• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace21. 12. 2018
Počet zobrazení1172×
Hodnocení4.92
Počet komentářů9

Roztřesená věž

„Pořádně! Vraž mi ho tam víc!“

Jsem parádně roztaženej a teču slastí. Fynn mě bere zezadu. Každý projetí a každej jeho příraz mě přivádí do naprostý extáze. Není kolem mě nic, jenom to jedno místo, kudy do mě proniká. Kde ve mně rajtuje. Drží mě silně v bocích, naše těla do sebe chtivě narážejí, cejtím Fynnův pot, který z něho kape.

„Nadoraz, úplně nadoraz,“ škemrám a vnímám jen, že všechno moje bytí je teď koncentrovaný do místa rozžhavenýho spojení mezi mnou a jím. Jdu mu zadkem naproti a chci, aby ho ve mně bylo co nejvíc. A pak ještě víc a tvrdějc. Pomáhám si rukama k co nejširšímu roztažení, abych ho dostal na max dovnitř. Fynnovy zaťatý svaly jsou naběhlý, přestává se ovládat, nehlídá svou sílu. Nastupuje jeho tichý mručení, už se nekontroluje. Bezohledně mě mrdá, rukama zaťatej do mý šíje.

Prudce si ho honím, chci se udělat s ním. Fynn se vzpíná a řval by jako bejk, kdyby mohl. Zatíná do mě pěsti, budu mít stopro modřiny. Celou svou živočišnou energii teď směruje v jediným, téměř nepřetržitým proudu do mě. To je poslední impulz, kterej vnímám, protože následuje rozhodující pohyb. Přichází extatický stříkání, při kterým vibruje celý moje tělo a kdy přestává existovat všechno kolem mě. Jsme jen my. On ve mně. A něco nad tím, co vlastně ještě nikdo nikdy nepopsal podle skutečnosti, protože to prostě nejde.

 

Ani já u toho nemůžu řvát rozkoší, protože bysme přitáhli pozornost kluků, který kousek dál od posedu čuměj do tabletu, ačkoliv jsme jim řekli, ať vybalej stany. 

„Určitě si zas pouštěj ňáký kraviny na jůtůbku,“ otáčím se k Fynnovi, objímám ho. Jsme ještě tvrdý, tiskneme se k sobě, neznám nic příjemnějšího. Fynn se mi dívá do očí a dá mi krásnou, měkkou a dlouhou pusu. Je nějakej rozněžnělej. Uvnitř i navenek se usmívám a svět je teď tím nejkrásnějším místem ve vesmíru.

„Svělý, to jsem potřeboval,“ má nezvykle zjihlej pohled.

Taky by se mu nic nestalo, kdyby přiznal, že se mu to líbí se mnou a že to bylo prostě krásný.

 

„Koukejte vypnout ten tablet, vy dva loupežníci,“ hrozím dětem tyčkou od stanu, „neměli jste to náhodou mít už vybalený?“

„Spaní pod stanem je dávno out,“ otočí se Matti od displeje. Cukají mi koutky, vážně nevím, kam na ty hlášky chodí.

„Jo? Hlavně, že jste chtěli extra stan pro sebe. No kde teda budete spát, když stan je out?“ opakuju pobaveně a pozoruju Flynna, kterej z trávy vyhazuje větvičky a kamení.

„No na tý věži přece,“ přidává se Carl do diskuze.

„Jo, tamhle na tý dřevěný, jak jste s ní před chvílí tolik třásli,“ tváří se Matti, že jsem úplně nechápavej.

Fynn na místě kamení. Dívá se po mně. Vyprsknu smíchy. To jsou ale smráďata!

„No to víš, museli jsme vyzkoušet, jestli pořádně drží,“ tlemím se, „když pomůžete strejdovi Fynnovi stavět, vezmu vás pak nahoru.“

 

Postupně stavíme oba stany, kluci běhaj okolo a pomáhaj. Fynn je v dobrý náladě a mně je po dlouhý době fakt skvěle. Ten nápad s pánskou jízdou měl Fynn a ten se stanem pro kluky zas Matti. Bude to poprvý od loňskýho Silvestra, co budeme s Fynnem spolu skutečně spát. Nejradši bych k němu do spacáku zalezl hned, přitisknul se k němu, položil mu hlavu na rameno a pevně ho sevřel kolem jeho krásnýho, vysportovanýho hrudníku, proplet se nohama a spal takhle ne celou noc, ale celý věky. Tak strašně mi chybí chlap v posteli.

„Tati, tati, jdeme na věž,“ řítí se ke mně kluci.

„To není věž, ale posed,“ sleduju, jak Fynnovi tuhne krev v žilách hrůzou, že tam po nás zůstal svinčík, „a kdo uhodne, k čemu to je, může večer slavnostně zapálit oheň!“

 

Těžko si představit kýčovitější výjev. Sedíme u ohně, od lesa je trochu zima, ale plameny hřejou. Kluky jsme už konečně dokopali do spacáků. Jsem na Fynnovi nalepenej, rukou hladím jeho stehno. Líbáme se.

„Chtěl bych to takhle pořád,“ šeptám.

