• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace17. 6. 2019
Počet zobrazení853×
Hodnocení4.85
Počet komentářů4

Cejtit chlapa

Hans mi ho něžně a pomalu honí. Sedím mu na klíně v jeho bohovsky velký vaně. Dotýkám se ho. Hraju si s ním. Voda je krásně teplá, všude obláčky voňavý pěny. Líbáme se. Jemně, ale intenzivně. Každej polibek je teď jako náplast na mý bolavý srdce. Proplejtáme se jazykama, jsme vzrušený pořád víc. Oba totálně citově vyprahlý. Rozpouštíme se ve vášnivým doteku našich rtů. Nevydržím bez pusy ani vteřinu. Znova a znova se nechávám pohlcovat iluzí, že mezi náma proudí láska. Aspoň z mý strany. Jen si sobecky užívám svou náplast.

Jsme k sobě pořád přilepený, oba nadržený, ale stříkání je teď druhořadý. Lepím se na Hanse, hladím po hlavě a užívám si horkosti našich pus. Chci se do něho vpít, schovat se v něm do bezpečí a už nikdy nemuset vylízt. Hladí mě po těle, prstem lehce přejíždí po nejcitlivějších místech. Pak mě tiskne trochu víc a já cejtim, že jsem slušně rozdělanej. Prohnu se v bedrech a jdu mu vstříc. Jsem vyšponovanej, trčí mi na maximum. On chápe, že to teď už chci, a pod vodou zrychluje. Pořád se na něj lepím, nepouštím se jeho rtů, užívám si mužský doteky a vůni strniště. Teplá voda tlumí vzrušení, ale já bych se teď udělal, i kdyby se na mě chlap jen podíval. Jde to na mě fest. Každý přejetí jeho dlaně ve mně aktivuje všechno to hezký. Vzpínám se a funím. Jsme v rozhodujícím momentě. Vzdychám a zatínám pěsti do jeho ramen. Pod hladinou právě probíhá bílej výtrysk a já se zmítám v objetí rozkoše. Není na světě nic upřímnějšího a otevřenějšího než cákající chlap. Tvrdě vytrčenej, ve svý absolutní přirozenosti stříkám. Pumpuju ven mužskou podstatu. Vodou se šířej cákance, nebere to konce. Každej výtrysk mě přenáší do orgastickýho prožitku, kdy nejsem. Na setiny vteřiny se stávám součástí něčeho, co nechci, aby skončilo. Ale nejde to ani zachytit, ani prodloužit. Nakonec přicházim k sobě, Hans se usmívá. Má radost, jak mě parádně udělal.

Nechává mě vydejchat, sám se rychle přivede ke stříkání. Líbáme se u toho. Ryzí sdílení vášně. Sounáležitost a přijetí. Všechno zlý je najednou zapomenutý.

„A tos nechtěl,“ směje se Hans.

„Jsi zrádce a lhář!“ nedá mi, abych s ním nezúčtoval, i když to teď zní spíš směšně, „ale umíš to se mnou.“

„Už jsem se ti nejmíň stokrát omluvil,“ dívá se spokojeně do vody plný plovoucích cákanců, „bál jsem se, že mě vyrazí z práce, když ho prásknu.“

„Omluvy tě nezachráněj,“ vypouštím vodu a beru do ruky sprchu.

„Budu ti ho denně kouřit, dokud mi neodpustíš,“ mydlí mě sprcháčem.

„To je spíš odměna pro tebe,“ směju se jeho vychcanosti.

 

Rozvaluju se na posteli ve svým azylovým pokoji. Deja vu. Jsem nahatej, hraju si s nim. Jsem pořád v náladě, ta koupelna mě nažhavila. Nejlepší sex je ten, ve kterým o nic nejde. Bez předvádění, bez dokazování, bez měření výkonů a časů. S Fynnem jsem chtěl bejt dokonalej milenec. Bejt vždycky připravenej, pokaždý žhavej a nikdy neříct ne. Roztáhnout, kdykoliv si vzpomene. Spolykat bez ohledu na chuť. Pořád jsem se hlídal a vlastně z toho nic neměl. Tak málo jsem myslel na sebe.

