Zlomená křídla - 7

Nevím, jestli jsem se začal měnit. Nejspíš jo. Ale uvědomil jsem si to mnohem později. Dvacet tisíc hrubého mi bohatě stačilo i na Prahu. Odmalička jsem byl skromný a nenáročný člověk. Začal jsem se hezky oblékat a s Ríšou jsme každý druhý den chodili do posilovny. A každé ráno před prací jsem v joggingové soupravě běhal podél Vltavy.

Jedno letní ráno se ke mně na nábřeží přidal Pavel. Přiklusal ke mně, a když viděl, že zastavuju, pobídl mě: „Jen nezpomaluj. Pěkně běžíme dál.“

Jak chceš, panáčku. Přidal jsem na tempu a ukázal mu záda.

S jeho fyzičkou mě však snadno dohnal.

„Co tady děláš?“ vysoukal jsem ze sebe mezi výdechy. „Jak jsi věděl, že budu zrovna tady?“ Běželi jsme Rašínovým nábřežím a Pražský hrad jsme měli po pravé straně.

„Já mám své lidi všude, Adame. Proč jsi mi neřekl, že chodíš denně běhat?“

„Nemusíš vědět, že na sobě tvrdě makám, abych se ti líbil.“ Zase jsem ho nechával za sebou.

Musel proto přidat. „Mně ses líbil i před tím. Ale pokud to děláš kvůli mně, cítím se polichocen.“

„Prásknul mě Ríša, co?“

Usmál se. „Jo. Poslední dobou s ním trávíš víc času než se mnou.“

„To bude asi tím, že jeho pracovní rozvrh není tak nabitý jako ten tvůj.“

Málem vyprskl smíchy. „To asi jo.“

Blížili jsme se k mostu, za kterým nábřeží prudce stoupalo na hlavní silnici.

„Kdo bude dřív na ulici, platí oběd,“ navrhl jsem.

„Nemáš šanci, Adame.“

Vyrazili jsme tryskem kupředu. Málem jsem vypustil plíce. Naše síly ale byly kupodivu vyrovnány. To není možné! Oproti mně je to Herkules! A já mu stačím!

Na ulici jsme doběhli současně. Když jsme se opřeli o svá kolena, abychom se vydýchali, Pavlův podrážděný pohled mi málem vypálil díru do hlavy. A jejej. To jsem si zase dovolil moc.

Narovnal se a stoupl si jako čáp na jednu nohu, zatímco si druhou přirazil na svá záda rukou, aby si ji protáhl. „Musíš brát v potaz můj věk,“ zabručel.

„Vždyť nevyhrál nikdo z nás. Nemusíš se vymlouvat. Není proč.“

„Já se nevymlouvám. Jen konstatuji, že jsi o čtvrt století mladší než já.“

„Ale chybí mi tvoje železné svaly.“

„Svaly nejsou všechno. Je dobře, že na sobě pracuješ, Adame. Nese to ovoce.“

„Musím s tebou přece držet krok, ne?“ A když se znovu zamračil, napadlo mě, jestli právě tohle nebude hřebíček do rakve našeho vztahu. Třeba nechce, abych s ním držel krok. Třeba chce mít někoho poddajného, aby s ním mohl manipulovat. A tehdy jsem se v tom začal zamotávat a ztrácet. Vždyť já takový přece jsem, nebo snad ne? Miluju ten pocit, když jsem ryze v jeho moci. Rád mu dovoluji ovládat můj malý soukromý vesmír. Jsem pasiv non plus ultra, tak proč má pořád pocit, že s ním neustále bojuji? A nabízela se druhá otázka: Nakolik jsem ochoten „utlumit“ svoji osobnost, aby byl se mnou spokojen? Baví mě běh, potápění i fitko. Získávám díky tomu tolik potřebnou sebedůvěru. Přestal jsem se bát lidí, kontaktu s nimi. Už se nebojím toho, že by mě soudili podle mé zjevné orientace. Stává se ze mě plnohodnotný chlap. Ale co když takoví plnohodnotní chlapi Pavla vůbec nepřitahují?

„Kdo teda platí ten oběd?“ zeptal jsem se.

