• Saavik
Stylromantika
Datum publikace19. 1. 2019
Počet zobrazení2487×
Hodnocení4.68
Počet komentářů8

PETR

Nad vesnickým hřbitovem se honily černé mraky a mžilo. Jako by i ony oplakávaly sirotka. Hroudy černé jílovité hlíny padaly do otevřeného hrobu. Drobný chlapec stojící u jeho okraje měl pocit, jako by ty duté rány byly poslední sbohem od jeho matky. Otec byl dávno mrtvý a on tu stál sám a bezmocný… Při pohledu do hrobu bylo vidět už jen víko. Petra napadlo, že to vypadá jako dveře. Černé dveře do nikam…

- … nejen, že okolo tohohle jsem musel všechno vyřídit a zaplatit, ještě budu mít kluka na krku. Zbytečně bude mým dětem z talíře ujídat…,- ozval se hrubý hlas.

To promluvil Petrův poručník. Starší bratr jeho otce. Přistoupil k chlapci a položil mu ruku na rameno. Z odstupu to snad mohlo vypadat, že hocha utěšuje. Ale doopravdy se ruka na rameni sevřela až to zabolelo.

- To už stačí. Tady nejsi nic platný. Jdeme. Od teď je konec nicnedělání a budeš si svůj chleba muset zasloužit. Zadarmo tě živit nebudu. -

A Petrovi nastaly krušné časy. Nic neudělal správně, nic dobře, nic včas. Kdyby mu teta a sestřenka občas nepodstrčily kousek něčeho k jídlu, skoro by se ani nenajedl. Za půl roku byl už hubený jako lunt. Dokonce přestal i růst. Nejhorší byl ale jeho starší bratranec. Nerudný, potměšilý chlapík. Byl to už mladík, ohlížel se po děvčatech, ale ty pro něj měly jenom výsměch. Dílem se ho bály, dílem jím pohrdaly. A tak si svou špatnou náladu vybíjel na bezmocném chlapci. Petr se mu snažil vyhýbat, jak jen mohl, ale vždycky to také nešlo. Občas si v duchu umiňoval, že v den svého plnoletí odejde od strýce, i kdyby to mělo být s prázdnýma rukama a do širého světa. Ani netušil, jak brzy se mu to splní…

Strýc se synem se večer vraceli z hospody. Oba šli těžkým, vrávoravým krokem. A s patřičným halasem. Starý zamířil do dřevěné budky v rohu dvora a mladý se postavil pod starý ořech. Jejich hlučný návrat vzbudil Petra. Chvilku počkal a potom, když myslel, že už zašli do domu, taky vyšel na dvůr. Zarazil se, když uviděl bratrance opřeného o mohutný strom. Ale vracet se už nechtěl.

- Kam jdeš? - uslyšel za sebou houknutí.
- No… tam… - odpověděl Petr rozpačitě a ukázal k dřevěné budce.
- Padej tamhle! Tam je to pro tebe! - ukázal bratranec ke hnojišti. Petr beze slova poslechl. Postavil se na kamenné obrovnání a zvedl si noční košili. Bílý zadek zasvítil do tmy. Bůhví, co se honilo v opilé bratrancově hlavě. Jedna z věcí, která ho ale napadla, bylo, že za takovou prdelku, by se nemusela stydět ani holka. S podivným úsměškem vykročil k Petrovi.

Ten zprvu vůbec nechápal, co se děje, když ho bratranec popadl za paži a táhl ho do starého výměnku, kde směl spávat. Dokonce, když ho hodil na postel, chlapec ještě pořádně nic nechápal. A když pochopil, bylo už pozdě… Zděšený křik utlumila masitá dlaň. Zavalilo ho těžké tělo, páchnoucí potem a pivem. Palčivá bolest mu vystřelila vzhůru. Měl pocit, jako by mu tam dolů vrazil nůž. Opilé funění se mísilo s bolestným vzlykotem.

- Jestli jenom cekneš ty parchante, podříznu tě jak podsvinče. Rozumíš?! -

Rozuměl. A věřil. Jestli Petrovi dřív občas jeho život přišel jako očistec, tak teď to už bylo peklo. Bratranec si zvykl chodit za ním skoro každou noc. Mladý Petr, přesto, že mu už bylo skoro devatenáct, se už doslova začal ztrácet před očima, ale poručníkovi to bylo jedno. Nezajímal se o něj víc, než, že mu dal práci. Popřípadě si na něm občas vylil zlost. Že je na svůj věk malý, slabý a viditelně podvyživený, a že téměř neroste, to strýce zjevně netrápilo.