„Co pořád?“ ptá se Fynn.

„Bejt spolu,“ šeptám ještě o něco tišeji.

„My nejsme spolu?“ diví se a nadechuje se: „Vídáme se přece o mnoho víc, než by ses vídal s kýmkoliv jiným. Je přece výhoda, že se ženský kamaráděj, vůbec nejsme podezřelí.“
Cítím, že romantika u ohně pomalu dohořívá, stejně jako dubová větev uprostřed ohniště. Moje vnitřní štěstí najednou střídá smutek a strach.

„No právě! Já už nechci bejt podezřelej,“ dívám se mu do očí a vidím odtažitou nervozitu.

„Prosim tě, co se ti zas honí v tý tvý makovičce,“ snaží se bejt milej a cuchá mi vlasy, „tuhle pánskou jízdu jsem přece vymyslel pro tebe, abysme byli víc spolu. Co chceš víc?“

„Uvažuju o rozvodu,“ řeknu a myslím, že si právě hraju s odjištěným granátem.

„Děláš si prdel?“ sedá si o kus dál.

„Nedělám. Chci s tebou žít. Doopravdy žít, ne přežívat po parcích, autech a záchodech.

„Občas přece jedem na víkend, třeba jako dneska, tak co máš?“ postaví se do bojovný pozice, oči vyvalený.

Smutek a zklamání pomalu zaplavuje celou mou bytost. Věděl jsem přece, že zareaguje právě takhle. Tak proč jsem proboha někde na pozadí doufal, že to bude jinak? Přesto už to teď musím dotáhnout do konce. I když je mi zle dopředu.

„Rozvedeš se taky?“

„No ty ses úplně zbláznil!“ vybuchuje, „A to mám jako přijít za Ingrid a říct, sorry, jsem tak trochu buzík, budu se teď stěhovat k jinýmu buzíkovi do bytečku s buzníma polštářkama a hrníčkama se srdíčkem?“
Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo, naskočí mi v hlavě verš nějakýho básníka, snad Rakušáka nebo Čecha, nevím. Fynn mě právě teď trhá na kusy a do vyrvanejch částí řeže kudlou jako zběsilej. Zraněný srdce bolí, do očí se derou slzy.

„No přesně tak jsem to myslel,“ dodávám a nemůžu se na něj už ani podívat. Zvedám se a odcházím pryč. Nevím kam, je to jen instinkt, zmizet z místa boje a bolesti.
Fynn mi po pár metrech vstupuje do cesty. Objímá mě. Hladí ve vlasech. Líbá na čelo. Jsem gumovej, ale nebráním se.

„Nemůžeš to na mě takhle vybalit a myslet si, že zajásám a půjdu balit kufry,“ snaží se o smír, „já o tom takhle nikdy nepřemejšlel.“

„Fynne, aspoň nekecej,“ otočím k němu lesklej pohled, „přemejšlel a mockrát. Právě proto, že přemejšel. A nesnes bys s tím jít ven. Přiznat si to a žít tak.“

„Já…, já…“

„Jo, Fynne, přesně tak. Ty, ty. Jde jen o tebe, o co by tomu všichni řekli, jak bys vypadal před kámošema z práce.“

Mám pravdu, neříká na to už vůbec nic. Aspoň, že tak. Nejde o mě, ale bejt vůbec s chlapem jako takovým. Navzdory jeho objetí je mi zima. Chci jít spát, ale nepouští mě.

„Dej mi čas, musím si to promyslet,“ hladí mě, „hlavně zatím nic nepodnikej.“

 

Smradi malý

„Ty vole Fynne, kluci!“ řvu na celej les. Proud světla míří na prázdný karimatky, děti jsou pryč. Tupě mávám světlem do všech koutů stanu, jako by snad bylo reálný, že jsou schovaný pod batohem nebo setem na badminton.

„Smradi malý! Někde tady musej bejt,“ hučí Fynn, kterej si před tím šel kousek stranou ulevit.

„Matti! Carle!“ volám do všech koutů a baterkou zuřivě mávám okolo sebe.

„Nešli spát na ten podělanej posed?“ ptá se Fynn. Jo, to je pravda. Míříme k němu, jsem strachy bez sebe. Jak mohli zmizet? Celou dobu jsme se nehnuli od ohniště.

„Nejsou tady,“ slyším Fynna z poslední příčky žebříku.

Do prdele!

„Co budeme dělat? Mám zavolat policii?“ třesu se a polykám na sucho, v puse sahara.

„Klid, musej tady někde bejt,“ drží mě Fynn za ramena a v jeho očích vidím rozvahu chlapa, kterej ví, co dělat, ať se děje cokoliv. Na malej mžik, setinu vteřiny, mi dochází, že ho miluju.

Rozdělujeme se, hledáme a voláme. Na pasece za posedem, kolem skály na kraji lesa, u potoka. Nikde nic. Jsme zpátky u ohniště. Od doby, kdy jsme je viděli naposledy, uběhly asi dvě hodiny. Jak daleko mohli dojít za tu dobu? Bez baterek jedině po louce, tam je aspoň trochu světla. Ve tmě do lesa by se snad báli. Přes louku je kousek stranou stará chalupa, mají tam v ohradě kozy a ovce. Měli jsme v plánu podívat se tam zejtra, třeba to chtěli prozkoumat už teď.

