Žár a chlad

Nebezpečí e-mailu

Už druhý rok pracuju v tomhle hrozným podniku. Moje práce je nuda. Přepisování, ukládání a vyhodnocování různých dat. Nuda, nuda, nuda! Kolem mě pár slepic, které dělají to co já a neúnavně se baví o dětech, nezdárných manželích a přiblblých seriálech. Jo a taky o receptech a hadrech. Fakt vzrušující. Kolikrát už jsem měl chuť je něčím vyšokovat, třeba nabídkou společného sexu na stole vedle klávesnice od počítače. Akorát nevím, co bych dělal, kdyby souhlasily. Protože…

Chodil jsem v té době s jedním chlapíkem, pokud se chozením dá nazývat schůzka dvakrát do týdne, obvyklá večeře v nějakém ne příliš drahém podniku, kino a pak sex u mě doma. Klasická soulož, sice uspokojující, ale asi tak, jako když máš hlad a dáš si chleba s máslem. Pocit hladu zmizí, ale chuť na něco víc zůstane. Přesto jsem byl rád alespoň za to, táhlo mi už na pětadvacet. Ne že bych se chtěl nějak usazovat, ale pro okolí to byl dostatečný signál, aby do mě nikdo neryl, jak by se určitě stalo, kdybych byl sám. Ono to stačilo i tak.

Jediné, co v té době bylo v mém životě vzrušující, bylo občasné setkání s mým šéfem. Byl o víc než deset let starší než já, tmavé vlasy, vysportovaná postava, zkrátka přesně můj typ. Bohužel ta setkání byla naprosto pracovní. Nic jiného než vyposlechnutí si jeho instrukcí a moje přitakání a splnění všeho, co mi uložil. Ale byl to krásný chlap. Na stole měl fotku svojí rodiny. Zářivě se z ní usmívala dokonalá, o spoustu let mladší bruneta, dokonalá ve všech směrech. Krásná, pěstěná, s postavou bohyně. A taky dvě roztomilá dítka, kluk a holka v předškolním věku. Bylo mi naprosto jasné, že všechny moje představy byly jen výplodem příliš fantazírujícího mozku a nadrženého těla…

Dobře si pamatuju na to úterní odpoledne. Pracovní doba se pomalu chýlila ke konci. Já měl všechno hotové, ale věděl jsem, že je dobré alespoň předstírat, že mám ještě co ťukat do kompu. Rozhodl jsem se, že svému příteli pošlu krátkou zprávičku, trošku peprnou, abych ho navnadil na nadcházející večer. Byla sice malá naděje, že to bude jiné než dřív, ale aspoň za pokus to stálo.

„Pohrajeme si večer trochu drsněji, zlato? Znásilníš mě?“ napsal jsem a zmáčkl odeslat. V následující hodině odpověď nepřišla, a tak jsem vypnul počítač a odešel domů.

Večer se vyvíjel jako obvykle. Když začal se svou předehrou, pokud se to tedy tak dá nazývat, nesměle jsem se zeptal, jestli dostal můj e-mail. Podivil se, že mu nic nepřišlo, a prohlásil, že teď není čas na řečičky. O dvacet minut později už spokojeně spal a já se neklidně převaloval na druhé půlce postele. Jako obvykle jsem to nevydržel a odešel do sprchy. Tam jsem se konečně pořádně vyhonil. Ne že bych se nevystříkal už předtím, ale jednou je prostě málo.

Ráno v práci, když jsem otevřel e-mail, mi oči jako první padly na mail od šéfa. Tak to musí být něco důležitého, většinou mi věci k práci sděloval osobně. Otevřel jsem ho a ztratil dech.

„Pokud si chceš hrát a chceš si hrát drsněji, najdi si na… osobu pod jménem Temný pán.“

Nic dalšího. Bylo mi hrozně, nechápal jsem absolutně nic. Nicméně jsem otevřel složku „odeslané“ a skutečně v ní našel svůj včerejší mail. Já blb, já to vážně poslal jemu a ne tomu mému nudnému troubovi. Nevěděl jsem, co dělat. Jak se mám chovat, až on dorazí do práce, co mu říct, prostě nic.

