• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace22. 1. 2019
Počet zobrazení1396×
Hodnocení4.92
Počet komentářů6

ZPĚV ANDĚLŮ

„Trochu víc ho nasliň,“ hladím Fynna ve vlasech, zatímco mě dlouze kouří.

Fynn zjemní sevření svých rtů, podél vytečou přebytečný sliny a mně se podlamujou kolena pod blahem, který se mi z rozkroku rozlejvá celým tělem. Byly doby, kdy jsem si styděl říct, co chci, a bral jsem to jako oplzlost. Ale každej jsme jinej a máme to rádi trochu jinak, lepší se jednou uvolnit a říct si o to, než čekat sto marnejch pokusů na zázrak. Fynn má k hulení vztah, baví ho a dělá to skvěle, ale proč si to neužít ještě víc, když to jde.

Jsem doširoka rozkročenej v kanclu jeho autodílny, on klečí a svým jazykem mě přivádí někam na práh ráje. Každý obejmutí jeho rtů je jako zpěv andělů. Nevnímám nic jinýho než rajskej koncert, kterej na mou trubku umí zahrát jenom on. Vzpínám se a tvrdnu tak, že by mě mohli dát do reklamy na viagru. Jsem nadrženej k prasknutí, ale prahnu po tom si to ještě chvíli užívat. Jemně přirážím a užívám si dotek edenu při každým zajetí k jeho hrdlu.

A pak už to prostě nejde dál. Pevně ho stisknu, a zatímco jsem pořád v jeho puse, pár tahama se přivedu ke stříkání. Samotný jsoucno ze mě právě tryská a neexistujou slova na to, co zrovna prožívám. Tak aspoň řvu. Při každým zachvění a uvolnění další dávky mužský síly řvu jako bejk, protože mi to prostě už dlouho tak skvěle neudělal.

Fynn je rozhoněnej. Dostává ho, jak se mu plní krk a můj vášnivej rykot. Cáká dřív, než dohekám a dovzdychám, než se naposledy rozloučím s jeho víc než laskavým jazykem a milostným sevřením. Prohlížím si s velkým zaujetím jeho mohutnej chlapskej výron, kterej v cákáncích dopadá na podlahu. Vždycky tím zaprasí všechno kolem sebe.

Chci se s ním teď líbat a cejtit svou vlastní chuť, ale registruju nějakej stín za sklem dveří.

„Někdo tu asi je.“

„To je blbost! Kdo by tady teď co dělal?“ protestuje Fynn.

„Nevím, jak to máš tady zařízený,“ jsem si jistej, že se tam někdo mihnul, „třeba sem chodí mrdat ještě někdo jinej.“

Fynn vylejzá z kanclu a pak je slyšet rána plechovej dveří. Fakt jsme měli obecentsvo.

„Co ten Hans?“ napadá mě jedna možnost.

„Nevim, co by tu dělal,“ meje se Fynn v umyvadle vedle skříněk.

„Kdes ho vůbec vzal? Je teplej co?“

Fynn se šklebí, jakože ho můj dotaz obtěžuje. Jeho ksicht se odráží v zrcadle nad kohoutkem.

„Je teplej. Ale nic jsem s nim neměl, jestli tě zajímá tohle.“

Jdu k němu zezadu a objímám ho. Uklízím mu ho do trenek a zapínám kalhoty. Smějeme se.

 

„To kino bylo děsivý, co?“ ptá se Fynn u kafe, který jsme si udělali z espressa v jeho kanclíku. Jo, to bylo. 

„Jsem rád, že jsme mohli bejt spolu,“ hladím mu ruku na stole.

Fynn mlčí. Ve vzduchu znova visí otázka. Nebyla doteď zodpovězená. A její vyřčení provází strach z odpovědi. Proto jenom visí a žádnej z nás se neodvažuje ji vyslovit.

„Matti chce jet k moři,“ měním téma. Měním? Vlastně se jen oklikou blížím k tomu, co mě děsí říct nahlas.

„Jak na to přišel?“ usmívá se Fynn.

„Nevim. Prej zase bez ženskejch,“ cukají mi koutky, „a abysme prej měli soukromí, tak máme mít vlastní pokoj.“

„To řek?“ diví se s velkou dávkou pobavení.

