• Tomáš98
Stylromantika
Datum publikace15. 6. 2019
Počet zobrazení1178×
Hodnocení4.59
Počet komentářů5

„Běž si sbalit věci, za pár dnů odjíždíme!“ křičela na mě máma z obýváku.

Původně jsme se měli stěhovat až za čtrnáct dnů, ale otec odtud chtěl odjet dřív. Vadily mu prý pohledy ostatních zaměstnanců. Koukali se na něj, jako by byl otec nějaké zrůdy. Tak to vidí on, podle mě to tak hrozné není. Jen si to vsugeroval. Asi aby měl nějakou výmluvu, proč se odtud stěhujeme. Hlavním důvodem jsem byl samozřejmě já. Před pár měsíci jsem se doma přiznal, že jsem gay. Hned na to jsem skončil v nemocnici. Můj otec byl vždy hodně přísný, ale tohle bylo poprvé, co jsem z něj začal mít opravdu strach. V nemocnici pracují i naši známí, takže jakmile se dozvěděli důvod, proč jsem tam skončil, začaly drby. Doneslo se to jak ke mně do školy, tak k tátovi do práce. Jeho šéf je neskutečný homofob. Chtěl ho hned vyhodit za to, že je jeho syn gay. Naštěstí je otec dobrý ve své práci a on ho ve firmě potřeboval, tak mu zařídil tu stejnou práci, ale v jiném městě.

Málem jsem zapomněl, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Philip Dorian, mám tmavě hnědé vlasy a modrošedé oči. Žiji v malém městečku na okraji New Yorku. Mám staršího bratra Dana, kterému je 21. Mně nedávno bylo osmnáct. Takže když jsem se ve svých sedmnácti přiznal své rodině ke své orientaci, myslel jsem, že ze mě spadlo největší břímě, ale bohužel to bylo naopak. Jak jsem už výše zmínil, otec to nevzal vůbec. Myslím, že to mámě tolik nevadí, ale před otcem to nedává znát. Naštěstí bratr se zachoval úžasně. Jemu jedinému jsem se mohl vždy svěřit. Kdyby táta trávil více času v práci a já byl víc s mámou, jsem si jistý, že i jí bych mohl říct úplně všechno. Ale bohužel.

„Philipe, slyšel jsi mě?“

„Anó, promiň.“

Pro samé myšlení jsem zapomněl odpovědět. Vzal jsem krabice a začal balit. Měl jsem pokoj s bratrem, takže jsem si zabalil jen své věci, kterých nebylo tolik. Když jsem měl vše hotové, napadlo mě, že se půjdu trochu projít. Bydlel jsem tady od mala a nechtělo se mi stěhovat. Sice jsem tady neměl žádné přátelé, tedy z počátku jo, ale jakmile se rozkřiklo, že jsem gay, tak se se mnou všichni přestali bavit. Procházel jsem kolem školy, do které už nikdy nepůjdu. Po té se mi asi stýskat nebude. Usmál jsem se a zamířil zpátky domů, protože mi volal otec, kde se zase loudám.

O týden později jsme měli už vše sbalené. Čekali jsme, až přijede stěhovák, který uvízl v zácpě. Naposledy jsem si prošel náš byt. Teď, když tam nebyly žádné věci, se zdál tak velký.

„No konečně jsou tu. Běžte do auta, dám jim adresu a jedem,“ řekl otec, který už měl zase špatnou náladu.

Všichni jsme si šli sednout do auta. A když přišel i on, tak jsme vyrazili. Cesta byla docela dlouhá, tak jsem si vzal sluchátka. Zaposlouchal jsem se do oblíbené skladby, když do mě loktem šťouchl bratr. Sundal jsem si jedno sluchátko a podíval se na něj s nechápavým výrazem. Ani nemusel nic říkat a už jsem slyšel otcův hlas, jak něco říká.

„…takže nikomu nebudeš nic říkat. O tuhle práci nesmím přijít. Nevím, kdo bude můj nový šéf, a nechci si to u něj hned pokazit jen proto, že si neumíš udržet pusu na zámek.“

„Neboj, tati. Nikomu nic neřeknu.“

„To doufám,“ dodal ještě otec.

Po asi pěti hodinách jízdy jsme konečně dorazili do cíle. Vyšel jsem ven a neměl slov. Přede mnou byl obrovský dům s velkou zahradou. Venku už stál stěhovák s našimi věcmi.

„Tak pojďme dovnitř si to prohlédnout,“ řekla máma, která taky byla překvapená. Sotva jsme otevřeli dveře, zůstal jsem v úžasu. Vpravo byl obrovský obývací pokoj a nalevo bylo vidět do moderní krásné kuchyně.