„Ten kdo je na řadě. Tedy ty.“

V Restauraci Ambiente Pasta Fresca na Celetné ulici, kde jsme seděli v našem oblíbeném boxu, mi oznámil: „Adame, příští týden letím s Kateřinou na dovolenou na Capri. Jezdíme tam každý červenec. Jen chci, abys to věděl.“

Napil jsem se chladivé minerálky. „Jasně. Děkuju, že mi to říkáš.“

Přimhouřil oči. „Je ti to líto?“

„Ne, proč?“

„Kolikrát ti mám opakovat, že poznám, když mi někdo lže.“

Podíval jsem se na něj. „Pavle, já respektuji, že jsi ženatý. Vždycky jsem to respektoval a vždycky to respektovat budu. A i když to překvapuje mě samotného, já na Kateřinu nežárlím. Mrzelo by mě jedině to, kdybys na Capri vzal jiného kluka. Je v naprostém pořádku, že jedeš na dovolenou se svou ženou.“ A já to tak opravdu cítil. Dokonce mi imponovalo, že můj chlap je natolik chlap, aby založil rodinu.

Zaváhal. „Jistě tušíš, že nejsi můj první kluk. Ti ostatní na ni žárlili strašně.“

To bylo poprvé, co se zmínil o jiných chlapech. „A bylo jich… asi kolik?“

„Tři.“

Uff. To není tak moc. „Bavíme se o lásce nebo o sexu?“

„O lásce.“

„A kdyby o sexu?“

„Kolem padesáti.“

Ups. To už JE moc. Na mě. „Nevíš přesné číslo?“

„Ne.“

„A já jsem číslo čtyři nebo padesát jedna?“

Teď poprvé zaváhal. „Jedna.“

Už jsem se bál, že řekne jedna…padesát. „Jen jedna? Nic víc?“

„Nic víc. Ty jsi nezařaditelný, Adame.“

Potěšilo mě to a vyděsilo zároveň.

Další šok jsem zažil odpoledne. Do mé kanceláře vstoupila Kateřina. A byla snad ještě krásnější než na fotografiích v Pavlově pracovně. Ještě že jsem seděl za svým stolem, protože se mi okamžitě rozklepala kolena. Při jejím příchodu jsem vstát ale musel. „Paní – Paní Dernerová,“ vykoktal jsem.

Vešla a chvíli stála na zápraží. „Pan Adler, nemýlím-li se.“ Tón jejího hlasu zněl kultivovaně a vševědoucně. Takhle nějak jsem si vždycky představoval řeckou bohyni moudrosti a strategického boje Pallas Athénu.

„A… Ano. Omlouvám se, ale nemám tady další židli. Mám pro nějakou skočit k Pavl… tedy k vašemu manželovi?“ Potil jsem se jako prase.

„Nebude třeba. Jen jsem vás chtěla vidět. Doma o vás mluví úplně všichni.“ A zcela nečekaně ke mně přikráčela, aby mi podala ruku.

Nejistě jsem ji přijal. „Moc mě těší, madam.“

Měla opravdu pronikavě inteligentní oduševnělý pohled. „Nápodobně. Odvádíte skvělou práci, Adame. Mohu vám tak říkat?“

„Samozřejmě.“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli bych vás mohla po práci pozvat někam na kávu?“

Ne! To bych zcela určitě nezvládl. „Pokud – Pokud si to přejete?“

Krátce zaváhala. „O půl páté na vás bude před budovou čekat v mé Audi Leoš Trnka, ano?“

Ten zabiják? „Dobře.“

Když odešla, zhroutil jsem se na svou židli a sáhl po telefonu. „Pavle, SOS. Byla tady Kateřina.“

Zhluboka se nadechl. „Já vím. Byla u mě taky.“

„Chce mě pozvat na kávu. Dnes po práci.“

„Souhlasil jsi?“

„Neměl jsem na výběr.“

„Žádáš mě o svolení?“

„Ano. Ne. Já nevím. Nevím, co mám dělat.“

„Už ses přece rozhodl. I bez mé pomoci. Bylo by krajně nezdvořilé odmítnout dámu.“

„Takže ti to nevadí?“

„Sám nevím, co si myslet. Tohle ještě nikdy neudělala. Hned potom mi zavolej.“

Díky za pomoc, pomyslel jsem si trpce.