„Jo, řek. Někdy mám pocit, že mi rozumí víc než já sobě.“

„Eriku,“ bere Fynn mou ruku do dlaní. V tu chvíli je mi jasný, že právě přichází odpověď na otázku, která nebyla vyslovená. Rozbuší se mi srdce a tělem projede studený nepříjemno. Vím už, co mi řekne. Svírá mě to a bolí ještě dřív, než přijdou první slova. Naše oči na sobě visí a můj zoufalej pohled se ho snaží na poslední chvíli přemluvit k jinýmu závěru.

„S tim rozvodem,“ nadechuje se a dává si pauzu. Srovnává myšlenky, prověřuje každý slovo, než ho pustí ven. Ani nedejchám, hlava se mi točí. Už to do hajzlu řekni!

„Hodně jsem o tom přemejšlel,“ tiskne mi ruku velkou silou. Je jasný, že to pro něj vůbec neni lehký. Ale pro mě přece taky ne! Já to vlastně nechci slyšet, ať jde od toho. Je to v prdeli, je mi to jasný.

„Já bych do toho časem šel, ale teď to zatim nedám,“ napjatě sleduje každou moji reakci.

„Chápu,“ řikám a dal bych si za to na místě pěstí. Nechápu a nechci to chápat! Mám toho všeho už dost a chci s nim normálně žít. Nechci to chápat, protože moje chápání znamená, že můj život bude dál stát totálně za hovno.

Lepí se na mě smutek. Stahuje, svírá a tiskne mě k sobě. Ještě před tím, než se můj svět definitivně zhroutí, dělám poslední pokus.

„Jak dlouho mám na tebe čekat?“

Fynn je překvapenej. Vstává a blíží se. Objímá mě. Neznám nic lepšího, než bejt přitisknutej k němu. Užívat si jeho vůni, teplo a svaly. Hřejivý objetí, jakýsi bezpečno, klid a mír. Je mi u něj tak dobře, přestože už nic neříká. Nechce mi nic slíbit. Je to vlastně důkaz jeho lásky, neplnit mě planejma nadějema.

„Chápu,“ říkám a zas bych si dal pár facek.

Líbám ho. Jako bych svým jazykem v jeho puse mohl změnit osud. Jeho fousy mi polibky vrací. Jsou jemný a krásný. Když ho vydržím líbat dost dlouho, třeba se jeho strach ze změny zlomí. Strach z lásky. Láska je odpověď, zní mi v hlavě. A najednou zřetelně cejtim, že tohle líbání je vlastně na rozloučenou.

 

Chlapák Fynn

„Co s ním máš?!“

Karin mě odchytává hned za dveřma, nenechává mě ani zout boty. Celej byt rozsvícenej. Polejvá mě pot. Je to tady a je to v prdeli.

„Co to plácáš?“ snažím se zorientovat v situaci, „můžu se jít najíst, nebo tady budem stát?“

„Nehraj to na mě,“ je vzteklá, „víme o vás. Dneska v kině jste se prozradili.“

Začíná mi docházet, že to na nás s tou druhou čúzou nahrály! Prej, že nevidí! Karin mi stojí v cestě, uhýbám se, ale je jak tank. Nechce se vzdát, dokud „kauzu nevyšetří“.

„Nebuď paranoidní, máš bujnou fantazii,“ snažím se dál probojovat do kuchyně a získat nějakej čas. Vůbec nevim, co mám dělat.

„Tohle,“ sahá mi na něj přes kalhoty a tiskne, „není bujná fantazie.“

„Au, zbláznila ses?“ odstrkuju ji od sebe. Je úplně běsná!

Nalejvám si víno, na jídlo samozřejmě nemám ani pomyšlení. V hlavě mi šrotuje, co mám dělat. Vůbec na to nejsem připravenej.

„Můžeš si zas udělat palačinky!“ štěká.

„O co ti jako jde?“ začínám bejt vytočenej těma jejíma kecama.

Karin je v ksichtě zkřivená, ruce bílý, na krku fleky. S jakou zrůdou já to žiju!

„O co by mi asi tak podle tebe šlo? Co?“ bere do ruky zas nějaký letáky, asi vůbec neví, že to dělá, „jenom o to, aby můj manžel nebyl teplouš, co se tahá s mužem mý kamarádky!“

Naplno mi dochází, že to prostě ví. Upíjím ze skleničky a nic neříkám.

„No tak, přiznáš se už konečně?“ nasazuje svůj školní tón, kterej mě spolehlivě vytočí na první dobrou. Mám toho akorát tak dost. Nejsem žádnej malej zmetek od ní ze třídy.

