• Saavik
Stylromantika
Datum publikace21. 12. 2017
Počet zobrazení1936×
Hodnocení4.70
Počet komentářů14

Věnování:

Pro "zmetka", aby nebyl nad mými povídkami jen smutný. 

Pro Liema, protože vím, že tahle byla jeho oblíbená.

 

Podél potoka, rousajíce se vysokou trávou, šli dva mladíci. Ještě pár dní a budou z nich lovci. Uznávaní členové kmene. Jejich jediný oděv byla bederní zástěrka z kůže. Víc ani v teplém počasí nepotřebovali. Šli zkontrolovat vrše, jestli se do nich chytilo dost ryb. Ještě pár dní a budou chodit s ostatními muži na lov zvěře. U hluboké tůně shodili své zástěrky a nazí skočili do vody. Byli to právě dospělí mladíci, ale těla měli svalnatá a plavali skoro jako ty ryby. Když se nabažili koupání, vyšli ven a zamířili do stínu stromu. Lidé té doby se nestyděli za svou nahotu, ale taky se neměli potřebu vystavovat. Proto mladšího zarazilo, že na něj starší nepokrytě zírá. Rychle si sedl. Už dřív si mnohokrát všiml, že si ho kamarád prohlíží tak nějak zvláštně, jinak. Přátelili se, co si pamatoval. Snad od okamžiku, kdy se postavili na vlastní nohy a začali se batolit okolo svých matek. Mer, starší z obou a syn náčelníka, byl jediný, kdo si odpustil jízlivé poznámky, když Zarův otec odešel před lety k Lidem z plání a začal žít s jejich ženou.

Sedl si tehdy k němu a objal ho okolo ramen. Dokonce ho hladil po vlasech. Zarovi to bylo příjemné i nepříjemné zároveň. Od té doby se to stávalo stále častěji. Jeho druh ho zval na toulky, a když odpočívali, ležel nebo seděl tak, aby se jejich těla dotýkala. Občas ho vzal za ruku nebo mu položil paži okolo krku. A i dnes se na něj díval tak podivně, že se Zarovi stáhl žaludek. To se mu stávalo jen když mluvil s Angelokem, kouzelníkem vesnice. Vypadal úplně jinak než ostatní lidé, protože jeho matka se narodila kdesi daleko v zemi, kde je jenom led, sníh a nic jiného. Když se na něj kouzelník podíval, roztřásla se mu kolena a stáhl se mu žaludek. Ale Mer přece nebyl kouzelník. Byl to jen kamarád o něco málo starší než on.
- Už jsi byl v křoví s nějakou holkou? - zeptal se Mer.
- Ne. Je to přece zakázáno, - namítl plaše Zar.
- Je. Ale dělají to všichni. Jenom o tom nemluví. -
- Já to nedělám. -
- Vím. Ale proč? Je to příjemné, když se tě holka dotýká. Chceš to zkusit? -
Aniž by si počkal na odpověď, vztáhl Mer ruku a dotkl se kamaráda. Začal ho hladit. Stlačil ho do trávy, kolenem ho přiměl rozevřít stehna a začal mu rukou jezdit po jeho mužství.
- Ale tohle si děláš, pravda?-
- To dělají všichni… -
- Já vím, ale když ti to udělá holka, je to lepší. -
- Ale ty nejsi holka… Proč mi to děláš? Tohle tedy nedělá určitě nikdo… -
- Možná dělá, ale nemluví o tom? -
- Proč by to dělali? -
- Nevím. Nikdy jsi to tak nechtěl? Aby někdo přišel a dělal ti to co já? -
Zar na něho hleděl velkýma hnědýma očima. Chtěl. Ale bál se na to i myslet. Protože ten, kdo se mu zjevoval ve snech, byl právě Mer. Ale nejen on… Ale na to druhé jméno se neodvažoval ani pomyslet.
- Chceš se mě dotknout? Nic na tom není. Jsme stejní. Zkus to. -
No právě, byli stejní. Nikdy o ničem takovém neslyšel. Slyšel o mužích, kteří měli hodně družek. Slyšel o mužích, kteří po smrti družky zůstali sami. Slyšel o ženách, které měly hodně druhů. Slyšel o mužích, kteří žili s několika družkami dohromady. Slyšel o ženě, která měla současně dva druhy. Slyšel o ženě, která se po smrti svého druha stala další ženou jeho otce. Ale nikdy, nikdy neslyšel o tom, aby spolu žili dva muži…
Přesto vztáhl ruku a opatrně se Mera dotkl. Poněkud neohrabaně se pokusil napodobit ho. Ucítil, jak si druh sevřel jeho ruku okolo penisu.
- Udělej mi to, udělej to jako holky. Udělej mi to, - šeptal Mer rozechvělým hlasem.
Sám už vzrušený doteky svého druha, poslechl. Rychlými pohyby přivedli jeden druhého k vyvrcholení. Beze slova, aniž by se na sebe podívali, vběhli zpátky do řeky.

