totiž pořád funguje dost obstojně… a zrovinka teď se mi snaží našeptat, že bych možná mohl zvážit přeplánování svý dnešní trasy… A že by se mi ty kilásky, který bych si s tímhle klučinou a jeho psem zašel navíc, mohly víc než jenom vrátit…

„Tak si to užijte – a moc po cestě nehudrujte!“ rozloučím se s nimi ale a vyrazím na cestu podle svýho původního plánu. Sám. Protože k sobě žádnýho dalšího Ropičáka nebo pro změnu Kotaříka nechci. Teď. Ještě ne.

Ale za půl roku? Za rok…?

Uvidíme, jaký puzzle a s kým začnu skládat, až přijde ten správnej čas.