„Ok, jestli mužem svý kamarádky myslíš Fynna, tak jo. Spíme spolu. A spali jsme spolu dřív, než vy dvě jste byly kamarádky.“

Ruce s letáky klesají, Karin dopadá na židli u stolu. Teprve teď, když je vyslovená, jí dochází celá pravda.

„Dobře,“ zadrhává se, „a co s tím budeš dělat?“

„Co bych s tím měl jako dělat?“ překvapuje mě.

„Jako tvoje manželka bych ráda slyšela: promiň a už se to víckrát nestane,“ drží se svý kantorský role.

Už prostě nemůžu. Ve svým vlastním bytě, ve svejch letech nemám zapotřebí, aby se mnou mluvila jak s malým parchantem.

„A co takhle kdybys už dál nebyla moje manželka? Co potom bys chtěla slyšet?“ jdu se na balkon nadejchat vzduchu. Můj pohled automaticky směřuje na terasu naproti. Co se asi děje u Fynna? Jsou s Ingrid domluvený na frontálním útoku? Světlo na terase se rozsvěcí. Mám déjá vu. Fynn se opírá o zábradlí. A zapaluje si.

 

U srdce mě píchá a tělo zalejvá horkost. Myslím, že právě teď se začal hroutit celej vesmír a chystá se složit na mý ramena. Zatímco se tady dohaduju s Karin, on Ingrid zřejmě pod tíhou jejích argumentů dokazuje, jakej je chlapák. Takže se to snaží zahrát do autu a zachraňuje, co se dá. A já jsem zase druhej. Do očí se tlačí slzy, už to nedávám. Dochází mi, že jsem na to prostě sám. A ten, kterýho miluju, mě v tom nechá. Do prdele, zkurvenej život! 

Karin sedí u stolu a brečí.

„Chci se rozvést. Já už takhle dál nemůžu,“ prohodím po cestě do koupelny.

 

Příručka pro náhlej odchod

Čeká na mě v ložnici.

„Dala jsem ti svoje nejlepší roky a tys všechno zkazil. Jsi nechutnej sobec, Eriku! Teploušskej dobytek!“

Stojím nahej před postelí, z koupelny se valí pára. Její slova ke mně přicházejí a všechno mění. Místo toho, abych zalez pod peřinu, oblíkám se. Už tady nemůžu zůstat.

„Co si jako myslíš, že děláš? Zničíš mi život a teď si jen tak odejdeš?“ přechází do jekotu.

„Neřvi, vzbudíš děti.“

„Chceš mě teď umlčet? Teď, když si všechno zkazil? Jdeš za ním? Budete se píchat do zadku?“ je k nezastavení.

Na dva kroky jsem u ní a plesk! Facka přistává úplně přesně. Je to poprvý v životě, co jsem to udělal.

„Miluju ho!“

To jí úplně odzbrojuje. Šok mezi slzama. Ztuhlá, jak ze sádry, přihlíží, jak si balím věci. Mechanicky se snažím něco ládovat do tašky a vlastně nevím, co si vzít. Napsal někdo příručku pro náhlej odchod z domu? Deset bodů, na který nikdy nezapomenout?

„To nemyslíš vážně,“ mluví jako v transu.

„Co?“

„Že ho miluješ…“ Neznámej pohled neznámý ženy. Čeho se dneska ještě dočkám?

„A co sis myslela? Že roupama nevím kam s ocasem?“

„A mě? Miluješ mě?“

Vidím najednou malou holčičku, která touží po panence za výlohou, ale mají čtrnáct dnů zavřeno.

„Dám ti vědět, co dál. Teď potřebuju bejt sám,“ beru do ruky tašku a jdu ke dveřím.

„Zůstaň tady,“ brečí, „nějak to vyřešíme, když to s ním skončíš.“

„Nic nechápeš, viď?“ obouvám se, „promiň, měl jsem to udělat už dávno.“

 

Kanál pravdy

Fynn nezvedá telefon. Volám znova. Píšu zprávu. Volám. Nic. Zrádce, zrádce, zrádce. Nevím, co se ve mně odehrává víc, jestli vztek nebo bolest, ale uvnitř běsním jako raněný zvíře. Jo, to bude ono. Raněný zvíře. Zároveň ale cejtím, že mám strašnou chuť bojovat. Že prostě už nemůžu fňukat a utírat si slzičky sebelítosti. Nejde tady o Fynna, Karin nebo kohokoli. Jde o mě! Musím se teď podržet a zůstat za sebou stát, když už to nikdo jinej neudělá.

