• Adam Adler
Stylromantika
Datum publikace28. 3. 2015
Počet zobrazení3847×
Hodnocení4.83
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2015

Z bytu jsem nevytáhl paty ještě další dva dny. Nakonec mě Aneta dokopala k tomu, abych alespoň došel na nákup. S batůžkem na zádech jsem si to mašíroval naším sídlištěm, na uších sluchátka od smartphonu, ve kterých jsem si jako ta největší trapka na světě pouštěl písničku Alone od skupiny Heart, když vedle mě na patníku zastavilo tmavé SUV.

Vyděšeně jsem uskočil a rychle si sluchátka sundal. Proboha, to ne…

Když už jsem omdléval, elektrické okýnko sjelo dolů a já spatřil Leoše Trnku. Nebyla to moc přátelská tvář, ale pořád ještě lepší než ta Pavlova.

„Sedej, Adame,“ zavrčel.

Stál jsem jako solný sloup. „Ani mě nehne.“ Najednou jsem se zamračil. „Jak to že jsi mě vyčmuchal tak rychle?“

„Hlídám tady denně od sedmi ráno do deseti večer – a jsem pěkně nasranej. Tohle zrovna není práce, kterou bych si představoval. Tak drž hubu a sedej.“ Vypadal skoro nebezpečně.

„Já s tebou nikam nejedu, Leoši.“ Snažil jsem se vypadat odhodlaněji, než jak jsem se cítil.  

„Hele – Mám tě přivést po dobrém nebo po zlém. A ty víš, že po zlém mám radši. Pokud mě donutíš vystoupit, povezeš se v kufru. Vyber si.“

V koutku oka se mi zaleskla slza. „Leoši, prosím. Já k němu nechci.“ 

Začal se odpásávat. „Já jsem tě varoval, Adame…“

Vystrašeně jsem se rozhlédl kolem. „Jsou tady lidi…“

„Na ty seru.“ Otevřel své dveře na straně řidiče. „Už mám nohu skoro na silnici. Já si s tím kufrem nedělal prdel.“

Pomalu jsem k autu vykročil. „Únos je federální zločin.“

„Moc koukáš na americký filmy.“

Posadil jsem se vedle něj a zapnul si pás.

Beze slova svoje dveře zase zavřel, připoutal se a rozjel se vpřed.

Celou cestu jsem mlčky hleděl z okýnka.

Až když jsme zaparkovali před firmou, konečně někdo z nás promluvil. Byl to Leoš: „Je úplně na dně. On nikdy nebejvá na dně. Už nikdy ho tak nechci znovu vidět. Zařiď to.“

A já jako v mrákotách vystoupil z auta a pomalu mířil k hlavnímu vchodu. Tohle já nezvládnu. Rozpláču se. Zhroutím se. Padnu mu k nohám…

Hanka při mém příchodu vstala, ale při pohledu do mé bledé tváře si zase znovu tiše sedla. Jen jsem jí pokynul a zamířil ke schodům.

A už jsem byl nahoře. U jeho dveří. Jessie mě nejspíš vycítila, protože jsem slyšel její štěkot. Ani jsem nestačil sáhnout za kliku a už Pavel otevřel. Stál ve dveřích jako opařený. Neoholený a s kruhy pod očima. „Jsem rád, že jsi tu, Adame.“

Jessie se mu propletla mezi nohama a radostně se na mě vrhla. Podrbal jsem ji za uchem a protáhl se kolem Pavla dovnitř. „Neměl jsem moc na výběr,“ zadrmolil jsem.

A najednou jsme stáli veprostřed jeho kanceláře jako dva špatně placení herci na ochotnickém pódiu. Dlouhé vteřiny bylo tíživé ticho.

„Dáš si kávu?“ zeptal se nakonec šeptem.

„Ne, děkuji. Jak jsi vyřešil, že jsem nebyl týden v práci?“

Promnul si dlaní bradu. „Vypsal jsem ti žádost o dovolenou. Podepíšeš ji?“

A já kývnul hlavou. „Jo.“

Přešel ke svému stolu, ale neposadil se. Jen našel malý formulář s mým jménem, o krok poodstoupil, aby mi udělal místo, a podal mi tužku.

