• Isiris
Stylromantika
Datum publikace11. 11. 2023
Počet zobrazení1529×
Hodnocení4.75
Počet komentářů14

Věnováno Sinmemu :-)

 

Prošel brankou, nasadil si sluchátka, zavřel za sebou. Vyběhl. Proběhl po návsi. Proběhl kolem sokolovny. Proběhl kolem posledního stavení. Asfaltka se změnila v prašnou cestu vysypanou kameny… A občas pěkně ostrýma šutrákama, děs… Proběhl kolem hasičského rybníčku. A kolem starého, polorozpadlého seníku. Proběhl jeřabinovou alejí. Minul vysoký kamenný kříž stojící zdánlivě bez účelu takhle uprostřed polí… A pak začal zpomalovat… a zastavil.

Rozhlédl se kolem dokola. Pole. V dálce lesy. Tamhle tím směrem ukrytá jedna dědina a ve směru, odkud přiběhl, druhá dědina. Jeho dědina. A to bylo všechno.

Navzdory širé, otevřené krajině se cítil… jako v kleci. Jako lev v kleci.

Kurvaaaaa!!! měl chuť zařvat z plna hrdla jako onen lev. Kurvaaa, to je takovej zapadákov tadyyy!!!

Ještě pořád si na to nemohl zvyknout. Na svou novou situaci. A na svoje nové bydliště… Znechuceně zavrtěl hlavou, zesílil hudbu, která mu proudila do uší, na další křižovatce zahnul doleva, ty vole, se budu muset doma těch chytrolínů zeptat, jak se říká křížení dvou polních cest, křižovatka asi těžko, pcha!, a pomalu se začal stáčet zpátky domů. Zajímavý. Ve městě jsem neměl problém uběhnout deset kilásků, ale tady v tý pitomý pustině je i pět moc!

Když se vracel ze svého ranního běhu, vesnice se teprve pomalu probouzela. Stejně jako jeho rodina. Nová rodina.

„Jé, ahoj, Bernie!“ usmála se na něj Jitka, macecha, se kterou se téměř srazil v kuchyni. „Byl sis zaběhat?“ zeptala se vcelku zbytečně, jeho propocené oblečení i lesklé čelo to prozrazovaly i beze slov, a pak si bezděky zívla, čímž dala podvědomě najevo, že ona by si místo ranního běhu radši přispala.

„Ahoj. Jo, byl,“ houkl Bernard. Nebyl příznivcem konverzací vedených jenom proto, aby řeč nestála, na druhou stranu nechtěl být na svou macechu příkrý. Jakkoliv tuhle svou novou situaci nenáviděl a pořád nebyl s to se s tím vším smířit, tak zrovna jí to nechtěl dávat sežrat zase tak moc. Spokojil se s tím, že si svou nenáladu vybíjel na svém tátovi. Nebo případně na Jitčině synovi. Mým nevlastním bráchovi.

Ten se jako na zavolanou docoural do kuchyně taky. Stejně jako jeho máma, i on takhle krátce po probuzení mohutně zíval. Některý věci jsou holt asi dědičný…

„Cos dělal v noci?“ neodpustil si Bernard a dolil si do sklenice ještě trochu vody.

„Spal, ale zjevně nějak blbě,“ zasmál se Julian, kterému důvod Bernardova dotazu hned došel. A který měl taky téměř pořád dobrou náladu. Což Bernarda rozčilovalo o to víc.

Zatímco pil, přeměřoval si Juliana zkoumavým, tak trochu pohrdavým pohledem. Pf, tak tohle je, prosím, mý téměř dvojče. Sice nevlastní, no ale vzhledem k tomu, že se narodil ani ne dva dny po mně, tak z toho mají všichni děsnou prču, jaká je to náhoda. Že jsme se tak jakože díky mýmu tátovi a jeho mámě našli. Úžasná náhoda, jen co je pravda! Akorát že já bych se bez ní úplně klidně obešel! Bez nevlastního dvojčete bych se klidně obešel! A bez tady tohohle posranýho baráku a týhle posraný dědiny bych se obešel! Jenom kdyby mohlo být všechno při starým… a mohl bych zůstat ve městě… s mámou a s tátou… s kámošema… Do háje…

Když dopil a otočil se ke dřezu, aby mohl opláchnout použitou skleničku, protože tady sakra nemají ani tu pitomou myčku, zadíval se pro změnu Julian zkoumavým, zvídavým pohledem na Bernarda. Taky si ještě pořád na novou situaci nezvykl. Že už tři týdny, od začátku letních prázdnin, nebydlí v tomhle rozlehlém rodinném domku jenom se svou mámou a babičkou, ale přistěhovali se sem hned dva další zástupci opačného pohlaví – a sice Lukáš, mámin nový partner, a jeho syn. Bernard, týjo, to je aspoň jméno! A ne jako Julian, achjo… Už jenom z toho jeho jména jde hrůza! A i proto se k němu hodí – protože z něj jde hrůza taky… Je o hlavu vyšší než já, osvalenej, no a ten jeho věčně načuřenej pohled… Ale z nějakýho důvodu, i když z něj jde hrůza, tak mi nepřijde vyloženě nebezpečnej. Spíš jenom tak… vrčí. Ale nekouše. Doufám…

„Ale pěkné ráno! Tedy, vás tu je,“ přikolébala se do kuchyně i babička. „Dnes jste si nějak přivstali, co, Juliáne?“

Zatímco Bernard jenom kývl na pozdrav, Julian nenápadně protočil oči; to, jak babička neustále protahovala to áčko v jeho jméně, ho ještě pořád lehce dráždilo, zároveň ho to ovšem čímsi bavilo. Dávno vyrostl ze svých pubertálních snah ji přesvědčovat o tom, že v rodném listě má všechny samohlásky krátké – a místo toho si pokaždé s úsměvem vybavil její škádlivou odpověď: „Ještě bych ti taky mohla říkat Jůliánku!“

A tak se na ni usmál i teď a prohodil:

„Čau, babi! A co že ty jsi tady? Nezačíná ti zrovna dvoutisícej druhej díl Dallasu?!“

Babička naznačila, že mu vlepí pohlavek, pak bryskně změnila téma:

„A vůbec, chlapci, co dneska máte v plánu? Co kdybyste zašli na černice? Tam na mezi pod krmelcem už budou zralé, na ty se chodilo vždycky mezi prvními…“

Julian začal něco odpovídat, ale co, to už Bernard neslyšel: radši si vytáhl z kapsy mobil a s předstíranou zaneprázdněností opustil kuchyň. Nějak se mezi touhle svou novou rodinou ještě pořád necítil úplně dobře, přišel si tam tak nějak navíc… A teď, když tam s ním zrovna nebyl jeho táta, tak si připadal i trochu, jako kdyby čelil přesile. Přesile cizích lidí, no. Mezi kterýma nemám co dělat. Oni mě tu jenom tak trpí. Ale já mezi ně nezapadám. A ani nechci.

Vyběhl schody do horního patra, zastavil se v koupelně, aby si opláchl obličej, ale než se pak stihl zavřít u sebe v pokoji, došel nahoru i Julian. A zabodl se do něj zpytavým pohledem.

„Co je?“ zahučel Bernard.

„No…,“ začal Julian – a chvilku se rozhodoval, jestli má, nebo nemá, ale nakonec se rozhodl to zkusit, ačkoliv je to v podstatě zbytečný. „Slyšel jsi babi, ne? Zachtělo se jí černic… Tak jestli nemáš žádný plány, můžeš jít se mnou. Mimochodem černice jsou ostru…“

„Mně je to úplně u prdele, co to je!“ skočil mu do toho Bernard. „Nikam s tebou nejdu!“

Julian si povzdychl.

