• Tark
Stylklasika
Datum publikace28. 4. 2022
Počet zobrazení2447×
Hodnocení4.74
Počet komentářů15

Tribuny burácejí, až se otřásají. Davy na nich skandují, pískají a dupou do podlah, jako by chtěly zbourat celý svět.

Ale nic takového.

Jenom už se nemůžou dočkat šampióna. Hrdiny dnešního klání.

Hajzlík na sebe nechává dlouho čekat jako obvykle, a to všechny přítomné nutí k hromadnému šílenství. Atmosféra v aréně je prosycená vzrušením tak, až by to samo o sobě stačilo, aby dneska padl rekord.

Jeho vlastní. Zatím ještě nikomu se nepodařilo takových výkonů jako právě jemu.

Napětí ovládá i mě, a přitom by nemělo. Zrovna já bych měl být tím nejklidnějším a nejstabilnějším prvkem. Jsem přece asistent.

Ano. Já! Zrovna já mám to štěstí, že si mě Lukas už dávno vybral za pomocníka, nebo chcete-li spíš sparing partnera ke zdejší královské sportovní disciplíně, v níž vyhrává již několikátou sezónu. Mnohonásobný vítěz atletického výstřiku do dálky s asistencí. Neporazitelný mistr.

Ano! Přesně! Já mám tu čest. Já jediný jsem poctěn. Jenom já, já a zase pouze já jsem mohl být již nesčetněkrát přímo u zdroje, v těsné blízkosti těch nejimpozantnějších cákanců, jaké kdy Ostrov viděl.

Asi za to vděčím šikovnosti mých dlaní. Luky si je pokaždé nemůže vynachválit. A nechci se chlubit, ale bez mých doteků a vždy šikovně použitých chvatů by prý nedosahoval takových explozí. Podle jeho slov. Nekecám. Se ho klidně zeptejte!

„Zeptejte! Klidně se ho sami…,“ probouzí mě vlastní mumlání.

Ležím úplně nahý, široce rozpažený na posteli a v nočním šeru si chvíli nevěřícně zírám na siluetu trčícího ohonu.

„Klid, kámo!“ polohlasně mu posílám rozkazem. Ihned si uvědomuji, že k žádné akci nedojde. Jsem doma sám. Dakouš už včera odfrčel s partou prověřených kámošů na západní pláže, kde jsou ty nejlepší vlny. Kocourek si taky občas potřebuje ode mě odpočinout, tak dostal týdenní surfovací opušťák.

Ale neuběhl ani den, a já už bych ho tu potřeboval zpátky.

Když vtom mě napadá, proč se mi zdál ten rajcovní a možná inspirativní sen. S Lukasem jsem totiž strávil skoro celý den v kanclu a nasával jeho vůni. Mám ho asi plnou hlavu, a nejenom ji.

Teď mi dochází, že žvatlal cosi o nějaké noční akci. Říkal to šeptaně a já ho ani moc neposlouchal. Soustředil jsem se na úplně jiné přednosti, než je zrovna jeho slovní zásoba.

Ale jo! Bylo to něco snad o služebním přístavišti, myslím. Že by mě to prý mohlo zajímat.

Jenomže si nevzpomínám, co přesně. Jenom vím, že to má být dnes v noci, a jak tak koukám na hodinky, zrovna touhle dobou by se k tomu něčemu mělo schylovat.

V návalu nadrženosti mě zajímá pouze, jestli tam dostanu příležitost zrealizovat svůj odeznívající sen a skutečně si zahrát na jeho asistenta. V případě Lukase totiž určitě nepůjde o nic jiného než zas nějaký grupáč. Je jimi pověstný.

Hrabu se z pelechu a snažím se u toho probudit ještě napůl rozespalou palici, abych si pořádně vybavil, kdeže přesně by se teď měl objekt mojí aktuální touhy nacházet.

Hluboko v mém nitru se začíná ozývat hlas matky přírody, a mamince se odmlouvat nesmí!

Natahuji v rychlosti plátěné kraťasy, obouvám tenisky a jen tak nalehko vybíhám ven do vlahé, teplé, pozdním jarem provoněné noci.

Malé služební přístaviště, které se choulí pod velkým skalním převisem a je téměř skoro nepoužívané, mám už na dohled.

