• Dušan Bartoň
Stylromantika
Datum publikace10. 11. 2017
Počet zobrazení1458×
Hodnocení4.85
Počet komentářů24

Venku je takové počasí, že ani slevy v Kauflandu nelákají lidi ven, a tak jsem zasedl a píšu. Před časem jsem zašel zase na Ostrovní a moc mne potěšilo, že moje vzpomínky čtete a že se k nim i vracíte, za což vám děkuji.

I když největší dík si asi zaslouží Saavik, protože nebýt jeho pomoci, nedokázal bych tehdy dát dohromady ani první část mých vzpomínek.

Skoro každá famílie má něco jako Staré pověsti rodinné. Máme je i my, i když jsme rodinka možná maličko netradiční, ale nemáme se rádi míň. Možná jen moje drahá polovička musí mít víc trpělivosti. Kdesi jsem četl, že když se člověk nadechne a zadrží dech na delší dobu, zvětší se mu objem plic. Myslím, že to není pravda. Protože to už by Jarda musel mít prsa jak Dolly Parton…

Dovolím si vám předložit své další vzpomínky. Je to jen tak halabala, jak jsem si zrovna na něco vzpomněl, nebo co mi utkvělo navždy v paměti. Ale snad se taky zasmějete.

Byl nádherný, byl sladký, měl krásné hnědé oči a hbitý jazyk, kterým zkoumal zákoutí mého vnitřního ucha. Jak mne uviděl, hned mi hupnul na klín, a když jsem ho vzal do náručí a on se ke mně přitulil, věděl jsem, že by to mohlo být ono.

„Hele, jestli se ti líbí, mám doma ještě tři. Dva kluky a holku. Dám ti je všechny, a ještě budu děkovat a klanět se do půl dvora, že si je někdo odnese,“ smála se kolegyně a popadla štěně, které mi už lezlo po hlavě.

Cestou domů jsem se musel kousat do jazyka, abych na Jardu nevyrukoval se psem moc brzo. To bude chtít přípravu.

Večer jsem vydatně pomáhal vařit večeři, protože my musíme mít teplou… Bez řečí jsem dokonale umyl nádobí, utřel ho a uklidil.

„Jaroušku…“

„Ne.“

„Velebný mnichu…“

„Nestraš.“

„Nejlepší z lidí…“

„Zní to dobře, ale ne.“

„Budu tě milovat až do konce svých dní…“

„Správně. Ale v žádném případě.“

„Vždyť ani nevíš, co chci.“

„Ale no tak. Jsi průhlednej jak okno. Zase si někde viděl štěně, které je k mání. Když sis sedal do auta, byl jsi samý chlup. Mimo to, jen se na tebe kouknu, už vidím, že něco chceš. Vzornosti je náhle moc a já nejsem včerejší. Pes se zamítá všemi hlasy.“

„Ani nebudeš vědět, že ho máme.“

„Jasně. Chlupy až za obrázkama, celý den tu bude sám, co chvíli nám připraví nějaký překvápko. A když někam pojedeme, co s ním?“

„Ty mně už vůbec nemáš rád…“

Dal jsem si záležet, aby se mi chvěl hlas. I když to nebyla pravda, což jsme oba věděli.

„Jo? Tak já tě nemám rád, jo? No počkej, já ti to předvedu.“

A předvedl. Levačkou mi dal ruce za hlavu, pravou mi stáhl boxerky a…

… za pět sekund už jsem vnímal jediné – tvrdý tlak jeho touhy, to jemné štípnutí, když do mne vstupoval a které jsem tak miloval, ležel jsem pod ním tichý, poslušný, odevzdaný, otevřený pro jeho lásku, mou mysl zalily vlny dokonalé nirvány a odplavily myšlenky na psa. Ne, dělám si srandu, ale skoro tak to bylo. Zkrátka, jsem s ním rád.

Druhý den se mi pravda sedělo všelijak, ale ta bolest byla tak super…

V těch prvních dnech naší známosti jsme s oblibou zkoumali, co má kdo rád, co komu dělá dobře. A tak si Jarda všiml, že i když se po něm plazím věčně jak liána, tak "na pejska" to zrovna nemusím. Trochu problém byl, že on docela jo.

