• Dušan Bartoň
Stylromantika
Datum publikace15. 1. 2016
Počet zobrazení2543×
Hodnocení4.85
Počet komentářů10

JEN TAKOVÉ MALIČKOSTI

Byl to zvláštní pocit, neopakovatelný. Měl jsem cosi jako svou vlastní domácnost, měl jsem vedle sebe muže, kterého jsem miloval.
A taky bylo asi doopravdy jiné žít s vyzrálým člověkem, nebo s mladým klukem. Jarda nepil a nekouřil, takže já nezačal taky. Netahal se po hospodách, nechodil na mejdany. Tím pádem ani já. Zval si domů přátele, nebo jsme chodili k nim. Byli to lidé zhruba v jeho věku. Logicky byli myšlenkově někde jinde než já. Na druhé straně jsem je rád poslouchal, když si povídali. Nebylo to o pitomostech, imponovali mi.
Ale většinou jsme byli doma spolu. To se mi líbilo nejvíc. Učili jsem se jeden od druhého. Já po sobě začal uklízet a Jarda se začal dívat na Star Trek… :-)
První z rodiny, kdo nás navštívil, byl můj chorobně zvědavý bratříček. Pak sestra Mariana se svým klukem. Byla to celkem legrace sledovat ho. Byl slušný, ale viditelně rozpačitý. Zjevně se ještě s nikým jako my nesetkal. A ten praštěný David hned střelil do černého:
"Doma ještě nevydejchali, že máš židovskou holku, a teď ještě čtyřprocentní švagr. Možná bys měl s tímhle sladkým tajemstvím počkat, dokud nebudete mít lejstro z radnice v šupleti."
"Taky se obávám. Můj otec je poněkud…, no nevím, jak to říct…"
"Nejlépe na rovinu. Je to rasista jak prase."
Budoucí nastávající švagr jen sklopil hlavu. Věděl jsem, že ho otec nutí, aby se s Marianou rozešel. Kupodivu to zatím ustál.
Čekal jsem, jestli přijdou naši. Bylo mi řečeno, že k nim můžeme kdykoliv přijít, pochopitelně oba. Ale oni se k nám asi zatím nechystali. Možná by se jim při pohledu na pečlivě naklizený byt, na víc než vzorně srovnané věci neodbytně vynořila myšlenka na to, jak tu žije jejich syn. Proto jsem byl vděčný za tu možnost, že k nim jsem mohl kdykoliv. Jsme mohli, oba. Jeden Jardův známý žije s tímtéž partnerem už pětadvacet let a jeho rodiče ho nikdy neviděli.

Dokud jsem chodil do školy, musel jsem myslet i na učení a to velmi intenzivně. Pokud se objevily víc než dvě trojky, žádný víkend s Jardou. Máma nastavila jasná pravidla a já je dodržoval. Tak moc jsem chtěl být se svým mužem, že jsem se dokonce i zlepšil ve škole.
Když jsem se k němu nastěhoval, vzal si Jarda dva týdny dovolené, vybral náhradko a náhle jsme měli skoro tři týdny jen a jen pro sebe. Nikam jsme nejeli, byli jsme doma, jenom spolu. V klidu, bez nutnosti myslet pořád na to, že v určitý čas musím sebrat kabelu a jít domů. Připadal jsem si, jako bychom měli líbánky.
Z nás dvou jsem já byl ten zamilovanější. Občas se mi stalo, že jsem se přistihl, že jen tak sedím a zírám na něj. A on se díval na mne a smál se mi. Smál se té pubertální zamilovanosti, ale chápal ji. Bral mne pak do náručí a já byl s ním tak šťastný, že mi občas hrkly do očí slzy. Díky tomu jsem zřejmě lehce zvládl to, co jeho minulému partnerovi šlo tak na nervy. Uklidil jsem a on to po mně udělal znovu. Umyl jsem nádobí a dal je do skříňky. A Jarda šel a hrnce srovnal podle velikosti, hrníčky natočil tak, aby ouška byla vždy na pravou stranu. Srovnal jsem vyžehlené prádlo a on to stejně porovnal ještě jednou.
Pak se zarazil a jaksi omluvně se usmál.
"Promiň, já vím, že jsem hrozný…"
Nechápal jsem to, ale toleroval. Zřejmě to ale bylo nakažlivé, už to dělám taky…
V lásce ovšem byl za chlapa on. A já… jen jsem ležel a bez dechu sledoval, co to dělá s mým tělem. A když pak ze mne vystoupil, měl jsem doopravdy pocit jakési prázdnoty. Tiskl jsem se k němu, vděčný za to, že jeho velká teplá ruka znovu bloudí po mém těle, vděčný za to, že se mne dotýkají jeho rty, vděčný za to, že mne ještě chce. Vůbec mě v mé tehdejší naivitě nenapadlo, že tohle je možná právě to, co mu dospělejší partner dost dobře dát nemohl. Ne, že by byl na dorostence, ale potřeboval submisivního partnera a kdo se mu k tomu hodil víc než bezhlavě zamilovaný zajda? Rád se mazlil a takové ty věci a já to ochotně přijímal.