Dostávám se do baráku s nějakou slečnou, co se vrátila z rande. Schody beru po dvou. Bouchám na jejich dveře. Nic. Zvoním a bouchám. Musej bejt nasraný, že jim budím Carla, musej otevřít. Bouchám, zvoním. Nic.

„Fynne, otevři! Neodejdu odtud!“

Sedím na zemi, zády se opírám o jejich dveře. Pak se potichu, pomalu otevírají. Úzkou škvírou vidím Ingrid. Nána jedna zvědavá. Prudkým tlakem rozrážím dveře a vpadnu do předsíně. Se zapištěním uskakuje.

„Fynne!“

„Eriku, co vyvádíš?“ objevuje se konečně.

„Promiň, že budím Carla, ale musím s tebou mluvit,“ stavím se na nohy.

„Spí dneska u babičky. Vždyť jsme byli v tom kině.“

Vypadá hrozně. Opuchlej, divně se tváří. Na mě taky asi není nic moc pohled.

„Myslím, že bys měl jít Eriku,“ vkládá se do toho Ingrid, „Fynn už se s tebou vídat nebude.“

Ten zvláštní akcent na slově „vídat“. Ta arogance vítězky. Ta sebejistota. Vaří se ve mně úplně všechno. Nejradši bych profackoval i jí. Ale s vypětím všech sil nechávám zvítězit rozum.

„Můžeš nás chvíli nechat?“

Odmítá odejít. Až teprve když Fynn dlouhým pohledem naznačí, že by to vážně měla udělat, neochotně se sbírá a konečně zmizí.

Objímám Fynna. Dá kolem mě taky ruce, ale z toho chladu, kterej z něho jde, se mi zvedá žaludek.

„Odcházím od Karin, už jsem se rozhodnul. Odejdu s tebou, nebo bez tebe, rozhodni se.“

Z mejch slov mě mrazí, vůbec nechápu, kde se najednou ve mně bere tolik síly a sebejistoty. Takhle ultimativně jsem se snad ještě nikdy neslyšel.

Ve Fynnových očích vidím údiv a obrovskou lásku. Jeho pohled je najednou ten jedinej kanál pravdy, všechno ostatní je jen póza a lež. Jeho láska ke mně hledí a strašně by se chtěla schoulit v mý náruči a nechat se hladit a líbat. Ale je to vysílání z trilionů světelnejch let vzdálený planety. Je sice vidět, ale teplo přiletí až v příštích generacích.

„Eriku, já…,“ nedokončuje jako vždycky.

Chápu. Tak strašně ho teď potřebuju, zrovna teď, na tomhle místě. Nemá dost odvahy. Není to ten chlap, za kterýho jsem ho měl. Ke kterýmu jsem vzhlížel a kterýmu jsem se chtěl vyrovnat. Mužskej, co si vždycky ví rady, je rozhodnej a jde si za tím, co si usmyslí. Na chvíli mně to bere rovnováhu, ale já se teď tady před ním prostě nerozbrečím.

„Potřebuju někde pár dní zůstat. Víš o něčem?“

„Zavolej Hansovi, pošlu ti číslo,“ zaváhá jen na chvíli, „má velkej byt a je tam sám.“

Do předsíně už se zase blíží Ingrid. Špatně skrejvanej vztek.

„Miluju tě,“ říkám mu a dávám mu pusu. On ji opětuje. Překvapivě.

 

Polozdechlá mrtvola

Ležim na posteli ve svým azylovým pokoji. Hans hned souhlasil a nechal mě u sebe. Akorát jsem toho moc první noc nenaspal. Tak mám pocit, že to doženu dneska. Jenže v hlavě mi to šrotuje. První oficiální den bez Karin. No jestli se do kategorie „bez Karin“ počítá šest nepřijatejch hovorů a asi deset zpráv ve škále „jsem ta největší chuděra na světě a ty ten největší hajzl“ až po „vrať se prosím domů, najdeme řešení“. A to je právě to, co mě nenechává v klidu. Jaký řešení? Do prdele, co mám dělat? A v jakým pořadí?

Mám se vrátit a počkat, až Fynn přijde na to, že mě chce? A bude to někdy? A co další život s ní? Nebo si mám najít vlastní byt a začít odpočítávat rok mimo společnou domácnost?