Když jsem v 16.30 vycházel z budovy, Audi u patníku už stála. Kráčel jsem k ní pomalu jako ke gilotině. Trnka na místě řidiče vystoupil jen napůl. „Fofr, Adame. Dáma čeká. A za hodinu mám rande s jednou kočičkou pod zákonem. Tak sebou mrskni. Doufám, že nečekáš, že ti budu otvírat dveře.“

Už jsem byl u auta. „Ahoj Leoši, mám si sednout dozadu?“

„Nejsem žádnej zatracenej řidič slečny Daisy. Posaď se dopředu.“

Odpíchl se od patníku ještě dřív, než jsem se stačil připásat. „Kam mě to vezeš?“ zeptal jsem se ho podezíravě. Kde je Pavel, když ho potřebuju? V jeho přítomnosti by se takhle drze nechoval.

Přeřadil na vyšší rychlostní stupeň. „Do jedný vybydlený fabriky za městem. Paní Kateřina nemá ráda publikum.“

Na sucho jsem polkl. „Střílíš si ze mě?“

Krátce na mě pohlédl. „Jasná páka, ty pako. Měl ses vidět. Úplně posranej strachy.“ Rozchechtal se na celé kolo.

„Jseš vůl,“ zachmuřil jsem se.

„Ale vůl, co řídí Audinu, hehe! Miluju svoji práci.“

Café Lounge na Malé Straně disponovalo nádhernou terasou. U červeného stolu hned vedle hrubě omítnuté zídky čekala Kateřina. Při mém příchodu vstala. „Těší mě, že jste s naší schůzkou souhlasil.“

Nedala jsi mi jinou možnost, pomyslel jsem si. Oba jsme se usadili, zatímco Leoš čekal v autě. Okamžitě u nás byla perfektní obsluha a my si objednali preso pro Kateřinu a turka pro mě.

„Potěšení je na mé straně, paní Dernerová.“

„Už pro nás pracujete více než čtyři měsíce, že ano?“ Tón jejího hlasu ani za mák nenaznačoval směr naší nastávající konverzace.

„Ano, madam.“

„Déle než vy pro mého manžela vydrželi pracovat jen Hanka s Leošem. Nikdo jiný.“

Milá servírka nám přinesla objednanou kávu, společně s minerálkou, kterou jsme si neobjednali. Perfektní servis.

Když jsme opět osaměli, pronesl jsem: „Vím o tom.“

„Mohu mluvit otevřeně?“ zeptala se mě bezbarvým hlasem.

Proboha, jen to ne! „Jistěže.“

„Má to něco společného s city, které k mému muži chováte? Proto zůstáváte?“

Cítil jsem, jak celé moje tělo tuhne. Nikdy v životě jsem nevedl nepříjemnější rozhovor. „Já – Nevím, co na to říct, paní Dernerová.“

„Moje maminka mi vždycky říkala, že s pravdou člověk nejdál dojde.“

„To ta moje taky. Vážně ji chcete slyšet?“

Elegantně se napila kávy. Věřil jsem, že elegantně dokáže vytřít i záchodovou mísu. „Samozřejmě, Adame.“

„Co všechno vám o mně váš manžel povídal?“ Zatajil jsem dech.

Odněkud vyndala krabičku cigaret a k mému úžasu si jednu zapálila. Samozřejmě elegantně. „Kdyby mě viděl Pavel, dostane ze mě infarkt.“ Vyfoukla kouř nozdrami. „Kouříte, Adame?“

„Rád bych, ale podle pracovní smlouvy se za to u nás stahuje z kůže.“

Pobaveně si odfrkla a jednu kusovku mi nabídla. Bezeslova jsem přijal. Dokonce mi i připálila.

