• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace13. 5. 2019
Počet zobrazení1033×
Hodnocení4.91
Počet komentářů9

Dotek temnoty

Přijíždím domů. Automatický vrata se otevírají, ale nějak drhnou, bude to chtít promazat. Fynnovo auto je už pod přístřeškem. Mám radost, že je doma dřív. Vystupuju a nedočkavě vcházím do domu. Před televizí není. Že by v kuchyni? Možná se dneska překonal a něco uvaří, napadá mě. Mám hlad.

„Fynne, miláčku,“ volám po baráku, „že ty si ho někde honíš?“

Ta představa mě baví a napíná. Usmívám se a sápu se hned do ložnice. Postel je ale prázdná. No to je divný. Že by šel nakoupit? Ale bez auta? Tápu, ale dolíhá ke mně šum sprchy. Aha, děláš se pro mě voňavej, jo? A hned mě napadá, že k němu vklouznu. Rychle se svlíkám a odhazuju věci na zem, jsem už vzrušenej a nadrženej. Beru za kliku, pootvírám dveře a ven se valí hustá pára. No tady si to někdo užívá!

No a fakt! Fynn ve sprše hobluje nějakýho frajera! Ani si nevšimnul, že tam jsem. Nechávají na sebe dopadat proudy horký vody, která se jim po červenající kůži roztejká po svalech. Nedokážu rozpoznat, kdo to je, jen vidím, že Fynn do tý jeho rozpálený prdele buší jako mlátička. Zadek staženej, koule kmitaj a frajer vystrkuje svou nadrženou díru a drží jako skála. Oba funěj jako dvě seřízený mašiny, Fynn začíná mručet. Je jasný, že během krátký chvíle z frajera vymrdá duši.

Jsem totálně štauf. Co se jako v takový situaci má dělat? Mám se vytratit a jít si sbalit věci? Nebo počkat, až si mě jako všimnou? Nebo mu jednu napálit? Jen zařvat? Zatim mi dochází jedno – můj milovanej Fynn mě podvádí. A to přímo před mejma očima. Nemůže tvrdit, že je to jinak, než to vypadá. V duchu se šklebím, ironie by mi šla.

Frajer něco heká, ale vůbec mu neni rozumět, to je snad nějakej cizinec nebo co. Trochu víc se ještě předklání a nastavuje se mu. Jdou do finiše. Ten si ho honí jako zběsilej, řve a začíná tankovat. Fynn je z toho jeho hustýho stříkání celej zpovykanej, bere ho tak, že se frajer nemá šanci tejden posadit. Dávkuje mu to dovnitř, pěsti zaťatý, těla nadoraz. Řevu jak v bejčí ohradě. Oni snad zbořej barák.

Když se konečně vyhekaj, vydejchaj a Fynn se od něj ztěžka odlepí, frajer se otáčí. Naše pohledy se na chvíli potkávaj, ale on si mě vůbec nevšímá. Natahuje se k Fynnovi pro pusu. Ten si ho zezadu za krk přitáhne blíž k sobě a začínaj se líbat. Vášnivě. Jazyky až v krku, rty zmodralý od silnejch stisků. Líbají se a líbají. Funí a natáčejí se k sobě, snad aby mezi nima nebyl ani milimetr.

Teprve teď mým srdcem projíždí ostrá bolest. Do očí se tlačí slzy, tělem prostupuje zoufalství. Přestávám vidět, propadají se někam do mlhy. Nestíhám ani zakřičet. Hlava těžkne a srdce… ta bolest mě páře na hadry. Kácím se bezhlesně k zemi, zkroucenej bolestí. Propadám se do temnoty a jediný, co vnímám, je nepředstavitelná bolest mýho srdce, rozřezanýho Fynnovou zradou.

 

„Fynne, proč?!“ vydere se z mýho sevřenýho krku ven.

„Co je ti?“ hladí mě Fynn ve vlasech.

Nemůžu dejchat, cejtím potem přilepenou deku na svým nahým těle.

„He, co??“ nechápu nic. Jen jeho obličej se ke mně sklání a dostávám pusu. Chci uhnout, ale nemůžu.

„Něco se ti zdálo?“

Konečně úplně procitám. Všechno kolem se rozjasňuje, Fynnovy vyděšený oči. Rozhlížím se po naší ložnici. Tenký závěsy marně bráněj prvním paprskům v distribuci ranního světla.

„Hnusnej sen,“ leze ze mě konečně. Do prdele, to byl jenom sen! Já se snad poseru, málem jsem kvůli tomu chcípnul. Jen sen.