O jeho bývalých partnerech jsme se moc nebavili. Ale jistě se tomu nadalo vyhnout. Teď už spíš s humorem vzpomínal, jak jeho bývalý přítel nesnášel jeho pedantismus. Nebo, že ho děsně iritovalo, že když jde na malou, tak si k tomu sedne. No a? Když jsem se podivil, bylo mi vysvětleno, že ve stoje se špatně čte… A bylo to… Ale jednoho dne došlo k nevyhnutelnému. Potkali jsme se v supermarketu. Tehdy jich ještě zase tolik nebylo, takže se to v podstatě dalo čekat. Ani Praha není tak velká, aby tam na sebe lidé nemohli narazit. Jaksi rozpačitě jsem podal ruku vysportovanému fešákovi a ještě rozpačitěji vyslechl:
"No nekecej, tenhle fakt patří k tobě? Jsi byl na číhané před družinou?"
"Ne, ulovil jsem ho ale na zmrzlinu, to máš pravdu." Ten druhý se na Jardu chvíli díval, pak na mne a najednou se zeptal:
"Ještě si žehlí ponožky?"
Málem jsem přikývnul, ale v poslední chvíli jsem se zarazil. Co je mu po tom? Začal mi být protivný. Ze zverimexu se vynořil drobný blonďák a zamířil k nám. Když stál u nás, ucítil jsem z něj jemnou vůni sena a stájí. Věděl jsem, že je to žokej, protože Jarda o tom kdysi mluvil. Upřímně, byl mi sympatičtější než Jardův bývalý přítel Pavel. Tak nějak se k nám pozvali. Nebo spíš Pavel. Nebylo mi to po chuti, ale nechtěl jsem nic říkat.
"Děje se něco?" zeptal se Jarda cestou domů.
Miluju tyhle otázky. Jistě, že ne. Ale uznejte sami, copak jsem mohl říct: jo, žárlím na kluka, se kterým ses rozešel už dávno předtím, než jsme se potkali? Přijde a odejde, má jiného, nic, co by stálo za žárlení. Nemám důvod žárlit. A žárlil jsem stejně. Neušel mi totiž obdivný pohled, kterým si Jardu prohlíželi. Jak Pavel, tak i jeho partner. Líbil se holkám, to mi dělalo radost, protože jsem si byl jistý, že odtud nebezpečí nehrozí. Ale kluci? Tedy, dodnes mne těšilo, že se líbí, ale právě mne to přešlo. Naskočila mi totiž větička, kterou řekl, když mluvil o jejich prvním rozchodu: zkusili jsme to dát zase dohromady, stejně jsme spolu celou tu dobu spali.
Když jsme přišli domů, vzal mne Jarda za ruku a jako malého kluka odvedl do pokoje.
"Takže?"
Jen jsem zavrtěl hlavou. Měl jsem pocit, že mám v krku cosi, co mne dusí.
"Myslíš, ty volečku, že teď, když jsem konečně našel to, co jsem celý život hledal, tak se toho vzdám? Už nikdy nikdo mne nebude milovat tak jako ty, myslíš, že to necítím? Už jsem je pozval, nebudu to rušit a vymlouvat se na nějaké nesmysly. Ale víckrát je zvát nebudeme a je to."
"Asi ti připadám jako idiot…"
"Proč? Myslíš, že já si tím neprošel? Pojď sem, všechno je dobrý, neboj."
Držel mne a hladil mi vlasy. Chtěl jsem tomu věřit, strašně moc jsem chtěl. Protože to řekl on. Ale někde na dně mojí duše vystrčil hlavu Ašmodaj (takový potměšilý parchantík, který rád rozbíjí manželství) a šklebil se.
S odstupem doby se tomu usměju, ale tehdy mi do smíchu nebylo. Uvědomil jsem si, že muž, kterého miluju, je taky jenom člověk. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby se se mnou rozešel. A tu noc jsem poprvé, za celou tu dobu, co jsme byli spolu, brečel. Potichu, do polštáře. Bezhlesně, jen mi tekly slzy. Bál jsem se, že se Jarda vzbudí a myslel by si, že mi už totálně hráblo. Jenomže, když člověku tečou slzy, tak i z nosu. Spal jsem nahý, tak jsem neměl ani rukáv… A do polštáře jsem si nos utřít nemohl, to bych ten rozchod měl asi na sto procent. Chtěl jsem vstát a podat si kapesník. A v ten moment Jarda rozsvítil…
"Fakt jsem myslel, že mezi námi je jasno," řekl tiše.
Podal mi kapesník a já v jeho tváři zahlédl cosi jako zklamání. Zatnul jsem zuby. Styděl jsem se před ním brečet. A najednou se na mne usmál. Jako by z mraků vykouklo sluníčko.
"Jseš absolutně pitomý, ale protože jsi skvělý v posteli, jsem ochoten si tě ponechat v harému."
Ještě, že druhý den byla sobota, protože jinak bych asi zaspal do práce…
Ráno jsme o tom prostě nemluvili. I to bylo fajn, že už neměl potřebu jednou probrané znovu rozpitvávat.
A pak se dostavila návštěva. Místo flašky přinesli chlebíčky a zákusky. Nakonec jsem zjistil, že jsou to docela fajn kluci. Zvlášť Jirka, ten žokej. Dokonce mi nabídl, že kdybych se chtěl podívat na koně, mám se ozvat. Jarda na mne mrkl, jako by se ptal: tak co, teď jsem se smutněním na řadě já?
Najednou se Pavel zeptal, kolik mi je. Když jsem to řekl, obrátil se na Jardu a zeptal se:
"Můžeš mi říct, proč to děláš?"
"Co jako?"
"Mohl by to být tvůj syn. Až ti za nějakých pět let uteče, utrápíš se. Vždycky jsem říkal, že jsi hodný, ale se sklony k sebe destrukci."
"Třeba jsem našel někoho ještě hodnějšího."
"Moc, moc bych ti to přál, hochu. Jenomže jak já znám našince, tak ošukat, užít a šup na dalšího. Kolika to vyšlo? A kolika se sere život mezi prsty?"
"A co ty? Ty nejsi spokojený?"
"Já? Já v poho. Ale Jirka ne. Mohl by jet pracovat do Rakouska. Jenže já tam nechci. Nejsem laciná buzna, abych se nechal živit od partnera. Tak zůstal tady. A teď má novou nabídku. Jezdit a trénovat tam koně. Kolikrát za život se mi to naskytne? Už asi nikdy. V pondělí musí dát konečné slovo. Takže buď zůstane tady a do konce života bude litovat, nebo pojede sám a vztahy na dálku moc nefungují, to víme všichni. A je v prdeli."
"Ale nejsem."
"Ale jsi, zlato, ale jsi."
"Copak by se tam pro tebe nějaká práce nenašla?"
"Ale jo, vozit hnůj a tak. Nemám zájem. Na to jsem nemusel dělat dvě vysoké."
Vzpomněl jsem si na slova svého dědečka: tyto vztahy se mi zdají pro běžný život dost nepraktické…
Seděli jsme a koukali na sebe. 
"A už máte nějaké řešení? Myslím rozumné řešení?" zeptal se Jarda.
"No jasně. Já ho strčím na Ruzyni do letadla a budu se tu snažit chovat mravně. A Vídeň není tak daleko, abysme se nemohli navštěvovat, ne?"
"Vůbec mu nevěřte. Šoupne mne do letadla, a než vylezu ve Vídni, bude sedět v Babylonii."
"Tak sedět tam snad můžu, ne?"
"Sedět jo."
Abych trochu odlehčil atmosféru, tak jsem si "postěžoval":
"No vidíš, mne jsi nikdy do takového zajímavého podniku nevzal."
Než Jarda otevřel pusu, Pavel se ozval:
"No, pokud toužíš po tom, aby tě osahávali cizí chlapi, nemohl ses jít v klidu ani vyčurat, na každém druhém metru ti někdo nabízel sex, pokud možno na ostro, stačí říct a já tě někam vezmu."
"A já tě v tom případě přerazím a Jirka má po starostech," ušklíbl se Jarda.
Pravda byla taková, že jsem tedy trochu na nějaký ten "bar U Prince, kde vždy potkáš našince" docela zvědavý byl. Ale Jarda kategoricky odmítl a sám jsem se neodvážil. Ale myslím, že jsem zas o tolik nepřišel.
Jirka nakonec neletěl. 

