• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace3. 6. 2019
Počet zobrazení777×
Hodnocení4.87
Počet komentářů4

Závoj chladu

„Mrdej mě, joo, mrdeej!“

Ani nemusím chodit dál, je to slyšet po celým bytě. Asi ani nejsou v ložnici. Zůstávám mezi pootevřenejma dveřma a poslouchám rytmický hekání a Fynnovo funění. Ingrid ho drezúruje, jak někde v jízdárně. Možná potřebuje dominanci, napadá mě. Třeba, kdybych byl tvrdší chlap, bylo by to mezi náma jiný. Moje úvahy přerušuje další scéna z jejich šukání.

„Nastříkej mi na kozy, pořádně mě zcákej!“

Fynn řve jak bejk na jatkách. Stříká. Oba u toho vyváděj. Teda co ta s nim dělá…

„A teď pěkne slízat! Ukaž, žes to nezapomněl!“

 

Už na to nemám žaludek. Potichu mizim, stačilo. Pomalu slejzám schody a samotnýho mě překvapuje, jak jsem najednou klidnej. Možná tím, že vím, na čem jsem. Nebo prostě už jenom nemám sílu. Uvědomuju si únavu. Nekonečnou únavu. Sedám do auta a čekám. V hlavě probírám, co teď mám dělat. Nějak se mi ta story o štěstí rozpadá a já už se asi postý ptám, co dělám blbě?

Fynn stojí před vchodem a kouří. Rozsvěcím kabinový světlo. Chvíli kouká dovnitř, pak někam ke hvězdám. Odhodí vajgla a otevírá dveře spolujezdce.

„Vzal sis ze šuplíku moje rezervní klíče?“

Beze slova kejvu na souhlas. Dívám se mu do očí. Nevím, jestli v nich vůbec ještě jsem. Mlčím a čekám. Bere mě za ruku, nebráním se.

„Promiň, Eriku,“ je najednou jak malej kluk, „promiň mi to.“

Závoj chladu se pomalu zvedá, cejtim teplo jeho rukou, čtu upřímnost jeho vzkazu.

„Promiň, byl to úlet, stresovej den,“ pokračuje, „nechci se k ní vrátit a nebudu s ní už spát.“

Pořád mlčím a čekám, kdy od „já“ přejde ke „mně“. Jestli třeba řekne, že je mu se mnou dobře a že mě má rád.

„Můžeme na to zapomenout?“

Nakláním se k němu pro pusu, ale je cejtit po ní. Přes všechnu snahu mu to odpustit se ve mně něco mění. Z pevný skály důvěry se oddrolujou malý kamínky a padaj do hlubin zmaru. A já najednou přesně vím, že už to mezi náma nikdy nebude jako dřív.

 

Muž, který nikdy nepoznal lásku

„Tys nevěřil, že tě sem fakt vezmu, co?“ tlemí se na mě Hans, „myslels, že jsem jen lopata ze servisu, co?“

„Nech toho, víš, že to tak neni,“ chabě to hraju do autu, protože má prostě pravdu.

Dívám se přes zábradlí naší lóže na Violettu pobíhající mezi autíčkama z autodromu. Skutečně originální zpracování! Ale líbí se mi to, Irina Lungu zpívá jako o život a ten amík s ní, je docela hezkej. Hans využívá příležitosti a občas mi přejede po stehně.

„Ten oblek ti sluší, stojí mi z tebe,“ šeptá právě, když vrcholí Ogni suo aver tal femmina a amík je žárlivostí bez sebe.

„Nech toho, víš, že jsem zadanej,“ snažím se ho trochu usměrnit.

„Jsi zadanej před tím, než vyšuká Ingrid, nebo zas až potom?“ hodí po mně jedovatě.

„Teda ty si hajzl, příště ti zas něco řeknu!“ prskám. Jsem vytočenej, vstávám a jdu pryč. Lidi, co jsou tam s náma, jsou zděšený. Buzní scénka jak z časáku. Vidím rudě, fakt mě nasral.

 

„Promiň, Eriku, promiň!“ objevuje se za mnou venku na ochozu. Dívám se do proudu Labe, je odtud opravdu skvělej výhled. Tak nějak celkově se jim ta budova opery povedla.

„Nechtěl jsem ti ublížit, vážně ne,“ pokračuje smířlivě.

