• Kev1000
Stylromantika
Datum publikace6. 8. 2018
Počet zobrazení667×
Hodnocení4.68
Počet komentářů6

„Horští piráti! Taste meče! Jsou tu horští piráti!“

Horšího probuzení se člověk na své dvacáté narozeniny dočká jen těžko. Ještě než jsem poprvé zamžoural a odhodil kožešinu, která na mě dusivě ležela, došlo mi, že je zle. Kdekoli se objeví tlupa tohohle divokého horského kmene, tam zůstávají vypálená stavení, vypáčené truhlice a mrtví. Ve chvíli, kdy jsem konečně nahmatal zdobně vykovaný jílec svého meče, pod krkem mě hrubě popadla neotesaná ruka. Zakousl jsem se do ní vší silou, ale jiná ruka mi strhla hlavu za vlasy a vlekla mě kamsi do tmy. Můj další pokus o únik ze sevření byl odměněn pádným úderem něčeho těžkého do temene. Svět se propadl kamsi do propasti.

Znovu se probírám již svázaný, s obličejem zabořeným do bláta. Probrat se v zajetí těchto bestiálních rabiátů k životu, to je ta horší varianta vývoje, a jediné, co situaci může učinit ještě prekérnější, je být synem vladaře města Qergenu.

Tedy, města… Ona je to spíš větší opevněná osada s kolem pár roztroušenými usedlostmi obrostlými mechem, ale i tak jde o největší a nejmocnější sídlo široko daleko. Je jasné, že v jeho čele nemůže stát žádné ořezávátko – a jeho vladaři také měli vždycky pověst tvrdých a statečných bojovníků, kteří se tady, vysoko na severu, umí porvat se životem. Jedině tak si můžou udržet autoritu, která je už staletí provází.

A teď se následník vladaře nechá během obyčejného letního lovu na soby zajmout (a nejspíš umučit) kmenem horských pirátů. Jaká ostuda, jaká pohana padne na Qergen! Snažím se nenápadně uvolnit svá pouta, ale jsou utažena ďábelsky pevně a každý pohyb je zařezává ještě hlouběji do masa. Moje dýka je pochopitelně taky ta tam. Horečně přemýšlím. Nejdřív se trochu zorientovat. Pomalu, nekonečně pomalu otáčím hlavu, až se moje zorné pole konečně odlepuje od země. Strnu. Hledím přímo do stěží pár stop vzdálené tváře obrovitého holohlavého muže oděného v nevydělaných kůžích a hadrech. Setkáváme se pohledem – ne, naštěstí ne, ten člověk asi jen klimbá s přízračně pootevřenýma očima. Kdyby se mi tak podařilo z jeho opasku zuby vytáhnout jeho dýku. Ale nesleduje mě někdo z druhé strany?

Noční ticho najednou přeruší šelestivý zvuk a tupý úder. Hned další. Holohlavý pirát neklidně zamrká a probírá se. Pevně stisknu víčka, aby snad nespatřil odlesk mých očí. V tom se svist přiblíží a dutá rána následovaná tichým sténavým vydechnutím dopadne přímo vedle mě. Rozevírám oči – holá hlava je rozčísnutá vejpůl. Ze zející škvíry prýští tmavá hrudkovitá tekutina. Provazy, které mne obepínají, se povolují a nějaká ruka mě zdvihá za rameno. Obracím se a hledím přímo do usměvavé tváře mladého muže, nanejvýš o pár let staršího, než jsem já. Z Qergenu ho neznám. Musí to být cizinec.

„Rychle, ať jsme pryč, než se zbytek těch bastardů vzpamatuje,“ pobízí mě rozpustile, jako by utíkal ze sadu, kde kradl jablka. Než se naději, sedím na divoce odfrkujícím hřebci a uháníme někam do temnot.

***

U brány Qergenu se časně ráno hotovila skupina nejlepších válečníků, připravených vyrvat ze spárů horských pirátů zohavené tělo vladařova syna, když se v dálce na obzoru zjevil hnědák, nesoucí na svém hřbetě jakéhosi mladého cizince – a za ním již pomyslně pohřbeného syna hlavy města. Ta zpráva se v mžiku rozkřikuje po celém městě. Dvojici doprovodili k vladařovu paláci – vlastně spíš tvrzi sroubené z velkých žulových kamenů, vepřovic a trámů – zástupy nadšených měšťanů.

„Kdo jsi a jak se jmenuješ?“ vyrazil v šeré síni, kde v rohu doutnalo ohniště s rašelinou a do níž narychlo přispěchala celá rada městských starších, užaslý vladař na nenadálého zachránce svého jediného syna.

„Jsem Sven,“ odtušil prostě, usmál se a odhalil své bílé zuby. Odmlčel se a rozhlížel se po síni. Napůl podezřívavé, napůl zvědavé pohledy přítomných mu naznačovaly, že to nestačí.

„Putuji od města k městu a hledám, kde bych našel živobytí. Lovím, umím trochu kovat meče,“ vykládal nejistě. „Viděl jsem tento týden vaši loveckou družinu projíždět krajem. A včera jsem narazil na horské piráty, vlekoucí nějakého zajatce. Došlo mi, že to musí být někdo z vašeho města. Tak jsem se vám ho rozhodl přivést. Nechtěl jsem se dívat, jak ho piráti umučí,“ pokračoval s upřímnou jednoduchostí.

Ze skupiny přihlížejících vystoupil postarší rozložitý muž, od pohledu se těšící všeobecné úctě. Náčelník rady starších, Toresen.

„Vyrval jsi ze spárů smrti a potupy nástupce našeho vladaře. Nebude ti to zapomenuto.“

Sven v rozpacích pokrčil rameny a usmál se.

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct. Ale byla to spíš náhoda. Neměl jsem tušení, o koho jde.“

„Přistup blíž,“ vybídl ho zkoumavým hlasem vysoký, ale již trochu přihrbený vladař s neumělým železným diadémem na svých dlouhých vlnitých šedinách a položil mozolnaté ruce na Svenova široká ramena.