Od toho dne se všechno změnilo. Jestli dřív byli dobří kamarádi, teď byli nerozluční. Skoro se nestávalo, by nešli někam spolu. Sotva měli pocit, že jsou dost daleko od vesnice, stáhl Mer druha do trávy a oddali se jeden druhému. Zatím se jenom hladili, mazlili a líbali. Ale starší si pomalu začal uvědomovat, že musí být ještě jiný způsob, jak dosáhnout tělesné slasti. I když to bylo mladíkům před konečným přijetím mezi muže přísně zakázano, jisté zkušenosti s dívkami už měl. Ale to, co šlo dělat s holkou, se s druhem rozhodně dělat nedalo. I když… možná… možná, že kdyby souhlasil…, dalo by se něco zkusit… Když byl sám, zkoumal své tělo, a když se do jistých míst vniklo dost opatrně, aby to nebolelo, bylo to dokonce velmi příjemné.
- Brzy budeme vystaveni zkoušce přežití. Mohli bysme se jít už teď podívat po tábořišti, - navrhl Mer Zarovi.
Blížila se totiž doba, kdy budou muset strávit období dvou lun sami. Dva nebo tři museli přežít sami jenom z toho, co ulovili. Museli se ubránit šelmám i Lidem z plání, kteří občas nedělali rozdíl mezi moje – tvoje.
To však byla jen záminka. Chtěl být daleko od tábora. Pokud se Zar rozzlobí nebo uteče, než dojde domů, zlost ho přejde. A žalovat, žalovat Zar nikdy nebude. Tím si byl jistý.
Byli už daleko v pláních, když našli dobré místo. Blízko řeky a hodně stromů. A hlavně malá jeskyně. Jeskyně je vždycky lepší než nejlepší stan.
Cestou zabili králíka, rozdělali oheň a dali ušáka na rožeň. Otáčeli střídavě masem a povídali si. Zar cítil kamarádovu ruku, která jej zlehka hladila po zádech, pak sjela níž a nehty ho začal jemně škrábat těsně nad rýhou, oddělující jeho sedací svaly. Bylo to vzrušující i znepokojující zároveň. Rozhodně se nemohl soustředit na vaření tak, jak by chtěl, a tak se králík na jedné straně malinko přižehl. Sedli si k jídlu. A po jídle vzal Mer druhovu ruku zase do své.
- Zare, chtěl bych něco zkusit. Nech mě to udělat. Jenom jednou. Nech mě to udělat. -
Pomalu druha stlačil do měkké trávy a chvíli se oddávali oblíbené hře. Náhle Zar ucítil, jak mu kamarád sevřel ruce za hlavou a druhou rukou se dotkl jeho…
- Mere, ne, to ne… Co to chceš udělat? To ne, ne… -
Starší umlčel mladšího vlastními rty, které přitiskl na jeho. A opatrně vnikl prsty dovnitř. Zar se zoufale sevřel. Začal se škubat. Ale starší a zkušenější byl i silnější. A nebo to bylo tím, že se mladší zas tak moc nebránil? Mer mu uvolnil ruce. Ucítil, jak ho druh objal. Přivinul se k němu a nechal si dělat to, co Mer chtěl. Mladíci se zcela oddali milostné hře a ani ve snu netušili, že nejsou sami. Jen pár kroků od nich stál v křoví mohutný muž. Kouzelník Angelok. Pozvedl husté černé obočí. Jeho výraz, jako by říkal: já to věděl… Díval se na ty dva, dokud neskončili, pak potřásl hlavou a vydal se do vesnice.

***

Jeden po druhém vstupovali mladí muži do kouzelníkovy chýše a on jim na tělo maloval tajemné symboly, které je měly ochraňovat po dobu, kdy budou žít odkázáni sami na sebe na pláních. Kouzelníkovy prsty, namočené v obarveném jílu smíchaném s tukem, jezdily po tělech budoucích bojovníků a on ke každému mluvil zvláštním, naléhavým tónem

Mer zatajil dech a vstoupil dovnitř. Jako všechny děti, i on se Angeloka vždy trochu bál. Teď už je ovšem na prahu dospělosti, brzy bude muž, lovec a bojovník. Nemusí se bát. Otec se taky nebojí a s Angelokem mluví jako rovný s rovným. Jako jeden z mála.
- Jsi synem náčelníka. Ale to nic neznamená. I syn náčelníka může zahynout šípem nepřítele. I syn náčelníka může doplatit na to, že se pokusí o kořist, na kterou nestačí jeho síly. A i syn náčelníka by měl pamatovat na to, že má matku, která chce vidět vyrůstat jeho syny, - při těch slovech pokryl Angelok hochovo tělo ornamenty. Jejich význam chápal však jen on.
Když už byl Mer na odchodu, Angelok tiše řekl:
- U některých tajemství zůstane lépe, když se nikdy neprozradí, synu náčelníka. -
Mer ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Prudce se otočil. Kouzelník mu zpříma hleděl do očí.
- Pošli mi svého druha! -
Svého druha… On to ví… On to ví… Ale jak? Angelok je nejlepší stopař široko daleko. Možná, že nebyli dost opatrní a on šel za nimi a viděl je… Ale pokud to ví, proč nikomu nic neřekl? Možná to ještě nepotřebuje. Z jen chvíli dospělého lovce mu žádný užitek nekyne. Možná to použije, až se bude chtít Mer stát náčelníkem. Ale ne, zase tak podlý Angelok není. Nikdy nikomu neublížil. Možná ho chtěl jen varovat. Když si toho všiml on, mohli by si všimnout i jiní. Mlčky pokynul Zarovi, že může jít…
- Jsi jemný a štíhlý jako had. A had bude tvé znamení pro štěstí, - snad řekl ještě něco, ale to Zar nevnímal. Chvěl se pod doteky Angelokovy ruky. Jako hypnotizovaný mu hleděl do černých šikmých očí. A když se Angelok dotkl jeho nahého klína, ucítil ke své hrůze příval krve.
- Možná by nebylo dobře, abys odešel takhle. Neboj se i já umím být jemný, - ukázalo se, že nejen jemný, ale i zkušený… Možná až moc. Vzal nahého Zara, položil ho na svou kožešinu, rozevřel mu kolena, vtlačil mu do zadku dva prsty a několika rychlými pohyby splnil jeho nevyřčenou prosbu. Nebylo pochyb o tom, že tohle nebylo po prve.
- Jak…, - hlesl Zar.
- U některých otázek je lépe, zůstanou-li nevysloveny, - usmál se Angelok.
Totálně zmatený Zar vyšel ven. Ostatní byli tak nervózní, že si ničeho si nevšimli. Jediný Mer ano. A tušil, co jeho druha rozrušilo. Odvedl ho stranou. Zar mu všechno řekl. Všechno. Mimo toho, co se odehrálo mezi ním a kouzelníkem ve chvíli, kdy nemaloval ornamenty…