„No, nepřekvapils. V ničem. Akorát že už to začíná být docela otravný.“

Bernard zprudka nasál vzduch do plic:

„Přestaň se do mě srát!“

„A ty kolem sebe přestaň pořád tak kopat! My jsme ti nikdo nic neudělali!“ upozornil ho Julian, ovšem navzdory těm vykřičníkům, které byly na konci obou těch vět vyloženě slyšet, se pořád tvářil klidně a nevzrušeně.

Bernard na něj překvapeně povytáhl obočí. Teda, ten si troufá! Stojí si tu jako nějakej… obránce hradu, do kterýho se mu snaží vlámat nepřítel… Čili já, že… A on je s celou tou situací přitom pořád tak nemožně v pohodě! To ho sakra nikdy nic nevytočí?! No, tak to já se milerád vytočím za nás za oba!

„Jak jako, neudělali?“ vyprskl tedy – a ukázal na Juliana prstem. „Kdyby nebylo tvý mámy a celý týhle tvý rodiny, tak by se naši možná nakonec vrátili k sobě!“

„Co…?“ vykulil na něj Julian oči. „Ale vždyť… tvoje máma prý už žije s někým jiným… A má s ním mimino…“

„A co jako?!“ udělal Bernard krok směrem k Julianovi a zatnul pěsti. Já mu snad jednu ubalím! Co tím jako naznačuje? Že je moje máma nějaká…?!

„Nic jako!“ ucouvl Julian, dál ovšem Bernarda propaloval pevným, klidným pohledem. „Jenom že mi přijde dost nepravděpodobný, že by se k sobě vaši za těchhle okolností ještě vrátili…“

„Co ty víš? Stát se to mohlo! Ale teď se to nestane tuplem, když bydlíme v týhle dvě stě kilásků od civilizace vzdálený díře! A pořádně sem ani nic nejede!“ rozčiloval se Bernard, jako kdyby Julian za to nucené stěhování nebo neexistující dopravní spojení mohl.

Julian se uchichtl.

„To nejede, no… Ale tak… jim to přej. Všem. Já to mamce taky přeju. Že si ještě někoho našla. Tvůj táta je fajn.“ A ty bys mohl být taky fajn, jakože po něm, víš, kdyby ses pořád tak nevztekal. „A abys věděl, přeju jí to i za cenu toho, že jsem se kvůli tobě musel vzdát svýho původního pokoje…“

Teď pro změnu vykulil oči Bernard na Juliana:

„Cože?“

Julian pokrčil rameny.

„No a co sis myslel? Že jsem vždycky bydlel v takovým malým krcálku? Zatímco ten královsky velkej prostor, kterej teď obýváš ty, jsme tu měli nevyužitej?“

Bernard měl pocit, že špatně slyší:

„No a co já s tím? Prosil jsem se tě snad o to?!“

„Ne. Jenom říkám, že jsem taky musel přinýst nějaký oběti. Nejsi jedinej. Jako jo, jasně, přestěhovat se do menšího pokoje není to samý, jako když ty ses musel přestěhovat z velkoměsta sem a když musíš poslední ročník studovat na jiný škole, ale stejně bys mohl…“

„Tak to je výborný,“ byl Bernard vytočený čím dál víc, „tak já jsem se tě o to sice neprosil, ale ty mi to stejně předhazuješ… Tak víš co? Nastěhuj se zase zpátky! Mně je úplně jedno, kde do prdele spím!“ A s těmi slovy hlučně dosupěl do momentálně svého pokoje, otevřel dokořán šatní skříň – a začal z ní na zem vyhazovat jednotlivé komínky oblečení. „Já si to tady odsud všechno vyházím,“ komentoval svoje počínání, „a ty se sem zase klidně nastěhuj! Mně je to – úplně – VOLNÝ!“

Užuž odhodil na zem další hromádku triček, když najednou ho někdo chytil za loket – a ruku mu od toho oblečení odtáhl.

„Přestaň,“ pronesl Julian tiše, ale pevně.

Bernard se mu vyškubl a rozzuřeně se k němu otočil, ale Julian jenom polohlasně zopakoval:

„Přestaň.“

Bernard měl chuť do něj vší silou šťouchnout a odstrčit ho od sebe, ostatně, co má sakra co dělat v MÝM pokoji?!, ale cosi v Julianově postoji ho od toho odradilo. Ty jeho klidné oči, klidný pohled…

„Ještě jednou na mě šáhni!“ zavrčel na něj tedy jenom… a pak si dřepl a s podivným pocitem studu za svůj výbuch začal ta trika bez ladu a skladu házet zpátky do skříně.

Zprudka u toho oddechoval, jako kdyby právě absolvoval nějakou rvačku, přesto ale slyšel, jak Julian potichu odchází z pokoje a zavírá za sebou… A uvnitř sebe překvapeně analyzoval, co se to právě odehrálo. Ty vole, kde se to v něm bere? Takový tintítko, o hlavu menší než já, o tom, že by mohl provozovat nějakej sport, zjevně nikdy neslyšel… Ale když si ke mně stoupne a zahledí se mi do očí, tak prostě… Grrr!!! To ten jeho pohled… Takovej… neodsuzující, nevytočenej, nepodrážděnej… zářivej… Vlastně celá jeho rodina má takový oči. Asi je to taky dědičný. Jako plno věcí. Akorát teda v tom případě nevím, po kom jsem já zdědil tady tohle svý nasrání na celej svět!

***

Další den se Bernardovo nasrání na celej svět z jemu neznámého důvodu ještě o něco prohloubilo, a tak se vykašlal na svůj ranní běh. Prostě se mi nechce, no. To jako důvod stačí, ne?! Jenže jelikož byl už na pravidelnou dávku nějakého sportovního zápřahu zvyklý, tak mu ty neuběhnuté kilometry v průběhu dne jaksi chyběly… A nakonec se se skřípěním zubů převlékl do sportovního a nasadil si do uší sluchátka v podvečer. Bezva, no. Akorát že teď cestou potkám zase půlku vesnice. Na to jsem tak zvědavej! Sakra, jak mně chybí obyčejný fitko!!!

„Jdeš za Julianem?“ zeptala se ho Jitka, když procházel obývákem.

„Ne,“ odfrkl, ale pak mu jeho odpověď přišla vůči Jitce nezaslouženě strohá, a tak se přeptal: „Kde vůbec je?“ Ne že by mě to zajímalo! Naopak mu vyhovovalo, že se od té včerejší hádky už pořádně neviděli, tak jaksi se před ním za tu svou vzteklou etudu pořád styděl… No ale nechtěl na všechny kolem dokola pořád působit jako hulvát, co se o nic a nikoho nezajímá, a tak se zastavil a počkal si, až mu Jitka odpoví.

„Asi někde s klukama,“ usmála se na něj, „s Petrem, Tondou, Milošem… Určitě je najdeš, budou někde u sokolovny, nebo možná i uvnitř, občas jim pan Martínek půjčí klíče. Seznámil vás Julian vůbec?“

„No… jo,“ zalhal Bernard a podrbal se za uchem. Nechtělo se mu přiznávat, že ho Julian už dvakrát mezi svoje místní kámoše, respektive spíš kámošky lákal, ale Bernard neměl zájem… A taky se mu nechtělo Julianově mámě prozradit, že teda pokud tenkrát, krátce po přestěhování, Juliana dobře vnímal, tak ten ho konkrétně před touhle trojicí kluků varoval. Jak to říkal? No že prý jsou to kokoti, to si vybavuju naprosto jasně, protože je to jediný sprostý slovo, který jsem Juliana kdy slyšel říct… A že se od nich mám radši držet dál. Takže pochybuju, že by teď byl zrovna s nima… Ale jelikož do toho pořádně neviděl, a ani nechci!, tak jenom pokrčil rameny, neurčitě směrem k Jitce zahuhlal, že jestli je potká, tak se k nim přidá, a konečně vyběhl z domu.