Znova mi stojí. Tělem se šíří smyslný příjemno. Dávám od něj ruku pryč, ale zjišťuju, že to nejde. Je tvrdej a chce to zas. Pulsuje. Dožaduje se dalších doteků, chce silnější dráždění. Přejedu po něm a zmáčknu. Celej se zachvěju, po těle se zrní husí kůže. Přicházím na to, že mě vzrušuje ta nenucená uvolněnost. Hraju si a můžu si to dělat, jak chci. Ehhh. Je to tak hezký. Nemůžu s tím přestat. Trochu si sliním na prsty a roztírám po špičce. Přichází tvrdý, nadržený honění. Už nechci na nic čekat, chci to teď hned. Vzpínám se na posteli, hladím se po těle. Zvyšuju rychlost, dávám mu pořádně za uši. Vzrušení se stupňuje a… ehhh! Na mý břicho dopadají první horký kapky. Poddávám se stříkání, nechávám to na sebe působit se zavřenejma očima. Konečně uvolnění. Teprve teď si připadám úplně lehkej, svobodnej a tak nějak očištěnej.

 

„Nechceš jít spát ke mně?“ strká Hans hlavu do dveří.

„Co sem lezeš jen tak! Co kdybych měl rozhoníno?“ vztekám se, protože mi narušil nejhezčí chvíli za poslední dobu.

„Vim, že jsi skončil. Slyšel jsem tě,“ šklebí se, „proč sis neřekl, že chceš ještě?“

Je to parchant a fakt mě dokáže vytočit.

„Protože žádnou asistenci nepotřebuju, na tohle ještě stačim,“ utírám si pocákaný břicho ručníkem.

„Poď spát ke mně,“ žadoní, „potřebuju vedle sebe cejtit chlapa.“

„Tvoje starosti bych chtěl mít!“ remcám, ale jdu. Mužský tělo mi taky chybí a kdovíjak dlouho ještě bude.

 

Nemůžu spát. Myšlenky na budoucnost mě najednou navedly na spoustu nepříjemnejch otázek. Jsem bez chlapa, bez bytu. Příští tejden si mám brát děti, ale nepřipadá vůbec do úvahy, abych je vzal sem. Budu si muset nejdřív promluvit s Karin a nějak se s ní pokusit dohodnout. Tady stejně nemůžu dlouho zůstat a dávat mu nějaký naděje. Šukání s ním je dobrý, ale je to furt jen kámoš. Dochází mi, že i když to tak nevypadá, vlastně jsem zůstal sám. Fynn. Do očí se tlačí vlhkost. Pomrkávám, abych to vypudil zpoza víček, ale slzavej potůček se rozhod pokračovat dál. Vzpomínám na náš vztah, o kterým jsem si myslel, že bude trvat až do smrti. A na mýho nádhernýho Fynna, krásnýho chlapa, na kterýho jsem byl tolik pyšnej. Hlavou lítají vzpomínky jedna za druhou a z potůčku jsou vodopády. Mokrá skvrna na polštáři je pořád větší a studí mě na tváři. Hans se vedle mě mele, mám pocit, že nespí.

„Kdo je ten Fynnův mrdák? Znáš ho?“ třesu s ním.

„Nějakej Čech,“ brblá Hans napůl v limbu, „nějaký kšefty s autama.“

„To nebylo poprvý co?“ plačtivý údolí střídá hromová hora. Bere mě vztek.

„Myslim, že ho hobluje pravidelně,“ mumlá a asi si vůbec neuvědomuje, že mi tohle vyzvonit nechtěl.