„Jaká to divná, nepochopitelná věc. Nic tě s qergenským měšťanem nepojilo, žádná povinnost tě k němu nevázala. Mohl jsi přihlížet a pak s lhostejností překročit jeho doutnající kosti, jak by to u kostí cizince učinil každý. Místo toho jsi pro něj nasadil svůj život. Zachránil jsi čest města. Zachránils mého jediného syna. Pobil jsi sám půl tuctu horských pirátů.“

Vladař pohlíží do Svenových hnědých očí. Hovoří pomalu, táhle a křaplavě.

„Od této chvíle se ciť jako jeden z nás. Jsi náš syn a náš bratr.“

„Já… díky,“ dostal ze sebe užaslý Sven.

V jeho dobráckých hnědých očích se snad zračil i kousek překvapeného dojetí, trochu kontrastující s jeho drsnou tváří.

Vladař pozdvihl náramek vytepaný z kovu a připnul jej na Svenovu svalnatou paži, jejíž hladká kůže byla zvrásněna pletencem vystouplých žil a pomalována jakýmisi ornamenty ze směsi popela a jílu.

„S tímto znamením bude každý vědět, s kým má tu čest. Jenom ten, kdo v boji dokáže svým mečem, že je lepším synem Qergenu než ostatní, má právo jej nosit! A ty sis ho více než dobře vysloužil dříve, než jsi poprvé vstoupil na qergenskou půdu.“

„Chlapci, to je náš Sven,“ zvolal najednou vladař jakoby proměněným, živým a veselým hlasem, „hodujme, pijme a bavme se – a dnes na Svena.“

Ten byl náhle obklopen zástupem předních měšťanů, samých veselých urostlých vousatých mužů s mečem či sekerou připnoutou za pasem, kteří se seběhli doprostřed síně kolem vyjukaného Svena a přátelsky ho plácali po zádech.

„A zkuste nám ho hned dneska neroztrhat,“ hlaholil vesele vladař.

***

Během pár dní se Sven stal v Qergenu něčím jako lokální hvězdou. V krčmě dostával nalito jako první, obchodníci a obchodnice mu na ulici zadarmo a s úsměvem podávali ze svých košů sušené ryby a tukem pomazané obilné placky, urostlí qergenští válečníci si pokládali za čest, když Sven vstoupil do jejich chatrče. Přirozeně plachá Svenova povaha si jenom postupně zvykala na příval pozornosti, který se s plynoucími dny přeci jen trochu otupoval a zmírňoval, a Sven se tak stal oblíbenou a nedílnou součástí přátelské qergenské komunity. Není divu, že hlavně qergenské dívky mohly na vypracovaném a ornamenty pomalovaném tělu mladého plavovlasého odvážlivce, který se po ulicích (pokud takto honosně pojmenujeme blátivé cesty mezi jednotlivými staveními) procházel vysvlečený pouze do krátké suknice, ale vždy vybavený mečem, nechat oči. A stejně jako Qergen přijal Svena, oblíbil si i Sven Qergen. Kde bylo třeba chlapských rukou, tam byl na Svena spoleh. Když bylo nutné statnými kůly vyspravit hradby, zvýšit hlásnou věž nebo rozorat nové políčko v okolních prudkých a kamenitých svazích zarostlých vřesem, tam mezi ostatními muži z města nikdy nechyběl ani Sven.

Jednou z hlavních povinností a současně zábav qergenských mužů byl lov. Bylo samozřejmostí, že jsem na naše lovecké výpravy přibíral stejně jako ostatní zdatné muže z města i Svena. Jeho loveckým schopnostem se ostatně málokdo vyrovnal. I proto byl často mým společníkem při štvaní zvěře daleko od zbytku naší družiny. Časem jsme začali sami dva podnikat jedno i několikadenní lovecké vyjížďky do okolních hor a údolí. Sám jsem se od něj mnohé přiučil a otec byl rád, že se mi v umění lovu dostávalo tak kvalitního vzoru. Mohl bych Svenovi leccos závidět, třeba jeho perfektní svalnatou postavu, se kterou jsem se já, spíš vyšší a štíhlejší typ, nemohl měřit, i když jsem jinak určitě nebyl žádný neduživec. Na Svena, často letícího na svém koni vysvlečený úplně do naha, s vlajícím ohonem jeho dlouhých světlých vlasů, byl ale dechberoucí pohled. To musel připustit každý, kdo na něj v takovou chvíli popatřil. Sám jsem se často přistihl, že od té dokonalosti nemůžu odtrhnout svůj zrak. Mohl by mezi námi také ležet ostýchavý závazek za záchranu mého života. Místo toho však mezi námi vládlo kolegiální parťáctví, jak je to mezi qergenskými chlapy zvykem, k němuž nasazení života jednoho za druhého prostě patří. Srdečná sounáležitost z něj vyplývala spíš než obřadný vděk. Ostatně jsem brzy dostal příležitost Svenovi jeho službu oplatit.

Nejvíc totiž qergenské obětavé chlapské přátelství utužovaly časté půtky a boje, o které v okolí nebyla nikdy nouze. A qergenští si nade vše cenili toho, že z nich vycházeli většinou vítězně, ať už se bili s horskými piráty, jinými lapky dělajícími si zálusk na městská stáda ovcí nebo válečníky ze znepřátelených sousedních měst. Nakonec nebylo výjimkou, že i qergenští válečníci vyráželi na útočné výpravy proti cizím tlupám a městům, aby si vzali, co skutečně nebo údajně mělo patřit jim, ztrestali uraženou čest či si možná i jen a prostě zaválčili a stvrdili svou mužnost krví nepřátel. Čas právě jednoho z takových bojů nadešel koncem krátkého severského léta. Střet s válečníky z jihu byl tvrdý a Qergen své vítězství zaplatil životy mnoha svých nejlepších mužů. Málem mezi ně mohl patřit i Sven. Když byla řež v nejprudším, byl jsem již na pokraji vyčerpání. Nepřátelé, v mírné početní převaze, byli promícháni s našimi muži a postupně nás zatlačovali ke skalnatému okraji planiny, na níž se boj strhl. Bylo mi jasné, že musím naše síly trochu zkoncentrovat a pokud možno srazit do těsnějšího shluku. Jen tak tak jsem odvrátil ránu mečem směřující na moji hlavu a protlačil se o kus zpět, abych zavelel spolubojovníkům. Nahmatal jsem roh a zatroubil.

