• Kashttan
Stylromantika
Datum publikace16. 12. 2018
Počet zobrazení1256×
Hodnocení4.69
Počet komentářů7

Chtěl jsem jít ráno zase do obchodu, ale vzbudil jsem se až v poledne. Včera jsme to s Anetou na večírku trochu přehnali. Ležel bych celý den v posteli, ale potřebuju se probrat. Zítra musím do školy. Nejradši bych se na to poslední týden vykašlal, stejně se učit nebudeme, ale máma mi to nedovolí. Nebo teda nedovolí mi zůstat doma. Nutit mě chodit do školy nemůže, jsem dospělej. Možná si jeden den udělám volno a poohlídnu se ještě po nějakých dárcích. Taky bych si měl koupit nějaký pro sebe. Ale vůbec nevím, co bych chtěl. Teda vím Vincenta, ale na tom budu ještě muset zapracovat. Konečně se vyhrabu z postele a jdu si dát sprchu. Večer se chystám na jednu zdejší předvánoční akci. V sále místní hospody občas vytvoří něco jako čajovnu a překvapivě tam vznikne docela útulný prostor, kde celý večer posedáváme, pijeme čaj a v průběhu večera i něco tvrdšího. Takže to s tou zítřejší školou stejně moc nevidím.

 

Od neděle jsme se s Vincentem neviděli. Nevím proč, ale nepsali jsme si, vlastně jsem ho nehledal na Facebooku ani nikde jinde. Prostě jsem čekal, až ho někde zase náhodou potkám, i když pokud se tahle metoda neukáže jako spolehlivá, tak té náhodě trochu pomůžu. Nudím se. V pátek jsem dokoukal poslední sérii seriálu, který jsem sledoval, a teď cítím prázdnotu a nevím, co si počít. Píšu Anetě, ale ta mi neodpovídá. Štve mě, určitě se fláká doma a je líná mi odepsat. Zavolám jí.

“No,” zvedne to po chvíli.

“Proč mi neodepisuješ, já se nudím.”

“Já peču.”

“Co pečeš?”

“Co asi. Velikonoční beránky.”

“Tak já ti přijdu pomoct, jo?”

“Kamile…”

Položím to.

Obleču si něco, abych v tom mohl jít rovnou večer, a vydám se k Anetě. Jsem u ní jako doma, takže dojdu sám až do kuchyně.

“Ahoj,” pozdravím ji.

“Ahoj.”

“Tak kde máš ty beránky?”

“Kamile?”

“Co?”

“Jsou Vánoce, peču perníčky.”

“Tak proč jsi mi… Jo aha,” dojde mi to, “jsem si říkal, že to tu voní nějak jinak.”

“Nejseš zamilovanej?”

“Haha, seš blbá.”

“No a ne snad. Co dneska, řekneš mu něco?”

“Dneska? Kdy?”

“No určitě tam taky bude, ne?”

“Nevím, nechávám to na náhodě.”

Aneta jen zakroutí hlavou a pokračuje ve vykrajování.

Seberu jí zbytek těsta z válu a svalím se na gauč. Hledám, co dávají v neděli odpoledne v televizi, žvýkám u toho syrové těsto a čekám, až se dopeče poslední várka perníčků.

“Mm,” nasaju tu vůni.

 

“Půjdeme,” ptá se mě Aneta.

“Co?” asi jsem trochu usnul.

“Jestli už jdeme. Je pět, všichni už tam budou,” zatřese se mnou Aneta. No jo, ta aby o nic nepřišla.

“Jo, jasně. A co perníčky, nedostanu ochutnat?” snažím se o prosebný pohled.

“Ne, pojď už. Mám s sebou krabičku cukroví na ochutnání, ale perníčky ještě ani nevychladly.”

“Chjo,” zvedám se pomalu z gauče.

“Tak už pojď,” popohání mě Anet.