„Odkud je? Znáš ho?“

Hans ale už neodpovídá. Jak v transu si vybavuju situace, kdy se Fynn zdržel v práci, a dochází mi, kolikrát jel pryč mimo město. A já debil se doma snažil jako o život, aby se cejtil skvěle a aby si dobře zvyknul na novou situaci. Kvůli domácí pohodě jsem se stavěl na hlavu. Neviděl jsem svoji únavu, nic. On si místo toho vymrdával s nějakým lúzrem z východu. Jsem fakt nebetyčnej pitomec.

 

Startovací kód

„Kdo je ten Fynnův mrdák?“ nedá mi to pokoj ani ráno u kafe.

„A neni to jedno?“ má pravdu Hans.

„Já nevim, Hansi, nějak mi leží v palici. Řekni mi, co víš.“

Hans se kroutí jako žížala. Tře si čelo, hladí nos, dívá se někam do rohu.

„Přestaň mě už srát a vyklop to, dlužíš mi to!“ vytáčí mě do běla.

„Ty vole, Eriku, je to vo držku, nesmím ti to říct,“ bledne a vypadá fakt vysraně.

„Tim spíš! Dělej, čekám!“

„Kšeftujou s kradenejma autama,“ ztiší hlas, „Fynn mu dává tipy na drahý fára a odpojuje jim sledovačku. Ale nic jsem ti neřek!“

„Co dělá?“ přestávám rozumět. Fynn je zloděj! zní mi ve škebli a následuje okamžitá reakce těla. Ty vole, s kym já to žil!

„No odpojuje lokátor – takový auto pak nejde najít přes GPS. Prostě zmizí z povrchu. Ten Čech, myslim, že je z Aussigu, pak zajišťuje převoz. Někde sežene startovací kód, s tim už Fynn nechtěl mít nic společnýho.“

„Jakej zase kód?“ vlastně už mě to nezajímá, ptám se jen mechanicky. Ty informace mě popravdě ochromujou.

„No maj jenom jedno nastartování, na který musej dojet do cíle. Nesměj vypnout motor, jinak už znova nenastartujou. Jedou durch stovky kilometrů, většinou někam do Polska nebo na Ukrajinu,“ hází Hans zkroušený ksichty. Asi ať už se neptám. A já se už ptát nechci. Jsem zdrcenej. Já, kterej každý idiotský euro pětkrát daním a všude přiznám, jsem miloval zloděje aut. Tupě zírám někam do rohu stolu a přemejšlím, proč jsem takovej kretén.

„Eriku, ser na to, prosím!“ bledej strachy se snaží tvářit, že nic neřek.

„Kde ten Čech bydlí?“ nemůžu si dát pohov.

„Už nic nevim,“ lže Hans fakt průhledně.

Stačí pohled, kterej ho špikuje a hrozí dobře mířenou ranou pěstí. A ne jednou.

„U nás v dílně, tam vzadu v kutlochu. Ale je tu jen vždycky na jednu noc, třeba jednou za měsíc nebo tak.“

„Takže se nechá vymrdat, pak šlohne auto a zmizí. No to je nádhera!“ pyskuju.

„Eriku…,“ snaží se mi přejet po hřbetu ruky, ale uhybám.

„Tímhle jsi sice vykoupil všechny svoje hříchy, ale nikdy ti to nezapomenu!“ je mi jasný, že Hansovi už nemůžu věřit ani slovo. Nikdy.

 

„Já jenom žasnu, jak nejsi schopný si uspořádat vlastní život,“ jebe mě Karin zas jak malýho zmetka. Jako bych stál u tabule a zapomněl, jak začíná druhá sloka básničky.

„Prostě se to nějak komplikuje, ale dávám to rychle dohromady, dneska mám prohlídku bytu. Je to tady kousek, blízko Rosengarten,“ musím znít snaživě, abych ji trochu uchlácholil.

„Já akorát nevím, jak k tomu ty děti přijdou. Jako otec zásadně selháváš,“ nepřestává do mě šít, dobře si vědomá svý aktuální převahy.