Proběhl po návsi. A kolem sokolovny. A kolem posledního stavení. Asfaltka se změnila v prašnou cestu vysypanou kameny. Proběhl kolem hasičského rybníčku. No a tady máme ten polorozbořenej seník… Hm, do kterýho jsou dneska pootevřený dveře… Zaujalo ho to, a tak zpomalil… a automaticky si vytáhl z uší sluchátka. Jako kdyby cítil, že potřebuje být ve střehu.

Zaslechl zevnitř nějaké hlasy. Klučičí. A chechtavý smích. Ahaaa, tak jasně! Kdepak v sokolovně, to tady se kluci scházej! Pěkně co nejdál od dohledu lidí z vesnice, jasný, chápu… A copak tu asi dělají? Hulí trávu…? Bernard zvědavě otevřel dveře o něco víc a nakoukl dovnitř…

A z toho, co tam spatřil, ho zamrazilo.

U protější zdi klečel Julian. Jenom v trenýrkách. Ruce měl za zády, zjevně svázané. A kolem něj posedávali tři další kluci. Ti byli oblečení, v rukou drželi cigarety, mobily. No ty vole, co to…?!

Než si ale Bernard stihl ujasnit, na co se to přesně dívá, jeden z kluků si ho všiml, hbitě vyskočil na nohy – a vydal se směrem k němu: „Ale ale, kluci, návštěva!“ zahalekal, na rtech pobavený úšklebek. „No nekecej, Jůli, neříkals, že sis sem pozval bráchu!“

Bernard byl z toho všeho tak konsternovaný, že se nezmohl… na nic. Jenom zíral před sebe. O co tady sakra jde?!! Automaticky sklouzl očima z toho cizího kluka na Juliana, jako kdyby očekával, že ten mu to vysvětlí… Propojil se s ním pohledem… A ve vteřině měl jasno. V Julianových očích nebyl ten typický klid, ta vyrovnanost. Ne. Bylo tam pohrdání. Byl tam vzdor. Ale byl tam taky strach…

To už se ale ten kluk, evidentně buď Petr, Tonda, nebo Miloš, zastavil přímo před Bernardem a tvrdě, ovšem zároveň vyzývavě se na něj zahleděl: „Tak co bude? Na co jako čumíš? Jdeš dovnitř, nebo si jdeš po svým?“

„Jak jako – na co čumím? Co tady sakra blbnete?!“ vypadlo z Bernarda – a teprve když ty otázky vypustil, došlo mu, že to nebyl nejchytřejší tah.

„Chacha, prej blbneme!“ rozesmál se kdosi z těch kluků uvnitř, zatímco ten, co stál u Bernarda, na něj přimhouřil oči:

„Máš s něčím z toho problém…?“

Bernard si dovolil rychle pohledem obhlédnout situaci. Tohohle frajírka bych sice složil, ale Julian je děsně daleko – a těsně u něj ti další dva… A tak vypustil hlasité, zvučné: „Ne. Proč bych měl?“

Kluk si ho ještě chvilku podezřívavě měřil, než roztáhl pusu do přehnaně širokého úsměvu: „No výborně! Tak v tom případě pojď dál! Aspoň tě konečně trochu poznáme.“

A zatímco ti tři byli zjevně s Bernardovou odpovědí spokojení, tak v Julianovi se najednou všechno stáhlo úzkostí… a zklamáním. Tak teprve teď je to vážně v prdeli… Ale… jak jsem se v něm mohl tak splíst? Myslel jsem, že… Vypadal, že… No, pěkně mě oblbnul! Doma si nic nedovolil, to si přece jenom netroufl, před rodičema, ale teď mi to dá všechno vyžrat. A ti tři, když teď zjistili, že je na jejich straně, tak se taky nebudou vůbec krotit…

„Jůli, pozdrav,“ vyrušil ho z jeho obavami obalených úvah Petrův strohý pokyn.

Julian k Petrovi zvedl oči, pak rychle mrkl po Bernardovi, který se pomalu, rozvážně přibližoval, zatímco se zvědavě rozhlížel kolem dokola, a pak se znovu podíval na Petra. A nasucho polkl. Naser si!

„Do prdele, neslyšels?!“ vytočilo to Julianovo mlčení Tondu, vymrštil nohu a nakopnul ho do stehna, až klečící Julian zavrávoral. „Neumíš pozdravit, Jůlinko?! Máme návštěvu, tak dělej! A pěkně nahlas, jak jsme se to učili!“

Julian se ještě chvíli snažil tiše vzdorovat, ale došlo mu, že to nemá smysl, a tak sklopil hlavu a hlesl: „Dobrý den, pane…“

„Děláš si ze mě srandu?“ vyskočil Tonda na nohy, stoupl si za Juliana, chytil ho za vlasy a prudkým škubnutím mu zvednul hlavu. „Znovu a pořádně!“

A tak Julianovi nezbylo, než očima vyhledat ty Bernardovy – a hlasitěji zopakovat: „Dobrý den, pane…“

A Bernardovi se z toho zvedl žaludek. Tak tohle by kurva stačilo… Znovu rychle pohledem oskenoval situaci – a sám pro sebe si vyhodnotil, že na lepší příležitost už čekat nebude. Tohle zmáknu.

Naoko spokojeně se na Tondu usmál, aby ho uchlácholil, že je s tímhle vším jakože v pohodě, vydržel v klidu ty tři vteřiny, než Tonda přestal svírat Julianovy vlasy a odstoupil od něj – a rychlým přískokem zabral Tondovo místo. Popadl Juliana za paži a trhnutím ho vytáhl na nohy, přidržel ho za pas a opřel ho o sebe, zatímco se natočil bokem tak, aby Juliana částečně kryl vlastním tělem. To kdyby ty debílky náhodou napadlo chtít se k němu znovu dostat…

Ty debílky ale momentálně nenapadalo nic, jenom na Bernarda vypleskle zírali. A podobné překvapení se zračilo v očích i Julianovi, akorát že jemu se navíc z té rychlé změny polohy zatočila hlava, a tak oči radši zavřel… a snažil se chvilku na nic nemyslet. Hlavně ne na to, že mě Bernard právě tak trochu drží v náručí… a že jsem sakra skoro nahej… a že on má tak neskutečně pevný a svalnatý tělo, bože…

To už ale to vyšokované ticho přerušil Bernardův rázný hlas:

„Uhněte, vy šmejdi, jsme na odchodu!“

První se vzpamatoval Petr:

„Co si to sakra dovoluješ?“ – a vystartoval proti Bernardovi, ale ten jenom napřáhl pravačku a dobře mířenou ranou jeho útok odrazil.

Petrovi se okamžitě spustila krev z nosu, takže jeho nohsledi si další výpady proti Bernardovi rychle rozmysleli a spokojili se s tím, že na něj syčeli z dálky.

„Jo, sakra, co si o sobě myslíš, ty kreténe?“

„Já co si o sobě myslím? Snad co si o sobě myslíte vy, ne? Varuju vás, vy parchanti! Jestli se k Julianovi ještě někdy přiblížíte na sto metrů, tak nejenom že vám zpřelámu hnáty, ale ještě na vás zavolám policajty!“

To prohlášení Tondu rozesmálo:

„Policajty…? Co to kurva je za městský manýry?“

Bernard se ale nenechal rozhodit:

„No říkej si tomu, jak chceš… Osmnáct už ti bylo, vám všem, takže tady tohle vaše… hraní na vojáčky, nebo co to sakra přesně mělo bejt, už se bude řešit jinak, než že na vás vaši udělají tytyty! Omezování osobní svobody je trestnej čin, vy hovada!“

Nechal tu poslední větu, ať se odrazí od všech čtyř stěn seníku, aby na kluky pořádně zapůsobila, potom Juliana chytil kolem pasu o něco pevněji, špitl mu od ucha:

„Mizíme!“ – a vydal se s ním k východu.