Přistoupil jsem a ke své nelibosti zjistil, že žádanku pořád přidržuje jednou svou rukou, takže jsem se při podpisu musel postavit těsně vedle něj. Cítil jsem na sobě jeho teplý přerývaný dech.

Podepsal jsem to, a když jsem se chtěl vrátit na své původní místo, uvěznil mě ve svém objetí. „Já nevěřím, že ke mně už nic necítíš, Adame.“

Začal jsem se kroutit. „Pusť mě. Prosím.“

Nepustil. „Víš, že tě přeperu,“ šeptal pořád.

Čekal jsem, že Jessie začne opět vyšilovat, ale ona se jen spokojeně posadila na své místo vedle stolu.

„Pavle, pokud mě nepustíš, kopnu tě do koulí.“

„Vítám jakýkoliv kontakt.“ Jeho rty se začaly přibližovat.

„Ne. Tohle nedělej.“ Byl jsem v pasti. Po všech stránkách. „Tohle nemůžeš.“

Věděl, že bych polibek na rty neopětoval, tak se přisál na můj krk. Po zádech mi přejel příjemný mráz. „Nedovolím ti mě opustit,“ řekl tiše a zahrnul můj krk vodopádem drobných polibků.

Opět jsem měl pocit, že se propadám do hluboké temné propasti. „Potřebuju si od tebe…“

Ale on mi skočil do řeči. „Ani se to neopovažuj doříct. Já vím nejlíp, co potřebuješ, Adame. Mě.“

Znovu jsem s ním začal bojovat.

Jeho objetí zesílilo. „Nebraň se. Nemáš sebemenší šanci.“

„To není fér.“ A už jsem měl zase červené oči. Kruci. Ty nejsi fér. Takhle se nemůžeš chovat. Ne po tom všem. Ne po tom, cos mi udělal…“

Napřímil se a podíval se mi do očí. „A co jsem ti udělal?“

„Ty víš.“

„Chci to slyšet. Co si myslíš, že jsme udělal?“

„Vyspal ses s tou nafintěnou kreaturou.“

„Říkal jsem ti, že jsem byl namol. Něco proběhlo, ale mám to jako v mlze. To jsem nebyl já.“

Byl jsem v koncích. Znělo to opravdu věrohodně. „Naše garsonka… Byla to dřív vaše garsonka.“

„To se chceš opravdu pitvat v minulosti? Jsem na světě dýl než ty. Samozřejmě za sebou nějakou minulost musím mít.“

„Vzal jsi ho s sebou na Capri.“ A bylo to venku. Proč jsem to jen říkal? Teď vypadám jako malicherný sobeček. Proč jsem se jen nedržel té nevěry? Veškerá noblesa mé křivdy vzala právě za své.

Překvapeně zamrkal. „Tak tohle ti vadí? Že jsem nevzal tebe?“

„Ne. Ano.“

Tajemně se usmál. „Tak pro tvoji informaci, Adámku. Tehdy jsem s Marcelem chodil už dva roky. Přesto jsem ho ale ani jedinkrát nepozval k sobě domů. Tebe jsem tam vzal už po dvou měsících od seznámení. Na dovolenou ho vlastně pozvala Kateřina. Je to její kadeřník. A taky si myslela, že mi tím udělá radost. Copak jsi nepoznal, že to vůbec není můj styl? Celou dobu jsem trpěl jak zvíře. Nechal jsem ho spát v pokoji co nejdál od nás, a ani jednou jsem mu nedovolil, aby se mě dotknul.“

Zaraženě jsem ho pozoroval. „Říkáš mi pravdu?“

„Nepamatuju si, že bych ti kdy úmyslně lhal.“

Podíval jsem se stranou. „Já – Nevím, co říct.“

Vzal moji tvář do své dlaně a vrátil můj pohled do svých očí. „Tak já ti poradím. Hoď všechny pochyby za hlavu a řiď se tady tím.“ Ukázal na mé srdce. „Co ti říká?“

Najednou jsem se cítil v jeho pevném objetí nepříjemně. „Do toho ti za daných okolností nic není.“

„To si jen myslíš. Já tě mám přečtenýho, Adame. Chceš mě. Miluješ mě.“

Rozčilovala mě ta jeho sebejistota. „S tím jdi do háje,“ pronesl jsem tak nejjemněji, jak jsem dokázal.

