Gay povídky

Povolil uzel na kravatě a sundal si ji. Stejně tak košili. Rozepnul pásek, kalhoty sklouzly k zemi. Stáhl si slipy. Poodstoupil od stolu. Zahřmělo a rozsvítila se žárovka. Stál tam jako socha. Na levém předloktí měl velkou tmavou skvrnu. Zřejmě mateřské znaménko. Od pupíku dolů roztroušené chomáčky tmavých chloupků až k pomalu topořícímu a zvedajícímu se penisu.

Přejedu mu automaticky konečky prstů i přes krk a obličej, ale ten pohled na to, jak, snad z reflexu, otevře pusu a ten můj prst olízne, se mnou málem praští. Jo, nemůžu si pomoct, děsně mě láká se ho dotýkat, líbí se mi ty jeho neohrané reakce, jak všechno naplno prožívá, ale teprve z tohohle mi v rozkroku zacuká tak, že je to skoro konečná.

Cítim, ako sa jeho bradavky menia na kamienky. Neuveriteľné, aké sú obe naše telá na seba vnímavé. Ďalšie miesto, kde pociťujem elektrizovanie, je môj pupok. Andrej mi ho láska jazykom. Naše vianočné stromčeky už túžobne stoja a chceli by vypustiť svoj salónkový fondán vášne. My v objavovaní jeden druhého pokračujeme. Andrej si na mňa líha celým telom. Mám strach, že sa napichne na môj stožiar. Cítime, ako nás naše stromčeky otláčajú. Andrej mi vsunie svoj stromček medzi stehná a robí prírazy. Ja ho hladkám a hryziem do ucha tak, ako mi to robí aj on.

Rytmus sa začal zrýchľovať. Tichým ranným lesom sa niesli ich zvieracie zvuky. Asi 20 metrov od nich vyšli dva mladé 4 ročné jelene desatoráky. Zastali a pozerali na milujúcu sa dvojicu, ktorá sa dostala k vrcholu. Paľo v zášklboch plnil Petrovo vnútro teplým semenom. Striekať začal aj Peter. Jelene zastali, stále na nich hľadeli. Peter otvoril oči, drgol do Paľa. Oči chlapcov sa stretli s očami krásnych budúcich kráľov lesa. Chvíľu na seba pozerali. “No čo, kamoši, chcete sa pridať?” oslovil ich Peter. Až na Petrov hlas sa jelene prebrali z údivu a z toho, čo videli. Rozbehli sa po zasneženej pláni.

Do své postele pouštěl kohokoliv mnohem ochotněji než k psacímu stolu. A tam už taky přišla i jeho chvíle, přestože ani tentokrát nespěchal. Dlouho dráždil pružnou mladou dírku jazykem, než si s ohledem na toho kluka vzal kondom, potřel ho gelem a pronikl do něho. Jeho vlastní orgasmus byl jako silný záchvěv dvou o sebe třoucích se tektonických desek, a když viděl, že jeho milenec má znovu nabito, přivedl ho rukou k orgasmu podruhé.

Pak jsem se začal natírat opalovacím krémem. Tom se mi sám nabídl, jestli nechci natřít záda. To jsem ani nečekal, lehl jsem si na břicho na lehátko, zavřel oči a čekal, co bude. Začal mi mazat záda a bylo vidět, že nikam nespěchá. To už se mi ten můj pod plavkami začal zvedat. Tom se mě zeptal, jestli ho taky namažu. Nemohl jsem odmítnout, ale se situací v mých plavkách jsem si nevěděl vůbec rady. Doufal jsem, že si ničeho nevšimne. Začal jsem ho natírat, erekce mi neopadávala, spíše naopak, a navíc bylo vidět mokré kolečko, jak jsem tekl. Byl jsem šťastný, že se dotýkám jeho těla, krásně hladce holého.

A práve myšlienky naň boli minútu po minúte horšie a horšie, vedel, čo sa stane, keď mu prezradí svoj pôvod, a napriek tomu, musel to urobiť! Už v tom čase mu toľko chýbal, túžil ho mať vedľa seba, vodiť za ruku hradom a usmievať sa na neho, pre neho, len pre neho, dotýkať sa ho a snáď aj pobozkať tie dokonalé plné pery. Prial si nasadiť mu na hlavu korunu a rozpustilo sa usmievať, až sa mu pokloní a Henrich sa bude tváriť, ako by sa zbláznil. Prial si, aby všetko bolo ako vtedy na zámku. Lenže sa tak šialene bál…

Když scházel z pavlače vedoucí k ložnicím hostů, potkal Johana. Ten ho vzal za ruku a zavedl kousek od schodů, do malé komory. Ještě nezapadla závlačka na petlici a už strhávali ze sebe oblečení. Jejich těla přilnula k sobě, jako by k tomu byla stvořena. Jazyky vzájemně vnikaly do úst, těla slepená potem vydávala mlaskavé zvuky. Jejich vyvrcholení hraničilo se ztrátou vědomí. Než vyšli ven, otřeli se vlhkým plátnem.

„Já tě nechápu. Kolik ti vlastně je? Chováš se a snažíš se chovat, jako bys nikdy nedělal nic šílenýho. Vypadáš, že celej život sedíš za stojanem a děláš furt to samý, pak se pomodlíš a jdeš spát po večerníčku…,“ řekl, když ale viděl záblesk v očích svého společníka, rychle pokračoval: „To nemyslim nějak zle! Jen tak působíš. Proč se nemůžeš válet do dvanácti? Proč se nemůžeš chovat míň, jak jsi to sám nazval, zodpovědně? Jasně, nemůžeš, protože už nejsi dítě jako já nebo tak něco bys mi asi řekl, ale takhle to nemyslím. Nezlob se, nechci tě urazit, jen… nechybí ti někdy dělat něco míň v souladu s pokyny všech kolem?“ „Cože?“ nevěřil svým uším Vojta. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne.

Budím sa na to, ako Andrej protestuje. “Nie, nie, nechaj ma prosím! Nie, nerob to!” chvíľami prosí, chvíľami nadáva. “Andrej, Andrejko, čo je? Čo ti robím?” som preľaknutý, že som mu ublížil. Andrej pokračuje v prosbách, jeho hlas je zúfalý. Zúfalstvo chytá aj mňa. Zažínam svetlo. Andrejovi stekajú po lícach slzy. Stále opakuje.

“Ale, ale, kolega Bystrický, nezdalo sa mi, že ste taký zarytý homofób.” “Aký som ti ja kolega, okamžite ma pusti!” ručal od bolesti Juraj. Paľo si ho otočil a pozeral mu do očí. “Pustím, neboj sa, ale najprv mi povedz, čo máš proti buzerantom? Ublížili ti?” nevydržal prenikavý pohľad Paľových očí a klopil zrak. “To nie, ale…,” strácal pevnú pôdu pod nohami. “Tak sa Lukimu ospravedlň, lebo to z teba vytrieskam, potom budeš môcť hovoriť, ako ti buzerant ublížil!”

„Chceš to pofoukat?“ zasmál se jeho hostitel, trochu se naklonil přes stůl, a když si nabral další lžíci, zlehka mu sevřel zápěstí a několikrát neslyšně foukl. Z toho dotyku a pohledu na rty našpulené jako k polibku mu lehce zaškubalo v rozkroku. Stačilo by natáhnout krk a…