Gay povídky

Miluji tě.

„Posral? Cos posral?“ udivil jsem se tomu, co řekl. Nedokázal jsem pak jen tak ležet. Rozsvítil jsem hned lampičku na nočním stolku, otočil se k němu a opřel se o loket. Daniel si pažemi zakrýval obličej a prsty si zajížděl do vlasů. Když jsem slyšel tiché zakňourání, došlo mi to. Plakal…

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Hugo, je mi 28 let a krom spousty jiných zálib se též rád dívám na filmy. Baví mě detektivky, sci-fi a fantasy, ale i různé dokumenty týkající se cizích jazyků, metod učení, ale třeba i společenských nebo duchovních témat. Sleduji filmy občas i v angličtině s titulkama a shodou náhod znám i dva frajery, co nějaké ty titulky už za svůj mladý život vytvořili. Líbí se mi. Nejen edukativním a poutavým obsahem svých videí, ale samozřejmě i tím, že jsou to oba po čertech pěkní kluci.

Ten kluk ze včerejška pořád ještě seděl za recepčním pultem a zrovna vyplňoval něco v ohmatané knize hostů. Když zvedl hlavu, jeho úsměv bez varování vypálil raketovou střelu, řízenou přímo na teplo motoru! Cítíl jsem ten zásah v hrudi – jako vždycky, když jsem potkal někoho osudového, z jehož krásy se mně podlamovala kolena. Pár vteřin jsem nutně potřeboval na vzpamatování, vzápětí však bolest vystřídala eufórie, jako bych si prásknul džojnta. „Name Viktor?“ ujistil se hoch a udělal na prstech symbol vítězství. Přikývl jsem a oba jsme se na sebe usmáli. „I'm Mike,“ nabídl mně ruku na tykání.

„Hmm, tak přitvrdíme,“ řekl a rukou zajel do kraťasů, pod kterými už jsem neměl nic než tvrdnoucího čuráka. Bylo to poprvé, co mi držel péro jiný kluk. To už Dan nevydržel, povalil mě do trávy a začal mě hladově líbat. Vracel jsem mu polibky a strhával z něj tričko. Na nedaleké cestě jsme uslyšeli smích a podívali se na sebe. Dan měl v očích nevyslovenou otázku, jestli se teď neztratilo kouzlo okamžiku. „Pojďme dovnitř,“ řekl jsem.

Brzo ráno probudil Eremuse, byl ztuhlý, ale spokojený. Mladík spal celou noc přitisknutý k jeho hrudi. Slyšel Sertuma s Litorem, jak se milovali. Doufal, že ráno bude vše v pořádku i v Sertumově duši. Mladík se mu podíval do očí, něžné hnědé oči se vpíjely do těch jeho. Políbili se, beze slov setrvali v klidu té chvíle.

Zpíval ta slova s pohledem upřeným do mých očí. Po minutě koukání a po dozpívání posledních slov vzal mou tvář do dlaně a palcem si můj obličej naklonil ke svému. Zavřel jsem oči z té blízkosti a na rtech cítil letmý dotek měkkých rtů. Polibky byly jemné jako dotek motýlích křídel.

Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.

Ťukal do počítače. Během několika málo minut jsem pověsil na věšák kromě ponožek všechno, co jsem měl na sobě. Teď budu hrát vabank. Co když jsem se mýlil v odhadu? Tak mě s trapasem vykopne, nic horšího mi nehrozí. Když se otočil od stolu, už jsem ležel na zádech na vyšetřovacím lehátku úplně nahatý a urovnával jsem si předkožku. Zarazil se, to ano, ale jen na chvilku. Z role profesionála nevypadl na déle než pár vteřin.

Pohyboval jsem v říši vlastní mysli a fantazie, která mi kreslila obrazy všeho, co bych s ním ještě zažít chtěl. Překvapivě to nijak nesouviselo s tím, že jsme nemohli kvůli době sdílet spousty věcí, které obvykle spolu dva lidé dělají. Někam jet, něco vidět. Seznamovat se s novými lidmi jako pár, který k sobě patří. 

„Hledal jsem tě všude po městě a ty si tu klidně spíš,“ zašeptá naštvaně Jony. „Zašukali jste si?“ dodá. Aha, asi už jsem doma (myšleno v přeneseném slova smyslu, protože doma fakt nejsem). Jako tradičně jsem místo řešení problémů vytvářel další, že jo. Však jsem o tom už párkrát mluvil: blbeček už od malička a nezměním se nejspíš ani v šedesáti.

V časech tak dávných, že už nikoho není, kdo by na ně vzpomínal, a do našich dnů ničeho z nich uchováno nezůstalo, neb v těch dobách želva, na jejímž krunýři náš svět se nachází, ještě mladá a bujná byla a země se často proto otřásala. V jedné zemičce tak malé, že její jméno nikdy nikdo nezapsal, žil byl mladý koželuh. Máma i táta už mu umřeli a on v malém stavení u bujného potoka daleko za městem sám žil a hospodařil. Podle toho potoka mu také lidé Jakub od Potoka říkali.

Dima nebyl schopný se pořádně soustředit na knížku, kterou držel v ruce, a opakovaně četl jednu řádku. Náhle lampička blikla a zhasla. Kruci! Vstal, sklopil žaluzie a vykoukl ven – tma jak v pytli. Vypadl proud, nejspíš v celé čtvrti. Rodiče mají po televizním seriálu. Bůhví, jak dlouho to potrvá, jestli záplava sněhu přervala vedení… Jednou byli bez proudu skoro tři dny. Naštěstí mají v domě topení na plyn a plynový sporák, ale kamarád bydlí na sídlišti, kde mají na elektřinu všechno. Ti si ráno ani neuvaří čaj.