Nevěnuju mu ani pohled, ale cejtim za sebou jeho tělo. Už jsem trochu zchladlej, vzduch mi dělá dobře. Bere mě kolem pasu, otáčí k sobě. Nebráním se. Jeho krásný oči jsou plný lítosti a zvláštního jasu.

„Promiň mi to, prosím! Já se prostě jen nemůžu koukat na to, jak se sebou necháš vyjebávat,“ nasadí najednou tón, kterej jsem od něj nikdy neslyšel, „ty to nevidíš?“

Jeho slova ke mně dopadaj z velký dálky jako pírka, který někdo háže z vysoký věže. Za chvíli jich je plnej vzduch, není přes ně vidět, ale přesto se mýho těla nedotkne ani jediný. Vznášej se kolem mě, vystýlaj zem pode mnou, ale na mý hlavě ani na rameni nepřistává žádný. Vidím Hansovy krásný oči plný světla, ale to se ke mně přes nějakou neviditelnou clonu nedostává. Můj závoj chladu.

„Už jsi to pochopil? Že tě miluju?“

„Prosim tě ne, teď ne,“ nějak automaticky se spouští obrannej mechanismus. Bezpečnostní zařízení na detekci lásky vyhlásily stav ohrožení. Všude ve mě drnčej alarmy a vzniká odmítavá reakce. Všechno je akceptovatelný, jenom láska ne.

Nechávám ho stát na vyhlídce a je mi zle za něj. Cejtím jeho zklamání, zoufalství a lítost. Na metry. Cestou k autu v podzemních garážích, ke mně zní starej známej Seneca. Milujeme ty, kteří nás odmítají, a odmítáme ty, kteří nás milují.

„Stůj!“ zní těsně před tím, než otevřu dveře. Buzní telenovela pokračuje.

„Hansi, já…,“ nadechuju se, když je u mě blíž.

„Zapomeň na to! Nechci tě ztratit jako kámoše, nechám tě už bejt,“ slibuje.

Beze slova ho objímám. Je mi u něj příjemně. Bezpečně. Líbáme se. Je sexy. Vnímám, jak je atraktivní a nažhavenej. Ale stejně.

„Já si asi lásku nezasloužim, třeba to je něco, co nemám nikdy poznat,“ plácám, co mi právě z tiskovýho doručili do řečovýho centra.

„Máš jenom strach, to je všechno,“ hladí mě po vlasech.

Jsme k sobě natisknutý a přes tmavý kalhoty se jasně rýsujou vyboulený rozkroky. Nažhavenej Hans mě vždycky příjemně provokuje, ale dneska se to fakt nehodí. Navíc pořád nemám jasno, jestli s ohledem na Fynna bych do toho měl jít nebo ne. Ale těla se na filozofii ani na strategický postoje neptaj. Pro těla je postoj jasnej a zřetelnej. Hlava se brání, ale rukám a pusám zatím žádnej rozkaz k ústupu nepřichází.

Jeho něžný polibky mě chutnaj a chci jich víc. Jeho vášeň je nakažlivá, objetí pevný a plný chtíče. Doteky. Pocity chtění a přijetí. Rozpaluje mě to. Chci to zastavit, ale nemám sílu to udělat, protože je to prostě moc hezký. Jsme oba tvrdě vzrušený, kalhoty už to taky vzdaly a zřetelně odstávaj. Třeme se o sebe. Ale ani jeden nepostupuje na další level. Naše rty se nemůžou od sebe odlepit. Pokaždý, když se tak stane a na chvíli na sebe zablikáme očima, znova a znova se zase okamžitě přiblížíme k dalšímu žhavýmu ústnímu kontaktu.

„Miluju tě,“ šeptá Hans a mně z toho tuhne ještě víc. Vypíná se, vzdouvá a zhutňuje. Chce to jako ještě nikdy nic před tím. Hans jde do podřepu a otře se o něj obličejem.

„Ne, nech toho!“ odtahuju se. Sám najednou vůbec nevim, co se děje. Akorát to, že to prostě nechci. Vlna Hansova zklamání putuje od zipu mýho Hugo Bosse nahoru, k mý zmatený hlavě. Pomalu se staví na nohy. Nerozumí a nechápe. Beze slova se otáčí a odchází. A já naprosto přesně teď vím, že někde nahoře nad náma Violetta dává Alfredovi svůj medailonek a umírá. Stejně jako já. Muž, který nikdy nepoznal lásku.

