- Max Remotus
Hned po obědě jsme se chystali do dače. Oleg prohlásil, že nejedeme do divadla a na cestu nás vybaví. Objevilo se pár vojáků a přinesli nám zimní bílošedé zateplené maskáče, stejné tříčtvrteční, zevnitř vyložené beránkem, kabáty, válenky z plsti a kožešin a samozřejmě ušanky s rudými hvězdami. Hned nato přijel Gaz, prý šedesát devítka, velitelská verze s pěti sedadly a přídavným topením. Ty běžné mají lavičky na bocích. Ještě dědeček Leonid přinesl podárok pro Semjona Vadimoviče. Dřevěný kufřík a uvnitř tři nějaké vzácné vodky.
V gazíku seděli dva mladí vojáci, oba řidiči, jak vyplynulo z rozhovoru. Jen já se zhrozil. Vrch korby auta je jen z plátna. Jako lepší stan. Ještěže jsme nabalení do sibiřských zim. Vojáci nám sice říkali, ať si kabáty sundáme, ale neměli jsme odvahu. Uvnitř zima jak venku. Jak se rozjedeme, půjde i topení, nebo zapnou přídavné. Taky jak jsme vyjeli, z takové široké hadice dole mezi předními sedadly začal proudit horký vzduch. Po pár kilometrech jsme kabáty svlékali.
Jeli jsme zpět částí Moskvy. Pak sídliště, továrny, sklady. A sníh, který změnil další krajinu v nekonečnou pláň s ostrůvky lesů. Vesnice a pár menších měst jsme projížděli stejnou rychlostí, s rozžatými světly a majákem na střeše. Skoro po hodině začaly husté lesy se světlejšími místy, kde byly břízy a modříny. Sněhu zde bylo určitě přes půl metru. Krátká alej a mezi stromy bylo vidět velkou poschoďovou dřevěnou budovu. Z několika komínů stoupal kouř. Před budovou stálo pár podobných gazíků a dva nákladní Zily stopadesátsedmičky. Ty jsem znal z vojny. Neskutečné strojovny. Kde neprojelo nic, projel tento Zil. V československé armádě byly spíš stojedenatřicítky, které byly mnohem nespolehlivější. Jeden měl korbu s plachtou, druhý s velitelskou nástavbou. V zimním období spotřeba přes sto litrů benzínu. Co kilometr, to litr.
Vojáci nás zavedli do velké místnosti dole. Dřevěné stěny z klád, v jedné zděné veliký krb. Na něm na rožni opékající se prase. Navíc v obou rozích litinová kamna. Uprostřed oválný stůl a mohutné židle, vše dřevěné. Pod okny lavice, na zdích spousta všech možných trofejí a velké zarámované fotografie, zřejmě z války. Na obou koncích stolu obrovské samovary. Uprostřed mísa s ovocem. Sedělo tam asi deset mužů, také v zimních maskáčích. Uprostřed Semjon Vadimovič.
„Pavlúša,“ zařval. „Ty soldat.“
„Chudóžestvennaja grůpa,“ ukázal jsem na Sašu s Mahirem. Nastalo klasické nekonečné vítání. A líbání. Políbil jsem se s šesti plukovníky a čtyřmi generál majory. Mahir předal náš dárek. Myslel jsem, že se ti staří fronťáci rozpláčou. Lahvinky šly z ruky do ruky s výkřiky Velikolepje, něvěrojátno, něvazmóžno. Konečně přípitek. Také s Belugou ještě z carských dob. Další dárek od jednoho z plukovníků.
Mladší z řidičů nás zavedl do poschodí, ukázal koupelnu a náš pokoj hned poblíž. Uvnitř dvě velice široké poschoďové palandy, skříň a další litinová kamna. Jsou roztopená a budou prý hřát až do pondělka. Taky tam bylo příjemně. A jako všude, pohodlí, tentokrát hnědé teplákové soupravy. Když jsme pak scházeli dolů, všiml jsem si dál v uličce několik beden se Stoličnou, stejně tak u nás známé Igristoje a dva soudky piva Naša marka. Mě nejvíc zaujaly lahve s nealkoholickým pomidórnym sokem.