„Tlačte je ke středu a dole…“

Moje zvolání se zadrhlo v polovině. Pár kroků od sebe, za řadou nepřátel, jsem spatřil Svena, kličkujícího mezi skupinou nepřátelských mužů. Jednoho z nich právě zasáhl svým mečem do hrudi, ale to byla také poslední rána, kterou čepel jeho zbraně vydržela. Sven náhle stál obklopen protivníky s holýma rukama. Pokusil se uniknout mezerou mezi dvěma bojovníky, ale do nohy ho zasáhlo kopí a Sven padl k zemi. Jedním dlouhým skokem jsem se vrhnul směrem k němu a napřáhl meč, zrovna když železná palice v rukou podsaditého válečníka se svistem rozčísla vzduch, aby rozdrtila na kusy Svenovu hlavu. Těžká palice pod mojí ránou padla do rozryté země i s odťatou rukou, která ji třímala, jen na prst daleko od Svenových skrání. Vzápětí můj meč s mlaskavým zvukem prošel hrdlem dalšího bojovníka. Napřáhl jsem ke Svenovi ruku a pomohl mu vstát. Z rozšklebené rány na lýtku mu do sandálů crčela krev. Kolem se rozhostilo přízračné, nepochopitelné ticho. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem právě spotřeboval poslední zbytky energie. Opřeli jsme se o sebe a vyměnili přátelské mrknutí. Pak mi Sven vlepil pusu. Pichlavou a špinavou. Dojalo mě to jako originální poděkování za moji akci – a málem mě popadla chuť mu ji oplatit. Něčím se to ke Senovi hodilo a já k němu najednou pocítil dosud neznámý nával blízkosti. Od mala jsem byl vychováván v tom, že smrt v boji často úřaduje mezi muži našeho města, včetně kluků, s nimiž jsem si hrával od nejranějšího mládí a kteří nyní dorostli věku mladých bojovníků. Nikdy jsem to nebral příliš sentimentálně, šlo o poměrně všední a nevyhnutelnou, byť tvrdou realitu našich životů. Představa Svenovy smrti mě ale nezvykle vyděsila a já pocítil potřebu ho obejmout, položit hlavu na jeho vystouplá prsa, ujistit se, že opravdu stojí vedle mě. Z bitevního pole, pokrytého těly mrtvých a umírajících, jsme se odpotáceli s rukama pevně zaklesnutýma kolem ramen toho druhého.

Večer jsme my, kteří jsme boj přežili, nahrnuli mrtvoly nepřátel na hromadu, pohřbili své mrtvé druhy do mělkých hrobů vyhloubených v tenké nepromrzlé vrstvě půdy, a tak tak uhájené vítězství oslavili tradičním divokým tancem v záři planoucích hranic. S nadšením a září v očích tancoval i Sven, který s Qergenem stačil srůst tak, jako by zde jeho předkové žili od nepaměti. Tancoval jsem vedle něho. Chytili jsme se za ruce, tak jako se drželi mnozí další, a ucítil jsem tak příjemný pocit, jako bych vypil číši horké medoviny.

***

Tvrdý je boj s rozzuřeným medvědem, tvrdší s hordou nepřátelských válečníků, ale ten nejtvrdší do Qergenu přichází každý říjen, kdy zadují severní vichry a začnou zasypávat krajinu nekonečnými přívaly sněhu. Zima je na severu dlouhá, temná a krutá. A toho roku měla být strašnější než kdy před tím.

Úroda a zásoby z lovů předcházejícího roku nebyly špatné, přesto se však správce městské sýpky, starý a zasloužilý bojovník Viskut, který svou statečnost dosvědčil ztrátou paže, už v polovině února zdráhal každému vydat na den více než dvě mírky zrní, tenký plátek sušeného masa a hrst lišejníku. Svůj náhlý zápal pro úspornost neurčitě vysvětloval svou předtuchou dlouhého mrazivého jara, když se však pokusil denní příděl ještě zkrátit, rozhodla se rada obecních starších sýpku navštívit. Ven se vypotácelo dvanáct mužů, osvědčivších svou statečnost v nespočetných bitvách, s tvářemi popelavými děsem. Náčelník rady, moudrý a dobrotivý Toresen, jen nechápavě pokyvoval hlavou a opakoval:

„Jak jen Viskut mohl. Vyrůstali jsme spolu jako bratři! Jak jen mohl…“

Ctihodnému Viskutovi pomotalo ke stáru hlavu zlato a drahé kameny. Již od podzimu pokradmu rozprodával obsah městské sýpky obchodníkům z cizích krajin, dobře si vědom toho, že nikdo z Qergenu by z obsahu společné sýpky nevzal ani zrnko. Zlatých prutů, které teď ležely zahrabané pod hliněnou podlahou jeho obydlí, se však uprostřed února nemohl najíst ani on sám.

Spatřil jsem shrbeného a do země hledícího Viskuta, když byl předveden před mého otce, s nímž za mladých let utržil mnoho společných ran v bitvách a bojích. Všichni obecní hodnostáři hypnotizovali jednorukého Viskuta pohledem se směsí lítosti, společných vzpomínek a hněvu.

Otec – vladař vstal, oděn ve slavnostní roucho a vyřkl krutý a nelítostný ortel, stanovený v knihách města Qergenu pro ty, kteří by v zimě neprávem sáhli na jim svěřené obecní zásoby. Pak těžce usedl, pohroužen do neradostných vzpomínek na minulost i očekávanou budoucnost. Viskut se nechal bez odporu vyvést ven ze síně do zasněžených plání za palisádovými hradbami města, kde rukou městského kata skonal jemu určenou mučivou smrtí.