Ještě pár metrů písku, pak přeskákat táhlý přírodní vlnolam z balvanů, prolézt řídkým palmovým porostem podél zbytku pláže a jsem tam.

Sice nechápu, proč zrovinka tady, ale Lukas je známý svými neobvyklými choutkami a touhami po neobyčejných zážitcích, tak proč ne zrovna tady?

Je i pravda, že to vzrušení z tajemna a neznáma je příjemné a dráždivé.

V hledáčku se mi už míhají jakési postavy.

Něco tam u pontonového mola provádějí. Pořádně ale nevidím…

Zpomaluji a blížím se k nim.

Jsou dva a zatím to vypadá, že o mně nevědí.

Jsem skoro u nich. Už poznávám Lukasovu postavu. Má překrásně úzké boky. Ty bych postřehl za jakékoliv situace.

„Luky!“

„Já věděl, že tě to přiláká,“ vítá mě a staví se zády k tomu druhému klukovi.

Jenomže náhlý svit měsíce, který se na chvilku ukazuje mezi mraky, odhaluje jakousi velkou bednu u jejich nohou.

„Co…?!“ vztekle ze mě vypadává s upřeným pohledem k zemi.

Do hlavy mi okamžitě naskakuje nedávná aféra s pašeráky, kterým se dokonce povedlo i naverbovat člena naší jednotky.

„Zrádce jeden!“ do huby se mi dere nadávka, kterou i zlostně vypouštím nahlas směrem k Lukasovi, a tím ho řadím mezi ně.

Z prošukaného večera se rázem stává pracovní záležitost, což mi na náladě nepřidává. A na džentlmenství už vůbec ne:

„Ty šmejde!“

„Ne, to je jinak. Počkej! Já ti všechno…,“ snaží se bránit a asi mě i zastavit.

Jeho fyzickou vybavenost moc dobře znám a ten druhý taky není žádná korba, znehybnit je oba téměř najednou bude hračka. Otázka několika málo zanedbatelných minut.

Jenom kdybych k nim dostal příležitost.

Jediné, co mám šanci udělat, je chvilkově ucítit nějaký hadr na obličeji...

***

Hlava mně neskutečně třeští a mám pocit, že večeře půjde zpátky horem. Takovou kocovinu už dlouho nepamatuji. Jsem tak mimo, až si ani nevzpomínám, že bych vůbec nasával.

Oči se mi nechce otevírat. Tělo ztuhlé. Tak jen nehnutě ležím. Ono to samo časem odezní, zvednu se až potom.

Jenomže jak pozvolna přicházím k sobě, cítím na hrudníku cosi hebkého, jemného, teplého a zvláštně příjemného.

Pravé víčko se mi líně nadzvedává a oko se snaží zaměřit moje prsa.

Rychle ho zase zavírám. Neudržím ho příliš dlouho. A stejně jsem tam zahlédnul něco, co ve mně vyvolává dojem, že jsem se buďto zbláznil, anebo jsem tak moc nadrátovaný, že bych vůbec neměl přemýšlet, natož se probouzet.

Ale nedá mi to. Protože mé kůže na hrudi se asi dotýká přesně cosi divného, co jsem tam před chvilinkou zmerčil unaveným okem.

Opatrně je obě otevírám.

Sice jim nechci uvěřit, ale už se mi daří přidržet je v použitelném stavu, a tak si nechápavě civím na tělo.

Vím, že nejsem cvok. Většina mých kámošů by vám odpřisáhla, že nejsem. Ale co vidím, nabourává moje vlastní přesvědčení.

Oba prsní svaly a kus břicha mám pokryté chundelatým ostrůvkem malinkatých kožíšků, spletí drobounkých paciček a spokojeně odfukujících čumáčků, až mám strach se nadechnout, abych je nevzbudil.

Podle zbarvení srsti jsou to malinkatí tygříci.

Něco tak sladkého jsem snad ještě nikdy neviděl.

„Prsk!“ ozývá se tak zhruba z prostředka toho chumlu a taky tam někde se najednou objevuje hlavička, roztomilý kočičí obličejíček, a rázem na mě šibalsky a zvědavě vejrají dva korálky.

„Kuk!“ povídám šeptem. „Co tady děláš, prťousku?“

A těch nadzvednutých a zkoumavě si mě prohlížejících makoviček je rázem celkem sedm.

