• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace20. 5. 2019
Počet zobrazení857×
Hodnocení4.83
Počet komentářů4

Dokonáno jest

Stavím se tak, aby na mě nebylo vidět od vchodu. Už neváhám, čím rychlejc se vycákám, tím líp. Rozepínám si kalhoty a osvobozuju se z mučivýho sevření látky. Už nedočkavě trčí nahoru a čeká, až s tou nadrbaností konečně něco udělám. V hlavě mi frčí Hansovy obrázky, a když se konečně dotýkám, slintá, že mám prsty hned omatlaný. Jo, to bude rychlovka. Pouštím se do toho. Tvrdě, silnej stisk, rychlej záběr. Líbí se mu to. Sakra se mu to líbí. Pumpuju do těla všechny ty hezký pocity, zaplavuje mě to. Zrychluju. Žádná zdržovačka, jdu rovnou k cíli. Tak, ještě chvilku. Podlamujou se mi nohy, jak je to příjemný. Finišuju. Ehh! A jsem za bodem, kdy už stříkání nejde zabránit. Ještě jedno, dvě přetažení. Jenom pro potvrzení.

Vydere se ze mě heknutí, i když se mu bráním. Prostupuje mnou neovladatelnej náraz rozkoše. Výtrysk letí rovnou na sklo přede mnou. A další, další a další. Funím kvůli potlačovanýmu zařvání. Konečně úleva. Krásná úleva. Dokonáno jest. Se zálibou se dívám na bílý stopy, který po mě zůstaly na prosklení. Nedá mi to a dělám si fotku na památku.

 

Připravuju snídani. Vajíčka, sýr, žitnej chleba, řeckej jogurt. Nosím to na stůl. Fynn se spokojeně usmívá a nalejvá z konvičky čaj. Nalejvá i frajerovi. Ten ale chce kafe. Nevím, jakým jazykem to říká, ale rozumím mu. Jdu k přístroji na lince a zapínám knoflík. Pak se otočím a koukám, že frajer je pod stolem nahej. Můj pohled se zastavuje. Něco si povídají. Frajer roztahuje nohy a levou se dotýká té Fynnovy. Buší mi srdce a v hlavě se štosuje krev. To se mi snad jen zdá. Chci se dívat jinam, ale nejde to. Fynnova ruka mizí pod deskou. Bez váhání mu zajíždí do rozkroku. Frajer se tváří nepřítomně, staví se mu. Nesu horký kafe a ze všeho nejvíc mu ho chci nalejt mezi nohy.

Vůbec si mě nevšímaj. Jako zabetonovanej stojím u kraje stolu a nejsem schopnej ničeho, v ruce pořád ten hrnek. Frajer heká a Fynn jen funí vzrušením. Takhle mi to nikdy neudělal, letí mi v závitech. Chci zařvat, ať toho nechaj, ale nejde mi to. Z hrdla se ven nedostává vůbec nic. Je sevřený, až to bolí. Strašně chci řvát. Strašně. Frajer je nepokrytě před výstřikem. Fynn, ten nechutnej dobytek, totálně hotovej. Dívá se na něj, jak to prožívá, a sám je z toho na udělání. Možná si ho taky honí, ale to nevidím. Frajer se vypíná a je jasný, že právě teď kropí desku stolu zespodu. Fynn heká a stříká taky. Čekám, až se zatáhne opona tohodle strašnýho divadla, ale musím se na to dívat až do konce. Do vytečení poslední kapky, do finálního zacukání.

Naklánějí se k sobě. V tu chvíli pouštím kafe na zem a pusa se mi otvírá ke smrtelnýmu výkřiku. Líbaj se. Líbaj se tak, že by se mohli na místě spolknout. Fynn si bere jeho tvář do dlaně a je na něm přisátej, až dejchat nemůže. Áááaaa! Ječím jak podebranej. Na prsou mě řeže a pálí. Řvu a řvu a řvu. Nemůžu dejchat, lapám po vzduchu. Propadám se do tmavý díry.