***

Mer se Zarem si zařídili jeskyni jak nejútulněji se dalo. Byla malá, žít by se v ní nedalo, ale na tu chvíli jim úplně stačila. Snad i proto, že si udělali jen jediné lůžko… Zar už se nebránil, když se ho druh dotýkal oním zvláštním způsobem. Ostatně nejednou si to dělal sám. Uprostřed jedné noci je vzbudila bouře. Dívali se na sebe a vzbudila se i jejich touha. A Mer se rozhodl. Klekl si, rozevřel Zarovi nohy a klekl si mu mezi stehna. Sklonil se nad milým a zblízka se mu zahleděl do očí. Zar věděl, že by se měl bránit, ale nebránil se. Věděl, že by měl odmítnout, ale…
- Miluju tě. -
- To nesmíš říkat. -
- Proč? Je to přece pravda? -
- To nesmíš. To nesmíme. -
- Já vím. Ale je to pravda. Miluju tě. -
- Jsi syn náčelníka. Budeš jednou taky náčelník. Potřebuješ syny. To může jenom žena. -
- Miluju tě. -
- Já tebe taky. Ale nemůžu být tvoje družka. -
- Možná trochu ano. Kdybys chtěl… Chci, abys byl jako moje družka. Kdybys byl žena, už dávno bys mi patřil. -
- Miluju tě. Udělej to. -
- Nebojíš se? -
- Bojím. Ale chci to udělat pro tebe. -
- Můžu to udělat? -
- Chci to pro tebe. Kdybych byl žena, patřil bych ti, sám jsi to řekl. -
Mer se váhavě rozhlédl. Jenom tak jednoduše to asi nepůjde. To z pokusů na svém vlastním těle moc dobře věděl. Uviděl misku, z které večer jedli. Na jejím dně bylo trochu tuku. Nabral ho na prsty a namastil si lojem úd. Potom opatrně vstoupil do milence. Neozval se ani hlásek, ale přece jenom bylo vidět, že úplně příjemné to Zarovi není. Ale Mer se už neovládal… A vášnivě se poddal tak dlouho oddalované a odříkané touze.
- Neublížil jsem ti? -
- Ne. Potom už se mi to líbilo. -
- Nikdy ti to nezapomenu. -
- Chtěl jsem to pro tebe udělat. -
V objímání a líbání usnuli.
Od toho dne nemysleli skoro vůbec na nic jiného než na sebe. Občas je napadlo, co bude, až se budou muset vrátit do vesnice. Ale na to nechtěli teď myslet. Jejich láska byla mladá a touha velká.

Mer spal, a tak si šel Zar zaplavat. Sotva udělal pár kroků z jeskyně, málem vrazil do muže, který náhle vystoupil zpoza stromu. Jen tak tak, že mu stihl přikrýt pusu rukou. Jinak by vykřikl.
- Angeloku… Co tady děláš? -
- Přišel jsem se podívat, jestli jste živí. Včera jste se měli vrátit do vesnice. Kdybyste koukali i někam jinam, než jeden na druhého, tak byste si toho všimli. Luna je jako rybí oko. Vaše matky jsou mrtvé strachy! -

Angelok se se zalíbením díval na nahého mladíka.
- Jak jsi věděl, kde jsme? - zeptal se rozpačitě Zar.
- Věděl jsem o všech. Jsem stopař. -
Kouzelník se díval na rudého Zara. Jejich tajemství bylo prozrazeno. Co teď bude? Angelok mu četl myšlenky.
- Co mi dáte, když to nikomu neřeknu? -
- Co já mám a ty ne? Nemůžu ti nic dát. Můžu ti dát slib do budoucna? Můžu udělat něco, co chceš? -
- Přece jen máš něco, co bych chtěl. -
- Co chceš? -
- Něco se tě teď zeptám. A ty mi řekneš pravdu! -
Zar přikývl. Kouzelníkovi se stejně lhát nedá…
- Připadám ti taky ošklivý? -

Zara ta otázka překvapila. Ošklivý… to zrovna ne, ale věděl, že mnozí to tak vidí.