 

Nejsmutnější místo na světě

Prázdnej barák, Fynn nikde. Svlíkám se z obleku, lezu do sprchy. Připadá mi to tady nějaký prázdný nebo co. Jako bych to viděl jinejma očima. Nechávám na sebe padat proudy horký vody a čekám na zázrak. Že se všechno jako nějak urovná a vyřeší, že zmizí ten hnusnej pocit, kterýho se nemůžu zbavit. Připadám si starej a unavenej.

Jindy bych ho sháněl, ale nějak nemám vůli. Rezignace. Odevzdání. Mám chuť zalízt do postele a prospat čtrnáct dnů. Dívám se na svou půlku. Kdy naposledy jsme se k sobě tiskli celou noc pod dekou? Tělo na tělo, kůže na kůži. Propletený nohy. Živočišný teplo, tlukot srdce, zkamenělá ruka pod polštářem. Vášnivá pusa rannímu dechu navzdory. Kdy? Dívám se na svou půlku a připadá mi, že je to najednou to nejsmutnější místo na světě. Ukládám se tam jak do rakve!

Najednou absolutně přesně vím, že si tam prostě nelehnu. Že je to moje pohřebiště. Nemůžu tady zůstat. Každou hodinu, kterou tady strávím, mě zasypává písek věčnosti s cílem mumifikovat mě zaživa. Na pozadí se mi promítaj hrobky faraónů a připadám si úplně stejně jako starověkej sarkofág uloženej na dně, pod všema těma chodbama někde uprostřed pouště. A bude trvat tisíce let, než mě někdo objeví. Je mi tak zle, ale přesto mi něco brání se tomu zoufalství poddat. Jsem klidnej, až se sám divím. Pomalu se oblíkám. A přeju si akorát, aby teď nepřišel. Nechci už komplikace, nechci překonávat překážky, dohadovat se. Nemám na to sílu. Potřebuju se jen oblíknout a jít. Zavírám dveře a na zahradě se nadechuju. Sedám do auta. Já a moje auto. Jediná moje jistota. Spojení, který funguje. Jsme propojený. Je to kámoš, kterej mě ještě nikdy nenechal ve štychu. S kterým vždycky všechno zvládnu. Je to asi trochu psycho, ale já to tak cejtim. Parkuju před barákem u Hanse. Když mě vyhodí, budu se muset do rána kroutit na sedačce řidiče. Ale vypadá to, že neni doma. Je mi to divný, přece už je to doba, co jsme se v opeře rozešli. Jdu až nahoru ke dveřím, ale ani na bouchání se nikdo otevírat nehrne. Světlo zhasíná a pak se hned rozsvěcí. Jdou nahoru. Hans a namakanej bouchač. Už stihnul někoho sbalit!

„Jdeš dovnitř?“ ani na vteřinu nedává znát jakejkoliv stupeň překvapení. V očích temno a chlad. Potřebuje si zamrdat. Chce to ze sebe dostat. Rozumím a ustupuju z pozic.

„Ne, díky, stavim se jindy,“ nuceně se pousměju.

Čeká mě noc v autě. Uvažuju, že bych si mohl zaplatit hotel, ale na to už vůbec nemám náladu. To to radši vydržim. Chvíli chodím okolo a přemejšlím, co udělám dál. Nechápu, co se ve mně najednou tak zničehonic změnilo, proč na ty samý věci teď koukám jinak než před dvěma třema hodinama. Zkrachovalý manželství, zkrachovalej vztah, zrazená láska, život v troskách. Jsem lúzr. Proč tu neni Kire, aby mi dal kázání?

 

Rány do skla. Chladno, těsno. Mžourám do tmy. Trvá, než mi dojde, kde jsem.

„Pojď nahoru,“ plácá Hans na okýnko.

„Co je? Už jste došukali?“ jsem rozespalej a třesu se zimou.

„Už je pryč, stálo to za hovno,“ pomáhá mi se vysoukat ze sedačky, „ani jsem se neudělal, myslím celou dobu na tebe.“

„Měl sis to užít, já už jsem stejně ztracenej případ.“

Sedíme u horkýho čaje a probíráme situaci. I když je sexy a v posteli mě to s ním baví, jako partnera ho prostě nedokážu vnímat. Končíme u obligátního „budeme kámoši“ a cejtim z něho stejně něco divnýho.

Zvoní mi mobil. Ingrid.

„Teď?“ protáhnu hubu, ale zvednu to a krátce se bavíme.