 

Sedím na posteli a zoufale sháním něco k dejchání. Nekonečnou hrůzu střídá zmatení smyslů. Oči tápají v šeru, tělo se jen pomalu dostává k sobě. Konečně rozpoznávám místnost. Jsem v ložnici, je ještě tma. Otočím se nalevo. Fynn na boku spí. Úlevou vydechuju, snažím se srovnat. Je tu vedro na padnutí. Pomalu se sbírám, abych ho nevzbudil. Procházím do kuchyně a ven na terasu. Bude se rozednívat, ranní chlad mně pomáhá se vzpamatovat. Nechávám čerstvej vzduch působit na moje rozblázněný nervy. Fuj, to byl hnus. Už je mi trochu líp.

Trochu se procházím kolem sezení, sem a tam. Připadá mi, že něco slyším. Nějaký přerušovaný syčení nebo co. Natahuju se za zvukem. Kolem nosu mi prolítne známej pach. To přece znám od Fynna z dílny. No jasně, lak. No ale to znamená…

Okamžitě chápu, co se děje. Pomalejma krokama se sunu k brance. Jsem schovanej za tújí, ale jasně už ho vidím. Týpek v teplákovce, hlavu v kapuci, stříká sprejem po vratech. Co teď? Bleskově šrotuju v palici. Když na něj vlítnu, začne zdrhat a já mám jen trenky a pantofle, nechytnu ho. Zkusím ho sledovat, jestli se nedá do běhu, mám šanci jít za ním až k baráku. Přece tady musí někde bydlet!

Teď! Týpek odskakuje od vrat a rychlýma krokama mizí ulicí. Schovávám se za dodávkou a sleduju ho, jak mizí za rohem. Přidávám na tempu, musím vidět, do kterýho baráku ten zmrd zapadne. Ulice je ale prázdná! Do prdele, kam mi tak rychle mohl zmizet? Těkám pohledem z místa na místo, ale nikde ani náznak pohybu. Do toho startuje auto. Bílá audina. Zahlídnu kapuci. Rychle značka! HH KS 4 … víc už nestíhám, je pryč.

Fynn stojí před vratama, kde právě zasychá čerstvej nápis.

„Není odtud, ujel autem,“ reaguju na jeho tázavej pohled.

Nic neříká, ale vidím na něm, že uvnitř zuří. Do prdele, to mi tak scházelo! Cejtim, jak se mi pod rukama hroutí můj sen, jak gravitační kolaps molekulárního mračna. Je tady nespokojenej a dost možná s celým tím naším soužitím. Třeba ty sny nelžou…

V tu chvíli se mi dělá zle. Do očí se valí slzy, do hrudníku tlak, v hlavě tepou duigsburský železárny. Nechci o něj přijít!

„Pak to přetřu,“ snažím se ze všech sil znít normálně a pokouším se ho obejmout. Beze slova odchází dovnitř. Bez známky odezvy. Ještě moment se dívám na to celkem pěkně graficky vyvedený označení, ale pak už to nedávám. Běžím za ním.

„Fynne, no tak, miláčku,“ snažím se k němu dostat blíž, „přestane ho to bavit, je to jen nějakej debil. Nikdo proti nám přece nic nemá.“

Z jeho očí sálá zima. Ruce se nezvedají k objetí. Pusa se nenatahuje k polibku. Rty umanutě odmítají cokoliv říct. Nejsem tady, nevidí mě, neexistuju! Je utopenej v bažině svý sebelítosti, dojímá se nad sebou a viní z toho všechny kolem. A moje láska! Ta bezbranně přihlíží, protože láska nebojuje. Láska nemá zbraně ani torpéda, nedobejvá ledový krále. Jen nabízí odpověď. Když se někdo zeptá. Úzkostný sevření mě drží pod krkem, a jestli nechci na místě umřít steskem, musím vypadnout.

Rychle se oblíkám a směrem k nehybný posteli vysílám jen stručnej vzkaz. Jdu na kafe v centru a taky do pojišťovny.

 

Postrašenej harddisk

„Je mi to moc líto, ale pan Krosnoff dosud neuhradil spoluúčast.“

Lehce afektovanej mlaďas za přepážkou s pěknou pusou, akorát tak na vyhulení, se děsně snaží mi vyjít vstříc. Asi se mu líbim.

„Potřebuju ty peníze, už to trvá dlouho,“ trvám na svým.

„Ano, chápu. Ale plnění vám v této fázi vyplatit nemůžeme,“ vysvětluje a vypadá to, že tu svou účast ani nehraje.

„Tak ho nějak zaurgujte nebo jak dlouho budu ještě čekat?“ vytáčím se pomalu, ale jistě.

