• Dušan Bartoň
Stylromantika
Datum publikace10. 1. 2016
Počet zobrazení2066×
Hodnocení4.62
Počet komentářů7

NAROZENINY

Nastaly ty nejlepší prázdniny v mém dosavadním životě.
Jarda mi sehnal brigádu v tiskárnách, dělal jsem uklízeče a holku pro všechno. Neplatili nijak zvlášť, ale nijak mi to nevadilo. Já si to potom vybral od Jardy v naturáliích… Miloval jsem všechno, co se líbilo i jemu. Udělal jsem všechno, co chtěl. Mohl jsem se zeptat, co má rád, ale já raději hledal sám. Studoval jsem jeho tělo pečlivěji, než nebožtík Kolumbus mapy starých Vikingů. Brzy jsem znal každé zákoutí, každý pahorek, každou zónu. Miloval jsem to tělo, miloval jsem ty průzkumy. Bylo mi osmnáct, byl jsem mladý, poprve zamilovaný a uvědomoval jsem si, jaké mám štěstí, že do takového super chlapa. No a co, že by klidně mohl být můj táta? No a co, že se mu začínají dělat vrásky? No a co, že mu občas najdu šedý vlas? Co je to proti tomu, když mne hladí, líbá, když miluje moje tělo. Jo, bere si zástěru, když vaří. Stejnou, jako má moje babi. Ale klidně dokáže vypnout sporák, posadit mne na stůl a dlouze líbat, aby mne potom položil, stáhl mi kalhoty a miloval mne na tom stole a při pronikání mi ještě stihne rukou prohánět topořivá tělíska v mé ozdobě. A já mám snad řešit, že i k snídani prostírá, že polévku jí z jednoho talíře a další chod z druhého talíře? Jo, chce předehru a mazlit se, ale umí mne pomilovat tak, že ztrácím pojem o čase, místě i prostoru. Je jenom on a ty modré oči. A naše spojená těla. Bylo mu pětatřicet a byl doslova na vrcholu svých tělesných a milostných sil. A já měl osmnáct a mohl a chtěl jsem kdykoliv. Skvělé spojení. Mimo to, byl jsem do něj bezhlavě zamilovaný. Dodnes jsem.

 

Stál jsem před zrcadlem a koukal se na sebe. Nikdy jsem nijak své tělo nestudoval, ale teď ano. Přemýšlel jsem, co na mně vidí nebo může vidět. Vůbec jsem si nevšiml, že bráška David otevřel dveře a vplul do mého okoje.
"… Sonseeahray pohlédla na své tělo a byla šťastna. Vzala do dlaní svá ňadra a potěšilo ji, že jsou malá a pevná. Pohlédla na své břicho a měla radost, že je ploché. Pomyslela na svůj klín a těšilo ji, že jej uchránila pro svého muže. Konec citátu"
"Ježišmarjá, co to zase kecáš?!"
Posadil se na mou postel a zpěvným tónem pronesl:
"Pamatoval si, Iciku (tak mi z legrace říká), že slušně vychovaný židovský chlapeček NIKDY neříká "ježišmarjá"."
"Vypadni. A nauč se klepat."
"No, já jen, že když na své tělo pohlédneš ty, tak si leda tak nastříkáš do oka."
A už jsme se rvali… Byl asi tak desetkrát chytřejší než já, ale já byl silnější. Do pokoje vstoupil otec a pravil:
"Až se dovraždíte, očekávám vítěze i poraženého v kuchyni. Za chvíli se vrátí máma, tak padejte uklidit."
Dostal jsem bráchu rychle pod sebe, sedl jsem si na něj a sevřel mu ruce u hlavy.
"Co to jako bylo?"
"Citát z knihy Zlomený šíp. Napsal Elliott Arnold. Ale vyšla pouze v angličtině, takže je pro tebe stejně nedostupná."
"Ty víš, že na tohle jsem se fakt neptal."
"Jaroušovi se budeš líbit, žádný strachy."
Chtěl jsem mu dát jednu do nosu, když mi docvaklo – jak to, že ví, jak se Jarda jmenuje? David je sice chytrý, ale zase TAK chytrý být nemůže.
"Asi desetkrát jsi mi řekl Jardo. Jsi průhledný jako skleník. Na to ani jeden nemusí být Pythia delfská. Takže – já na tebe nevykecám Jardu a ty za mne uklidíš v kuchyni."
Zvedl jsem se a šel.
"Kde Ábela jsi nechal, ó Kaine, vrahu?" starala se segra. Něco jsem zabručel a dal jsem se do skládání nádobí do myčky a zametání kuchyně.

"Tvůj bráška musí být úžasný kluk," smál se Jarda, když jsem mu to vyprávěl.
"No to jo. Když měl čtyři roky, naučil jsem ho číst. Tedy, já myslel, že jsem ho to naučil. Až časem mi došlo, že on je tak šikovný, že se to s mou dopomocí naučil sám. To, co já se učil půl roku, on uměl za měsíc."
"Mu to přej, ne?"