Fynnovi ta teorie připadá dobrá, zkusíme to. Vlastně bude nejlepší jet autem.

 

Světla probliknou, ale zámky necvakají. Nezamykal jsem to?

„Co když je unesli?“ svírá se mi žaludek hrůzou.

„Moc se koukáš na filmy.“

„Jo? A na jaký asi?“ nechápu, jak může bejt pořád tak klidnej.

„Sága Norénová, police Malmö,“ zapitvoří se a má pravdu. Můj nejoblíbenější krimi seriál.

„Jak můžeš mít náladu na vtípky?“ vztekám se a sedám za volant.

„Podívej se za sebe a uvidíš,“ slyším ještě Fynna zvenku.

Vzadu v sedačkách zkroucený kluci!

 

„No já se z vás poseru, co tu děláte?“ lomcuju Mattiho malým ramínkem.

Mžourá na mě. Neví, kde je.

„Nám byla zima,“ zamumlá před tím, než znova zabere.

No fuj, to se mi ulevilo. Já ti to říkal, zachytím Fynnovo gesto. Oba je stěhujeme do stanu. Do velkýho. Oni dva na jednu půlku, my s Fynnem na druhou. Zalejzám k němu do spacáku, ležíme oba na boku, přitisknutý k sobě. Objímá mě. Cítím jeho vůni a dech na krku. Pro teď jsme jen my. Spolu. Tělem se mi rozlejvá teplo a krásno. Celou noc přitisknutej k chlapovi, blaženost sama. Takhle si představuju ráj. Rozhovor u ohniště, hledání kluků, nic z toho už neplatí. Miluju ho! Já ho fakt miluju.

„Miluju tě,“ šeptám do tmy.

A stanem zní hlasitý chrápání.

 

Mám ho tvrdýho. Vlastně je to jeden z nejhezčích pocitů, který znám. Ta dráždivá tvrdost, která citlivě reaguje na každej dotek příjemnou odezvou. Na každý přejetí látky, na každý přitisknutí nebo pohyb. Tělem se pak rozleje další vzrušený napětí, který si vyžaduje další dráždění a znova a dokola. Až už to pak nejde vydržet, protože tvrdost se mění v nutkavou chuť dělat to víc, silnějc a rychlejc. A pak už jsou jen dvě možnosti. Buď se vystříkat, nebo zbláznit.

Jemně se tlačím na Fynnovo stehno a po každým stisku se moje tvrdý vzrušení stupňuje. Přitlačím se znovu, přesně vím, kterým místem je to nejhezčí. Krásnej pocit se mi rozteče po celým těle a chci to za chvíli zase. I přes látku cítím, jak jsem mokrej. Najednou se Fynn otáčí a zajíždí mi pod trenky. Bere ho do dlaně a hladí po celý dýlce. Pak silně stiskne. Ehh. To je síla, funím. Někde hodně vzadu si říkám, že nesmíme vzbudit kluky, ale zároveň se ve spacáku rovnám tak, aby ke mně mohl líp.

Honí mi ho. Rozkoš se šíří celým tělem, do každý buňky. Chtěl bych hekat, ale mám strach riskovat. Jde mu to fakt dobře, přesně ví, co se mnou dělat. Jsem napruženej, Fynn zrychluje a palcem rozmazává mužskou vlhkost. Prohýbám se v pánvi, tvrdý vydráždění dosahuje svý hranice. Cákám do trenek. Dlouho a hodně. Fakt už jsem to potřeboval. Fynn se usmívá pod fousy.

„Dobré ráno!“ šeptá.

 

„Tati, můžu jí dát křupku?“ tahá mě Matti za ruku.

„Já jí dám travičku,“ přidává se Carl.

Stojíme před ohradou, mají tu malé kozičky. Kluci kolem skáčou a kozy zvědavě prostrkují hlavu mezi laťkami oplocení.

„Utrhni jí radši větvičku, to je pro ně lahůdka,“ zapojuje se Fynn do kozí debaty.

„Ale já jí chci dát křupku,“ vzteká se Matti. K jeho tázavýmu pohledu se přidává i ten Fynnův. Je to tvůj kluk, rozhodni si to sám, visí ve vzduchu.

„No já nevim, kukuřici snad můžou, slaný to neni…,“ uvažuju nahlas. Vlastně mu to chci dovolit, aby už byl klid, ale co když to ty zvířata nesměj a otrávíme je nebo tak něco?

„Tak se dojdi zeptat, tatiii,“ škemrá Matti perfektně naučeným tónem, kterej má u mě vždycky zaručenej úspěch.

„Tak jo.“

Procházím otevřenýma vratama na dvůr. Je tu traktor, na okenním parapetu dvě schoulený kočky a pak pěknej starší bavorák. Hm, jakýmupak samečkovi asi patříš. No jo, trojkovej sedan. Obcházím auto a na chvíli zapomínám na svou kozí misi. Ty nebudeš žádnej tlusťoch, jaký jezděj v mercedesu. I když, máš tam automat…

Klepu na dveře baráku, ale nikdo nejde. Mám vlízt dovnitř? Už takhle se cejtim divně, že někomu lezu po dvoře. Černá kočka líně zvedá hlavu, jinak nikde nic. Rozhlížím se bezradně po prostoru a v duchu vidím Mattiho prosebnej výraz. Ach jo. Je tu ještě stodola, jdu k ní.