Mocně jsem do sebe nasál kouř. „Neděláte to proto, aby mě váš muž vyrazil, že ne?“

„Na to by jedna cigareta nestačila. Pavel je pokrytec. Do svých čtyřicátin hulil jak fabrika.“

„Proč se tak moc změnil? Nekouří. Nepije. Sportuje.“

„Den před jeho narozeninami jsem podala žádost o rozvod.“

Málem jsem se zakuckal. „Ale rozvedení přece nejste.“

„Ne. To ne. Přesvědčil mě, abych tu žádost stáhla. Že se změní. Přehodnotí svoje priority.“

„Proč – Proč jste se chtěla rozvést, smím-li se zeptat?“

„Už na střední byl Pavel neskutečný živočich. Miloval život a hltal ho plnými doušky. Byl posedlý zážitky. Miloval adrenalin, rychlá auta, alkohol, cigarety, sex.“ Cukl jsem sebou, ale ona bez mrknutí oka pokračovala: „Mně to tehdy imponovalo. Byl králem světa a já byla jeho královnou. Ale po jednadvaceti letech manželství jsem s ním už nedokázala držet krok. Unavovala mě jeho energie. Nenudila, jen unavovala. A měla jsem dost jeho záletů. Se ženami i muži. Chtěla jsem od toho všeho utéct, ač jsem ho nikdy nepřestala milovat…“

A je to tady. Ona ho pořád miluje. Najednou mi bylo jedno, co všechno o nás věděla. „Jeho není možné nemilovat,“ přisvědčil jsem a znovu si potáhl.

Střelila po mně bystrým pohledem. „Vidím, že jste v tom stejně jako já až po uši.“

„Ano, madam.“

„Tak co s tím budeme dělat, Adame?“

Srdce se mi rozbušilo jako o závod. „Co by? Úřední nárok na něj máte jenom vy.“

„To možná ano, ale na mně přece nezáleží.“

„To ani na mně. Co ode mě chcete slyšet, Kateřino?“

„Shodneme se na tom, že ho milujete?“

„Shodneme.“

„Žárlil byste, kdyby udržoval poměr s dalším mužem?“

Díval jsem se raději na popelník než do jejích jiskrných očí. „To bych neunesl.“

„A vadí vám, že spí se ženami?“

„Kupodivu ne.“

„Mně taky přestalo vadit, že spí s muži. No jo. Napřed jsem myslela, že umřu hanbou, ale u něj to nevnímám jako slabošství a ztrátu mužnosti. Naopak. On je nadsamec, jehož sexuální apetit nezná hranic.“

Na sucho jsem polkl. Cítil jsem to úplně stejně, jen jsem to nedokázal tak trefně zformulovat do slov. Němě jsem přitakal.

„Oba ho za to milujeme,“ pokračovala. „Otázka je, zda nás oba miluje stejnou měrou?“

„Mohu vám zaručit, že ze všech žen na světě jste jeho jedinou láskou.“

„Děkuji. Myslím, že totéž mohu prohlásit v mužské verzi o vás, Adame.“

Podezíravě jsem zúžil pohled. „Takže se na mě nedíváte jako na nepřítele?“ Nedokázal jsem tomu uvěřit. Žádná klamaná žena přece nedokáže být až tak velkorysá.

„Pokud mi bude prokazovat stejnou lásku a úctu jako k vám, tak ne. Ale podotýkám stejnou. I když mám jako jeho zákonná manželka právo na exkluzivitu, jsem ochotna se s vámi o ni podělit. Záleží mi jedině na tom, aby byl můj milovaný manžel šťastný. Zatím jsou misky vah ve vodorovné pozici. Pokud se ale vychýlí na vaši stranu, naše křehké příměří končí, Adame.“

A já pochopil, že s bohyní strategické války jsem dopředu odsouzen k porážce.

***

Týden, co byli na Capri, byl nejdelší v mém dosavadním životě. Tak dlouho jsme ještě s Pavlem nebyli odloučeni nikdy. Přál jsem mu dovolenou. Zaslouží si ji. Dře jako kůň šest dní v týdnu, aby uživil svou rodinu a ještě si k tomu vydržoval byt pro naše milování. Obdivoval jsem ho za to.

V polovině jejich pobytu mi zavolal do práce na můj mobil.