A byla tu škola a moje narozeniny. Jako vždy se měly slavit v kruhu rodinném. Vždycky to tak bylo. Pozvali se prarodiče, jako to bývá ve většině rodin. Když jsme byli malí, tak i tety a strejdové. Máma plánovala co uvařit, aby to mohli jíst všichni, otec se ptal, jaký chci letos dort, prostě všechno jako vždycky. Ale já nebyl jako vždycky. Několikrát jsem se odhodlával k tomu, že se našich zeptám, jestli bych mohl na své narozeniny pozvat Jardu. Moc, moc jsem o to stál. A nedokázal jsem to vyslovit… Styděl jsem se sám před sebou. Za to, že jsem se nezeptal, za to, že se nedokážu rodičům přiznat k tomu, že miluju. A že ten, koho miluju, je muž. V duchu mě napadlo – dokážu to vůbec někdy vyslovit? Dokážu se jim k tomu přiznat? Už jsem jim řekl, že se mi líbí kluci, ale od toho dne u nás o tom nepadlo ani slovo. Snad tiše doufali, že mne to už přešlo nebo tak něco. Nezeptal jsem se.

Druhý den jsem o tom mluvil s Jardou.
"Ale jdi. Já přece nečekám na to, že mne někam pozveš. Dokonce rovnou do rodiny. Vím, že jsi jim řekl, jak to máš, ale to neznamená, že to doopravdy přijali. A ty nedělaj fanfarona, ať nepokazíš narozeniny sobě i jim. Osmnáct je člověku jenom jednou za život. Ale něco ti řeknu: pokud by doma nastal nějaký elent, nedělej žádné kraviny, seber se a přijeď sem. Tady je pro tebe vždycky otevřeno. A já tu pro tebe vždycky budu. Pamatuj si to."

Nikdy mě nenapadlo, že to bude tak těžké říct našim, že někoho miluju. Několikrát už jsem se odhodlal, ale nikdy jsem to neřekl. Nadechl jsem se a vydechl, to bylo všechno. A pak se ozval David:
"Co to děláš, vole?"
"Dave!" okřikla ho matka.
"Nevidíš ho? Vypadá jak fotka k popisce: Monika Lewinski zadržuje důkazy. Má pusu nafouklou jak křeček. Vždycky se nadechne, chce něco říct a zase vydechne. Vypadá to blbě, můj bratře."
Napadlo mě, že toho přechytřelého pošuka jednou zašlápnu. Sestra Mariana vyprskla do dlaní a otec řekl:
"Děje se něco? Potřebuješ si o něčem promluvit?"
To je celý on. Vždy chápající a vlídný. Myslím, že proto si ho máma vzala. Že se sebou nechá orat a vláčet. Nikdy neodporuje, nikdy se nehádá, vše řeší v klidu.
Najednou jsem cítil strach. Doslova. Nikdy mne nebili. Tak jistě, nějaká facka, občas pohlavek. Ale ne, že by nás mlátili. Ale tohle bylo něco jiného. Byl jsem jako zmražený. Konečně jsem ze sebe dostal:
"Mohl bych si zítra pozvat kamaráda?"
Cítil jsem, jak tuhnu. Tedy takhle jsem se nebál, ani když jsem v páté třídě dostal dvojku z mravů. Ani tehdy, když se u nás jaksi došlo na holky a já řekl:
"Holky mi nic neříkají, mně se víc líbí kluci."
Matka to vzala, ale otec přece jen večer přišel ke mně do pokoje a opatrně sondoval, jak jsem to myslel. Trochu nejistě, chvějícím se hlasem jsem mu řekl, že holka se mi ještě nelíbila ani jedna, ale kluci se mi líbí. I když si myslím, že táta je asi takový Žid, jako já Indián, šel k rabimu. Možná mu přišlo, že tenhle vysoce vzdělaný člověk je ta správná osoba, která mu poradí. Nikdy jsem se nedozvěděl, co si řekli, ale od té doby se o "tom" u nás doma nemluvilo. Snad doufali, že "dostanu rozum" nebo takového něco.
Nastalo ticho. Na rodičích jsem jasně viděl, že oba napadlo: a je to tady…
"Ale jistě. To je nějaký kamarád ze školy?" zeptala se máma. Jistě v naději, že "toho milého chlapce" bez potíží a podezření ze strany rodiny v pohodě představí jako spolužáka ze školy.
"Ne. On… už pracuje. V té tiskárně."
Viděl jsem, jak otec zaťal prsty do polstrování v opěradle židle. Klouby mu bíle naběhly. Zavřel oči a mlčel.
Mami, tati – to jsem přece pořád já… Pořád to budu já… Co se změnilo?
"Myslel jsem, že bude lepší, když vám to řeknu já než někdo jiný."
Ticho.
Myslel jsem na holku z naší ulice. Zamilovala se do Vietnamce, který tu pracoval v továrně. Po listopadu ještě trika "ADIĎAS" a zboží šmejd in china neprodávali. Kdosi to vykecal jejímu otci a ten udělal takový uragán, že to milého Vietnamčíka odfouklo až domů. A holka druhý den skočila pod vlak. Já pod vlak tedy skákat nemínil, ale představa, že se mnou otec vyrazí dveře, ta představa byla dost děsivá.
"No a nebylo by lepší, kdyby přišel až v pondělí na večeři a všichni si v klidu promluvíme?"
Koukal jsem na mámu, jako kdybych ji viděl poprve v životě. Opravdu to řekla? Opravdu ho zve na večeři? Kouknul jsem na tátu. Pomalu povoloval křečovitě zatnuté prsty. Máma vydala rozhodnutí, takže on ho odkýve a je zbaven zodpovědnosti za případný rodinný průser.
"Padej posekat zahradu, ať si nikdo nemyslí, že bydlíme v pralese," řekl hlasem, který předstíral, že je přísný. Vyletěl jsem z pokoje a děkoval Bohu i osudu, že už to nejhorší mám za sebou, a hnal jsem se do pokoje a chrlil jsem to do mobilu na Jardu tak, že mi nerozuměl ani slovo a v první chvíli si myslel, že došlo na jím avizovaný problém.