Kdybych tenkrát řekl a vysvětlil, že to byl omyl, asi by se mi dostalo pokárání, že si v práci nemám vyřizovat soukromou poštu a tím by to zvadlo. Ale když o hodinu později dorazil do práce, popřál nám hezký den a s naprosto nic neříkající tváří mi uložil úkoly pro ten den, nebyl jsem schopný vypravit ze sebe ani slovo. V polovině dne jsem mu nesl pár zpráv, aby je podepsal. Byla to moje šance. Chtěl jsem mu to vysvětlit, ale když se mi podíval do očí, něco jako by mi zašeptalo do ucha, abych to nedělal. Prostě jen mlč. Čekej. Podepsal se a já vyplul z jeho kanceláře a v hlavě jsem měl jen jeho obraz.

Doma jsem ten den přemýšlel, co dál. Ale nic mě nenapadalo. Jen moje fantazie mi nesměle našeptávala, co by se všechno mohlo stát. Tu stránku a přezdívku jsem si sice našel, ale to bylo vše.

Druhý den v práci uběhl stejně nudně jako ty předešlé. On byl někde na jednání, takže jsme v klidu udělali jen to, co jsme nezbytně museli, a rozjela se debata. Jaruška líčila Marušce, jak jí ten její dobytek nejspíš „zahejbá“, už dva měsíce s ní nespal. No ani se mu nedivím, chtělo se mi zařvat.

V pátek ráno mě v poště čekalo překvapení. Krátký text doslova křičel: „Jestli neposlechneš, přijde trest!“ Ztuhl jsem a něco ve mně se probudilo. Vytáhl jsem mobil, otevřel tu stránku, vyťukal tu trochu směšnou přezdívku a odeslal žádost. Kolegyně na mě dost vyjeveně koukaly, měli jsme zakázáno v pracovní době používat mobily. Bylo mi to jedno.

Minuty se slévaly v hodiny a moje netrpělivost narůstala. Mobil mlčel, žádné upozornění. Ve chvíli, kdy už jsem si říkal, že je to jen trapný žert a že se mi on přijde vysmát a pak mě vyhodí, se ozvalo dvojí krátké pípnutí. Přijal mou žádost.

A to bylo taky pro ten den vše.

Sobotní rána jsem vždycky miloval, ten klid a pohodu, kdy se můžu dosyta vyspat. Nemuset vstávat a až do oběda se jen tak klidně v županu courat bytem. Nebo se válet, nebo si číst. Proto jsem vcelku dost nelibě nesl, když mi v půl sedmé zapípal mobil. Zpráva v aplikaci: „Dost válení, koukej padat do sprchy. A dej si na sobě záležet.“  

Cítil jsem, jak ve mně vzrůstá panika. Četl jsem ty dvě věty snad patnáct minut stále dokola. Jako kdybych byl naprogramovaný, jsem vešel do sprchy. Důkladně se všude vydrhl, oholil si koule i rýhu okolo díry. Nad zastřiženým porostem okolo péra jsem zaváhal. Pokud si ze mě nedělá legraci a třeba se chce opravdu sejít, co když se mu líbí rozkrok vyholený do hladka? Nakonec jsem ale zůstal u svého klasického střihu. Uvidíme. Pořád se mi nechtělo věřit, že by tohle mohla být pravda.

Natáhl jsem jocksy, ležely mi v šuplíku nepoužité už hodně dlouho. Ten můj na tohle nebyl. A čekal a čekal a čekal jsem. Blížila se jedenáctá hodina a mně se chtělo umřít nebo aspoň brečet. Proč mě nejdřív vzbudí a pak nechá čekat? To je přece k zbláznění! Nakonec jsem to nevydržel a napsal: „Už jsem dávno vysprchovaný! To má být vtip?!“

Odpověď přišla obratem: „Jsi zlobivý chlapec! Nikdo ti nedovolil mi psát. Budu tě muset trochu vychovat.“

Místo odpovědi jsem poslal jen tři otazníky.

„Za tohle už si zasloužíš potrestat. Jdi před dům. Stojí tam červená mazda. Klíčky jsou v zapalování. Na sedadle spolujezdce je otevřená mapa a na ní křížkem vyznačené místo, kam máš dojet. Máš na to hodinu. S každou minutou zpoždění bude tvůj trest narůstat.“

Panika, děs a neuvěřitelné vzrušení. To byly moje pocity. A krátké zaváhání. Ale opravdu jen krátké. Pak jsem rázem na všechno zapomněl a v hlavě měl jedinou myšlenku. Musím, musím to prostě dokázat. Vybavil se mi útržek z přijímacího pohovoru…

Sedím v jeho kanceláři, on má před sebou můj životopis a ptá se mě, proč jsem neuvedl, jestli mám řidičák. A já mu říkám, že řidičák mám, ale neřídím, od bouračky ve dvaceti jsem prakticky nesedl za volant a mám z toho panickou hrůzu. On jen pokývá hlavou a se slovy, že je to škoda, mi nabízí moji práci. V uších mi znovu zní: „Kdybych vás chtěl někdy někam vyslat, budu si pamatovat, že vlakem.“ A jeho hřejivý úsměv.