On mi volá z ostrova Capri? Z Itálie? Nejistě jsem hovor přijal. „Nevěřím svým očím, pane řediteli. Takhle neuváženě huntovat firemní rozpočet.“

V telefonu zachrastilo. „Myslel jsem, že budeš skákat radostí. Asi jsem se spletl.“ Zněl podrážděně.

Kruci. Vždyť přece můj kousavý humor vždycky tak miloval. Ztrácel jsem půdu pod nohama. „Já – Já skáču. Jen to nemůžeš vidět. Strašně rád tě slyším, Pavle.“

„To už je lepší. Takže ti chybím?“

„Ani nevíš jak. Máš – Máš se dobře? Líbí se ti tam?“

Zaváhal. „Ale jo. Je to tu fajn. Hlavně to tu známe. Jezdíme sem každý rok do penzionu jedněch postarších manželů. Takže žádné překvapení.“

Byl jsem skálopevně přesvědčen, že moje dovolená s Pavlem na Capri by byla nejkrásnějším zážitkem mého života. „Můžu tě obtěžovat poznámkou, že počítám hodiny do tvého návratu?“

„Opravdu? Tak schválně. Kolik jich ještě zbývá?“

S ním musí člověk vážit každého slova. „Sedmdesát dva. Plus mínus. Nevím, kdy přesně přistanete.“ Já ty hodiny vážně počítal.

Skoro jsem cítil, že se konečně usmívá. „Velice jsi mě tím potěšil, Adame. Mám ohromnou radost.“

A já roztál jako máslo. Ještě pořád ho dokážu potěšit. „Rád ti působím radost, Pavle.“

„To ti jde na jedničku. Jsi u sebe v kanclu?“

„Ano.“

„A jsi sám?“

„Ano.“

„Honil sis ho v poslední době?“

Ihned jsem ztopořil. „Nechce se mi odpovídat.“ Kateřina asi nebude v doslechu.

„To ale musíš. Čekám odpověď.“

„Nechci tě rozčílit. Opět.“

„To už se ti dlouho nepodařilo. I když teď k tomu asi budeš mít blízko.“

„Jsi strašně daleko. A chybíš mi jako čert. Já…“

„Takže honil.“ To nebyla otázka.

„Jen – Jen jednou. Včera. Přísahám.“

„Adame, ty ani netušíš, jak strašlivý tě čeká trest.“

Stále mi připadalo, že se usmívá. Doufám. „Přijmu jakýkoliv.“

„Ono ti ani nic jiného nezbude. Za dobu mé nepřítomnosti jsi dost zvlčel. Potřebuješ, aby tě někdo srovnal do latě.“

Bože, já se snad udělám samovolně. „Ty víš, jaký účinek na mě mají taková slova, že ano?“

XXX.

Jakoby mě neposlouchal. „Stáhnu ti kalhoty, přehodím si tě přes koleno a dostaneš pětadvacet na holou…“

Stál mi jako bič.

Pokračoval: „Potom tě připoutám k posteli, aby ses nemohl hýbat, přilehnu si k tobě, obnažím ti žalud a budu po něm přejíždět svou dlaní mučivě pomalu…“

A najednou jsem pochopil, že svůj trest právě absolvuji. Na sucho jsem polkl.

„Nejspíš se uděláš trapně brzo. Ale to mě nebude zajímat. Pojedu jak motorová pila. Nemilosrdně. Tvé péro z ruky nepustím, dokud se znovu nepostaví. Nejspíš už budeš tou dobou polomrtvý, ale ani tehdy se mého smilování nedočkáš. Budeš se kroutit na všechny strany a škemrat, abych tě už konečně nechal na pokoji. Přilehnu tě tak moc, že sotva budeš moct dýchat. A celé číslo zopakuji znovu. A potom…“

 … potom zavěsil…

 XXX.

Zíral jsem vyděšeně na telefon. Do minuty mi přišla SMS: TO MAS ZA TO :-)

***

Když jsem kolem čtvrté sestupoval ze schodů, Hanka se v recepci zrovna hádala s nějakým klukem ve vlněné šále. Šála v červenci? Jak jsem se přibližoval, hrdlo se mi stahovalo čím dál víc. Ten kluk, zhruba mého věku, byl ten nejafektovanější gay, jakého jsem kdy viděl. Šála kolem krku měla bezesporu sloužit jako dekorace. Snad ta kreatura nepřišla kvůli mně! Vůbec ho neznám!

