• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace24. 9. 2015
Počet zobrazení3482×
Hodnocení4.50
Počet komentářů6

Sedím u počítače a honím si čůráka. Jsem neskutečně nadrženej, nalitý koule plný mrdky se jenom třesou, až to na mě přijde a vylítá to ven. Čůrák je jak z kamene a snad se tím vzrušením ještě o cenťák zvětšil nebo co, dneska mi připadá obrovskej. Klikám po videích a hledám, co by mi zrovna teď udělalo dobře. Panáček už by stříkal, ale ještě ne, ještě ho nechávám v napětí a očekávání, ještě si to pnutí mezi nohama trochu protáhnu.

Na monitoru si to rozdávají tři studenti. Chvíli dělaj, jako že se učej, ale dlouho jim to nevydrží. Tři štíhlý, hlaďounký těla, tři nadržený, krásný vocasy. Chvíli si je všichni kouřej, ale nakonec se dva domluvěj na toho třetího, ohnou o stůl a na střídačku mu hustě vyprcaj kaďák. Teď mu oba najednou stříkaj po bílý prdelce, cákance semene lítaj až na záda. Tyhle filmy vždycky dobře dopadnou.

Už se chci taky udělat. Chystám se na rozhodující rozkaz mýmu nabouchanýmu námořníkovi, ale zazvoní zvonek u dveří. Do prdele! Kdo sem kurva teď leze? Seru na to, udělám se. Zvonek zazvoní znova a ještě jednou. A je po honění. Vstávám a jdu k videokomu. Je to Mathis.

Otevírám mu se stojícím vocasem. Mathis se tomu originálnímu přivítání děsně směje a snaží se mě za něj chytit. Uskakuju a tlemíme se jak idioti. Je po vzrušení. Oblíkám si župan a vařím kafe. Vyčítám Mathisovi, že mi zkazil honění, a mám za to, že by to teda měl napravit. Mathis zvážní, přišel si se mnou promluvit.

„Vrátil jsem se do Hamburku kvůli tobě,“ přiznává, „myslel jsem si, že bychom to mohli dát zpátky dohromady.“

„Já, ale…,“ odpovídám tím nejhorším možným způsobem.

„Někoho už máš, co? Byl jsem jak blázen, nenapadlo mě, že bys šel do něčeho vážnějšího. Myslel jsem, že to dokážu jenom já, udržet tě ve vztahu…“

„Nikoho nemám, tamto byl fakt jenom stopař, nabídl mi pomoc s tvým vytopeným bytem,“ nesu hotový kafe a záměrně zdůrazňuju tu habaďůru s vytopením.

„No jo, už toho nech. Ty a tvoje neuvěřitelný historky. Všichni žijou celkem nudně a normálně, jenom tobě se dějou ty nejdivnější příhody, který kdo slyšel,“ vyčítá mi, ale vlastně je to jen už konstatování.

Neříkám nic. Nemá to cenu. Koukám se na něho. Je pořád tak krásnej. Jeho hluboký oči konejší a slova hladí.

„Azzo, chci se k tobě vrátit.“

Odevzdaně mi kouká do očí a pozoruje každý moje pohnutí, každý posunek. Klekám si před něj a beru ho za ruce. Díváme se na sebe a víme, že se známe stovky let. Cítíme, že jsme spojený a že patříme k sobě, je to tak prostě daný.

Začínám pomalu mluvit: „Jsi jedinej člověk na světě, kterej mě vždycky dojme. Jsi jedinej člověk na světě, kterej ve mně dokáže najít to hezčí ze mě. Uctívám tě jako někoho, kdo je mi jednou pro vždycky nejblíž a kdo je pro mě ve vší tý lásce dvojčetem, bratrem a věrným ochráncem.“

Mathis má slzy v očích. Nevydržím ten pohled. Tisknu mu pořád ty ruce a koukám do strany.

„Miluju tě jako svýho bráchu, ne jako milence a partnera.“

Pokládám mu hlavu do klína a cítím, jak brečí. Hladí mě chvíli ve vlasech, ale pak vstává a tiše za sebou zavře. Je pryč.