„Zkoušeli jsme všechny standardizované postupy. Žel bohu, zatím bez výsledku,“ mele si pořád svou úředničinu.

„A kdybych tě vojel, to by pomohlo?“ Nemůžu uvěřit, že jsem to řekl nahlas! Cejtim, jak rudnu, ale nemůžu nic dělat.

„To by asi nepomohlo, ale můžeme to zkusit,“ zůstává v roli, ani na vteřinu se nezarazí. Pak bere svou vizitku a z druhý strany rychle píše číslo mobilu.

Sune jí ke mně po ploše stolu, v očích vyrytý jen jedno slovo. Mrdání. Dlouhý, tvrdý mrdání.

Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Beru si vizitku, mrknu na něj a beze slova mizím z tohohle sterilního bordelu.

 

Garry mi nebere telefon. Poslední hovor mi dokonce vytípnul. Začínám se cejtit jako první teplej den kolem Alsteru. Ať se hnu, kam chci, nedostanu se dál než o pár metrů. A hned narážím na nějakýho dementa. Všichni se asi rozhodli, že vyzkoušej, co všechno snesu. Jenže já jsem Erik a vydržím hodně. Nefňukám, nelituju se, neukazuju, že to všechno oni. Akorát si musím dát nějaký priority, jak se z těch všech sraček nějak postupně vyhrabat.

Přemejšlím, kdo je týpek se sprejem. Vůbec se mi to nezdá. Kdo má zapotřebí jet někam autem, aby nám nadával do buzerantů? To není ani legrácka, ani náhoda. To je prostě cílený. Někdo od Fynna z práce? Někdo ode mě z firmy? Nebo snad Hans? Třeba žárlí. A jako teplýho by ho nikdo nepodezíral. Chvíli převaluju jeho jméno v hlavě a sleduju, co na to moje tělo, ale intuice se tváří neutrálně. Nevím, je to divný.

 

„Máte domluvenou schůzku?“ další recepce, další nána.

„Ano,“ lžu.

„Moment, prosím,“ podává mi návštěvnickou průkazku a zvedá sluchátko.

Já ale už na nic nečekám, propípávám se dovnitř a jdu rovnou k výtahu.

„Počkejte ještě!“ volá za mnou nána, ale já na ni už seru.

Podle cedulí se dostávám do prvního patra a bez zaklepání rozrážím dveře kanclu číslo 1F66.

„Tak podivej se, mám těch tvejch her plný zuby! Kdy už konečně pošleš ty podělaný prachy?“

„Sluší ti to, když se rozčiluješ,“ tváří se Garry jak svatá dala.

„Nech si kecy na koledu,“ stavím se mu před stůl, „chci svý prachy a chci je hned.“

„Copak? Už se ti zahojila díra? Chceš zas?“

Je to normální prase! Sprostý, nechutný prase!

„Ty úchyle,“ natahuju se k němu a jedním rychlým pohybem chňapám po kravatě. Pěkně si ho přitahuju k sobě, mám sto chutí mu nablejt na ten jeho samolibej ksicht. Chvíli zuří válka pohledů. Jsem fakt nasranej a on to ví.

„Ty zmrde, mám to všechno natočený, v tom pokoji jsou tři kamery. Takže jestli nechceš, aby tví šéfové na svejch kompech sledovali, jak hobluješ mojí prdel, teď hned vezmeš mobil a pošleš ty zasraný prachy!“

Absolutně netuším, kde se to ve mně bere. Garry má furt výraz nejsamolibějšího aroganta na planetě, ale jeho postrašenej harddisk kmitá po clusterech jak zjednanej. Je vidět, že jsem se trefil. Tyhle zmrdi si před šéfama rádi hrajou na heteráky, aby jim nic nepřekáželo v kariéře. Nakonec mě od sebe odstrkuje a rovná si kravatu. Bere mobil a otvírá bankovnictví. Platba je během vteřiny odeslaná, měl ji připravenou. Beze slova přede mne nastavuje displej s potvrzením o odeslání. Uf, dostavuje se náznak úlevy.

„Zavolej tomuhle, budete se k sobě hodit,“ házím mu na odchodu na stůl vizitku.

Garry okamžitě ztrácí glanc a zdá se mi, že zezelenal a zešednul najednou.

„Okamžitě vypadni,“ zapiští a hlas mu navíc legračně přeskakuje.

