• Kashttan
Stylklasika
Datum publikace21. 6. 2020
Počet zobrazení1494×
Hodnocení4.28
Počet komentářů5

V pondělí je to ve škole strašný. Moje jediný štěstí, že jsem si ho celou neděli honil, a tak se můžu aspoň trochu soustředit. Wik se tváří jakoby nic. Pořád mi k němu ujížděj oči. Při velký přestávce už to nevydržim. Dojdu k němu a sednu si na lavici.

„Čau.”

„Ahoj.”

„Já… chtěl jsem se zeptat, jestli spolu můžem mluvit, jakože chápeš jak.”

„Jo, chápu a jo můžem, ale ne o všem.”

„Já…,” zajímá mě asi milion věcí. „Co včera? Dostal jsi?”

Wik složí hlavu do dlaní.

„Můžu tě vo něco poprosit? Zkus před každou otázkou přemejšlet. Fakt to zkus. Ptej se jen na věci, který potřebuješ vědět. Nechci ti u všeho vysvětlovat, že na tohle odpovídat nebudu. Chápeš to?”

„Jo, zkusim to.”

Najednou nevím na co se zeptat.

„No a jaký máš teď plány? V pátek se jede na kolo, co jsem slyšel,” začne Wik.

„Jo, já zejtra ještě musim k doktrovoi a v pátek na to kolo.” Zaseknu se. „Eh, já můžu odpovídat?”

„Dokud ti něco není zakázáno, je to povoleno. Ale zas ne vždycky a nezkoušej to obcházet. A už zase moc mluvím,” usměje se. Usměje se na mě. Ne, aby se mi vysmíval, ale aby byl milej. Něco jako, teď jsme na jedný lodi kámo. Teď tady já nejsem ten kápo a ty ta nicka.

Ach. Jsem jako ve snu. O hodině si opřu hlavu o dlaň a nevnímám. Já a Wik. Společnej čas, společný možná všechno.

 

V úterý před školou jdu k tomu doktorovi. Mám hlad. Normálně bych se cestou doškoly někde zastavil a dal si něco sladkýho. Achjo. V čekárně si promnu oči. Jsem unavenej, včera sem seděl do půlnoci u kompu. Sedim tam sotva pár minut, když se otevřou dveře.

„Pojďte dál,” řekne mi sestra. „Posaďte se. Budu potřebovat občanský průkaz a kartičku pojišťovny.”

Vytáhnu kartičky z peněženky. Sestra zadává něco do počítače. Potom vezme prázdnou kartu a nadepíše ji mojím jménem.

„Tak, já vám ještě změřím tlak a vezmu krev. Nedělá se vám špatně?”

„Ne,” zakroutím hlavou.

Nikdy jsem nechápal, proč se někomu dělá špatně. Když si odřeš koleno, tak sebou taky nepraštíš.

„Tak, teď můžete za panem doktorem,” podává mi do ruky kartu.

„Dobrý den,” pozdraví mě doktor.

„Dobrý den.”

Eh, takovej starej šedivej přitloustlej chlápek. Tak s takovým bych nic dělat nechtěl. Sakra, snad to není nějakej sexuální jakodoktor, že ne. Že ne?

„Tak,” vezme si do ruky kartu, „tlak máte v pořádku. Já si vás nejdřív změřím, zvážím, svlékněte se do spodního prádla.”

Nechce se mi, ale je to ještě v pohodě. Stojím tam, jenom v boxerkách. Nejdřív mě postaví k metru u zdi a potom na váhu.

„Sto sedmdesát osm centimetrů, sedmdesát tři kilo,” zapisuje do karty.

„Nějaké alergie?”

„Ne.”

„Včela, vosa, trávy, pyly, seno, zvířata, léky?”

Mezi každou věcí řeknu, že ne. O ničem nevím.

Potom následuje další seznam nemocí u mě nebo mých příbuzných se stejnou odpovědí.

„Lehněte si na lehátko.”

Ležím na zádech. Jsem nervózní. Vyndá takový ty kolíky na EKG a připne mi je na nohy a přísavky na hrudník.

„Hm,” kouká na výsledek, „to vypadá dobře.”

Zas mi to sundá.

„Kdyby to někde bolelo, tak řekněte.”

Prohmátává mi břicho, měkce a systematicky až pod gumu boxerek.

„Mhm, můžete se postavit, ještě si zkontroluju uzliny.”

Prohmatá mi krk, potom sahá do podpaždí, trochu to lochtá. Najednou zajede do boxerek. Ztuhnu. Zmáčkne mi tříslo. Promačkává ho, určitě dýl než by musel, aspoň mám takovej pocit. Potom se přesune na druhou stranu.

„Tak, to je taky v pořádku. Ještě budeme potřebovat vzorek moči.”

„Já, to jsem nevěděl, žádnou jsem nepřinesl.”

„To nevadí,” podává mi zkumavku.

„Kam můžu jít… to?”

„Tady.”