Pomalu se zvedám a sedám si na pohovku. Je mi na nic. Přehrávám si to celý znova a znova a tak nějak pořádně nic nechápu. Ten rozchod tehdy byla jeho akce a najednou se vrátí a bez varování chce začít znova? Co já s tím jako teď? A jak to udělat, aby i teď zůstal v mým životě?

A zase zvonek u dveří. On se vrací? Na videokomu nikoho nevidím, musel ho někdo dole pustit. Otevírám dveře a jdu se do koupelny trochu opláchnout. To jsem zvědavý, na co po cestě přišel. Dokonce jsem se i převlíkl z županu, ale pořád nikdo nepřichází. Zvonil vůbec někdo? Jdu se podívat do vstupní haly a leknu se. Vykřiknu.

Na zemi někdo sedí, zády ke zdi, kolena přikrčený, obličej schovaný. Sotva rozdejchám prvotní šok, bloňdatý vlasy mě naváděj k rozluštění záhady. Zpoza kolen se ke mně obracejí známé oči. Hans. A vypadá děsně.

„Co tady děláš? Jak jsi mě našel?“ civím na něj a vůbec nic nechápu.

Podává mi mou vizitku, asi si ji vzal v autě.

„Co se ti stalo?“ ptám se spíš instinktivně, než abych byl vůbec schopný dát dohromady nějakou rozumnou větu. Dveře jsou ještě pořád otevřený a mezi nimi obrovská taška. Nastrkám ji dovnitř a zavřu. Indície jasně naznačují, že se tady právě teď děje akorát tak velkej průser.

„Poď si sednout, chceš panáka?“ ptám se ale spíš sebe. Chci. Hans se nakonec zvedá a taky chce.

„Můžu tady zůstat?“ vypadne z něj, ještě než dosedne.

„Jak jako zůstat?“ nalejvám si druhou rundu, a kdybys mě zabil, pořád mi nedochází, co se to tady do prdele vlastně děje.

Hans na mě kouká tak strašně smutně, je totálně vyřízenej. Jak kdyby byl celou noc někde pod mostem nebo v nějaký knajpě nebo nevím. A pak mi to dojde.

„Tys odešel od ženy!“

Opatrně kývne na souhlas a zaboří pohled do koberce.

„Už to takhle nejde dál,“ říká.

„Máte přece dítě!“ zdůrazňuju asi celkem zbytečně, co dost dobře sám ví, „řekl jsi jí proč?“

Kroutí hlavou, že ne. Zaplať pánbůh, nic není ještě ztracený.

„Hansi, podívej se na mě,“ sedám si vedle něho, „nemůžeš tady zůstat a musíš se vrátit k rodině!“

Hans se tváří, že k němu mozek tu informaci vůbec nepouští.

„Jsi super bezva chlap, jsem z tebe hotovej a bral bych to, ale…,“ hledám opatrně slova, aby to neznělo jak z učebnice psychologie, „od rodiny se neutíká, ať už k tomu máš důvody, jaký chceš. Jednou jsi do toho šel, máš za ni odpovědnost, na pořád. Z toho se nedá vyvlíknout jenom proto, žes v sobě objevil nějakej svůj další rozměr.“

Mlčí. Mluvím, jak z tý podělaný učebnice!

„Řekl jsi tý svojí pravej důvod? Dobře, tak to nedělej. Odpustí ti všechno na světě. Chlapa ti ale nikdy neodpustí. Slyšíš, nikdy! Udělá ti ze života peklo.“

Konečně trochu zabral. Dívá se mi do očí a jeho výraz je najednou plný takový odevzdanosti.

„Vrať se domů, tvoje malý potřebuje tátu a tvoje žena potřebuje svýho chlapa,“ patos se vznáší obývákem v takový dávce, až se za to upřímně stydím.