„A o čem?“ hladí mě po tváři a strká mi k puse sklenici s vodou.

„Už nevim,“ lžu, „ale bylo to strašný.“

„Šššš,“ chlácholí mě Fynn, „zůstaň ležet ještě chvíli, udělám zatím snídani.“

 

Ale mně už spát nejde. Pořád to vidím před sebou. Je to živý. Pamatuju si každej podělanej detail. Takový mrdání! To snad ani nejde reálně zažít.

Žvejkám včerejší housku a snažím se do sebe vpravit trochu míchanejch vajíček. Ty mu jdou dobře a vždycky mi chutnaj, ale mám zkažený celý ráno. Absolutně bez nálady. Já snad v tom snu zůstal viset nebo co. Jako kdyby tam nějaká moje část stála a vysílala ty scény ze záznamu. V levý části hlavy bliká R. Fynn přiráží a stříká. Frajer ho líbá, jako by ho chtěl sežrat.

Fuj! Odnáším nedojedený jídlo ze stolu. Jdu se na terasu trochu vydejchat, ale moc mi to nepomáhá.

„Máš nějaký cigarety?“ ptám se úplně zbytečně. Vím, že má. Zapaluje si vždycky po sexu.

„Jo, v bundě,“ slyším z pohovky.

Štrachám v kapsách a nahmatám skoro plnou krabičku.

„Kde máš svůj zippák?“ divím se. Nedá na něj dopustit, má ho snad už od puberty.

„Není tam? To je divný,“ huhlá zas od tý televize.

No nic, nemám sílu to teď hledat. Beru si v kuchyni sirky a jdu si ven zapálit. Nekouřil jsem snad dva roky, v krku mě to škrábe a tělo se brání kašlem. Žádná úleva se nekoná. V půlce cígo típám a jdu se mazlit s Fynnem.

 

„To je teda ráno,“ fňukám mu na rameni, „zkaženej celej den.“

„Chceš ho trochu vylepšit?“ přejede mi rukou po břiše a odtahuje gumu boxerek. Hladí mě po něm. Občas stiskne. A pak zase hladí. Je to příjemný a moje pozornost se odpoutává od tragickýho nočního prožitku. Vnímám svý pozvolný vzrušení. Užívám si jemnost jeho dotyků, staví se mi. Uvolňuju se a pánví mu jdu vstříc. Zná mě dobře. Ví, kde se mi to líbí nejvíc. Tvrdnu a přivírám oči, abych si to užil o to víc.

Stahuje mi boxerky až ke kotníkům a osvobozuje mě. Vnímám jen svou nadrženost a toužim po dalším dráždění. Natahuju se a chci, aby mě pořádně udělal. Bere ho do ruky a rozmazává vlhkost po špičce. Pak ho obnaží a líže. Teču blahem. Všechno kolem se ztrácí. Moje veškerá pozornost a všechna energie je v mým rozkroku, odkud se do celýho těla rozšiřujou vlny rozkoše. Fynn mě kouří a tím se posouvám o další stupeň na pomyslným stupni smyslnosti a užívání si.

„Dej mi pusu,“ šeptám.

V jeho polibcích cítím chuť toho svýho. Je to rajcovní. Chci se líbat víc. Držím si jeho obličej u svýho a pravačkou se zprudka odbavuju. Každá vášnivá pusa dodává mý rozkoši další rozměr. Je to silný a rychlý. Moje nálož se už dere ven, cákám a cucám u toho Fynnovy rty.

S každým výstřikem mnou projíždí nepopsatelný krásno a já se marně snažím každou tu vteřinu nějak zachytit a schovat v hlavě na příště. Ale všichni víme, že je to marný. Rozkoš pomíjí stejně rychle jako trvá a v nás zůstává jen cosi mlhavě nepolapitelnýho. Je to asi tak naschvál. Abysme příště chtěli znova.

 

Buzeranti

„Jedu pro ty děti,“ loučím se.

„Já taky za chvíli vyrazím pro Carla,“ přikyvuje Fynn, „sejdeme se v aquaparku.“

Dostává dlouhou pusu.

 

Automatický vrata dodrhly. Zasekávaj se asi po deseti centimetrech a dál ani náhodou. Zpruzele vylejzám z auta. Odpojuju pojistku a otevírám ručně. Nejdřív jedno křídlo. Otáčím se k druhýmu, ale něco mě nutí vrátit pohled zpátky. Červená barva. Nápis. Na pravý půlce vrat čtu: „RANTI“. Do prdele, co to zas je? Ale moje tělo už tuší, co se děje. Jako v transu otevírám i druhou půlku. No jasně, je to tam: „BUZE“.