Následuje ještě pár rozespalých zívnutí a už to jede na plné obrátky. Kvíkání, mňoukání a pofrflávání je všude, až mám co dělat, abych je pochytal, jak se začali pilně hemžit.

„Ta jsou, viď?“ povídá střapatý kluk, který leží polonahý těsně vedle mě.

Stále nechápu. Na střídačku zírám na něj a na ty chundelaté balónky, které se na mně nepřestávají čím dál tím víc šmrdlolit.

Copak nepřestávají! Oni se naopak začínají postupně a po jednom rozkoukávat, kde jinde by našli nějakou tu novou zábavu. Já už je očividně nebavím.

„Ups, ty nezbedo!“ chytám jednoho z nich do dlaně, aby tvrdě nedopadl na zem. Sice je pod námi hezky ustláno ze silné vrstvy slámy, ale jeden nikdy neví. Ti drobečkové budí dojem takové křehkosti a něžnosti, až má člověk strach se na ně jenom trochu křivěji podívat. Natož, aby sebou někam plácli.

Vracím si toho odvážlivce zpátky na hrudník a všechny je vězním v provizorních zábranách z mých sepnutých rukou. Chvilinku předou, pumpují malinkatými pacičkami a zatínají miniaturní drápky do mojí pokožky.

Ale přestává se jim zamlouvat na jednom místě a snaží se vylézt.

Ten boreček vedle mě všechno jenom mlčky pozoruje a kření se u toho jako měsíček nad hnojem.

Abych pravdu řekl, stál by za hřích.

Teď mám ale celé paže, a nejenom ty, plné neposedných koťat. Znova se všechna pokoušejí rozkutálet mimo můj dosah.

Jsou úžasná a já na tvářích cítím široký nekontrolovatelný úsměv. Kočky jsem vždycky miloval. Jsou to má nejoblíbenější zvířata.

„Panthera Tigris Samu,“ povídá najednou neznámý hezounek.

„Co?“ Ani se na něho nemůžu podívat, jeden z těch bumbrlíčků se mi ztrácí někde u nohou a já ho nemůžu nahmatat ani zahlédnout. Jsou tak neposedná a rychlá, že mám co dělat, abych je měl v jednom záběru.

„Říkám – Panthera Tigris Samu. Tak se jim říká latinsky. Neboli – Tygr Samuraj.“

„Aha!“ Už se mi toho jednoho zdrha daří opatrně nabrat do dlaně a vracím ho zpátky k ostatním. „To je hezký pojmenování.“

„Je. A taky hezké a ušlechtilé zvíře. Jako dospělí jsou ještě kouzelnější.“

„To už snad ani víc není možný,“ snažím se s ním i přes silné chechtání komunikovat. Ti rošťáci se mi po jednom sypou k bokům a jejich heboučké kožíšky lechtají tak moc, že se to nedá v klidu ustát.

„Možné je všechno,“ s naprostým klidem mi odpovídá cukrouš. „Pocházejí ze souostroví Samu, kde se jejich rodová linie tisíce let vyvíjela mimo ostatní tygří kmeny. Jejich genetická výbava se proto přizpůsobila prostředí, v němž docházelo k jejich izolované evoluci.“

Já se ale řehtám na celé kolo a nemůžu přestat. Mrňouskové si ze mě dělají prolézačku a jsou v přesile. Nemám šanci je pochytat nebo jim zabránit, aby mě šimrali skoro po celém těle, až bych se skoro pochcal.

Jsem v sedmém nebi. Jsou pohádkoví.

Což mého člověčího společníka asi štve. Všechny je postupně odchytává, až jejich dětská smečka končí v dřevěné ohrádce nedaleko nás.

„Potřebuji, abys mě vnímal a dobře poslouchal. Proto jsi tady!“ dívá se na mě přísně.

„Fajn! Už jsem v klidu.“

On se spokojeně velebí trochu blíž. Jenomže já nasávám jeho vůni, což znamená problém.

„Můžeš se, prosím tě, obléknout?“ povídám trochu nejistě.

„Proč?“ hází po mně nechápavě.

Letmým pohledem směrem k mému rozkroku se mu snažím ukázat vysvětlení. Vzedmutý zip na plátěných kraťasech je očividně dostatečně výmluvný.