A tak, sotva se z jara oteplilo natolik, že noci už nebyly úplně studené, vytratil se Petr jednou po setmění přes humna a utekl. Šel celou noc a skoro celý den. Když už doslova padal únavou, zalezl do hustého remízku a usnul. Doufal, že už je dost daleko, aby ho nenašli. Ale nemusel se bát. Nikdo ho nehledal…

VELKÝ TRH

Do hostince plného halasících lidí vešel vysoký, dobře oblečený muž. Za ním děvče a sluha. Muž nebyl už mladý, ale dosud v plné síle, duševní i tělesné. Hezký obličej mu rámoval hustý plnovous. Z celého postoje bylo vidět, že muž je zvyklý poroučet. A neméně zvyklý, je i na to, že jeho rozkazy jsou plněny. Děvče, zjevně jeho dcera, mělo veselé oči a záplavu plavých vlasů vyčesanou do složitého účesu. A ten ozdobený síťkou z perliček a drobných, blýskavých kamínků. Oba měli hezké šaty z kvalitní látky a dívka dlouhý plášť, který očividně stál malé jmění. Muž s dcerou usedli a sluha dostal několik mincí s příkazem, aby slečně přinesl placky a pánovi pivo. Muž mluvil s drsným přízvukem cizince, ale hlas měl měkký a příjemný. Sluha se zpátky k nim proplétal množstvím lidí, ale zdálo se, že vše přinese bez problémů. Když už byl těsně u nich, někdo do něj vrazil. Podvědomě se pokusil zachytit plný korbel. Miska se naklonila a placky spadly na zem do prachu. Vtom se odněkud vynořil neskutečně vyhublý chlapec a po špinavých plackách hrábl. Muž s dcerou s ustrnutím pozorovali, jak bez kousání polyká velké kusy. Sluha se po něm ohnal, aby ho nakopl, ale Isabela ho zadržela.

- Ne, nech ho. Stejně by ty placky sežrali psi. Chudáček, podívej, jak je hubený. Ten jistě nejedl déle, než od dnešního rána. -

Sluha dostal nové peníze a tentokrát přinesl vše bez úhony. Isabela milovala pšeničné placky, potřené medem. Ale teď jí nechutnaly. Když si myslela, že se otec nedívá, ještě jednu podstrčila chlapci.

- Opatrně mé dítě. Myslím, že tu ruku budeš ještě potřebovat, - usmál se muž a okolo očí se mu udělaly veselé vrásky. Isabela se usmála. Byla ráda, že ji otec nepeskuje.
- Už se otče nemůžete dočkat až o mou ruku někdo požádá? -
- Myslím, že bude příjemné svěřit tvou výchovu někomu jinému. Nemyslíš? - zase ten něžný úsměv.
- Myslím, že až ten den nastane, vyženete mého nápadníka psy. Vždyť kdo by se s vámi hádal a přel? -
- Myslím, že maminka to zvládne. A tví bratříčci budou brzy stejně zlobiví jako ty. -
- Ale otče. Já a zlobivá. Jak to můžete říct? Já, taková hodná, tichá myšička. -

Isabela se zasmála a zavrtěla hlavou. Koutkem oka zahlédla chlapce. Choulil se v koutku, oči plné slz, jako nemocné štěně. Veselý úsměv zmizel z dívčiny tváře. Obrátila se k otci. S tichou, nevyslovenou prosbou.

- Ale Isabelo… Nemůžeš zachránit všechny žebravé děti v okolí. -
- Já vím. Nechci všechny. Ale podívejte se, jak je ubohý. Už brzy mi bude šestnáct. Mohl byste mi ho dát, jako páže. -

Muž pokynul chlapci, aby k němu přišel. Když uviděl jeho sice drobnou, ale hezky rostlou postavu, a i přes nános špíny a slz hezky souměrnou tvář, bodla ho v prsou podivná lítost.

Když se Petr přišoural k tomu muži, spíš očekával, že mu vynadá, za ty placky. V lepším případě mu dá pár halířů, aby šel pryč a neobtěžoval hladovým pohledem. V první chvíli ani nemohl věřit tomu co slyšel. Stát se sluhou tohoto muže? Bože, byl by i psem v jejich domě, protože nepochyboval, že ti psi mají nejmíň dvakrát denně plnou misku.

Když byl večer Petr vykoupaný, v čistém oblečení a po dlouhé době s plným žaludkem, připadal si jako v pohádce. Nikdy ještě neviděl tak velký a krásný dům, jako ten, kam se dostal. Sluha ho odvedl do malé komůrky a řekl:

- Tady budeš spát. Vidíš ten zvonek? Když na tebe zazvoní, musíš utíkat, i kdyby to bylo o půl noci. -

Petr přikývl jak omámený. Náhle si všiml, že na konci chodby jsou ve zdi pevné dřevěné dveře. Když se ale po pár dnech zeptal:

- Kam vedou? -

Sluha ho odbyl:

- To jsou dveře do… nikam. Nevedou nikam. A stejně se nedají otevřít. Nestarej se o ně. -

Petr se zarazil. Dveře do nikam? Vzpomněl si na pohřeb své matky. Navíc se ho brzy zmocnil pocit, že za těmi dveřmi se skrývá nějaké tajemství. Určitě tam občas někdo chodil. Slýchal cinkot talířů, kroky a hlasy. Pána, paní a často i milostivé slečny. Jistě tam někdo žil. Ale proč tam je zavřený jako trestanec, když za ním zjevně chodí celá rodina? Co když je to doopravdy někdo zlý, kdo se jen skrývá před spravedlností?