- Ne… Jsi hodně jiný, ale ne ošklivý. Vypadáš jinak. -
- Když jsem maloval hada na tvé tělo, pocítil jsi touhu. -
- Bylo to…, protože… -
- Proč? Proč se to stalo? -
- Protože se mě dotýkala tvoje ruka. Kdyby to byl jiný muž, tak by se to nestalo… -
- Jenom u Mera. -
- Jenom u Mera… -
- Když jste spolu, kdo dělá družku? Ty, mám pravdu? -
- Ano, - hlesl Zar. Angelok mluvil o té věci tak samozřejmě, jako by se nic nedělo…
- Dej mi to, co dáváš Merovi. A já budu mlčet. Občas ke mně přijdeš do chýše a lehneš si se mnou na kožešiny. A já budu mlčet. -
Zarovi se Angelok vždycky líbil. Jeho drsná mužnost ho fascinovala. Ale zamilovaný do něj nebyl. Nedokázal si představit, že by…
- Mer se vzbudí a bude mě hledat, - pokusil se váhavě vymluvit.
- Tak mu potom řekneš pravdu. Když odmítneš, nic se nestane. Budu mlčet. Ale byl bych rád, kdybys to udělal. Jsi tak krásný. Chtěl bych, abys souhlasil. -
Angelok mezi řečí odvedl Zara za ruku jako děcko, daleko od tábora. Teď se zastavil a začal ho hladit. Když se nijak nebránil, vzal ho do náručí a odnesl pod strom. Tam byl na zemi jeho plášť. Opatrně Zara položil, přiměl ho rozevřít nohy a začal ho hladit, líbal ho po celém těle a připravoval si ho. Mladík se chvěl po celém těle, strachem a novou touhou a jeho mužství se pomalu začalo zvedat, jako by se chtěl podívat na svého nového pána. Když měl Angelok pocit, že je Zar uklidněný natolik, že jeho dva prsty pokryté tukem už bez problémů nechává vklouznout do svého těla, se spokojeným vzdechem se sklonil nad mladíkem, přitiskl své mužství na jeho svěrač a zatlačil… Ozvalo se kňourání, ale Angelok nepřestával tlačit.  Přinutil jeho rosetu, aby ho pojala a přizpůsobila se jeho vůli a velikosti, a potom se s ním beze spěchu začal milovat. Bylo to jiné než s Merem. Kouzelník to zjevně nedělal poprve… Nepospíchal a víc myslel i na Zara. Byl nejen podstatně obdařenější než právě dospělý Mer, ale taky podstatně zkušenější. Zar trochu naříkal, ale bolest pomalu ustupovala a on se mu brzo dal dobrovolně. Nahé tělo si užívalo nový způsob milování a začalo se poddávat tomu novému pocitu… Tvrdý tlak, do krajnosti, téměř bolestivě, rozevřený a napjatý svěrač a dosud nepoznaný pocit nezvyklé plnosti ho podivně vzrušily. Když ho po milování celého rozklepaného zabalil kouzelník do svého pláště, bylo Zarovi jasné, že ho čeká ještě další příděl Angelokovy přízně. Nebránil se a jen ležel a nechal Angeloka, aby si hrál s jeho tělem. Ještě cítil ostře palčivou bolest Angelokova proniknutí, přece jen byl mužnější než Mer. Ale když mu kouzelník po chvíli naznačil, že si přeje pokračovat, okamžitě pokrčil kolena a dal se mu. Tentokrát bez zaváhání. Teď to už téměř při vniknutí nebolelo a na konci ho zalil pocit úžasné, dosud nepoznané tělesné slasti. Mera sice bezmezně miloval, jako milenec byl ale lepší kouzelník. Ani se mu nechtělo vstát, ale Angelok ho zvedl a plášť si hodil přes mohutná ramena.
Když se přiblížili k táboru, Angelok řekl:
- Jak se ten ospalec vzbudí, tak se najezte a rovnou domů. Co řeknete náčelníkovi, nechám na vás. -
Hodil si těžký oštěp přes rameno, za řemen v pase si zasunul sekeru a vydal se k vesnici. Ještě, že věděl kde jsou. A to, že se mu podařilo ulovit tohohle hezky poodajného hřebečka, to je taky štěstí. Před očima se mu mihla vzpomínka na nahého mladíka, jak leží s rukama u hlavy a dýchá pootevřenými ústy. I jemu se to zjevně líbilo, jak ochotně podruhé poslechl, jak si užil vyvrcholení. Ani si neuvědomil, že při tom hlasitě vykřikl… Angelok se spokojeně uchechtl. Řekne náčelníkovi, že potřebuje pomocníka. Potom nikomu nebude divné, že spí v jeho chýši. Ostatně po dnešku si byl jistý, že Zar se nijak zdráhat nebude. Bude stačit pohled a mladík poslechne. A on bude mít celé dlouhé noci na to, aby mu ukázal, co všechno ví o tajemství lidského těla. Usmál se a přidal do kroku.
Výkřik, který vzápětí uslyšel, mu doslova zastavil srdce. To nebylo jen tak vyjeknutí. To byl doslova ryk, plný šíleného děsu. Angelok odhodil všechno, co držel, mimo zbraní a rozběhl se zpátky. Utíkal tak, jako snad ještě nikdy v životě. Zar šel k vodě, to věděl. A teď už slyšel oba… O zlom krk se řítil z břehu k říčce. Tam uviděl ohromného krokodýla, jak drží Zara za nohu a rve ho do vody. Mer ho bodal nožem do krku, ale krokodýl si ho ani nevšiml. Angelok padl celým tělem na zvíře a do krku mu zaťal sekeru… Krokodýl pustil Zarovu nohu a obrátil se na nového nepřítele.
- Pryč! Pryč! - řval Angelok a krokodýlovi do tlamy vrazil kopí. Zároveň ho použil jako páku a odkulil se z dosahu zuřícího zvířete. Mer okamžitě pochopil. Popadl Zara pod pažemi a táhl ho po svahu. Kouzelník lezl po čtyřech za ním.
Zarova noha byla roztržená na kost. Krev stříkala gejzírem. Kouzelník vtlačil do rozšklebené rány pěst.
- Vídíš ten strom? Tam mám věci. Dones moji brašnu! -
Mer poslechl jako v tranzu. Podle stop poznal, že kouzelník šel od jejich tábora, ale na nic se neptal. Očima plnýma slz se díval, jak se kouzelník snaží zastavit krvácení. Konečně zvedl Angelok hlavu. Ruce měl až po lokte od krve.
- Nasekej dlouhé rovné větve. Udělám nosítka. -
Cesta, která by jindy trvala tři hodiny, jim zabrala mnohem víc času. A to ještě, kdykoliv odpočívali, zapaloval Angelok Velký oheň, aby upozornil, že se něco stalo. Takže poslední část cesty jim přišli na pomoc.