„Takže,“ začíná hned, jak se plně oblečený pokládá zpět do sena, o trochu dál, než ležel předtím. „V dospělosti jsou to štíhlé, velmi pružné kočky s přátelskou, oddanou a mírumilovnou povahou. Neví se proč, ale už od věků vykazují náklonnost k primátům. Dokonce snad existují i důkazy, že tlupy šimpanzů vychovaly osiřelá koťata, která pak plnila roli jejich ochránců před jinými predátory. Tudíž se pak přirozeně a pozvolna stávali součástmi i vznikajících lidských společenstev.“

„To vidím,“ házím provokativně oči na prťata.

Hezounek nereaguje a pokračuje dál v přednášce:

„Jak se lidstvo civilizovalo a rozvíjelo, na Samu dorazili například i objevitelé z Japonska, kteří jim přiřkli jméno Samuraj. Jak podle jejich vzhledu, tak pro jejich úchvatné fyzické schopnosti a povahové rysy. Odborná obec tohle druhové pojmenování ochotně přijala, protože i výstižně odpovídá jejich jediné domovině. Jenomže…“

„Moment!“ zastavuju ho. Teprve teď mi totiž dochází pár věcí. Večer v přístavišti. Nevím, co se tam stalo. A pak taky:

„Ty jsi…? A co tady dělám?!“

„Jasně! Promiň!“ koulí očima jako panna před akcí. „Lukas mi nařídil, abych ti nejdřív všechno vysvětlil, ale jsem z tebe tak trochu… To.“

„No, to je sice hezký. Já z tebe taky. Ale přece jenom bych to rád věděl, než budeš pokračovat v tom přírodopisu.“

„Ulax!“ vyštěkává a pravačka mu vystřeluje ke mně.

„Tark. Těší mě!“

„Já… Já vím, kdo jsi. Mě taky. A omlouvám se za ten večer. Ale reagoval jsi jinak, než jsme s Lukasem doufali, tak došlo na variantu B.“

Chvíli je ticho. Evidentně neví, jak se má za ten hadr s uspávadlem a třetího parťáka v záloze omluvit.

„Dobrý! Zapomeň!“ posílám mu chlácholivé mrknutí. „Kámošům Lukase je všechno předem odpuštěno.“

„Díky!“ Jeho úleva jakoby rozsvítila celou místnost.

Což mě přivádí k myšlence, že se po ní trochu porozhlédnu. Ačkoliv bych čekal něco partyzánského, ležíme v jakémsi kotci, který vypadá velmi profesionálně.

„Jsme v ZOO,“ dodává hned Ulax.

„Jako… v naší ZOO?!“

„Jo! A co je na tom divného?“

„Já jen… Vlastně ani nevím. Jen jsem měl pocit, že tady na Ostrově tygry nemáme.“

„Doteď ne. A to bych měl vědět, jsem tu ředitel.“

Ze záchytného kočičího výběhu se začíná ozývat nářek. Pískaní, pištění a rozzlobené povykování. Jejich hlásky jsou snad ještě roztomilejší než tvářičky a prdelky i pacičky. Jako byste naslouchali andělskému chóru. Opravdu. Sbor, který se v neuvěřitelně melodické souhře dožaduje jakékoliv pozornosti.

„Musím je nakrmit. Vydrž!“ Ulax se okamžitě zvedá a mizí kdesi v zadním traktu, odkud se za pár sekund řítí s náloží lahviček naplněných mléčnou tekutinou.

Brumlání, vrnění a spokojené pomlaskávání, které zanedlouho vychází z jeho náruče, by uchlácholilo a rozněžnělo i toho největšího mrzouta na světě. Řekl bych, že se mi do oka tlačí i slza.

Sice jenom na krajíček a hned se zase vstřebává, ale jo, je tam.

Jsou rozkošní, a to všichni, včetně jejich kojitele.

Brzy je nakrmíno a už se zase odfukuje do slaměných peřin.

Ulax si lehá zpátky ke mně a plynule navazuje, kde skončil ve své přírodovědecké instruktáži:

„Souostroví Samu je už dlouhá léta pod vládou přísného uzavřeného komunistického režimu. No, a všichni víme, co jsou tihle zač. Tamní ekosystém je dávno zdevastovaný, jak masivně chovají stáda nepůvodního malého skotu jakožto zdroj velkého množství levných potravin. Pro Samuraje se tyhle kravky staly jedinou dostupnou kořistí, ale on tím pádem třídním nepřítelem číslo jedna. Tudíž velice rychle taky silně ohroženým a mizejícím druhem. Nikde jinde na Zemi se nevyskytuje.“

„Támhle jich je hnedle celá šťastná sedma,“ žertovně posílám směrem ke školce.