„P-počkej, ještě ob-oblečení,“ vydrmolil Julian, kterému sice pořád nebylo úplně dobře, ale myslelo mu to jasně, takže si rychle uvědomil, že jenom v trenýrkách by se nedostal domů. Minimálně ne za světla.

Bernard se tedy ještě otočil a očima rychle propátral prostor, Julianovo odhozené oblečení a boty naštěstí objevil rychle. Všechno to volnou rukou posbíral, pak věnoval stále ještě tak trochu zkoprnělým klukům poslední výhružný pohled, a i s Julianem, kterého napůl podpíral, napůl táhl, konečně ten zpropadený seník opustil.

Dovedl Juliana až za shluk keřů pár metrů od cesty, aby na ně nebylo tolik vidět, ale aby on zároveň dobře viděl na tu polorozpadlou barabiznu, vmanévroval Juliana do trávy, kleknul si za něj – a začal mu rozvazovat ruce.

„Ty blbečku,“ spustil, zatímco se potýkal s pevným uzlem na kusu drsného provazu, „co to jako mělo znamenat? Jak dlouho to trvá? To takhle zábavně trávíš každý odpoledne, nebo co? Proč jsi to sakra někomu už dávno neřekl? Nebo proč jsi to neřekl aspoň mně, tenkrát, jak jsi mě před nima varoval?! Krucinál!!!“

Pak už se ale kousl do rtu, protože v tom peskování nechtěl pokračovat. Nechtěl Juliánovi nadávat. A nechtěl zase vybuchnout vzteky. Jenže zároveň cítil, že teď momentálně nemá na to, aby řekl něco milého, uklidňujícího… nebo aspoň něco, co by neznělo tak strašně vytočeně. Sakra, měl bych se tam vrátit a přece jenom jim ještě rozbít huby, jinak se mě ten vztek snad nepustí!

To Julian byl ze všeho pořád ještě dost vyjukaný. Z toho, jak daleko to s těma klukama zašlo. Jak daleko jsem to nechal zajít. Z toho, jak ho zmátlo a vyděsilo, když to začalo vypadat, že se na jeho šikaně bude podílet i Bernard… A z toho, jak se mu pak ulevilo, když to Bernard všechno vzal do svých rukou. Do svých pevných a svalnatých rukou mimochodem…

Nechal tedy Bernarda, ať si řekne svoje, a když ten se pak odmlčel, tak Julian mlčel taky. Teprve až ucítil, že se Bernardovi konečně povedlo rozsukovat ten uzel, s úlevou si protáhl a protřepal ruce – a hlesl:

„Děkuju…“ Za všechno. Pak se nadechl, jako kdyby chtěl ještě něco dodat, možná chtěl doříct právě ono za všechno, ale to už Bernard netrpělivě vyskakoval na nohy.

„Hele, nezdržuj, oblíkej se a padáme odsud,“ popohnal Juliana. A i když to možná znělo příkře a ostře, tak jakmile byl Julian oblečený a oba dva vyrazili po cestě pryč, Bernard mu ochranitelsky položil dlaň na bedra. A mlčky ho takhle vedl až do vsi. Pak už ho radši pustil. Tady už mu nic nehrozí. A lidi jsou tu děsný drbny.

Pozdě večer zaklepal Bernard na dveře Julianova pokoje. Tiše, opatrně. Sice se zpod dveří linulo světlo, ale to neznamená, že nespí – a že si jenom nezapomněl zhasnout lampičku…

Z pokoje se ale ozvalo tázavé: „No…?“, a tak Bernard vešel dovnitř.

Zavřel za sebou, opřel se zády o dveře, založil si ruce na hrudníku… a zadíval se Julianovi sedícímu na posteli přímo do očí. Do jeho už zase klidné, vyrovnané tváře. Hm, ty fakany asi přesně tohle sralo – vytáčel je ten jeho věčně klidnej výraz, to, že ho nikdy nic nerozhodí… a že ho nedokážou jen tak zlomit… Tak se ho snažili zlomit násilím, svině.

Juliana to Bernardovo postávání u dveří trochu vykolejilo.

„Co je…?“ zeptal se potichu… a vůbec netušil, co má čekat. Přišel mi ještě zpětně vynadat? Nebo mi poradit, ať to řeknu našim? Nebo mi rovnou oznámit, že už jim to řekl sám…?!

Bernard mu ale oznámil něco úplně jiného, tónem, který nepřipouštěl námitky:

„Jestli se na tebe ještě někdy křivě podívají, nebo jestli budou mít nějaký kecy, tak mi to okamžitě řekneš!“ A pak se odlepil od dveří – a z Julianova pokoje zase vysmahl.

„Dobrou noc,“ špitl za ním Julian lehce konsternovaně… A pak odložil noťas, zhasl lampičku, navzdory tropické noci, která venku panovala, se zababušil do peřiny až po uši… a začal si v hlavě události právě uplynulého dne promítat znovu a znovu. Ne, ty tři kluky ne. Ty vynechal. Zato Bernard, ten měl v těch jeho vzpomínkách… a představách… hlavní roli…

Bernard… Kruci, jak může mít někdo tak zvláštně krásný jméno? Takový… hrdý. Vznešený. Jako takovej nějakej rytíř. To k němu docela dost jde. Můj rytíř Bernard…

***

Utekly další dva dny. Venku bylo horko a dusno a podobné dusno a zvláštní napětí panovalo i mezi Bernardem a Julianem. Kluci se jeden druhému snažili moc nepřicházet na oči… To, co se odehrálo v tom seníku, ten jejich dosavadní vztah jaksi narušilo a přetvořilo – a ani jeden pořádně nevěděl, co si s tím počít.

Třetí den odpoledne se Bernard potloukal po zahradě, ploužil se od ničeho k ničemu…

„Snad se nenudíš?“ všimla si ho babička. „Jestli jo, můžete jít s Juliánem do lesa na ty černice. Nebo na maliny,“ zamžourala na něj přes brýle.

„A co na houby?“ zavtipkoval Bernard.

„Ty nerostou, je moc sucho,“ mávla rukou babi – a znovu se začetla do novin. Pak si ovšem na něco vzpomněla, a tak znovu k Bernardovi zvedla hlavu: „Vlastně Julián říkal, že se pojede koupat, tak se k němu přidej! Přece nebudeš trávit celé prázdniny zavřený tady v chalupě!“

„Hmm, no…,“ vyloudil ze sebe Bernard cosi mezi odevzdaným a nesouhlasným povzdychnutím… A pak si sám pro sebe pokrčil rameny a vydal se do Julianova pokoje. No co? Tak možná je konečně načase to divný dusno mezi náma změnit. Ostatně, jsem tady už čtyři týdny – a ještě jsme spolu vlastně nikdy normálně nepokecali…

S Julianem se potkali už na chodbě v patře. Julian měl na zádech batoh, v ruce cyklohelmu…

„Kam se chystáš?“ vypadlo z Bernarda rovnou, načež pocítil potřebu tu svou otázku ještě trochu dovysvětlit, a tak dodal: „Babička říkala, že se jedeš někam koupat… a že se mám přidat…“

„A chceš?“ zasvítily Julianovi oči. „To by bylo fajn… Kolo tu máš, ne? Je to necelejch deset kilásků odsud. Taková přehrada, nebo co to přesně je…“

Bernard si všechny ty informace přebral v hlavě. Přehrada? Deset kilásků odsud? No tak proč ne, nějakej pořádnej pohyb už mi vyloženě chybí, takže zajet si kousek na kole a pak si zaplavat, to zní slibně!

„Jo, tak já pojedu s tebou, jestli na mě chvilku počkáš.“

Z té chvilky se sice stalo dvacet minut, ale Julian nijak naspěch neměl, proč taky – a po těch dvaceti minutách už s úsměvem na rtech uháněli po ne moc frekventované silnici vstříc vodě.