Cože? Koukám na něj. To si asi dělá srandu ne?

„Pracoval jsem patnáct let jako lékař antidopingového výboru, takže znám spoustu různých triků a spoustu jich taky neznám. Takže se do té zkumavky vymočíte tady přede mnou.”

Prohlížím si tu zkumavku. Mám tady před ním vytáhnout péro a čůrat do toho? Kouknu se na něj. Dívá se na mě a nic neříká. Tak jo, rychle, ať to mám z krku. Buď rád, že je tak hnusnej, aspoň ti z něj nestojí. Přidržím zkumavku u rozkroku. Vytáhnu péro. Tak jo, nemysli na to, že na tebe někdo čumí. Nádech, výdech, začnu čůrat. Byl jsem ráno, takže toho je málo, jinak bych to přečůral. Rychle se obleču a až pak mu to podám.

„No vidíte. Můžete se obléct. Dneska je to všechno.”

Fuj, to bylo fakt trapný. Vypadnu zpátky k sestře.

„Budete potřebovat omluvenku?”

„Já, eh, jo.”

Dá mi razítko do omluvňáku a zapíše čas příchodu a odchodu. Super, to se moc neuleju. Konečně jsem venku. Osm nula pět. To stihnu i kus matiky. Cestou si koupim dva koblihy a hned je sežeru. Než dojdu do školy, přijde mi zpráva: „V pátek sraz ve 14 hodin, v sobotu v 15:30, vyholený od stehen nahoru, od teď nemasturbuj.”

Cože? Dneska je úterý.

 

Dorazim do školy trochu mimo. Zapadnu do lavice. Matikáři je naštěstí úplně jedno, jestli něco v hodinách děláme a jestli tam jsme nebo nebo ne a kdy dorazíme. Po mně přijdou ještě dva lidi, který buď zaspali nebo si někam skočili na snídani.

O přestávce si Wik dojde sednout za mnou.

„Tak co doktor?”

„Jo, dobrý.” Víc k tomu neřeknu, protože to za prvý bylo trapný a nechci o tom mluvit a za druhý si nejsem jistej, že bych o tom mluvit měl.

„A…,” ukážu mu zprávu na mobilu.

„No, asi stojíš na rozcestí,” řekne mi.

Cože? To mi nemůže říct něco užitečnějšího? Tak teda dík.

Fajn, je úterý večer. Ležím v posteli. Nemám honit minimálně do pátku, spíš do soboty. Dobře, jen z tý představy mi stojí. Ale mohl bych to těch pár dní dát. A aspoň budu nadrženější, a i kdyby to bylo v sobotu hrozný, tak… no, je to jen experiment. Sakra.

 

V pátek ráno už mi trvá fakt dlouho, než se dokážu vyčůrat. Ve škole je toho tolik, že nemám čas moc přemejšlet nad odpolednem. Ani se nestihnu začít bát a už beru helmu, sedám na kolo a vyrážim.

Dojedu na místo srazu. Za chvilku už vidím Wika, jak šlape ke mně a hned za ním On. Wik dojede ke mně. On zastaví dál a ještě telefonuje. Oba mají šedý elasťáky a dresy na kolo. To já vyhrabal kalhoty na běžky a nějaký triko s dlouhým rukávem zahrabaný vzadu ve skříni. Normálně v listopadu fakt na kolo nejezdim.

„Čau,” pozdraví mě Wik.

„Ahoj.”

„Hodně štěstí,” řekne tiše.

Cože? Podívám se na něj, ale to už dojede i On.

„Tak jedeme. Máš světlo. To je dobře,” řekne a už se rozjíždí.

Tak tohle bude asi mazec. On jede první, Wik za ním a já se snažim jich držet. Tohle nemůžu dlouho vydržet. Když se dostávám moc dozadu, nechá Wika jet prvního, zařadí se těsně za mě, a když už fakt zpomaluju, snaží se mě povzbudit. Nahoře na kopci rychle napít a hned jet dál. Od tý doby, co jsme byli naposled s Wikem, jsem na kole nejel. Možná jsem měl. Už zas, ani nevim, že tak dlouhý kopce tady jsou. Nemůžu. Nemůžu dejchat, stehna mě pálí. Už nechci jet ani metr.

„No tak poď. Dávej, dávej! Už tam budem,” ozývá se za mnou.

Konečně. Wik už nahoře zastavuje. Opírá kolo o strom a dívá se na mě. Když se vyškrábu za ním, hodím kolo na zem a chci si lehnout vedle něj.

„Nelehej si!”

„Pojď, napij se,” podává mi On pití. A běž se projít.

Nohy se mi klepou, že neudělám ani krok.

„Tak jo, dejchej. Nádech dva tři, drž dva, výdech dva tři, drž dva,” opakuje mi pořád dokola.

„No vidíš, tak je to lepší. Projdi se.”

Popojdu kousek kolem. Už nechci. Jak daleko od domova jsme?