Naproti nám byly schody. Šli jsme s bratrem nahoru, kde bylo pět pokojů. Jedna velká ložnice a vedle ní koupelna. Na druhé straně byly dva pokoje, které měly společnou koupelnu. Ty byly pro nás s bratrem.

„Jaký chceš?“ zeptal se mě Dan.

„Mně je to jedno. Třeba ten nalevo.“

„Ok. Beru tenhle, ten je větší,“ usmál se na mě.

Zas tak velký nebyl, podle mě byly nastejno, ale nechal jsem ho v tom. Šel jsem do svého nového pokoje a byl uchvácen. Měl jsem výhled přímo do parku. Chtěl jsem se tam jít podívat, ale otec si nás zavolal do obýváku. Sešel jsem schody, a jakmile jsem uviděl jeho výraz, věděl jsem, že začne další kázání, jak musím držet hubu a neříkat nikomu, proč jsme se přestěhovali.

„Takže, večer v osm nás vyzvedne taxi. Můj nový šéf mě pozval k sobě a zve i mou rodinu, takže bych ocenil, kdybyste se oblékli slušně. Jo a Philipe, ty se hlavně pokus co nejméně nás ztrapňovat.“

Jako vždy, pomyslel jsem si. Měl jsem dvě hodiny čas, takže jsem vyšel ven s tím, že si půjdu koupit nějaký oblek a podívám se do toho krásného parku. Byl jsem ponořený ve svých myšlenkách, takže jsem si ani nevšiml osoby, která šla proti mně, a už jsem byl na zemi.

„Omlouvám se,“ řekl jsem a ani jsem nevěděl, komu to říkám. Podíval jsem se tedy nahoru a uviděl ruku. Váhavě jsem za ni vzal. Když jsem konečně stál na nohou, podíval jsem se, do koho jsem to vlastně vrazil. Přede mnou stal muž kolem pětadvaceti. Měl krásné blonďaté vlasy a ty oči. Nejkrásnější modré oči, co jsem kdy viděl. Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. Probral jsem se, až když promluvil.

„Jste v pořádku?“

„A-ano, omlouvám se. Nedával jsem pozor a…“

„V pořádku, nic se nestalo,“ usmál se na mě.

„Chodím sem každý den a znám tu snad každého, ale vás jsem tady ještě nikdy neviděl.“

„Právě jsme se přistěhovali,“ řekl jsem a v duchu jsem si za to dal facku. Super, teď přijde ta otázka, na kterou nechci odpovídat.

„Tak proto. Proč jste se odstěhovali?“

Sakra, sakra, sakra, nadával jsem v duchu. Co teď? Kdyby otec zjistil, že už sem zase někomu řekl, že jsem gay, tak jsem mrtvý. Snažil jsem se v duchu vymyslet nějaký příběh, proč jsme se odstěhovali, ale nic mě nenapadlo. Celou tu dobu jsem mu koukal do těch jeho krásných očí a nevydal ze sebe ani hlásku. Naštěstí mě zachránil mobil.

„Promiňte, budu muset jít. Ale moc rád bych si to vyslechnul. Nechcete se někdy sejít?“

Bože, ten je krásný, klidně bych s ním teď hned utekl, i když ho ani neznám.

„Jo, budu moc rád,“ vypadlo ze mě, ani nevím jak.

Vyměnili jsme si čísla a už jsem běžel odtamtud radši pryč, než řeknu něco dalšího, čeho bych mohl litovat. Domů jsem přišel v půl osmé. Měl jsem jen půl hodiny na to se připravit. Naštěstí jsem to stihl včas. Koupil jsem si tmavě modrý oblek, protože modrá je má oblíbená barva. Měl podobnou bravu jako měl můj… Přestaň! řekl jsem si v duchu. Ani ho neznám a už o něm mluvím, jako by byl můj.

Seběhl jsem schody a srazil se s Danem. Oba jsme skončili na podlaze a smáli se jak dva pitomci. Otec nás sice seřval, ale pomohl nám vstát. Podíval se na bráchu, který měl černý oblek, podobný tomu, co měl táta na sobě. A pak se podíval na mě. Bylo mi jasné, co si myslí. Ani oblek si neumí vybrat, tak aby nevyčníval z davu. Měl pravdu, jelikož i máma si na sebe vzala černé šaty. No co, s tím už nic asi neudělám.