„Marceli, nahoru prostě nemůžeš!“ zlobila se Hanka. „Pavel je opravdu na dovolené. Jediný, koho bys tam našel…“ Najednou si mě všimla a zbledla. „Adame,“ hlesla.

Klukovy pichlavé oči se do mě nenávistně zabodly. „Tak ty jsi Adam?“ Měl nepříjemný upištěný hlas. „Tak musím mluvit aspoň s tebou!“

Už jsem byl dole. „Cože? Kdo – Kdo jste?“ Už když jsem se ptal, věděl jsem, že o odpověď nestojím.

Jen se arogantně ušklíbnul. „Číslo Tři, jestli ti to něco říká.“

Měl jsem pocit, že se propadám do propasti. Ne! To nemůže být pravda! Tenhle ne! „A co mi chcete?“

„Postel.“

O krok jsem odstoupil. „Prosím?“

„Ta postel v garsonce v Kobylisech. Je moje! Říkal jsem Pavlovi, že ji budu jednou potřebovat. Kdysi to totiž bylo naše hnízdečko, panáčku, víš? Pavel mi nebere telefon. Ale to mě nezajímá.“

Okamžitě se mi chtělo umřít. „Pavel… pan Derner je na dovolené. Jak – Jak vám právě řekla Hanka.“

„To je mi šumák. Určitě máš klíče. Já ty svoje musel vrátit.“

Bylo mi krajně nepříjemné řešit to před Hankou. Nikdy jsme spolu na téma mého vztahu k Pavlovi nemluvili – i když od Renka a Ríši jistě znala pravdu. „Pan Derner se vrátí za tři dny. Přijďte za tři dny.“

Marcel vyletěl jako čert z krabičky. „Ani mě nehne, cukrouši. Zrovna jsem se přestěhoval do bytu, kde není postel. Neměl bych dneska na čem spát.“

Při představě, co všechno jsme dělali na jeho posteli, Kriste na nebi – jeho posteli, se mi převrátil žaludek. „Pojďte nahoru.“ Schody jsem vyběhl po třech.

Následoval mě.

Když se za námi zavřely dveře mé kanceláře, vyndal jsem z kapsy klíče od garsonky na Kobylisech a hodil mu je. „Už tam v životě nevkročím,“ zadrmolil jsem ohromeně. Málem se mi podlomila kolena, takže jsem se raději posadil na kraj svého stolu, čelem k němu.

Spokojeně začal rázovat po místnosti. „Pavel ti o mně asi nic neřekl, co?“

„Ne,“ polkl jsem.

„Zato já vím o tobě všechno.“

Pohlédl jsem na něj. „Jak prosím?“

„Ale no tak. Pavel je velkorysý ke všem svým ex. Stará se o nás. Mně konkrétně zaplatil kadeřnický kurz.“

Nechtěl jsem to vědět. Nepotřeboval jsem to vědět. „Jak – Jak často se vy dva vídáte?“

„Tak jednou za týden zajdem na kavčo.“

„Kdy jste se viděli naposledy?“

„Minulý týden. Skoro jsem zapomněl, že každý rok v tuto dobu tráví s Kateřinou na Capri. Loni mě dokonce vzali s sebou. Šílel jsem vzteky, když jsem musel mít pokoj sám pro sebe, zatímco Pavel bydlel s tou svou odbarvenou nádherou.“

Kolik bolesti můžu dneska ještě snést? „To – To vám přeju.“

„Tys tam s ním ještě nebyl? No, neboj. To přijde. Má s tebou velké plány. Ale prý ho někdy pěkně sereš.“ Úchylně se zachichotal. „Pardon. To jsou jeho slova. Třeba zrovna minulý měsíc, když jsi odřekl ten oběd U Septima. Tos vážně přepískl. A pak mu ještě voláš domů. To si nikdo z nás předtím nedovolil. Tak vytočeného jsem ho ještě neviděl. Šel se ke mně vypovídat… a znáš to. Slovo dalo slovo. Zavzpomínali jsme na staré dobré časy – a skončilo to malým sexíkem. Ale neboj, párkrát mi při tom řekl Adame.“

A já se ke své hrůze rozplakal. Prostě toho na mě bylo moc.