Ten nadrženej drsňák v montérkách, co po večerech vymetá černý díry v buzerantskejch klubech, teď na mě zírá s takovou pokorou a nadějí, že je to prostě kýč jak bič.

„Hansi, vrať se domů. A když si budeš chtít promluvit, jsem tady, moje dveře jsou ti otevřený,“ pohladím ho po tváři, „hlavně jí nic neříkej, musí to zůstat mezi náma chlapama!“

Bere mě vzadu za krkem a přitahuje k sobě. A pak mi vlepí pořádnýho, dlouhýho francouzáka, rty na rty, jazyk na jazyk. Nechce mě vůbec pustit, je to snad nejdelší a nejvášnivější pusa, jakou jsem kdy dostal. Nakonec se zvedne, vezme tašku a odejde. Tak teď by ještě chybělo, aby se fakt vrátil ten Mathis a oba se potkali. To už bych asi nikdy nerozchodil.

Sedím doma, klopím do sebe vodku a je mi na blití. Přemýšlím, kde se to jako posralo, vždyť to ráno vypadalo ještě jako fajn den. To se jako všichni hromadně rozhodli zahrát si na pravdu? To vyhlásili v televizi nebo kde? V jednom dni jsem vyhodil hned dva chlapy, co se mnou chtěli bejt. Někomu to připadá normální? A teď tu sedím jako kokot a jsem zlitej pod vobraz.

Plácám se po bytě tak dlouho, až se rozhodnu vypadnout. Přepadá mě takovej smutek, že s ním nechci bejt sám doma. Už bych neměl chlastat, ale stejně si tu flašku beru s sebou, že ji docvaknu. Dojdu k nejbližšímu parku, usedám na lavičku a přihýbám si z lahve. Přemejšlím o svým podělaným životě a mám depku. Fouká a dělá se zima. Nechci tady hnít, jak nějakej bezdomáč.

Ochranka v klubu mě nechce pustit dovnitř, jsem nalitej. Dávám každýmu pade a slibuju, že budu hodnej. Zabírá to a pouštěj mě. Oblejzám kóje a čumím, kde se jak šuká. Je jich dost zavřenejch, ale některý ne. Zůstávám v místnosti s velkým pódiem, na kterým si to rozdává parta mladejch týpků. Mají na sobě jen kšiltovky a tenisky a některý z nich tílka. Hubený břicha a vyholený vocasy mě vtahujou dovnitř.

Vůbec si mě nevšímají. Dva si je vzájemně kouřej, třetí vylizuje čtvrtýmu díru, aby si ho připravil k zásunu. Koukám na jejich piercingy a obdivuju tetování. Každej aspoň na kousku těla něco má. Sedím tam na nějaký sedačce, kalhoty na půl žerdi, ale čůrák mi nechce stát. Hraju si s nim, ale jsem tak nadranej, že vůbec nereaguje.

Pak ty dva huliči konečně zaregistrujou, že tam sem a vypadá to, že se jim líbím. Slíkaj mě z košile a na střídačku si berou do huby můj vocas. Dívám se, jak třetí mrdá čtvrtýho, ten má nohy roztažený, co to jde a honí si u toho péro. Ten můj tvrdne a kluci z toho mají radost. Chtějí, abych je oba vojel, a těšej se, že mi bude trvat dlouho, než se udělám.

S uspokojením pozoruju, jak ty dva úřadujou mezi mýma nohama, v hulení čůráků se fakt vyznají. Úplně se jim odevzdávám, opřu si hlavu pohodlně až za okraj sedačky a zavřu oči. Krásný pocity se mi roztejkají po celým těle a v tom si ve vteřině poslední uvědomím, že usínám. Kurva, to je trapas! Otevřu oči a snažím se dostat do reality. Jak se tak rozhlížím, nikdo si ničeho ani nevšim. Můj pohled zastaví u dveří. Někdo tam stojí.

Vysokej, mladej kluk. Do půli těla nahej, tričko hozený přes rameno. Od prsou až po zápěstí nádherný tetování. Hrudník širokej jako letiště. Do obličeje mu moc nevidím, to světlo tady v tomhle směru stojí za hovno. Námořník! Bože, je úžasnej! A otáčí se a jde pryč!