***

Zar ležel jako mrtvý. V obličeji neměl prakticky žádnou barvu. Jeho matka seděla v kouzelníkově chýši, tichá a zlomená. Byl to její jediný syn. Jediné dítě.
- Je to moje vina. Věděli jsme, že tam ten krokodýl je. Neměl jsem ho nechat jít samotného. Jestli… jestli…, stanu se tvým synem. Přísahám. Budu se o tebe starat, - Merovi se zlomil hlas a brada se mu klepala.
Ale žena jen zavrtěla hlavou. Nekřičela, neplakala, nevyčítala. Jenom seděla schoulená u synova lůžka.
- Běž k Lidem z plání. Najdi jejich léčitele a řekni mu, že ho volá Angelok. Že potřebuju jeho pomoc. Běž, - obrátil se kouzelník na nejrychlejšího běžce z vesnice. Muž přikývl a po chvilce vyrazil.
Vrátil se druhý den k večeru.
Všichni překvapeně hleděli na toho, koho přivedl. Nedalo se poznat jestli je to žena nebo muž… Jistě to byl mladý člověk, když stačil běžci, ale jinak… Měl plnovous, ale pod oblečením se jasně rýsovaly prsy…
Tři dny nikdo z Angelokovy chýše nevyšel. Byl slyšet jen zvláštní zpěv a kolem chýše se nesl podivný pach bylinných odvarů. Až večer dalšího dne se vypotácela Zarova matka. Mer se jí postavil do cesty. Zdvihla k němu bledou tvář a usmála se unaveně a vyčerpaně.
- Můj syn bude žít. Ale jak…? -
- Je to moje vina, matko. Nikdy nepozná hlad, nikdy mu nebude zima. Ani tobě. Slibuju. -
Žena jen mávla rukou a zašla do své chýše.
Kouzelník Lidí z plání zmizel v noci.

- Mere, pojď sem! - zavolal Angelok po pár dnech.
Mer vešel do tmavé chýše. Když uviděl, že Zar sedí, hrkly mu do očí slzy.
- Uzdraví se? - zeptal se s nadějí kouzelníka.
- No, jak se to vezme. Bude chodit, ale bude kulhat. Už nikdy z něho nebude lovec. -
Mer cítil, jak se mu stahuje žaludek. Mrzáky všichni opovrhovali. Dokonce i on. I když bude pro Zara lovit, bude pro vesnici přítěží. Bude se trápit a bude nešťastný…
Konečně zase promluvil Angelok:
- Mám jedno řešení. Nechám si Zara jako pomocníka. Léčit, sbírat byliny a mluvit se světem duchů, to může i se špatnou nohou. Až se uzdraví, odvedu ho do vesnice Lidí z plání. To, co umí jejich léčitel, to umí málokdo. Slíbil, že ho bude učit. Poslyš, já vím, jak to s vámi je. Něco ti řeknu. I já a léčitel občas uléháme na jednu kožešinu. Zara si nechám, ale vždycky bude potřebovat, aby ho někdo doprovázel při hledání bylin. Jednou budeš náčelník. Můžete spolu rokovat, jak dlouho budete potřebovat. Já také celé noci mluvím s tvým otcem o lovu nebo o tom, jestli máme přesunout tábořiště. Nikdo nic nebude vědět. Souhlasíš? -
- Ano. Ano. A co ty, Zare? -
- Bude to nejlepší. A já… vždycky tu budu pro tebe. -
Mer klesl ke kožešinovému lůžku a políbil Zara na rty.
Věděl, že od této chvíle patří Zar kouzelníkovi, ale taky věděl, že jim kouzelník nijak nebude bránit. Vlastně je to nejlepší možné řešení.
- Tak už jdi. A pamatuj, kdykoliv přijdeš, jsi vítán. -
Když Mera vystrnadil, usadil se Angelok na nízkou stoličku.
- Neboj se. Určitě budeš chodit. Možná budeš kulhat, ale chodit budeš. A v kožešinách ti to vadit nebude. -
- Myslíš i na jiné věci, Angeloku? -
- Ano. Na to, co jsi mi dal to ráno. -
- Ani já jsem nezapomněl. -
- Vždycky si tě budu brát tak, aby se ti to líbilo. Nejsem už mladý, ale… -
Zar se usmál. I Angelok se usmál. Ale neřekl nic. Většinu času bude Zar s ním. A hlavně každou noc. Proč by se nepodělil o jeho lásku s Merem? Možná, že by mohli ulehnout do kožešin spolu?