Sameček! Kousek dál uvnitř stodoly, čelem směrem ke zdi stojí udělanej týpek v montérkách. Zádama se opírá o hromadu fošen. Něco zkoumá v mobilu. Promiňte, prosím, dere se mi do pusy litanie na téma frustrovaný syn a bezpečná strava pro mlsnou kozu, ale na poslední chvíli to vzdávám. On se normálně dráždí v rozkroku! Že on v tom mobilu má porno! Na místě tuhnu a ani nedejchám. Proč se mi to pořád děje? Chci zmizet, ale už je mi to trapný, co kdyby si mě všimnul. A pak – jsem děsně zvědavej.

No já se poseru, už ho má venku. Pořádně tam nevidím, ale naznačujou to pohyby rukou. Aspoň kdybych věděl, u čeho si to dělá. Zvuk má potichu, není poznat, kdo mu na tom péčku heká. A pozor! Ležérní posed střídá pevný stoj přímý, rozkročmý. On se tady fakt udělá! Teď si dává mobil trochu stranou, aby měl před sebou prostor. No a dává mu fest za uši. Zavzdychá a stříká. Lítá to z něj obloukem a to pevný, silný tělo tomu přidává rajc.

Využívám chvilku, kdy si ho láduje zpátky pod poklopec, a couvám ven. Mám ho tuhýho a musím to rozdejchat. Do dvora akorát vchází Fynn a děti kolem něj.

„Co se děje, kde seš?“ je nasranej a sjíždí mě od hlavy k patě.

Nevím, co mám teď řikat, tak se jen pitomě tvářím.

„Copak se děje?“ leze sameček ze stodoly, udivenej, kde se mu na dvoře vzala grupa Vlčat od svatýho Jiří (Deutsche Pfadfinderschaft Sankt Georg – největší skautská organizace v SRN).

Něco mumlám a koukám, že má na montérkách v rozkroku velkou mokrou skvrnu, jak si ho tam jenom bez utření zandal zpátky. Když zjistí, že jde o kozy, celkem změkne. Dává klukům do rukou speciální kozí granule a všichni jsme spokojený. Až na Fynna. Ten se tváří divně. A sameček je docela příjemnej a zve nás na kafe. Takhle se vycákat, budu taky příjemnej, ale Fynn nemá náladu, a tak kafe odmítá. Chvíli se bavíme o tom jeho auťáku. Krásně chlapsky voní, a když si nakonec podáváme ruku, napadá mě, že mu musí bejt pořád po něm cejtit.

 

Roztřesená věž 2

„Můžeš mi vysvětlit, co je tohle?“ vrazí Karin do obýváku, kde si u televize čtu maily v mobilu. A taky si chci psát s Fynnem. Ten je ale furt nějakej divnej, nesdílnej.
Karin mi mává před očima lubrikačním gelem preventivo, co jsem koupil u Rossmanna v akci za 3.99 €.

„To mám od Rossmanna,“ snažím se držet pravdy, ale uvnitř mě atakuje panika, „byl v akci.“

„Fajn, tak proč ho má Matti v baťohu?“ ztlumí hlas a zaujímá bojovnej postoj.

Polejvá mě horko. Je jen jedna možnost, kde ho mohl vzít.

„No to nemám tušení,“ lžu. Srdce buší, mozek se vaří, co mám do prdele honem vymyslet? Ale Karin je rychlejší a je to profík. Roky školních zkušeností ji vedou neochvějně k tomu se co nejefektivnějc dopátrat pravdy a odhalit viníka. Než ze sebe stihnu vytlačit nějakej úhybnej manévr, na scénu přichází, na její zavolání, náš syn.

„To jsem našel,“ říká celkem nezúčastněně, „mysleli jsme s Carlem, že je to lepidlo, ale je to jenom mazlavý.“

„Dobře miláčku a kde jste to našli?“ nevzdává se.

„No,“ dívá se Matti na mě a snad i na vteřinu váhá, jestli to říct. Jeho podvědomá snaha mě chránit je dojemná, ale nakonec k jeho upřímný povaze nezapadá a pokračuje, „na tý věži přece… jak s ní tatínek se strejdou tolik třásli.“

Říkal jsem mu přece, že je to posed! Evidentně je to romantik a věž se mu prostě líbí víc. Karin se otáčí zpátky ke mně. Jen krčím rameny. Nemám tušení, kde to vzal, hraju divadlo celým tělem.

Zvoní mi mobil, zázrak shůry. Kolega z práce. Jdu to vyřídit na balkon a za chvíli se vracím zpět. Soudní tribunál je mezitím rozpuštěnej, uf. Karin je s dětma v koupelně, jen na jejím nočním stolku trčí preventivo jako trofej a mně natvrdo dochází, že tentokrát jí prostě neuniknu.