„Co je?“ Hans je vyvalenej víc než já.

„Ingrid nemůže sehnat Fynna. Prej jí celej večer a ani teď nebere telefon.“

„A doma neni?“

Vrtím hlavou. A není mi dobře. Mám o něj strach. Vlastně jsem se ho dneska rozhod ignorovat a teď to mám! Něco se mu stalo! Zkouším mu hned volat, ale nic. Vyzváním, až se sluchátko zalyká, volám po pátý, po šestý. Takhle se mu to akorát vybije.

„Je jedna ráno, co se dá asi dělat? Volat po nemocnicích?“ jsem bezradnej.

Hans mě celou dobu pozoruje. Tváří se sice zúčastněně, ale něco mi na něm nesedí.

„Kdys ho dneska viděl naposledy?“ ptám se.

„Možná vím, kde je,“ tváří se trochu záhadně.

Vůbec se mi jeho odpověď nelíbí, ale vstávám s ním od stolu.

 

Řevu jak v bejčí ohradě

Parkujeme kousek od servisu, Hans to tak chce.

„Myslíš, že bude v práci?“ je mi to celý divný.

„Pšštt,“ krotí mě.

Že by byl v kanclu a něco tam ještě dělal? Proč by potom nezvedal telefon? Hlava mi šrotuje a Hansovo chování je pořád divný. Potichu odemykáme kovový vrátka vedle brány. Kancl je zhasnutej, ale Hans ho míjí bez povšimnutí. Jdeme dál dvorem až na konec ke dveřím pod malou stříškou. Nad dveřma je malý úzký okýnko. Jde z něj trochu světla.

„Promiň, Eriku, měl jsem ti to říct asi už dřív,“ přežvykuje směrem někam do země.

Co jako? Jsem pořád totálně natvrdlej, nic nechápu. Až teprve když potichu otevře ty dveře. Je za nima předsíňka bytu. Na zemi dvoje boty. Jedny Fynnovy. Na stolku Fynnův zippák a krabka cigaret. Polykám na sucho a pomalu, ale skutečně jen hodně pomalu mi začíná docházet holá pravda.

Jdeme dál, je tam malá místnost s velkou postelí. Je tam teplo, všude rozházený polštáře, deky po zemi. Dolíhá k nám šum sprchy. Jako v transu beru za kliku, pootvírám dveře a ven se valí hustá pára. Buší mi srdce a něco ve mně se s konečnou platností poroučí k zemi. Mám co dělat, abych sebou neseknul. Opírám se o futra. Tohle přece znám! To už jsem někde viděl…

No a fakt! Fynn ve sprše hobluje nějakýho frajera! Ani si nevšimnul, že tam jsme. Nechávají na sebe dopadat proudy horký vody, která se jim po červenající kůži roztejká po svalech. Nedokážu rozpoznat, kdo to je, jen vidím, že Fynn do tý jeho rozpálený prdele buší jako mlátička. Zadek staženej, koule kmitaj a frajer vystrkuje svou nadrženou díru a drží jako skála. Oba funěj jako dvě seřízený mašiny, Fynn začíná mručet. Je jasný, že během krátký chvíle z frajera vymrdá duši.

Jsem totálně štauf. Otáčím se na Hanse, ten ale někam zmizel. Co mám jako teď dělat? Jednu mu napálit? Zařvat? Zkazit jim to?

Frajer něco heká, ale vůbec mu neni rozumět, to je snad nějakej cizinec nebo co. Trochu víc se ještě předklání a nastavuje se mu. Jdou do finiše. Ten si ho honí jako zběsilej, řve a začíná tankovat. Fynn je z toho jeho hustýho stříkání celej zpovykanej, bere ho tak, že se frajer nemá šanci tejden posadit. Dávkuje mu to dovnitř, pěsti zaťatý, těla nadoraz. Řevu jak v bejčí ohradě. Aby si tu šukárnu nezbořili! Na víc už nemám sílu, couvám zpátky.

 

„Jak dlouho to víš o tom tady!?“ sjíždím Hanse na dvoře.

„Promiň, moc mi to promiň. Předělal to teprve nedávno ze starýho kanclu. Chodil jsem sem taky, když jsem si někoho nechtěl vzít domů,“ čumí Hans někam do dálky.

„Zahybá mi celou dobu, co?“

Hans mlčí.

„Tak mi to do prdele řekni!“ jsem už nasranej.