TAJEMSTVÍ

Petr byl v domě brusiče smaragdů už několik týdnů. Práce nebylo moc, vlastně jediné, co musel dělat, bylo, že musel být celý den k ruce slečně. V té době byla móda, že slečny i mladí pánové měli páže. Vlastně se stal jakousi živou hračkou. Nosil Isabele košík s vyšíváním, běhal jí pro různé drobnosti, staral se o jejího psa a kočku. Isabela milovala jízdu na koni. Její společnice jezdit pochopitelně uměla, ale hnát se tryskem, to ne. Zato Petr se s ní ochotně vydával na ty nejdivočejší projížďky. Vůbec byl raději venku, vždyť to byl kluk z vesnice. Ale v noci lehával tiše a skoro bez dechu naslouchal. Byl si jistý, že za tajemnými dveřmi někdo žije. Občas slyšel tiché, šouravé kroky. Kdo to je? Možná vězeň? Na strašidla nevěřil ani jako malý kluk. Ale pokud tam někdo žije, proč o něm nikdo nemluví? Jednou se Isabely zeptal, jen jako by náhodou, mezi řečí:

- Slečno, je něco v tom bočním křídle? -
- Ne, tam nic není. Co ti to napadlo? -

Ale když tam nic není, tak proč jsou na balkonech kytky? Proč je tam stříška proti slunci? A v oknech těžké závěsy z temně fialového sametu? A kdykoliv jela slečna okolo, zvedla hlavu a do těch zastřených oken se podívala. Proč?

Přestože Petrovi nic nechybělo, občas ho přepadl stesk. Vzpomínal na nuzný, ale laskavý domov. Na milující matku. Sem tam zauvažoval, jestli někdy bude mít možnost navštívit její hrob. Ty vzpomínky bolely a hnaly mu do očí slzy a jeho drobné tělo se chvělo pláčem. Vzlykal schoulený do klubíčka a v tom náhle uslyšel, jak se tiše otevřely dveře. Leknutím ztuhl. Neblahé vzpomínky na bratrance se vrátily, i když se na to, co se stalo, snažil zapomenout. Uslyšel šustění dámských šatů. A jemný tichý hlas.

- Copak se ti stalo? Proč pláčeš? -

Petr se otočil. Uviděl shrbenou ženu. Nedokázal poznat, jestli je mladá, nebo stará, protože i když byli v domě, měla klobouček se závojem. Vztáhla k němu ruku v bílé rukavici a pohladila ho.

- Omlouvám se milostivá paní, jestli jsem vás vyrušil. Nenapadlo mi, že je to tak slyšet. -
- Nic se nastalo. Ty jsi tady nový, že? Viděla jsem tě s Isabelou. Jezdíš moc dobře. -

Neřekla se slečnou. Jen s Isabelou. Patřila tedy k rodině? Ale proč tedy žila zavřená tady nahoře?

- Kdopak jsi? Řekni mi něco o sobě. -

Petr poslechl a vyprávěl, jak se dostal z domu až sem. Žena ho pohladila po ruce.

- Věřím, že je ti smutno. Ale tady ti bude dobře. Ale teď už spi. Zítra je hon, budeš potřebovat hodně síly. -
- Jak to víte, že je hon? -
- Já vím o všem, co se tady šustne. Spi. -

Petr poslechl. Lehl si a natáhl ruku po pokrývce. Ale vtom ho žena sama přikryla. Něžně mu pohladila vlasy.

- Už neplač, bude tě potom bolet hlava. -

Jak to řekla, Petrovi zase hrkly do očí slzy. Jako by to vytušila, položila mu ruku na rameno. Seděla u něj, dokud neusnul. Pak se nad chlapce naklonila, pozvedla závoj a tiše si ho prohlížela. Z prsou se jí vydral smutný povzdech a ona odešla. Ráno Petr nevěděl, jestli se mu to jen zdálo, nebo to bylo doopravdy. Možná, že stesk po mrtvé matce mu do snu přivolal tu vlídnou ženu. Ale pokud to byl sen, nebylo by pravděpodobnější, že se mu bude zdát o matce? Přes den už neměl čas na to myslet, protože při honu měl spoustu povinností a jiné starosti. Večer nikdo nepřišel. Ani mezi hosty tu ženu neviděl. Usoudil, že to byl jenom sen. Už skoro usínal, když vtom zazvonil zvonek. Za tu dobu, co byl zde, to bylo po prve. Vyskočil z postele, natáhl na sebe nejnutnější oblečení a utíkal dolů.

- Volala jste mě,slečno? -
- Ano. Zapomněla jsem ve stájích své glazé rukavičky. Podívej se po nich, než je odnesou psi. -
- Už jdu, slečno. -

Do maštalí utíkal, protože si pomyslel, že rukavičky z jemné kozlečiny by opravdu mohly nějakého psa přilákat. Sebral je naštěstí nepoškozené a vracel se zpátky. A náhle se zarazil. Zdálo se mu to, nebo je to doopravdy? Za tajemnými okny hořela svíčka… Tak tedy přece. Sametové závěsy skoro všechno světlo skryly, ale protože v okolí byla tma, tak se okno, i když jen malinko osvětlené, přece jen zvýraznilo. Ale nebyl čas lelkovat pod okny. Musel utíkat ke slečně.

Rád by se zeptal na dámu, která žije v takové tajnosti, ale neodvážil se. Možná se před někým skrývá. Když se vrátil do své ložnice, našel tam na skleněném talířku ovocný koláč. Takové koláče mělo večer jen panstvo. Poslala mu ho slečna? Nebo mu ho přinesla tajemná návštěvnice? Petra zamrzelo, že se s ní minul. Nebo přišla schválně, když byl pryč? Je ten koláč poděkování za mlčení? Pokud si nepřeje, aby o ní mluvil, stačí naznačit a on by mlčel.