***

Angelok odbalil kůži, která sloužila na Zarově noze jako obvaz. Noha se mu vůbec nelíbila, byla oteklá, zarudlá, na dotek teplá a bolela. Zamyšleně si promnul bradu. Co se to děje? Vždyť už se vše zdánlivě hojilo.

- Umřu? - zeptal se bez emocí Zar.
- Ne. To se nestane. Ale potřebujeme pomoc. -
Angelok vstal a vyšel ven. Došel k náčelníkově chýši a klepadlem z jeleního parohu klepl na dveře. Ani kouzelník nevcházel k náčelníkovi bez vyzvání.
Dveře se otevřely a v nich se ukázal Mer. Když uviděl kouzelníka, leknutím sebou škubl. Jeho oči vyslaly němou otázku. Kouzelník jen trhl rameny.
- Náčelníku, Zar zemře, jestli nedostane pomoc. Chci ho vzít do Domu kouzelníků. Léčitel o tom ví a přijde tam. -
- Má ale cenu toho jinocha léčit? - náčelník nebyl ani zlý, ani krutý. Ale mrzák byl pro vesnici prostě přítěž.
- Léčitel ho uzdraví. A já si ho nechám jako svého pomocníka. Protože lovec už z něho nebude nikdy. -
- Dobře. Budete potřebovat někoho, kdo pro vás bude lovit? -
Když se několikrát do roka scházeli kouzelníci ke svým záhadným rokováním, vždy s nimi šlo několik lovců a lovili jim jídlo. Byla to čest a lovci o to velmi stáli.
- Otče, já půjdu. Je to můj nejlepší přítel. -
- Bude vám stačit jako lovec? Abyste nemuseli lovit vy pro něho? - usmál se náčelník. Ale zároveň synovi pokynul, že souhlasí. Pak se obrátil na kouzelníka.
- Můžu se tě něco zeptat, Angeloku? Ten léčitel. Je to muž, nebo žena? -
- Obojí, - řekl Angelok a bez dalšího vyšel z chýše.