To však nezahnalo hlad, který dolehl na Qergen. Slabí a nemocní odcházeli na věčnost jako první, udoláni mizivými porcemi potravy. Žaludky dětí se nadmuly nedostatkem. Každý se pohroužil do sebe. Komunita, vždycky žijící společným životem a obětováním jednoho za druhého, se nyní stáhla a rozložila před neviditelným nepřítelem. Každý v tichu své domácnosti šetřil svou vlastní energii a neodvažoval se jí plýtvat na nic, co nebylo nezbytné k vlastnímu přežití. I strážní věže, v nichž byla v zimě držena stráž beztak jen z železného zvyku, zůstaly poprvé od nepaměti neobsazené. A do zprůchodnění sněhem zavátých průsmyků, jimiž bylo možno se dostat na jih a nakoupit tam maso a obilí, zbývalo ještě několik dlouhých měsíců.

Tehdy Sven, jehož dobráckou a obětavou povahu Viskutova zrada zasáhla, pokud je to vůbec možné, snad ještě více než ostatní, zmizel. Potichu a nenápadně, beze všeho, jen se starými dřevěnými saněmi. Zlí jazykové tvrdili, že si jistě přes léto dělal svoje tajné vlastní zásoby místo společných a nyní v těžkých chvílích prchl. Takových bylo ale jen nemnoho. Kam by šel? Ptali se jich ostatní. Vždyť za hradbami čeká jen jistá smrt mrazem. Snad ji ubohý Sven vyhledal, aby urychlil to, co stejně brzy čeká nás všechny, říkali jiní. Nebyl by první. Celkem vzato však této události nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Každý byl zatížen svými starostmi a lidé odvykli společným hovorům. Na Svena se tak na půl zapomenulo až do chvíle, kdy byl o dva týdny později nalezen ležící v závějích před městskou branou, promodralý mrazem a polomrtvý vysílením. Přes saně, v jejichž postroji byl přivázaný a přimrzlý, byli přehozeni tři zabití sobi. Jeden a půl tuctu dalších jich prý leží slovených ve sněhu asi půl dne cesty východně od města, vydal ze sebe Sven, když trochu přišel k sobě. Během pár chvil se sešla výprava, jež se vydala po Svenových stopách ve sněhu, a do večera bylo jasné, že Sven nelhal.

„Dožijeme se jara. Ano, utáhnem si opasky a s tímhle již vystačíme.“

Taková řeč šla po celém Qergenu. Nikdo však nechápal, jak Sven mohl soby sám ulovit, a hlavně kde je na své malé, sebevražedné výpravě vypátral, když z těchto krajů poslední táhli pryč vždy s koncem léta. Muselo jít o nějaké opožděné stádo, které sníh uvěznil v horách, ale jak a kde je Sven našel, to zůstávalo záhadou, protože ten, ležící v horečkách a k smrti vysílený, nebyl schopen vypovídat. Navštívil jsem ho mnohokrát u jeho lůžka vystlaného kožešinami a opět se mne zmocňoval ten tísnivý smutek, který jsem pocítil, když jsme jej málem ztratili v bitvě. Pohladil jsem ho po jeho krátkých vousiscích a měl jsem pocit, že se Sven ze spánku neznatelně přátelsky pousmál. Srdce mi opět zalil vřelý pocit náklonnosti.

„Vím, že to dáš. Na jaře půjdeme lovit soby zase spolu,“ zašeptal jsem mu do ucha tak zblízka, že jsem se rty téměř dotýkal jeho boltce.

Sven se usmál podruhé, tentokrát již o tom nemohlo být pochyb. Na kratičký okamžik mne napadlo vyhnat ženy, které o Svena pečovaly, a ošetřovat jej sám, omývat jeho krásné tělo, zvlhčovat vodou z kamenného poháru jeho vyprahlé rty a česat v jeho horečnatém spánku medové vlasy rozházené na podušce. Jenže to není posláním muže a syna vladaře, uvědomil jsem si vzápětí s jistým smutkem své povinnosti a podřídil se jim. Sven to musí zvládnout i beze mě.

Do začátku léta se Sven zotavil tak, že se už účastnil lovů a šarvátek s nepřáteli. Potom, co v bitce s horskými piráty, kteří jednoho dne přirazili až k hradbám a hrozili vpádem do města, jich jedenáct vlastnoručně pobil a dvanáctého zranil, se definitivně zařadil mezi nejlepší qergenské bojovníky. Sven se už dávno zamiloval do naší stmelené komunity. Pokaždé, když byl v boji zraněn nebo zabit někdo z našich, v nitru citlivého Svena to vyburcovalo k vášnivé touze po odplatě. V tu chvíli se stával tím nejhorším postrachem pro každého protivníka. A stejně tak byl snad každý z ostatních qergenských bojovníků ochoten s upřímnou radostí nasadit život za Svena, skočit do rány, která na něj mířila a s nepříčetnou zuřivostí jej vysekat z obklíčení nepřátel. Svena s ostatními qergenskými muži nerozlučně pojilo ono vzájemné, bezelstné a nezištné přátelství bratrů v boji. Jím byli upřímně stmeleni všichni navzájem a utužovali jej za dlouhých nocí u táborových ohňů baladickými zpěvy o dracích, králích a skřetech.

Svenova hvězda v té době vystoupala na vrchol. Chci být jako Sven, volali malí qergenští kluci, když mezi sebou na ulicích bojovali dřevěnými meči. Hvízdnutí „ty jsi Sven“ se mezi nimi stalo znamením opravdového respektu. Děvčata nemohla ustat v hádkách, kterou z nich si Sven vybere za ženu, a tahle otázka qergenskými krčmami i domovy s dobrosrdečným spikleneckým mrkáním rezonovala již nějakou dobu a zastínila tak i debaty a obavy o zdraví vladaře, kterého v oné bitce u bran města, do níž srdnatě vyšel opásán mečem jako zamlada, horští piráti zranili šípem. Nic nenasvědčovalo tomu, jak se vše v Qergenu v příštích dnech převrátí naruby a jak se debaty o Svenově budoucí ženě stanou bezpředmětnými.