„Co je? Proč nechceš? Bolí tě to?“ zeptal se starostlivě, když jsem sice bez řečí zaujal patřičnou polohu, ale taky bez obvyklé dychtivosti, což mu neušlo.

„Ale ne. Jen…“

„Jen?“

„Koukni připadám si hloupě, když na tebe vystrkuju zadek. Chápeš. A…“

„Nechápu. Když se na tebe koukám zepředu, vidím přece to samo. Vlastně ještě víc.“

„… a taky, když si představím, jak mi visí dolů…“

„Ještě jsem neviděl, aby někomu visel nahoru.“

Nakonec jsme se domluvili, že to omezíme na prvního a na patnáctého v měsíci. A osmého jsem uslyšel:

„Koukal jsem dnes do kalendáře a myslím, že už je patnáctého…“

Prostě jsem nemohl spát a staroušek si stejně četl. Den trifidů. Už po sté padesáté páté…. Už by z té knížky mohl i habilitovat.

Vsunul jsem se mu pod deku a přicucnul se k němu. Kouknul na mě, dal do knížky záložku, zavřel ji a položil na noční stolek.

„Víš jistě, že je to ještě láska? Není to už spíš závislost na sexu?“ zeptal se.

„Ne. To je závislost na tobě.“

„Hm, to zní dobře. Pokračuj.“

Tak jsem pokračoval a on taky. Byla to krásná noc. Tak krásná, že na ni hned tak nezapomenu.

Když jsme v dubnu slavili Jardovy padesátiny, sešlo se tu celkem dost lidí z mé i jeho rodiny. Takže jsem se choval mimořádně mravně. Ale když jsme se v kuchyni náhodou sešli sami, udělalo mi dobře, že mne vzal do náručí. Taky jsem ho objal a přitiskl se k němu. Nic víc, nic míň.

Ve dveřích se pochopitelně objevil David. Prošel okolo nás, jakože pohoda, však jste doma, že jo. Ale při odchodu nezapomněl rýpnout:

„Jako nic proti, ale to už u tebe snad ani není láska, to už je hormonální porucha.“

Blbeček. Taky ho mám moc rád.

„Můžete mi vy dva říct, co na tom máte? Vždyť to musí bolet,“ zeptal se můj vždy upřímný bratříček kdysi.

„Tak pojď, já ti to předvedu. Jsem v tom fakt dobrý,“ vstal Jarda z křesla a vztáhl k němu ruku.

„Jsi v pohodě? Zase sedni. Já jsem byl zvědavý, ne padlý na hlavu.“

A znovu téma věčně zelené:

„Ale Jardo, proč nechceš psa? Nikdo nemluví o vlkodavovi. Něco přiměřeného by…“

„Kdyby sis měl vybrat mezi mnou a psem, jaké rasy bude ten pes?“

Potkal jsem bývalou spolužačku, chvilku jsme kecali jen tak a pak jsme zašli do Mekáče. Koupili jsme si čokoládu a já se rovnou napil. Neuvědomil jsem si, že je to poměrně horké a celkem slušně jsem si spálil jazyk.

„Co to děláš, prosím tě?“ zeptal se večer Jarda, když viděl, že olizuju kostku ledu.

„Pozvala mě kámoška na čokoládu a já si…“

„Odkdy zvou holky kluky?“

„Ona mne pozvala a já to zacvakal.“

„Tak to jo. Ukaž mi to.“

Výjimečně jsem si odpustil vtipný dotaz, co konkrétně mu mám ukázat, a poslušně jsem jazyk vyplazil.

„Slušný… Pořád říkám, že jsi budka. Kdybys mi řekl, mohl jsem tě kousnout, bolelo by tě to stejně a měl bys to zadarmo.“

„Nezdá se ti, že bychom měli vymalovat kuchyň?“

„Ani omylem. Malovali jsme ji nedávno. Plus celý byt.“

„No, ale ta kuchyň…“

„Ne, ne, ne. Ty jsi tím cíděním a uklízením úplně posedlý. Na zdi je flíček milimetr krát nic a ty už bys maloval.“

Jarda si nedal říct a já se pomalu dostával do varu. Kristova noho, ještě teď se mi o minulém malování zdálo, a to většinu práce udělal Jarda.