„Nemůžu za to, že Fynn vomr… vyspí s každým, kdo kolem něj projde. Tobě se to nikdy nestalo, žes měla smůlu na chlapa?“ okamžitě mi dochází, jakou píčovinu jsem právě pustil do prostoru kuchyně, kde sedíme.

„Máš pravdu, stalo,“ dívá se na mě významně. Ještě se nadechuje k další replice, ale nakonec to vzdává a jde si nalejt čaj.

„Jsme teda domluvený? Vezmu je k sobě, jen co si pořídím slušný bydlení. A hned teď o víkendu je vezmu do zoo nebo někam, kam budou chtít. Můžete si udělat s Willym pěknej den.“

Karin je zjevně spokojená, jak žadoním a dolejzám, takže se tváří blahosklonně, asi jako královna Alžběta z tribuny v Ascotu. Jen při zmínce o Willym se jí výrazem prožene zvláštní stín. Copak? Kočáru plným lásky skřípou kolečka? Nebo se snad něco utrhlo?

Mlčíme. Měl bych jít. Ale něco mě tady pořád drží. Místo, abych se sebral, jdu si dolejt kafe. Sedíme proti sobě. Je cejtit, že nás ty bitky prostě nebavěj.

„Omlouvám se, že to všechno komplikuju,“ říkám najednou a vůbec nevím proč. Je to venku. Karininy oči se odlepí od palce, kterej pořád dokola jezdí po oušku hrnku, nahoru a dolu.

„Třeba…,“ nadechuje se a trochu se zdá, že si dodává odvahy, „možná bys mohl už ukončit to dobrodružství a vrátit se…,“ pohled na hrnek, na mě, na hrnek.

CO? Špatně jsem slyšel? Vrátit se? K ní? CO? Dostal jsem dneska propustku z blázince?

„Karin,“ snažim se o co nejrozumnější polohu, „v tomhle už neni cesta zpátky. A to nejenom k tobě, ale k ženskejm obecně. Já ke svýmu životu potřebuju chlapa. Vlastně ho potřebuju milovat. Neni to jen o sexu, je to o citech.“

Nechápe to. Prostě to jen zkusila. Zvedám se, abych se na balkonu trochu nadejchal vzduchu. Když míjím její opěradlo, lehce jí pohladím po šíji. Její dlaň mi automaticky přejede po ruce. Je v tom najednou tolik porozumění a přijetí. I když se navzájem moc nechápeme, právě dochází k překonání nějaký bariéry nebo čeho.

 

Chlapská solidarita

Pořád se tam musím dívat. Nedá mi to. Terasa Fynnova bytu. Vidim ho tam. Svalnatý ruce opřený o zábradlí, cigáro v pravačce, nohy křížem za sebou. Vzpomínám, jak jsem ho vnímal ještě před půl rokem a jak dneska. Je to pořád ten samej člověk. A přesto je všechno jinak. Prostě vidíme jenom to, co vidět chceme. A i když už náš dokonalej obrázek začne žloutnout a občas se objeví trhlinka, pořád máme tendenci žít ve vlastní iluzi. A teprve až když se to celý rozpadne na stovky kousků, pochopíme, že jsme žili ve lži. A že jsme to byli ze všech lidí my, kdo si lhali nejvíc. Já jsem si lhal nejvíc.

K baráku přijíždí auto. Nejdřív ho vůbec nevnímám, ale hned jakmile zastaví, bystřím. Je to bílá audina. Srdce tluče, krev se valí do hlavy. Tělo reaguje dřív, než mozek zpracuje informaci. Vykláním se, abych viděl na značku. No jasně! To je auto našeho sprejovýho hrdiny! Stresový hormony zalejvaj krevní řečiště. Už se chystám vystartovat a jít dolů si to s ním vyřídit. Ale otevíraj se dveře a vystupuje týpek v teplákovce. Zavírá a podívá se nahoru. Willy! Jako na nějakým hodně slušným matroši vidím, že mi mávnul na pozdrav a mizí ve vchodu. Všechno se ve mně vaří, rozum se schovává do krytu. Stavím se do dveří a čekám, až se objeví.