 

Píšu o tom průseru Fynnovi, ale ty dvě tvrdohlavě šedivý fajfky v konverzaci dávaj jasnej signál, že na mě prostě sere. Je mi ze všeho mizerně. Nějak cejtím, že se mi vzdaluje, ale třeba jsem jen hysterickej a zbytečně to všechno prožívám. No a teď mě ještě čeká noc s Karin. Pátrám v paměti, kdy jsem se naposledy udělal a jestli jsem dost nadrženej na to, abych to s ní zvládnul. Docházím k závěru, že by to jít mělo. Jdu se sprchovat a připadám si, jak odsouzenec, poprava nadohled.

Po mým těle teče voda tak horká, že se z kůže kouří a barví se do červena. Miluju horkou vodu. Horký kafe, horkou vodu, saunu. Dneska ale nepomáhá. Je mi z toho všeho na nic. Mám chuť jí to říct, abych už se konečně zbavil toho stresu, toho věčnýho tlaku. Řeknu jí o rozvodu. Ta myšlenka mi rozbuší srdce a stahuje žaludek. Všechno tím rozbiju, hučí mi v hlavě. Zničím jí život! Co když už si nikoho jinýho nenajde? Hlava třeští a potůčky horký vody vytrvale tečou k nohám. V koupelně už není přes páru vidět. No a kde jsem já? Já nemám právo žít podle sebe? Svobodně se nadechnout?

Nemůžu dejchat, točí se mi hlava. Rychle mizím z tý debilní sprchy, otevírám okýnko a oblíkám si župan. Karin sedí v kuchyni u stolu a chroupe oříšky, očima hltá zas nějaký letáky. Je mi z ní na blití. Už jen jak sedí a soustředěně žvejká. Ten pohyb, jak otáčí stránku a rovná listy, aby bylo všechno v cajku. Procházím kolem a otevírám dveře na balkon. Protější terasa prázdná. Cejtim se tak sám. Tak opuštěně, tak zbytečně. Slíbil jsem Fynnovi, že s tím rozvodem ještě počkám. Musím tomu dát čas. Vlhnou mi oči a po tváři se sune drobná slza.

 

Nechtění

Soustředěně nořím tělo do chlorovaný vody, tempo za tempem. Plavání mi neskutečně pomáhá zbavit se napětí. Jako by ta voda všechno ze mě stáhla a ty chemický sračky v ní to rozpustily. Vyplachuju si zamlžený brejle a koukám, že vedle do dráhy jde pěknej týpek. Svalnatý ruce, pěkný kozy, takovej celej oblej, měkkej na pohled. Střetáváme se pohledem, ale zájem z něho necejtim. Skáče do vody excelentní šipku. Já to neumím, tak jen tiše závidím a v duchu roste moje uznání. Odrážím se od stěny a jdu taky na to. Jsem teď kousek za ním a pozoruju jeho skvělou techniku. Je to borec, má určitě profi základ.

Při dalším kole se odrážíme v podstatě současně. Jsem hned kousek napřed, ale cejtim, že mě dotahuje. Jo tak ty chceš soutěžit? Zabírám víc, ale znova se na mě lepí. No tak jo, kámo, uvidíme, kdo je na tom líp! Nasazuju svoji vymazlenou techniku, kdy maximálně využívám setrvačnosti, a dostávám se o půl těla do vedení. Otočka, silnej odraz a jsme zase vedle sebe. Usmívám se, baví mě to s ním. Líbí se mi, že na něj mám. Plavu jako mašina, dobře seřízenej stroj. Svaly zabíraj, jsem maximálně soustředěnej. Zas je o malej kousek přede mnou, ale je to těsný. Další otočka a koukám, je pryč. Zůstal u rantlu. Hehe, nemůže to udejchat, následuje můj hlubokej výtlem. Jo jo, to maj tyhle frajírci často. Já mám ale výdrž, taky poctivě dřu, nejsem žádnej salónní boreček.

Před odchodem jdu ještě na pár minut do páry. Myslím na Fynna. Měl tu bejt dneska se mnou, ale jen stroze napsal, že má práci. Ani se nezeptal, jak se mám, nic. Mám pocit, že se toho rozvodu leknul. Nechce to a neví, jak z toho ven. Možná si myslí, že na něho tlačim. Nevím. Asi by bylo lepší si promluvit, ale jasně dává najevo, že mě teď u sebe nechce. Ta myšlenka ve mně probouzí lítost. Nechce mě. To nechtění sílí, bobtná a roztahuje se celým tělem. No jo, on mě fakt nechce. Slaná vlhkost se vkrádá do očí a není to párou, která právě vytryskla z trubek pod sedáky. Kdyby mě chtěl, kdyby o tom byl přesvědčenej, stavěl by se k tomu přece jinak. Nebo ne?