Dnes už bych se takhle vytočit nenechal, ale tehdy v začátcích našeho soužití mi nedošlo, že je to jen jakási zkouška. Pomalu jsem nabíral na obrátkách, a když padlo:

„A jestli zůstane barva, tak můžeme vzít i chodbu. Ta zeď u dveří a okolo vypínače je už dost zachytaná…“

„Copak ty mě neposloucháš? Nepotřebujeme malovat,“ zvýšil jsem hlas.

„Ale já slyším dobře. Já tě ignoruju,“ zašklebil se na mne.

Ani nevím jak, prostě mi bouchly saze a ze mne vyletělo:

„Ty jsi horší než ženská! Pořád jen lítáš s hadrem a nic jinýho tě nezajímá. Nevím, jestli sis toho všiml, ale otroctví bylo zrušeno už v roce 1865 a já nejsem plantážní otrok. Takže končím. Čau.“

A odebral jsem se trucovat do pokoje užívaného jako ložnice pro hosty. Vztekle jsem se sebe shodil oblečení a vlezl jsem si pod deku, která byla položená na matraci. Pomalu jsem vychládal a vracela se mi rozvaha. Co jsem to proboha kecal? Jaké končím? Jaké čau? A to, že je jak ženská? Co si o mně asi teď myslí? Sedí u stolu a přemýšlí, jakýho to zase potkal cvoka? A jak by se mne co nejrychleji zbavil?

Jistě, mohl bych jít domů a nikdo by se na nic neptal. Jenomže já byl doma tady, tady a nikde jinde. Schoulil jsem se do klubka a zkusil usnout. Ale nešlo to. Chyběla mi ta medvědovitá náruč, která mne každý večer objímala. Ze začátku jsem se snažil usínat obličejem k Jardovi, ale problém byl, že jsme oba zvyklí spát na pravém boku. A tak jsem se naučil spát mu v klíně, zády opřený o jeho tělo. Nemohl jsem spát, protože mi chyběl můj pelíšek, jak jsem tomu říkal.

Chyběla mi předehra, která mnohdy ani nemusela končit sexem, ale jen mazlením a líbáním. Jarda byl vždycky ráno v koupelně o půl hodiny dřív, aby se stíhal oholit. Takové starosti já nemám. Moje vousy si dělají, co chtějí, tudíž skoro nic. Moc mi nerostou. Ale přes víkend se neholil a v neděli už byla jeho brada drsná jak šagrén. Bral mě do ruky, skláněl se nad mým klínem a přejížděl si mým žaludem po té drsné bradě. Cítil jsem vzrušení až v konečcích prstů, jak to se mnou cvičilo. Kroutil jsem se, dýchal jak březí zebra a mým systémem koloval takový vztlak, že jsem občas vybuchl jak sopka. Jarda se mi smál, bral mě do náručí a čekal, až se uklidním, abychom si mohli hrát dál.

Ale pokud nejste obřezaní, moc bych to asi nedoporučoval.

Ale teď za mnou nikdo neležel, nikdo nešeptal do mých vlasů, že je rád, že potkal zrovna mne. Nebylo se ke komu obrátit, každé milování jsem bral jako dar, i když to nebyla zrovna spalující vášeň, spíš velká dávka empatie a něhy. A tak jsem jen ležel a do těla se mi pomalu dávala zima a do duše lítost. Věděl jsem, že bych měl vstát a jít za ním, ale styděl jsem se.

Najednou se tiše otevřely dveře a já uslyšel Jardovy kroky. Posbíral oblečení poházené po zemi, poskládal je a položil na postel. Šel k oknu a zavřel ho.

„Ten malej pitomeček si ani nevezme peřinu…“

Otevřel peřináč, vylovil prošívanou deku a přikryl mě. Cítil jsem, jak mi na řasách klouzají slzy. Když se sklonil, že mi deku zastele pod záda, aby mi na ně netáhlo, otočil jsem se a objal ho okolo krku. Vrátil mi to objetí a chvilku jsme tak byli, jen jsme se drželi.