DVEŘE DO NIKAM

Druhý den odpoledne, když prakticky celý dům držel siestu, přitiskl se Petr k tajemným dveřím. Zdálo se mu, že slyší jakýsi šramot a pohyby. Tichounce zaklepal. A po chvíli trošku hlasitěji. Chvíli se nic nedělo. Už se chytal, že půjde pryč, když se ozval zastřený hlas.

- Kdo je to? -
- Milostivá paní, to jsem já, Petr. Přišel jsem vám vrátit talířek. A děkuju. -
- Dobře. Ale přijď až večer. Nechám otevřeno. -

A tak začal Petr navštěvovat tajemnou dámu. Nikdy nesměl přijít přes den. A dáma nikdy neodkládala závoj. Sedávala u krbu a poslouchala co Petr vyprávěl. Někdy mu četla z velké knihy. Chlapec často uvažoval, proč tu žije tak zavřená. Ale zeptat se neodvážil. Bál se, že by ji rozzlobil a ona by už o jeho návštěvy nestála. Cítil se tou ženou podivně přitahován. Věděl, že v domě si všichni myslí, že je mu patnáct, ale to nebylo pravda. Byl o dost starší. Mlčel ovšem, protože se bál, že by potom už nemohl pracovat pro Isabelu. Ne, že by se bál práce, ale mezi dívkami byl spokojenější.

Mimo to, lekal se podivných myšlenek, které ho občas napadaly, když s ním mluvil pán. Jeho oči, jako by ho propalovaly. Nedokázal se ovládnout, aby jeho tělem neprocházel drobný třes, kdykoliv se k němu jen přiblížil. Pod jeho pátravým pohledem rudl a bledl. Petr si pomalu začínal uvědomovat, že něco je jinak, než by být mělo. Místo po dívkách se občas koukal po chlapcích. Během svého útěku od strýce se při toulání světem ledacos doslechl a dozvěděl, o čem dřív neměl ani tušení. Ale přece jen, proč právě on? Proč právě on by měl být "takový"? Když seděl u staré dámy, nemyslel na takové věci. Jen poslouchal její měkký hluboký hlas, když mu četla. Pomalu se odhodlával, že ji požádá, aby ho to naučila, dokud žil u matky, chodil v zimě do školy, takže nějaké základy už měl. Potom bude předčítat on jí. Předčítání utichlo. Petr zvedl hlavu. Paní spala. Nevěděl, co má dělat. Odejít, jistě. Ale bez pozdravu? Ale to ji vzbudí. Váhavě se rozhlédl. Ty pokoje, tady ve světě "za dveřmi" byly velmi zvláštní. Nebyl tu rám s vyšíváním, nebyly tu rozličné tretky, jako to vídal dole. Zato spousta knih. Vše sice pěkné, ale jen účelné. Už několikrát ho napadlo, že to ani nevypadá jako dámské pokoje. Vrátil se očima k ženě. Hlava jí klesla a ona chrupala. Petr se bezděky usmál. Když viděl, že se jí klobouček svezl na stranu, vstal a opatrně ho vzal a položil na krbovou římsu. Tušil, že žena neskrývá svou krásu, spíš naopak. Ale jistě se na něj nebude zlobit. Když se obracel, zavadil o knihu v ženině klíně a ta se svezla na zem. Shýbl se pro ni a podal ji paní. Když zase zvedl oči, leknutím vyjekl. Tvář, kterou uviděl byla doslova zbrázděná hlubokými jizvami po neštovicích. Ale hlavně … byla to zcela nepochybně mužská tvář …

CARLI

- Copak? - zeptal se vlídně muž, který až do této chvíle hrál z nějakého důvodu ženu.

A vzápětí se zarazil. Uviděl Petrův strach a také si uvědomil, že už nemá svou tvář zakrytou.

- Vypadám odpudivě, já vím … No, zdá se, že tenhle kostým můžu zase uložit do skříně. Hned budu zpátky. -

Vstal a odešel. Petra napadlo, že by mohl teď utéct. Jenomže jak? Věděl, že dveře jsou zamčené. Po chvíli se ozvaly kroky a muž, oblečený jen do krátkých spodků a košile se vrátil. Zůstal stát ve dveřích a díval se na vyděšeného chlapce.

- Ale no tak, Petře. To jsem přece já. Pořád to budu já. I když vypadám tak, jak vypadám. Dřív jsme si přece tak pěkně povídali a…, - mezi řečí šel k němu.
- Ne… ne… prosím, pane… nechtě mě, prosím… -

Překvapený muž se zarazil uprostřed chůze. Viděl, že ještě pár kroků a Petr je snad ochotný skočit z balkonu. Posadil se do křesla. Pomalu mu začínalo svítat. On se možná ani tak nebojí jeho obličeje, jako spíš…

- Když ti slíbím, že se z tohohle křesla ani nehnu, bude to lepší? Tady máš klíče, otevři si dveře. Už je nebudu zamykat. Promluv si s mou sestrou. A kdybys chtěl, zase sem přijď. Vždycky budeš vítán. -

Když Petr držel v ruce klíč, cítil se jistější.