 

V autě ještě přemejšlím, co ho tak vytočilo. Ta vizitka! Ta to udělala. Nějak to nechápu. Jsem rád, že jsem zúčtoval s tímhle navoněným zmrdem. Teď chci domů a schoulit se u Fynna do klubíčka. Jsem totálka vyřízenej. A hele, akorát píše!

„Jsem v nemocnici, blok C, 3.patro, chodba 1A.“

Musím si to přečíst několikrát. To snad není možný! Nemůžu se ani nadechnout, jak je mi zle. Mechanicky startuju a dávám špitál do navigace, nejsem schopnej tam dojet zpaměti. Strach ve mně spouští zimnici, nervy pracujou na plný šlupky. Co se mu stalo? Vytáčím jeho číslo, ale hned to končím. Třeba mi to ani nemůže vzít a co bych s ním taky teď řešil. Nechápu, co se mu mohlo stát. Nějakej úraz? To je divný.

Odbočuju doprava, zastavuju před přechodem. A koukám na Hanse. Troubím. Stahuju okýnko.

„Ahoj, kam jedeš?“ sedá si vedle mě. Usmívá se, je milej.

„Za Fynnem do nemocnice, nechceš jet se mnou?“

„Jo tak proto nebyl v práci! Co mu je?“

„Nebyl v práci?“ den plnej překvapení, zdá se, nekončí, „nevím, teprve tam jedu.“

Hans se na moment divně tváří, ale hned je zpátky u mě: „No a jak se máš jinak?“

 

Červeň studu a lítosti

Nesnáším nemocnice. A návštěvy už vůbec ne. Ztráta svobody, bolest a utrpení. Zákroky, vyšetření, operace. Režim. Hned u vchodu to na člověka padá. Procházíme labyrintem chodeb, výtahů a komunikačních uzlů. Unifikovanej organismus na opravu lidí. Je to stejný jako v tom autoservisu. Zkoumaj se funkce a díly, ale pocity nikoho nezajímaj. Zavezou tě na plošinu a tam někdo rozhodne, jestli jsi na generálku, nebo půjdeš rovnou na šrotiště.

„To bude dobrý, Eriku, neboj!“ utěšuje mě Hans. Asi vypadám, že to potřebuju.

Odpovídám umělým úsměvem. Fakt se na to pozitivno tady nedokážu nějak naladit. Konečně jsme na správný barvě chodby, jsem nervní jak sáňky na podzim. Buší mi srdce, v krku čtrnáct knedlíků. Je to chirurgie. Tak to se mu vážně něco stalo. Třesu se a před očima mám mžitky. Dejchej, povzbuzuju sám sebe, dejchej.

Oddělení je uzavřený. Zvoním. Hned se ozývá sestra.

„Fynn, Fynn Markowitz prosím.“

„Ten tady neleží. Nehledáte spíš Carla Markowitze?“

Jo tak Carl! Je to možná ode mě hnusný a sobecký, ale okamžitě je mi líp.

„Jste jeho příbuzný?“ vyptává se dál sestra.

 

Vytáčím jeho číslo, ale zase ten hovor okamžitě končím. Vidím ho jít chodbou směrem k nám. A vedle něj Ingrid. Něco spolu řeší a ona ho bere kolem pasu. Tiskne se bokem k němu. Jak kdyby si vyšli v neděli k Labi. Svině jedna zákeřná! Hans mě zúčastněně hladí po zádech. Taky to vidí, není to jen můj ukřivděnej pocit.

„Slepák,“ říká Fynn ve dveřích, „pozítří půjde domů.“

„Díky bohu, já myslel, že se něco stalo tobě, miláčku,“ mizí i poslední zbytky stresu.

Ingrid si může sežrat mandle. Toho miláčka jsem jí naservíroval naschvál.

„Díky bohu?!“ sykne nasraně Ingrid, „tak já se jedu konečně vyspat.“

„Počkej, hodím tě domů,“ nabízí se Fynn a otáčí se ke mně: „Přijedu potom.“

Nevim pořádně proč, ale fakt mi není dobře. Mám hroznej pocit. Třeští mi hlava, bolí mě i dejchat. Dostavuje se naprostý vyčerpání. Jenom sleduju, jak Fynn s Ingrid mizí ve výtahu a nechává mě tam bejt. Bez zájmu, jak košík, co z něj vybral nákup. A už ho nepotřebuje.