 

Přes bar vejdeme do sálu, tedy dnes do čajovny. Z barevných závěsů jsou udělané malé či větší boxy, ve kterých na polštářcích posedávají skupinky lidí. Zamíříme až dozadu jako vždy k největší skupině. Zouvám si boty, než se usadím. Skopnu z nohy druhou tenisku, zvednu hlavu a spatřím ho. Doufal jsem v to, že tu bude. Vyschne mi v krku. Stojím a jen tupě zírám. Aneta do mě strčí, když se dere dovnitř. Rozhlédnu se kolem, všichni jsou tu v páru. Bára i dvě další holky, které neznám, s sebou mají přítele. Aneta si přisedne k nějakému klukovi a hned mu začne něco vykládat. A na mě zbyde místo vedle Vincenta.

“Ahoj,” pozdravím ho.

“Ahoj,” usměje se na mě.

A dál oba mlčíme. Jen koutkem oka ho nenápadně pozoruju. Usrkává čaj a hledí přitom na stolek před sebou. Ten je ozdoben adventním věncem s fialovými svíčkami. Dnes přibyla ta třetí. Snad mi něco přinese.

 

Třetí adventní neděle.

 

Zírám do hořící svíčky.

“Co vám nabídnu?” vyruší mě servírka, tedy dnes obsluha čajovny.

“Zmateně popadnu list s nabídkou asi deseti různých čajů a do jednoho názvu zabodnu prst. Usměje se na mě a odkráčí.

“Tak, jedna láska nebeská,” pokládá přede mě konvičku s čajem.

Sakra, co jsem si to dal. Úplně jsem zapomněl, že tady mají čaje tyhle pitomé názvy, protože ve skutečnosti je to kdo ví co. Ale já nejsem čajový expert, takže mi takovýhle čaj naprosto stačí.

Vincent přizvedne svůj kalíšek s čajem.

“Tak, ty lásko nebeská,” naznačí ťuknutí a u toho se mi směje.

Skutečně si s ním ťuknu. Ostatní jsou naštěstí uprostřed bouřlivého rozhovoru, a tak nevidí, jak si tady připíjíme čajem. Oba usrkneme z kalíšku.

“Ani jsme se minule nedomluvili, kdy se zase uvidíme, jsem rád, že jsi přišel,” začne najednou vykládat.

“Já jsem taky rád, že tě vidím.”

Sklopí zrak a znovu se napije. Jeho prsty si pohrávají s poloprázdným šálkem. Otáčí ho a naklání.

“Tak to bysme to příště nemuseli nechávat náhodě, ne?” vypadne z něj najednou.

Cože. Slyšel jsem dobře?

“No, příští neděli jedeme s Anet na vánoční trhy, kdybys chtěl.”

“Já vím, Bára jede taky.”

“A přidáš se?”

“Jo, rád.”

Hoří mi tváře, chci pocuchat ty jeho blonďaté lokny a topit se svým pohledem v jeho očích, odráží se v nich plamínky zapálených svíček. Jen bych vzal jeho hlavu do svých dlaní a hluboce se do nich zahleděl. Ne, to bych nevydržel. Vincent se směje s ostatními, rozhodí rukama a začne něco vyprávět. Jen ho tiše pozoruju, v uších mi hučí a hovor jakoby byl na kilometry vzdálený. Obraz mi splývá v jednu velkou skvrnu.

“Kamile?” jeden z kluků se mě na něco ptá. Zamrkám. Vincent nikde. Ohlížím se kolem sebe. Chci se zeptat Anety, kam zmizel, ale před všema mi je to trapný. Ještě jednou se ohlédnu. Vincent přichází od baru v bundě.

“Tak ahoj.”

“Ahoj,” rozloučí se s ním všichni ostatní.

Vincent pomalu odchází, vyskočím a rychle ho dostihnu.

“Počkej, ty už jdeš?”

“Slíbil jsem mamce, že budu do osmi doma a ještě ji s něčím pomůžu.”

“A chceš doprovodit? Jestli teda počkáš, až se obuju.”

“Jasně, že počkám,” zaculí se.