Naše generalita se také převlékla. Generál Semjon Vadimovič nás pozval k večeři. Bouchlo pár lahví a další voják, taky už v teplákovém dresu, nalil šampaňské do kaskádově naskládaných sklenic. Po šampusu předkrm. Samozřejmě s kaviárem. Každý dostal talířek s půlenými bulkami se zapečenými vejci a červeným a černým kaviárem. Opékané prasátko, které úžasně vonělo, opečovával další voják. Mimo ty, co nás přivezli, se tady pohybovali asi čtyři další. Generál se pochlubil, že mají i pec na vlastní chleba. Další polopředkrm byl právě v peci pečený jeseter na víně s bohatou zeleninovou oblohou. V mísách kvašené papriky se zelím. První ořez masa a domácí chleba. Až teď mi došlo, že muslimové nejí vepřové. Mahir mi odpověděl, že by nemohl být v náboženství, kde zabíjí mladý kluky.
Jeden z našich šoférů nám řekl, že dnes už nikdo nepřijde. Děvočky zítra. Na zdi byla police a na ní dvě klávesové a jedna knoflíková harmonika. Taky dvě balalajky. Zatím se k nim nikdo nehrnul. Saša zašel za Semjonem. Šli k polici. Generál přinesl malý plochý bubínek, prý z břízy a kozí kůže. A hned mi ho vnutil. Mahir si vzal balalajku a Saša knoflíkovou harmoniku.
„Ty na tohle umíš hrát?“ projevil jsem své uznání.
„Skoro na všechno,“ smál se, „ale na nic dokonale.“
Mahir řekl, než se Saša s nástrojem dá dohromady, tak nám něco zabrnká. Když začal zpívat, jen jsem zíral. Měl naprosto změněný hrdelní hlas a pochopitelně ze slov nebylo ani jediné nějak uchopitelné.
„Xeyli vaxtdir ayrilmisig y jar ilen.“
Jo, myslím si, možná nás všechny posílal do prdele. Ale krásně. Naši hostitelé byli nadšeni. Jim stačilo jen slyšet balalajku. Konzumace vodky se ihned zvýšila. Alexandr mě poučil, že tohle je koncertní nástroj úžasné ceny, ale zkusí, jak mu hraní půjde. Kdyžtak ji vymění za klávesovou. Měnit samozřejmě nic nemusel. Když začal, to byl jásot. Tyhle písničky jsme znali všichni.
Ně slýšny v sadu daže sorochy,
vsjo zděs zaměrlo do utrá.
Jésli by ználi vy, kak mně daragy
padmaskóvnyje víčerá.
Opakovanou sloku už zpívali všichni. Naštěstí pánové, nebo bych snad měl říkat soudruzi, měli před námi v pití veliký náskok a pomalu odpadávali. Někdo odcházel, někdo byl odnesen.
Semjon nás ubezpěčil, že dopoledne bude baňa. Topí se v ní celou noc.
My ještě nebyli pjanyje, jen trošku. Když přišel jako poslední z koupelny Mahirek, rozesmátý a podlouhlá očka se slastně přivírala, zjistili jsme, že na takhle širokou palandu není problém se vejít. Když tedy nebudeme moc divočit. Pěkně jsme si ho položili a uvažovali kam zapustit, když se najednou vylekal a ukazoval ke dveřím. Otočili jsme se. U dveří stál chlapec, mysleli jsme, že voják, v rukou tác s konvicí a šálky. Jeho tepláky byly pěkně vyduté, s mokrým flíčkem.
„Ja postučal v dvěr,“ řekl omluvně a celý zrudl.
Zavolali jsme ho. Saša ukázal, ať podnos položí na protější palandu.
„Idi sjudá.“
Přišel k nám. Trochu rozježené tmavě hnědé vlasy. Nevýrazný, ale docela hezký, pěkně tvarované rty, ale neskutečně červené tváře. My tři jsme byli nazí, jak jinak. Saša si ho přitáhnul blíž. Stáhl z něj tepláky i se zelenými trenýrkami. Co se nám vylouplo před očima, byla nádhera.
„Otěc ubjet menjá.“
Mahir šel zamknout dveře. „Neplaš se, tady se nic tak hrozného neděje.“
„Teď tu není, matka mě poslala s kávou. Moskviči prý večer pijí kávu s citronem. Klepal jsem.“
„Byls tu dlouho?“
Chlapec přikývl.
„Líbilo se ti to?
Zase přikývnutí.
„Počkej tu.“ Saša se oblékl. „Kde máš matku?“
„V kuchyni, kdyby někdo něco potřeboval.“
Za chvíli byl zpět.
„Jsme také pjanyje, budeš se o nás starat do rána.“
„Už jsi s někým byl, myslím s klukem?“
Zakroutil hlavou.