A teď mě nutí řídit. Navíc cizí auto!

Ale já to dokážu. Když si chce hrát, budeme si tedy hrát.

Bleskově jsem se oblékl, napsal esemesku: „Dnes večer nechoď, je mi špatně,“ a vyšel před dům. Auto tam skutečně stálo. I klíčky byly na svém místě. Sedl jsem na místo řidiče, vzal mapu a začal ji sledovat. Zapípal mi mobil.

„Ztrácíš čas. Nastartuj a prostě vyjeď z města, směrem na S… Okamžitě!“

Kudy se dostat k výpadovce na ono městečko jsem věděl, takže jsem se nadechl, nastartoval a opatrně se rozjel. Sobotní provoz byl minimální, bez obtíží jsem se dostal na kraj města a vyjel do otevřené krajiny. Na první křižovatce jsem zastavil a znovu koukl do mapy. Jedna, druhá, třetí doleva, pak dvě vesnice a znovu doleva, za S. ostře doprava a už bych tam měl být. Takže dál. Jízda se mi začínala pomalu líbit. Neseděl jsem už tak křečovitě, dokonce jsem si dovolil potichu pustit rádio. Jel jsem pomalu svým tempem, sem tam mě minulo jedno dvě auta. Hlavu jsem měl až na soustředění se na jízdu prázdnou. Nedovolil jsem si přemýšlet nad tím, co bude dál. A už vůbec ne vyndat mobil a prostě si tu trasu zadat do nějaké navigace. Projel jsem S., zahnul doprava a dojel k lesu. Tam jsem zastavil a nevěděl, co dál. Někde tady to musí být, ale nic tu není. Co tu mám dělat?

Vzal jsem mobil a vyťukal: „Nevím, kam dál.“

„Stále nepoučitelný, dovolil jsem ti mi psát?!“

A to je jako všechno!?

Seděl jsem v autě a vnímal to ticho kolem, les kousek přede mnou jako by zval k procházce, bylo příjemné jaro ten rok.

Po pár minutách mi mobil znovu zapípal: „Vjeď do lesa, je tam lesní cesta, nemusíš se po ní bát jet. Když jsi dojel až sem, nejsi špatný řidič. Pojedeš na prvním rozcestí doprava, pak dvakrát doleva. Na konci cesty stojí malý dřevěný srub. Pospěš si, moc času už nezbývá. Pamatuj, pokud se opozdíš, přijde trest.“

Možná bych se měl bát, ale s úžasem zjišťuju, že se nebojím, že na mě naopak jeho zpráva působí uklidňujícím dojmem, i když se v ní mluví o trestu. Cítím něco jako euforii. Ne něco jako. Já cítím euforii a neuvěřitelné vzrušení. Ten pocit, že má přijít něco, na co čekám celý život. Něco, o čem ani nevím, co to má být, ale vím, že až se to stane, tak už nic nebude jako dřív.

Znovu jsem nastartoval, rozjel se a po pár minutách zastavil před srubem.

Nadechl jsem se… a vešel dovnitř.

Nebezpečí žáru a chladu

…vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Na první pohled obyčejný srub, jakých jsem v životě už několik viděl. Jenže při pohledu druhém a dalším mi začínalo být jasné, že tohle není jen tak něco na přespání v lese.

První věc, která upoutala mou pozornost, byl krb. A ne jen tak ledajaký, ale ze žuly. Já žulu poznám. Druhá byla postel. Masivní dřevo, vysoká matrace a kožešiny. Paráda. Velký stůl, rovněž masív. Hrubě vyřezávaná lavice a dvě židle. Vše pokryto rafinovanou patinou let. V jednom přístěnku malá kuchyňka, kupodivu docela moderní. Tehdy jsem ještě nevěděl, že supermoderní. V druhém přístěnku sprcha, umyvadlo a záchod. Zarazilo mě to. Jen tak ze zvědavosti jsem zkusil pustit vodu. Tekla teplá. Chvíli jsem nehnutě stál. Když se mi trochu ukonejšily smysly, postřehl jsem slabounké vrnění…

A pak mi to došlo. Musel tu být generátor. Poslední otázku vyřešil pohled z okna. V hloubce několika metrů pod oknem tekla řeka. Nikdy by mě nenapadlo, že tady může být něco takového jako tenhle srub. Chvíli jsem nerozhodně stál a pak se posadil ke stolu.