„Řekni to.“

„Co mám jako říct?“

„Ty víš.“

„Ne. Nevím.“

„Ale víš. Chci to slyšet.“ Dnes poprvé mě políbil na ústa.

„Nech…“ Udělal to znovu.

„Řekni to, Adame.“

„Jsi prevít.“

„Řekni to.“

„Máváš se mnou.“

„Řekni mi to…“

Zhluboka jsem se nadechl. „Miluju tě, Pavle. Jsi spokojený?“

Otcovsky mě políbil na čelo. „Teď už ano. Takže dobrý?“

„Ani náhodou.“

„Mám si kleknout, abys mi odpustil?“

Mírně jsem se odtáhl. Lákavá představa. „To bys vážně udělal?“

Rysy jeho tváře ztvrdly. „Pokud bych musel…“ Po kajícnosti najednou nebylo ani stopy. Zase vypadal podrážděně.

Skousl jsem si spodní ret. „Rád bych tě viděl na kolenou.“

Konečně mě pustil. „Opravdu mě to donutíš udělat?“ zavrčel.

Objal jsem se svými pažemi. Ale mlčel jsem.

Hrozivě se zamračil. „Doufám, že budeš spokojený.“ A už se chystal pokleknout.

Já ho ale zastavil. „Ne. Počkej.“

Pořád se kabonil. „Proč jsi to udělal?“

A já odpověděl: „Jak už jsem řekl – miluju tě. A nikdy tě nechci vidět na kolenou. Chápeš?“

Dal si ruce v bok. „Teď válcuješ ty mě. Takhle mě ještě neměl rád nikdo.“

A mou myslí proletěla otázka: Byl tak zlomený, protože mě miluje víc než ostatní…? Anebo protože jsem byl jediný, kdo sebral odvahu rozejít se s ním…? 

***

Následující týdny bylo zase všechno při starém. Chodil jsem do práce, Pavel do fitka a na fotbal, dvakrát týdně jsme spolu běhali podél Vltavy. Přesvědčil mě, abych garsonku v Kobylisech nezavrhoval, jen jsme si koupili vlastní dvoumetrovou postel. V tomhle měl pravdu. Chodil po světě déle než já. Bylo logické, že nějakou tu minulost za sebou musí mít. A taky mi nikdy nelhal. To byl fakt. Jen mi holt někdy neříkal celou pravdu.

V srpnu jsem s Pavlem chodil už čtvrt roku. A byly to tři nejkrásnější a emotivně nejdivočejší měsíce v mém životě. Přes všechnu jeho pedantskou náturu, jeho excesy, křivdy a nedorozumění, se nesmazatelně zapsal do mého srdce. Nikdy předtím ani potom jsem nikoho nemiloval tak moc, tak hluboce, tak oddaně.

Jednou při cestě na magistrát jsem ve městě potkal Marcela. Do prdele, pomyslel jsem si hned, v Praze žije přes milion lidí… a já natrefím zrovna na něj! Že je Praha ve skutečnosti ještě menší, jsem měl poznat hned na druhý den.

Culil se na mě už z dálky. „Ale, ale, Adame. Prej jste krizi ustáli. Gratuluju.“ Přitáhl si k tělu svoji kabelku.

Panebože, on má fakt kabelku! Bylo mi krajně nepříjemné bavit se s ním na přelidněném chodníku. „Ahoj Marceli, nejspíš máš informace z první ruky, co?“ Když mi od začátku začal tykat, budu mu tykat taky.

„To víš. Zvyk je železná košile. Byli jsme na kafi zrovna předevčírem, když jsi sháněl po městě to stavební povolení.“

Mě nenasereš. „Já vím. Říkal mi o tom.“ Samozřejmě se o tom ani nezmínil, ale nechtěl jsem mu dopřát tu satisfakci. Ale kupodivu mi už přestalo vadit, že mi některé věci Pavel neříkal. Znal jsem ho příliš dobře na to, abych věděl, co je pro něj důležité a co ne.