A co děti? A Fynn? A já?

Má to celý bez Fynna vůbec smysl? Při tý myšlence mě bolí úplně všechno. V tahu jsou všechny ty kecy, jak musím stát sám za sebou a udělat to pro sebe, ne pro něj. Prostě je mi smutno. Chci ho mít u sebe. K mýmu životu prostě chlap už jednou provždy patří. Nechci se válet v prázdným bytě jak polozdechlá mrtvola, co čeká na zázrak.

 

„Eriku, jsi tady?“ slyším z chodby Hansův hlas potom, co bouchly vchodový dveře.

Vstávám a otvírám. S Hansem je tam další týpek a celý to vypadá nějak divně. 

„Fajn, že tě vidim,“ uculuje se, „tohle je Uwe.“ 

Je to docela sympaťák, ale tváří se, jak kdybych ho při něčem načapal.

„Budem teď u mě,“ řiká Hans s takovým zvláštním důrazem, „kdyby ses chtěl přidat, prostě přijď,“ mrká na mě.

„Dobře,“ souhlasím a nechápu. Vracím se do postele a přemejšlím, co to má znamenat. Dostal snad od Fynna instrukce, aby mě nenechával samotnýho?

Všechno mi začíná dávat smysl až ve chvíli, kdy kromě zvuku otevíranejch plechovek s pivem slyším nezaměnitelný, charakteristický hekání. Mám se přidat k jejich šukání? Asi jsem jenom usnul a teď mám mokrý sny nebo mi už hráblo. Nebo ne?

Pomalu procházím chodbou a blížím se k otevřenejm dveřím Hansovy ložnice. Už není pochyb, o co tady jde. Hans poměrně ladně píchá Uweho, co leží na kraji postele, na zádech s nohama do praku. Otáčí se ke mně a usmívá se.

„Pomůžeš mi s nim?“

Nestíhám prožít svoje morální dilema, protože z toho okamžitě tvrdnu a ke slovu se hlásí potřeba vyventilovat všechen svůj stres a vnitřní napětí. Ani se nenamáhám se svlíkáním, jen ho vytahuju z trenek a sunu k tubě s gelem, kterou Hans pohotově nabízí. Uwe je krásně rozdělanej, takže není nic snazšího, než mu ho tam prostě vrazit a trochu si v něm zarajtovat. Hans je pěknej, i když trochu hubenej. Prohlížím si i Uweho, kterej dost heká, honí a neví, co dřív. Střídáme se na něm. Je za chvíli tak roztaženej, že bysme se tam vešli oba. Zkoušíme to.

Hans na záda, Uwe na břicho, Hans zespodu, já zvrchu. V pornu to vypadá efektně, ale pravda je, že je to tak náročný, že si to užívám jen chvilkama. Cejtit v něčí díře dalšího chlapa je ovšem luxusní.

Střídáme se na něm potom klasicky zezadu, ale ne moc dlouho, protože už jsem vydrážděnej k prasknutí. Stříkám to do něj a trochu taky ven. Hans se už klepe, až tam bude moc po mně a tuhle prácičku dodělá. Cáká do toho mýho rozmatlanýho sajrajtu s neskrejvanou rozkoší. Teče to všude. Uwe se v tom matlá rukama a řve při svejch výstřicích jak podebranej. Parádní zakončení.

Mám ale dost a přes Hansovo naléhání, ať s nima dám druhý kolo, odmítám.

 

Na chvíli se cejtim fajn. Na krátkou chvíli. Pak se vrací všechno zpátky. Co nepřichází a co mě trochu vyvádí z míry, je špatný svědomí směrem k Fynnovi. Je ta trojka nějaký vyřízení vnitřního účtu? Snažím se usnout, ráno vypravuju děti. Počkám, až vypadne, nebo se s ní mám potkat? Prostě to nějak udělám, seru na věčný přemejšlení. Otáčím se na bok a chci zabrat. Z Hansovy ložnice řev, znova se udělali. Musím si ze všeho nejdřív najít byt. Otáčím se na druhej bok. Na mobilu se ozývá nová zpráva. Zas nějaká Karinina litánie? Ani se nechci k tomu zvedat, ale nakonec přejíždím po displeji. Fynn. 

Co se děje?

„Jak se máš?“ píše.