Už tam nemůžu vydržet a jdu pryč. Ve dveřích do sprch se potkávám s mým plaveckým soupeřem. Usmívám se, trochu vítězně. Ale jen trochu. Co když se mnou vůbec nesoutěžil? Třeba jsem si to jen namluvil. Schválně se cpu hned do vedlejší sprchy, těším se, až stáhne plavky. Chci se jen podívat. Ta věčná zvědavost. Jakýho ho má? Proč je to vlastně tak důležitý vědět? Co to o tom chlapovi vypovídá? Každej ho má nějakýho. Je důležitý, jestli je velkej nebo malej? Proč si po nich všichni chlapi čuměj a je jedno, na co jsou? Je chlap s velkým pérem lepším mužským? Neudělá se ten s malým úplně stejně dobře, jako jinej, třeba s tlustým?

„Promiň, prosim tě,“ ruší mě najednou z mejch hluboce filozofickejch úvah, „nemáš sprcháč? Zapomněl jsem ho doma.“

Dívám se mu do očí a je mi blbý, teď když mě oslovil, čumět mu po něm.

„No jasně, je tam stejně už zbytek, vezmi si to celý.“

„Dík,“ bere si ode mě plastovou tubu.

„Jasně,“ mrkám na něj a můj nenechavej pohled stejně sjede dolů mezi jeho nohy. Velkej!

„Jsem Willy, třeba si zase příště zaplaveme,“ pověsil mezi naše sprchy něco jako dotaz, něco jako oznámení.

„OK.“ Tak přece jen soutěžil!

 

Někam do Plejád

Miluju ten pocit, když jdu z bazénu. Připadám si totálně očištěnej, jsem plnej energie a zalitej spokojeností. Tělo čistý, hlava čistá. Jedinej problém je, že bejvám nadrženej. Hodila by se aspoň rychlovka v autě, ale s Fynnem nemůžu teď počítat, a tak zůstanu nejspíš zase na samoodbavení. Než zalezu do auta, všímám si na druhý straně silnice známý postavy. Karin. Jde s Ingrid. Hodinky mi napovídají, že jde vyzvednout děti. Zejtra mám u nich službu já. Pořád koukám, jak jdou, a přemejšlím, co asi řešej. Bylo vůbec dobře, že jsme je seznámili? Že pak Ingrid změnila školu a teď jsou z nich kámošky. Je to velká výhoda pro naše chvilky s Fynnem, ale taky velký riziko. Karin se směje. Najednou si uvědomim, že jsem jí doma neviděl smát se pěkně dlouho.

Stojím dál u otevřenejch dveří a dochází mi, že ani ona se mnou není šťastná. Kde je ta pohodářka, který nevadilo nikdy nic a dokázala odlišovat nepodstatný věci od podstatnejch? To já jsem z ní udělal zapšklou lovkyni slev, která už má na světě jen jedinou radost – currywursty v akci. Je mi zle. Připadám si jako v kleci, v hlavě mi hučí všechno možný, nejradši bych zmizel na druhou stranu světa, možná radši někam do Plejád a vysral bych se na všechno a všechny.

„Zkurvenej život!“ prásknu do volantu a nejvíc mě sere, že vím, že jsem si ho zkurvil sám. Proč jsem to všechno nechal dojít tak daleko? Jak jsem si já debil mohl myslet, že to bude fungovat?

Do prdele! Do prdele! Do očí se mi zas tlačí slzy sebelítosti a to mě vytáčí ještě víc. Snad nebudu nad sebou brečet jak blbá holka, jak nějakej buzerant! Slzy tečou proudem, vždyť jsem přece buzerant! Tak si vlastně můžu zaslzet. Do hlavy se mi tlačí další myšlenky. Musím něco udělat a nesmím se ohlížet na Fynna. Musím to udělat i bez něho. Rozvedu se a buď se ke mně nastěhuje, nebo ne. Statečnost mě ale okamžitě opouští, když si představím, jak jsem sám v nějakým bytě a Fynn zůstává s Ingrid. Na hrudi těsno, v krku sucho, jsem prostě v prdeli.

„Co tam vyvádíš, je ti dobře?“ slyším zvenku. Otevírám uřvaný oči a mžourám přes sklo dveří. Mladej se psem!

„Přestaň řvát a pojď se projít,“ je zase drzej jako vždycky.

„Ty mě přestaň sledovat, nebo na tebe zavolám poldy, fakt už!“ lezu ven a ventiluju svůj vztek.

„Jaký sledování! Chodím tudy celkem často a to tvoje auto se fakt nedá přehlídnout.“

No to je fakt, moje x dvojka s okrovou metalízou se fakt přehlídnout nedá.

„Radši mi řekni, co ti je?“ ukazuje na můj oteklej ksicht.

„Radši mi řekni, jak se vůbec jmenuješ,“ nenechávám se od něj komandovat.

„Je to pro tebe důležitý?“ už je zase v opozici.

„Je! Už ti nechci říkat ‘mladej se psem’,“ nevzdávám se.

„Jsem Kire.“

To je divný jméno, ale zní tak nějak exoticky a k němu vlastně sedí.

„Jenom jestli sis ho zrovna nevymyslel!“ šklebím se.

 

„Co ti je?“ nedá se odradit, ani když se za chvíli procházíme kolem řeky a já přemejšlím, jestli mě balí nebo co to má jako bejt.

„Nic. A jestli si chceš zašukat, tak ok, můžem se dohodnout,“ snažím se ho odpálkovat.