Řach! Jedna dobře mířená přistává, hned jak se dostavuje. Celej bílej se nebrání! A začíná zdrhat.

„Stůj, ty čuráku!“ řítím se za ním ze schodů. Nevim, kam si myslí, že zmizí. Chvíli to vypadá, že chce do auta, ale jsem moc blízko, nestihnul by ani nastartovat. Maže teda kolem bloku, já těsně za nim. Vim, že nemá výdrž, za chvíli ho mám. Dejchám a soustředím se. Willy peláší směrem ke garážím. Myslí si, že tam někde prokličkuje a zmizí mi. Ale já to tady mám prolezlý. Nechám ho zmizet v Déčku a sám se pustím do Éčka. Musí tudy proběhnout, z Déčka se jinak nedostane. A taky, že jo! Na poslední chvíli mě zmerčí, ale už je pozdě.

Hrabu po něm a jeho luxusní tepláková bundička se trhá na dva kusy. Řežu do něj pěstí, neni vůbec schopnej se zmobilizovat k nějaký obraně. Snaží se mi podrazit nohy a přetlačit. Držim ho pod krkem, vzteky nevidím. Z jeho očí na mě kouká strach. Ví moc dobře, za co to je.

„Eriku, prosim tě, nech toho. Pusť mě!“ žadoní.

„Tak buzeranti jo?“

Snaží se mi jednu ubalit, ale jsem rychlejší a kroutím mu ruce za záda. Mačkám ho ke zdi, je prakticky bezbranej. Kope, a jak si hlídám spodek, vidím, že mu v teplákách stojí. Normálně mu stojí! Já jsem snad odněkud spadnul dneska. Všímá si mýho pohledu, celej rudne a přestává klást odpor. Otáčím ho, tisknu zádama ke zdi a přesvědčuju se na vlastní ruku, že ho má tvrdýho jak trubku ze švédský oceli. Dochází mi, co se děje.

„Tak jsem měl v tý sauně tenkrát pravdu, co?“

„Neříkej to Karin! Prosim tě, Eriku, neříkej jí to,“ škemrá.

„Proč to děláš?“

„Nemám takovou odvahu jako ty. Koule na to sebrat se a jít dál s chlapem,“ cedí malou škvírou mezi tuhejma rtama, „serete mě, závidím vám to.“

„Víš, cos udělal?“ vjíždí do mě další vlna vzteku. Tlačím se na něj, abych ho aspoň kopnul do koulí, ale když vidím ten urputně vytrčenej rozkrok, nemůžu. Nějaká chlapská solidarita nebo co.

„Promiň, omlouvám se!“

„Stejně je to všechno už v prdeli. Vlastně je to už jedno,“ pouštím ho.

„Strašně mě vzrušuješ, jsem z tebe úplně hotovej, jsi krásnej chlap a ke všemu takovej rovnej, čistej.“

„Nech toho, Willy,“ nezajímaj mě jeho lichotky.

„Já s ní můžu spát jenom proto, že jsem v posteli po tobě…,“ leze z něj.

No tak to je hardcore tohle! Na to už nemám. Vzdávám se! Pouštím ho a odcházím. Moje kroky duněj garáží, ale jeho ne. Po pár hlučnejch sekvencích se otáčím. Willy v tichosti stříká na zeď. Potupně. V zajetí svýho chtíče. Jak největší zoufalec.

 

„Kuchyň je velmi dobře řešená, podívejte se z okna do vnitrobloku,“ natřásá se Erna Baumová, „ten klid zde oceníte.“

Byt u Rosengarten není nic moc, ale říkám si, že nejlepší bude nějak začít a zbytek se nějak už ukáže. Nemůžu už zůstávat u Hanse a potřebuju si pravidelně mít kam brát děti.

„Vaše paní to tu vidět nechce?“ diví se přes obrovský brejle.