Každý den po práci jsem čekával před budovou, než pro mne Jarda přijede. Cestou jsme se stavili pro něco k jídlu a povídali jsme si, co v které práci je nového. Do řízení jsem nekecal, protože řídit jsem neuměl a dodnes neumím. A tak jsem si všiml Alfičky, stojící kousek od našeho domu.
"Hele, takové auto má i můj děda."
"Třeba je to on. Myslím, že takových aut už moc není?"
"Abych se nezasmál."
A hádejte, kdo seděl na lavičce před domem? Dědeček. A důsledně se na to vymódil. Vypadal jak věčný Žid… Dokonce i Jarda byl v rozpacích, a to už je co říct. Přesto to s přehledem ustál a řekl:
"Jsem moc rád, že jste se rozhodl nás navštívit. Prosím," a otevřel mu dveře do paneláku.
A děd vešel se samozřejmostí staršího rodu. Nikdy tu nebyl, a tak se zvědavě rozhlížel. Provedl jsem ho bytem, což vzhledem k tomu, že je třípokojový, netrvalo zase tak dlouho. Došli jsme i k ložnici. Dveře byly otevřené, takže… Na zdi visely obrazy, které by se asi daly opsat pojmem "sbírka řeckých mladíků"… Velmi inspirativní obrazy… Dědovi se jaksi zacukaly koutky, ale zdržel se komentáře. Když jsme přišli do pokoje, stálo na stole cosi jako odpolední svačinka a káva. S mlékem, jak jinak. Člověk obvykle dá jinému to, co má rád on sám. Jenomže pokud děd jedl nějaké maso, tak nemohl mléko, ani tu trochu v kávě. Střet kultur, nebo zbytečné vymyšlenosti? To si nedovolím soudit. Nenápadně jsem před dědečka šoupnul svůj čaj.
"Jsem moc rád, že jste k nám přišel. Moc si toho vážím," mluvil Jarda jak kniha.
"Mladý muži, jsem dalek soudit lidi podle jejich způsobů života nebo víry. A vím, proč to říkám. Já se zřekl víry svých otců, ale nikoliv moudrosti svých předků."
"Ano. Ale dnes je jiná doba. Civilizovanější, aspoň doufám."
"Civilizace? Co to je? Jen pozlátko, které se rozpustí po třech dnech bez chleba a bez vody," řekl jaksi trpce děd.
Naštěstí téměř vzápětí zazvonil zvonek a přihasil se David, napjatý jak struna, jak dopadla návštěva. Ukázalo se, že dědu do toho předpotopního kaftanu navlekl on, aby věděl, "co to s Jaroušem udělá".
Vůbec měl úžasné nápady. Jednou u nás zazvonil, že mu jaksi není dobře a jestli by mohl k nám na onu místnost. Přitáhl s sebou holku, nechal ji trochu rozpačitou s námi a vplul do místnůstky, kterou Jarda s nadsázkou označuje jako malá knihovna. Když to udělal potřetí, ale pokaždé s jinou holkou, došlo nám, že sem ty kočky vodí, aby nás předváděl jak opičky v zoo. Hele, můj přiteplený brácha a jeho nabíječ… Jako bych ho slyšel.
"Máme vám vyřídit od mámy, že vás zve v neděli na své narozeniny. Kdo vyžaduje speciální stravu, musí si ji přinést v kastrůlku."
A se slovy, že jde zachránit čest naší rodiny, tím, že má rande se SLEČNOU, se vzdálil.
Podíval jsem se na dědu. Seděl spokojeně a uvolněně a usmíval se. Na nás na oba. Usmál jsem se taky.

 

Hodně jsem přemýšlel, jestli se tahle vzpomínka hodí. Jednak to není moje vzpomínka, jednak netuším, jestli je pravdivá. Její případné přečtení nechám na Vás.