Melu něco, jako že sorry a že musím jít, kluci jsou nasraný, s kuřbou se dělali zbytečně. Vstávám. Teda pokouším se vstát. Snažím se zapnout si kalhoty a najít rovnováhu. Obojí najednou nejde. Do prdele, musel jsem se tak nalejt!? Daří se mi udržet na nohou, nakonec i naládovat ptáka zpátky do kalhot. Řítím se ven hledat námořníka, ale pro ostatní je to spíš zoufalý vrávorání jednoho vožralýho debila. Musím ho najít. Vždyť to je ON!

Plácám se po kójích a kabinách, ale nikde není. Prolejzám to znova a pak ještě jednou dokola, musel odejít. Do prdele, to přece není možný! Jdu na záchod a strkám hlavu pod kohoutek. Pomáhá to. Vracím se aspoň částečně k vědomí. Znova procházím po místnostech, strkám hlavu i za zavřený dveře, už mě sem asi nikdy nepustěj. Jsem nasranej a zoufalej. Mám chuť na místě něco roztřískat.

Jdu ještě do baru, mám žízeň. Sedí tam. On tam vážně sedí a pije pivo! Samozřejmě z flašky, jak správnej drsňák z americkýho westernu. Vylepaná hlava, široký rty i nos, rašící fousky kolem krásný pusy. Svaly jako technik z ropnýho vrtu nebo tak něco. Pomalu se blížím k němu, usmívám se jak dement a nespouštím z něho oči.

On se taky dívá a čeká, co ze mě vypadne.

Vyhoupnu se na barovou židli. Teda aspoň si to myslím.

„Jak se máš, námořníku?“

„Nejsem námořník, dělám na stavbě. Chceš pivo?“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoGood Guy
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 BombaKev1000 2018-07-25 21:27
Asi jsem tu ještě nečetl nic lepšího, než tuhle sérii. Do zdejšího archivu musim zabrousit častějš. Fakt to někdy stojí za to :-)
Na první, ale vopravdu jen ten nejprvnější pohled docela banální plot - vybroušenej k naprostý dokonalosti.
A kdyby se Azzo nakonec přece jenom dočkal těch "dalších pár dílů", to už bych byl úplně v sedmým nebi.
Citovat
0 #5 Odp.: Azzo: 4. NámořníkMaLu 2015-10-05 01:57
Těším se na další rezidua :-)
Citovat
+2 #4 :-)Good_Guy 2015-10-04 16:14
Zřejmě emociální reziduum z minulého života .-) Jinak jsem v Hamburku nikdy nebyl .-) Takže je na "vině" spíš moje schopnost vcítit se a Azzo, ať je už jakýkoliv, se mě jako autora velmi dotkl, takže mi to s ním jde dobře. Díky moc a příště zase v Hamburku!
Citovat
+1 #3 Odp.: Azzo: 4. NámořníkMaLu 2015-10-04 11:34
Pokračování bych si rád přečetl.

A ta samozřejmost vylíčení německých (hamburských) reálií mě pořád dostává. Nejen v místních jménech (to se pozná, když si kulisy někdo jen snaží představovat), ale i v myšlenkových pochodech. Proto jsem si myslel, že to musí být překlad povídky od německého autora. Moc osvěživé, díky.
Citovat
+1 #2 Díky moc,Good_Guy 2015-09-29 18:20
to mě těší. :-) Čtvrtým dílem série měla končit (Azzo potkal svého muže snů), ale mám už v hlavě dalších pár dílů, tak uvidíme, jestli "dvojka" půjde stejně dobře jako jednička. Zájem mě těší, díky moc.
Citovat
0 #1 Odp.: Azzo: Námořníkreader 2015-09-28 19:15
Wow. Tak tenhle díl byl fakt dobrej. Nemůžu se dočkat dalšího!
Citovat