„Přestaň hrát tu komedii, cítím, jak je ti zle,“ nenechává se vyvést z klidu.

„Je mi nanic, to je fakt,“ přiznávám, „všechno jsem podělal a nic z toho nemám.“

Opíráme se o kovový zábrany na molu pro parníky a zíráme do špinavý vody.

„Mám chlapa, ale jsem ženatej. On je taky ženatej. Chci se rozvést, on ne.“

Kire mlčí. Jako by mi tím naznačoval, že to není všechno. Čeká na pokračování.

„Mám děti,“ hrdlo se stahuje, „moc je miluju a děsí mě představa, že bych je měl opustit.“

Kire se mi dívá do očí. Čte ve mně jako v knize, dochází mi.

„Nechci je ranit, nechci jim zničit domov a nechci, aby byly někde vně mýho života,“ šeptám, protože jasně cejtim ten patos, kterej mě ke všemu dojímá.

„Dobře. Pěkná řeč,“ Kire se nenechává vyvést z konceptu, „a co ty? Kde jsi ty?“

Já? V prdeli. Čumím do boku říční lodi Taurus, kde se právě pár vožralejch týpků s několika blondýnama královsky baví, a připadá mi to všechno absurdní. Zpovídá mě tady mlaďas, co jsme se navzájem viděli stříkat, jednou jsem ho svez autem a jednou s ním byl na vysílači. Přes to všechno mi připadá fajn a nějakým způsobem mu věřím. Sám nevím proč. Možná proto, že někdy je snazší spoustu věcí říct cizímu člověku než někomu blízkýmu.

„Víš, zaštiťuješ se tady ušlechtilejma pohnutkama, jen abys nemusel říct, co vlastně chceš ty,“ dívá se na mě zas s tou nepsanou drzostí, „myslíš, že pro děti je fajn žít s věčně nasranou mámou a nešťastným tátou? Myslíš, že to necítěj, jak je to doopravdy?“

Mozek mi jede na plný obrátky a všechno vyřčený právě zapadá do nějakejch zdířek, synapse se spojujou, problikávaj mezi nima nervový výboje a dostavuje se pochopení. Pomalu a nejistě, ale přichází.

„Vždycky, když nebudeš vědět, co dělat, uvědom si, že láska je odpověď. Všechno ostatní je lež.“

Nevim. Tomu nerozumim. Co to mele?

„Pojď si večer zaběhat! Počkám na tebe, kde si řekneš,“ navrhuje.

Souhlasím. Loučíme se a já končím ve svým autě. Láska je odpověď. Co tím vlastně myslel? Najednou mám obrovskou chuť zavolat Fynnovi. Musí se mnou přece mluvit. Vytáčím jeho číslo. Chci mu říct, že je ten nejlepší chlap mýho života a že s ním chci žít. Večer s ním usínat, v noci poslouchat jeho chrápání, mít s ním propletený nohy a ráno se vedle něj probouzet. Cejtit jeho dech, vůni zpocenýho těla po běhání, jeho vousy na mým břiše. Chci ho hladit u televize a dát mu pusu, kdykoliv budu mít chuť. Chci mu říct, že jsem se už rozhod. Miluju ho. A telefon zvoní a zvoní.

 

Endorfíny nikde

Na běhání s Kirem nemám vůbec náladu, nejradši bych zalezl někam do díry. Ale doma se to nedá vydržet, a tak si říkám, že když vyplavím nějakej ten endorfín, nic tím nezkazím.

„Jestli mě chceš balit, tak nejsem moc v náladě,“ vítám ho u vchodu do parku.

„Proč bych tě měl balit?“ nezaváhá ani na vteřinu.

„Nevim, přijde mi to divný, že se najednou tolik kámošíš, a tak si říkám, co za tím je.“

„Ne, nechci tě sbalit,“ odpovídá, „tak jdem na to?“

Dáváme kolečko parkem, zadejchaný jsme tak akorát. Endorfíny nikde. Už ani na ty hormony neni spolehnutí. Kire je trochu slabší, ale drží se statečně na mý úrovni. Z parku mizíme k vodě, dá se tam pohodlně klusat podél cyklostezky. Jsou to asi dva kiláky, pak se musíme vrátit zpátky. Jsem pořád v pohodě, Kire trochu víc funí, ale maká fest. Endorfíny nikde.

„Zvládneš se ještě se mnou vrátit, nebo to rozpustíme?“ sonduju, jak na tom je.

„V pohodě. Vrátíme se přes parkoviště, nebo parkem?“

„Klidně přes parkoviště, už jsem tamtudy dlouho neběžel,“ odlepuju od sebe zpocený funkční triko, co nějak zapomnělo na svou funkci. Už abych byl ve sprše, fakt mě to dneska nebaví ani trochu.