Marcel jen překvapeně zamrkal. „Opravdu? Prosil mě, abych si příště dával v tvé přítomnosti pozor na pusu. Má z tebe vítr.“

Ten tak… ale poslouchá se to dobře. „Rád jsem tě vid…“

Vtom se kolem nás neomaleně protáhli tři chlapi jak hora v kombinézách nějakého sportovního spolku. „Hele,“ ušklíbl se jeden z nich, „slečinky tady maj rande.“

Mohl jsem se hanbou propadnout do země. Zatracený Marcel…

Až když nám ukázali svá široká záda, uvědomil jsem si, že logo toho spolku odněkud znám. Ale no jasně! René! Jeho klub přátel thajského boxu!

Přejel mi po zádech mráz.

Odpoledne jsem se vrátil do firmy. Pavel si zrovna v kuchyňském koutu mé kanceláře vařil kávu. „Ahoj. Jsi tu nějak brzo. Chceš taky kafe?“

„Dám si. Děkuji.“ Políbil jsem ho na tváři a šinul si to ke svému stolu.

Tentokrát se naše role vyměnily a obsluhoval mě on. Položil kávu přímo přede mě, a protože si nebylo kam jinam sednout, stejně jako Ríša se posadil se svým kafe na kraj mého stolu. „Mohu pro tebe ještě něco udělat?“ Provrtával mě šibalským pohledem.

Napil jsem se a svou židli nasměroval k němu. „Je výborná. Ano, můžeš. Podal bys mi prosím šanon z pořadače za tvými zády?“

Ani nemusel vstávat. Stačilo se jen otočit a napřáhnout ruku.

Neudělá to. Na to je příliš hrdý.

Zaváhal. „A který by to měl být?“

„Smlouvy 2010.“

A on mi ten šanon opravdu podal. Stále seděl na mém stole. „Jak mi to šlo?“ dobíral si mě a nevinně upil ze svého hrnku.

„Zatím si vedeš dobře,“ pochválil jsem ho opatrně. Dnes je hravý jako nějaký malý kluk.

Listoval jsem šanonem, ale nedokázal jsem se vůbec soustředit. Cítil jsem na sobě jeho spalující uličnický pohled.

„Jsi v pořádku, Adame?“

Zatraceně. „Ale jo. Jsem.“

Znovu se napil. „Co ve městě? Potkal jsi někoho?“

Zalapal jsem po dechu. Ještě že máme ty mobily, co? „Nikoho důležitého.“ A máš to!

„Aha. A já myslel, že lidi důležití pro mě, jsou důležití i pro tebe.“

„Ne všichni, Pavle. Ne všichni.“ Věnoval jsem mu vyzývavý pohled.

„Nebudu chodit kolem horký kaše. Marcel ti prý vyslepičil, že jsem s ním byl na kafi. Čekal jsem, že mě okamžitě podrobíš výslechu.“

„Nechápu, proč bych to měl dělat.“

„Copak tobě to ani trochu nevadí?“

Polkl jsem. „Jsi dospělý a svéprávný.“

Zúžil pohled. „Neodpověděl jsi mi.“

Raději jsem se rychle napil, abych získal několik vteřin na rozmyšlenou. „Nevadí.“

Natáhl se po opěradle mé židle a hrubě si mě přitáhl blíž k sobě. Svou pokrčenou nohu zabořil pár centimetrů od mého rozkroku. „Jsi špatnej lhář, Adame.“

A já v tu chvíli pochopil, jak na něj. Odvedu pozornost a přejdu do ofenzívy. „Víš, co by mě zajímalo? Co chlap jak ty může vidět na někom jako on?“

Musel rychle přeorientovat své myšlenky. „No. To je složité. On má všechny ženský vlastnosti – a pinďoura k tomu. Taková kombinace mě… dráždí. Tebe snad ne?“

„Mě na Marcelovi dráždí každé jeho slovo. Ale nic víc. Jsem gay, Pavle. Přitahují mě muži. Chlapi. Jako ty. Já prostě nikdy nepochopím ostatní homosexuály, které by Marcel přitahoval.“