„Ne, budeme se rozvádět,“ konstatuju.

„Ah, promiňte. Myslela jsem…, když vám tolik záleželo na pokojích pro děti…,“ svíjí se jak čerstvě vytažená žížala.

„Ano, mám je ve střídavý péči.“

„Ano, jistě, omlouvám se,“ slizce pluje dál ve svým vábení. Ale najednou cejtim, že tu nejde jen o byt. Že zavětřila. Je nadržená! Poskakuje kolem mě, natřásá kozama, úsměv vlevo, úsměv vpravo. Chci to co nejrychlejc ukončit, ale trvá na tom, že mi musí ukázat „velkorysý úložný prostor“.

„Podívejte se, na rovinu – potřebuju to hned a moc na výběr nemám. Vezmu to na rok.“

Zním už asi hodně unaveně a otráveně, protože najednou reaguje věcně a rychle. Někomu volá.

„Hned je tu Ralf, přinese rovnou rezervačku, ať už s tím nemáte další starosti,“ běží otevřít.

Do bytu vchází nějakej mlaďas, snad ani ne dvacet. Ulízanej, navoněnej, trochu upjatej.

„To je můj syn,“ dme se pyšně prsatice Erna, „pomáhá mi, zaučuje se.“

Sedíme nad smlouvou u stolu, Erna venku mobiluje. Ralf ze mě nespouští oči. Každym pohledem mi do mozku vrejvá skrytej vzkaz. Chce mě. Hebký bílý ruce obracej stránky, jemnost jeho pohybů prozrazuje, na jaký frekvenci tenhle kolík kmitá. Chcihotam.hned FM.

Ignoruju ho. Jsem na chlapy, ne na děti. Mám všeho akorát tak dost, zvlášť po dnešku. Navíc těmhle upjatejm typům trvá věčnost, než se trochu uvolněj a roztáhnou. Na to nemám už vůbec náladu. Ze slušnosti se na něho usměju. A natahuju se přes desku pro tužku. Dlouhej pohled do jeho mrdavejch očí. Přestávám se koncentrovat. Tužka padá na zem.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)

Komentáře  

+3 #4 Odp.: Láska je odpověď – část 9Good Guy 2019-07-15 22:16
Cituji detail:
Velké překvápko, co teď víme o Erikovi. "„Já s ní můžu spát jenom proto, že jsem v posteli po tobě…“ Jen ta poslední scéna s Ralfem mi přijde navíc. Sice krásně napsaná ("Chcihotam.hned FM." "těmhle upjatejm typům trvá věčnost, než se trochu uvolněj a roztáhnou" jsou fakt pěkné obraty), ale do dalšího dílu nás mohlo přenést i něco, co není o sexu. V každém případě se těším na pokračování ! GG díky.


Děkuju :-) Rád bych občas psal i bez sexu, ale ostatní čtenáři by mě ukamenovali .-)
Citovat
+2 #3 Odp.: Láska je odpověď – část 9detail 2019-07-13 08:37
Velké překvápko, co teď víme o Erikovi. "„Já s ní můžu spát jenom proto, že jsem v posteli po tobě…“ Jen ta poslední scéna s Ralfem mi přijde navíc. Sice krásně napsaná ("Chcihotam.hned FM." "těmhle upjatejm typům trvá věčnost, než se trochu uvolněj a roztáhnou" jsou fakt pěkné obraty), ale do dalšího dílu nás mohlo přenést i něco, co není o sexu. V každém případě se těším na pokračování ! GG díky.
Citovat
+4 #2 Odp.: Láska je odpověď – část 9Ron 2019-06-19 22:48
Erika je mi líto. Narazil na pěknýho šmejda. Napsaný to je ale skvěle! Samozřejmě 5x5. :-)
Citovat
+3 #1 Odp.: Láska je odpověď – část 9zmetek 2019-06-17 19:13
Tak jo, zase za plnej!
Citovat