Gay povídky

Přidřepl ke mně, pohladil mě po vlasech: „To bude dobrý, buzno. Pojď ke mně, pocem, maleeeej…” Konejšil mě a hladil. Přivinul si mě k sobě a zašeptal mi do ucha: „Pojď na pokoj, nastydneš.” Byl jsem jak hadrová panenka, vyčerpanej. Sejmulo mě to. Vzal mě za ruku, vytáhl a odvedl k sobě do pokoje. Bylo tam prázdno, takže jeho spolubydla asi odjel na víkend. Posadil mě na postel a já jen koukal tupě před sebe a tiše beze studu pouštěl slzy ven.

On ke mně přistoupil a chtěl ho vidět. Tak jsem ho tedy vytáhnul – měl tehdy nějakých šestnáct čísel, ten jeho už byl plně vyvinutý, měl asi dvacet centimetrů. Začal si přetahovat předkožku na úplně tvrdém ptáku a já ho následoval. Stáli jsme proti sobě a péra tvrdá k prasknutí. On fakt docela tekl, měl úplně mokrý žalud a jeho krátká předkožka krásně jezdila tam a zpět. Bylo to i hodně slyšet, jak čvachtá.

Standa políbil Romana, ale pak se vysmekl, sjel níž a už rozepínal kalhoty. Hned stáhl tuzexové slipy a začal líbat penis, který byl zatím v klidu. „Moc miluju, když cítím, jak ti topoří a roste. Snažím se ho dostat vždycky kousek dál, ale asi to víc nepůjde. Viděl jsem na fotkách, jak měl kluk obrovský péro v puse celé.“ „To, prosím tě, nedělej. Stejně mě nejvíc vzruší, když mně líbáš žalud a štěrbinku.“

Když šel spát, byl jsem už ve svojí posteli, úplně nahej a deku jsem si dal tak, aby nic neskrývala. Trochu jsem si hrál se svým mužstvím a čekal jsem, jak se na to bude tvářit. Ve svých představách jsem si vysnil, že se ke mně přitulí. Připadalo mi to jako jasná věc. A opravdu mě uviděl. Teda, musel mě vidět, jak si pohrávám se svým ptákem. Anebo nemusel?

Ve škole jedu, jak se říká, na autopilota. Je to teď prostě blbý období, je toho moc. Blíží se maturity a ostatní to strašně řeší, jak to zvládnou, co přihlášky na vejšky nebo práce. Marťas s Terkou se snaží to se mnou taky probírat, aby mě trochu udrželi při normálním fungování. Aspoň ale nade mnou nekroutí očima, když něco zapomenu, nemám, neznám, nebo mě to prostě netankuje. Ale nepolevujou, dokonce jsme si řekli, že nějaký otázky probereme společně. Takže je pátek a sedíme u Marťase v pokojíčku, láhev tramínu a jedeme otázky. Večer už toho máme dost.

„Klídek,“ prohodí Isaac jakoby nic a začne mi olizovat pravou bradavku. „Svůj ranní vlak stihneš tak, jak bylo domluvený, nehodlám tě tu držet tejden,“ vymumlá mi do hrudníku. „No skvělý, to jsi hodnej! To abych si připravil děkovnej proslov!“ zahučím sarkasticky a znovu podrážděně zaškubu rukama, jako kdybych doufal, že jednou ten provaz přece povolit musí, ačkoliv moje racionální já ví, že nic takovýho se samozřejmě nikdy nestane. „Cleme, jestli se nepřestaneš pořád tak vztekat, tak vážně budu muset bejt přísnější. A ty víš, že to umím!“ napomene mě Isaac.

Následující týden jsem prožíval peklo schizofrenie. Nedivte se, prosím vás. Taky byste byli rozhozeni, kdybyste se museli rozhodnout mezi několika možnostmi, které jsou pro vás všechny zajímavé.