Vytáhl jsem mobil a zvažoval, jestli mám napsat, že už jsem na místě. Uvědomil jsem si, že už mě několikrát káral a hrozil mi trestem, když jsem napsal. Rozhodl jsem se nedělat nic. Otevřel jsem okno a zkusil dlaní pružnost postele. Ze zvyku jsem zkontroloval čas, bylo skoro půl jedné odpoledne.

Píp…

„Udělej si pohodlí. Svlékni si šaty, všechny! Lehni si. Pod polštářem je šátek. Uvaž si ho kolem očí a čekej. Přijel jsi o 16 minut později.“

A znovu strach, rozpaky, neuvěřitelná vlna vzrušení…

Poslechl jsem. Chtěl jsem totiž poslechnout. Uvědomil jsem si, že se mi to líbí, že v tom chci pokračovat, že se chci nechat vést klidně až na okraj propasti. A možná i o kousek dál. Jocksy letěly na zem, možná někdy jindy…

Šátek byl z jemného hedvábí a kožešiny příjemně hladily a laskaly moje rozpálené tělo. Z venku ke mně doléhal zvuk lesa. Šumění borovic ve větru, hlasy ptáků, hukot vody. Předešlou noc jsem dlouho četl a díky brzkému budíčku a vypětí z téhle neobvyklé situace i nucenému řízení auta jsem brzy upadl do lehkého spánku.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ani co mě přesně probudilo. První rušivá věc, kterou jsem zaznamenal při procitnutí, byl pocit, že už nejsem sám. Ruce mi pomalu vystoupaly k šátku, když ticho prořízl hlas. Jeho hlas, jak jsem s úlevou zaznamenal: „Nedělej to!“ Okamžitě jsem ruce vrátil pod kožešinu.

„Neboj se, jen rozdělám oheň a pak si tě prohlédnu. A možná i ochutnám.“

Něco ve mně se zase začalo třást.

Slyšel jsem rovnání dřeva do krbu, kroky sem a tam, několikeré škrtnutí zápalkou. Odsunování židle. Prudký výdech. Po době, která se zdála věčností, znovu zvuk kroků. Zastavily se těsně u postele, na které jsem ležel. Cítil jsem, jak mi něčí ruce stahují z těla teplou kožešinu. Připravil jsem se na zimu, ale ta nepřicházela. Tělo jsem měl rozpálené, nevím, jestli víc vzrušením, touhou nebo ohněm z krbu.

„Jen v klidu lež, chci si tě prohlédnout.“

Cítil jsem, jak mi tuhnou bradavky a začíná tvrdnout péro. Ta neobvyklost situace a to, s kým jsem tam byl, to obojí mě přivádělo do transu.

„Pokrč nohy a dej je od sebe. Chci vidět víc.“

Poslechl jsem. Po chvíli jsem cítil, jak se mě začíná dotýkat. Prsty obkroužil moje rty, bříšky prstů přejel po bradavkách. Na okamžik na nich setrval a pak je prudce zmáčknul. Zajíkl jsem se bolestí. Jeho ruce putovaly dál. Vzal můj rychle tvrdnoucí klacek do dlaně a párkrát přetáhl kůžičku přes žalud. Šlo to lehce, už mi z něho pořádně teklo. K mému údivu po chvilce přestal. Nechci, aby přestával!

Chci, aby pokračoval. Pokračuj, křičelo moje vnitřní já. Ale nahlas jsem se to říct neodvážil.

„Klekni si! A vyšpul na mě tu tvou prdelku! A stehna pěkně od sebe!“

Když jsem zaujal přikázanou pozici, znovu promluvil.

„Doteď to byla jen hra. Ty si přece přeješ hrát si, dokonce drsněji. Přeješ si to? Smíš odpovědět.“

„Ano.“

„Co ano?“

„Ano, přeju si to.“

„Dokonce chceš znásilnit, je to tak?“

Jen jsem němě přikývl.

„Nahlas!“

„Ano, chci… chci znásilnit.“

„Dobře. Budeme si hrát. Ale nejdřív musí přijít trest. Za to, jak ses opozdil. Šestnáct minut, to je dost dlouhá doba. Myslím, že šestnáct ran rákoskou je odpovídající trest. Já nejsem zvyklý čekat.“

To přece ne! Přece mě tu nebude bít! Když jsem za sebou uslyšel švihnutí vzduchem, došlo mi, že to patrně myslí vážně.