„Tak už je to zas dobrý, co? Ale jdi, přece nebudeš brečet. Co bys dělal, kdybychom se někdy pohádali doopravdy?"

Zvedl mne jak malého kluka, kterým jsem v podstatě ještě pořád byl, a odnesl mne do ložnice.

Abyste neřekli, že pořád myslím a vzpomínám jenom na to jedno…

Hlídal jsem synovce. A to tak, že jsem mu do ohrádky dal kupku časopisů, vzal jsem si knížku a oba jsme si "četli".

Když jsem po chvilce zvedl oči, byl kluk černý jak Faust. Jeden ten časopis pouštěl barvu, nebo se mi tam přimíchaly noviny, nevím. Zkrátka si to ze zpocených ruček rozetřel po obličeji a po bílém triku. To je taky nápad, oblíkat roční děcko do bílého…

Vím, že to teď vypadá, že mám Jardu rád hlavně pro jeho noční zdatnosti, ale to není pravda. Spíš pro jeho smysl pro humor.

Leželi jsme vedle sebe a já se už pomalu propadal do spánku. Byl jsem přesně v té fázi, kdy ještě nespíte, ale už ani nejste úplně vzhůru. Jarda mi sáhl do klína a řekl:

„Truchlete synové Sionští, Jeruzalém padl…“

A bylo po spaní… Až později jsem se dozvěděl, že je to hláška z jedné rakouské knížky.

Jako malý jsem byl hodný a potkal jsem Jardu.

Jarda asi hodný nebyl, protože potkal mě…

Když ještě žil můj děd, půjčoval nám chatu. Což bylo fajn, vždycky se tam sešla celá rodina nebo naši kamarádi.

Jednou děd pravil:

„A slušně, pánové, slušně, ať nic nezapálíte.“

Byli jsme pravda dospělí, ale v očích starého pána pořád mládež, kterou je nutno kontrolovat, a občas i poučit.

„Nebojte se, zas tak teplí nejsme,“ smál se Jarda.

„To není o teplosti, ale o tom, kolik vám koluje krve v alkoholovém oběhu,“ ušklíbl se děd, patrně při vzpomínce na jednoho našeho kamaráda. Dotyčný to poněkud přešvihl s motivací a zkoušel lyžovat. Na střeše. V červenci. Ale nebojte, přežil. A protože bláznům štěstí přeje, ani si nic nezlomil. Sice se po pádu ze střechy celkem slušně zasadil do země, ale dal to. Jenomže jsa oděn dle roční doby, nějakým záhadným způsobem se mu podařilo narazit si o hranu lyže jistou nejcennější část svého těla. A jeho partner pravil, cituji:

„Tak ho měl černýho, modrýho, zelenýho a žlutýho. Ještě má vůl štěstí, že nejsem rasista." Konec citátu.

V létě to bylo super, v zimě trochu horor. Nějaký dobrovolník musel přijet o den, v ideálním případě o dva dny dřív a chatu vytopit.

Celý den jsme tehdy s Jardou topili, chystali třísky do kamen a já se těšil, že Chanuka bude v kruhu rodinném tak, jak to má být. Na jídlo, písničky, čokoládové penízky, které znázorňují chanukové peníze a takové ty věci. Ale nikdo neměl nic proti stromečku a děcka dostanou dárky, aby jim nebylo líto, že ostatní kamarádi je dostávají.

Večer jsem si všiml, že má Jarda na předloktí stroupek. Asi jak se o některé to dřevo škrábl. Nenapadlo mi nic chytřejšího než mu ho seškrábnout. Nejdřív nic, potom se udělala malá průhledná kapička, začala růžovět, a nakonec mu z ranky začala téct krev. Slíznul jsem ji. A Jarda:

„Nechci tě zklamat, ale myslím, že krev křesťanské panny vypadá jinak.“

Když vykládám vtip já, zní to asi tak:

„Víte, že buzny vylepšily polohu 69 na polohu 71? Je to klasická 69 + 2 prsty v pr…“

A když vypráví vtip Jarda:

„Co je to 69/W? Přece poloha 69 s walkmanem na uších.“

Takže asi tak. On je zase odborník na židovské vtipy.