Chvíli mě zamyšleně očima studoval. „Myslíš, že jsem typickej homouš?“

„Ty nejsi typickej absolutně v ničem.“

„To měl být kompliment?“

„Ano.“

Zase získával převahu. „Přitahuju tě pořád stejně i po pěti měsících?“

„Stejně jako první den.“

„Myslíš, že to někdy přejde? Nebo zeslábne?“

Kam tím zase míříš? „Ty bys to snad chtěl?“

„Ne. Jsem jen zvědavej. Tak myslíš?“

„Ne. Nemyslím.“

„Kde se bere v tobě tolik touhy? A lásky?“

„Já si tě vysnil, Pavle. A teď svůj sen žiju. Jak bych mohl chtít něco jiného?“ Najednou mě něco napadlo. „Ty bys chtěl, abych byl víc jako Marcel?“ Prosím, řekni, že ne…

„Já nevím. Dokázal bys to?“

A já nešťastně špitl: „Pokud by sis to přál…“

„Udělal bys všechno pro to, abych byl šťastný?“

„Všechno.“ A už tehdy jsem na beton věděl, že tohoto slova budu jednou zatraceně litovat.

***

Na druhý den k večeru jsem se vracel pěšky z práce domů. Zasněně jsem bloumal změtí šedivých paneláků na Jižním Městě, v uších sluchátka od telefonu, když vtom jsem spatřil skupinu tří mladíků okupující dřevěnou lavičku. Jeden z nich stál a druzí dva seděli. A kouřili trávu. O tom nebylo nejmenších pochyb.

Už jsem bojoval s nutkáním nějak se jim vyhnout, ale vzápětí jsem si řekl, že podobných individuí je Praha plná, tak co, navíc jsem nebyl daleko od svého baráku, a jít oklikou se mi moc nechtělo.

Sklopil jsem zrak a snažil se je rychle přejít.

Jeden z nich si mě však stačil prohlédnout. „Hele kluci, to je přece ta slečinka ze včera!“ zahalekal a mě polil smrtelný pot. Zatarasil mi svou mohutnou postavou cestu. „Jdeš za svým kamarádíčkem s tou nemožnou kabelkou?“

Panebože, to jsou ti boxeři od Renka z klubu! Mlčky jsem se ho snažil obejít.

On si však znovu stoupl přede mě. „Kampak, kampak? Neumíš pozdravit, ty buzno?“

To už vstávali i druzí dva. Utvořili kolem mě kruh. Věděl jsem, že jsem v nebezpečí. Co budu proboha dělat? Srdce mi tlouklo jako o závod.

„Pozdrav, bukvice,“ poručil mi hlas za mými zády.

A já hlesl: „Dobrý – Dobrý den.“

Třetí se přidal: „Je vidět, žes nebyl na vojně, buzíku. Dokud správně nepozdravíš, tak tě domů nepustíme.“

Začali kolem mě kroužit.

A já si vzpomněl na jeden americký film s armádní tématikou. „Pane, dobrý den, pane,“ zkusil jsem.

Překvapeně se po sobě podívali. „Správně,“ pochválil mě ten první. „Ale protože pořád pochybuji, žes byl na vojně, zahrajeme si na ni právě teď…“

Vyplašeně jsem se rozhlédl po okolí, ale jako naschvál nikde ani živáčka. To se mi snad zdá. Jindy je Praha přeplněná lidmi, a teď, když je potřebuju, nikde nikdo!

„Na kolena. A olízej mi boty. To by se ti mohlo líbit, ne? Footfetish jak vyšitej.“

Měl zablácené kanady a mě se převrátil žaludek. „Prosím, nechte – nechte mě odejít,“ žadonil jsem se slzami na krajíčku.

A v tu chvíli jsem dostal první ránu do žaludku. Jeden z nich mi vyrazil dech. Zhroutil jsem se na kolena a začal se dávit. Určitě se pozvracím.