 

Už mu to musím říct, nemůžu dělat, jací jsme kamarádi. Už to nevydržím. Jsem prostě přesvědčený, že on to má stejně. To je úsměv sem, úsměv tam. Půjdeme ven, rád tě uvidím, těšil jsem se na tebe. To si přece kamarádi neříkají. Venku před hospodou postává hlouček kuřáků. Vydáme se směrem k Vincentovi domů. Nechci to nechávat až na poslední chvíli, říkat mu to před jeho domem. Vejdeme do jedné úzké uličky. Ještě jí neprojelo žádné auto, a tak je v ní krásný třpytící se čerstvě napadaný sníh bez jediného šlápnutí. Opřu se o nízkou zídku se sněhovou čepicí. Vincent popojde ještě několik kroků.

“Vincente.”

Ohlédne se a vrátí se ke mně.

“Vinci, já, já.”

“Co je?” zeptá se mě, jako by neviděl mou nervozitu.

“Já tě mám rád,” zašeptám.

“Já tě mám taky rád.”

Vezmu jeho ruce do svých dlaní.

“Máš studený ruce.”

“Mám nízkej tlak,” odpoví mi a já přestávám chápat. Uvědomuje si vůbec, co jsem mu právě řekl.

“Vincente…”

Nakloním se k němu a polibkem se dotknu jeho hebkých rtů.

“Hej,” vlepí mi takovou, že kdybych se neopíral o zídku, už se válím ve sněhu.

Mne si ruku, musí ho bolet stejně jako mě tvář.

“Já nejs…, nechci,” zahledí se mi do očí, “nemůžu. To není správný,” odvrátí se ode mě a odchází pryč.

Ještě několik dlouhých minut hledím na vyšlapané stopy v bělostném sněhu.

 

Když se znovu rozechvěju zimou, raději se pomalu vrátím zpět do čajovny. Vejdu dovnitř a z náhlého tepla se celý červenám, z nosu mi teče a oči se mi lesknou nejen z horka. Pořád nechápu, co se vlastně stalo. Aneta na mě zvědavě kýve. Jen zakroutím hlavou. Vezmu si svůj čajový kalíšek. Prý láska nebeská. Dojdu na bar a nechám si do něj nalít panáka vodky. Tak na lásku, kopnu ho do sebe.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk21

Já už jsem někde jinde, své nálady dusím v sobě.

A i když cítím bolest, někde ve mě hoří oheň,

který spálí všechny šrámy. Vášeň a odhodlání...

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #7 Odp.: Třetí adventní neděleKashttan 2018-12-18 13:41
Děkuju. Máte všichni pravdu, že se tam vlastně nic neděje, ale o tom pro mě ten předvánoční čas je. Mám pocit, že všechno tak líně plyne a najednou ten kluk leží vedle mě. :o Nic se nestalo a zároveň se toho stalo tolik.

Jsem rád, že se díl líbí. Nepsal jsem ho zrovna v ideálním rozpoložení, hlavně kvůli času. A ten konec jsem dopisoval vážně na poslední chvíli. Ušil jsem si na sebe s těma nedělema bič :lol:
Citovat
+3 #6 Odp.: Třetí adventní neděleHonziik 2018-12-17 00:30
Zase nádherné, je z toho krásně cítit vánoční atmosféra. Nemůžu se dočkat další neděle, bohužel poslední :(
Citovat
+1 #5 Třetí adventní nedělenebi 2018-12-16 19:39
Čte se to opravdu moc hezky. :-)
Citovat
+4 #4 Odp.: Třetí adventní nedělezmetek 2018-12-16 18:04
Téměř nic se nestane (až na ten konec) a stejně se to čte moc hezky. :-)
Citovat
+3 #3 Odp.:Třetí adventní neděleMax Remotus 2018-12-16 17:35
I to se často stává. Ale tady snad....?
Příjemná romantika. Díky.
Citovat
+4 #2 Odp.: Třetí adventní nedělekuscheltyp 2018-12-16 13:35
I s tou fackou na konci je to... inu, jak jsem psal už minule: roztomilý ;)
Citovat
+3 #1 Tretí adventní nedeleWilliam 2018-12-16 11:34
Len pokračuj
Citovat