Nemám celkem nic proti domácím pracím. V běžném rozsahu. Takže co mne se týká, přišel bych z práce, sedl ke knížce a čaji a pohodička. Jarda přijde domů, nalije do sebe velký kafe, nahodí motor a začne rozjímat, co by se dalo doma vylepšit, sundat, umýt a zase pověsit, nebo minimálně přesunout.

„Každej jinej by se z tebe pominul,“ vydal jsem bejt din (rabínský soud).

„To máš pravdu. Každý jiný obvykle zdrhnul, zatím se držíš dobře.“

Časem to dopadlo tak, že Jarda šmejdí, co by, kde by a já si čtu, povídáme si a tak. A pak jednou…

„Hele, viděl jsem úžasný poličky. Že bychom si čtyři koupili a dali je do malého pokoje.“

„Hm, no jo no,“ pravil jsem nevzrušeně.

A sobota zabitá…

„Ne, pojedeme hned, mohli by to prodat.“

„Poličky? Víš, kolik jich mají ve skladu? Asi tak tři metráky.“

„Teda, ony to nejsou tak úplně poličky… Takový jako rámy s poličkami.“

V ten moment mi bylo jasný, že to bude nějaké monstrum. Ovšem nic na světě mne nemohlo připravit na to, co bylo v obchodě. Nejvíc se to podobalo cik cak poličkám, které jsou toho času v módě. Jen to malinko předběhlo dobu. Osobně bych to popsal, jako by někdo vyplnil rám dveří různě velkými čtverečky a obdélníky. Někdy lícovaly, někdy se překrývaly. No, děs běs…

„Tak co?“ zeptal se.

„Nic. Je to děsný, vypadá to blbě a nelíbí se mi to.“

Jarda se zasmál, jako by slyšel vtip, a ty příšerné věci koupil rovnou čtyři…

Doma jsem mínil nastolit tichou domácnost, ale vzdal jsem to, protože z minulých pokusů už jsem věděl, že Jarda mne nechá trucovat, dokud mne to bude bavit, a nijak se nebude vnucovat. Obvykle mě to bavilo jen do té doby, než se šlo spát. Myslím, že můj rekord byla třiadvacátá hodina noční. No, co… lidi nemají chodit do postele rozhádaní, ne?

A pak to přivezli, s Jardovou pomocí naskládali do pokoje a šli. Jarda jednu tu příšeru po druhé postavil na výšku a šoupl ke zdi za válendy. Na stojáka to vypadalo už podstatně líp. Tu poslední jsem mu už pomáhal. Pak do toho naskládal knížky, gramodesky a do těch menších okýnek různé drobnosti, co jsme si dovezli z dovolené nebo výletů. A najednou to začalo vypadat hezky.

„Tak co?“ usmál se.

„Jo, dobrý.“

„Tak kdo měl pravdu?“

„No, ty. Jako vždycky.“

„Už nebudeš trucovat?“

„Už jsem to někdy udělal?“

Vzal mne okolo ramen a pravil, že by si určitě na něco vzpomněl.

„Víš jistě, že ty knížky nikomu nespadnou na kokos, až tu bude někdo spát?“ napadlo mě.

„Tak, že bychom si dali sprchu a pak to otestovali?“

S tím se nedalo nic než souhlasit… První krok ke smíření jsme učinili tak, že jsme si k tomu lehli…

Jardova maminka už na tom není tak, že by mohla jezdit takový kus vlakem, a tak pro ni vždycky jedeme autem. Jednou, už ani nevím, co mě to napadlo, jsem se jí během cesty zeptal, co si myslela, když mě k ní Jarda poprvé přivedl. Jakmile začala tvrdit, že už neví, bylo nám oběma jasné, že nic lichotivého to nebylo. Ale nakonec jsem to z ní vypáčil.