Nestíhám už vůbec nic domyslet.

„Co je s těma vratama?“ stojí Fynn vedle mě. Jeho pohled sjíždí po písmenech. Vidím, jak je okamžitě nasranej. Tohodle se přesně bál. Pevně stisknutý rty, je vzteky bez sebe.

„To byli asi ňáký malí hajzlové,“ snažím se to zlehčit, ale Fynn zarytě mlčí. Pak se otáčí a za chvíli je zpátky z garáže s plechovkou barvy.

„Vyzvedni i Carla, napíšu Ingrid.“

 

Sedám za volant a radši mizím. Teď nemá cenu cokoliv řešit. Vím jen, že to s nim bude těžký. Přesně kvůli tomuhle nechtěl veřejnej vztah s chlapem. No čeho se bojíme, to si do života přitahujeme. Byla to asi jen otázka času. Ale kdo to mohl bejt? Lidi z ulice mi za těch pár měsíců přišli celkem v pohodě. Normálně zdravěj, usmívaj se. Jeden už za Fynnem přišel kvůli autu. Všechno se zdá v cajku. Ale není.

 

„Děti s tebou nikam nechtěj jít,“ odsekne Karin ve dveřích místo pozdravu.

„Cože? Jak nechtěj?“ už zase nestačím zírat.

„Mattimu se kvůli tobě smějou ve škole,“ sděluje mi důležitě a je zase na facku. Za zády jí probíhá nahej Willy. To se producíruje takhle před mejma dětma?

„OK, jdu si s nima promluvit. Můžu dál?“ vynucuju si vstup do stále ještě mýho bytu.

Ač nerada, mizí ze dveří.

 

„Mates, co je, co se děje?“

Kluk leží na posteli, oči zabořený do tabletu. Dělá, že nevnímá. Hladím ho ve vlasech, jemně stisknu za krkem a dostává pusu na čelo. Cítím, jak jeho napětí povoluje. Lehám si k němu. Trochu se na mě natiskne, ale dál kouká do tabletu. Běží mu tam hra, ale nehraje jí.

„Co je, broučku, jak se máš?“ Čekám.

Asi po třech minutách hlazení ke mně konečně otočí tvář.

„Prej se ti ve škole smějou kvůli mně?“

Otráveně protočí panenky: „Jo, to jo. To byl Fridrich. Je to debil, poslal jsem ho do prdele.“

S nadhledem přehlížím ty výrazy, který z úst mýho synka zněj skutečně ukrutně. A trochu se pyšně dmu, že je nad věcí a umí si poradit.

„No tak kde je problém, proč se mnou nechcete jet do aquaparku? Dlužim ti odvetu v kraulu.“

Znova boří oči do tabletu a nepatrně se odtahuje.

„No tak. Mně přece můžeš všechno říct,“ nechápu, co se děje.

„Mám z tebe strach,“ vysouká nakonec ze sebe, oči zařezaný do displeje.

Co to povídá? Strach? A proč? Nechal by se ode mě hladit a válel by se mnou v posteli, kdyby měl ze mě strach? Co to je za pohádky? Začíná se to ve mně vařit a něco mi napovídá, že tady jde o úplně něco jinýho.

„No tak to vyklop,“ ztrácím trpělivost.

Chvíli váhá, ale pak začne: „Máma… říkala, že si mám dávat pozor. A nebejt před tebou nahatej. A taky kdybys mi šahal na pindíka, tak jí to mám říct…“

 

V tu chvíli jsem absolutně vyšroubovanej do běla. Stíhám jen procedit, ať si hezky hraje dál, že si to pak vysvětlíme. Všechen vztek světa je akorát teď koncentrovanej v mým těle a jdu tý blbý krávě tyhle píčoviny vymlátit z hlavy.

„Ty seš fakt úplně pitomá viď?“ vrážím do kuchyně, „cos mu to nablila za nesmysly? Proč by jako měl mít ze mě strach! Z vlastního táty?!“

Zaťatá u plotny, dělá, že se jí to netýká. Kouká se někam za mě.

„Slyšíš mě?“ jdu k ní a třesu jí za ramena.

„A jak mám jako vědět, co se v té tvé teplé hlavě urodí? Nebyl bys ani první, ani poslední.“

„Posrala ses? Posloucháš se vůbec?“ řvu na ni.