„Jestli se pobleješ, tak ti v tom vymácháme ksicht. Lízej!“ A přistrčil mi nohu před obličej. „Pokud olížeš boty nám všem, pustíme tě.“

Ještě nikdy mě nikdo tak nepokořil. „Já… Nemůžu.“

První z nich ke mně poklekl. „Co jsi to říkal? Asi už jsem nahluchlej. Měl jsem totiž pocit, že jsi odmítl rozkaz mazáka, bažante.“

Když jsem se trochu vzpamatoval, mou první myšlenkou byl útěk. Ale hned jsem ji zavrhl. S jejich fyzickými proporcemi by mě uštvali jako vlci zajíce. Nechápu, proč jsem se postavil znovu na nohy.

První útočník se proto taky překvapeně narovnal a hned mi uštědřil ránu na solar. „Tak malej buzík bude dělat hrdi…“

Vtom kolem projelo auto městské policie a oni se rozprchli, jako když střelíš do vrabců.

Něž jsem došel domů, měl jsem monokl jako kráva. Aneta měla naštěstí noční šichtu jako barmanka ve svém novém zaměstnání. Aspoň že tak. Než se ráno vrátí, budu už dávno v práci. Zabořil jsem hlavu do polštáře na své posteli a hlasitě se rozplakal.

***

Příští den ráno jsem kolem Hanky v recepci prošel v černých slunečních brýlích. „Divoká noc, co Adame?“ usmála se.

„Jojo,“ zadrmolil jsem a už jsem byl na schodech. Nahoře mě čekal těžší oříšek. Když jsem Pavlovi připravoval snídani, měl jsem plnou hlavu divokých myšlenek: Jak mu to jen vysvětlím? Bože, tak strašně se stydím. A tehdy na mě víc než kdykoliv předtím dolehla tíha mé homosexuality. Je to břímě, které za sebou potáhnu celý život. Co jsem si to jen nalhával? Já přece nejsem – a nikdy nebudu – stoprocentní chlap! Násilí se mi protiví a nikdy se pořádně nenaučím prát. Pokud by padla civilizace a přežili by jen silní, mě by sežrali jako prvního. Jsem ostuda mužského pokolení. Znovu jsem měl slzy na krajíčku. Tolik jsem záviděl klukům jako Renek nebo Ríša. A tak strašně moc jsem se jim chtěl podobat. Jsou tak přitažliví, silní a draví… Zkrátka kluci jak mají být. A co jsem já?

A to už jsem otvíral dveře Pavlovy kanceláře. „Ahoj, Jessie.“ Protáhl jsem se kolem ní a mířil k Pavlovu stolu. Naštěstí s někým právě telefonoval, takže mi věnoval jen letmý pohled. Tác se snídaní jsem položil přímo před něj a měl našlápnuto k úprku. On mě však se sluchátkem u ucha jednou rukou chytil za zápěstí.

Ztuhl jsem. Tak to nevyšlo…

Aniž by spustil zrak z mých brýlí, hovořil stále do telefonu: „Měl jsem za to, že vám to pan Trnka vysvětlil dostatečně srozumitelně. Nikdo jiný vám za ty pozemky nenabídne víc, je to pro vás jedinečná příležitost…“ Mračil se na mě čím dál víc a já nepoznal, jestli se zlobí na volajícího, nebo na mě. „Já vím, že máte k těm pozemkům citový vztah, ale předloni jste je nabídl k prodeji jisté realitce, takže zcela upřímně nechápu vaše drahoty… Tak vy jste si to rozmyslel? No to je sice pěkné, ale vězte, že jsem skoupil všechny parcely okolo. Jediná přístupová cesta k vašemu pozemku vede přes ten můj. Mě nezajímá, že je to dědictví po vaší babičce. Já tu půdu potřebuju. Moje nabídka je nanejvýš velkorysá… Víte vy co? Teď se uklidníme a vy si všechno znovu promyslíte. Já teď zavěsím a budu čekat na váš telefonát. Věřte mi, že bych k vám velice nerad pana Trnku posílal znovu.“

A třískl sluchátkem o vidlici. Nejspíš si uvědomil, že mě ještě pořád drží za zápěstí, které se mi už pomalu začalo odkrvovat, takže mě rychle pustil.

Promnul jsem si ho druhou rukou. „S tebou bych se tedy nechtěl dostat do křížku,“ řekl jsem neurčitě.