Narozeniny proběhly v klidu. Alespoň já měl ten dojem. Ale pak se zvedl dědeček a pokynem hlavy mne vyzval, abych šel s ním.
"Copak se děje? Ester mi nechce nic říct, tvůj táta drží jako vždy pusu, takže je mi jasné, že se něco děje. Takže mluv!"
Můj děda je super, i když trochu drsný. Žádné: tak jaký máš problém, potřebuješ pomoct, ale rovnou – MLUV!
Do svých takových deseti let jsem ani moc nevnímal, že jsme jiné víry než okolí. Tedy, já nevnímal, že bychom byli víry jakékoliv. Až po revoluci, dá-li se to tak nazvat, se o tom doma začalo víc mluvit. Zajisté, že jsem věděl, že mámini rodiče jsou Židé, ale jako kluk jsem to bral asi tak, že je to, jako když je někdo Moravák nebo Slovák. Dědeček sám o tom mluvil jen výjimečně. Třeba, když se otec na něco ptal. Až když jsem byl větší, tak jsem začal chápat, o co tu jde. Ale i tak mi to bylo fuk. Já lítal po ulici s klukama a lozil na stromy. Otázky víry mi byly cizí. Až mi jednou otec vysvětlil, že děda sám se své víry zřekl. Nejděsivější zážitek jeho života byl, když jako mladý kluk viděl, jak Němci svlékli rabína donaha, omotali tórou a zapálili. A nikdo mu nepomohl. Nikdo nic neřekl. Ke své víře se vrátil až na stará kolena. A snad i proto se mohli naši vzít. A teď tenhle přísný muž stál přede mnou a chtěl vědět, co se děje.
"No, víš…, mám známost a našim se asi moc nezamlouvá," řekl jsem vyhýbavě.
"Asi to není naše děvče, že ne?"
"Ne, děde."
"Studuje?"
"Ne, ale pracuje. Od maturity na tom samém místě."
"Je starší než ty?"
"Ano."
"A jak tě znám, ať vaši řeknou, co chtějí, stejně se jí nevzdáš. To je poprvé, co jsi zamilovaný, a taková láska bývá nej nej, to já znám. Jsem s tebou. Mám s nimi promluvit?"
"Ne, děde, to ne. Zítra se koná audience."
"Tak to jo. Pak mi oznam skóre."
Ani svému vlastnímu dědovi jsem to nedokázal říct. Sakra to jsem tak zbabělý? Nebo tak svázaný konvencemi? Nebo si přece jenom nejsem jistý? Ne, jsem si jistý, jenom tím jediným na světě jsem si jistý. Miluju toho muže, jak jen to je možné.
"Děde…"
"Ano?"
"Děde, já…, já…"
"Uklidni se, jistě bys nechodil s nikým, kdo by za to nestál. Takže v čem je problém? Je dvakrát rozvedená a má tři děti?"
"Děde, já chodím s…"
Oči černé jak onyx se na mne upřely.
"Předpokládám, že problém tkví v tom, že to děvče je chlapec." 
"Ano," řekl jsem šťastný, že už je to venku.
Hleděli jsme si do očí. Možná je to naposledy, kdy vidím svého dědečka… Možná už nikoho z nich neuvidím.
"Kapka lásky je víc než vodopád zlata. Jsem dalek toho soudit lidi a odsuzovat je. Jen si myslím, že je to pro život poněkud nepraktické, ale je to tvůj život."