„A jejej,“ zamrkal jako panenka. „To jsem vážně nechtěl. Ta moje prořízlá pusinka.“

Nepoznal jsem, jestli si ze mě utahuje, nebo se tak vyjadřuje normálně. „Mohl byste, prosím, odejít?“

„A co ty klíče?“

„Nechte si je. Klidně se tam zase zpátky nastěhujte.“

„To by asi Pavel vyletěl z kůže.“

„Jděte. Prosím.“

„Óká. Rád jsem tě poznal, Adame.“

***

Celé tři dny jsem se pak v práci neukázal. Hanka mi volala tak dvacetkrát, Ríša osmkrát – a dokonce i Renek, jednou. Jediným mým společníkem byla Aneta. Zachovala se bezvadně a celou tu dobu mě jen utěšovala.

V pátek večer mi zavolal Pavel. Nejspíš právě přistál.

Hovor jsem odmítl.

Do pěti vteřin volal znovu.

Mobil jsem vypnul.

Asi o půl jedenácté večer někdo začal bušit na naše dveře.

Nejistě jsem se před ně postavil. I když tady nikdy předtím nebyl, věděl jsem na sto procent, že na druhé straně stojí Pavel.

Bušil a zvonil.

Probudilo to i Anetu. Ve své saténové noční košilce vyšla z pokoje a postavila se za mě. „Pokud mu neotevřeš, budou nás sousedi nenávidět,“ špitla opatrně.

A najednou se z druhé strany ozval jeho hlas: „Adame! Já vím, že tam jsi! Otevři, nebo přísahám, že vyrazím dveře!“ Takhle rozčileného jsem ho ještě nikdy neslyšel.

Aneta se objala svými pažemi. „Myslíš, že to udělá?“

A já zašeptal: „Bez pochyby.“

„Máš na nový dveře?“

„Ne.“

„Tak mu otevři, nebo to udělám já.“

Položil jsem na dveře svou utrápenou hlavu. „Pavle, prosím tě, odejdi,“ žadonil jsem polohlasem.

Bušení ustalo. „Adame?“

„Prosím, jdi pryč,“ opakoval jsem svou prosbu.

„Adame, jak sis mohl dovolit nejít tři dny do práce? Za to tě roztrhnu jak hada! Seberu ti pohyblivou složku! Já – Já tě vyrazím. Skončíš na pracáku. Slyšíš?!?“

„Seznámil jsem se s tvým kamarádem Marcelem. Pěkně jsme si popovídali.“

Chvíli bylo ticho. „Za Marcela se ti omlouvám. Zbabral jsem to.“ Najednou zněl smířlivěji.

Přešel jsem jeho omluvu mlčením.

„Adame, jsi tam? Jestli do deseti vteřin neotevřeš, vyrazím dveře.“

To už Aneta nevydržela, odstrčila mě stranou a otevřela. Rychle jsem aspoň zastrčil bezpečnostní řemínek a uskočil mimo jeho zorné pole.

V úzké škvíře se objevila jeho opálená kulatá hlava. Neviděl mě. „Kdo jste?“

„Aneta Adlerová. Adamova sestřenice.“

„Chci s ním mluvit. Kde je?“

Výhružně si dala ruce v bok. „Ale on nechce mluvit s vámi.“

„Adame, jsi tady?“ zařval.

Ale Aneta přešla do protiútoku. „Pokud ihned neodejdete, zavolám policii!“

Vůbec ji nevnímal a mluvil na mě, i když mě neviděl: „Adame, já se nikdy nedoprošuju. Nemám to za potřebí. Šlápl jsem vedle, ale jsem chlap. To děláme často. Marcel je kamarád, nic víc! Byl jsem namol. Moc si toho nepamatuju. Slyšíš?“

„Slyším,“ hlesl jsem a odplazil jsem se do svého pokoje tiše umřít.