„Ptáš se mě v půl jedný v noci, jak se mám? :-) Dobře, díky. Co ty?“

„Nemůžu spát,“ píše dlouho, jako by zas přemejšlel nad každým písmenem, „půjdem ven?“

„Teď?“ zírám a nerozumím.

„Je už pozdě, vim. Tak jindy.“

„Jasně, že jo. Chci jít!“

 

Smutnej úsměv

Stojíme před vstupem do parku. Těla nalepený na sobě. Líbáme se. Konečně se cejtím dobře. Teprve teď je to ten správnej stisk, ten správnej chlap. Po každý puse pořád nemám dost a chci znova a zas. I Fynn si to nezvykle užívá.

„Promiň, strašně ti ubližuju, promiň,“ omlouvá se horlivě.

„Já to vydržim,“ dostávám do výrazu smutnej úsměv. Vím totiž, že dlouho už ne.

„Mám tě rád, Eriku, vždyť to víš,“ slyším od něj snad poprvý v životě něco takovýho. Oči mi zalejvaj slzy, dojímá mě.

„Jak to na mě vybalila,“ pokračuje, „zazmatkoval jsem. Sved jsem to na úlet, jednorázovku. Chtěla důkaz, tak jsem jí vojel.“

On se mi omlouvá. Snaží se přede mnou ospravedlnit! Ani nedejchám, jen hypnotizuju jeho oči a o pauzách, mezi slovy, ho líbu na rty. Už zase je to Fynn. Můj hrdina. Chlap, co se umí k věcem postavit čelem.

„Bylo to to nejhorší šukání v mým životě. Necejtil jsem vůbec nic, totální prázdno. A jí se to snad líbilo, nebo to jen hrála, jak si to děsně užívá. Já nevim.“

Procházíme parkem a jdeme dál ulicema, bezcílně. Užívám si Fynna vedle sebe, vzájemný doteky. Je tak otevřenej, tak roztomilej. Jsem z něho úplně vedle.

„No a druhej den přišla nasraná, že jsem kecal, protože ta tvoje jí to samozřejmě všechno vyžvanila.“

No jo, to se dalo čekat, že se nám „naše čtyřka“ jednou vymstí. Na jednu stranu je to pohodlný, ale na druhou riziko jako kráva.

„Asi se to s Ingrid už nespraví a už je mi to jedno.“

Zastavuju. Visím na něm. Tisknu mu ruku. Řekne to?

„Co ty? Cos dělal?“

Napjatý očekávání střídá pachuť černýho svědomí.

„Šel jsem do trojky s Hansem a jeho kámošem. Promiň, potřeboval jsem to.“

Fynnovi tancujou po tváři čertíci: „Já mu řekl, ať tě trochu zabaví.“

„Co?“ vyráží mi dech, „tak to bylo z charity nebo co?“

Fynn se řeže smíchy.

„Myslim, že ne. Líbíš se mu. Viděl nás v kanclu, ten večer po kině. Šmíroval. Pak to přiznal.“

„No to je síla!“ nevěřím, co je všechno možný.

„Třeba by byl pro tebe lepší než já,“ zvážní hned.

Jak to mohl vůbec vyslovit!? Takovou píčovinu!

„Jak něco takovýho můžeš vůbec říct?“ nadskakuju.

„Jsem srab. Neumim ti dát to, co si zasloužíš. Neztrácej se mnou čas, Eriku.“

Půlka Německa se právě v troskách sesypala na zem a druhá se chystá to udělat. A všechno se to děje v mym břiše. V sutinách se zmítaj miliony těl zápasících o život a volajících o pomoc. Někdo tiše sténá, ale většina řve jak stádo hladovejch krav. Drápu se nahoru, ruce sedřený, z hrudi teče krev a vyvěrá bolest.

„Tohle už od tebe nikdy nechci slyšet! Fynne, přestaň mi už ubližovat,“ nadechuju se zhluboka, ale třesu se, že drkotám zubama, „chvíli mi dáváš naději, pak mi ji zas bereš. To mi děláš schválně?“

Fynn je šokovanej, bere mě hned za ruce, ve snaze mě uklidnit.

„Buď se teď hned na místě rozejdem a na všechno zapomenem, nebo si řeknem, že jsme spolu, a pak chci jasně slyšet, co dál,“ nevim, kde beru to rozhodnost, ale přišla akorát.

„Chceš se rozejít?“ šeptá.