„No, koukla jsem na tebe a povídám si: ‘Pane Bože, kolik má ten cucák roků? Vždyť ten kluk má snad ještě záda otlačený od aktovky. Tak jen aby z toho nebyl malér.‘“

To mne zaujalo natolik, že jsem se druhý den zeptal na to samé mojí mamky.

„Ale, dej pokoj, kdo si to má po tolika letech pamatovat.“

„Mami, no tak…,“ a hned za tepla jsem jí vyžvanil, co mi včera řekla Jardova mamka.

Obě se na sebe podívaly a začaly se smát. A maminka se tedy pochlubila.

„Tak hlavně synáček řekl, že si přivede kamaráda, tak jsem čekala někoho okolo dvaceti. Takže první šok byl už ve dveřích. A co jsem si říkala?

…panebože, ten chlap má aspoň čtyřicet…

…já toho kluka přerazím…

…oba je přerazím a budu mít klid…

…sbalím mu kufr a pošlu ho do prvního kibucu, kde ho budou chtít…

…usmívá se jak Habešskej pánbíček, ale kdo ví, co všechno už od něj kluk pochytil…

…takže fajn, o dvou nám řekl, a kolik bylo těch, které decentně vynechal?

…když mu to zakážu, je to zbytečný, ale aspoň to mohlo počkat, než dodělá školu.“

Projevil jsem zájem o to, jak se usmívá Habešskej pánbíček, a bylo mi doporučeno, ať se pořád nechovám, jako bych byl v pubertě. A tak jsem se to nikdy nedozvěděl.

„Poslouchej, ty Boženo Němcová, co to pořád sepisuješ?“ ozvalo se před chvilkou.

„Ale nic, jen tak vzpomínám.“

„Hlavně to zas někam nezapomeň poslat.“

„Můžu?“

„Nemůžeš. Jinak tě přehnu přes koleno a dám ti na holej zadek.“

To zní dobře. Jdu zjistit, jestli jenom nesliboval…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)

Autoři povídky

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #24 Odp.: Vzpomínky 5Dušan Bartoň 2018-01-30 00:27
Díky, že si občas vzpomeneš.
A raději přej, to je lepší pocit.
A povídka... no... můj hlavní kritik pravil, že to mám sladký jak Sachr... tak jsem ji zahodil.....
Ale už tvořím jinou, dietnější...
Citovat
0 #23 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2018-01-29 22:05
Fakt si Tě lovím i v tomto roce. Nevím, zda závidím...možná spíše přeju
Citovat
0 #22 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2018-01-29 22:02
Doufám, že se povídka líhne. Jé Tě fakt čtu moc rád..Jsi velký vypravěčský talent. Pro mne vždy se všemi hvězdami. :)
Citovat
0 #21 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-26 10:05
Držím tedy palce i u nohou! :)

Cituji Dušan Bartoň:
zmetek,
díky za komentáře. No, možná si ještě na něco vzpomenu. Jenomže, víš jak. Ne vždy jsou všechny vzpomínky publikovatelné. I když tady možná ano.
Teď zkouším psát povídku, tak mi drž palce. Díky.
Citovat
+3 #20 Odp.: Vzpomínky 5Dušan Bartoň 2017-11-21 22:47
zmetek,
díky za komentáře. No, možná si ještě na něco vzpomenu. Jenomže, víš jak. Ne vždy jsou všechny vzpomínky publikovatelné. I když tady možná ano.
Teď zkouším psát povídku, tak mi drž palce. Díky.
Citovat
0 #19 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-21 21:58
Fakt to čtu znova a rád, těší mne to, dobíjí mne to a cítím se při tom fajn. Jo, děkuju! A pokud komentář podporuje další publikaci autora, tak asi budu hodně aktivní... :)
Citovat
+3 #18 Odp.: Vzpomínky 5Zdeněk 2017-11-19 18:32
ahoj,
nevím, jestli je to vymyšlené. Pokud jo, tak si génius. Ale doufám, že je to ze života, skvěle se to čte. Takže držím palce, a nejenom k psaní...
z.
Citovat
0 #17 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-15 21:44
:) Promiň, nedá mi to...Jo četl jsem to zas, skoro všechno, dělá mi to....zlepšuje náladu? Díky.
Citovat
+1 #16 Odp.: Vzpomínky 5Dušan Bartoň 2017-11-15 01:37
pro zmetek,
no nemá to rád a proto mu tak občas říkám. Je potom nabručený a já si ho můžu usmiřovat.
Vzniklo to vlastně proto, že mi přišlo hloupé říkat chlapovi, kterému bylo pětatřicet pryč, Jarečku, nebo Jaroušku. A hledal jsem nějaké pěkné oslovení.
Neptej se, jak občas říká on mi. Není to zrovna reprezentativní výraz. :lol:
Citovat
0 #15 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-14 22:26
Pokud jsem pochopil, tak nemá rád výraz staroušek..A podle toho, co píšeš, tak si to nezaslouží :)
Díky
Citovat
0 #14 Odp.: Vzpomínky 5Dušan Bartoň 2017-11-13 23:16
Díky moc, kluci. Vaše komenty mi opravdu udělaly velkou radost.