Šli jsme ven, kde už čekalo taxi. Cesta trvala asi patnáct minut. Zastavili jsme před domem, který byl podobný zámku s obrovskou zahradou.

„Ten chlap je buď miliardář, nebo rozmazlený spratek,“ řekl jsem potichu, tak aby to slyšel jen Dan.

„Nebo obojí,“ řekl na to a začali jsme se oba smát.

Vešli jsme dovnitř. Přivítal nás nějaký muž a řekl, ať ho následujeme a že pan Richard Turk hned přijde. Byl jsem uchvácen tím, co jsem viděl. Obrazy, sochy a hlavně mě zaujal ten obrovský lustr, který vypadal, jak když je z diamantů. Vešli jsme do pokoje, kde byl dlouhý jídelní stůl. Na něm už byly talíře a příbory. V tom se za námi ozval hlas.

„Dobrý večer. Tak vás tu vítám.“

Otočil jsem se a myslel, že omdlím. Byl tam on. Ten, do kterého jsem vrazil. I on vypadal překvapeně. Chvíli na mě koukal, ale pak se vzpamatoval. Otec nás všechny představil a pak jsme si šli sednout. Snažil jsem se na něj nedívat, ale nešlo to. S otcem probírali nějaké věci týkající se práce. Pak nastalo na chvíli ticho. Naštěstí ho přerušil můj brácha, který je neskutečně drzá huba a táty se nikdy nebál, na rozdíl ode mne. Zeptal se Richarda, kolik mu je let. V tu chvíli mi zaskočilo a začal jsem se dusit. Všichni na mě koukali jak na pitomce, ale nejvíc mě vyděsil otcův výraz. Napil jsem se rychle vody. Poté se Richard vzpamatoval a odpověděl na otázku.

„Dvacet pět.“

„Tak mladej a už máte rozjetou firmu?“ zeptal se otec.

„Zdědil jsem ji po otci, který zemřel před rokem.“

„To je mi líto,“ řekl jsem nahlas. Richard se na mě mile usmál.

„Děkuji.“

Pak už jsem radši mlčel. Když jsme se rozloučili, Richard se mě nenápadně zeptal, jestli pořád platí, že si spolu vyjdeme. Nevěděl jsem, co říct. Neměl bych, je to přeci šéf mého otce. Hodně jsem váhal, ale nakonec jsem přikývl. Nevím, co to do mě vjelo. Ale vždy, když jsem se mu podíval do těch krásných tmavě modrých očí, byl jsem neschopný vnímat. Doma jsem pak přemýšlel, zda je to opravdu dobrý nápad. Seděl jsem na posteli a koukal z okna do parku. Kdybych tam nešel, možná bych se s ním nepotkal a vše by bylo lepší. Na druhou stranu jsem děkoval svým andělům, že mě tam zavedli. Zničehonic mi zabrněl mobil. Podíval jsem se na displej.

Neznámé číslo: Zítra v 17:00 na místě, kde jsme se srazili? :)

Chvíli jsem nevěděl, kdo mi to píše, ale pak mi to došlo. Byl jsem nervózní. Asi deset minut jsem koukal na zprávu. Nakonec jsem vyťukal do mobilu odpověď:

OK.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoTomáš Schwarcz
Věk20
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #5 Odp.: Potřebuji tě I.Tomáš98 2019-07-02 13:58
Cituji Pepča55:
Kdy bude pokračování


Děkuji moc za komentář. Tenhle týden nemám moc čas, ale pokusím se ten příští napsat další díl. :-)
Citovat
+2 #4 Odp.: Potřebuji tě I.Pepča55 2019-07-02 02:46
Kdy bude pokračování
Citovat
+3 #3 Odp.: Potřebuji tě I.Tomáš98 2019-06-20 21:57
Cituji house boy:
Pěkné, pokračuj :)


Děkuji moc za přečtení i komentář.  :-)
Citovat
+3 #2 Odp.: Potřebuji tě I.house boy 2019-06-20 08:21
Pěkné, pokračuj :)
Citovat
+2 #1 Odp.: Potřebuji tě I.zmetek 2019-06-15 22:25
Tak jo, je to zase na mě jako na prvním komentujícím, kruci. Důvod stěhování - v USA asi pochopitelný, ale nesmí z toho čouhat, jinak by to stálo místo šéfa, že diskriminuje menšiny. Spíš by to bylo takové pseudopovýšení. Diskriminování menšin se nesmí. I když je nesnáším. Ten důvod by měl být nenápadně zástupný.. Ale jinak ,já mám prostě romantický příběhy rád, takže se těším na pokračování.
Citovat