„Víš, že nechci. Ale už dál nesnesu tuhle agónii. Je čas se prostě rozhodnout.“

 

Zasraná relativita

Ležím na posteli ve svým azylovým pokoji. Ani po tejdnu se mi nedaří sehnat takovej byt, aby se mi líbil. Tak to tady sdílim s veselým Hansem, kterej mě asi dvakrát pozval na pivo, jednou na projížďku ve sportovním bavoráku, dvakrát na šukání ve dvou a jednou ve třech. Všechno jsem odmítnul. Za chvíli mě vystěhuje, protože chápu, že nudnější spolubydla ani už nemůžu bejt. Slyším klíč v zámku. Je skoro půlnoc, jeho čas. Slyším další hlas. Už si zase někoho vede. Jdu mu říct, ať si pořádně zavřou.

Mezi futrama lapám po dechu. Je s ním Kire.

„Budeš se dívat, nebo se přidáš?“ tlemí se Kire. Proč do hajzlu není překvapenej jako já?

„Vstávej, vedu ti návštěvu,“ opožděně přidává Hans. Asi to chtěl říct dřív, ale Kire je prostě rychlá tlama.

„No, co čumíš? Viděl jsem tvý auto v servisu, tak jsem se zeptal, jestli jsi to ty,“ už je Kire zase na pár facek, jen ho vidím tři vteřiny.

„No jo no, svět je malej,“ směje se Hans, „takže dneska si budu muset jen vyhonit, k sobě mě nechcete co?“

„Někdy příště kámo,“ Kire mu cuchá vlasy, „chci tady hodit řeč s timhle ztroskotancem.“

„Jsi fakt milej!“

„Hodíš po nás ňáký pivka, Hansi?“

 

Válíme se s pivama na posteli v mým azylovým pokoji. I když je to tlama plechová, jsem rád, že mám s kým prohodit slovo. 

„Tak už to prasklo, jo?“ zní skoro pobaveně. Přikyvuju.

„A ona? Jak to bere?“

„Zničil jsem jí život, jsem podvodník a lhář, občas dobytek,“ popisuju vývoj, „ale na provozu jsme se dohodli celkem dobře. I když se tváří jak bohyně pomsty, docela to funguje.“

„To nevypadá vůbec zle,“ dodává Kire a rozvaluje se víc než nenuceně.

„Hlavně jsem to řekl dětem. Vysvětlil jsem jim, že to neni jejich vina, a řekl jsem, jak to prostě je. Ona byla proti, ale mám za to, že nejsou blbý. Nechci, aby si myslely, že opouštím je nebo tak něco.“

„Takže už ses rozhodl?“

„Jo, rozhodl. Už s ní prostě nechci bejt.“

Kire má příjemný gesta, hezký oči, upřímnej ksicht. Vlastně je děsně sexy, ale zároveň je tam něco, co mi brání po něm vystartovat. Prohlížím si jeho pěkný mužský ruce a rajcovní chodidla. Nikdy před tím mi něčí chodidla nepřišly tak přitažlivý a vzrušující. Hezký prsty, rošťácky předstrčenej palec, hladká kůže. Mám chuť je vopusinkovat. Jako to dělají rodiče miminům. Jenže u něho by to všechno bylo přes čáru. Jako kdybych vyjel po svým bráchovi nebo tak něco.

„No a co Fynn?“

Ta otázka mě bolí. Dřív by byla sexy a navozovala by pocity spousty dobrodružství a hezkejch chvilek. Teď ty samý slova, ve stejným pořadí, přicházejí s bolestí. Strachem. Nejistotou. Bodaj a pářou. Zasraná relativita.

„Pere se to v něm a moc mi to neulehčuje,“ odpovídám po chvíli, „dvojí život mu vyhovuje. Jenže…“

„Jenže co?“ zbystří Kire.

„Nevím, jestli to bez něj má všechno smysl. Potřebuju ho, nemůžu bejt sám přece.“

„A proč bys nemohl?“ Kireho přechytralej tón je zpátky, „myslet si, že život nemá cenu, když nemáš chlapa, je přece kravina. Tvůj vlastní život má takovou cenu, jakou mu dáš ty sám, a nikdo jinej s tím nemůže nic udělat. Je naprostej omyl myslet si, že někoho k životu potřebuješ.“

Co mi to zase vykládá? A nemyslel jsem si tak trochu, že něco takovýho přijde? Zase ňáký moudra a rozumy po večerce?