„A chceš?“
Přikývnul.
„Hned jsme zpět.“ Saša vzal osušku a s chlapcem vyšel na chodbu.
„Semjon, po Semjonu Vadimoviči,“ představil se náš noční návštěvník. „Otec je invalida z Velké Vlastenecké, dělá tady správce, ale je teď v Moskvě. Jsem v učilišti strojně traktorové stanice v kolchoze. Končím z jara a pak vojna.“
Pořád měl krásně červená líčka, jak dřevěná matrjoška. A jeho penis byl taky pořádný klacek. Navíc vypadal velice hladký jen s drobnými žilkami. Mahir podal kelímek krému. Všichni jsme si trochu nabrali a začali se mazlit s krásným nadělením před námi. Neznalost telátka, ale tělem pořádný býček.
„Neboj se, dělej, co cítíš.“ Přisunul jsem ho k Sašovi a spolu s Mahirem si dopřál první ochutnávky. Jeho občasná neohrabanost působila spíš mile, než aby byla překážkou v milování. Palandy sice byly široké, ale taková sestava na spaní už bylo přece jen moc. Chlapci zalehli naproti a došlo i na kávu s citronem. Prý vzkřísí i mrtvého. Po náročné jízdě tak naši miláčci vypadali a nijak se nekřísili. Ale trochu vitamínů nemůže být ke škodě. Moc jsem nenaspal. Semjon krásně voněl mládím. A to je sakra dráždidlo. Už se mrcha nepostaví, ale říkáš si, co kdyby, za chvilku.
Snídaně ráno byla jen lehčí, všichni se těšili na baňu. Domácí chleba, máslo, sýr, slaný tvaroh se strouhanou černou ředkví a křenem. Čaj. Sauna stála kousek, mezi prvními stromy lesa. Přízemní srub. Menší předsíňka, kde zůstalo na věšácích oblečení a obutí. Dál v trenýrkách, my ve slipech. Pak kuchyňka s několika samovary, stolem a policemi na talíře a hrnky. Konečně malá ohřívárna s lavicemi. Tam jsme poseděli, popili čaj, popovídali a zanechali poslední části oblečení.
Generál nám vysvětlil, že pravá ruská sauna má jen sedmdesátpět stupňů, samozřejmě plus minus, a je plná páry. Taky když jsme vstoupili vedle, nebylo tam skoro vidět. Dva z asi šesti vojáků tam polévali rozehřáté kameny na obrovské peci. Zabírala určitě čtvrtinu celé místnosti. Vedle ní dvoje dveře ven a čtyři malá okna. Jinak kolem stěn i mimo dřevěné palandy. Měl jsem trochu strach, aby se mně nezačalo stavět péro. Mahir, Saša a mladí vojáci taky nevypadali k zahození. Ale pára mě dokonale uzemnila. Trvalo chvíli si zvyknout. Posedali jsme si na palandy. Nejvíc páry se drželo u stropu, kam se neustále valila z vydatného polévání. Cítil jsem, jak se tělo pomalu prohřívá. Z počátku mi bylo chladno na nohy, tak jsem si lehl. Hned byl u mě jeden z vojáků s košťátkem z dubových a březových proutků. Vedle sebe kbelík sněhu. Košťátko v něm otřel a začal s potíráním. Nejdřív to hezky studilo, pak, jak zvyšoval intenzitu, až chvílemi pálilo.
Prohlížel jsem si ostatní. Náš generál a asi tři další byli abnormálně chlupatí. Semjon Vadimovič jako medvěd. Mezi nohama pěkná kláda. Ani ostatní se nemuseli nijak stydět. Vzhledem k tomu, že byli všichni ve věku okolo šedesátky, klobouk dolů. Přišli další dva vojáčci a masírovali nás větévkami. Pomalu se měnilo v mírné šlehání. Pot z nás přímo prýštil.
Pak zařval generál Vpěrjod. Všichni vyběhli ven. Tam byly vysoké hromady sněhu, do kterého se každý zabořil.