„No, a to je taky jediný důvod, proč jsi tady.“

„Já?!“

„Podle Lukase jenom ty.“ Na pár okamžiků klopí oči k zemi, jako by se styděl mi zalichotit.

Tak se mu to snažím usnadnit. Opět se mě zmocňuje vliv mamky přírody. Rád bych se k němu dostal blíž:

„Jen do mě! Neboj se, já tě neukousnu! Právě naopak. Se mnou budeš jako v ráji. Ukážu ti, že tygřata nemusejí být jediný důvod mojí přítomnosti.“

Ulax mě odměňuje panenským úsměvem, ale místo nějakého toho pookřání a uvolnění atmošky se opět pouští do vysvětlování:

„Možná nejsou jediným, ale určitě tím nejdůležitějším a nejnaléhavějším. Bleskově potřebujeme využít tvoje schopnosti a kontakty. Henry na tebe dá jako na nikoho jiného. A nejenom on. Říkal Lukas. On o tobě dost často vypráví.“

„V dobrým?“

„Jo! To jo. A moc hezky se to poslouchá.“ Cudnější kukuč jsem snad ještě neviděl.

Jeho zdánlivá neposkvrněnost je však náhle ta tam.

Ukazovákem mi začíná jemně kroužit po pupíku, pak se pozvolna vydává k jihu a ruka mu napůl mizí pod lemem gatí, co mám na sobě. Tam si pohrává s kořenem mého ohonu a testuje tím, jak moc je tlustý.

Očima se ale nepřestává vpíjet do těch mých.

Pusa mu přesto jede na plný plyn, jako by mu dlaň tam dole ani nepatřila:

„Naše ZOO je jedním z předních členů globálního ekologického záchranného systému. Můžeme proto žádat o licence na oficiální chov ohrožených druhů.“

„No, hurá!“ Zvířata mám rád, proto mě tahle informace těší. Jenomže v tuhle chvíli jsem víc nadšený z masáže mých rozmnožovacích partií.

„Jo, je to skvělé. Nemůžeme ale přijímat pašovaná zvířata. Všechna musejí pocházet ze záchranných akcí. Tak mě napadlo, že bys mohl…“

„Mohl. A klidně hned.“ Jsem už vypružený na maximum, že se mi nevejde do kalhot. Přivírám oči a ruce si dávám pod hlavu.

Jako na potvoru tím ale vyvolávám okamžité ukončení Ulaxových něžností.

„Počkej! Já to myslím vážně,“ rozčileně mě teď levačkou tluče do prsou.

„Já taky!“ chytám ho za ni a snažím se ji vrátit tam, kde byla před chvílí, i k tomu, co tam dělala.

„Až potom!“ zase mi ji pokládá na hrudník.

Ale aspoň je tu příslib, u něhož se postarám, aby došlo k jeho naplnění. Trochu mě to uklidňuje, tak mu provokativním mrknutím a úsměvem signalizuji, že se může vykecat.

A on neváhá:

„Znáš spoustu vlivných lidí. Těch nejmocnějších na Ostrově. Takže, když se přimluvíš…“

„Bez problémů. Jakoby se stalo.“ Rychle se mu sápu po zátylku, dostávám ho blíž a ochutnávám jeho rty, které úspěšně dobývám, násilním a pronikám do něho jazykem hodně, ale opravdu hodně hluboko.

Líbí se mu to. Oplácí mi úplně všechno, a snad ještě intenzivněji.

Ale ne dlouho.

„To není celé.“

„Co ještě?!“ podrážděně na něho vyjíždím. Už bych nejraději cákal. Vlastně bych řekl, že rozkrok mám už i trochu zmáčený.

„Budeš muset lhát!“ vypadává z něho neochotně, jako by věděl, že z tohohle povelu nadšený nebudu.

Správný odhad. Chvilinku ho probodávám přísným pohledem.

Aspoň se o něco takového snažím.

Ale s jedním krátkým kouknutím na chrupající tygříky mi dochází, že jsou i mimořádně výjimečné situace, v nichž jde o život, a tak některé zásady prostě musejí letět stranou.