A bylo tu pondělí… Říct, že jsem byl nervózní, je slabé slovo. Klepal jsem se jako ratlík.
Když jsem šel otevřít Jardovi branku, cítil jsem v zádech pohledy celé rodiny. Bylo mi jasné, že stojí u oken a koukají. No jo no, ale na jejich místě bych koukal taky…
Jako by z mraků vyšlo sluníčko, tak na mne Jardova přítomnost zapůsobila. S ním jsem se nebál. Cítil jsem, že prostě k tomuhle muži patřím a hotovo.
"Dobrý den. Já jsem Jaromír…"
"… kolik vám je let?" zeptala se máma místo odpovědi na pozdrav, a i když to neřekla nahlas, tak já na začátku to "proboha" jasně slyšel.
"Třicet pět."
A nastalo ticho. Nikdo ho nevybídl, aby šel dál, a tak stál. Nikdo nic neříkal, a tak mlčel. Cítil jsem, že se blíží pohroma.
"Nemohli bychom jít aspoň do obýváku?" zeptal jsem se tiše. Zatím to spíš vypadalo, že budeme vykopnuti již z chodby.
"Jistě. Pojďte dál."
Zul si boty a jako vždy si je pečlivě dal vedle sebe a postavil pod botník. Svlékl si sako a pěkně ho pověsil a urovnal na ramínko. Z papíru vybalil květiny a podal je mámě. Velké, temně rudé růže. Segra se vynořila s vázou a kytky do ní dala. V obýváku jsme seděli jako čtyři sfingy a koukali na sebe. Když nikdo nic neříkal, začal Jarda.
"Takže, ptejte se na cokoliv a já vám odpovím."
Ticho.
"Podívejte se, já vás chápu. Přivést si můj sotva dospělý syn domů partnera, který má našlápnuto ke čtyřicítce, taky se zděsím. Zvláště, pokud by se neobtěžoval mne o tom informovat. A hlavou se mi bude honit – Není to pedofil? Není to pro něj jen další mladý kluk, kterého zkazí a posune se dál? Jak už jsou daleko? Nemá AIDS? Můžu to celé ještě nějak zastavit? Kolik měl partnerů? Takže: pedofil nejsem, to vím určitě. AIDS nemám, to vím taky, tady je papír. Nechal jsem si udělat test na snad všechno žloutenkou počínaje a tím, co vás asi zajímá nejvíc, konče. Vše negativní. Partnery jsem měl dva. S tím prvním jsem byl přes půl roku. S tím druhým tři a půl. Roků, ne měsíců."
Ticho.
"Předpokládám, že byli i další…," ozval se konečně otec.
"Jistě. Ale s těmi jsem nežil. I když jsme spolu třeba i chodili."
"Jak dlouho se znáte?" zeptala se máma.
"Od začátku prázdnin."
"To je dva měsíce. A už jste si jistý, že spolu chcete chodit?"
"Ano."
"A vy už jste rodičům o Dušanovi řekl?"
"Ano, byl se mnou u mojí mámy. Můj otec, myslím biologický otec, je Ital a žije v Itálii. Nestýkáme se."
Do dveří vešla Mariana a nesla na tácku šálky s kávou a pro mne čaj. Viděl jsem, že rodičovstvu neušlo, jak Jarek drží šálek. No a co? Jsou snad i důležitější věci, ne?
"A pokud budeme proti?"
"Počkám."
"Na co proboha chcete čekat? Až změníme názor?"
"Ne. Až Dušan dodělá školu a bude moct o svém životě sám rozhodovat. Nemám problém počkat."
Trochu mi to připadalo jako výslech. Už chyběla jen lampa svítící vyslýchanému do očí. Ale nakonec se přece jen rozproudila jakási rozprava. Otec zavolal na ty dva, kteří stejně celou dobu poslouchali za dveřmi, a oni si k nám přisedli. A můj vždy vtipný bratříček pronesl hlášku dne:
"Segra, v rámci rovnováhy bude třeba, abys sbalila Eskymáka."
Jarek se upřímně rozchechtal na celé kolo a rodičovstvo se smálo taky. Ledy byly prolomeny.
Alespoň já v to upřímně doufal.