„Ještě bych tě chtěl upozornit, že pokud se jakýmkoliv způsobem budeš snažit uniknout trestu, tak tě chytím, svážu a zbičuju do krve.“

Sevřel jsem ruce v pěst a připravil se na nejhorší. Když na můj zadek dopadla první rána, měl jsem co dělat, abych nevykřikl a neutekl. Při druhé ráně mi vhrkly slzy do očí. Při páté jsem už brečel nahlas, ale strach mi nedovoloval utéct. Došlo mi, že všechny svoje výhružky tenhle muž myslí naprosto vážně. Šest, sedm… po osmé ráně jsem zlomeným hlasem zaprosil: „Prosím, už dost!“

„Dobrá, ale tím tvůj trest neskončil, je teprve v polovině.“

Rákoska dopadla na zem. Jeho ruce mi začaly jemně přejíždět po zmasakrovaném zadku, hnětl mi ho a hladil, prsty občas zabloudily do rýhy. Ač to ještě pálilo a bolelo, cítil jsem, jak se mi znovu staví péro, jak mi tvrdnou bradavky, v koulích mi škubalo a tělem se mi rozlévalo ne teplo, ale přímo žár.

Uvolnil jsem se a začal si jeho dotyky užívat. Roztáhl mi půlky, plivl mi na díru a zasunul do mě palec. Krouživým pohybem do mě pronikal, vysouval ho skoro ven a zase dovnitř, sem a tam, postupně mě roztahoval do stran, až jsem si to začal užívat ještě víc, když přestal.

Zklamaně jsem zasténal a zavrtěl zadkem, abych dal najevo, že chci víc.

„Ale, ale…,“ ozval se pobaveně.  

Zprudka do mě vrazil naráz dva prsty, tentokrát už nagelované, a začal mě jimi rytmicky šoustat. Druhou rukou mě občas plácl přes půlky, ale ne tak, aby to bolelo. Pak mě vzal za koule a zatáhl. Kůže se napnula, a když je trochu zmáčkl v dlani, cítil jsem, jak mi z ocasu znovu teče. Začal jsem mu sám vycházet zadkem vstříc proti jeho prstům, které mírně zrychlily tempo. V tu chvíli do mě vklouzl třetím prstem a vzápětí i čtvrtým. Díru jsem měl roztaženou na maximum, cítil jsem bolest a zasténal hlasitěji. On trochu pootočil dlaní a zatlačil na prostatu.

Držel jsem, péro mi trčelo pod břichem, užíval jsem si to prstění díry i masáž koulí, tu bolest z roztažení a rozkoš z každého přitlačení na to správné místo. Potřeboval jsem k tomu pohonit, ale když jsem si zkusil ulevit a vzít svoje nadržené péro do ruky a urychlit to, prsty vyjely z povolené díry a stisk na koulích zesílil.

„Tak takhle ne. Ještě jsi nepochopil, že se bude dít jen to, co chci já?!“

Co se stalo pak, bylo chvílí okamžiku. Loktem mi zatlačil na lopatky, až mě donutil lehnout si na prsa. Zadek se mi tím víc vyšpulil. Levou rukou mi chytil pravé zápěstí a zkroutil mi ruku za zády. Současně jsem ucítil špičku jeho klacku mezi půlkami.

Byl jsem už roztažený, promazaný jeho slinami i nějakým gelem, který použil, ale přesto to bolelo. A hodně. Nijak mě nešetřil, když do mě zasouval hloub a hloub. Nebyl zrovna malý, ptáka měl určitě většího, než na co jsem byl poslední dobou zvyklý. Sténal jsem bolestí a pokusil se nadzvednout. Jen mi silněji zatlačil na zkroucenou ruku, až mi v rameni zapraskalo. Zajel do mě postupně až po kořen a začal přirážet. Zdálo se mi, že mě snad roztrhne. Sténal jsem, křičel bolestí, ale on nepřestával. Cítil jsem, jak zrychluje a tvrdne. Zatnul jsem zuby v němé modlitbě, ať už to skončí, a prokousl si ret. Nad sebou jsem slyšel zrychlený dech. Pár posledních přírazů.

„Drž, ty nadržená čubko, ať ti to tam vystříkám.“

Se zařváním se do mě udělal. Cítit jsem, jak mě plní, a podvědomě jsem sevřel prdel kolem jeho ohonu. Opustil moje tělo a já jsem se schoulil do klubíčka.