- Neznám přece… -
- Odpusť, já si to neuvědomil. Moje sestra je Isabela. Jsem její nejstarší bratr. -

Ohromení v Petrově tváři bylo takové, že se musel usmát. Vstal, otevřel komodu a vzal z ní nízkou dřevěnou krabici.

- No, jen se podívej. -

Petr skříňku otevřel. Bylo v ní několik portrétů. Mladý a velmi krásný obličej. Petr zvedl oči. Bože… Srdce se mu sevřelo soucitem. Pochopil, že tento kdysi tak krásný mladík, teď stojí před ním.

- Když jsi tu přišel, slýchal jsem tě v noci plakat. Chtěl jsem ti nějak pomoct, utěšit tě. Bylo mi ale jasné, že přijít za tebou, tak tě spíš ještě vyděsím. A tak jsem si půjčil odložené šaty mé matky. A ten závoj. No a potom, potom už jsem se sobecky nechtěl vzdát tvého přátelství. Jsem dvojí vězeň. Svého těla a svého obydlí. Vlastně, mohu jít ven, jistě. Ale lidé se s ošklivostí obracejí, matka a sestra začnou plakat, otec mne lituje… Tady je mi líp. Venku působím na lidi jako zrůda. -

Petr sklopil hlavu. I on cítil lítost. Ale také podivnou nejistou. Nevěděl, co říct. V rozpacích sklopil oči a znovu si prohlížel obrázky.

- To malovala slečna? - zeptal se spíš, aby něco řekl a začalo se z jiného soudku.
- Ne. To maloval můj učitel hudby a kreslení. Byl to v té době můj největší přítel. Měl jsem ho moc rád. A doufal jsem, že i on mne. Jenomže… když jsem onemocněl, byl první, kdo se sebral a odjel. Na druhou stranu, ani se mu nedivím. Ten poslední obrázek, to je on. -

Petr se podíval. Ale když podával obrázek zpátky setkaly se jeho oči a očima jeho společníka. Uviděl v nich slzy. Náhle si uvědomil, jak sám a opuštěný se asi ten člověk cítí. I zlatá klec je pořád jenom klec. Přistoupil blíž a pohladil pánovu ruku.

- Neplačte, já někdy přijdu. Jako jsem chodil dřív. Slibuju. -

Muž vzal jeho hlavu do dlaní a políbil ho na čelo.

- Přijď chlapče. -

Petr sebou vylekaně cukl.

- Copak? -
- Nic, nic, pane. -

Chtěl odstoupit, ale mladý muž tiše řekl.

- Petře, nechceš mi něco říct? Ubližuje ti tady někdo? Myslím v domě. Stalo se ti něco… něco hodně nepříjemného? -
- Ne, tady ne…, - vyhrkl bezděčně už tak rozhozený Petr.
- Takže u poručníka. -

Petr jenom sklopil hlavu.

- Budu na to myslet, až zase přijdeš. Jestli přijdeš… -
- Určitě pane. –
- Dobře, tak už běž. A nezapomeň, už bude vždy otevřeno. -

Několik dní bojoval Petr sám se sebou. Na jednu stranu se bál být s tím mužem sám. Nejen s tímto, prostě s jakýmkoliv. A na druhou stranu mu ho bylo líto. A taky, i když by to nepřiznal ani sám sobě, mu po něm bylo smutno. Po tom, jak si povídali. A trošku i po pečivu, které pro něj bylo vždy na stole. Bál se, ale zároveň ho přitahoval. Konečně se odhodlal. Uvážil, že kdyby chtěl pán jakkoliv zneužít situace, mohl to udělat už dávno. Vždyť přece pokaždé za ním zamykal. Petr nepřemýšlel až tak dalece, proč u mladého pána předpokládá zájem o svou osobu, ale u pána domu, mu to ani nenapadne. Vstal a tiše vyšel na chodbu. Opatrně zkusil, jestli jdou dveře doopravdy otevřít. Povolily bez jediného vrznutí. Vešel a ze zvyku zamkl. To už slyšet bylo.

- Kdo je to? -
- Já pane, Petr. -

Dalo-li se to tak říct, tvář mladého muže se rozzářila radostí. Petr si sedl na sofa, kde sedával vždycky. A náhle nevěděl, jak se má chovat, nebo co říkat. Rozpačitě se usmál.

- Mluvil jsi s Isabelou? -
- Ne. Bál jsem se, aby to nevypadalo, že strkám nos tam, kam nemám. -
- Ale ne. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi přišel. Ale víš aspoň jak se jmenuju? -
- Ne. -
- Jmenuju se Carli. Vím, že je to nezvyklé. Ale je to jméno z otcovy rodiny, přál si, aby je nesl jeho prvorozený syn. A samosebou dědic. Jenomže já se víc, než o broušení drahých kamenů zajímal o hudbu a kresbu. Otec tedy najal učitele. Chtěl abych maloval aspoň návrhy šperků. To mi šlo víc, než dobře. Ale i hubu jsem miloval. Snad to bylo i díky mému učiteli. Brzy z něj byl víc přítel, než učitel. Jednou, když jsme si jen tak povídali se na mě díval a já se cítil tak zvláštně, jako by se mne zmocnila slabost. Chvěl jsem se po celém těle a nevěděl jsem proč. A on se zeptal, když pracujeme s drahými kameny, jestli vím, jak se hraje na flétnu z jadeitu. Samozřejmě jsem ten kámen znal, ale, že by se z něj dala vyřezat flétna, a ještě na ni i hrát, to mi nikdy nenapadlo. Řekl, že mne té hře naučí. Prý stačí, když si lehnu a budu poslouchat. Byl jsem jen o pár let starší, než ty teď. A trochu hloupý a dost nezkušený. Poslechl jsem jako oslík. Ovšem, na druhou stranu musím říct, že se mi to velmi líbilo. I já se brzy naučil té hře. A chtěl jsem stále víc. On byl ochotný učitel a brzy si mně získal. Pořád mi říkal, že mne miluje, že beze mne nemůže žít. Věřil jsem mu to. Občas jsem mu koupil dárek, ale on chtěl raději drahé kameny. Stydím se za to, ale někdy jsem sebral v dílně nějaký kámen. Jenom abych mu udělal radost.