Dáváme se do pohybu, v myšlenkách už jsem doma u piva. Míjíme první řady zaparkovanejch aut a míříme nahoru, do dalších pater. Už zbejvá jen jedno, poslední. Otočím se za sebe a Kire nikde. Kam zmizel? Neudělal si něco? Trochu se vydejchávám a přemejšlím, jestli na něj čekat nebo jak. Chci se kus vrátit a podívat se, ale zarazí mě nějaký funění nebo co. Podívám se nahoru, nad sebe. O zídku posledního patra se opírá nějaká postava, vidím hlavu, chvíli víc, chvíli míň. Ta hlava zprudka oddychuje. Ustupuju kousek stranou. Za hlavou se pravidelně pohybuje někdo další. Naplno mi teď dochází, co se děje. Někdo šuká na našem místě! Endorfíny nikde, zato adrenalin zafunguje dřív, než mi to vůbec dokáže do hlavy dojít. Srdce se mi skoro zastavuje, začínám se třást smrtelným chladem. Následuje další krok, kterej jasně vizuálně potvrzuje to, co moje tělo už nějakou tu setinu vteřiny ví. Tam nahoře je Fynn.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoGood Guy
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #9 Bude láska odpověď?Pet1rik 2019-01-02 21:56
Jsem moc zvědav, kam to povedeš. Doufám, že ne k lacinýmu happy-endu, ale popravdě sám nevím, co bych s takhle rozehranou scénou udělal. Stejně jako to asi nevíme v reálu.
Citovat
+5 #8 Díky!Good Guy 2018-12-30 11:04
Pánové, díky moc za příznivý reakce. Trojku mám rozepsanou, ale jednak jsou svátky a druhak každej díl hodně promejšlím a dost se zabejvám každým detailem. Tak prosím ještě trpělivost, tejden nebo dva potřebuju ;-) Rozhřešení nikomu asi nedám, ale hodně čerpám ze skutečných událostí. Hezkej závěr roku a držte mi palce, ať mi jdou ty další díly stejně dobře ;-)
Citovat
+3 #7 Odp.: Láska je odpověď – část 2Kev1000 2018-12-27 17:49
Tak jo... čtu to znova a stejně si pořád myslim totéž - pro mě zatim vůbec nejlepší text, co jsem na tomhle webu čet'.
(jo, je to asi hodně troufalý, dělat si takový žebříčky mezi všema těma místníma super kouskama, ale todle je první, u kterýho mi okamžitě bylo (a zůstalo) jasný, že to takhle pro mě prostě je)
Citovat
+4 #6 Odp.: Láska je odpověď – část 2Tom456 2018-12-27 11:14
Zase budeme čekat měsíc na pokračování? Prosím, ne! Je to kurevsky dobré. Až hrůzostrašně mi to připomíná můj dvojí život. A ne...nebudu to brát jako návod, jak svůj dvojí život vyřešit. Vyřešené již to mám. Ale kurevsky moc mě zajímá, jak se s tím poperou jiní. A navíc...toto téma dvojího života je obecně v povídkách celkem opomíjeno, což je škoda vzhledem k počtu lidí, kteří takto určitě žijí. A žít budou. Žijeme totiž ve společnosti, pro kterou je homosexualita již běžná věc, zatímco bisexualita je naprosté tabu. Ale naprosté. A že bisexualita neexistuje...Toť otázka. Ale spousta lidí tak žije, milují ženu i děti. Ale bez osoby stejného pohlaví se rovněž neobejdou. A "funguje" to.
Citovat
+5 #5 Odp.: Láska je odpověď – část 2zmetek 2018-12-22 17:40
Moc pěkný, za plnej. Promiň, ale ten konec mi připomněl starej vtip:
Tady někdo šuká. A pěkně fest! A mě!!!
Citovat
+5 #4 Odp.: Láska je odpověď – část 2Kashttan 2018-12-22 13:45
Líbí se mi, jaký to má spád. Druhý díl a (jak se jmenuje hlavní postava?) ušel takovou cestu. Jsem zvědavý na pokračování. Má to prostě grády a je to skvěle napsané.
Citovat
+6 #3 Odp.: Láska je odpověď – část 2kuscheltyp 2018-12-22 11:33
Tam je vlastně všecko. Kompozice, styl... za plnej, v obsahu chlapskost: tedy síla i cit (a ne nějaká buranská chlapáckost), neskutečnej propletenec partnerskýho troj-, čtyř- nebo kolika-vlastně-úhelníku; troška germánskejch reálií... A hlavně: v každém dílu nápadů na pět kapitol. Klobouk nenosím, tak... smekám brejle! ;-P
Citovat
+5 #2 Láska JE odpověďMiky 2018-12-22 11:07
Já nevím co říct. Nesnáším když se s nějakou sérií/povídkou moc sžívám, jako by to co se v ní stane mohlo nějak rozhodnout o tom co dělat s vlastním životem, což je samozřejmě nesmysl. - takže tak, beru to příliš vážně, protože to téma byť napsané s místy kde se usměju je vážné. Vážně oceňuji že ses do toho pustil a držím palce, jak tvým postavám aby našli řešení tak tobě v dalším psaní.
Citovat
+3 #1 Odp.: Láska je odpověď – část 2plutoniumman 2018-12-22 10:31
Moc bych si přál happyend, ale těžko se to podaří rozplést beze ztrát... Třeba by teď mohl přistihnout Fynna s Karin, se kterou si domlouvají schůzky skrz tajné vzkazy v reklamních tiskovinách.
Citovat