U přehrady bylo v takový horký prázdninový den docela dost lidí, ale Bernard spokojeně zkonstatoval, že ani tak se to nedá srovnat s přecpaným koupalištěm ve městě. A když je navíc Julian odvedl trochu stranou, kam nebylo z hlavní pláže tolik vidět, nemělo to chybu. Zamkli kola k sobě, rozložili si na trávě deku, vedle pohodili ručníky, svlékli se do plavek – a hned šli okoštovat vodu, jak prohlásil Julian.

Voda byla příjemná, osvěžující, a tak se kluci chvilku jen tak ráchali nedaleko břehu, než se Julian přeptal:

„No, já jsem zvyklej plavat na druhou stranu a zpátky, přidáš se? Ale nemusíš, je to přece jenom docela kus…“

Bernard očima přehlédl tu vzdálenost k protějšímu břehu – a zase taková dálka mu to nepřišla.

„Jako myslíš, že neumím plavat, nebo co?“ ozval se lehce dotčeně, jenže hned mu došlo, že už po Julianovi zase začíná nesmyslně startovat, a tak klidnějším hlasem dovysvětlil: „Jasný, uznávám, ono když přijdeš na plovárnu a vidíš ten padesátimetrovej bazén, tak si řekneš, že je to oproti tomuhle o ničem, no ale když si pak ten bazén dáš třicetkrát…“

Julian uznale protáhl obličej:

„Týjo, to bych asi nedal! Mě by to asi nebavilo, plavat pořád tam a zpátky, víš…“ A s těmi slovy začal pomalými tempy rozrážet vodu.

„To si zvykneš,“ přidal se k němu Bernard – a automaticky se jeho pomalejšímu tempu přizpůsobil. „Nebo spíš ono ti to tak nepřijde, když to prostě nemáš s čím srovnávat a od malička vyrůstáš na plovárnách.“

„Hm, na tom asi něco je,“ uznal Julian… A pak už se oba odmlčeli a poslouchali jenom příjemné šplouchání vody… a čím dál vzdálenější hluk civilizace…

Těžko říct, kolik temp udělali, nebo spíš kolik bazénů už měli za sebou, když si Bernard přiznal, že se mu plave jaksi hůř… a hůř… Přejel očima tu vodní plochu před nimi… a vedle nich… a uvědomil si, kolik hektolitrů a hektolitrů vody je obklopuje… A páteří mu projelo první znervóznělé zachvění.

Uplavali několik dalších metrů… a ještě pár… A Bernard měl dojem, že ta voda je čím dál těžší… a hutnější. Protože jeho paže jako kdyby ji rozrážely čím dál namáhavěji… a on potřeboval stále víc úsilí k dalšímu tempu… a k dalšímu… No nic, konec srandy, nebudu si tu na nic hrát! A s touhle myšlenkou se jediným řádným máchnutím otočil o sto osmdesát stupňů s cílem vrátit se zpátky ke břehu – jenže ke svému nepříjemnému překvapení zjistil, že ten břeh už je pekelně daleko. V podstatě stejně daleko jako ten protější, ke kterému měli s Julianem namířeno. No kurva, my jsme asi zrovna uprostřed…

Julian si všiml, že se Bernard zastavil, tak přestal plavat taky a začal šlapat vodu na místě. Nejdřív si myslel, že Bernard se prostě jen rozhlíží kolem dokola a kochá se scenérií, ale pak mu jeho pohyby přišly nějak moc trhané… a jakoby chaotické…

„Co je? Jsi v pohodě…?“ zeptal se ustaraně.

Jedno Bernardovo já, které bylo zvyklé být vždycky nad věcí, mělo chuť zakřičet, že jasně. Jenže druhé jeho já, to, které vyloženě fyzicky vnímalo tu tíhu veškeré té vody… a tu vzdálenost od břehu… a tu vzdálenost ode dna, do kelu… nemělo už sílu cokoliv předstírat. A tak se Bernard podíval Julianovi do očí a tiše přiznal:

„Já to asi nedám…“

Julian na něj nechápavě nakrčil čelo:

„Co nedáš…?“ Co to mele? Někomu jako on, kdo na jeden zátah uplave třicet bazénů, nemůžou takhle zčistajasna dojít síly…

„No, mně je… nějak zle…“

„Jak zle? Jako od žaludku?“ zjišťoval Julian.

„To ne, spíš… tak nějak celkově, té vody je tu prostě… hrozně moc,“ šlapal Bernard vodu a zmateně, vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. „Netušíš, jak je to tu hluboký?“ Prosím, řekni, že určitě ne víc než dva tři metry…

„No, to nevím,“ zaváhal Julian. Mám dojem, že v některých místech i kolem osmi metrů, ale to asi nechceš slyšet, co? „Určitě to ale nebude víc, než na kolik jsi zvyklej z bazénu,“ zalhal, aby Bernarda trochu povzbudil.

„Jenže tam to není tak strašný, když vidím na dno,“ podíval se Bernard pod sebe a zadoufal, že se mu třeba podaří aspoň kousek dna zahlédnout. Psychicky by mu to pomohlo, protože hrudník se mu úzkostí svíral víc a víc… Sakra, proč musí být ta voda tak… neprůhledná?! „Myslíš, že to fakt není hlubší než čtyři metry? Protože jsem četl, že některý přehrady můžou mít i dvacet… Nebo i víc, když je to nějakej zatopenej lom, hele, tohle ale není lom, že ne?!“ zvedl znovu oči k Julianovi a zpanikařeně zalapal po dechu.

„Ne, to není. A k čemu ti jako bude, že budeš vědět, jak je to tu hluboký? Utopit se můžeš i v louži, když do ní blbě spadneš… Tak nad tím přestaň spekulovat, natáhni se na záda – a na chvilku vypni mozek, jasný?“ instruoval ho Julian.

„Když já…,“ nedokázal si Bernard představit, že si na tu hladinu lehne – a pod sebou budu mít třeba dvacet metrů kalný vody! Nebo i víc!!!

Ale Julianovi došlo, že jde do tuhého, a tak převzal iniciativu – a projevil víc ráznosti:

„Žádný když, Bernarde! Natáhni se na záda a začni zhluboka dejchat! Já jsem tu s tebou. Nic se ti nestane.“ A pak popadl Bernarda za ruku – a sám se na tu hladinu položil. „Šup!“ vybídl ho ještě – a za tu ruku ho jemně zatahal.

Na Bernarda to Julianovo řečnění nejdřív moc nepůsobilo. Prej se mi nic nestane! A co asi tak udělá, když se začnu topit? Stáhnu ho pod vodu dřív, než stihne zavolat ‚pomoc’! Nepřesvědčeně v duchu brblal, ale protože se mu vážně dýchalo hůř a hůř a přišlo mu, že mu síly ubývají čím dál rychleji, rozhodl se těm Julianovým instrukcím poddat.

A jakmile si lehl na záda a natočil hlavu, aby na Juliana viděl, tak jeho oči už tam na něj čekaly. Klidné oči. Uklidňující. Hřejivé. A Bernard najednou všem těm Julianovým slovům uvěřil. Vyloženě jim propadl… Najednou si byl prostě jistý, že se mu nic nestane. Nikomu se nic nestane. Ne, když je Julian tady – a takhle se na mě dívá. A to mě ten jeho nerozhoditelnej pohled ještě pár dnů zpátky tak vytáčel! A teď… teď jsou pro mě ty jeho oči cosi jako poslední záchrana… A aniž by si to uvědomoval, pod vlivem toho Julianova klidného, vyrovnaného pohledu se i jeho dech uklidňoval… a srdce mu v hrudi začalo bušit pravidelněji…

A tak leželi na vodě vedle sebe, drželi se za ruce, hleděli jeden druhému do očí – a všechno se zdálo být v pořádku. Mnohem víc v pořádku než ještě před pěti minutami. Nebo než před hodinou. Nebo než včera. Nebo než před měsícem.