A potom přišly do města neštovice. Nemocní byli bez rozdílu chudí i bohatí. Můj drahý přítel byl první, kdo z našeho domu utekl, když jsem onemocněl. Můj obličej byl jeden hnisající bolák. Měl jsem vřídky i v ústech a nemohl jíst. Nemohl jsem otevřít oči a bál jsem se, že oslepnu. Matka mne krmila tak, že mi někdo držel otevřenou pusu a ona mi skleněnou trubičkou kapala do krku šťávu a rozdrcené ovoce. Sice jsem přežil, ale… Vidíš sám, co ze mne je… -

- To přece nevadí. Já vím, že jste hodný. -
- Ano. Ale bojíš se mne. Je to pravda? -
- … já… nevím, jak to říct… -
- Ty se nebojíš mne. Ty se bojíš toho, co si myslíš, že budu chtít. Je to tak? -

Petr zrudl. A utekl. Carli se za ním díval. Nevolal ho. Jestli bude chtít, přijde za ním sám.

Petr měl dlouho do noci o čem přemýšlet. Co se mu to Carli snažil říct? Co chtěl říct tím, že miloval svého přítele? Což může muž milovat muže? A smí se něco takového? A flétna z jadeitu… Pokud to není hudební nástroj, co tedy? Myslel tím slovem pán snad…?

***

- Milostivá slečno? -
- Copak, Petře? -
- Milostivá slečno, co je to jadeit? -
- Takový kámen. Většinou je zelený, někdy, ale opravdu vzácně je fialový. Proč? -
- Někde jsem to slyšel. -
- Obávám se, že tady uslyšíš jenom o kamenech. Chceš se jít podívat do dílny? -

Petr přikývl, protože věděl, že tam slečna ráda chodí. Tušil, že ji zajímá něco jiného než kameny. Tedy spíš někdo. Přemýšlel pořád, jak to Carli s tou hrou myslel. O kameni tedy opravdu asi nemluvil. Myslel tím tedy… Skoro se lekl své vlastní myšlenky. Co mu to napadlo? Co mu to vlastně poslední dobou napadá stále častěji?

***

Petr seděl v lenošce a Carli mu četl. Když měl zavřené oči, ten příjemný hlas doslova hladil. Petr ho rád poslouchal. Náhle ucítil, jak někdo hladí jeho ruku. Vytrhl se z polospánku.

- Jsi unavený? To tě sestra tak prohání? Budu jí muset domluvit. -
- Ne. Nejsem unavený. -
- Petře, kolik máš doopravdy let? - zeptal se náhle Carli.
- Bylo mi devatenáct, - odpověděl Petr vyhýbavě.
- Já si to myslel, - usmál se Carli.
- Proč se ptáte? -
- Poslyš, nenapadlo tě někdy, vyučit se řemeslu? Nebudeš přece dělat celý život někomu poskoka. -
- Neumím se ani podepsat… -
- Kdybych o to otce požádal, jistě by tě nechal ve své dílně vyučit. -
- Opravdu? Vy byste to pro mě udělal? -
- Ano. Sluhu můžeš dělat vždycky. Ale mít dobré řemeslo je ještě lepší. A číst tě můžu naučit já, to není problém. -

Když Petr radostně přikývl. Carli vstal a posadil se k němu.

- Tak kdy začneme? Třeba zítra? -

Vztáhl ruku a pohladil Petra po tváři. Když tentokrát Petr necukl, nepřestal…

- Co je to? Co se to se mnou děje? - zeptal se Petr rozpačitě a sklopil oči do svého klína.
- To je tvá flétna z jadeitu, můj milý. Chtěl bys, abych ti ukázal, jak se na ni dá hrát? -

Petr nasucho polkl. Podíval se Carlimu do očí. A přikývl.

DVEŘE SE OTVÍRAJÍ

Carli položil chlapce na svou postel. Stáhl mu kalhoty a povolil šňůrku u spodků. Pomalu mu je stáhl přes pokrčená kolena dolů. Lehl si vedle něj a vzal vyplašeného Petra do náručí. Vycítil jeho strach. Věděl, že nemůže v tomhle na něj tlačit. Vytušil, co se mu u poručníka stalo, i když Petr o tom nikdy nepromluvil ani slovo. Sklonil se nad ním. Jejich oči se setkaly. Petr už dávno nevnímal znetvořenou tvář. Viděl jen ty laskavé oči. A vnímal ruku hladící jeho tělo. Carli přiblížil své rty k jeho. Jemný dotek. A další a další. Petr nebyl na líbání zvyklý. Matka ho líbala na čelo, on jí ruku. Ani netušil, jak jsou jeho nesmělé pokusy pro Carliho vzrušující a nakolik se musí ovládat. Pro něj to bylo jen nové a poslušně se nechal vést. Nejistě vztáhl ruku a opatrně se dotkl konečky prstů špičky Carliho údu. Opatrnými doteky ho začal zkoumat. Tiché zaúpění si vyložil špatně a polekaně rukou ucukl. Ale milenec ho za ni vzal a znovu si ji do klína zavedl.