Cesta k domu kouzelníků připadala Merovi doslova vyčerpávající. A to i přes to, že se k nim kousek od vesnice připojil léčitel a v nesení nosítek se s ním střídal. Kouzelníka nestřídal nikdo, ale ten unaveně nevypadal.
V domě bylo podivné teplo. Mer se zvědavě rozhlížel, nikdy před tím tady nebyl. Zara položili na hliněnou dutou lavici. Dalo se pod ní zatopit a v chladných dnech to bylo jakési vyhřívané lůžko.
Léčitel se hrabal ve svých bylinkách a vyčerpaný Mer usnul. Náhle mu kdosi poklepal na rameno.
- Vstaň. Pomůžeš nám. -
Léčitel lil do Zara jakési pití z bylin a kouzelník odstranil pruh vyčiněné kůže z nohy. Pak mu dali ruce za hlavu a řekli Merovi, že ho musí držet, jak nejpevněji umí. Kouzelník dal Zarovi mezi zuby kus řemene a zvedl mu nemocnou nohu. Léčitel vzal malý ostrý nůž a rychlým řezem rozřízl kůži, pod kterou bylo ložisko hnisu. Ten se i s krví vyvalil ven. Ozvalo se tiché zaskučení a Zarova hlava klesla na stranu. Mer doufal, že usnul po nápoji. A ne omdlel bolestí. Léčitel vymačkal hnis a dal na ránu podivně vonící kaši z bylin a listů. Potom nohu zase omotal pruhy měkce vydělané kůže.
- Běžte se umýt. Teď vás tu nepotřebuju, - obrátil se k nim.
- Pojď. Něco ti ukážu, - řekl kouzelník a kývl na Mera.
Vešli nízkými dvířky do další místnosti. Uprostřed bylo jezírko, ze kterého stoupalo ono podivné teplo. Kouzelník shodil oděv a vklouzl do teplé vody.
- Na co čekáš? Pojď. -
Mer zaváhal, ale poslechl. Plavat se v jezírku nedalo, ale příjemný pocit z teplé vody to vynahradil.
- Bolí tě záda, že? Lehni si tam na lavici. Já ti pomůžu, - řekl po chvíli kouzelník.
Vyhoupl se z vody a podal Merovi ruku. Mer se na něho podíval. Kouzelník byl v plné erekci… a ani náhodou se to nepokoušel skrýt.
- No tak… Jenom ti namasíruju záda. -
Poslechl. Vylezl z vody a položil se na lavici. Kouzelník vzal velkou dřevěnou misku. Byl v ní zvířecí tuk utřený s bylinami. Nabral si na ruku a začal Mera masírovat. Mladík ho to mnohokrát viděl dělat. Jeho otce často bolela záda. Ale nikdy to nikdo nedělal jemu. Překvapilo ho, jak je to příjemné. Po chvíli ho kouzelník obrátil na záda a začal mu masírovat nohy. Protože byl nahý, byl jeho klín vystavený kouzelníkovi na očích… Během masáže se ho kouzelníkova ruka stále častěji dotýkala na pohlaví. Bylo mu nad slunce jasnější, že je to záměr. Mer cítil, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže. Srdce mu tlouklo, jako by běžel.
Ucítil Angelokovu ruku, jak se dotýká jeho rozkroku. Téměř okamžitě se vzrušil… Byl mladý a silný, ale od té doby, co Zar bojoval o život, neměl na tyhle věci ani pomyšlení.
- Neublížím ti. Jenom tě budu hladit. Nikdy jsem nikomu neublížil. Rád bych tě potěšil, synu náčelníka. I muž muži dokáže přinést rozkoš. Ale to ty už přece víš. Zar už poznal moji lásku. Nemusíš se bát. Líbilo se mu, když jsem si ho bral. Chci potěšit i tebe. Naučím tě, že se můžeš ode mne nechat potěšit. I když ve vašem svazku jsi ty ten, kdo je muž. Ale já ti ukážu, že i když budeš pode mnou, budeš spokojený. Tak co, chtěl bys to? -
Mezi tichou řečí vnořil Angelok dlouhé silné prsty do Merovy dírky. Jemně ho promazával. A potom opatrně zatlačil nahoru. Našel tvrdý uzlík a začal mu masírovat i ten. Mer se zachvěl slastí. Občas ho už napadlo, jaké by to bylo, kdyby si se Zarem vyměnili role. Ale Zar to nikdy nenavrhl. Mimo to, dával se mu vždy tak ochotně a s takovou nepředstíranou touhou, že na to nikdy nedošlo. Občas si pomohl prsty nebo hladkou kostí. Ale takové jako teď, takové to nebylo nikdy… Rozevřel nohy a nechal si dělat dobře.
- Podívej se na mě! - řekl Angelok.
Mer se zahleděl poslušně do jeho sešikmených eskymáckých očí. Kdyby chtěl, lehce mohl by mladého muže zhypnotizovat. Ale tak to Angelok nechtěl. Jenom chtěl, aby se mu jejich spojení líbilo. Věděl, že to musí být intenzivní slast. A byl rozhodnut ji poskytnout, ostatně byl v tom víc, než dobrý. Sevřel mu nohy pod koleny, dal mu je od sebe a pomalu, s citem, ale nekompromisně si ho podmanil. Mer, vzrušený na nejvyšší míru, vnímal to proniknutí. Otevření svěrače a pomalé, stále hlubší a hlubší zasouvání kouzelníkova mužství do jeho nitra. Když kouzelník ucítil první stah, vzal do ruky jeho penis a dopřál odbornou masáž i této části jeho těla. Pomalu začal zrychlovat. Pohyby ruky i svých boků. Nahý Mer sebou začal škubat. S hlasitým sténáním se udělal. Hustá bílá míza mu pokryla břicho. Angelok v něm zůstal, dokud nedozněl poslední stah. Potom vzal vyčerpaného Mera do náručí a přenesl ho k jezírku. Tam z něho smyl v teplé vodě stopy jejich spojení. Odvedl ho do větší místnosti a ukázal na jednu z hliněných lavic. Mer na ni padl a usnul dřív, než přes něj Angelok hodil kožešinu…

***

- Co je se Zarem? Uzdraví se? - obrátil se potom k léčiteli.
- Udělám pro to všechno. Ale ještě dva dny a nemusel jsi mě volat. Copak jsi to s tam prováděl s tím druhým? Bylo vás slyšet až sem. -
- Učil jsem ho. -
- Jsi moc dobrý učitel, Angeloku. Ještě si to pamatuju, - léčitelovu tvář teď nekryly vousy a vypadal trochu žensky. A úsměv, který se mu objevil na tváři, byl taky ženský. Ale tak jak řekl kouzelník. Byl obojí. Muž i žena. Kouzelník stáhl se štíhlého těla přehoz. Ještě pořád ho fascinovalo, že tělo, nahoře s plnými prsy, má dole penis a varlata a pod tím to, co z ženy činí ženu… S oblibou si bral léčitele oběma způsoby. Pokud byl schopen pocítit slast dvakrát, proč mu to nedopřát?
Něžně položil to podivné tělo na kožešinu a poklekl mezi rozevřená stehna… Mladý lovec byl jenom taková předehra. Na vrchol hodlal vystoupat až teď…