***

Otec zemřel asi po třech nedělích, když už se zdálo, že je z nejhoršího venku. Oznámil mi to uprostřed noci Toresen, který mě přišel vzbudit do mé světnice.

„Hochu, teď je vše na tobě,“ oznámil mi ustaraně, pak padl na koleno, vytasil z pochvy meč a položil mi ho k nohám. „Jsem tvým služebníkem.“

„Doufám, že mi budeš nablízku, Toresene,“ objal jsem toho starého muže, kterého jsem si pro jeho moudrost a klidnou a uvážlivou povahu vážil víc než kohokoli jiného z města.

„Neboj, mnohokrát jsi dokázal, že jsi chytrý, statečný a rozhodný mladý muž. Máme štěstí, že naším vladařem budeš právě ty. Věř mi, nemám potřebu ti to říkat proto, abych se ti zavděčil.“

Věřil jsem mu.

„Máme tě rádi, hochu. Čeká tě víc bolestivých zkoušek, než kolika jsi zatím prošel. Neboj se jich. Qergen tě nezklame.“

Usmáli jsme se na sebe.

Další den jsme za účasti skoro všech měšťanů pochovali mého otce v mohyle v horách za městem a rada starších přenesla na mou hlavu jeho železný diadém. Toresen mluvil o mém otci jako o srdnatém bojovníkovi, který vždy věděl, jaká je jeho povinnost k městu a jak hájit jeho čest. A město zase vědělo, že může mít ke svému vladaři naprostou důvěru. Pak předstoupil další člen rady a vyjádřil pevné přesvědčení, že jsem pravý syn svého otce, že totéž je možno očekávat i ode mě.

K večeru se dostavili obchodníci ze vzdálených hradišť a jménem svých domovin mi blahopřáli a vzletně hovořili o přátelství, které je pojí s mocným Qergenem. Uléhal jsem s tichým přáním, abych se aspoň příštích několik týdnů mohl porozhlížet a učit se vladařským povinnostem. Nebylo mi to dopřáno.

***

Příští ráno mě probudil křik a nezvyklý ruch linoucí se z ulic. Než jsem se stačil pořádně probrat, kdosi rozrazil dveře mé světnice.

„Pane, pane, hned pojď, stalo se něco šíleného!“

Nemeškal jsem, opásal se zbraní a vyhlédl z okna, abych zjistil příčinu toho běsnění.

Na cestě před vladařovým sídlem stály zástupy zvědavých a rozčilených měšťanů a kohosi častovaly těmi nejhrubšími označeními.

„Skřete! Ubožáku! Zrůdo! Prašivý rosomáku!“

Vzduchem létaly kusy plesnivé zeleniny na někoho, kdo byl obklopen početnou skupinou ozbrojenců a veden k mému paláci. Když se jim podařilo prodrat se srocením ke vchodu do něj, spatřil jsem zajatce. Byl jím Sven.

Okamžitě jsem seběhl dolů ke vchodu. Již zdálky jsem byl uvítán rozhořčenými hlasy objasňujícími situaci.

„Narazili na ně za krovem. Byli v sobě jako muž se ženou. Dva chlapi! Vlastně – žádní chlapi, zvrácenci! Tenhle dělal muže, ten druhý ženu.“

„A ten druhý je kde?“ ptal se kdosi.

„Už ho sem taky vlečou, na háku.“

„Vlastní otec mu proklál hrdlo!“

„Jak by to udělal každý qergenský otec!“ ozval se jiný hlas.

„Ano, správně, každý z nás by věděl, co musí udělat!“

Popadl mě nepříčetný vztek. Kdo se opovážil zaútočit na Svena touhle odpornou pomluvou, kdo se ho pokouší odstranit z cesty tím nejhroznějším a nejpotupnějším pošpiněním jeho jména?

Prorážím si k němu cestu.

„Mluv, Svene, jak to je ve skutečnosti?! Svene, kdo se tě pokouší nařknout z té nechutnosti?“

Sven hledí mlčky a nepřítomně před sebe.

Neschopen popadnout slova na něj zírám. A dochází mi, nade všechny pochyby mi dochází, že vše, co se tu říká, je pravda.

***

V hlavní síni se již sešla celá rada městských starších a vzájemně se překřikovala. Když jsem vstoupil, uklonili hlavy na znamení pozdravu vladaři a umlkli, aby vzápětí hádka propukla na novo.

„Náš Sven. Kdo by to do něj řekl…,“ rmoutí se Brur.

Gerud zatíná ruce v pěst:

„Vždycky se mi zdálo, že s ním není něco v pořádku!“

„He! To tvrdíš teď a ještě včera jsi ho vychvaloval, kdyby prý byli všichni naši muži jako on! To bysme si teda dali!“ výsměšně odfrkuje kulatý Orenten.

„Co se teď bude o Qergenu říkat! Že tu místo mužů žijí takoví… jak on!“ praští pěstí do nízkého sukovitého stolu Aerud, rusovlasý válečník v nejlepších letech.

„A to jsem si byl jist, že právě Sven tu jednou zasedne mezi námi, obecními staršími, u tohoto stolu. Vždyť byl ve všem ten pravý bratr Qergenu,“ zasmušile odtuší Sikvern.

„Ano, byl tím nejlepším vzorem pro naše chlapce. Udatný, nade vše obětavý. Ale jak bychom přežili, jak bychom rozmnožili naše rody, kdyby se muži oddávali mužům? Ani nejnižší zvíře by to neudělalo,“ vzdychne Yrudun.

„Kdybych ho přistihl já, měl by hned meč v krku a byl by tomu konec v tu ránu, bez všech těch cavyků,“ vykřkuje Gerud.

„Chtěl bych tě vidět! Namazal by si tě na chleba,“ směje se Orenten.

„Tebe si namažu na chleba, ty… ty mechová bábovko!“ zvedá se Gerud brunátný ve tváři od stolu a odepníná meč.