Večeře proběhla celkem v klidu, ale zábava vázla. Cítil jsem, jak se začínám potit. Ne, že bych čekal, že Jardu přijmou s otevřenou náručí, ale… Na druhé straně jsem si byl vědom, že většina rodičů by to neudělala. Vykopli by ho. Vlastně by ho hlavně nechtěli ani poznat. A syna by nutili k slibům typu: už nikdy, budu normální, nebudu se s ním stýkat, pokusím se s tím něco udělat…
Mariana po večeři sklidila se stolu a odešli s Davidem do kuchyně. Rodiče seděli a neříkali nic. Jarda seděl a usmíval se na ně. Já seděl a potil jsem se.
Uvažoval jsem, nad čím asi tak rodičovstvo přemýšlí. Asi jim v hlavách šrotuje: jsou zatím jen kámoši, nebo…? I když jsem předpokládal, že tak nějak tuší, že na "nebo" již došlo…
"Když jste si obstaral potvrzení o negativním testu, asi jste měl důvod," ozvala se konečně mamka.
No tak ne, asi…
"Myslel jsem si, že budete klidnější. Vím, co se o nás říká. A já nepopírám, že to tak často je. Ale vy zas jistě připustíte, že jsou i výjimky."
"Takže předpokládám, že k souznění došlo?"
Moc hezky řečeno.
"Doufám, že ne hned na prvním rande?" obrátila se na mne.
"Jistě, že ne. Co si myslíš?"
Malý detail, že na ono souznění došlo dřív než na prvním rande, jsem z taktických důvodů zamlčel.
"Tak to v téhle chvíli snad raději ani nechtěj vědět!" odpověděla mi.
Tak co je, sakra? To si fakt každý představí akorát tu jednu jedinou věc? Copak hetero dvojky to občas nedělají taky? Vím, že jo. Vím, že dělají. Myslíte si, že jsem nevědomý? Jsem jako každý jiný. Miluju svého partnera, doufám, že on miluje mne. Chodím do školy, jím, piju, čtu knihy, učím se, bojím se maturity, mám rád svou rodinu, chtěl bych psa, mám oblíbená a neoblíbená jídla, oblíbenou a neoblíbenou hudbu. Dýchám, žiju, spím. Čím se sakra liším od jiných? Tím, že miluju toho muže vedle sebe? Tím jakým způsobem se mu dávám? Ale není rozdíl. Já se mu dávám z lásky, nejsem žádná "podrždíra" z Masarykáče, já to pro něj dělám z lásky. Když se to tak vezme, milujeme se naprosto stejně jako ti "normální". Dokonce o jeden způsob míň.
Proč nevidí, že se líbáme, hladíme a to vše okolo? Proč sakra všichni vidí nebo chtějí vidět jenom to jedno? Nechápete, že já prostě s holkou nemůžu? Nechápete, že miluju jediným způsobem, jehož jsem schopný?
To všechno se mi honilo hlavou, ale neřekl jsem to. Nenapadala mne ta správná slova, nenapadala mne žádná slova…
Velká teplá dlaň se položila na mou chvějící se ruku a Jarda řekl:
"Miluju Dušana, i když chápu, že se vám to možná nelíbí. Asi si říkáte: proti němu osobně nic nemám, ať si dělá, co chce, ale ať to proboha nedělá s mým klukem. Vím, že je asi těžké pro rodiče přijmout něco takového. Přesto vás prosím, nechte si to v klidu projít hlavou. Tohle není nemoc, která se vyléčí dvojitou dávkou penicilinu. My nejsme nemocní. Jen, možná, trochu jiní. Ale protože jsme jiní, tíhneme k sobě. Jinak to nejde. Pokud si to nepřejete, za sebe vám můžu slíbit, že mne už nikdy nemusíte vidět. Ale moc prosím, nenuťte Dušana k nějakým slibům a rozhodnutím. Možná vám slíbí něco, co potom stejně nebude schopný dodržet. Nebo možná ano, ale za tu cenu, že bude celý život nešťastný. A to já nechci. Možná se vám teď ježí vlasy a nevím co, ale já ho miluju, miluju ho se vším, co k tomu patří. Budu ho chránit, budu s ním a vedle něho. Dřív nebo později potká někoho hodně hnusného, tomu se našinec nevyhne. A potom bude potřebovat někoho, kdo ho beze zbytku pochopí a podrží. A to může jen někdo, kdo ví, kdo si tím sám prošel."
"A vy jste někoho takového potkal?"
"Myslíte hnusného? Nebo někoho, kdo mne podržel?"
"Obojí."
"Toho prvního ano. Bohužel v době, kdy mne podržet neměl kdo. Ale zase mne podržela moje máma. Ale ani vlastní matce někdy člověk nemůže říct úplně všechno."
"Ale přece jen…, jste o dvacet let starší. Tedy skoro. Není to trochu…"
"Nevím. To se ukáže časem. Možná, že za čas zjistí, že by raději chtěl mladého kluka. S tím musím počítat."
Tady se ukázal ten rozdíl. Takhle by kluk v mém věku nikdy nemluvil. Ne těmito slovy. Tady se víc než kde jinde ukázalo, že můj partner je dospělý muž. A já věděl, že pokud neudělám kravinu, bude stát vedle mne. Zespoda jsem propletl své prsty s jeho. Doslova jsem cítil, jak se do mne vlévá jeho klid a pohoda.
"Nemusíš počítat s ničím takovým. Miluju tě. Nikdy tě neopustím."
Jo jo jo jo, řekl jsem to! Nahlas, před rodičovstvem.
"Jestli neodmaturuješ, zmlátím vás oba," řekla matka a já věděl, že se u nás zase bude dát dýchat a vše se pomalu vrátí do poklidných kolejí. Už nikdy to nebude, jako to bylo, ale nastává krásné období. Končí mé dětství a začíná mládí a dospělost.