Julian věnoval Bernardovi ještě jeden povzbudivý úsměv – a pak hlavu otočil a zahleděl se na jasné, modré nebe. Bylo mu příjemně. Teď už jo, když už Bernard tak neplaší… Ale bylo mu příjemně i z jiného, mnohem sobečtějšího důvodu. No tak jo, ta jeho ruka v tý mý, to je prostě… hmmm… A až teď si uvědomil, že vlastně celou dobu konejšivě přejíždí palcem po hřbetu Bernardovy dlaně, a trošičku se lekl, jestli už to není moc – ale hned se zase uklidnil. A v tom hladivém pohybu pokračoval. Však mi neřekl, že mu to vadí, ne? Ani mi svou ruku nevytrhl. Tak třeba si to taky vůbec neuvědomuje. Anebo mu to vážně nevadí…

Julian by sice tuhle zvláštně důvěrnou chvíli nejradši prodlužoval donekonečna, protože kdo ví, co bude na břehu, nebo po návratu domů! Třeba se mi zase bude vyhejbat… Ale zároveň věděl, že je teď potřeba využít toho, že se Bernard tak vyklidnil. Nemá smysl tu čekat, než na něj přijde další záchvat paniky.

„Poslyš,“ opatrně vyvlékl svou dlaň z té Bernardovy, ale jenom proto, aby se ho mohl přidržet za předloktí a přetočit se do horizontální polohy, „zůstaň takhle ležet – a začni jenom víc kopat nohama, jo? Já poplavu vedle a budu nás směrovat zpátky ke břehu.“

Bernard smířeně přikývl – a znovu se zahleděl na nebe. Bylo mu dobře, tak dobře, že měl skoro tendenci se taky přetočit a začít normálně plavat, ale včas sám sebe okřikl, ať radši nic nepokouší. Podruhý už ten panickej záchvat zažít nechci. A Julian je určitě taky rád, že je rád.

A tak se pomalu, ale bezpečně vraceli zpátky ke břehu. Zdálky by mohli někomu připadat jako takové neforemné, nemotorné, těžkopádné plavidlo, ale úsměvy na jejich tvářích prozrazovaly, že jsou se svým tempem, kurzem, navigací, způsobem plavby… no prostě se vším dokonale spokojení.

Po těžko odhadnutelné době zkusil Julian nohou nahmatat dno, udělal ještě několik temp, a teprve když se ujistil, že se zvládne stabilně postavit, zlehka přichytil Bernarda za pas a řekl: „Dobrý, jsme tady, už si můžeš stoupnout…“

Bernard otevřel oči a nevěřícně je na Juliana vykulil: „Fakt?!“ To už se ale přetáčel, aby se o tom mohl přesvědčit na vlastní nohy. A abych KONEČNĚ cítil pod nohama pevnou zem! Uuufff…

Julian si nebyl jistý, jestli to Bernard potřebuje, nebo ne, ale pro jistotu ho podpíral celou dobu, co lezli z vody na břeh. Tam už se na ně přívětivě, lákavě usmívala ta rozložená, od sluníčka příjemně vyhřátá deka, která slibovala, že se na ni budou moct konečně natáhnout a odpočinout si… A hodit celý to šílený dobrodružství za hlavu…

Jakmile se na ni oba svalili na záda, jejich dlaně se úplně automaticky zase našly. Spojily se úplně stejně, jako když leželi na té vodě. Jenomže zatímco tam to jejich držení se za ruce mělo jakýsi účel, jakýsi smysl, tak tady… Opatrně se po sobě podívali. Radši. Nebude se ten druhý tvářit… pohoršeně? Nebo minimálně nějak nesouhlasně…? Ale ne, bylo to jako podívat se do zrcadla: ty emoce, které vnímal Julian, se zračily ve tváři i Bernardovi… a naopak…

Bernard ale na chviličku zvážněl:

„Dík, žes mě tam nenechal,“ řekl potichu.

„Blbče…,“ nedokázal Julian na to poděkování zareagovat nějak… mileji, a jelikož ho to samotného zamrzelo, tak aspoň dodal: „Ostatně, tys mě v tom seníku taky nenechal.“

„No jo, jenže tam mi od tebe nic nehrozilo. Kdežto tady jsem mohl utopit sebe – i tebe,“ viděl v tom Bernard rozdíl.

„Ale blbost,“ zavrtěl Julian nesouhlasně hlavou…, a aby nemusel déle opětovat ten Bernardův náhle zvláštně zněžnělý, vděčný pohled, radši se zahleděl zase nad sebe, na nebe. A pak oči zavřel.

Bernardovi došlo, že tenhle rozhovor je u konce. No ale to ostatní tak snadno skončit nenechám… A tak se natočil na bok, přehodil ruku přes Julianovy boky… a přitáhl si ho k sobě blíž. Potřeboval ho prostě držet a vnímat blízko u sebe. Stejně jako tenkrát, když ho vedl ven z toho seníku. Akorát že tenkrát jsem zachraňoval já jeho. Kdežto teď zachránil on mě. Týjo, stejně je to zajímavý! Jak někdo, kdo je takovej… drobnej, umí očima vyslat tolik síly a podpory, že tím dokáže zachránit i život…

Julian byl tím Bernardovým pohybem tak překvapený, že se na chviličku celý napjal a ztuhnul… Ale hned vzápětí se v jeho náručí naopak úplně uvolnil. Užíval si jeho silnou, pevnou paži omotanou kolem svého těla, užíval si, že se může tisknout na jeho vypracovaný, v pravidelném rytmu se zvedající hrudník… Týjo, stejně je to zajímavý! Že někdo, kdo je na první pohled tak silnej a sebevědomej a s ničím a nikým se nemaže, má taky svý slabý místa… Ale to nevadí, stejně je to můj zachránce. Můj rytíř.

***

Pozdě večer zaklepal Bernard na dveře Julianova pokoje. Znovu. Tentokrát už ale ne tiše, ne opatrně. No co? Taková obyčejná noční návštěva. Beztak nespí.

„Nooo…?“ protáhl Julian – a znělo to podobně tázavě jako posledně. Podobně překvapeně. Na noční návštěvy holt nebyl zvyklý. Zatím

Bernard vstoupil, opět za sebou dveře zavřel a opřel se o ně, ale než se ho Julian stihl zeptat, kvůli čemu přišel tentokrát, rozešel se k jeho posteli. Přidřepl si vedle ní – a zahleděl se Julianovi do očí.

„Přišel jsem ti popřát dobrou noc,“ odpověděl na otazníky schované v Julianových duhovkách – a poťouchle mu zacukaly koutky.

„Ah… aha…,“ vydechl Julian zkoprněle.

„Takže teda… dobrou noc,“ zopakoval Bernard potichu, natáhl ruku a přes tenkou letní peřinu pohladil Juliana po noze… A i když sem přišel původně se záměrem udělat i něco jiného, tak najednou se lekl. Lekl se sám sebe. A toho, co v něm Julianova blízkost a ten jeho upřený, pátravý pohled způsobovaly… A tak se nakonec jenom pousmál, zvedl se – a bez dalšího ohlédnutí z Julianova pokoje zase odešel.

Julian se snažil si to všechno nějak přebrat… a po chvilce věnované přehrávání té právě proběhnuté scénky v hlavě tam a zpět si řekl, že samotnému se mu to přebírá zbytečně složitě. A že ve dvou by to mohlo jít líp. A tak se vyhrabal z postele, přecupital přes pokoj… a pár vteřin poté už klepal na dveře Bernardova pokoje. Mýho bývalýho pokoje mimochodem. No takhle to dopadne, když člověk někomu z dobrý vůle věnuje pokoj… a on mu pak na oplátku ukradne srdce… Srdce, které Julianovi v hrudníku zběsile bušilo… a rozbušilo se ještě prudčeji, když si tu svou poslední myšlenku naplno zvědomil.