Nic zlého netuše, jsem následoval jejich příkladu. A mohutně zařval, ostatně ne sám. Pak se ve mně všechny životní funkce zastavily. Bylo vidět, jak sníh okolo rozpařeného těla taje, ale zase hned mrzne. Většinou jsme nabrali zpátečku. Jen tři otužilci se Semjonem si ještě vychutnávali dvacet pod nulou. Vraceli se obalení námrazou. Chlapci už měli pro každého připravený šálek horkého čaje a deku. Na palandách leželo chvíli pár chlupatých zámotků. Brzo jsme se vymotali, další etapa pocení, konverzace, čaj, čaj, čaj. Sakra, přeci nejsem žádná sračka. Řekl jsem si a zkusil příští sněžný výpad prodloužit. Po čtvrtém nebo pátém jsem se už také vracel coby sněžný muž a byl odměněn potleskem. Bylo cítit, jak všechno svinstvo nahromaděné v těle mizí. Občas nás opláchli vodou a zase metličky, sníh, čaj. Všichni jsme dostávali nehorázný hlad. Pět hodin tu uteklo jako pár minut. Ještě chvíli v dekách v ohřívárně a oběd.
Zásadní změna. Děvočky. Každý z deseti účastníků tady měl svou favoritku. Celému babinci šéfovala generálova Irína.
Okolo čtyřicítky. Pravá ruská báryšna. Trochu mi přpoměla moji sestru Tamaru, co se proporcí týká. Její objetí bylo téměř zničující, biologická zbraň. Také všichni vojáčci tady měli stádečko omladiny. Doufám, že nepodniknou nějaký útok i na nás. Byl tu i náš včerejší noční objev, mladý Semjon. Zřejmě nám byl přidělen jako osobní sluha. Chystal jídlo, doléval čaj, kávu, vodku a pivo. Náša Marka byla prý osmnáctka, ale s pivem měla společný jen název. Dával jsem si rajskou šťávu, jen Semjonek nechápal, že do ní nechci vodku. Má se co učit chlapec. Počkej v noci, hrozil jsem mu. Měl zase krásná červená líčka a naše trojička už plánovala, jak s ním v noci naložíme. Ženské štěbetání mně připomnělo ptačí kolonii na ostrůvku v Baltském moři při jedné z návštěv NDR. Konečně se začalo jíst, ale hovor jen ubral na intenzitě.
Polévka boršč, ovšem jaký jsem ještě nejedl. Velké kousky hovězího, zelí, fazole a neskutečně dobrá červená řepa, nahoře kopec zakysané smetany a sekaný kopr. Pelmeně s různou náplní, opět smetana a křen. Srnčí s bramborovou kaší a kvašené okurky. Bliny, tenké palačinky slané i sladké a mé zamilované syrniky s brusinkami. K pití také kvas s pomerančovou příchutí.
„Tak jíst každý den, je po tančení,“ smál se Mahir a cpal se, co se do něj vešlo.
Zakončeno kávou a velkou mísou šlehačky, odkud si každý nabíral kolik chtěl. Samozřejmě mezi vším neustále i čaj. Po kávě papiroska i doutník. Na stole medové zákusky a dorty.
Saša si sedl bokem s harmonikou. Posunul se stůl. Taneční parket. Po jídle něco lehčího, žádná divočina. Kazačok až večer. Raději jsem si vzal bubínek a Mahir balalajku, aby nás děvčata nevtáhla do svého středu. Semjonek se chytl druhé a drnkal na ni o sto fest.
Rascvětali jabloni i grůši,
poplyli tumany nad rekoj,
vychadila na bereg Kaťůša,
na vysokij bereg na krutoj.
Jedna písnička za druhou. Vodka mizela kosmickou rychlostí. Po malé přestávce, vyplněné krájenými klobásami, salámy a slaninou, na přání pár věcí z válečné doby. Jeden z plukovníků Bogdan přinesl noty a text. Saša mě překvapoval, jak neznámé písně zvládal. Text znali staří pánové. Byly to smutné melodie.
„Teď vás teprve rozpláču,“ řekl mi Saša.
Na svojej lošadi, vyjechal moloděc.
Pláč, úzkost a bolest se linula pomalu jako Volha, o které zpíval.
Vyjel chlapec na svém koni, moře v dálce vidět chtěl,
břehem Volhy k Astrachani, byly jen stovky mrtvých těl.
Tamerlán už sevřel zemi, není, kdo by zvedl zbraň,
poslední živý mezi všemi, svatá Matko, jen ho chraň.
Vyslal šíp a vrhl kopí, svoji šavli k nebi zved,
jeho krev už zemi kropí, přesto bije se jak lev.