„Do života ti přijde tolik lásky, kolik si jí dáš ty sám. To je přece známá věc,“ nenechá se zastavit ve svý přednášce, „když se nebudeš mít rád a budeš se jen trestat, tak ti těžko přijde do života chlap, kterej tě bude milovat. Tvůj chlap je tvoje vizitka – dává ti tolik lásky, kolik jsi schopný si dát ty sám. Svět je plnej lidí závislejch na lásce druhejch. Škemraj o pozornost, přizpůsobujou se, ztrácej sebe sama. A to je špatně. Teprve až ty si jí dáš sám tolik, že jsi vlastně šťastnej a spokojenej sám od sebe, přijde někdo, kdo to ocení další pořádnou dávkou lásky. A v tom je ten fór.“

„Chceš mi říct, že k tomu, abych bych šťastnej, nikoho nepotřebuju?“ zírám na něj jak na obrázek.

„Přesně tak. Jakmile jsi závislej na tom druhým, nikdy to nekončí dobře. Takovej si tě brzo přestane vážit a konce to jsou nepěkný.“

„Myslíš teda, že Fynn váhá proto, že nechce, abych to dělal kvůli němu? Aby on byl tou příčinou a důvodem, proč rozbiju svou rodinu?“

„Jo, to dává smysl,“ otevírá Kire další plechovku a tváří se zaujatě.

„Mám chtít jít vlastní cestou sám za sebe? Že už mi prostě vadí žít ve lži?“

„Jo, přesně tak.“

„No, ale to skoro asi dělám. Jen jsem si to takhle naplno neuvědomil.“

„Když si to naplno uvědomíš, bude se ti to dělat líp. Zmizej pochybnosti, budeš si jistější.“

Koukám se na něj jak na zjevení. Kde se vzal tenhle voráchlej kluk, co má vždycky pravdu?

„Vole, kámo, kde ty ses tady zase vzal? Jsi divnej, víš vo tom?“

Kire se směje, až z toho kašle.

„Vždycky se záhadně objevíš a stejně záhadně zmizíš. Kam jsi zdrhnul, když jsem načapal Fynna na parkovišti? A kde jsi byl celou dobu? A kde ses najednou vzal před půlnocí v mým azylu?“

„To nejsou žádný záhady, Eriku,“ je hezkej, i když má ksicht rudej od smíchu, „Hans mě chtěl sbalit, tak jsme nejdřív byli spolu na pivu. Pak jsem mu řek, že neni můj typ a že chci pokecat s tebou. Co je na tom záhadnýho?“

Ozývá se zaťukání a ve dveřích stojí nahej Hans, pěkně vzrušenej.

„Chlapi, nechte už toho a poďte si zašukat.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)

Komentáře  

0 #6 Láska je odpověď – část 4kikiris53 2019-01-26 17:55
Tak spěchej, spěchej. Nemůžu se dočkat. Pěkný počteníčko. Díky. :roll:
Citovat
+3 #5 Odp.: Láska je odpověď – část 4Kev1000 2019-01-25 18:14
Do prkna, to je tak moc dobrý!!
Citovat
+3 #4 DěkujiGood Guy 2019-01-23 22:12
Děkuji svým věrným čtenářům za shovívavý komenty. Jo a jdeme do finále pánové ;-)
Citovat
+4 #3 Odp.: Láska je odpověď – část 4Tom456 2019-01-23 17:46
Chvíli se naprosto vžívám do role Erika, pak si zase řeknu "ty woe...vždyť já jsem celej Fynn". To je pořád neuvěřitelně živá povídka. U minulého dílu mě napadlo "kurva, klidněte se v tom kině, vždyť si toho nemůžou nevšimnout, jste blbí?" To byl asi zároveň jediný moment, kde já bych se do žádných akcí, na rozdíl od hrdinů této povídky, nepouštěl (asi jsem srab...?). Ale jinak si opravdu vše (fakt vše) umím živě představit. Dokázal bych to číst nonstop...paráda
Citovat
+4 #2 Odp.: Láska je odpověď – část 4zmetek 2019-01-23 17:45
Tak tohle je klasika všech klasik. Musel jsem bejt úplně modrej, jak jsem při tom čtení nedejchal. Za plnej! ;-)
Citovat
+4 #1 Odp.: Láska je odpověď – část 4kuscheltyp 2019-01-23 09:37
Excelentní práce! (A ty obraty skoro básnický, popisy pocitů tak vizuální wie zB. půlka Dojčlandu v troskách... wau!)
Citovat