Vymanil jsem se z objetí silné paže a tiše vyklouzl z chaty, kterou jsme si pronajali na pozdní dovolenou. Nechtělo se mi z teplé náruče, ani z postele. Ale chtěl jsem přinést pečivo k snídani. I na dovolené se musí jíst. Sluníčko hřálo na to, že byl začátek září. Vdechl jsem čistý horský vzduch a šel k rybníku.
"Ahoj turisto, můžu tě sežrat?"
Otočil jsem se a za mnou stálo něco podivuhodného. Nejspíš kříženec novofundlanďana s něčím obrovským. To novofundlaní celkem převládalo. Rozhlédl jsem se okolo. Sice vypadal, že by mne v případě potřeby sežrat dokázal, ale to mluvení musel obstarat někdo jiný.
Z hustého křoví vystoupil hubený kluk a zakřenil se na mne.
"Ahoj."
"Zdravím. To je tvůj pes? Můžu si ho pohladit?"
"Jasně."
Pes se ochotně nechal drbat na hlavě a to sežrání zjevně odložil na později.
"Kde máš kámoše?"
Z jeho mrknutí bylo jasné, že ví. A nezdálo se, že by ho to pohoršovalo.
"Spí. Chtěl jsem jít do krámu pro něco k snídani."
"Je fajn?"
Trochu mne ta otázka překvapila. Na druhou stranu, už jsem si zvykl na to, že se lidé o vztahy jako ten náš velmi zajímají. Snad se jen neptali tak na rovinu. Na druhou stranu, bylo mi to milejší než nějaké skryté narážky.
"Je super."
Usmál se, ale tak nějak divně, smutně.
"Tak to máš štěstí."
Nic víc, nic míň. Ale bylo jasné, že on to štěstí neměl.
Ještě chvilku jsme si povídali. Jen tak. Ptal se na Prahu. Říkal, že by se tam rád podíval. Je z Brna, v Praze nikdy nebyl. Ani nevím, jak dlouho jsme u té vody stáli, když se ozvalo volání.
"Jo, jsem tady, pořád se neboj."
Přišel k nám asi čtyřicetiletý muž a já se nemohl zbavit dojmu, že si oddechl. A můj nový známý mi to hned potvrdil:
"Pořád mne hlídá, chůva hotová. Čeká pořád, že si…"
"Petře…, to nikoho nezajímá."
"Jo, jistě, promiň," omluvně se usmál. Muž ho vzal ochranitelsky okolo ramenou. Nezaměnitelné, důvěrné gesto. Z mužovy strany. Kluk stál jaksi rozpačitě. Co se to děje? Nesdílí mužovy city, nebo se stydí? Jaksi jsem nevěděl, jak mám reagovat. Tvářit se, že jsem si ničeho nevšiml? Nebo se rozloučit a jít do toho obchodu?
No, obchodu… V kempu byl takový větší krámek s novinami a základní potraviny tam měli taky. Ovšem člověk musel přijít hned po ránu a nesmělo mu vadit, že na některých věcech mají přirážku jak v Interkontinetalu.
A právě v momentě, kdy jsem pozvedl tašku, jako že tedy už fakt musím, opřel si Petr čelo o mužovo rameno. Ale nepůsobilo to důvěrně. No, možná trochu. Spíš unaveně a bezmocně.
Okamžitě se mi zase vrátil ten divný pocit, že tu něco není v pořádku. Teď zase nijak nereagoval muž. Ani se nepohnul. Jako by se bál, že od něj Petr odskočí.
"Víte co, vy dva? Já pohlídám psa a vy přineste cokoliv, co se dá posnídat," usmál se na nás a vzal psa za obojek. Cestou se Petr normálně bavil, vyprávěl mi, co jejich pes vyvedl, jak mávnutím ocasu shodil broušenou vázu, stáhnul ubrus se stolu, aby mohl sežrat, co spadlo na zem. Ale než jsme došli na druhý konec kempu, tak se asi pětkrát zastavil a potřeboval si odpočinout.
"Není ti dobře?" zeptal jsem se opatrně. Pokud je nemocný, proč ho kámoš posílá a nejde sám?
"Ne ne, už je to dobrý. Měl jsem zápal plic. Ale už je to fakt dobrý."
Zápal plic? V tom neúnosném vedru, které letos panovalo? A dobré to tedy fakt nebylo. Nejsem doktor, ale ani slepý.
"Jak dlouho se znáte? Myslím, s tvým kámošem?" vytrhl mne Petr se zamyšlení.
"Teď, na začátku prázdnin to bylo patnáct let. Tedy, čtrnáct, ale patnáct zní líp. Až to bude šestnáct, budu říkat, že skoro dvacet."
"Fakt? Já myslel, že tak měsíc, nanejvýš."
"Jak jsi na to přišel? Vždyť nás vůbec neznáš."
"No, jsme tu o den dýl než vy. A viděl jsem vás v pizzerii a u rybníka. Vypadal jsi jak čerstvě zamilovaný. Vyloženě je to na tobě vidět."
Vzpomněl jsem si na bráchu Davida. Kdysi mne poučil, že normálního člověka přejde taková ta první velká zamilovanost zhruba za půl roku. Můj problém je prý to, že mne nepřešla ani po deseti letech. No, zdá se, že ani po skoro patnácti. Myslel jsem na všechny ty roky. Klidně můžu říct, že jsem byl bezezbytku šťastný. A doufám, že Jarda taky. Nehádali jsme se, možná díky velkému věkovému rozdílu, možná díky tomu, že Jarda je klidný jak želva. Trochu mi připomínal tátu. Když mne segra ve rvačce prohodila sklem ve dveřích, ze všeho nejdřív zkoumal, jestli se nám nic nestalo. Pak sklo zametl, vyluxoval a matce tvrdil, že dveřmi práskl průvan. Když jsem Jardovi rozbil snídaňovou soupravu, nevynadal mi, což bych si zasloužil, ale první se staral, jestli jsem se nepořezal.
Vlastně mi vynadal jen jednou. Když jsem přecházel chřipku a už jsem sotva lezl, ovšem do práce jsem chodil. Přinutil mne jít k doktorce, ta mi sdělila radostnou zprávu, že z chřipky jsem se posunul o další level a mám zápal plic. Ležel jsem doma, skoro mrtvolka a Jarda mne opečovával. Což bylo moc prima. Sice jsem si vyslechl, že bych zasloužil na zadek, ale v té hrozbě už zase převládaly obavy o mé zdraví.
"Jak dlouho se znáte vy?" zeptal jsem se malinko oklikou.
"Asi rok. Teda určitě… Ale nejsme spolu, teda, jako jo, ale… To by bylo na moc dlouhý povídání a myslím, že pak už by ses mne nedotkl ani metrovým klackem. Kašli na to, jo?"
"Jasně."
Byl jsem zmatený a začal jsem být zvědavý. Když už o tom sám začal, mohl to i dokončit. Co už tak mohl udělat hrozného?
Šlapal? Drogy? Někoho přejel? Po očku jsem na něj mrknul. Tuctový kluk, nic výjimečného, nevypadal jako vykroucenina, která chodí za prachy.
U chatek jsme se rozešli a každý zamířili k té své.
Jarda už nespal, postele ustlané a on si četl. Padesátka mu nic neubrala na mužnosti, spíš by se dalo říct, že naopak. Vypadal pořád dobře, možná se mi líbí ještě víc než tehdy.