Nadrbanej jsem se brouzdal po nějakých seznamkách a podobných pikantnostech. Prostě jsem odkrvením mozku zblbnul. Nějakej týpek tam psal, že vychová a zaučí zlobivýho kluka. No a mně nastalo povstání v trenkách, jak kdyby vyjel ze Šervúdu Robin Hood s lejdy Marianem. Odepsal jsem a hned jsem si říkal: ‚Sakra, sakra, sakra, ty seš fakt debil.‘ Zlobivej jsem od přírody, sice docela uťáplej, ale občas držkatej a provokuju. A blbě čumím, kam nemám, že jo. Hmmm tyjo, ale co když to bude nějakej pošahanej magor, co mě sváže a zmlátí? Kašlu na to, vycouvám. Vždyť je to jen net. Žádná identifikace, klídek pohoda… Jenže pak přišla odpověď a mně zas naběhla žíla… Žán nade mnou dost úspěšně přebíral kontrolu.

Šel si napustit vanu. Za ní byl kus stěny ze zrcadel. Tady se měli shlížet umělci. Pára z horké vody zamlžila chladné sklo. Viděl se rozmazaně. Vedle sebe prstem nakreslil siluetu postavy. Bude krásné mít zde svého nadcházejícího milence. Jen počkat pár dnů. Sedl si. Jeho péro už nabralo na svém objemu. Kolik takových večerů zažil. Nepočítaně. Ne, už neviděl svého bývalého, ale Zbyňka. Zcela vidině jeho mladého, krásného těla podlehl.

Týdny plynou, přetavují se do měsíců, čtvrtletí a pololetí, až je z nich rok. Další rok jejich života, a tentokrát je to Kuba, kdo slaví svoje kulatiny, zatímco Vilém „jen obyčejný narozky“, a ještě něco se u nich vyměnilo: Vilém je zase sám – a tentokrát je to Kuba, kdo má někoho po svém boku, je to Kuba, kdo s někým randí. Oba zároveň dál budují svoje kariéry, což pro Viléma znamená i služebně létat do Londýna, kde jeho zaměstnavatel otvírá novou pobočku, a ve výsledku tak na sebe mají ještě méně času, než v tom předchozím, už tak na společné zážitky dost chudém roce, ačkoliv tehdy si to aspoň vynahradili tím společným procestováním jihovýchodní Asie.

Po tvářích mu stékaly slzy. „Probuď se, prosím,“ zašeptal. Tuhle scénu sledoval se zatajeným dechem a srdcem bolestně sevřeným Arcan. Jestli si kdy dělal naděje, byly v prachu. Tolik citu v jednom objetí, tolik náklonnosti ve třech slovech. Nikdy Noaha nezíská. Přesto nedokázal odejít, trvalo nekonečně dlouho, než se v tichosti vytratil. Obraz jemných prstů hladících Eliasovu tvář se mu vypálil jako cejch. Další z mučivých vzpomínek do jeho soukromého pekla.

Prohlížel jsem si plakáty a nakoukl do knihovny, kde měl schované nějaké komiksy. Jeden jsem si vzal a sedl si na postel. Chvíli jsem si listoval a pak s nadšením povídám: „Teda Viki, ani nevíš, jak ti takovou zašívárnu závidím, tohle jsem nikdy neměl, ale vždycky jsem o tom snil." Na Viktorovi bylo vidět, že má až dětinskou radost z mých slov uznání. „Taky jsem tady byl skoro furt," smál se. Na to dál navázal: „Taky jsem to tady využíval jako takovou malou saunu."

Musel nad tím přemýšlet. A vůbec, když někoho i najde, jak všechno vyřídit s Hedou? Zdeněk už klečel jako svůdná čubička, zadeček roztouženě vystrčený lákal k dlouhým hrám. Dnes si všechno prodlouží, co to jen půjde. Přitiskl se k zádům, naklonil hlavu a začal cumlat ušní lalůčky. Vzdychání se zintenzivnilo a přešlo v kňourání.