 

„Nech toho, uklidni se,“ vkládá se do toho Willy. Staví svůj nahej hrudník mezi nás a snaží se mě držet od ní dál. Aspoň, že ty trenýrky si už navlíknul.

„Ty se do toho neser,“ strkám do něj. A jsme okamžitě v sobě. Přetlačujeme se, padne pár ran. Praští mě do břicha, já mu jdu po tlamě. Pěst škrtne o čelist. Nechci ale ztrácet čas a energii s Willym. Celkem dobře ho pacifikuju. Držím ho pevně za zápěstí tak dlouho, až povolí.

„Já tě varuju, Karin, ještě jednou ze mě před dětma uděláš úchyla, tak to nerozchodíš.“

„Radši už jdi, Eriku,“ směruje mě Willy do chodby.

„Otevři jí Google a ať si na to téma laskavě něco přečte, než začne kydat mejm dětem do hlav takový sračky!“

 

„Kráva jedna blbá!“ nadávám vztekle v autě. Musím teď vzít děti na zmrzlinu a promluvit si s nima. Dneska už bych to ale v klidu nedal, dneska už ne. Vezmu teda aspoň toho Carla, můžem něco vymyslet ve třech.

 

„Carl je nemocný,“ sděluje mi Ingrid, „už jsem to Fynnovi dávno psala.“ Dneska je snad den kyselejch ksichtů! To museli vyhlásit v rádiu nebo co.

„Ale já s nim dávno nemluvil,“ paroduju její tón a otáčím se k odchodu.

„Eriku,“ slyšim na schodech, „udělám všechno pro to, aby se mi Fynn vrátil domů. To vaše teploučký hnízdečko dlouho trvat nebude!“ Prásk! Vzduch odraženej od dveří ovane můj ztuhlej výraz.

„Dneska se na mě dohodly snad všechny píčy světa nebo co!“ řvu nasraně na celej barák.

 

Samozřejmá odrzlost

Bloumám ulicema a vůbec nevnímám, co kolem mě jede. Akorát si koleduju o další bouračku. Vzteky jsem zelenej a nejradši bych někomu rozflákal hubu. Domů prostě teď nemůžu, tam bude akorát další nasranej. Fynn, co se stydí, že žije s chlapem. Nakonec otáčím auto na výpadovku a mizím směrem ke svýmu oblíbenýmu místu.

 

Řežu to po dálnici svejch sto osmdesát sto devadesát. Musím si to užít, než nám to zakážou. Jediný co ještě Německo dělá Německem. Svoboda na dálnici. Jenže to je teď samá politická korektnost a musíme brát ohled na ty, co jedou pomalu. Ať si do prdele jedou v pravým a do levýho se necpou, když jim to nejede. A na zplodiny se jim taky můžu vykašlat. Všechny krávy světa toho naprděj do vzduchu víc než auta! Tak já nevim, co se tady pořád řeší. Ne, dneska není den na žádný téma. Všechno špatně. Už od rána.

 

Znova vidím tu strašnou scénu. Fynn a frajer. Snad mi ani nevadí, jak ho vojel, ale jak se pak vášnivě olizovali. To bylo prostě úděsný. Asi mě to nadzvedlo nejvíc. Bolelo nejhůř. Trochu zpomaluju u myšlenek na to, že by třeba Fynn ode mě odešel. Je mi z toho zle. Tolik ho miluju! Snažím se ty myšlenky zahnat. Pokouším se je vyvrátit jako bezdůvodný. Nasazuju veškerý dostupný argumenty, abych je mohl provždy zavrhnout. Ale nakonec stejně zůstává malá, slabá pochybnost. O mně nebo o něm? O nás. Je mi hrozně smutno a mám pocit, že je toho na mě dneska fakt moc. Píšu Fynnovi zprávu, že se chvilku zdržím.

 

Dívám se ze svý oblíbený vyhlídky. Aspoň tady mám pocit, že jsem nad věcí. Že můžu do všech věcí vidět, možná je i řídit. Jako transportní jeřáby. Přístav si žije svým životem a mě najednou zajímá, jestli je to náhoda, že právě teď se vzduchem posunujou čtyři kontejnery a ne třeba osm. Že ke břehu přiráží bulharská loď a ne prostě italská. A podél vody jede auto a míjí obsluhu z tý lodi, která akorát upevnila lana. A že já jsem zrovna tady a ne doma u televize. Řídí tohle někdo?