- Děláš to moc dobře, můj malý. Jenom se neboj. Ale já ti něco slíbil. A rád bych to splnil. Jen tiše lež. A nech mě hrát. -

Carli popotáhl Petra na kraj postele tak, že měl nohy na zemi. Opatrně mu je sevřel svými koleny a do dlaně si nakapal olej, kterým si večer masíroval kůži. Začal jím natírat Petrův penis. Pak na špičku nakápl sliny, nohy mu pustil a pomalými zásuny je pomocí rtů roztíral po obnaženém žaludu. Vylekaný Petr sebou zacukal a pokusil se Carliho hlavu odtáhnout od svého klína.

- Ticho, můj malý. Ticho. Neboj se, neboj. Jenom lež a poslouchej tu hudbu. Ale ne ušima. Ta se musí rozehrát ve tvém srdci. -

Carli položil Petrovy ruce podél těla a začal si s ním znovu pohrávat. Petr ještě vypadal trochu dětsky, ale jeho tělo reagovalo dospěle… Carli mu podebral nohy pod koleny a zvedl mu je a dal od sebe. Sténající Petr se už nebránil. Snad si ani neuvědomoval co s ním Carli dělá. Ale on nechtěl zneužít jeho slabosti. Jen mu ukázat, že mu může věřit. Vzal stříbrné pouzdro na doutník, kápl na něj olej a opatrně ho začal do Petra zasunovat. Malinko se o ně opřel rukou, aby tlačilo vzhůru a znovu se dal do hraní. Tentokrát už bez přerušení. Chlapec se kroutil a sténal stále hlasitěji. Náhle sebou přestal házet, jen pánev se rytmicky poddala Carliho vedení. Mladý muž nechal Petra vyklouznout ze svých úst, pevně ho vzal do ruky a rychlými pohyby podpořil výstřik bílé šťávy. Pak opatrně vytáhl pouzdro zase ven, pohodil ho na stolek a vlezl si zpátky na postel. Vzal Petra, tak jak byl polonahý do náručí a přivinul ho k sobě. Chlapec se k němu přitiskl. Zahanbený tím, co se dělo. Nechápající své vlastní tělo. Schoval zrudlé tváře Carlimu do hedvábné košile. A nechal se chovat jako malé dítě. Věděl, že Carli po něm bude chtít brzy víc, ale už se toho nebál. Věřil, že mu neublíží.

***

Carliho otec povytáhl obočí. Pak se obrátil na Petra.

- Opravdu bys rád nastoupil do učení? -
- Ano pane. -
- Tak dobře. A Carli mi řekl, že jsi ochotný stát se jeho komorníkem. Myslíš, že budeš stíhat obojí? -
- Ano pane, to bych moc rád. -
- Chlapče, jsi po dlouhé době první člověk, o jehož společnost můj syn stojí. Sedí pořád zavřený v pokoji a trápí se. Nechodí ani na balkon. Budu ti vděčný, když ho trochu rozptýlíš. -
- Vynasnažím se, můj pane. -

Petr v duchu uvažoval, jestli pán ví, nebo tuší, že Carliho přízeň vůči němu není tak úplně nevinná. Nechal by ho se svým synem o samotě, kdyby věděl? Nebo ví, ale na sluhovi mu nezáleží? Anebo poznal, že jsou na tom oba stejně a je ochoten to tolerovat, jenom aby se milovaný syn netrápil?

- Copak to děláš? - zeptal se Carli, když Petr rozhrnul sametový závěs.
- Myslel jsem… Slečna chtěla vždycky ráno vyvětrat a pustit slunce a vzduch. -
- Já ne. Je sem vidět. -
- Vidět? Sem nahoru? -

Carli uhnul očima. Věděl, že sem není vidět. Ale bylo vidět ven. Nechtěl se dívat na lidi, kteří bezstarostně chodí venku a nemusí se bát, že se jich náhodný okolojdoucí lekne. Petr nějak vytušil, co se honí Carlimu hlavou. Vrátil se k němu a řekl:

- Sedneme si večer spolu na balkon a budeme jenom sedět a dívat se na hvězdy. Doma jsem měl postel u okna a vždycky jsem se díval. -
- Myslím, že jsem neudělal dobře, že jsem tě chtěl k sobě. Jsi tu uvězněný se mnou, - povzdechl si Carli.
- Co musím udělat, abyste si večer se mnou sedl na balkon? -
- Petře, já vím, že jsi hodný, ale… -
- A když budu ještě hodnější? -

Přesto to pár dní trvalo, než pozdě večer vyšel Carli na balkon. Sedl si na sofa a Petr se mu posadil k nohám na polštář. Položil si mu hlavu na koleno a dívali se na oblohu.