„Ten šátek si nech. A nesnaž se utéct. Bylo by to horší.“

Poslušně jsem zůstal ležet. V hlavě jsem měl absolutní prázdno. Jediné, co jsem dokázal vnímat, byl zmatek v mém těle. Byl jsem vzrušený nebo jen zneužitý? Sám už jsem nevěděl. Ale ten zrádce mezi mýma nohama v tom měl jasno. Tak parádní erekci jsem snad nikdy neměl. Tvrdší než kámen.

Uslyšel jsem vzdáleně tekoucí sprchu. Jak dlouho tady ještě takhle budu ležet? Odpověď na tuto otázku přišla poměrně brzy. Na těle jsem ucítil jeho ruce, jak mě pomalu hladí. Přes boky a břicho, až nahoru k hrudníku. Pak mi sundal z očí šátek a já ho konečně uviděl. Díval se na mě vážnýma očima, barvou připomínající letní nebe bez mráčku. A já si uvědomil, že ať mi tenhle muž udělá cokoliv, vždycky už ho budu chtít a máloco mu dokážu odepřít, pokud vůbec něco.

„Jdi se taky osprchovat.“

A tak jsem beze slova šel. Pod proudem horké vody jsem ze sebe smýval zbytky bolesti i jeho sperma, které mi vytékalo ze zadku. Jak jsem se dotýkal svého těla, vzrušení mnou prostupovalo stále víc. Než jsem si naplno stačil uvědomit, co vlastně dělám, začal jsem si masírovat nejdřív žalud dvěma prsty a pak poctivě dlaní celé péro. Tělem se mi rozlévalo teplo a já za zavřenými víčky snil svůj příběh, jak mě krásně pomiluje. Realita byla ale poněkud jiná.

„Co to děláš, ty čubko, dovolil ti to někdo?“

Vytřeštil jsem na něj oči. Stál ve dveřích sprchy a upřeně mě pozoroval.

„Tak dozvím se, co tu, k čertu, vyvádíš?“

„Snad vidíš, ne?“

Jen se prudce nadechl, přistoupil ke mně a jediným pohybem mě srazil na kolena.

„Pokud chceš tohle provádět, tak jedině s mým dovolením. A teď kuř, ty děvko!“

S těmi slovy mi vmáčknul svůj tvrdý obušek do úst. Chytil mě za vlasy a začal prudce přirážet do mé pusy. V pudu sebezáchovy jsem ho jednou rukou uchopil za kořen, aby mě tak nedusil.

„Ruce na kolena!“ A prudce mi škubl vlasy. Poslechl jsem. Vjížděl mi do pusy v rychlém tempu, do rytmu mi poškubával vlasy. Jednou za čas zpomalil a snažil se mi dostat snad až do krku. Abych se trochu bránil, stavěl jsem mu do cesty svůj jazyk. Všemožně jsem se snažil nepustit si ho příliš daleko, ale moc úspěchu jsem v tom neměl. Za chvíli už mi šukal krk až na mandle.

„Teď si můžeš zase honit ten svůj neukojenej ocas. Ne, ty musíš, tak dělej!“ vyheknul.

Váhavě jsem ho poslechl a začal masturbovat. Klečel jsem tam před ním pod stále tekoucí sprchou, voda mi padala na záda, pusu mi projídělo tvrdé péro. Při tom všem, jak byl hrubý, jak to vůbec nebylo jako milování, ale spíš jako útok a to znásilnění, o které jsem si vlastně řekl, při tom všem něco hluboko ve mně, tak hluboko, že už to ani není podvědomí, ale spíš nevědomí, při tom všem ve mně něco šeptalo, že tohle je to ono.

Cítil jsem, jak se jeho slabiny začínají stahovat, jak se jeho tělo napíná a mírně chvěje. Blížil se ke konci a já jsem taky věděl, že budu brzy hotový.  Roztřásl jsem se a vybuchl v ohromném orgasmu. Cákal jsem mrdku na dlaždičky, jako bych nikdy neměl přestat.

„Teď se musíš dívat, otevři oči!“ I když to měl být asi rozkaz, bylo to spíš zasténání.

Vytáhl ho z mé pusy, párkrát po něm přejel rukou a pak mi začal stříkat do obličeje. Na tváře, bradu, pár kapek dopadlo i na mé rty. Konečně jsem ho ochutnal a chutnal mi! Bylo to tak perverzní, cítil jsem se jako děvka, ale i báječně, že s mým přispěním prožívá takovou rozkoš.