"Už jsem tě chtěl jít hledat. Potkal jsi zlého vlka?"
"To taky. Ale spíš jednoho kluka."
"Tak to jo. To bych se měl jít oholit, abych zašarmil, až si ho sem přivedeš."
"Klidně můžeš zůstat neoholený. Mně to nevadí."
"No to víš a budu vypadat jak Žid – arašid, i když tobě by se to líbit mohlo…"
Vyprskl jsem smíchy a Jarda plácl rukou vedle sebe, jako by přivolával psa. Poslechl jsem a hupnul k němu na ustlanou postel.
"Nezamkl jsem…," odstrkoval jsem ruku, dobývající se do mých kalhot.
"No tak to už nic. Budeš to muset rozchodit," skláněl se nade mnou Jarda, ale nezdálo se, že by svou hrozbu mínil splnit. Kalhoty letěly na zem, triko se mi vyhrnulo až ke krku. Moje obrana padla jak brány Jericha. Za chvilku už jsem cítil tíhu jeho těla na sobě a příjemný tlak jeho mužnosti v sobě. Výlet do nedalekého městečka se odložil na neurčito… Pohupoval jsem se pod nárazy jeho těla jako lodička na vlnové brázdě, která zůstává za zaoceánskou lodí. Při představě, že tuhle dokonalou nirvánu si teď budu užívat celý týden, vzkypělo moje štěstí jak kola vylepšená hrstí mentolek. Jen to tak nešumělo. Celý můj vesmír se zmenšil do dvou modrých hvězd. Když jsme vyšli před chatku, usoudili jsme, že už nepojedeme nikam, a šli jsme jen tak na procházku. S vědomím, že mi všichni okolo můžou leda tak políbit zádel, jsem vzal Jardu za ruku a šli jsme k vodě.
Psí obluda se na mne vrhla v radostném očekávání her nebo jídla. Spadl jsem pod jeho tíží na zadek a solidně si narazil kostrč. Jarda psy nemusí, ale přesto ho popadl za obojek a odtáhl ho ze mne. Ale to už tu byl můj známý z rána a psa si odvolal. Pes se zaškaredil, ale šel.
A tak jsme se seznámili s Vaškem, Petrem a se Sárou. Pozvali nás k sobě a my přijali. Zarazilo mne, že Vašek dělá úplně všechno sám. Tedy, vaří kávu a čaj a dal na talířek sušenky. Petr jen seděl, i když byl mladší. Vašek dal na stůl misku se sušenkami a do jiné, menší, jich pár odsypal a dal ji před Petra. Ten se na něj jen usmál a poděkoval. Začal jsem mít pocit, že cosi visí ve vzduchu.
"Ty jsi pozitivní?" zeptal se tiše Jarda.
Jemně, bez výčitek nebo posměchu. Jen se zeptal. Petr rychle uhnul očima. Ale já viděl slzy, které v nich měl. Rty se mu stáhly, jak se do nich zevnitř kousl. Mlčky přikývl… Nenapadlo mne nic, co by neznělo jako klišé, nebo hnusně a krutě.
Jarda vzal jeho mističku a sušenky sesypal dohromady. Petr se na něj usmál přes slzy. Nemohl jsem ani mluvit, jak se mi stáhlo hrdlo. Byl mladší než já. A kolik mu zbývá života? I když dneska je to zase už trochu jiné.
Vašek se postavil za Petrovu židli a položil mu ruce na ramena.
"Nemusíte se bát. Ale nenutím vás tu být. Jen…," zarazil se, jak hledal ten správný výraz.
"Jasně. Jen zrovna k vám moc kámošů nechodí a člověk si občas potřebuje s někým pokecat. V pohodě. Klidně si sedni."
Vašek se vděčně usmál a sedl si k Petrovi. 
"Dík. Koukni, vím, co se říká, a ani všichni doktoři ti neřeknou to samé. Ale na devadesát devět procent si myslím, že jen při zběžném kontaktu…"
"Kdybych se bál, myslíš, že bych tu takhle klidně seděl a pil s vámi kafe?" skočil mu Jarda do řeči.
A pak už se mluvilo o běžných věcech, o tom, kdo kde pracuje, o filmech, knížkách a samo sebou se probral i "náš" svět.
A pak Jarda položil klíčovou otázku:
"Pánové, hraje někdo z vás šachy?"
Ne, že bych to neuměl, ale nebaví mne to, a když jsem si jednou už prvním tahem odkryl v roztržitosti krále, Jarda pochopil, že mojí nejvyšší metou asi zůstane Člověče, nezlob se.
Vašek trochu nejistě řekl, že už to tedy nějaký ten rok nehrál, ale jistě by do toho zase vplul. Podívali jsme se s Petrem na sebe a bylo nám jasné, že máme k šachům asi tak stejný vztah. Popřáli jsme svým drahým polovičkám příjemnou zábavu a šli jsme se psem k vodě. Trochu jsem se bál, že bude zábava váznout, ale nebylo to tak zlé. I když většinu mluvení obstaral Petr. Hodně se ptal, hlavně na náš vztah. A pak:
"Co myslíš, kdybys s ním přestal spát, zůstal by s tebou?"
"Myslíš, jako kdybych z nějakého důvodu nemohl? Třeba po úraze? Jistě, že by se mnou zůstal. To vím, jako že ráno vyjde sluníčko."
"Hm, tak to máš dobrý. Ale kdybys prostě přestal. Rozumíš…"
"Tak asi by zjišťoval, proč. Jestli nemůžu, nebo se mi nechce, nebo já nechci. A ne, nerozumím."
"No, víš, já s Vaškem nespím. Nemůžu. A taky se bojím, že to všechno jsou jen řeči, chápeš. Nechci, aby Mám svoje nádobí, svoji žiletku, svůj příbor… Když jsem si podřezal žíly, udělal jsem to v lese, ne doma"
"Co prosím…?" vykulil jsem oči.
"No jo, dvakrát. Poprvé ještě hned ze začátku, když mi to řekli. A podruhé, to už jsem znal Vaška. Myslel jsem si, že to bude tak lepší pro nás pro oba." 
"Proč?"
"Proč žíly? No protože jsem zbabělý se oběsit. Neumím to a představa, že se budu škrtit půl hodiny je děsivá."
Mluvil o tom se stejnou lhostejností, jako by mluvil o tom, že si ráno koupil žvýkačku.
Na to jsem se sice zrovna neptal, ale to teď bylo jedno. Vzal jsem ho za ruku a pevně ji stiskl. Pes se přihrnul a cpal nám hlavu, abychom věděli, že tu je a chce se taky nechat hladit. Petr vzal jeho hlavu do dlaní a opřel si o ni čelo. Stejně jako ráno o Vaškovo rameno.
"Nezeptáš se, jak jsem k tomu přišel? To se obyčejně každý zeptá jako první."
"No tak z transfuze to v dnešní době asi nebylo, komáři to nepřenáší, takže zbývá jen ta nejpravděpodobnější možnost," kopnul jsem jeho dotaz do autu.
"Hezky jsi to okecal. A víš co, já ti to řeknu. Občas to potřebuje vyblejt… Tomu stejně nebudeš věřit, že by někdo mohl být takový kretén…"