„Tak dost, bratři!“ Vážný Toresen povstane a měří si Geruda i Orentena pohledem.

Udatný Brur navazuje:

„Znesvětil jméno Qergenu. Tvářil se jako muž, ale podvedl nás, dřímala v něm ženštilá zvrhlost. Je cizí nám všem a pro takové není místa u našich stolů. Ať nejí ze sýpek, které my v potu tváře plníme!“

„Zplozenec skřetů to je, chtěl Qergen potřísnit věčnou hambou,“ hněvivě ze sebe vyhrkne Seherk.

„Mnohokrát jsem nastavil v boji kůži za Svena a ještě vícekrát utržil Sven šrámy za mne. Po bitvě jsme jedli ze společné misky. Miloval jsem ho stejně, jako vás všechny. Ale teď musí zemřít, nenapadá mne jiná možnost,“ přikývl Brur, „odemkněte mi jeho kobku. Vlastníma rukama ho uškrtím. Holýma rukama mu vyrvu srdce z těla!“

„Mírni se, Seherku! V očích ti svítí divokost piráta a ne rozvážlivost stařešiny. A rozhodnutí o Svenově osudu náleží vladaři, ne tobě,“ obrací se na něj unaveně Toresen.

„Nepochyboval jsem, že je náš bratr – a on nás tahle urazil a ponížil. Vyhnat, vyhnat toho zrádce. A kdyby se odvážil objevit se znovu v dohledu bran města, zasypat ho šípy.“

„Je to vadný kus. Bude pro něj samotného milosrdnější, když bude utracen.“

„Bolí mě to celé u srdce. Vzpomínáte, jak Sven v zimě, když naše sýpky zely prázdnotou, sám uhnal stádo sobů?“ ptá se nejistě Lerp.

„Co s tím teď…,“ ozývá se nesouhlasný šum.

„Ano, vzpomínám. Neřekl bych to do něj tehdy. Že se bude milovat s… mužem,“ odplivuje si Yrudun.

„Jak zachránil našeho vladaře ze spárů pirátů?“ pokračuje opatrně Lerp, „třeba by stačilo… Co kdybchom…, kdybysme…, kdybychom mu prostě vysvětlili, že to, co udělal…, že se to na qergenského muže nesluší..., že, že…, hlavně ať si to nechá pro sebe a na veřejnosti, ať o tom…“

Srdce mi poskočí. Třeba má Lerp pravdu, třeba by to celou věc vyřešilo… Burácení ostatních Lerpa umlčelo.

„Lerpe, jak se opovažuješ!“

„Mlč, nebo tě probodnu i s ním.“

„Zradil, zneužil svou mužskou chloubu k tomu nejhnusnějšímu činu a ty ho omlouváš!“

„Ne, nechci ho omlouvat, jen… Třeba není dokonalý, ale je náš, a pro naše město toho taky hodně…“

„Není dokonalý! Takhle tomu ty říkáš?! Byl jako můj syn a teď město zaneřádil touhle ohavností, horší zlodějny a vraždy! Lízač hoven!“ vybuchuje Aerud.

„Já bych…,“ Mirven usedá ke stolu s tlustou knihou vázanou v kůži.

„…rozsápu jeho břicho…,“ pokračuje Seherk brunátný ve tváři.“

„Dost! Mirvene, mluv!“ rozkazuje Toresen.

„Bratři, vy nechcete slyšet, co stojí v Qergenské knize?“ obrací se stářím vrásčitý Mirven klidným a laskavým tónem na ostatní. Překřikování utichlo. Mirven chvějícím se prstem obrací zažloutlé stránky pergamenu.

„Je psáno,“ recituje, „je psáno: ‚Muž, který v sebe lásku jiného muže přijímá, ať se svou ctí i hrdla pozbyde. Muž, který druhému muži lásku popřál, ať ztratí svůj meč a ať navždy odejde od bran města i vsi. Ať je jeho provinilé mužské kopí otupeno, ať jeho pravice nese znamení hanby.‘ Tak je psáno,“ dodává Mirven šeptem.

Provází ho uznalé mručení přítomných.

„Ale konečný rozsudek je výsadou vladaře!“

Zmocňuje se mě neklid v útrobách.

„Zítra oznámím svůj verdikt, teď jděte! Toresene, s tebou chci ještě mluvit,“ dodám.

Toresen se do vzrušené debaty městských starších tentokrát příliš neprojevoval. Jako by byl duchem nepřítomen. Důvěřuji jeho prozíravosti a chci si vyslechnout jeho mínění v soukromí.

„Když jsem včera mluvil o velkých zkouškách, které tě čekají, nepadlo mi na mysl, že přijdou tak brzy,“ zachmuřil se Toresen.

„Tím spíš jsem to nečekal já,“ odtušil jsem mrzutě, „řekni, co o tom soudíš?“

„Můžeme být rádi, že Sven nebyl ‚tím vespod‘ a nebyl tak zkrácen na životě hned na místě. Sven porušil čest mužského pokolení…“

„Vím. A taky zachránil město od hladomoru. Nemluvě o srdnatosti, s jakou se za město pokaždé bil.“

Náhle do mě vjela potřeba se Svena v tom všeobecném odsouzení zastat. I já jsem si byl vždy vědom, jaké opovržení stíhá ty muže, kteří by dali lásku jinému muži. Nebyl důvod nad tím více dumat. Ale Sven, náš Sven? Vždyť… Nenapadalo mě, co říci. Je to tak absurdní, tak nepochopitelné. Vždyť on je přeci snad ještě více mužem než všichni ostatní a mnohokrát to dokázal.

„Poslyš,“ zadíval se mi Toresen do očí s nelíčeným dojetím, „vím, že Sven je v jádru dobrý hoch. Moc dobrý. Snad jeden z nejlepších. Nevíš, jak mě celá ta záležitost skličuje. Ale ty také jistě víš, jak moc Qergen dbá na svou čest a že nemůže přehlédnout nikoho, kdo ji urazí. To je zákon, který přetrvává věky. A není na nás, abychom jej pošlapali. Co by zbylo z Qergenu, kdyby se vzdal své hrdosti, která je mu nejsvatější? Jak by pak odolal nepřátelům, když by jeho muži už neměli za co bojovat?“

Nemám na to co říci.