„Tys se mnou nikdy nechtěl vydrbat,“ zabručel drsně. „Tedy ne tak, aby se mi to nelíbilo. Co ty brejle?“

A je to tady. „Co je s nimi?“

„Sundej je.“

„Proč?“

„Je krajně nezdvořilé nedívat se šéfovi do očí.“

Jednou to muselo přijít. Sundal jsem je.

Při pohledu na můj monokl mu spadla brada. „Proboha, co se ti stalo?“ V mžiku byl na nohou.

Zhluboka jsem se nadechl. „Nechce – Nechce se mi o tom mluvit.“

„Co to na mě zase zkoušíš, Adame? Tys upadl?“

Jemu prostě lhát nedokážu. „Včera večer na mě doráželi jedni kluci. To je všechno.“

Najednou vypadal hrozivě. „Tebe někdo zmlátil?“

„Tak… Tak trochu.“

Rudnul mi před očima jako rajče. Postavil se přímo přede mě. „Proč?“ vypadlo z něj nakonec.

„Předevčírem mě ti kluci viděli s Marcelem na ulici. Dovtípili se, že budu nejspíš taky gay. A pak – pak…“ Strašně těžko se mi o tom mluvilo. „Byli zkouření trávou. Dali mi nakládačku.“ Div jsem se nerozplakal.

„Copak ty ses vůbec nebránil?“

„Já nejsem ty, Pavle. Navíc byli tři.“

„Volal jsi poldy?“

„Ne.“

„Proč ne?“

A já nesrozumitelně zadrmolil: „Protože jsem se styděl.“

„Cože?“

„Styděl jsem se.“

„A za co, proboha?!“

„Protože jsem takový slaboch.“

A on mě místo kázání konejšivě objal. „Pojď ke mně, Adámku. Už je dobře. Jsem tady s tebou.“

Zabořil jsem svou uplakanou hlavu do jeho pevné ochranitelské náruče. Miloval jsem ho víc než kdykoliv předtím.

„Kde se to stalo?“ zeptal se mě stále ještě v objetí.

„To – To je jedno.“

Narovnal se a podíval se mi do očí. Ty jeho však metaly blesky. „Ne. Není to jedno. Ptám se znovu: kde se to stalo?“

„Kousek od mého baráku.“

„A kdy přesně?“

„Včera večer, asi o půl šesté.“

A vtom najednou vyndal z kapsy svůj mobil a vytočil jedno číslo ze seznamu.

Kam proboha zase volá? napadlo mě vyděšeně.

„Mirku, ahoj. Pavel… Jo, taky tě rád slyším… Kateřina? Daří se jí dobře. A co Jana? Tak to jsem rád. Mirku, poslyš, měl bych prosbu. Včera kolem 17:30 napadli tři zkouření kluci na Jižňáku jednoho mého kamaráda. Docela mě mrzí, že tvoji chlapci na dispečinku nic nezaznamenali… Cože? Hlídka byla nedaleko a vyrazila tam okamžitě? Aha, viděli je utíkat… Proč je nikdo nehonil? To probereme později. Vypal mi to na disk. Staví se pro to Leoš… Díky.“

Zavěsil a podíval se na mě.

„Ty jsi vážně muž činu,“ musel jsem uznat.

„Nikdo si nebude dovolovat na mýho kluka.“ A znovu mě objal. Tentokrát krátce. „Nechceš si odpočinout? Nechceš domů?“

„Chtěl bych zůstat s tebou.“

Opět sáhl po svém mobilu. „Leoši, chci, aby ses asi tak za hodinu stavil za Mirkem na Obvodním ředitelství městské policie Prahy 11. Dá ti pro mě jeden disk.“ Během hovoru se na mě povzbudivě usmál. „Předtím se ale stav tady na firmě. Přestěhuješ Adamovu kancelář ke mně.“

***

Kolem sedmé večer jsme si s Anetou dělali doma večeři. Celý plech lasagní. Měly nám vydržet na dva dny. Jak jsme byli naivní! Vtom někdo zazvonil.