Píseň o bojovníku proti Tamerlánovi měla nejmíň dvacet slok a končí, jak ho jeho kůň odnáší k Volze, která mrtvého vezme k jeho vytouženému moři. Rozplakal všechny od děvoček, přes bojovníky od Dukly až po mě. Nic podobného jsem nezažil. Nikdy bych nevěřil, že je možné vytvořit na harmoniku tak srdcervoucí zvuk. Polovina mužů šla utišit své partnerky zřejmě do pokojů. Zbytek do sebe lil stakany vodky. I Saša se přišel posilnit. Byl středem obdivu. Řekl nám s Mahirem, že Tamerlán byl jeden z nejkrutějších dobyvatelů v druhé polovině čtrnáctého století. Říkalo se mu také Kulhavý Timur a je o něm několik oper. Händel. Vivaldi, Puccini a dokonce Mysliveček. Významně se na mne podíval. „Aby sis nemyslel, že jsem hudební analfabet a barbar.“
„Říkals, že studuješ zahraniční obchod, jak můžeš znát Myslivečka?“
„Miluji operu, jeho známých je dvacet sedm. Polovina jeho tvorby je po archivech celé Evropy. Hodně je jeho skladeb i v Rusku,“ usmál se na mě. „Teď dáme něco veselejšího před večeří.“
Chvíli jsem ho viděl rozmlouvat se Semjonem, tedy generálem. Vracel se vítězoslavně.
„Traktorně strojní učiliště je i v Moskvě. Přeloží tam svého jmenovce. Mohl by u Leonida pomáhat Olegovi, hledají údržbáře a zároveň to bude mít jako vojnu. Bude se líbit Valerijovi, takový typ ještě nemáme.“
„Vidím, že dobře vykračuješ v Damiánových šlépějích.“
„Ně množko.“
Po večeři, složené hlavně ze studených pokrmů, aspiku, uzenin, ryb v oleji, se na chvíli ztratil Mahir. Viděl jsem ho domlouvat se s děvčaty. Objevil se v tanečním trikotu, ale v bohatě nařasené sukni, blond paruce s dlouhými copy a v obrovské vycpané podprsence. Přimalované obočí a temně rudé rty. V ruce balalajku, vyskočil na stůl a zcela ženským hlasem zpíval. Občas něčí hlavu skryl pod svoji sukni, nebo se přitiskl vycpanými ňadry a pohladil copem. Váleli jsme se smíchy. Došlo i na kazačok. Neskutečné, jak se zapojili staří páni. Mahir se převlékl pro změnu do vojenské uniformy, přinesli mu i šavli. Určitě by ho ocenil i Aram, nejen my.
Čas pokročil a osazenstvo se pomalu rozcházelo. Všichni byli maximálně spokojeni. Tak to má být. Semjonek, když mu řekli, ať si odpoledne sbalí kufřík, že pojede do Solnceva, nevěděl jak projevit svou radost. My naopak věděli. Jen jsme museli dát deky na zem. Je zapotřebí velkého jeviště, když Saša tak miluje operu. Včera byla jen předehra. Dnes doufám aspoň ve tři dějství. Nějaká mezihra, baletní vložka, finále.
Hlavní hrdina už zaujal svou polohu. Přes muziku a zpěv tu máme Sášenku, choreografie a balet Mahirek. Ale co já? Přece nebudu jen u vstupu trhat lístky nebo brát šatnu. Nebo mě šoupnou do orchestřiště? Na tak krásnou příčnou flétnu, co má Semjon, je nakonec radost hrát. Nebo je zobcová? Musím si zopakovat prstoklad. Jo, chlapci, opera, to není žádná prdel. Fuj, takové slovo označované jako vulgarismus. To taková prdelka, prdelička, prďulka, prdelinečka, prdilinka, prdiňulka, prdeličičinka, slyšíte to krásné a něžné pohlazení. Určitě budu hladit, možná ladit, slaďovat i sladit. Tak jdeme na to. Opona jde nahoru. Bože to je krása, vydechli by diváci a zadní řady by vyndaly divadelní kukátka. Je na co se dívat.
Další ze série
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 9. Doma
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 8. Restaurátor
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 6. Alexandr
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 5. Iskusstvenyj
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 4. Damián
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 3. Luka
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 2. Dlouhej kouř
- Cesta do země, kde zítra již znamená včera – 1. Maty
Autoři povídky
Dávno nosím peníz pro Charóna
tak blízko je Druhý břeh
jen srdce je stále plné lásky
kterou už není komu dát
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Písničky zavoněly mládím, mojim.
Jsi neskutečný jak dokážeš popisovat milování. V této souvislosti bych měl jednu výtku. To se dělá přerušit akt před dokončením, skoro na začátku?
Děkuji.