„Sven mi zachránil život!“ vyrazím s posledním argumentem.

„Musím ti povědět jeden příběh. O tvém otci. A o Viskutovi, který letos v zimě tak hrozně zradil. Od dob, o kterých ti budu vyprávět, uběhlo už skoro padesát jar, ale vidím to jako dnes. Tvůj otec se vydal s malou družinou na lov, když v jedné dolině znenadání narazil na obřího vyhladovělého medvěda – tenkrát jich v okolí žilo o mnoho více, nežli dnes. Proti šelmě, která ho překvapila ze zálohy, sám nic nezmohl, a tak jen očekával svůj šeredný konec. Tu zatahal za její kožich Viskut, s holýma rukama, aby se jí poskytl za návnadu namísto tvého otce. Skutečně se mu podařilo strhnout pozornost medvěda na sebe – zaplatil za to svou paží, kterou mu obluda rozsápala. Život uhájil jen proto, že ho medvěd považoval za mrtvého a odvlekl jej do své jeskyně. Zmrzačenému Viskutovi pak byla svěřena správa sýpky. Jak to nakonec skočilo, víš. Teď už také víš, jak moc byl tvůj otec Viskutovi zavázán a jak těžké pro něj muselo být vyřknout krvavý rozsudek. Ale nezakolísal. Obrnil své srdce kovem, jako v boji, a učinil, co bylo jeho povinností vůči tomu, kdo se zpronevěřil proti obci. A ty jsi po svém otci, věřím tomu. Věřím, že rozhodneš spravedlivě.“

S tím mě Toresen opustil a zanechal mě mým úvahám, jež se mi honily hlavou při pohledu do plápolajícího krbu.

Sven porušil pravidla života v Qergenu. O tom nemohlo být sporu. Sám jsem je vždy ctil nade vše, tak jak mi to vštípil otec i všechno mé okolí. Nepochyboval jsem o tom, že jsou správná a že se bez nich neobejdeme.

Ale skutečně je láska tak těžkým zločinem? Provinil se Sven stejnou mírou jako Viskut, který celé město uvrhl do nebezpečí vyhladovění? Nemá Sven, pod jehož chlapácky tvrdou a otužilou slupkou se, jak už jsem dávno poznal, skrývá jemné a citlivé jádro, nemá, při tom všem, jak obětavě a bez váhání vždy jednal ve prospěch ostatních, právo ani na trošku toho tajemného citu a radosti, které láska přináší?

Je Sven proto, že dal jinému muži to nejkrásnější, co dokáže, své milování, méně mužem? A nejsem snad já, vladař, určený k tomu, abych sám panoval a rozhodoval a aby moje slovo ukazovalo, kde je spravedlnost?

***

Nazítří se celé město shromáždilo před mým palácem, který jak jsem již řekl, byl spíš skromnou citadelou pevnosti. Vystoupil jsem před její bránu a pohlédl na Svena, spoutaného na rukou, který stál několik kroků přede mnou. Vítr rozevlál jeho rozpuštěné vlasy. Ozval se hlas jednoho z městských starších, Sikverna:

„Sven milostně vstoupil do muže, spolubojovníka, a potupil tak své mužství i celý Qergen. Vladaři, žádáme tě, abys rozhodl o Svenově osudu!“

Před očima mi v mžiku prolétly vzpomínky na mého otce, vladaře pevného jako skála, i na veselého a odvážného Svena, který v Qergenu našel svůj druhý a zamilovaný domov. A oči celého Qergenu se upíraly na svého nového vladaře.

S hlubokým nádechem jsem zvolal pevným hlasem:

„Muž, který druhému muži lásku popřál, ať ztratí svůj meč a ať navždy odejde od bran města i vsi. Ať je jeho provinilé mužské kopí otupeno, ať jeho pravice nese znamení hanby.“

Trojice rukou popadala Svena a strhala z něho všechno oblečení. Z davu se ozval osamocený smích. Jeho meč zazvonil, když byl zlomen. Tytéž ruce přistrčily nahého Svena k přivalenému špalku a srazily ho na kolena. Pohlédl jsem mu na okamžik do jeho hnědých očí, do nichž jsem se dříve koukal tak často a tak zvesela. Asi proto jsem v nich svým cvičeným okem vedle odhodlané a nezúčastněné smířenosti s osudem spatřil i nenápadný odlesk mlčenlivého zklamání a snad i zrnko křivdy.

Kat uchopil jeho vyvinutý úd a přitiskl jej na špalek. Mihla se čepel sekery, do vzduchu obloukem vzlétl Svenův růžový žalud a padl do bláta poblíž přihlížejících. Z dosud mlčícího Svena se vydralo tiché zaúpění. Zakolísal. Troje ruce ho přidržely a přiložily ke špalku jeho ruku. Druhý úder a v pilinách se válely tři odťaté prsty. Tentokrát již Sven ani nehlesl. Pak se jeho nahá postava opět vztyčila, stále impozantní a krásná, přestože potřísněná čerstvou krví prýštící z jeho ran. Sven kráčel k bráně, nezúčastněně mezi špalíry přihlížejících, kteří byli krvavým divadlem, na něž se tolik těšili, stejně jako tichým hrdinstvím potrestaného, skoro až zaraženi. Prošel bránou, na okamžik se zastavil a nadýchl se čerstvého vzduchu. Pak pokračoval v chůzi, aniž by se jedinkrát ohlédl, dokud nezmizel za obzorem.