„Vezmi si ho znovu do pusy a pěkně ho vysaj a olízej!“

K tomu mě nemusel přemlouvat! Jemně jsem mu stáhl předkožku a jazykem pečlivě očistil žalud od zbytků semene. Pak jsem ho vtáhl celého do úst a sál. Pár kapek z něj ještě vyteklo.

Asi se mu zdálo, že to trvá moc dlouho, protože mi ho po chvilce vzal. Zasténal jsem zklamáním.

Zůstal jsem klečet a opatrně k němu vzhlédl. Pohladil mě po tváři.

„Hodnej kluk, tohle jsi zvládl skoro dokonale. Měl bys dostat odměnu. Ale už žádný honění, dokud ti to nedovolím! A už se konečně umyj a znovu vypláchni!“

S tím se zabalil do osušky a opustil koupelnu. Poslechl jsem ho na slovo a pečlivě smýval jeho sperma z povrchu i vnitřku svého těla.

Když jsem vešel do pokoje, s údivem jsem zjistil, že se pomalu šeří. Neměl jsem pojem o čase. Mezitím, co jsem byl ve sprše, zapálil pár svíček, na stolek k posteli naservíroval něco k pití a pár kousků ovoce. Sám ležel pohodlně natažený v kožešinách. Poklepal na místo vedle sebe.

Sedl jsem si a poprosil: „Můžu se trochu napít?“

Jen pokývnul hlavou, tak jsem na jeden zátah vypil sklenku džusu.

„Tak už si lehni, myslím, že toho na tebe bylo dost a ještě víc bude.“

Lehl jsem si na záda a nechal jsem ho, aby přes nás přetáhl kožešinu.

Mlčeli jsme. Opravdu jsem nevěděl, co říct, a to už je malý zázrak, když já ztratím řeč.

Neodvažoval jsem se ho dotknout ani se na něj podívat. Ticho, že bys slyšel opadávat růži.

Nakonec ho on prolomil: „Musíme si něco vyjasnit. Chci vědět, jestli jsem doposud provedl něco, co by na tebe bylo už příliš. Podívej se na mě a řekni mi, jestli to bylo moc surové, a já tě odvezu domů a budu se ti nějakým způsobem snažit vyrovnat dluh.“

Podíval jsem se mu do očí a znovu ten pocit, že padám, že jsem ztracený a určitě skončím v bolesti a pekle, ale že i na dně nejhlubší propasti chci být s ním.

„Bylo to surové.“

Zavřel oči a okolo úst mu nepatrně zaškubalo.

„Bylo to surové, a přesto tady chci s tebou zůstat.“

Podíval se na mě a s úsměvem si mě přitáhl do náruče.

„Dobře, zůstaneme tady. Ale bude to bolet, znovu a znovu, bude to bolet tak, že z toho zešílíš rozkoší, to ti slibuju. A teď se uvolni a trošku spi. A zůstaň takhle u mě.“

Blahodárné teplo a konejšivé objetí jeho paží vybízelo ke spánku. Kupodivu jsem se cítil úplně v bezpečí a skutečně usnul.

Asi by mě každý považoval za blázna, ale já se vedle něj od první chvíle cítil přesně tam, kde jsem měl být.

Vzbudil mě pohyb okolo mě. Venku už byla naprostá tma. Prostor pokoje osvětlovaly jen svíčky a oheň v krbu. V polospánku jsem sledoval, jak přikládá dřevo, nalévá si pití a pokládá malou misku na stůl.

„Jsi vzhůru, to je moc dobře. Tak trošku postoupíme. A bude k tomu zapotřebí tě připoutat.“

Poslední věta mě probudila. Naráz jsem se zase začal bát. Dosud jsem měl pocit, že aspoň nějakou šanci na útěk mám. A pak řekl jen dvě slova: „Věř mi.“

Bylo to tak prosté. Stačilo věřit. Bez odporu jsem si nechal spoutat ruce nad hlavou. Na zápěstí mi přicvakl nejdřív jeden náramek, pak řetízek provlékl za sloupek postele a potom na druhé zápěstí druhý náramek.

„Tentokrát ti připoutám i nohy, abys je držel pěkně od sebe.“

Během chvilky jsem před ním ležel roztažený a obnažený až na dřeň.