Hans přikyvuje.

„Víš co, ty nejsi kámoš, ty jsi jen svině převlečená za kámoše!“

Chci odtud okamžitě vypadnout, už víc nesnesu, už to nedávám.

„Eriku, prosím!“ běží ke mně a objímá mě, „miluju tě!“

„Už ti nevěřim ani slovo, jdi do hajzlu, podrazáku!“

 

Chvíli se tam strkáme. Jsem maximálně nasranej. A do toho vylejzá Fynn s cigárem.

„Už ses udělal? Jaký to bylo?“ řvu na něj, zatímco mě Hans drží.

„Jdi do prdele, Eriku, jsi trapnej,“ houká na mě Fynn.

Teprve teď mým srdcem projíždí ostrá bolest. Do očí se tlačí slzy, tělem prostupuje zoufalství. Přestávám vidět, propadám se někam do mlhy. Nestíhám ani zakřičet. Hlava těžkne a srdce… ta bolest mě páře na hadry. Jediný, co vnímám, je nepředstavitelná bolest mýho srdce, rozřezanýho Fynnovou hnusotou. Jak na mě dokáže bejt takhle odpornej? Po tom všem, co jsem pro nás udělal? Za všechnu mou lásku?

Zdi a domy se kolem mě točej. Vidím Hansovy oči plný slz. A sebe. S největším zaujetím vidím sebe, jak nakračuju směrem k Fynnovi. Beru mu cigáro, odhazuju ho někam dozadu. A jak se za ním ohlíží, mlaskne jedna dobře mířená facka. Fynnův ksicht sebou škubne.

„Jsi největší omyl mýho života,“ slyším sám sebe a nevím, kde se to ve mně bere.

Fynn mlčí. Vzteky je bez sebe, ale nic nepodniká.

„Miloval jsem tě, ale tys se mnou vyjebal jako před chvílí s touhle mrdkou,“ vidím se, jak ukazuju na toho druhýho ze sprchy, kterej celej zvědavej akorát vylez ze šukárny.

„Co je?“ ptá se úplně zoufalým přízvukem. Není to ke všemu Čech?

„Eriku, přestaň,“ snaží se mě Fynn zastavit.

„Máš hezkej vocas a umíš s nim fajn mrdat, ale to je pro život trochu málo!“ prskám na Fynna vzteky. Hans je už mezi náma. Fynn se napřahuje, ale jeho pěst mě míjí. Vracím se k sobě. Srdce bolí, hrudník se snad každou chvíli rozkočí. Hans mě objímá. Něco ještě plivu Fynnovi do ksichtu, ale ten se otáčí a mizí v kutlochu se svou kurvou k omrdání.

Teprve teď se mi hrnou slzy v potůčkách po tvářích, teprve teď to konečně definitivně vzdávám. Hans mě drží a já mu řvu do ramen jako malej harant, co mu rozšlápli autíčko.

„Všechno je v prdeli, celej můj život je v prdeli, nech mě tady chcípnout,“ nechápu, kde ten patos beru. Hans je pevně u mě, hladí mě a neřiká vůbec nic.

„Pojeď ke mně, tady už to nemá cenu,“ snaží se mě navést, abysme odtud už vypadli.

Je mi u něj dobře. Ale právě teď vím, že musím udělat jenom jedno. Ještě naposledy se dívám ke dveřím mý životní prohry. I když těm, který se tam vyhekali a vycákali, to tak určitě nepřipadalo.

„Pomůžeš mi sbalit a naložit věci?“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)

Komentáře  

+5 #4 Odp.: Láska je odpověď – část 8Kritik 2019-06-06 21:13
Je mi Erika líto. Další, kdo nalítl hajzlovi. Snad to nějak překoná a najde pravou lásku.
Citovat
+9 #3 Odp.: Láska je odpověď – část 8david80xx 2019-06-05 18:27
Skvělá série, možná nejlepší, co tady byla. Je mi smutno, jak se vyvinulo. Snad Erik najde, nebo si dovolí přijmout, co potřebuje. Dozvíme se to?
Citovat
+9 #2 Odp.: Láska je odpověď – část 8Ron 2019-06-04 23:40
Tahle série je celá skvělá.
Citovat
+4 #1 Odp.: Láska je odpověď – část 8zmetek 2019-06-03 20:41
Fajn, plus jsem, jako operní fanda, dostal malý bonbon.
Citovat