"Do kdy musím být doma?" položil jsem v pátek zásadní otázku. Na jednu stranu jsem byl "dospělý", na druhou stranu na rodičích zcela závislý.
"To záleží na tobě, ale je taky třeba doma něco pomoct tátovi a učit se míníš kdy?"
"Vrátím se v sobotu večer, jo?"
Se zatajeným dechem jsem čekal na odpověď. Matka mlčky přikývla. Neřekla nic. Asi to pro ni muselo být těžké, když si představila co a jak. A taky to byla moje první "oficiální" návštěva. Proto jsem odmítl, aby pro mne Jarda přijel před barák autem. Jednak aby sousedi nezačali tušit, jednak aby nečekal zbytečně, kdyby si to máma rozmyslela.
Vstoupil jsem do výtahu a vyjel do posledního patra a pak ještě jedno po svých. Do baráku k Jardovi mne pustila nějaká holčička se psem, takže jsem nezvonil a těšil jsem se, jak Jardu překvapím. Ale překvapený jsem byl já. Dveře do bytu byly otevřené a on už čekal. Beze slova jsem se mu pověsil okolo krku a přitiskl se k němu. V jeho medvědím sevření mi zapraskalo v zádech. Pokusil jsem se mu to oplatit, ale byl jsem v té době sotva dospělý a síly jsem taky moc neměl. A tak jsem na něm jen tak visel a užíval si ho. Blízkost jeho těla, vůni jeho kůže, fascinaci těma nádherně modrýma očima, která mne nepřešla ani teď po letech.
"Nemáš hlad?" 
Ptal se a zároveň mi rozpínal knoflíčky na triku.
"Nemáš žízeň?"
A povoloval mi řemen u riflí.
"Nedal by sis aspoň něco malého?"
Přetáhl mi triko přes hlavu.
"Něco většího by nebylo? Tak okolo patnácti cenťáků?" byl jsem "vtipný".
"No, že jsi to ty, tak já si ten nadbývající kousek ušmiknu. Ale jenom proto, že jsi to ty."
Mluvili jsme jakoby o jídle, ale mysleli jsme i na mnohé jiné. Vlastně hlavně na mnohé jiné…
Na ten den vzpomínám obzvlášť rád. Tu noc mi dal Jarda krásný narozeninový dárek. Protože tu noc jsem se konečně stal mužem…
"Nechtěl by sis zahrát na tatínka a na maminku?" ptal se mne a jeho tvář jsem měl jen pár centimetrů od své. Ty uhrančivé oči se leskly a já cítil, jak rudnu a dech můj se zrychluje… Sklonil se a políbil mne. Pomalu, jemně, jen na rty. Cítil jsem, jak mi jede jazykem po bradě, po krku, přes hrudní kost a níž po břiše. Jazyk mi špičkou vjel do pupku a já se prohnul jak luk. Chápal jsem to jako jakousi alternativu orálního sexu. Nebyl bych ani proti klasice, ale bylo mi jasné, že někdo prostě všechno nemusí, či prostě nemůže. Ale i tohle bylo svým způsobem vzrušující. Pro mne aspoň ano. Ucítil jsem ruku, lehce si pohrávající s mým nádobíčkem. Ta malá věc mezi mýma nohama rychle rostla do "závratné" velikosti a já si náhle povšiml, jak Jardova ruka po mé ozdobě jaksi zvlášť lehce klouže. Začichal jsem. Lubrikant. Na co? 
"Tak co taťko? Nepomiluješ mamku?"
Bílé zuby se mu leskly v úsměvu, levá ruka mne podebrala pod rameny a nakulil mne na sebe, jako bych nic nevážil…
Moje smysly vypadly jako pojistky a zbyl mi jen hmat. Neviděl jsem, neslyšel, necítil, ztratil jsem pojem o chuti i čemkoliv jiném. Jediné co jsem vnímal, bylo vnitřní teplo Jardova těla, jeho sevření okolo mého… a přívalová vlna naprosté nirvány a slasti, která mne pohltila… Nevím, jestli to trvalo deset vteřin, nebo deset minut. Jasně, že za A je správně… Ale vím, že to bylo mé první opravdové milování a bylo to úžasné. Když jsem zase přišel k sobě a prokrvily se mi i jiné části těla, ležel jsem v jeho pažích a sál mu bradavku jako mimino. Cítil jsem jeho ruku ve vlasech, tak jak mi je rád prsty pročesával.
"Trochu moc rychle, ale když budeš pilně pilovat…," tmavě modré oči se smály, i když on se tvářil vážně.
Tak o tom nepochybuj, budu pilný jako pilník, pomyslel jsem si v duchu.
A opravdu jsem cvičil, co síly stačily. Když jsem to dělal tolikrát, kolik mi bylo let, přestal jsem počítat.
Ale teď jsem ležel, tichý a plný podivného chvění. Bylo to tak jiné než se dávat. Tedy, ne že bych se mu dával nerad, to zas ne… Nedokázal jsem popsat, jak jsem se cítil. Asi zamilovaně, uspokojeně, šťastně. To všechno dohromady.
Možná se teď zasmějete mé tehdejší dětské naivitě, ale pro mne jsou to krásné vzpomínky. Dospělý jsem byl jenom na papíře, jinak napůl puberťák. Nevím, jestli bych to tak prožíval, i kdybych chodil s klukem mého věku. Už mi kdosi říkal, že jsem o moc přišel. Já ten pocit nemám.