„Jdu otevřít,“ nabídla se. „Mezitím je nandej na talíře.“

A když jsem tak právě činil, vstoupila do kuchyně s Pavlem, Renkem a Ríšou v patách. Oněměl jsem úžasem.

„Předpokládám, že se asi všichni znáte,“ poznamenala.

Hned jsem se vzpamatoval. „Anet, Pavla už jsi viděla. Tohle,“ na sucho jsem polkl, „tohle jsou jeho synové René a Richard. Hoši, moje sestřenka Aneta.“

„Těší nás,“ utrousili unisono. Hlavně Ríša na ní mohl oči nechat.

Pavel si strčil ruce do kapes. „Adame, proč jsi mi zatajil, že ti kluci byli z Renkova oddílu? A netvrď mi, žes nepoznal jejich dresy.“ Nezněl naštvaně, spíš zmateně.

Renek se na mě zvědavě zadíval.

A já ztratil pevnou půdu pod nohama. „Vlastně ani nevím. Strašně jsem se styděl. Asi bych to snášel líp, kdyby to byli nějací anonymní násilníci, které bych už nikdy neviděl.“ Podíval jsem se na Pavlova staršího syna. „Ale nevěděl jsem, jestli to náhodou nejsou tví kamarádi. Já… Prostě jsem nechtěl, abys měl kvůli mně s tátou nějaké nepříjemnosti.“ Byl jsem rudý až za ušima.

A Mrzout Junior už podruhé v mé přítomnosti vypadal zcela zaskočeně. „Panebože Adame, ty jseš ale Janek. Tohle byl jasnej kriminální čin. Tady jdou city stranou. Ti kluci to posrali. Vyloučili jsme je z oddílu.“

„A co se s nimi stalo?“ odvážil jsem se zeptat.

Ríša se jen pobaveně ušklíbl. „Dostali co proto. Víc vědět nepotřebuješ.“

Nastala chvíle trapného ticha.

Kterou ale naštěstí přeťala duchaplná Aneta: „Kdo si dá lasagne?“

„Nebudeme vás zdržovat…,“ pokoušel se Pavel omluvit, ale to už si Ríša sedal na moje místo a pouštěl se do mé porce. „Nevím jak vy, ale já mám hlad jako vlk,“ řekl pak s plnou pusou.

Anetu to rozesmálo. „Naštěstí máme dost pro všechny.“

A tak jsme zasedli ke stolu. Aneta nám každému nandala na talířek a já všem nalil do sklenice minerálku.

„Je to výborné,“ pochválil nás Pavel, který seděl hned vedle mě.

Ríša šťouchl do Anety po své levici. „Tos vařila ty?“

Přísahal bych, že se zarděla. „Vesměs jo. Kdyby záleželo na Adamovi, ládovali bysme se jen párkama.“

„Já měl na starosti koření,“ urval jsem si něco zásluhy i pro sebe.

Renek seděl v čele stolu. „Mého dietního poradce by právě teď trefil šlak.“

Pomalu jsem přicházel na chuť jeho nečekanému humoru.

„Proč máš proboha dietního poradce?“ zajímala se Aneta.

Ale odpověděl Ríša. „Copak nekoukáš na telku? Brácha je slavnej sportovec. Dělá thajskej box. Musí si hlídat figuru.“

A jak tak konverzace nenásilně plynula, uvědomil jsem si, že všichni, na kterých mi záleží, které mám rád, sedí u jednoho stolu. Hřálo mě to u srdce. Jsou mojí rodinou. Pod stolem jsem Pavla něžně pohladil po ruce. A on mi věnoval spokojený úsměv.

Byl to nejšťastnější den mého života.

A pak jsem si vzpomněl na jeden graf v Pavlově počítači. Když kumulace dosáhne vrcholu, když už není kam stoupat, musí zákonitě následovat strmý pád.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (56 hlasů)

Komentáře  

+3 #2 Odp.: Zlomená křídla - 8Adam Adler 2015-04-03 22:34
Díky moc, protože dobrých povídek je tady povíc 8)
Citovat
+2 #1 Odp.: Zlomená křídla - 8LILI 2015-04-03 21:47
tvé povídky jsou ze všech nejlepší
Citovat