- Není ti zima? - zeptal se Carli a zvedl cíp svého pláště. Chlapec se k němu ochotně přitulil. Carli se neubránil dojetí. Ten prostý chlapec ho ve své dobrotě přijal takového, jaký byl. Ne pro peníze, ne pro dobré bydlo. Ale jen pro něj samotného. Znovu se v něm zvedla touha. Petr ho pohladil. Už necítil rozpaky, když se dotýkal jeho těla. Ostatně ho každý večer koupal. Teď, schovaný pod pláštěm vysvobodil milencovu touhu z těsného oblečení.

- Tady ne, - zašeptal Carli, zvedl Petra jako peříčko a odnesl ho na postel.
- Pane, umíte jezdit na koni? -
- Jistě. Dřív… Ne, Petře, co ti to zase napadlo? -
- Nechci abyste se trápil. Nechci abyste byl smutný. Přece tu nebudete zavřený celý život. -
- Nemůžu přece… Copak nevidíš, jak vypadám? -
- Ne. Už ne. Nevidím nic, jenom člověka, kterého miluju. Jsem nešťastný, protože vy jste smutný. Utrápíte se tady. Musíte jít ven. Lidi si zvyknou, jako já. Byl jste někdy ve městě? Viděl jste kolik lidí má jizvy po neštovicích? A musí s tím žít. Nemůžou se zavřít doma. -

Carli se Petra náhle díval jinýma očima. To už nebyl vystrašený kluk, kterého slýchal plakat. Už to byl mladý muž. Bezděčně se usmál.

- Co mi dáš, když půjdeme zítra jezdit? -
- Co vám můžu dát? Dal sem sebe. Už nic nemám. -
- Ale ano, miláčku. Něco by se našlo. -

Petr ucítil, jak Carli hladí jeho zadek. Občas při mazlení použil pouzdro na doutník jako hračku, ale nic víc. Carli nikdy Petra nenutil do toho co on sám nechtěl. A mimo to chápal, že tahle oblast je pro něj víc než citlivá.

- A myslíte můj pane, že zítra dokážu na toho koně vůbec nasednout? -
- Určitě, můj milý. Určitě. -

Carli pomalu začal rozpínat Petrovu košili. Nemohl přehlédnout jemné chvění a zvednuté chloupky. Ale věděl, že dnes je to naposled. Příště už se bát nebude. Už nikdy se ho bát nebude, ale právě naopak, bude po něm sám toužit. Bude k němu sám chodit. Konečně ležel Petr před ním jen tak. To mladé pevné tělo. Carlimu napadlo, že by ho k sobě měl připoutat dřív, než to napadne někomu jinému. Vstal a odložil teplý župan. Vzal nahého Petra do náručí a odnesl si ho do sice zakázaného, ale úchvatného království mužské lásky.

***

- Otče, podívejte se, - zavolala Isabela.
- Co se děje? Stalo se něco? -

Muž přistoupil k velkému oknu a podíval se na dvůr. Když uviděl syna, jak jde ke stájím zalily se mu oči slzami. Obrátil se k ženě.

- Myslím, že ty placky, které tenkrát ten chlapec snědl, byla moje nejlepší investice. -

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 55 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #8 Odp.: Flétna z jadeituSaavik 2019-01-23 22:42
Děkuju všem za body i za komenty.



Pro "Zmetka".
Díky moc.
A neboj, na tu pohádku jsem nezapomněl, jen jaksi nebyl čas. Ale vím, že jsem ti to slíbil a já se sliby snažím plnit.
Citovat
+6 #7 Odp.: Flétna z jadeituzmetek 2019-01-23 22:27
Já jsem prostě romantik. Mně se tohle moc líbí, takže to musím říct znova. Saaviku, díky. Tohle se povedlo. Chtěl jsem dát nějaký vtipný emotikon, není žádný, který by to vystihoval. Měj se, člověče, mám Tvý věci rád.
Citovat
+3 #6 Flétna z Jadeitunebi 2019-01-20 21:01
Moc krásná povídka. Děkuju
Citovat
+6 #5 Odp.: Flétna z jadeituzmetek 2019-01-19 21:41
Cituji Saavik:
Díky za komenty.

Milý "zmetku", já to mám opravdu z téhle knížky.

To mě moc těší, mně to taky strašně uvízlo v hlavě a připadalo mi to strašně poetický a hezký. Užil jsi to moc šikovně, ta povídka je krásná. Hodně. Moc. Já jsem prostě nenapravitelnej romantik!
Citovat
+8 #4 Odp.: Flétna z jadeituSaavik 2019-01-19 21:28
Díky za komenty.

Milý "zmetku", já to mám opravdu z téhle knížky.
Citovat
+11 #3 Flétna z Jadeitutob 2019-01-19 17:44
Hezká a jemná povídka.
Citovat
+9 #2 Flétna z Jadeitukikiris53 2019-01-19 16:54
Saaviku, jsi proti mojí maličkosti hovňousek, ale píšeš krásně. Moc pěkná povídka. Díky. :-)
Citovat
+9 #1 Odp.: Flétna z Jadeituzmetek 2019-01-19 15:21
O flétně z jadeitu jsem poprvé četl v Tajném deníku čínské císařovny od Johana Fabricia, krásná kniha. Kde jsi na to padl Ty?
Citovat