Byl teplý letní den, bylo krásných 23 stupňů a skoro každý vytáhl brusle nebo kola. Jen já si tenhle krásný den nemohl užít naplno. Jel jsem ke své babičce a slíbil jsem našim, že si najdu na léto brigádu. Prošel jsem všechny restaurace, obchody a menší stánky, ale bohužel v žádné nebrali brigádníky. Když už jsem to chtěl vzdát, padla mi do oka menší pizzerka na konci ulice. Šel jsem se tedy podívat blíž. Na tabuli, kde se obvykle píše denní menu, bylo tučným písmem napsané:

HLEDÁME PRODAVAČE, „NORMÁLNÍCH“ LIDÍ SE TO NETÝKÁ

Nevěděl jsem, zda to má být vtip, ale musím přiznat, že mě to dost zaujalo. Vešel jsem tedy dovnitř a rozhlídl se. Byla to menší restaurace s krásným secesním nábytkem. Za pultem stáli dva kluci mého věku. Bylo celkem vtipné, jak se oba dva od sebe lišili. První z nich byl krásný černovlasý boreček s krásnýma modrýma očima. Ten druhý mi svým stylem připomínal pankáče. U telefonu, který byl u pokladny, stál muž tak kolem 40 let a vedle něj byla tabule s výběrem pizzy. Neváhal jsem a vzal do ruky fixku, která ležela vedle ní. Do rohu jsem namaloval usmívající se sluníčko. Muž zrovna dovolal a otočil se na mě v domnění, že jsem zákazník. Když viděl, co jsem udělal na tabuli, podíval se na mě překvapeně.

„Nejsem normální.“
„Zřejmě.“
„Potřebuji práci.“
„Je tvá.“
„Počkej, Karle, říkal jsi, že v zaměstnávání osob tu vládne demokracie, ne?“ řekl ten černovlasý kluk.
„No dobře. Kdo je pro přijetí…“
„Tomáš,“ skočil jsem mu do řeči.
„… Tomáše, ruku nahoru.“

Karel a pankáč své ruce zvedli.

„A co kvalifikační pohovor?“ připomněl černovlasý kluk.
„Dobře, nechte mě přemýšlet,“ řekl Karel a podíval se na mě přísným pohledem.
„Elvis mrtvý, nebo živý?“
„Mrtvý.“

Musel jsem se začít smát, protože takovou otázku jsem opravdu nečekal. Oni však pokračovali a tentokrát se do toho přidali i oba kluci.

„Andy Kaufman?“
„Mrtvý.“
„Mariah Carey?“
„Mluvíme o její herecké kariéře?“ pokusil jsem se o vtip. To už se i černovlasý boreček zasmál.
„Ne.“
„V tom případě žije.“
„Nemáš nějakou příbuznou, která by byla vědma?“ překvapil mě svou otázkou Karel.
„Musím mít, abych zde mohl pracovat?“
„Karel se zamiloval do ženy, která má obchod s křišťálovými koulemi na druhé straně ulice. Myslí, že je to otázka času.“
„Dobře, lidi, hlasujeme,“ ukončil diskuzi Karel.
„Kdo je tedy pro?“ Všichni tři zvedli své ruce.
„Blahopřeji. Teď už mi jenom podepíšeš smlouvu a začátkem týdne můžeš začít pracovat.“

Bylo to zvláštní pracovní prostředí, ale myslím, že se mi tu bude líbit. Během dne se mi představili i oba kluci. „Pankáč“ se jmenoval Patrik a „černovlasý kluk“ byl Pavel. Podepsal jsem tedy pracovní smlouvu a v pondělí začal normálně pracovat. Zatím jsem je neznal dobře, tak jsem se rozhodl, že radši pomlčím o tom, že jsem gay, ale něco mi říkalo, že oba kluci na tom možná budou stejně jako já. Tak uvidíme.