***

Odebral jsem se beze slov zpět do svých komnat a opět se zahleděl do planoucího ohně. Jedno bylo jisté: že splnit jednu svou povinnost, zplodit se ženou potomka a svého nástupce, nedokážu. Kvůli Svenovi. Do svého koženého vaku jsem vložil hojivé byliny, nasolenou jelení kýtu, luk se šípy a teplé kožešinové oblečení. Sám jsem se zahalil do nenápadného lněného rubáše. Toresenovi a radě starších jsem zanechal stručný list. Nezpovídal jsem se v něm, neomlouval, nevyčítal a nevysvětloval. Vyberou do čela města dobrého a poctivého nástupce, v to jsem doufal a v tom jsem jim mohl věřit. Pak jsem osedlal koně a s rozbřeskem vyjel boční branou ze svého rodného města, na něž jsem se naposledy ohlédl, než jsem zmizel v mlhách válejících se nad okolními vřesovišti.

Deset dní jsem bloumal horami a dolinami plnými močálů, než jsem v dálce ve skalách konečně zahlédl nahou postavu. Ještě dlouhé hodiny trvalo, než jsem dospěl k místům, kde jsem ji spatřil. A tam jsem také opět zblízka uviděl Svenova široká záda, pokrytá plavými vlasy spadajícími z předkloněné hlavy a vyzdobená tmavými ornamenty. Strhl jsem svou šedou kápi a oslovil ho. Prudce se otočil, v jeho jindy velkorysých a dobráckých, do široka rozevřených hnědých očích jsem uviděl očekávaný zášleh nenávisti, jeho vousky porostlá hranatá brada se chvěla vztekem.

„Svou povinnost ke Qergenu jsem splnil,“ řekl jsem s trpkým pousmáním, „teď si jdu splnit povinnost k sobě a k tobě, můj Svene.“

K nohám jsem mu hodil svůj odepnutý meč, pevně zavřel oči, nechal se ovívat horským vánkem a s lehkostí očekával konečný, vysvobozující úder.

Místo něho se, po dlouhých chvílích, kdy nebylo slyšet nic než šelest větru, jeho rty dotkly těch mých. Poprvé, nesměle, a pak podruhé. Opětoval jsem a ucítil omračující pocit. Pootevřel jsem oči a spatřil, jak se po Svenově chlapsky tvrdé tváři valí proudy slz nenávisti a lásky a kanou na mou hruď. Moje oči, odvyklé pláči už v nejranějších letech, se najednou přidaly. Tak jsme dlouhé hodiny stáli v objetí na skalním útesu nad údolím, plakali a donekonečna proplétali svoje jazyky, aniž bychom pronesli jediné slovo. Pak jsem jeho tvář pohladil, sklonil se ke svému vaku (aniž bych Svena pustil – jako bych se bál, že jinak ta plachá bytost prchne a zmizí) a vytáhl léčivé byliny. Uložil jsem Svena na skalnatou zem a svými mozolnatými prsty, navyklými třímat válečnou sekeru, jsem je tak jemně, jak jsem jen dokázal, začal vtírat do Svenových zasychajících ran. Poté jsem ulehl vedle Svena. Katova sekera, vedená mým ortelem, Svenovi zabránila, aby mi mohl poskytovat svou mužskou lásku způsobem, na který byl zvyklý. Snažil jsem se a toužil mu vše co nejlépe vynahradit a co nejvíce se vnořit do jeho vlahého nitra. Hned první noc, prosvícená úplňkem, nás zpečetila lepkavým spojením, které mě uvrhlo do pocitů štěstí, jaké jsem ještě nikdy nezakusil.

Dva zkušení lovci se v divočině společně už nějak protlučou. A nikoho dalšího k životu potřebovat nebudou.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 Odp.: Zločin?pavla 2018-08-14 22:39
Pěkný přiběch ale smutný. Děkuji.
Když byl rozsudek vysadou vladaře nechapu proč se ho nepokusil zmirnit? Aspon nemrzačit. Bez prstu se špatně loví.

Teoreticka poznamka
Mužska laska byla demonizovaná až s přichodem křestanství. Do té doby byla považována za normalni a v některých kulturách za běžnou součast předmanželského života.
Citovat
0 #5 Odp.: Zločin?Kev1000 2018-08-14 18:59
Moc díky všem za komenty!
Liem: To jsem chtěl vysvětlit hlavně tou větou: "Nikdo však nechápal, jak Sven mohl soby sám ulovit, a hlavně kde je na své malé, sebevražedné výpravě vypátral, když z těchto krajů poslední táhli pryč vždy s koncem léta" atd.
Mínil jsem tu situaci postavit tak, že všichni ve městě dobře "věděli", že všechna zvěř na podzim táhne pryč a hledat nějakou uprostřed tuhé severské zimy by bylo čirým bláznovstvím, které by ani nikoho nenapadlo. Jen Svena... (a jak se ta šílená akce mohla zdařit jemu, to už ponechávám za rouškou tajemství. Neuvěřitelná náhoda? Nebo naopak zkušenost nebo intuice cizince - horala, kterou ostatní neměli? )
(Navíc, jak jsem se tam pokoušel popsat, tu jindy sevřenou komunitu přepadla neobvyklá malomyslnost a najednou každý začínal myslet jen na sebe...)

Ale zřejmě se mi tenhle moment nepodařilo dostatečně vystihnout...
Citovat
+2 #4 Odp.: Zločin?Liem 2018-08-07 14:23
Hezká pohádka.
Jenom... když jim docházely zásoby, proč nešli proboha rovnou na lov? V době, kdy se odehrává tahle povídka, tedy teoreticky, jistě lidé nebyli žádná ořezávátka.
Tohle je dost nelogické, jistě by neseděli na zadku a nečekali až příjde zubatá.
Citovat
+1 #3 Odp.: Zločin?maf 2018-08-06 21:26
Krásný příběh, s takovým hořkým koncem. Bohužel realita je taková i dnes.
Naprosto s tebou souhlasím, Saaviku.
Citovat
+3 #2 Odp.: Zločin?Saavik 2018-08-06 20:30
Občas si říkám, že vlastně máme velké štěstí, že žijeme dnes a tady a nikoliv ve středověku, nebo někde víc na východ....
Citovat
+1 #1 Odp.: Zločin?zmetek 2018-08-06 20:14
Mám rád pohádky. I ty v podstatě smutný. :-)
Citovat