zmetek
no já nevím, staroušek běžně vyhlašuje, že život se mnou je jedno velký šou. Ale zatím si mne nechal, tak snad jsem snesitelný. Mám ho děsně rád a si bych bez něj ani nemohl být.

A ještě jednou díky všem za komentáře.
Citovat
0 #13 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-13 22:24
Mně mezery mez vzpomínkami nevadí, nějak je vnitřně vidím..Jo, jen jsem chtěl poděkovat - čtu všechny díly znovu a znovu...je to, jako když mne někdo hladí...Děkuju.
Citovat
0 #12 Mezi vzpominkyDoublemo 2017-11-13 17:38
Cituji Dušan Bartoň:
Jenom škoda, že se to tak slilo...
Já udělal mezi jednotlivými vzpomínkami mezery, aby to bylo přehlednější, ale tím přeposláním se to spojilo v jeden celek.

Ahoj. Začínám teprve číst od první kapitoly - chytá mě to.
Jen radu: Mezi vzpomínky dej příště tři hvězdičky. Tvoji povídku si nějaký korektor překopíruje do Wordu, tam opravuje chyby a opět to kopíruje na tyto stránky. A tam se může stát to, že se mezery nechtěně (chtěně) spojí. Hvězdičky každý pochopí a text tak zůstane oddělený i kdyby cokoliv... :o)
Citovat
0 #11 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-12 22:52
Znova - díky moc
Citovat
0 #10 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-12 22:51
Jo, jsem protivnej...ale hodně mne to baví číst znova...díky.
Citovat
0 #9 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-12 21:12
Cituji maf:
Cituji zmetek:
zmetek je vlezlej zmetek. Fakt je to strašně fajn...

... naprostý souhlas, moc fajn, čtu už poněkolikáté a pořád se mi to líbí a baví mě to ;-)


Díky, taky to (všechny díly) čtu pořád a pořád mne baví...
Citovat
+1 #8 A znova.: Vzpomínky 5maf 2017-11-12 17:48
Cituji zmetek:
zmetek je vlezlej zmetek. Fakt je to strašně fajn...

... naprostý souhlas, moc fajn, čtu už poněkolikáté a pořád se mi to líbí a baví mě to ;-)
Citovat
0 #7 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-10 22:18
zmetek je vlezlej zmetek. Fakt je to strašně fajn...
Citovat
0 #6 Odp.: Vzpomínky 5maf 2017-11-10 22:11
Super vzpomínky!!! Miluju tenhle tvůj humor a tvoje příběhy. A moc držím pěsti a fandím tobě i Jardovi
Citovat
0 #5 Odp.: Vzpomínky 5zmetek 2017-11-10 22:02
[Funguje-li to oběma k jejich spokojenosti.. co lepšího jim přát?

quote name="Liem"]To máš jedno. Četlo se to dobře.
Jen .... trochu mám pocit, že tě má tvůj partner dobře ochočeného. Na druhou stranu, zjevně jsi s ním šťastný. A to je fajn.
Citovat