***

Noha se hojila pomalu, ale hojila. Teplé koupele a kaše z léčivých bylin zabraly. Konečně došlo i na první kroky. Kost poraněná nebyla, a tak to docela šlo.
Jedné noci vzbudil Mera Zarův polibek. Spali spolu, ale Mer se ho celou dobu ani nedotkl. Bál se. Ale teď tu byla pobídka jasná nad slunce. Chvilku se mazlili. Jako by se zase museli poznat.
- Opravdu to chceš? -
- Ano. -
Mer sklouzl z lavice a posunul Zara tak, že měl zadek u samého okraje. Nechtěl na něm ležet, aby mu neublížil. Opatrně mu zvedl nohy, hrábl do misky s mastičkou a jemně si upravil cestu. Nedočkavě se zmocnil milence a jejich těla byla brzy v stejném rytmu.
Pokud se Angelok a léčitel na své kožešině vzbudili, nedali to najevo…

Do vesnice se Zar vrátil po svých. Stal se kouzelníkovým pomocníkem. Nastěhoval se do jeho chýše. A v noci i do jeho kožešin. Angelok ho nikdy nevolal, prostě počkal, jestli sám přijde. Ale on se mu dával rád. Kouzelník miloval jinak než Mer. Něžně a jemně. Mer byl mladý a rychlý. Kouzelník dovedl v Zarovi vyvolat svými pomalými pohyby takovou slast, že se Zarovo nahé tělo doslova chvělo v milostné křeči. Byl na Angelokově lásce brzy závislý jak na opiu. Ale Zarovi se líbilo obojí a Merovy lásky se opravdu vzdát nemínil. Občas odcházeli všichni tři do Domu kouzelníků. A na půl cestě je už čekával léčitel Lidí z plání.
Přes den je léčitel opravdu poctivě seznamoval s mocí bylin.
V noci ale seznamovali jeden druhého s mocí lásky. A Zar dělil svou lásku poctivě mezi oba muže.
Stejně tak kouzelník nezanedbával léčitele.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)

Komentáře  

0 #14 Odp.: V dobách dávno minulýchSaavik 2018-01-14 15:59
Díky pánové za komenty.
A ano, i já kdysi snil o tom, že vydám knížku gay povídek. Bohužel zůstalo jen u snů.
Citovat
+1 #13 Odp.: V dobách dávno minulýchTrpaslík 2018-01-14 04:17
Taky se musím přidat, píšeš ohromně.
Pokud by tvé povídky vyšly knižně, určitě bych si je koupil.
Citovat
+2 #12 balsaminovJiří 2018-01-13 19:22
krásné,čtivé,vzrušující,nenási lné...a hlavně...slušné
Citovat
+2 #11 Kde na to chodíš?Doublemo 2018-01-13 03:49
Ty si studna nápadů, která přetéká. Hluboce se před tebou klaním a smekám. Tak poutavě psát dovedeš jen ty. :roll:
Citovat
0 #10 Odp.: V dobách dávno minulýchzmetek 2018-01-07 22:13
Díky, zase...
Citovat
0 #9 Odp.: V dobách dávno minulýchzmetek 2018-01-01 22:28
Přečetl jsem několikrát...Děkuji znova. Znova. Znova, :)
Citovat
0 #8 Odp.: V dobách dávno minulýchDušan Bartoň 2017-12-28 18:30
Tohle je už starší povídka, a ve mně vyvolává nostalgii.
Jinak povídka skvělá, umíš psát, to se pozná.
Citovat
+1 #7 Odp.: V dobách dávno minulýchTrpaslík 2017-12-24 15:56
Díky za hezkou vzpomínku.
Mám tvé povídky moc rád.
Citovat
0 #6 Odp.: V dobách dávno minulýchmaf 2017-12-24 13:13
Vzpomínám si na ni, super povídka! Moc díky za prima chvíle a vánoční čtecí dáreček, Saaviku ;-)
Citovat
+2 #5 Odp.: V dobách dávno minulýchpavla 2017-12-23 11:17
Pro tohle mám jediné slovo NADHERA
Moc a moc děkuji.
Citovat
+8 #4 Odp.: V dobách dávno minulýchLiem 2017-12-22 12:45
Nejpodivuhodnější přírodní úkaz?
Teplý Eskymák.

Když už jsi to sem dal, můžu začít otravovat s další povídkou?
Citovat
+6 #3 Odp.: V dobách dávno minulýchSaavik 2017-12-22 12:42
Díky kluci za komenty i za body.
To, že sem můžu dát i staré povídky není ani tak moje zásluha, jako spíš kamaráda, který je zálohoval, protože mne to tehdy nenapadlo.
S. Frei, "zmetek"
rádo se stalo pánové.
Citovat
+2 #2 Odp.: V dobách dávno minulýchzmetek 2017-12-21 20:44
Děkuju
Citovat
+3 #1 A já myslel, že už ji neuvidím! :)S.Frei 2017-12-21 16:44
Když většina Vašich povídek zmizela z povrchu internetového, tato mě mrzela ještě o něco víc než ostatní. Děkuji tedy za její znovuuveřejnění a vlastně i za všechny další, co se tu od Vás objevily a objeví.
Citovat

Čtenáři on-line

Právě přítomno: 176 hostů a žádný člen