Bernard si nebyl tak úplně jistý, jestli se mu to zaklepání jenom nezdálo, a protože stál zrovna u skříně, do jejíž útrob házel svršek od pyžama, ty tropický noci jsou příšerný!, rovnou přešel ke dveřím a otevřel je.

„Copak?“ pousmál se, když si ověřil, že se mu to zaklepání opravdu nezdálo.

„Ehm…,“ ztratil Julian při pohledu na Bernardův nahý hrudník na chvíli řeč… a vlastně se mu vykouřilo z hlavy úplně všechno. Ne že bych neměl jeho nahej hrudník dnes před očima celý odpoledne, že… Ale některý věci se prostě neokoukaj…

Bernardův úsměv se ještě o něco rozšířil. Chápavě, vědoucně. A taky tak trochu samolibě. Pak natáhl ruku, chytil Juliana za paži, vtáhl ho do místnosti a zavřel za ním.

„Vevnitř se ti bude líp přemejšlet, cos mi chtěl,“ vysvětlil – a doprovodil to patřičně významným zašťuřením.

„No, ehm, chtěl jsem… chtěl jsem ti taky popřát dobrou noc,“ dostal ze sebe Julian a bezděky si své zvlhlé, opocené dlaně otřel do trenýrek, které v létě používal místo pyžama.

„Okej,“ sedl si Bernard na postel a propálil Juliana lehounce výsměšným, zároveň ale vyzývavým pohledem. „Tak to bysme měli… Čili lekci vzájemnejch návštěv máme zjevně za sebou, takže jestli si zase budeme chtít něco říct, tak už víme, jak na to…?“ zvedl tu oznamovací větu na konci trochu do otázky. Aby dal Julianovi možnost se k tomu nějak vyjádřit.

Julian trochu znejistěl. Nebyl si teď tak úplně jistý, jak si tu Bernardovu reakci přebrat. Naznačuje mi, abych už šel? Nebo abych naopak nechodil, když už tu jsem…? A tak nakonec s rozveseleným úsměvem odpověděl tak, aby to rozhodnutí, co bude dál, přehodil zpátky na Bernarda:

„Jasně, jenom… No, dole je všechno děsně slyšet a babi má uši všude, takže se připrav, že jestli si takhle budeme chodit sdělovat jednotlivý věty, tak se nás zítra bude vyptávat, proč jsme tu v noci dupali jako králíci.“

„Jo tak králíci?“ rozesmál se Bernard. „Zajímavý přirovnání… Králíci totiž kromě dupání dělají rádi ještě něco jinýho, ne?“ mrkl na Juliana – a napřáhl k němu ruku.

„A co…?“ nechytal se Julian, ovšem to Bernardovo pozvání pochopil naopak na první dobrou – a automaticky vykročil směrem k němu.

„No počkej, tak ty jsi z vesnice – a já tě mám poučovat, co dělají rádi králíci?“ bavil se Bernard, a jakmile Julian přišel tak blízko, že na něj dosáhl, chňapl po jeho dlani a stáhl ho k sobě na postel.

Julianovi začalo docházet, na co asi Bernard naráží, jenže v souvislosti s tím pak pozoroval Bernardovo uvelebování se na posteli a to, jak mu vedle sebe dělá místo, trošku znervózněle. Myslí si, že jsem sem přišel kvůli sexu…? No a… co kdyby jo? Byl by to dobrej nápad…?

Bernard mu ale nedal moc prostoru utápět se v pochybnostech. Lehl si na bok, poodkryl deku, konejšivě přejel dlaní po Julianově paži… a pak ho chytil za zápěstí a začal ho tahat blíž k sobě.

„Seš moc na kraji. Jestli z tý postele slítneš, tak bude mít babi dole teprve pozdvižení!“ okomentoval svoje počínání pobaveně.

A Julian vybuchl smíchy… a nechal se vmanévrovat pod tu deku, do Bernardovy náruče… A Bernard ten jeho smích úplně bez přemýšlení ztišil tím, že mu na ústa přitiskl ta svoje. A jednoduše ho políbil.

Zabralo to – smích Juliana okamžitě přešel. Místo toho začal Bernardovi ten polibek horlivě, lačně oplácet… A když se od sebe po chvilce odtáhli, odkašlal si a spíš jenom tak sám pro sebe potichu zkonstatoval:

„Teda, ty se vážně s ničím a nikým nemažeš!“

„No co?“ trhnul Bernard rameny – a namáčkl si Juliana na hrudník ještě o něco pevněji. „Byl jsi moc hlučnej. Musíme mít přece ohledy vůči babičce.“

Julian se uchichtl:

„Kdyby věděla, jak si z ní pořád utahuješ!“

„Ale neutahuju,“ oponoval mu Bernard. „Je fajn. Všichni jste.“ Načež se mu potměšile zablýsklo v očích: „Ale ty nejvíc.“ A tohle svoje oznámení zpečetil dalším polibkem… a místo tečky za větou pak Juliana líbnul do vlasů.

„Vy jste s tvým tátou taky fajn,“ dodal Julian potichu, protože chtěl, aby to zaznělo… A Bernard se jenom spokojeně, potěšeně usmál do prostoru.

Oběma bylo tak příjemně, že ve vzájemném objetí už skoro usínali, když se Bernard ještě na chvilku probral, protože ho něco napadlo: „Juli…? Nebo teda… no, můžu ti tak říkat? Víš, aby ti to nepřipomínalo… ty hovada…“

Julian se v jeho objetí zavrtěl.

„Od tebe to zní úplně jinak.“

„Tak okej…“

„A můžu ti říkat Bernarde?“

„No tak vzhledem k tomu, že se tak jmenuju…“

„No ale je to takový dlouhý.“

„Tak mi tak neříkej,“ neviděl v tom Bernard problém.

„Ale mně se to právě líbí…“

„Probůh,“ zakoulel Bernard pobaveně očima… a radši Juliana zase políbil, aby to jeho zmatené řečnění na chvilku umlčel. „Říkej mi, jak chceš,“ dodal nakonec.

„No dobře. A… co jsi chtěl? Původně? Chtěl ses na něco zeptat,“ připomněl Julian.

„Jo vlastně! No, říkal jsem si, jestli bys mi zítra neukázal, kde rostou ty černice. Tvoje babi na nich zjevně nějak ujíždí…“

„Ježíši,“ rozhihňal se Julian, „nepoužívej takový slova v souvislosti s babičkou!“

„Promiň,“ zaculil se Bernard. „Tak teda… každopádně… No že bysme jí ještě nějaký natrhali. A zároveň na chvíli zmizíme z jejího pátravýho dohledu.“

„Jo, to můžeme,“ souhlasil Julian spokojeně.

„A navíc říkala, že rostou na mezi… A na mezi by se mohlo dát dobře válet…,“ přidával Bernard další argumenty… a dlaní začal hladivě přejíždět po Julianově těle, aby mu dal najevo, co si pod tím výrazem válet se všechno představuje.

„Jo, ehm… no, ale… ach… ty meze jsou porostlý těma ostružinama… aaach… a v nich se válet fakt nechceš…“

„Nějaký šikovný místečko si určitě najdeme,“ ujistil ho Bernard, ještě jednou se mu podíval do očí… hřejivých, hlubokých, roztoužených očí… a pak natáhl ruku a zhasl lampičku.