A já vyslechl příběh. Smutný, nepochopitelný, ošklivý a nevím na kolik pravdivý…

Petr vyrostl v malém městečku, byl to kluk jako všichni jiní. Trochu darebák, ale jinak běžná norma. O pár ulic dál bydlel Ríša. Hodný, tichý chlapeček. Jen spončička do vlásků a bude jako holčička, říkaly tetičky. Chodili každý do jiné školy, na jinou střední, takže se neznali. Ale pak si Petr zašel se svou kámoškou na jídlo do pizzerie, kde Ríša dělal brigádu. Podával mu po jídle talíř, ale nějak nešikovně a on spadl na podlahu. Servírka začala ječet po Ríšovi, že ten talíř zaplatí a ať to kouká uklidit. Chlapec začal rychle sbírat střepy, a protože to dělal rukama, samozřejmě, že se řízl. Petr vyskočil, vytáhl kapesník, vzal ho za pořezanou ruku a provizorně mu palec zavázal. Jak se dotýkal jeho chvějící se ruky, cítil, jak i jím prochází drobné chvění. Po uzavíračce si pro kapesník přišel. Tři dny na to se spolu vyspali. Pro oba to bylo poprvé a pro oba to bylo krásné. Po dvou měsících postavili oba své rodiny před hotový fakt. Petrovi rodiče byli na infarkt a Ríšova maminka všude rozhlašovala, že ten grázl jí zkazil jejího hodného tichého chlapečka. Tak to kluci vzdali a pronajali si mini garsonku. Asi tak třetí kategorie, ale jim to stačilo.
Petr byl zamilovaný, a tak ze začátku ani moc neřešil Ríšovy výkyvy nálad. To, že je rozmazlený a doma nic nedělá, to přikládal maminčinu rozmazlování. Staral se o domácnost, platil za inkaso, nic neřekl, když Ríša odešel z práce. Naopak ho podporoval.
"Přece nebudeš dělat něco, co tě nebaví. Najdeš si jistě něco lepšího."
Až časem se náhodou dozvěděl, že Ríša ani tak neodešel, jako spíše "byl odejit". A ne proto, že by ho práce nebavila, jako spíš pro aktivní nedocházení do ní. To už táhl celou mini domácnost sám. Dělal dvanáctky, aby to zvládl. Ze začátku Ríša aspoň trošku doma poklidil a byl fajn. Ale pak už míň a míň.
"No, že jdeš, potřebuju vykouřit," přivítal ho jednou v podvečer.
A Petr klekl a udělal mu to. Něha se z jejich milování už dávno vytratila. Občas se stávalo, že ho Ríša prostě přehnul přes křeslo, použil a šel spát. Nešel domů, styděl se, možná bál posměchu. Žil jen pro dny, kdy to zase bylo fajn. Kdy chodili ven, do kina, za známými. Kdy se milovali třeba třikrát za noc, stejně krásně jako kdysi. Ale těch dní bylo pořád míň a intervaly mezi nimi byly stále delší. Poprvé od Ríši dostal facku, když mu nevyžehlil oblíbené triko. Místo toho, aby se odstěhoval, omluvil se a triko vyžehlil…

Chápu, že ženská s dětma třeba nemá kam jít. Ale kluk?