„V čem lhát?“ ptám se snad ještě opatrněji, než před chvílí řekl on.

Evidentně připravená odpověď na sebe nenechává vůbec čekat:

„Do hlášení připíšeš, že bednu s koťaty jsi našel na jachtě únosců, odkud jsi osvobodil Daka.“

„Ale… To… To už asi…“ Nestíhám se ani vykoktat a on dodává:

„Henry ho zatím ještě nepodepsal. Lukas se postaral. Pořád tam je prostor tvrdit, že oni Samuraje pašovali na objednávku někoho jiného a vaše jednotka je pouze zachránila. Pak by to bylo v cajku.“

„Hmmm.“ Začínám chápat, že mám vyjednávací převahu.

Popadám ho za ramena a přetáčím na záda pod sebe. Pod tíhou mého těla možná bude povolnější. „A tys k nim vlastně přišel jak?!“

„Na jachtě ne!“ Rošťák Ulax se ani pod tlakem nevzdává nějakého toho zalaškování.

Agresivitou jazyka se ho snažím připravit na to, že za chvíli se pode mnou nebude jenom přihlouple chichotat, ale sténat a vzdychat rozkoší.

„Tak kde?!“ naléhám na něj, když se naše pusy od sebe pomalinku vzdalují.

Ta jeho se pozvolna rozjíždí:

„Víš, neměl bych to prozrazovat, ale tobě můžu. Na ostrovy Samu se občas povede tajně proniknout skupince aktivistů, kteří už znají místa, kde pár zbývajících párů mívá doupata. Je to sice smutné, ale dospělé kusy se nedají transportovat, kdežto mláďata celkem snadno. A díky nim se nám třeba podaří celý tenhle báječný druh zachránit. Aktuální várka je jednou z mála, která se povedla, a je ze tří různých brlohů.“

Ležíme na sobě úplně nazí.

Jeho zásluhou.

Než totiž domluvil, stáhnul nám oběma nepozorovaně kalhoty.

Já to okrajově vnímám až teď. Mozek mám už delší dobu totálně odkrvený a jsem rád, že jsem vůbec schopný udržet v provozu uši, abych mohl aspoň přijímat jeho slova.

Co slyším zrovinka teď, se mi tuze líbí: povídání ustává a pozvolna se proměňuje v rozkošné slaboulinké sténání a hluboké procítěné hekání.

Ulax se pode mnou propíná a kroutí. Má u toho zavřené oči a prsty mi slastně zatíná do zad.

Jsem v něm. Mám smočeno na půl ocasu. Díky mohutným výronům předmrdky do něho pronikám tak hladce, automaticky a toužebně, až je mi skoro hanba.

Ale skutečně jenom skoro.

Slast, rozkoš, blaho a nezvladatelná touha nás rychle pohlcují a vtahují do intenzivního zápalu rozjeté šukačky.

Jízda je to divoká, dynamická a dlouhá…

Ulax si mě na jejím konci naráží do sebe hlouběji, aby ani kapka nepřišla na zmar.

Ještě pár okamžiků je mimo a užívá si vlastní vyvrcholení, které si v táhlých cákancích posílá na břicho.

Těch několik nekonečných minut potěšení nám dovoluje být v jiné dimenzi a zapomenout na okolí.

To se ale velice rychle opět připomíná hlasitým a rozhořčeným kvílením, mručením a pískáním.

Tygřátka se probouzejí a dravě se dožadují naší pozornosti a Ulaxovy péče.

Za pár sekund jich je plný kotec a jsou úplně všude. Je to sranda a báječná podívaná.

Dozrává ve mně přesvědčení, že tohle bude moje další Ostrovní aktivita.

Už nyní přesně vím, na koho se obrátit s žádostí o získání licence na jejich záchranný odchov. U dotyčné vlivné osoby se v mém případě nedá o neúspěchu ani uvažovat. Stejně tak o tom, že bych do hlášení pro Henryho nedokázal propašovat svědectví o nálezu přepravky s těmihle miminky na jachtě únosců.

Ale nechci, aby tím moje angažmá v případu Samurajů skončilo. Jedinečný tygr se už navždycky stane mým dalším Ostrovním parťákem.