„Tak co? V pohodě?”

„Jo,” kývu.

„Můžem to vzít rovnou zpátky, nebo to projet vrchem lesem přes měsíční kámen. Záleží, jestli ještě můžeš Nikolasi.”

Ne, už nechci jet ani kilometr, jestli se doploužím domu, tak budu šťastnej. Zvednu hlavu, kouknu na Něj a na Wika, ten sedí na kameni, pije a vypadá úplně v pohodičce.

„Jsem v pohodě,” slyšim se, jak říkám.

Och bože, co jsem to udělal. Nevím, jestli je to štěstí nebo ne, jedeme lesní cestou přes kořeny, občas nějaký kameny. Aspoň jedeme pomaleji, zato je to náročnější. Z kopce musím kličkovat, občas i šlapat, nohy mi sklouzávají z pedálů a jsem celej naklepanej. Po nějaký době se vrátíme zpátky na silnici. Za chvíli už se začíná pomalu stmívat. Oni jedou furt stejně rychle, snažim se taky. Čím rychlejc pojedu, tím rychlejc budu doma. Už ale upadám do takový tý letargie. Kdybych jel sám, sesednu a hodim kolo do křoví a jdu na stopa. On se zase vrátí za mě.

„Poď, poď. Už tam budem.”

Fakt, najednou sme na kopci a sjíždíme do města. Ja to přežiju! Jedu za Wikovo zádama. Až u jednoho domu zastaví.

„Tady se uvidíme zítra v půl čtvrté. Vchod je odemčený, ve čtvrtém patře, je to jediný byt. Zazvoň a počkej,” vysvětluje mi, zatímco Wik zavádí obě jejich kola dovnitř.

„Dobře.”

„Dobře se vyspi,” řekne mi ještě.

„Ahoj,” loučí se Wik a jde dovnitř do domu.

Domů dojedu po sedmý, to už je úplná tma. Naložim svý zmožený tělo do vany. Máma mi samozřejmě řekne, že blbnu, celej rok nikam nejedu a pak tohle. Horká voda je super. Užívám si ve vaně. Ah sakra. Natáhnu se po mobilu. Ještě se musím oholit. Od stehen nahoru. Co to znamená. Mobil dám dostatečně daleko od sprchy. Fajn rozkrok, zadek, podpaždí, obličej. Těch pár chlupů na břiše taky? Měl jsem se zeptat Wika. Psát mu kvůli tomu nebudu. Nejspíš jsou spolu. Večer v posteli přemýšlím, co se asi zejtra bude dít. Jsem tak unavenej, že z toho usnu.

 

V sobotu mě pěkně bolí zadek i celý tělo. No, jestli bude sex, tak to bude teda něco. A chtěl bych vlastně sex. S Ním? No s Wikem určitě, ale nevěřím tomu, že by to tak dopadlo. Bude tam vůbec?

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk23

Bylo tu však něco těžkého co drtí

smutek stesk a úzkost z života a smrti

Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih

pozoruje oknem padající sníh

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #5 Odp.: Vyber si - 6. Výkonnostní testKashttan 2020-06-29 23:36
Díky za všechny reakce.

Cituji Jaachim H. T.:
Musím s vámi souhlasit, že zápletka je zajímavá a nemám ani tucha, kam se celý příběh vlastně posune...
ale že by to bylo nějak autentické, nebo "absolutně přesvědčivé"? Nepřipadá mi to jako příběh, u kterého by bylo v případě filmu na začátku velkými písmeny "podle skutečných událostí".



Máš pravdu. Ten příběh je taková slepenina mého historického romantického já a současného experimentálního psaní. V mnohém by se hodil spíš na ostrov, ale chyběla by mi ta interakce s reálným světem. Byl bych rád, kdyby si někdo při čtení řekl: tý jo, to by mohlo bejt hustý, kdyby něco takovýho bylo.
Citovat
+1 #4 Odp.: Vyber si - 6. Výkonnostní testJaachim H. T. 2020-06-24 09:29
Musím s vámi souhlasit, že zápletka je zajímavá a nemám ani tucha, kam se celý příběh vlastně posune...
ale že by to bylo nějak autentické, nebo "absolutně přesvědčivé"? Nepřipadá mi to jako příběh, u kterého by bylo v případě filmu na začátku velkými písmeny "podle skutečných událostí".
Citovat
+1 #3 Odp.: Vyber si - 6. Výkonnostní testMiky 2020-06-22 23:28
Taky připojuji chválu za autentičnost. Je to super napínavý, nemůžu se dočkat pokračování, snad konečně nahlédneme trochu vic do zákulisí :)
Citovat
+2 #2 Odp.: Vyber si - 6. Výkonnostní testMarko 2020-06-22 21:07
Dík za pokračovanie, výborná práca :-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Vyber si - 6. Výkonnostní testzmetek 2020-06-21 21:34
Pro mě bez chyby, absolutně přesvědčivej. Tys to zažil?
Citovat