„Nechtěl bys na chvíli ke mně?“ slyším za zádama. No jo, Hans je tady vlastně taky.

 

V chodbě Hansova bytu je cejtit směs parfémů a gelů na vlasy. Musím se pousmát. Je to tu nasáklý těma nadrženejma chlapama, snad i ve zdech. Míjím bejvalej azylovej pokoj. Dveře jsou otevřený, vracej se mi pocity svobody. Život bez Karin.

„Je to tu pořád fajn,“ sedám si na pohovku a hlavou mi probleskává, že radši nechci vědět, co se na ní v poslední době dělo.

„Náhodou jsem už dýl nikoho neměl,“ čte mi Hans myšlenky.

„Jak to?“ zajímá mě.

„Nějak mě to už nebaví,“ usmívá se, „dáme si kafe?“

 

Jsem unavenej. Nějak se nemůžu pořádně usadit, a tak si svlíkám ponožky a lehám si. Je to o mnoho lepší.

„Jak vám to jde s Fynnem?“ ptá se Hans, v ruce dva hrnky.

„Dobře. Moc pěknej domek je to.“

„Já se ale neptám na domek,“ zarazí Hans mou oficiální tiskovou zprávu. Dívá se mi do očí. Vidím, že mě má přečtenýho. Že před ním nemusím nic předstírat. Je na mý straně. Všechno se ve mně sevře a bělma se zalívají první slanou várkou. Křivící se obličej pokrejvá červeň studu a lítosti. Na prohekaný kanape stejká slza. Hans pokyvuje hlavou, jako že tak nějak si to myslel. To ve mně boří poslední zbytky obrany a rozeřvu se jak malej harant po posrání. Hans mě drží za ruku a hladí po vlasech. Čeká, až se vybrečím.

„Už prostě nemůžu,“ vzlykám mu do klína, zatímco mě bez přestání utěšuje. Mlčí. Pak ale přece jen něco říká, jenže to vůbec nechytám.

„Co?“

„Ne, nic. Nic důležitýho,“ reaguje trochu vyplašeně.

 

Lehá si ke mně. Nemusíme nic probírat. Sebeperfektnější slovo stejně nemůže vystihnout nic z toho, co se právě děje uvnitř mě. V něm. Mezi náma.

 

„Chceš ho vykouřit?“ ptá se Hans.

„Ne,“ vyprsknu smíchy. Je to úplně absurdní, ale tahle přesmyčka fakt zabírá.

„Škoda. Ulevilo by se ti,“ šklebí se, „je to vyzkoušený.“

„Tak někdy příště, jsi hodnej,“ odmítám lákavou nabídku, ale přesto se mi trochu staví.

„Zůstaneš tu se mnou do rána?“

„Musím jet, chci bejt ve svý posteli,“ pomalu se zvedám a vymaňuju z jeho objetí.

„Tady máš taky svou postel.“

 

Vrata jsou čerstvě natřený. A barák prázdnej. Kde je? Je jedna v noci. Žaludek se mi svírá úzkostí. Moje myšlenky jsou okamžitě v pohotovosti a chrlej jednu informaci za druhou. Nejfrekventovanější je varianta Fynn a Ingrid. Znova vidím, jak se k němu měla. A slyším její „hezký“ rozloučení, když jsme se viděli naposledy. Pomalu nabejvám jistoty, že se přes tu svoji nevyšukanou škatuli hodlá dobejt zpátky do ztracenejch pozic. Nejdřív se chci schoulit v posteli a nechat už se bejt. Usnout a na všechno zapomenout. Ale nepopsatelný cosi mě bičuje k tomu, abych si sednul do auta a jel se tam na ně podívat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Komentáře  

+4 #4 Odp.: Láska je odpověď – část 7detail 2019-05-27 11:45
Nějak se to zase zamotává... že bude část 8 nepochybuji. Teda chtěl jsem hlavně říct, že se na ni těším !
Citovat
+5 #3 Odp.: Láska je odpověď – část 7david80xx 2019-05-24 18:41
Líbí pořád, dík.
Citovat
+3 #2 Odp.: Láska je odpověď – část 7zmetek 2019-05-21 10:08
Za mě taky za plnej. :lol:
Citovat
+5 #1 Odp.: Láska je odpověď – část 7Odin 2019-05-20 21:22
Perfektní! 5x5
Citovat