Stejně jako Ulax pravidelným milencem. Díky jeho schopnosti a odhodlání zaměřit se na cíl a úspěch celé operace je totiž i on v mých očích jako samuraj. A to mi imponuje.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoTark Hölvei
Věk29
Ostrovan

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #15 Odp.: Tygr SamurajGD 2022-05-09 19:25
Cituji Michal:
klíííd, Zmetku! Rozhodnutí padlo už před Tvým komentářem. Možno ověřit na mých veřejně dostupných sociálních profilech. Kritika mi nevadí, natož ta neopodstatněná. Takže klidně konentuj dál! Není čeho litovat. Je tady, a věřím, že i přibude, spousta jiných a mnohem lepších autorů. Všem jim držím pěsti a přeju hodně spokojených čtenářů!

To je v podstatě jedno, zda nyní nebo před tím jsi se rozhodl. Výsledek vyjde na stejno, budeš chybět, Ostrov zanikne, zřejmě a evidentně, a z těchto stránek se stane úplně normální, povídkový web s gay tématikou. :sad: Tak doufám, že aspoň kvalitou bude vybočovat z řady i nadále :-) .
Citovat
+2 #14 pro Zmetka dodatekMichal 2022-05-05 16:18
klíííd, Zmetku! Rozhodnutí padlo už před Tvým komentářem. Možno ověřit na mých veřejně dostupných sociálních profilech. Kritika mi nevadí, natož ta neopodstatněná. Takže klidně konentuj dál! Není čeho litovat. Je tady, a věřím, že i přibude, spousta jiných a mnohem lepších autorů. Všem jim držím pěsti a přeju hodně spokojených čtenářů!
Citovat
+1 #13 Odp.: Tygr Samurajzmetek 2022-05-04 21:26
Zmetek. Jo, to jsem já. Takže, prosím, pokračuj v tom povídání a já budu držet hubu a budu se těšit na další děj. Díky.
Citovat
+1 #12 Odp.: Tygr SamurajGD 2022-05-03 16:26
Cituji Michal:
Moc děkuju všem za čtení mých povídek. Jsem vděčný za přízeň, podporu i každý komentář. Mám potřebu tenhle napsat, neboť se za všechny svoje tři zdejší autorské profily loučím, tohle byla moje definitivmě poslední necudná povídka, a jiné psát neumím. Uzrál čas... Bylo mi ctí, váš Tark, Paul a Michal sv... ;-)

Teda netušil jsem, že jseš tady tolikrát, ale to vůbec nevadí. :D Prosím neodcházej , budeš strašně chybět. :cry: 😰😭
Citovat
+2 #11 Odp.: Tygr SamurajMarko 2022-05-02 20:03
Cituji Michal:
Moc děkuju všem za čtení mých povídek. Jsem vděčný za přízeň, podporu i každý komentář. Mám potřebu tenhle napsat, neboť se za všechny svoje tři zdejší autorské profily loučím, tohle byla moje definitivmě poslední necudná povídka, a jiné psát neumím. Uzrál čas... Bylo mi ctí, váš Tark, Paul a Michal sv... ;-)


Milý Michal, v kútiku duše dúfam, že to predsa len nebude Tvoja posledná poviedka na týchto stránkach, a predsa len nás ešte svojou tvorbou potešíš. Ako písal GD, bol si posledným, veľmi kvalitným, "ostrovným" autorom. Tvoje poviedky boli krásne sexuálne nabité, vždy som sa ne tešil a vždy som si rád to tvoje necudné písanie prečítal ;-) Milujem romantiku, ale Tvoje poviedky ma vedeli vždy dostať a poriadne "rozpáliť" :lol: Výnimkou nebola ani táto. A ak mala byť ozaj poslednou, tak to bola krásna rozlúčka (čo stále pevne verím nebola). Budeš tu ozaj chýbať :sad:
Citovat
0 #10 Odp.: Tygr Samurajzmetek 2022-05-02 19:15
Cituji Michal:
Moc děkuju všem za čtení mých povídek. Jsem vděčný za přízeň, podporu i každý komentář. Mám potřebu tenhle napsat, neboť se za všechny svoje tři zdejší autorské profily loučím, tohle byla moje definitivmě poslední necudná povídka, a jiné psát neumím. Uzrál čas... Bylo mi ctí, váš Tark, Paul a Michal sv... ;-)