Musel jsem se naučit dělit čas mezi školu a Jardu. V pátek jsem hned po škole chodil k němu a domů se vracel v sobotu večer. Přes týden jsem si kradl chvilky na milování, na popovídání, na objetí, na to abych se mu svěřil s první nadávkou: ty blbá buzno… To oslovení mnou projelo jako nůž. Nikomu jsem to neřekl, nikdo to nevěděl. A přesto mi tak řekl spolužák. Je to jen nadávka? Nebo to nějak poznal? Nebyl jsem jediný ve třídě, kdo neměl holku, a nikomu jinému takhle nikdy neřekl. Poslal jsem ho kamsi a hodlal to hodit za hlavu. A pak jsem v tramvaji zaslechl:
"Věř mi, to je jasná čtverka. Jasně, že se tím nechlubí, nechce, aby se to vědělo, ale myslím, že je."
"Zas to má svý výhody, že jo. Uroní slzu, nebo přeblafne Pštrosa a má to v kapse. Zatímco my chudáci, abysme se šrotili."
Pštros jsme říkali našemu profesorovi matematiky. Měl podivně dlouhý krk, malou hlavu, dlouhý nos a na něm lenonky. Takže bylo jasné, že předmětem hovoru jsem asi já. Neotočil jsem se, tvářil jsem se, že tam ani nejsem.
Kašlu na vás, blbečci. Tenhle rok to vydržím a pak už se nikdy neuvidíme.
Do týdne bych na to byl zapomněl, nebýt hádky o to, kdo kde bude sedět v učebně chemie.
Sedl jsem si vedle Luong, naší vietnamské spolužačky, s jasným úmyslem opsat, co se dá.
"Hele ho, buznu, kam se cpeš? Pusť sem pána a vyfič."
Nevěděl jsem honem, co mám říct. Zato Luong se nedala.
"Vždycky si raději sednu k němu než k debilovi, který se neumí chovat. A občas se vykoupej, potíš se, jak americký zajatec."
To byla pravda. On se asi myl jako každý jiný, ale zřejmě se prostě víc potil. A byl si toho vědom a žralo ho to. Rozehnal se proti ní, spíš ovšem symbolicky. Já do něj vrazil a už jsme se prali. Do třídy vešel profesor, takže dřív, než jsem dostal pořádnou nakládačku, stál jsem pěkně v pozoru v ředitelně.
"Být to dřív, pánové, tak bych vás přehnul o koleno a dal vám, co by se do vás vešlo. Takto, bohužel, vám mohu napsat jen poznámku, z níž si budete dělat asi jako z loňského deště. Doufám, že aspoň ta slečna ocení toho, kdo byl jejím rytířem."
Mrkli jsme se spolužákem na sebe. A nechali to bez komentu.