 

Hodil by se mi Kire. Vzpomínám, jak jsem ho tu potkal. A dneska bych ho potřeboval. Chci s ním mluvit. Chci zase zažít tu jeho samozřejmou odrzlost bez kousku pochybností. Ale prostě tu není a nevím vlastně, jestli vůbec kdy ještě bude. Co by mi asi na dnešek řek? Fakt nevím.

Pípne mobil. Hans. Cože si vzpomněl? Otvírám nějaký video. To zas bude Hansův výživnej oplzlej vtípek.

No, jen trochu. Podle očekávání se na displeji objevuje naháč. A s pěkným, tlustým. No to je Hansův přece! Posílá mi, jak se honí. Doma, rozcapenej na posteli. Je to hezký, užívá si to. Než stihnu dopřemejšlet, proč mi to vlastně posílá, krátká sekvence končí parádním vystříkáním.

„Chybíš mi,“ objevuje se vzápětí v dalším vzkazu.

„Ani ne tak já, jako něco mezi mejma nohama, co?“

„Náhodou. Je tu bez tebe smutno.“

„Nevybavuju si, že bys trpěl samotou,“ připomínám mu zástupy jeho šukálistů.

„Není samota jako samota,“ posílá bez smajlíka, tak nějak divně prázdně.

„Někdy se stavím,“ plácám neurčitě.

„Stav, budu rád,“ odpovídá.

 

Strašně mě vzrušuje. Ta jeho pohoda, s jakou si užívá mrdání, to nadšení a radost, že si dělá dobře. A někomu jinýmu taky. Je to nakažlivý, dráždivý a nekonečně sexy. Chvíli přemejšlím, že si ho rovnou tady vyhonim, ale strach z nezvanejch svědků převažuje. Nechávám ho v dráždivým napětí, s velkou vlhkou skvrnou v rozkroku. Napůl tvrdýho. Nadrženýho. Každej krok, kterej teď udělám mě ještě víc šponuje. Já to prostě nevydržim. Risknu to. A rozhlížím se, kam se tady nejlíp zašít.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Komentáře  

+1 #9 Odp.: Láska je odpověď – část 6Odin 2019-05-17 18:49
Tohle je úplně jiná liga, než ty zdejší slohovky. Škoda, že takhle dobrejch věcí je tu jak šafránu. Ani zdejší opěvovaný, knižně vydaný Vesnický závod, se nedá číst.
Citovat
+5 #8 Piš dál :)Jimmy 2019-05-16 21:25
Pro mě jsou gay povídky spíš doplnění porna a co se týče umění, tak od toho mám beletrii...Ale tuhle sérii čtu rád, je inteligentní, chlapsky napsaná (včetně dráždivýho napětí), realistická, není nudná atd. Pokračuj i v té S/M povídce :) díky!
Citovat
+7 #7 Ahoj ;-)Good Guy 2019-05-16 21:15
Moc děkuju, nečekal jsem tak pozitivní odezvu. Původně jsem to měl za uzavřenou záležitost, ale tak strašně se mi po Erikovi s Fynnem stejskalo, že jsem začal psát dál. Takže díky vám všem, kteří to vnímáte stejně. Má to potom smysl. ;-) Díky moc, píšu dál...
Citovat
+8 #6 Odp.: Láska je odpověď – část 6david80xx 2019-05-16 18:15
Mám tohle rád, moc rád. Nenapadlo mě, že to bude pokračovat. Málem jsem si cvrknul do gatí radostí.
Citovat
+7 #5 Odp.: Láska je odpověď – část 6Linkoli 2019-05-15 10:04
To ke tak boží, že snad ani dneska neusnu. Pokud se povídka podaří, jednoznačně míří do mého seznamu oblíbených.
Citovat
+11 #4 Odp.: Láska je odpověď – část 6Kev1000 2019-05-14 22:07
Wow! Já vůbec nedoufal, že to ještě bude mít pokračování! Chce se mi řvát nadšenim! :lol:
Citovat
+8 #3 Odp.: Láska je odpověď – část 6zmetek 2019-05-14 17:33
Souhlas s Tom456. Skvělý! :-)
Citovat
+12 #2 Odp.: Láska je odpověď – část 6Tom456 2019-05-14 08:45
To je proste povidka stoleti. Skoda te dlouhe odmlky...
Citovat
+14 #1 Odp.: Láska je odpověď – část 6Miky 2019-05-14 00:31
Skvělý stupňování, až moc skvělý. Podařilo se mi u toho naprosto dokonale vytočit. Sakra něco podobnýho někdo říct mým dětem, tak ho přerazím...
Hodně realistický, chválím zas a znovu. Tak teď rozdejchat a spát ;)
Citovat