Teď je mi líto mého šťourání. Chystal jsem se napsat, že je to vlastně jedno a že se těším na pokračování, ale ono nebude...?!?
To je škoda...Doufám, že Tě nějaké pokračování přece jen napadne...
Citovat
+3 #9 na rozloučenouMichal 2022-05-01 10:37
Moc děkuju všem za čtení mých povídek. Jsem vděčný za přízeň, podporu i každý komentář. Mám potřebu tenhle napsat, neboť se za všechny svoje tři zdejší autorské profily loučím, tohle byla moje definitivmě poslední necudná povídka, a jiné psát neumím. Uzrál čas... Bylo mi ctí, váš Tark, Paul a Michal sv... ;-)
Citovat
+2 #8 pro ZmetkaTark 2022-05-01 10:30
Nejedná se o žadný supervrh sedmi koťat. Ústy Ulaxovými je jasně vysvětleno, že tahle várka mláďat pochází ze tří různých brlohů, tzn. od třech tygří párů. Což dává možnost i jejich páření. Nikde v mé povídce se netvrdí, že jsou čerstvě narozená! A stejně tak, že od nich Tark není poškrábaný, akorát jeho práh bolesti je asi úplnė někde jinde než ten tvůj, a proto nemá potřebu to vůbec zmiňovat. Proč by vymyšlená ZOO nemohla být členem vymyšlené asociace?! V těchle povídkách jde přeci o něco úplně jiného. Nebo snad ne? Ale jinak díky za komentář i za přečtení.
Citovat
+1 #7 reTamanium 2022-04-30 12:53
Cituji zmetek:
Jen si trochu jako hnidopich zašťourám. Supervrh sedmi tygřat, takové velikosti, že už vidí, na jednom hrudníku? Možná vyskládaná do pyramidy, ale rozhodně ne v klidu. I po pár koťatech by ten hrudník byl plný škrábanců, protože když klouznou, tak zatnou...Ale Tarkovi bych možná pomohl lízat rány... :lol: A ještě -z jednoho vrhu nelze získat chovnou skupinu. A pochybuju, že by tahle ZOO byla členem mezinárodní asociace, kde by byla vedena chovná kniha a kde by byly sestavovány vhodné chovné páry... :-* Ale proč si kazit pohádkový příběh...

„Víš, neměl bych to prozrazovat, ale tobě můžu. Na ostrovy Samu se občas povede tajně proniknout skupince aktivistů, kteří už znají místa, kde pár zbývajících párů mívá doupata. Je to sice smutné, ale dospělé kusy se nedají transportovat, kdežto mláďata celkem snadno. A díky nim se nám třeba podaří celý tenhle báječný druh zachránit. Aktuální várka je jednou z mála, která se povedla, a je ze tří různých brlohů.“
Citovat
-4 #6 Odp.: Tygr Samurajzmetek 2022-04-30 07:41
Jen si trochu jako hnidopich zašťourám. Supervrh sedmi tygřat, takové velikosti, že už vidí, na jednom hrudníku? Možná vyskládaná do pyramidy, ale rozhodně ne v klidu. I po pár koťatech by ten hrudník byl plný škrábanců, protože když klouznou, tak zatnou...Ale Tarkovi bych možná pomohl lízat rány... :lol: A ještě -z jednoho vrhu nelze získat chovnou skupinu. A pochybuju, že by tahle ZOO byla členem mezinárodní asociace, kde by byla vedena chovná kniha a kde by byly sestavovány vhodné chovné páry... :-* Ale proč si kazit pohádkový příběh...
Citovat
+1 #5 Odp.: Tygr SamurajGD 2022-04-29 17:04
Je to moc hezký. :-) Jen tak dál. :D Je jen škoda, že jsi jediný ostrovní autor, kvalitní, už hodně dlouhou dobu. :sad:
Citovat
+1 #4 Odp.: Tygr SamurajIsiris 2022-04-29 16:30
"Hluboko v mém nitru se začíná ozývat hlas matky přírody, a mamince se odmlouvat nesmí!" :D 👍
Citovat
+1 #3 Odp.: Tygr Samurajaduška 2022-04-29 15:42
Hezký to bylo. :) Díky :)
Citovat
+2 #2 Odp.: Tygr SamurajHonzaR. 2022-04-28 22:37
Já aktivisty můžu. A takovou povídku taky. :-)
Citovat
+2 #1 Odp.: Tygr Samurajzmetek 2022-04-28 22:12
Moc hezké povídání. Opravdu. :-)
Citovat