Maturitu z matematiky jsem nedal.
Rodičovstvo ovšem muselo spravedlivě uznat, že to není Jardova vina, ale moje blbost.
"Jak může bejt Žid takový dřevo na matiku?" divil se Jarda, když jsem tentýž příklad počítal již potřetí a potřetí blbě.
"Jak může být Žid takovej debil na matiku?" divil se neméně David, když jsem tentýž příklad počítal již po šesté a opět špatně.
"Seš ty vůbec náš? Víš jistě, že tě máma nenašla někde u řeky?"
"No ale najít k jednomu a tomu samýmu příkladu šest špatných postupů, to chce taky jisté nadání," smál se otec.
"A ďábel se zmocnil abecedy a vložil ji do matiky," perlil David.
"Poslechl, Einstein, nemohl by tu opravnou udělat za mne?" obrátil jsem se na brášku.
"Víš, v čem je tvůj největší problém? Že ty tu matiku chápeš nějak takhle: Kolik palačinek jsou dvě jablka plus jeden domeček? Tři. A proč? Protože ufoni neradi jezdí ve fiatu."
Když jsem to řekl před Jardou, smál se tak, že spadl z postele. A mne, chudinku malinkou, nepolitoval nikdo. No řekněte, není to flustrující, že mladší brácha mne doučuje k maturitě?
Nakonec do mne našlapal s Jardovou pomocí nějaké vědomosti. A já vyrazil k opravné.
"Stačí, když to dáš," řekla máma.
"Když to nedáš, nic se neděje, už se staly horší věci," řekl táta.
"Když to dáš, můžeš se ke mně nastěhovat," řekl Jarda.
"Jsem myslel, že tě navnadí něčím lepším. Třeba ti slíbí velkej kouř nebo tak něco…," zahlásil David. Hodil jsem po tom malým hajzlíkovi knížku a netrefil…
Nechtějte vědět hodnocení, bylo pod psa, ale udělal jsem. A zařekl jsem se, že do smrti se na žádné číslo už ani nepodívám.

"Poslechni, když se teď odstěhuješ, můžu si vzít tvůj pokoj?" zeptal se bráška.
"Prosím?!" zeptala se matka.
Celý zrudlý jsem koktal, že Jarda mi řekl, že když odmaturuju, můžu se k němu nastěhovat. Ale zatím jistě není žádný spěch…
"To si piš, že není."
"Chceš slyšet vtip?" zeptal se David.
"NE."
"Tak poslouchej:
Vrátí se mladý Žid po deseti letech z USA a jde navštívit svou starou babičku.
"Jestlipak jíš košer?"
"Ale babi, pracuju ve fabrice, jím, co mají v nabídce pro zaměstnance."
"A šábeš dodržuješ?"
"Ale babi, myslíš, že když potřebuješ vydělat peníze, můžeš se ohlížet na něco takového? Když mi řeknou, že mám přijít do práce, jdu."
"A máš aspoň židovské děvče?"
"Ale babi, srdce si nedá poručit. Chodím s Indiánkou."
Stará Židovka jen bezmocně rozhodí rukama a potom řekne:
"Izáku a zůstal jsi aspoň obřezaný???""

Matka taky rozhodila rukama a pak se zeptala, z kterého z nás se má zbláznit dřív. Bylo z toho trochu dusno, ale asi jí přišlo lepší, že když už to "tak" musí být, budeme u Jardy než doma u nás. Na druhou stranu, ať už se s tím smířila jakkoliv, asi by jí nebylo příjemné, že se zrovna nad její hlavou odehrává bůhví co. Můj pokoj byl shodou okolností nad ložnicí.
A tak jednoho dne jsem už nešel k Jardovi, ale domů.
Vím, že jsem měl asi víc štěstí než rozumu. Na rodiče, na partnera. A proto jsou mé vzpomínky jen na to dobré.
Snad jste to četli se stejným úsměvem, s jakým já to psal…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)

Autoři povídky

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #7 Velmi pěknéArgent 2016-01-13 16:32
Přečetl jsem si oba díly a hned jsem se rozhodl zaregistrovat, abych podpořil autora v jeho psaní. Moc dobře se to čte, je tu vzrušení, je tu vtip (až sranda - od srdce jsem se zasmál při hodnocení jeho pojetí matematiky). Těším se na další díl. :-)
Citovat
0 #6 Odp.: Vzpomínky 2sestak 2016-01-13 13:29
Dobře čitelné a pobaví :)
Citovat
0 #5 Odp.: Vzpomínky 2Liem 2016-01-13 10:03
Už jsem tvou povídku četl celou, ale rád si ji přečtu zase.
Citovat
0 #4 ano pokracovanie....ester 2016-01-12 15:17
Cituji Dušan Bartoň:
Pokud byste měli zájem o poslední díl, tak bude potřeba ještě tří komentů.
Možná to vypadá hloupě, ale třeba by si to někdo rád přečetl.

Neviem, ci sa moj koment zarata, ale urcite, chcem dalsi diel☺
Citovat
0 #3 Odp.: Vzpomínky 2Dušan Bartoň 2016-01-12 13:31
Pokud byste měli zájem o poslední díl, tak bude potřeba ještě tří komentů.
Možná to vypadá hloupě, ale třeba by si to někdo rád přečetl.
Citovat
0 #2 Vzpomínky 2Giorgio 2016-01-11 03:52
K dobrému čtení, se každý rád vrací,děkuji Vám.
Citovat
0 #1 krasneester 2016-01-10 17:28
Uzila som si oba diely. Dobre sa to citalo, bolo to vtipne, proste precitane jednym dychom ;-) . Ak je to pravda, tak vam prajem nech vam laska nadalej vydrzi a ste spolu stastni :-)
Citovat