"Mám možnost jít pracovat do Rakouska. Berou nás oba. Tak dej výpověď a posunem se za lepším."
Odmítl a následovala žárlivá scéna a pak ho Ríša poprvé doopravdy zmlátil. A on dal výpověď a do Rakouska odjeli…
Ze začátku ani moc nelitoval. Německy uměl obstojně, Ríša dokonce velmi dobře, takže se domluvili celkem bez potíží. Ale pak se Ríša chytil party poskládané z gastarbaitrů z celé Evropy. Karty, pitky a nakonec i drogy. A Petr dál byl s ním, dál ho svým zvláštním způsobem miloval.
V pátek přišel Ríša domů jako vyměněný, zase svítilo sluníčko, povídali si, milovali se. V sobotu pomohl Petrovi uklidit, politoval ho, že má noční, a po obědě se ho zeptal, jestli se nechce jít projít. Jen chvilku, než si půjde před noční lehnout. Petr ochotně souhlasil. Vyšli před dům a tam narazili na chlápka, který se bůhví odkud znal s Ríšou. Pozval je k sobě a Ríša ochotně souhlasil. Petrovi se nechtělo, raději by se prospal, ale nechtěl, aby jel Ríša bez něj. Poznal na první pohled, za jaký klub ten chlápek kope, a nechtěl, aby s ním byl Ríša sám. Netušil, že to všechno je jedna velká, hnusná bouda. Vešli do trochu postaršího domu a tehdy viděl Ríšu naposledy. Ve dveřích se zarazil, řekl, že se hned vrátí, a zmizel. Navždy.
Když Petrovi došlo, co je to za barák, pokusil se utéct. Ale bohužel… Čím víc křičel, čím víc se bránil, tím častěji si zákazníci vybírali jeho. Někdy byl tak bolavý, že ani nemohl chodit. Záchvaty vzteku se u něj střídaly s bezmocným pláčem a depresemi. Nikoho to nezajímalo, nejmíň bosse. Ze začátku se pochopitelně bránil, ale po několika ranách bičíkem na koně jeho odvaha padla. Nakonec rezignoval a vzdal se. Už jen bez emocí ležel a držel a po nocích plakal. Jako většina z těch, kteří zde byli nedobrovolně. V duchu si myslel – ať si to rychle udělá a už proboha jde. Co ho ale šokovalo, byl fakt, že mnozí zde "pracovali" naopak o své vlastní vůli. Občas sem totiž zavítali zákazníci, kterým ani tak nešlo o pouhý sex, jako spíš o různé "podivnosti", které mnohdy hraničily už s mučením.
Pokud někdo onemocněl, nechali ho pár dní odpočinout, to bylo všechno. Pokud se neuzdravil sám, zmizel.
Když začal kašlat, nevěnoval tomu moc pozornosti. Nepouštěli je ven a vzduch tu nebyl nic moc. Nakonec ale už kašlal tak, že se dusil. Boss mu dal nějaké prášky, ale on se je bál brát. Nakonec už ani nemohl vstát z postele. Tehdy dostal jeden z hlídačů pokyn, aby "to vyřídil". Petr už byl v takovém stavu, že mu bylo všechno jedno. Dokonce i kulka do hlavy by mu přišla jako celkem dobré řešení. Kupodivu se to nestalo. Chlápek ho vyhodil z auta před nemocnicí a odjel. Chvilku se motal jako nemocná ovce, pak se sesunul k zemi a ztratil vědomí. V nemocnici, kam ho nakonec odvezli, když někdo zavolal policii, ho dali do pořádku. Aspoň z nejhoršího. Zaléčili mu zápal plic a šupem ho vrátili do rodného kraje. A s ním i fascikl laboratorních výsledků. Mimo svrabu měl snad všechno. 
Rodiče ho odmítli byť jen navštívit. O tom, že by se mohl vrátit domů, nemínili ani uvažovat. Sociální pracovnice mu sehnala jakousi příšernou ubytovnu, bylo tam tak černo, že se bál vyjít z pokoje i v pravé poledne. Rozhodl se, že zkusí ještě jednou obměkčit rodiče. Snad ho nechají bydlet dole, v bytě po otcově rodičích. Otec ho vyhodil, matka jen bezmocně plakala. Šel do prvních domácích potřeb, které našel, a koupil si nůž. Použil ho na lavičce hned deset kroků od obchodu. Ani nemyslel na to, že by někoho mohl nakazit. Ale stejně se nenašel nikdo, kdo by na něj chtěl sahat.
Z nemocnice ho šupem poslali na psychiatrii. Ze všech okolo cítil odstup. Chápal je. Ono je něco jiného číst o tom, že HIV člověk není sám o sobě svému okolí nebezpečný, a být s ním v přímém kontaktu. Jediný, kdo se k němu od prvního dne choval pěkně, byl Vašek. Pracoval jako ošetřovatel, a tak byli skoro denně spolu. Byl to on, kdo nakonec přiměl matku, aby ho navštívila. Ale domů ho nevzali. Jenomže on neměl kam jít. Jen zase na tu zaplivanou hnusnou ubytovnu.
Když mu Vašek řekl, že ho vezme k sobě, zprvu odmítl. Ale nakonec souhlasil. Jemné a pak už i zjevné náznaky, že by mohli být víc než jen kamarádi, ignoroval. Děsila ho představa, že by se ho ještě někdy nějaký muž měl jen dotknout. Byl Vaškovi víc než vděčný, ale tolik zase ne. Vlastně čekal, že ho vykopne, ale nestalo se to. Místo toho přišlo vyznání lásky. Uvědomil si, že Vašek možná ani netuší, koho si vzal pod střechu, a všechno mu řekl. Vynechal jen nejhnusnější detaily svého pobytu v buzinci.
"Jasně, že to vím. Náš primář mne informoval, když zjistil, že jdeš bydlet ke mně."
"Nemůžu s tebou spát. S nikým už nemůžu spát, aby nedošlo k omylu."
"Chápu. Počkám."
Po nějaké době si uvědomil, jak je mu s Vaškem dobře. A pochopil, že mu vlastně ničí život. Mohl by si někoho najít, být s ním šťastný. A místo toho má vedle sebe někoho, kdo se zamyká i při čištění zubů, kdo se osype při náhodném doteku, kdo spí oblečený a dělá spoustu jiných, pro nezasvěceného nesmyslných věcí. 
Znovu vzal nůž.
A Vašek ho dál miloval. Když ho pustili z nemocnice, vyřídil si péči o osobu blízkou a zůstal s ním doma. Pomalu se zase učil mít k někomu důvěru, mít někoho rád. Ale jejich nejintimnější kontakt bylo opření se čelem o Vaškovo rameno. Pomalinku začal věřit, že má právo na život, na lásku, na trochu štěstí.