„Říkal jsem ti, že tě ještě potrestám, že jsme minule skončili teprve v polovině. Chci, aby ses poučil o nebezpečí žáru a chladu. Nejdřív tě ale trošku vydráždíme.“

Začal mě hladit po těle. Po hrudníku, promnul bradavky a pak je bolestivě zmáčknul. Vzápětí vsál mou pravou bradavku do úst a jemně jí přejížděl jazykem, zatímco pravou třel mezi palcem a ukazovákem. Když se nabažil, začal mi drsně masírovat už zase tvrdé péro. Pak mě prudce kousl do krku. Vyjekl jsem napůl hrůzou, napůl rozkoší. Se zavřenýma očima jsem vnímal tu rozkoš, celou mou bytostí prostupovalo obrovské vzrušení. V koulích mi cukalo a nedávno vyšukaná díra by si zas dala říct.

„A teď si tě připravíme na žár.“

Z misky na stole něco vyndal a vsunul si to do úst. Pak se ke mně slonil a na rozpálenou bradavku se mi na okamžik přitisklo něco neuvěřitelně studeného. Bože, to je přece led! Pomalu mi s ním objížděl bradavku a pak i druhou. Nakonec si tu kostku vyplivl do dlaně a vzal ji mezi prsty.

„Použité budeme odkládat sem,“ řekl a s těmi slovy mi ji vsunul do análu.

Několikrát tenhle postup opakoval, až mě roztřásl vnitřní chlad.

„Je ti už zima?“

Němě jsem přikývl. Díra se mi tím chladem stahovala na maximum.

Přitáhl si blíž jednu ze svíček v kalíšku.

„Tak tě zahřejeme.“

Opatrně svíčku naklonil a nechal na mé bradavky dopadat rozžhavené kapky vosku. Zchlazená kůže reagovala prudkým pálením. Zaškubal jsem pouty a pochopil, proč mě přivázal. Asi bych se skutečně pokusil utéct. Takhle jsem mohl jen skučet bolestí.

Dál pomalu kapal na mé tělo vosk. S každou kapkou to bolelo míň a míň. Ocas mi stál a já si uvědomil, že se mi to líbí. Cestička z vosku se zastavila kousek od nevyholeného ochlupení nad kořenem péra.

„Co zkusit depilaci voskem?“

Nečekal na odpověď a naklonil svíčku víc. Vosk začal dopadat na chlupy nad pérem. Dvě poslední žhavé kapky stekly na můj žalud. Z hrdla se mi vydralo bolestné zakňučení, pálilo to jako čert.

V dalším okamžiku začal na vosk foukat, aby zatuhnul. Pak vcelku něžně vzal můj penis a lehce mě začal levou rukou honit. Pravačku natáhl ke stolku, a aniž by mě přestal dráždit, podal si gel s pumpičkou. Na okamžik jsem se začal těšit, že mě zas ošuká, ale jen přidal trochu toho gelu k mojí vlastní šťávě, aby jeho ruka po mém ocasu snáz klouzala. Vzdychal jsem slastí. Na těle mi pomalu zasychal vosk a v díře se rozpouštěly poslední zbytky ledu. Na pokraji orgasmu mi prudce strhnul vosk i s chlupy a já i přes tu bolest vyvrcholil snad nejsilněji ve svém životě.

Nezadržitelně jsem se rozvzlykal. Třásl jsem se po celém těle a dozníval ve mně výbuch. Skoro jsem ani nevnímal, jak mě odvazuje, jak mě bere do náruče, tiše mě konejší a mluví uklidňujícím hlasem. Nevím už dneska a vlastně jsem nevěděl ani tenkrát, co přesně mi říkal. Všechno, co se stalo, překrylo to, když mě začal líbat. Nejdřív váhavě sem tam polibek a pak stále víc, jeho jazyk mi vjížděl do úst nekompromisně, pánovitě. Jeho ruce mi zajely do vlasů a sevřely se v pěst. Ale nebolelo to, nebo jen docela málo. A pak se jeho tělo ocitlo na mém a jeho úd si našel cestu. Miloval mě prudce i něžně. Zajížděl do mě neuvěřitelně hluboko. Po všem tom trýznění a bolesti a strachu to bylo tak moc… normální. A báječné.

„Neutíkej ze mě“, uniklo mi ze rtů, když jsem cítil, že se blíží ke konci. Na zlomek vteřiny se zastavil v pohybu, pak se do mě zabořil až po kořen. S jeho výstřikem to i na mě znovu přišlo. V prudkých stazích jsem naposledy toho dne stříkal a mačkal ho v sobě, dokud úplně nevytekl. Zůstali jsme ještě dlouho spojení, tělo na těle, v polibcích, daleko od všeho…