A Julian dlouze vydechl… a pak se péči těch pevných, ochranitelských paží a vedení svého sebejistého, šikovného, něžného rytíře naplno a se vší důvěrou poddal.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (63 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Začnu mluvit, až když jsem si jistý, že to, co se chystám říct, není lepší nechat nevyřčené.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #14 Odp.: Na černiceVikys 2023-11-18 10:28
Kde ti dva spolu neskončí... To by byla určitě zajímavá povídka :-)
Citovat
+2 #13 Odp.: Na černiceHonzaR. 2023-11-17 22:09
Isi, až ti dva spolu jednou neskončí, tak se nejspíš dozvíš, že si snad děláš prdel a veškerá tvá další tvorba půjde do ignoru. :lol:

A jinak, ta povídka je fajn. Jména skvělý. A ty psát umíš, co si budem.
Citovat
+3 #12 Odp.: Na černicezmetek 2023-11-17 21:50
[quote name="Isiris"]:-)
Zmetku, děkuju :). A počkej jenom, až jednou napíšu něco, kde ti dva spolu neskončí :P Čistě jen pro tu srandu z toho, jak se po dočtení někteří zatváříte :D

Až jednou ti dva spolu nečekaně neskončí - to se doopravdy těším, protože si myslím, že jim to oběma prospěje. Alespoň v Tvém příběhu určitě. :lol:
Citovat
+1 #11 Odp.: Na černiceIsiris 2023-11-17 21:00
:-)
Zmetku, děkuju :). A počkej jenom, až jednou napíšu něco, kde ti dva spolu neskončí :P Čistě jen pro tu srandu z toho, jak se po dočtení někteří zatváříte :D
Bello, taky děkuju :). Pokračování popravdě nechystám, a myslím, že "hovada" již určitým způsobem potrestána byla ;) - a kdyby se náhodou na Juliana ještě někdy křivě podívali, tak on se o něj Bernard postará! ;-) A doufám, že to neprošlo ani těm hovadům z Tvého reálného příběhu!!! :eek: A že hlavně už ten Tvůj příběh nijak nepokračuje... resp. pokračuje bez nich, aby bylo jasno... ;-)
Dáine, ha, já myslím, že je to jiná vesnička :D Že jako v každé povídkové vesničce si místní vyberou jinou oběť... V tamté to byl Lukáš, v téhle Julian... Ale je vtipné, že se vždycky musí někdo přistěhovat, aby tam udělal pořádek :D Příště to musím vystavět jinak ;).
Sinme, rádo se stalo :). A přepočítávej, jsem zvědavá na výsledek ;-) .
Misho, děkuju. :-) Já tedy doufám, že na té společné cestě, z které není návratu, už jsou... :)
Tame, tak zase co my víme, jak "lacino" to těm grázlíkům prošlo - třeba ještě dostali, mimo záběr :D Anebo se v nich i tak něco hnulo, a za pár let se třeba Julianovi i omluví... ;-)
Yorjane, taky děkuju :) Na Tvou prosbičku si dovolím reakcičku, že pokračováníčko nebude :P Nebo minimálně není nic v plánu... Ale třeba mě někdy napadne nějaký další příběh, který by na kluky šel napasovat - ať nemusím vymýšlet pořád nové postavy ;).
A Juli, Julian (i Julián) je právě krásné jméno! ;-) Ono to v té povídce sice úplně nezaznělo - ale Bernard to jméno (a jeho nositele) zbožňuje! ;-)
Citovat
0 #10 Odp.: Na černiceBella 2023-11-15 22:26
Jejda, proč se to napsalo dvakrát?
Asi na tom budu muset zapracovat. Jsem tady novější, ale myslela jsem si, že jsem na to už přišla....tak asi ne no🥴
Já se to naučím
Citovat
0 #9 Odp.: Na černiceBella 2023-11-15 22:19
Skvělý příběh Isi!🩷😊
Četlo se to úplně samo. Doufám, že bude pokračování a že to těm hovadům (promiňte, já to musela říct) neprojde!!!!
Sama jsem si zažila něco podobného a fakt by mě naštvalo, kdyby se jim za to, co dělali Julianovi nic nestalo, vyšli z toho nějak moc lacino! 😤
Ale to je zase můj příběh a ten je na dlouho.
Vraťme se tedy k tomu, co jsem chtěla říct. Tento příběh je velmi povedený. Snad nás nebudeš dlouho napínat a bude další díl. Těším se na další povídky od tebe.🙈❤️

Přeji všem hezký zbytek dne
Citovat
+1 #8 Odp.: Na černiceJuli 2023-11-14 16:08
Super poviedka. Dúfam že bude pokračovanie. Ale Julián je hrozné meno. Viem o čom hovorím. :D
Citovat
+4 #7 Odp.: Na černiceYorjan 2023-11-13 09:03
Moc, moc pěkné! Takováhle něžná romantika mě vždycky dostane. A Ty, Isi, to fakt umíš! Bernard a Julian jsou opravdu roztomilí. ⭐⭐⭐⭐⭐ Má to velký potenciál... Takže bych si dovolil se přidat k Sinmemu s prosbičkou: co takhle pokračováníčko? 😉 👬🌈🙋🏼‍♂️🙏
Citovat
+4 #6 Odp.: Na černiceTamanium 2023-11-12 20:03
Jako vždy, moc se povedlo, jen ti grázlové z to ho vyšli nějak moc lacino. Pravda je, že čím jsem starší, tím víc si myslím, že tyhle svinstva by nikomu procházet neměly.
Ale klukům to vyšlo a klidně jim to závidím.
...a taky se těším na další povídku. Je radost od tebe číst.
Citovat
+4 #5 Na černicemišo64 2023-11-12 17:25
Veľmi krásne a romantické.To ja môžem.Želal som im obom,aby našli k sebe cestu tak blízko,odkiaľ už niet návratu,len priama cesta do...raja.Tiež si myslím,že by si to žiadalo pokračovanie.Vďaka Isiris za tento príbeh..u mňa aj dojemná slzička.
Citovat
+4 #4 Odp.: Na černiceSinme 2023-11-12 14:38
To bolo skvelé! Mne sa normálne až zapáčilo meno Bernard. :lol:
Veď ešte aby sa mi nepáčilo, keď bol taký perfektný. A zlatý. A k Julianovi ideálny. Záchranca.
A Jualian absolútne nemal chybu. Vedel som si ho okamžite predstaviť a hrozne sa mi páčilo, ako si vykreslila to ich plávanie. To, že každý má nejaké obavy. Aj tí silnejší.
No a v neposlednej rade moc ďakujem za venovanie. Dokonalý darček. Až mi je ľúto, že neoslavujem častejšie.
No a... viem, že u teba jednorázovka... je jednorázovka. Ale keby náhodou... si sa nechala ukecať na pokračovanie, tak by to bolo dokonalé. Ja idem zatiaľ prepočitávať. Veď vieš čo.
Citovat
+5 #3 Odp.: Na černiceDáin 2023-11-11 21:27
Krásný příběh z venkova. A není to náhodou ta samá, "kouzelná" vesnička z příběhu o čarování? 8) Ta partička pitomců by odpovídala...
Citovat
+4 #2 Odp.: Na černiceBella 2023-11-11 20:01
Skvělý příběh Isi!🩷😊
Četlo se to úplně samo. Doufám, že bude pokračování a že to těm hovadům (promiňte, já to musela říct) neprojde!!!!
Sama jsem si zažila něco podobného a fakt by mě naštvalo, kdyby se jim za to, co dělali Julianovi nic nestalo! 😤
Ale to je zase můj příběh a ten je na dlouho.
Vraťme se tedy k tomu, co jsem chtěla říct. Tento příběh je velmi povedený. Snad nás nebudeš dlouho napínat a bude další díl. Těším se na další povídky od tebe.🙈❤️

Přeji všem hezký zbytek dne
Citovat
+8 #1 Odp.: Na černicezmetek 2023-11-11 19:24
Hezký vesnický povídání. Člověk ví, že skončí spolu, ale je zvědavý, jak se k tomu dostanou. Takový pohlazení za plnej počet. :lol:
Citovat