"No a to je celý. Zatím jsem "jenom" pozitivní. Ale hned jsem na hromádce, jak na mne někdo zakašle. Republika se rozpouštěla a já ležel se zápalem plic."

Vrátili jsme se do naší chaty a našli ty dva, jak soustředěně posouvají figurky. Náš příchod vzali jako povel k ukončení, odsunuli desku s tím, že to dohrají zítra, a rozešli jsme se.
"Řekl ti to?" zeptal jsem se Jardy a on jako vždy hned věděl, o čem mluvím.
"Ano." 
"Myslíš, že je to pravda? Hlavně to z Rakouska."
"Netuším. Možné to je. Myslíš, že lže?"
"Nedovolím si soudit."
"Ani já."
"Spíš bych řekl, že ho pásl ten jeho povedený přítelíček, a on se za to stydí. Ale fakt netuším."

 

Když už jsme leželi, najednou se zeptal:
"Co bys dělal, kdybych ti dal z ničeho nic pár facek? Neodešel bys? Proč s ním zůstal?"
"Taky mi to hlava nebere. Ale to bys ty nikdy neudělal. Ani kdybych si je zasloužil."
Pak mě napadlo:
"Jak jsi to tak hned poznal?"
"Viděl jsem v kuchyňce krabičky od léků. A když jsem si všiml, že má zvlášť hrníček a misku, došlo mi to."

Ráno za dveřmi zaštěkal pes a já jako vzorná hospodyňka vyrazil pro rohlíky. Docela jsme se skamarádili. Jezdili jsme po okolí, chodili do lesa, pánové hráli šachy. Měl jsem pocit, že na Petra naše společnost působí přímo blahodárně. Ne, že bychom s Jardou po sobě zrovna lezli, ale nijak jsem se nezdráhal dávat najevo, že je mi s ním dobře a že ho mám rád. Petr se občas usmál. Nám, ale i na Vaška. Už neuhýbal, když mu pohladil ruku.
Když jsme se loučili, vtiskl jsem mu do ruky malou krabičku jistých ochranných pomůcek.
"Doufám, že až se uvidíme příště, budeš je mít vypotřebované."
"To asi ne, ale minimálně je už nemám v úmyslu vyhodit."

Od té doby se neozval, ale včera v noci mi přišla sms: Díky za dárek.
A já se rozhodl, že přidám ještě tuhle vzpomínku…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Autoři povídky

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #10 Odp.: Vzpomínky 3zmetek 2016-07-29 22:06
Vracím se ke všem částem, protože se fakt čtou hezky...a pokud to jsou doopravdy osobní vzpomínky, tak držím palce a klaním se. Budou další?
Citovat
0 #9 sakra..zmetek 2016-06-22 22:58
jo, ty vzpmínky se čtou hodně hezky...
Citovat
0 #8 sakra..zmetek 2016-06-22 22:57
Jo, ty vzpomínky se čtou hodně hezky...:)
Citovat
+9 #7 Odp.: Vzpomínky 3Dušan Bartoň 2016-01-23 02:25
Díky moc za komentáře.
Vlastně je tahle vzpomínka poslední, co jsem napsal. A taky to jediné.... Ale přiznám, že bych rád pokračoval, třeba vzpomínkami na naše přátele. Uvidíme jestli se k tomu dostanu a jak se mi to povede.
Mějte se pěkně.
Citovat
+2 #6 Odp.: Vzpomínky 3Mirek 2016-01-21 00:37
Excelentní vyprávění. Díky za to. Jen jsem nepochopil, jestli je ten příběh už u konce. Pokud ano je to škoda.
Citovat
0 #5 Odp.: Vzpomínky 3bon 2016-01-16 17:22
Pěkné :) pokračuj
Citovat
+2 #4 Odp.: Vzpomínky 3Rator 2016-01-16 12:28
Zřejmě se budu opakovat, Dušane, ale mám rád tvé vyprávění, jazyk i styl psaní. Zase něco napiš ať máme co číst a čím potěšit duši. Díky.
Citovat
0 #3 Odp.: Vzpomínky 3ester 2016-01-16 10:32
Cituji Dušan Bartoň:
Ahoj.
Jsem rád, že se Vám moje povídka líbí.
Připadal jsem si trochu hloupě, když jsem si řekl o komenty k doplnění povinné kvóty, na druhé straně si říkám, že zase byl někdo rád, že si to může dočíst.
Děkuju za hodnocení.

Ak by si chcel v buducnosti zasa zaspominat, rada si to precitam. Pises pekne, chytilo ma to za srdce ☺
Citovat
+1 #2 Odp.: Vzpomínky 3Dušan Bartoň 2016-01-16 10:24
Ahoj.
Jsem rád, že se Vám moje povídka líbí.
Připadal jsem si trochu hloupě, když jsem si řekl o komenty k doplnění povinné kvóty, na druhé straně si říkám, že zase byl někdo rád, že si to může dočíst.
Děkuju za hodnocení.
Citovat
+1 #1 krasneester 2016-01-16 08:19
Bolo to smutne a krasne zaroven. Vdaka za zazitok....
Citovat